Impulsem k napsání tohoto článku je několik vět, které jsem náhodně zaslechl v jednom křesťanském rozhlasovém pořadu. Tématem rozhovoru zřejmě byla tzv. „smíšená manželství“. Ne ovšem třeba manželství katolíka s evangeličkou nebo baptisty s metodistkou, ale manželství, v němž je jeden z partnerů křesťan a druhý nevěřící. Poslechl jsem opravdu jen pár vět, ale myslím, že to stačilo, abych pochopil, kterým směrem se rozhovor nese. Takové „smíšené“ manželství zpovídaný i zpovídající evidentně považovali za skvělý nápad, byť si byli vědomi, že ne každý křesťan bude tento názor sdílet, a tak také padla otázka, jestli i duchovní, který měl tomuto sňatku požehnat, sdílí totéž přesvědčení (totiž že takový svazek je dobrý nápad), nebo snad, nedej Bože, je tak konzervativní a nelaskavý, že se trochu ošívá, či se to dokonce dotyčným snaží rozmluvit.
Není pochyb o tom, že manželský a rodinný život je obecně v krizi. Tato krize se křesťanům nevyhýbá. V sekulární sféře zaznívají hlasy, že sama instituce manželství už se přežila a je jí už v podstatě odzvoněno. (V jedné oblasti to ale neplatí: Někteří lidé, kteří pro manželství nenacházejí dobré slovo, najednou obrátí, pokud je řeč o manželství homosexuálů.) A většina denominací už prakticky (a mnohdy i teoreticky) akceptovala kohabitaci, což je takové pěkné odborné slovo pro ještě pěknější český výraz „žít na hromádce“.
Pokud jde o manželství, nepodléhám žádným iluzím. Na několika skupinkách jsem zažil, že křesťanské manželské páry měly mnohem více problémů než manželé, z nichž na skupinku chodil jen jeden, protože partner – ať už manžel či manželka – by nevěřící. Bylo mi to líto, leč nemohl jsem to nevidět. Pokud by mě tedy někdo při čtení tohoto článku chtěl přesvědčovat, že manželství nevěřících jsou mnohdy spořádanější než manželství věřících, může si to odpustit. Bylo by to nošení dříví do lesa. Z pastýřské služby to vím velmi dobře.
Co se mi tedy na onom rozhlasovém pořadu vlastně nelíbilo? Dvojí. Jednak mám silný pocit, že to, co dříve bylo považováno za bizár nebo úlet, je dnes „progresivní“, právě protože to dříve byl bizár. V sekulární sféře natrefíme na myslitele, umělce či celebrity, kteří přímo deklarují, že jim jde o „boření mýtů“. Co pozitivního má toto boření mýtů přinést, většinou není zmíněno. A jelikož dříve bylo – přinejmenším v evangelikálních kruzích – smíšené manželství mezi věřícím a nevěřícím vnímáno jako problematické, nyní má být vnímáno jako „progresivní“. Tradiční pojetí je jaksi automaticky prohlášeno za „zákonické“ a „necitlivé“.
To druhé, co chci zmínit, je mnohem závažnější. V jednom manuálu, který měl dětem na základní škole vštípit, že homosexuální svazky jsou cool, se psalo o lidech z 80. let tohoto století, v němž už stejnopohlavní „manželství“ budou převažovat. Zdůvodněním bylo, že muž se lépe domluví s mužem a žena se ženou, takže stejnopohlavní svazky jsou vlastně výhodnější a pokojnější.
Ano, něco na tom je. Žít v heterosexuálním manželství (a biblicky věřící křesťané vlastně jiné neznají) je velmi obtížné. Mohu klidně říci, že většinou se to nepodaří. Má tedy vůbec cenu se o to snažit?
Jsem si jist, že ano, přestože i já jsem neuspěl. A podobně jako mnozí další jsem stál před volbou, zda snížím laťku a budu se tvářit, že všechno je O. K., nebo zda si přiznám, že jsem neuspěl. Ano, uspěje jen málokdo. To ale není důvod, abychom to vzdali.
Manželství je ilustrace. Má ilustrovat, jaký má Ježíš vztah k církvi. Jde v něm o Boha, ne o to, aby se dva partneři měli dobře. Jde v něm o hlubokou intimitu, o sdílení vztahu s Bohem. Jak ale tuto intimitu mohou prožívat manželé, z nichž jeden věří v Boha a druhý nikoli? Vždyť na tom, zda patříme někomu vyššímu než jsme my, všechno záleží?! Vztah k Bohu je to nejdůležitější – jak by mohl nevěřící partner trpět svému věřícímu partnerovi, že pěstuje ještě jiný vztah, kterému dává přednost?
Jistě, pokud je „věřící“ partner pouze nominální křesťan, který přitakává tvrzení, že „existuje Bůh“, pak zde žádný problém nemusí být. Pokud jsem ale ctitelem Hospodinovým, pokud přijímám, že Bůh má pro mě určité poslání, pak se situace podstatně mění.
Existují manželství, ať už sekulární či „křesťanská“, kde se lidé o svém světonázoru nikterak nesdílejí. Řeší pouze praktické problémy – jak naloží s penězi, kam pojedou na dovolenou, kdo vyzvedne děti ze školky apod. Když Pavel mluví o „velikém tajemství“, má patrně na mysli něco jiného.
Z duchovního hlediska je manželství příležitost, která zůstává málokdy naplněna. Jen málokteré manželství skutečně poukazuje na vztah Krista a církve.
Na rozdíl od některých biblicky věřících křesťanů si nemyslím, že máme vylučovat ty, kdo se rozhodnou vstoupit do manželství s nevěřícím. Tito lidé mnohdy až v manželství začnou promýšlet, jak to s tím manželstvím vlastně je. A ve většině případů budou potřebovat duchovní pomoc. Proto bych si k nim nezavíral cestu. Jiná věc ale je, jak o manželství vyučujeme. Proto mě ten rozhlasový rozhovor tolik mrzel. V podstatě se v něm hlásalo, že na víře tak moc nezáleží. Já si myslím, že na ní záleží všechno. Jak můžeš mít skutečně intimní a hluboký vztah s někým, s kým se nemůžeš modlit?
To, že tolik lidí neuspěje, není důvodem snižovat laťku. Máme v Písmu příběh o soudci Gedeonovi, který vysvobodil Izrael od Midjánců. Původně dal dohromady třicetitisícovou armádu. Bůh mu ji zredukoval na tři sta. A Gedeon s těmito třemi sty zvítězil nad obrovskou převahou nepřátel.
Pán Ježíš mluví o široké cestě a o úzké cestě, kterou málokdo nalézá. Platí to i o manželství. Jen málokdo nalezne drahocennou perlu. To ale není důvod, abychom o ni přestali usilovat, nebo dokonce popírali její existenci. Existují manželství, kde oba „snažně běželi“, a skutečně dosáhli cíle.
Pokud přijmeme za své hodnoty tohoto světa a především přesvědčení, že vlastně jde o to, abychom během svého pozemského života zakusili co nejvíce slasti a co nejméně protivenství, pak nám takové úsilí připadá nesmyslné, zbytečné, nereálné. Pokud se ale přidržíme Boha, půjdeme onou úzkou cestou. A pamatujme, že Boha lze začít hledat odkudkoli, jak praví A. W. Tozer. Předpokladem ale je, že jsme ochotni činit pokání. Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli.
Dan Drápal
27. září 2020