Pod univerzalismem míním učení, že všichni lidé budou spaseni. Peklo neexistuje, případně bude zrušeno, a nikdo v něm nebude.
Velice nerad bych se dostal do role „obhájce pekla“. A už vůbec bych se nechtěl vášnivě přít a dokazovat, že ten či onen člověk určitě nebude spasen a bude se navěky smažit v pekle.
Na druhé straně se mi nezdá, že by univerzalismus mohl být v souladu s Písmem, a domnívám se, že trochu rozumím tomu, proč je dnes velmi populární.
Hlasatelé univerzalismu většinou tvrdí, že dobrý Bůh by nemohl nikoho odsoudit k věčným mukám. Bůh je tak dobrý, a tak milostivý, že nakonec spasí každého.
To by ovšem znamenalo, že na našich volbách a rozhodnutích vlastně nezáleží. Ať provedeme cokoli, a co je možná ještě důležitější, ať si přejeme cokoli, Bůh nás stejně zachrání. Nabízí se otázka: Zachrání i toho, kdo zachráněn být nechce?
V tomto článku budu vycházet především z myšlenek Lee Salisburyho z článku „Boží zármutek se obrátil v radost“ (snadno vygooglíte). Tento autor má ovšem základní pochybnosti o pravdivosti a autoritě Bible, jak je zřejmé z následujícího odstavce:
Odsoudí Bůh k věčnému mučení všechny ty, kteří neuvěřili evangeliu, bez ohledu na to, zda někdy slyšeli Ježíšovo jméno? Je Bůh opravdu spravedlivý, když už si v lůně matky povolá vraha, jako byl Saul z Tarsu, zatímco Ezaua se rozhodl nenávidět, ještě dříve, než se narodil? Odsoudil spravedlivý Bůh k věčnému mučení ty Židy, kterým sám dal ducha otupělosti, aby neviděli ani neslyšeli? Takové a další nezodpovězené rozpory, podporované naukou věčného trestu, vytvářejí důvody nedůvěry a cynismu nejen mezi křesťany, ale i mezi mnoha lidmi, kteří by jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni.
Tak opatrně: Křesťanská ortodoxie netvrdí, a pokud vím, nikdy netvrdila, že v pekle budou ti, kteří neuvěřili v Ježíše, a ani v něj uvěřit nemohli, protože o něm nikdy neslyšeli. Podobenství o ovcích a kozlech z 25. kapitoly Matoušova evangelia je standardně chápáno jako slovo právě o těch, kdo o Ježíšovi nikdy neslyšeli. Kritériem toho, zda stanou po pravici či po levici, je, jak se zachovali nebo zachovají k „jednomu z mých nejmenších“ (Mt 25,40). Ovšem Bibli musíme vždy vykládat Biblí, a proto je zde na místě upozornit, že z tohoto místa neplyne, že jsme spaseni za své dobré skutky. Bůh ví, jak by se ke Kristu postavil ten, kdo o něm nikdy neslyšel, pokud by o něm slyšel.
Je podstatný rozdíl mezi „neslyšet o Kristu“ a „odmítnout Krista“. A ano, Krista lze odmítnout.
Lee Salisbury píše, že „nauka o věčném trestu“ brání přijmout evangelium lidem, kteří by „jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni“. Možná ano, ale potřebují vůbec být otevřeni pro evangelium, když budou spaseni tak jako tak, ať chtějí či nikoliv? Proč pak evangelium vůbec hlásat? Napadá mě jediné: Tyto lidi čeká tak jako tak věčná blaženost, nicméně „evangelium“ by jim mohlo ušetřit hodně trápení na tomto světě. Pavel ale píše: „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1Ko 15,19).
