Tu jsem uslyšel mocný hlas ze svatyně, který těm sedmi andělům říkal: „Jděte a vylejte těch sedm misek Božího hněvu na zem.“
Zj 16,1
Avšak svatyni jsem v něm neviděl, neboť jeho svatyní je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.
Zj 21,22
Jsem moc rád, že v našem národě dosud nevyhynuli vážní čtenáři (a vážné čtenářky) Písma. A jsem moc rád, že se mohu po celá desetiletí zabývat jeho výkladem. I tento článek je vlastně odpovědí na dotaz. Čtenářka si všimla, že v 16. kapitole Zjevení se mluví o svatyni (tak ČSP; ČEP řecký originál naos překládá nekonkordantně někdy „chrám“, jindy „svatyně“; BKR a B21 má „chrám“), ale v 21. kapitole je řečeno, že v Novém Jeruzalémě chrám není. Přitom o zániku nebeské svatyně se nikde výslovně nemluví.
Je dobré si připomenout, že Jan má vidění, a vidí obrazy. Místy se zdá, že uvádí nějaké přesné konkrétnosti (třeba rozměry Nového Jeruzaléma nebo počet spasených z jednotlivých izraelských pokolení), ve skutečnosti ale i tyto údaje jsou ne-li obrazy, pak rozhodně symboly. Obrazy a symboly jsou někdy takového rázu, že by jejich smysl vidoucí Jan sám neodhalil, kdyby mu někdo nepomohl – bývá to jeden z „presbyterů“ (starších / starců), případně některý z andělů, kteří jsou ovšem sami součástí obrazu. (Odborně se těmto postavám říká angelus interpres, neboli anděl či posel vykladač.)
U obrazů a symbolů má smysl se ptát, co daný obraz či symbol vyjadřuje, co znamená. Kdysi během studentských let jsem četl v jednom odborném teologickém časopise zvláštní komentář k Ježíšovu podobenství o čtyřech druzích půdy. Autor srovnával biblický text s jakousi studií o zemědělství v Ježíšově době a snášel doklady pro tvrzení, že tehdy se v Judsku ujalo zhruba každé čtvrté semeno. Byla to studie velmi učená, podrobná a odborná. Četl jsem ji ještě jako neobrácený člověk. Později jsem si na tuto studii vícekrát vzpomněl v době, kdy jsem se už sám snažil rozsévat. Připadalo mi to jako slepá ulička – ta studie sotva někoho přiměla, aby se zvedl z pohovky a šel do reálného světa kázat evangelium.
Vraťme se ale k veršům na počátku tohoto článku. Domnívám se, že s tím druhým veršem nikdo moc problémů mít nebude. Tento verš se týká Nového Jeruzaléma, doby, kdy porážka Božího nepřítele je již minulostí a kdy spasení lidé mohou mít přímé obecenství s Otcem a Synem. Svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem. Měla smysl v padlém a porušeném světě. Jakmile se stane realitou nové stvoření a Nový Jeruzalém, svatyně pozbývá smyslu. Lidé budou moci mít přímý vztah s Bohem.
Pokud jde o první z citovaných veršů, pak je zde jistý problém. Právě jsem napsal, že „svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem“. To jistě platilo o pozemské svatyni, především o stánku smlouvy, zbudované podle instrukcí daných Mojžíšovi. Toto setkávání bylo velmi omezené – do nejsvětější svatyně mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen o jednom dni v roce.
Jan ale ve svém vidění neviděl pozemskou svatyni, ale svatyni nebeskou. O té bychom mohli jen těžko tvrdit, že byla místem setkávání Boha s člověkem. Rozhodně ale je obrazem místa Božího přebývání. Můžeme si ovšem položit otázku, co Jan vidí, a co to znamená. Nejprve vidí svatyni naplněnou dýmem, který je obrazem Boží slávy. (O tom pojednává 15. kapitola Zjevení.) Bůh je tedy přítomen. A v 1. verši následující kapitoly (můžeme si připomenout, že dělení na kapitoly a verše byla v době Janově věc vzdálené budoucnosti) slyší Jan Boží hlas, který vysílá na zem sedm andělů se sedmi miskami Božího hněvu.
A to je to, co je zde důležité. Bible nám – přinejmenším na tomto místě – nedává odpověď na otázky po funkci nebeské svatyně, nenechává nás ale na pochybách, že existuje nějaký Boží hněv a že tento hněv dolehne na lidstvo.
A to je to, o čem bychom měli přemýšlet. Ano, jsem na tom podobně jako ty – taky bych to jaksi instinktivně rád vynechal, přešel, nezabýval se tím. Vždyť je o tolik příjemnější přemítat o tom, že Bůh je láska, Bůh odpouští, Bůh nikomu neublíží…
A ono je skutečně pravda, že Bůh je láska a že odpouští. Bůh je taková láska, že posílá svého Syna na smrt, aby nám mohlo být odpuštěno. Ale je tu jedno veliké ale: Bůh je (ale) také spravedlivý.
Většinu svého života jsem prožil ve značném pohodlí. To, že jsem několik let čekal na státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, to, že jsem byl mnohokrát pozván k výslechu, bylo nic proti utrpení takových lidí, jako byl pastor Richard Wurmbrand, třináct let mučený a vězněný. Bylo to nic proti tomu, co prožívají křesťané v Číně, v Eritreji, v Nigérii, a co prožívali za komunismu křesťané v Sovětském svazu, v Rumunsku nebo v Albánii. Zjevení hovoří o mučednících, kteří zpod oltáře volají: „Jak dlouho ještě?“ Oni nechtějí brát spravedlnost do vlastních rukou. A věřím, že nechtějí ani odplatu. Volají ale po zjevení spravedlnosti.
Někdy mám pocit, že si ve svém velkém pohodlí vytváříme obraz jakéhosi bezzubého Boha, který svět miluje natolik, že otázku spravedlnosti neřeší. Prostě stále jen odpouští a každý se nakonec dostane do nebe. Vždyť my v něm téměř jsme, nic nám neschází. Otázku spravedlnosti tedy neřešíme. Nebo snad máte dojem, že to s modlitbami za pronásledované, mučené a vražděné křesťany na našich shromážděních nějak přeháníme?
Právě překládám na dané téma knihu pro Hlas mučedníků. Jsou to příběhy pronásledovaných, vyvržených, umučených. A oni se nechtějí mstít. Oni odpouštějí, a rozhodně mají co.
Ze svatyně vychází soud. To je to, co nám říká obraz z šestnácté kapitoly Zjevení. Přiznávám, také o tom nerad přemýšlím. Ale nechci nic odnímat z proroctví této knihy.
- července 2021