Nedávno jsem dostal dotaz, zda se o jistotě spasení mluví i v Matoušovi a Markovi. Vážný badatel v Písmech si všiml, že o tomto tématu pojednávají především apoštol Pavel ve svých listech a dále pak Jan ve svých spisech.
Sousloví „jistota spasení“ se v Písmu nevyskytuje nikde. To však neznamená, že by Písmo o jistotě spasení nemluvilo. Nejjasněji o ní zřejmě píše Jan ve svém prvním listu: „Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1J 5,11-13).
Tak tedy: Ano, ani Matouš, ani Marek se jistotě spasení tematicky nevěnují. Vyplývá z toho něco podstatného?
Domnívám se, že nikoli. Pokud svatopisec něco nezmiňuje, pak to přece neznamená, že o tom neví, nebo dokonce že je proti. Dovoluji si ale jít dál a tvrdím toto: Písmo nám dává smysl až jako celek. A to i se všemi napětími, která jsou v něm obsažena. Tato napětí totiž odrážejí skutečnost. Pokud chceme Písmo „rozebírat“ ve smyslu „dekonstruovat“, což je rozšířená postmoderní zábava, pak v něm nacházíme různé „rozpory“ (rozpor a napětí není totéž), případně různé „školy“ apod. Chceme-li poznávat Boha a skrze poznání Boha rozumět světu, v němž žijeme, pak musíme, jak již bylo řečeno, brát Písmo jako celek. A co více: Chceme-li dobře porozumět nějakému významnému biblickému pojmu, je dobré si najít jeho první výskyt v Písmu, případně i jeho poslední výskyt (třeba jen ve Starém zákoně, protože některé pojmy se v Novém zákoně nevyskytují). Tento první výskyt nám někdy (netvrdím, že vždy) vrhne světlo na význam daného pojmu.
Jsou tedy Matouš a Marek na jedné straně a Pavel a Jan na straně druhé ve vzájemném rozporu?
Jsem přesvědčen, že nikoli. Můžeme ale říci, že v prvních dvou evangeliích nacházíme především „evangelium Království“, zatímco u Pavla a Jana „evangelium Mesiáše“. Mohli bychom to shrnout takto: Radostná zpráva Matouše a Marka spočívá v tom, že Království Boží je blízko, takřka na dosah ruky. Radostná zpráva Pavla nebo Jana spočívá v tom, že „pro jeho jméno jsou nám odpuštěny hříchy“.
Ano, jde o jiný úhel pohledu, nikoli o vzájemně se vylučující alternativy. Ostatně o vykoupení jednotlivců se píše i u Matouše a Marka: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28 = Mk 10,45). A na druhé straně celá řada Pavlových textů zmiňuje Boží království (Kol 1,13; 1Te 2,12 a mnohé jiné).
Evangelium Království brání přílišnému zúžení na osobní spásu. A důraz na osobní spásu a následné posvěcení brání chápat Království jako něco vůči nám čistě vnějšího.
Nicméně zpět k jistotě spasení. Lze ji vůbec mít? Když jsem byl spasen, byl jsem již rok vikářem v evangelické církvi. O spáse – i o jistotě spasení – jsem mluvil s velkým nadšením, ale mnohé jsem tím pohoršil. „Jsi pyšný.“ „Nikdo nemůže mít jistotu spasení, to by byla veliká pýcha.“ Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, proč si nemůžeme rozumět. Instinktivně (a až po nějaké době promyšleně) jsem věděl, že v tomto ohledu pyšný nejsem: Jistotu spasení mám nikoli proto, že jsem dobrý a že si ji zasloužím, ale protože jsem poznal, že jsem špatný a potřebuji Boží odpuštění. Potřebuji spasitele. Nespoléhám tedy na sebe (to by byla opravdu pýcha), ale na Ježíše.
V evangelikálním prostředí se ovšem řeší zcela jiné problémy. Stále znova narážím na představu, že jistotu spasení získávám tím, že se pomodlím „modlitbu spasení“, v níž vyznám svou hříšnost a odevzdám svůj život Pánu Ježíši Kristu. Jak je tento přístup ošidný, pozná člověk při práci „v terénu“. Když to řeknu cynicky, leckterý bezdomovec vám modlitbu spasení rád odříká za bagetu. Jeho život se ovšem nezmění ani o píď. (Ano, jsou výjimky, nechci je popírat ani znevažovat. Ale jsou to opravdu výjimky.) Rovněž je možno dosáhnout toho, že se modlitbu spasení pomodlí děti, někdy pod rodičovským nátlakem. Jistě, evangelisté a rodiče to myslí dobře, mají pravdu v tom, že všichni potřebujeme spásu v Ježíši Kristu, ať „intoši“ nebo bezdomovci nebo děti. A jistě, v našem duchovním životě musí nastat okamžik, kdy vydáme Bohu svůj starý život a přijmeme život nový. Ale člověk musí mít alespoň zárodečné ponětí, co je to pokání a víra. Jinak hrozí, že ho malou dávkou evangelia naočkujeme vůči jeho skutečnému přijetí.
Poslední poznámka: Jistota spasení je něco mezi námi a Bohem. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (Ř 8,16 ČEP). Zakusil jsem evangelizační a pastorační službu, kdy někdo druhého člověka přesvědčoval, že má jistotu spasení. Nicméně tuto jistotu nám může dát jen Boží Duch, nikoli člověk, jakkoli vedený chvályhodnými pohnutkami. Jistotu spasení nemůžeme mít za druhého.
Ale druhý člověk nám ji na druhé straně nemůže vymluvit. Máme-li Syna Božího, máme život.
- ledna 2022