Prosím laskavého čtenáře, aby mi odpustil, že tento článek bude obsahovat poněkud nesourodé myšlenky.

Každý den mi péčí mých přátel (a někdy i nepřátel) v elektronické poště přistávají články či prezentace, případně audio- i videonahrávky obsahu někdy zajímavého, někdy zcela neuvěřitelného, mnohdy neověřitelného. Nejednou mi přistane v počítači článek obsahující naprosto neuvěřitelné lži. Když se nad tím ale zamyslím, tak se zřejmě jedná – alespoň pro někoho – o lži uvěřitelné, protože jinak by je autor nešířil. Zřejmě zasahuje i určitou klientelu, která věří tomu, že země je placatá, nebo že v srpnu roku 1968 nám Sovětský svaz poskytl skutečně bratrskou pomoc. (Nedávno mi článek na toto téma přišel dokonce od jednoho angažovaného křesťana.)

A tak máme alternativní výklady světa a dokonce i alternativní média. Jejich producenti si musí být vědomi, že šíří lži. A lež má své výhody. Pokud vám nevadí lež, a pokud jste se dokonce rozhodli vědomě na lži participovat, nemusíte se pídit po tom, co je pravda. (A hledání pravdy je v době internetu kupodivu náročnější a složitější, nežli bylo dříve.) Nemusíte se tedy po pravdě pídit, a nemusíte si ani pamatovat vše, co jste řekli a napsali.

Pokud jste se rozhodli mluvit či psát pravdu, máte to v něčem těžší a v něčem jednodušší. Těžší je hledání nebo ověřování pravdy. Jednodušší to máte v tom, že jakmile jste o něčem přesvědčeni, že je to pravda, a snažili jste se si ověřit, zda se nemýlíte, pak jednoduše říkáte a píšete pravdu a nemusíte si pamatovat, co jste kdy komu řekli, protože říkáte všem stále totéž. Jinými slovy nemusíte si pamatovat, co jste komu nalhali. Když si to totiž nepamatujete, budete snáze odhaleni jako lháři.

Nicméně… není to tak jednoduché. Mám několik „oblíbených“ kritiků, kteří okamžitě strhají prakticky vše, co napíšu. Navzájem si ale nejsou moc podobní. Kupodivu nejvíc mě trápí jeden, který v komentáři napíše: „Dan Drápal tvrdil, že…“, a uvede něco, o čem jsem přesvědčen, že jsem to nikdy netvrdil. Dlouho jsem se marně trápil otázkou, kde to vzal. Zda jsem přece jenom někdy nepoužil formulaci, která by mohla vyvolat dojem, že jsem skutečně šířil myšlenku, kterou mi tento kritik podsouvá.

Přitom považuji takový postup za – pro mě – velmi nebezpečný. Jiní čtenáři si mohou pomyslet: Aha, tak ten Dan Drápal skutečně tvrdil to a to. Obrana je nesnadná – snadno dokážete, že někdo něco řekl, zvláště pokud to dodnes visí na internetu. Ale dokažte, že jste něco nikdy neřekli! V takovém postupu skutečně vidím útok na svou integritu a vlastně i na svou identitu. Útok nebezpečnější, než když někdo napíše, že jsem rasista, fašista, homofob, misogyn nebo něco podobného. Věci, které znějí pravděpodobně, jsou ještě nebezpečnější než podobné nálepky.

Na mé identitě mi záleží. Jsem Dan Drápal a nesu kůži na trh. Proto nepoužívám pseudonymy a nepíšu anonymně. A nerad polemizuji s lidmi, kteří se skrývají za nějakou vymyšlenou identitu.

Používání falešných identit je dnes v módě. Dovedu si teoreticky představit, že jednou budou zastánci určitých názorů pronásledováni natolik, že používání skrytých identit bude mít své oprávnění. Zatím ale v té situaci nejsme a dokud mi nesmažou účet na FB nebo nezruší mou webovou stránku, nenasadím si nějakou internetovou burku.

Používání falešných identit možná souvisí s něčím – a tady už asi celou řadu lidí naštvu – co můžeme v dnešní společnosti pozorovat téměř na každém kroku: Mnozí lidé nevědí, kdo vlastně jsou. (Odtud název tohoto článku.) Používají více identit, přeskakují z jedné do druhé, zkoušejí, která jim nejlépe „padne“. Pak se nelze divit, že FB nyní uznává 71 různých pohlaví (nebo genderů?). Vím, že jsem muž, a nepřeji si, aby mí vnukové (všichni jsou jednoznačně muži) zakoušeli ve škole či dokonce ve školce otázku „a přemýšlel jsi o tom, jestli nejsi náhodou žena?“ Pokud sami rodiče nevědí, kdo jsou, v jakém zmatení asi budou vyrůstat jejich děti?

Pokud člověk nepřijme sám sebe od Boha jako dar, pokud nepřijme svou identitu od svého Stvořitele, bude si vymýšlet vlastní. Nedávno jsem četl příběh sportovce/sportovkyně, který dosáhl jako muž velkých úspěchů v orientačním běhu. Pak si ale sám sebe rozmyslel a prohlásil se za ženu, a ejhle… opět v jednom americkém státě zvítězil(a). Takže je šampionem/šampionkou jak v kategorii mužů, tak v kategorii žen.

Domnívám se, že podobné šílení nebude trvat déle než dvě generace. Mezitím se ale můžeme dočkat nejroztodivnějších absurdit. Představte si příběh muže, který zjistil, že je žena. Podstoupil příslušnou hormonální léčbu, případně se nechal přeoperovat. Pak zjistil(a), že je vlastně černoška. Sice na to nevypadal(a), a tímto „nárokem“ zaskočil(a) i své příznivce a fanoušky, ale proč ne – můžeme-li si zvolit pohlaví, proč bychom si nemohli zvolit barvu pleti? Příslušné kosmetické změny jsou méně nákladné než operativní změna pohlaví. A po čase tato bytost zjistila, že je jí stále osmnáct let… To už bylo hodně i na řadu příznivců jeho/jejích proměn.

Že vám to připadá absurdní? Ještě před dvaceti lety připadalo každému absurdní, aby biologičtí muži nastupovali v různých sportovních odvětvích a poráželi v nich ženy. A to ještě nejsme na konci této slepé uličky.

Sekulární proroci se často nestrefí přesně. To ale neznamená, že by byli úplně mimo mísu. George Orwell, autor románu 1984, by se možná divil, jak přesně se trefil – pokud by mohl nějakou dobu žít v současné Číně. A Aldous Huxley, autor knihy Brave New World (česky Konec civilizace), by jistě přiznal, že ledacos netrefil, nicméně přesto byl jeho hlas v jistém smyslu prorocký.

Ano, jsem připraven na spršku odsudků, že jsem zpátečník, tmář, homofob atd. atd. Na tyto odsudky se musí připravit každý, kdo je ochoten nahlas říci, že tato civilizace se opravdu nevyvíjí správným směrem.

A že král je nahý. Tedy… pardon, že muži jsou muži a ženy jsou ženy.

 

  1. listopadu 2019