Když jsem před nedávnem napsal článek „Podpora Izraele“, zareagoval jeden z čtenářů upozorněním, že Izrael porušuje práva Palestinců, když bourá domy, v nichž bydlí teroristé, aniž by tito lidé byli řádně souzeni. Izraelská vláda zde v podstatě uplatňuje princip kolektivní viny, protože v takovém domě zpravidla terorista nebydlí sám.

Možná jsem ve svém původním článku opomenul zmínit, že jsem si vědom, že izraelská vláda, případně jiné instituce (tajné služby, Knesset (izraelský parlament) nebo třeba místní samosprávy) nemusí vždy jednat správně. To, že je Izrael vyvoleným národem, neznamená, že je povýšen nad dodržování zákonů a norem – spíše naopak. V tom se patrně se svým kritikem shodnu.

Jiná věc ovšem je asymetrický vztah k Izraeli a Palestincům, případně k Izraeli a sousedním státům. Nepřátelé Izraele, tedy především Hizballáh a Hamás a podobné teroristické organizace, se nijak netají tím, že válčí proti Izraeli. Když se ale Izrael brání, chce se po něm, aby se choval, jako kdyby žádná válka neexistovala a aby do puntíku dodržoval to, co by v době skutečného míru skutečně dodržovat měl (a jsem si jist, že by to i dodržoval).

Bourání domů obývaných teroristy je odplata za útoky vedené proti Izraeli. Teroristé jsou varováni a Izrael útočí cíleně, nikoli nahodile. Kromě likvidace teroristů vysílá signál, že za teroristické útoky budou jejich pachatelé platit. Už proto neútočí nahodile.

Co dělají palestinští teroristé? Zmiňme jen dvě věci: Posílají na izraelské území balóny, které mají způsobit na izraelském území požáry, a čas od času zasypávají izraelské území raketami. Palestinci nerozlišují, zda balón zasáhne dům, kde bydlí nějaký izraelský voják. Nezáleží jim na tom, jestli raketa dopadne někam do pouště nebo třeba na mateřskou školu.

Čas od času se vyskytne případ, kdy nějaký izraelský voják použije nepřiměřeného násilí. V krajním případě zabije Palestince, který už nemá zbraň. Takový voják je ovšem postaven před soud – a pokud se vina prokáže, je potrestán. Dovede si někdo představit něco podobného z palestinské strany? Třeba že nějaký Palestinec by byl souzen za to, že kromě matky chladnokrevně zavraždil i čtyřleté dítě? Nikoli – takový muž je považován za hrdinu.

Evropské národy dostávají nyní příležitost předvést, jak si poradí s teroristy z Islámského státu, které Turecko začalo vracet ze zajateckých táborů na syrském území, které obsadila turecká armáda.

Izrael je v přetěžké situaci. Je-li napaden, zpravidla se západní média neozvou, dokud Izrael nepodnikne nějakou akci na svou obranu. Přitom pokud by vypukla válka, tak Izrael by válku prohrál jen jednou. Pak by přestal existovat. Dokud ale existuje, je na jeho území bezpečno. Rozhodně bezpečněji než na pařížských předměstích nebo v Malmö. (Ve skutečnosti je to ještě lepší. Je tam bezpečněji než v Praze.) A co víc: Palestinci, kteří žijí na izraelském území, jsou na něm bezpečnější než v kterékoli sousední zemi. To, že si toho neváží, je jakýmsi negativním potvrzením biblického výroku, že ne samým chlebem bude člověk živ. Přes prosperitu, bezpečnost a právní stát dávají přednost útokům na Izrael. Ideologie je někdy silnější než touha po klidném životě.

To, co píšu, většinou vědí i mí kritikové a kritikové Izraele. Znovu opakuji: Jsem rád, že se naše Poslanecká sněmovna Izraele zastala. Právě proto, že na Izrael a Palestince se stále uplatňuje dvojí metr. Je potřeba čas od času na to upozornit.

  1. listopadu 2019