Otázkou pro mě je, z čeho Lee Salisbury svou teologii odvozuje. Píše: „Mnoho dnešních křesťanů vyrostlo s obrazem Boha, který stvořil lidstvo, i když předem věděl, že drtivá většina z nich bude odsouzena a skončí ve věčném zatracení. Bylo jim říkáno, že tentýž Bůh, který zná konec od začátku, je všemocný, všudypřítomný, vždy plný bezpodmínečné lásky, který nikdy nikoho neodmítá, přesto nakonec ‚odepíše‘ téměř všechny. Kvůli těmto zjevným rozporům lidé buď vědomě, nebo nevědomě zpochybňují Boží důvěryhodnost, čestnost a bezúhonnost.“
Salisbury se s těmito „zjevnými rozpory“ vyrovnává s tím, že (zřejmě) odmítá vše, co se mu v Písmu nehodí do jeho teologie, která je formována spíše současným sekulárním humanismem než Biblí. Bible nepochybně obsahuje mnohá místa, která se nám nečtou dobře a u nichž bychom si možná přáli, aby v Písmu nebyla. Byli bychom rádi, kdyby nakonec všechno dopadlo pro všechny dobře… a aby naše rozhodnutí neměla příliš negativní dopady.
V Božím království bude ten, kdo tam být chce. Tedy ten, kdo miluje Pána Ježíše. Dostane se tam z milosti.
Ježíše nelze podezírat z krutosti. Sám zemřel nejkrutější možnou smrtí, aby nikdo z nás touto krutou smrtí umírat nemusel.
Jestli chtějí být všichni lidé s Ježíšem, pak bude peklo zcela prázdné. Považuji to ale za velmi nepravděpodobné.
Možná namítneš, že všichni lidé by chtěli být s Ježíšem, kdyby mu správně porozuměli. Ponechám ti tvůj názor, ale domnívám se, že mám dobré důvody ho nesdílet. Někteří lidé prostě vědomě milují zlo. Setkají-li se s odpuštěním, s milostí, nijak to s nimi nehne. Jsem přesvědčen, že dokud člověk žije, má možnost se obrátit k Bohu a litovat svých hříchů. Četl jsem o masových vrazích, kteří se obrátili, a nemám důvodu tyto zprávy zpochybňovat. Mám ale dobré důvody domnívat se, že někteří lidé setrvají ve svém odmítání Ježíše, a toto odmítání pro ně skutečně má katastrofální důsledky s věčným dosahem. V žádném případě neaspiruji na to, abych označoval konkrétní lidi, o nichž to platí.
Kdysi mi pomohl jeden verš z Pláče Jeremjášova: „Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně“ (3,65). Myslím, že jako nejvyšší trest postačí, když Bůh tyto lidi ponechá jim samotným. Jak to vyjádřil C. S. Lewis: Na posledním soudu budou dvě množiny lidí. Jedni řekli Bohu, „buď vůle tvá“, druhým řekne Bůh, „buď vůle tvá“. V 21. století, po hrůzách století minulého a s vědomím nebezpečí dokonalého ovládání lidských myslí, jež umožňují současné technologie, snad už není třeba nikoho přesvědčovat, že lidé si dokáží peklo vytvořit sami. Božím problémem nikdy nebylo, jak lidi potrestat – jeho problémem bylo, jak lidi zachránit. Učinil to v Ježíši Kristu.
Salisbury píše: Dnešní církev sklízí plody semen, která téměř 2000 let zasévala a není proto divu, že tolik křesťanů je v tak žalostném stavu. Jsou nejednotní, odsuzující, chladní, nemilosrdní, pokrytečtí, zmatení, rozporuplní a nejistí sami sebou i Bohem, kterého uctívají.
Nuže, přiznám se, že skutečně si nejsem jistý sám sebou. Bohem si jistý jsem – a jsem si jistý i tím, že je neskonale dobrý. Už vůbec si nejsem jistý natolik, abych se odvážil tak silných a paušálních soudů jako autor. Zdá se mi, že v průběhu oněch 2000 let mohl člověk natrefit jak na lidi, kteří se hlásili ke křesťanství, ale svými činy Krista zapírali, tak i na světce, kteří o něm vydávali úžasné svědectví.
V tomto článku není prostor pro rozebírání jednotlivých biblických míst, která dělají dnešnímu čtenáři potíže. Doporučuji pokusit se opatřit si mou starší knížku Krutý Bůh?, kde se s těmito místy vyrovnávám. Kniha vyšla ve dvou vydáních, ale je opět rozebraná. Snad se ale dá někde sehnat…
- září 2020