Nejprve dobrá zpráva na začátek: Každý z nás něco umí. Každý z nás má nějaký dar od Boha. Dělej co nejlépe to, co umíš. Bůh s Tebou počítá.
Žijeme v těžké době. Spousta lidí vynakládá hodně energie a času na nalezení odpovědí na otázky „proč“ nebo „kdo za to může“. Ty otázky pochopitelně nejsou zcela zbytečné. Jinou otázkou je, zdali právě já na ně mám hledat odpověď. Možná mám dělat něco jiného. Diskuse mohou být nekonečné a lidé se při nich mnohdy pozraňují.
Popíšu konkrétní událost z první poloviny osmdesátých let. Omlouvám se těm, kteří ji již slyšeli nebo o ní dokonce četli. Byl to pro mě formující prožitek a v poslední době jsem měl příležitost si ho mnohokrát připomenout.
Bylo to v počátcích maninského probuzení. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, kde to na mládeži vypadalo zpravidla tak, že někdo měl „program“, pak se o tom programu diskutovalo, a pak se hrály nějaké hry. Jelikož jsem neznal žádný jiný model, dělali jsme to zpočátku na Maninách také tak. Tedy až na ty hry. Na ty jaksi nebyl čas.
Jednoho krásného dne – bylo to ve čtvrtek, jako vždy – měla jedna sestra program o utišení bouře. Po programu následovala diskuse – a propukla bouře. Atmosféra houstla. Tehdy k nám občas chodíval černoch z Ghany, jmenoval se Gottfried. Studoval v Praze chemii a byl tu už šestým rokem. Sledoval tu bouři a v jednom okamžiku vzal kytaru a zazpíval anglickou píseň.
Byla to píseň o utišení bouře.
A bouře utichla. Nedlouho na to sestra Renata píseň přeložila a ona se stala na jednu dobu jednou z nejpopulárnějších. „V moři špíny tonul jsem, plný té špíny sám…“ Pamětníci, vzpomínáte?
Gottfried se do diskuse nezapojil. Nebo snad ano? Pokud ano, pak úplně jiným způsobem než ostatní.
V tomto ohledu je mi příkladem Matka Tereza. V její době bylo jistě mnoho expertů na chudobu, a mohli snad být i užiteční. Ona ale říkala: „Bylo by lépe méně slov. Ptáte se, co máte dělat? Vezměte hadr a někomu ukliďte.“ Nebo: „Pokud lidi soudíte, nemáte čas je milovat.“ Mám taky rád tu epizodu, kdy se na ni přijela podívat jakási filmová hvězda z Ameriky. Když viděla, jak Matka Tereza umývá umírajícího, prohlásila: „Téda. To bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni na chvilku podívala a pak lakonicky řekla: „Já taky ne.“
Překvapilo mě, kolik měla Matka Tereza kritiků. Jeden z nich přestal odebírat mé články, když jsem ji pochválil a dal za vzor. Mně je to ale útěchou. Pokud měla Matka Tereza tolik kritiků, proč bych jich nemohl pár mít také já?
Vzpomínám i na nedávno zesnulého přítele Pavla Kábrta. Jednou na Maninách vyprávěl, jak se snaží zvěstovat evangelium. Byl tam přítomen nějaký návštěvník, který se přišel na ty hrozné Maniny podívat, a ten na jeho vyprávění zareagoval: „Takovéhle evangelizování se mi vůbec nelíbí!“ „Mně taky ne,“ odpověděl Pavel. „Naučíte mě to dělat lépe?“
Nedávno jsem zveřejnil článek o autoritě Bible. Taky jsem se dověděl, jak to dělám všechno špatně. K mé lítosti nikdo z diskutujících nezareagoval na to, co pro mě bylo nejpodstatnější: Jak úžasnou roli hrálo Písmo u lidí trpících pro víru! Autorita Písma se projevila nesmírně silně právě u lidí, kteří ho neměli vůbec nebo pro které bylo velikou vzácností.
Vzpomněl jsem si v té souvislosti na svého přítele Michala Krchňáka. Když se dověděl o službě pašování Biblí z Hong-kongu do komunistické Číny, vypravil se tam. Na hraničním přechodu bylo otevřeno několik kontrolních stanovišť vedle sebe a komunistická hraniční stráž namátkově kontrolovala zavazadla. Křesťané pašující bible hráli jakousi ruskou ruletu: Přenášeli denně kufr plný biblí, dokud je „nepřistihli“. Pak už do Číny nesměli.
Michal byl duší Českého studijního překladu. Ale ta tzv. „oslí služba“ pašování biblí byla i v tomto ohledu velmi důležitá. Jde o to, že mnozí máme sklon někdy jen teoretizovat.
Když se do něčeho pustíte, počítejte s tím, že budete mít i dost kritiků. Kritici mívají „ty správné“ názory, ale někdy se míjejí samotnou podstatou věci. To byl případ představeného synagogy z 13. kapitoly Lukášova evangelia. „Avšak představený synagogy, rozhněván, že Ježíš uzdravuje v sobotu, říkal zástupu: ‚Je šest dní, v nichž se má pracovat; v nich tedy přicházejte a buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.‘“ Všimněte si: Ten představený nezpochybňuje, že Ježíš opravdu uzdravoval. (Nad tím by se měli zamyslet ti, kdo by rádi z Písma vystřihli všechny zázraky.) Jemu vadí, že Ježíš uzdravuje v sobotu. Z Ježíšova hlediska neměl správně uspořádané priority. Z hlediska představeného synagogy to byl Ježíš, který neměl správně uspořádané priority. Dovedeme si představit, jakou radost měla ta uzdravená žena?
Uzavřu ještě jedním příběhem, který se stal někdy v druhé polovině osmdesátých let. V jedné vesnici auto srazilo asi dvanáctiletého chlapce, který upadl do kómatu. Řidič ujel, ale brzy se přišlo na to, že to byl člověk ze sousední vesnice. Autor článku byl v místní hospodě, kde si o tom chlapi povídali. „Já bych ho zabil,“ slyšel říci jeden ze štamgastů.
Maminka onoho chlapce ale nemyslela na pomstu. Modlila se. Lékaři říkali, že prognóza je beznadějná. Chlapec se pravděpodobně už nikdy neprobere. Maminka se nedala odradit. Chodila za chlapcem každý den a mluvila na něj. A on se po necelém měsíci probral.
Když se něco stane, můžeme se ptát po viníkovi. Někdy ho nelze nalézt; v tomto případě to šlo. Ale co máme dělat my?
Maminka toho chlapce se modlila.
Co máme dělat my v této pandemii? Modlit se – a kde je to potřeba, třeba vzít ten hadr a vytřít podlahu. Možná není na nás, abychom hledali viníka. Ne že by nebyl. Co je ale naším posláním? Být kritikem, nebo dokonce soudcem?
Dělejme to, co umíme. To, k čemu nás povolal Bůh.
- listopadu 2021