Když jsem počátkem května publikoval článek „Jak interpretovat Bibli“, rozvinula se na toto téma celkem plodná diskuse. Jeden z diskutujících vyjádřil názor, že bychom neměli chválit křesťanství za to, že prosadilo zrušení otroctví, protože Bible s otroctvím počítá a zrušení otroctví je vlastně svého druhu neposlušnost či svévole. Je to názor naštěstí velmi okrajový, nicméně slíbil jsem, že se pokusím doložit, proč je mylný.
Existují dva základní přístupy k zákonům a právu. Anglosaské právo je tzv. precedenční. Precedenční právo v podstatě nevyžaduje ústavu nebo kodex zákonů. Role soudce spočívá v tom, že soudce hledá v dané kauze spravedlnost. Precedenční právo se uplatňuje především v anglosaském světě. Pokud se nějaká kauza dostane k soudu, soudce se musí držet precedenčních rozhodnutí v podobných nebo stejných kauzách minulých.
Kontinentální právo vychází z kodexu zákonů – z občanského zákoníku, z trestního zákoníku apod., a především z ústavy. Role soudce nespočívá ve vyhledávání spravedlnosti, ale v posuzování, zda byly či nebyly překročeny zákonné normy.
Zdá se mi, že biblické „zákonodárství“ obsahuje oba tyto prvky – právo precedenční i normativní. (Omlouvám se, pokud nepoužívám terminologii přesně. Jsem rád, že Evangelikální teologický seminář chystá zejména pro pastory kurz „Základy práva“, i když sám už jsem příliš starý, abych se do něj přihlásil.) Desatero je normativní. Nicméně v průběhu izraelského příběhu vznikaly nejrůznější situace, v nichž zejména Mojžíš, ale i jiní, vyhledávali spravedlnost. Konkrétně hledali (a nacházeli) Boží moudrost pro dané případy. Jako příklad bychom mohli uvést zmínky o dcerách Selofchadových (Nu 26, 27, 36 – oč tam šlo, nechť si laskavý čtenář vyhledá sám), ale takových situací je v Písmu popsáno více.
Věřím tomu, že Bible je nadčasová a inspirovaná. Věřím, že lidé všech dob a kultur v ní mohou nacházet život a poznávat z ní Boha. To ale není v rozporu s tím, že vznikala (dokonce můžeme říci: její jednotlivé části vznikaly) v různých situacích, což je dobré mít na paměti při našich snahách o její výklad. Vezměme si například známé pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Na toto pravidlo můžeme nahlížet jak pozitivně, tak negativně. Vyloupnout někomu oko za trest, že nás – ať už úmyslně nebo nešťastnou náhodou – připravil o oko, nám právem připadá barbarské. V tomto případě na dané pravidlo nahlížíme negativně. Pokud ale bereme v potaz praxi v jiných kulturách a civilizacích starozákonních dob, pak ho musíme hodnotit pozitivně: Za to, že člověk druhého člověka připravil o oko, ho nelze připravit o život. Jinými slovy, a vyjádřeno v naší mluvě a pro naši dobu, trest musí být přiměřený provinění. To v době Mojžíšově zdaleka nebyla samozřejmost.
Můj diskutující přítel, který považoval zrušení otroctví za chybu, by mohl uvést ještě jiný příklad, a sice mnohoženství. Ano, Bible má pravidla pro situaci, kdy jeden muž má více žen. A jsem rád, že tam ta pravidla jsou. Na druhé straně v době Ježíšově už byla polygamie naprosto okrajovým jevem a zejména v Izraeli se už prakticky nevyskytovala. Mnohoženství už nebylo „cool“. A jsem rád, že vývoj šel tímto směrem.
A proč jsem tedy rád, že tam ta pravidla pro polygamii jsou? Protože v devatenáctém a dvacátém století začala evangelizace Afriky, kde bylo mnohoženství běžně praktikováno. Misionáři někdy nutili muže, který přijal Krista a který měl více žen, aby si jednu vyvolil a ostatní propustil. To ovšem v dané kultuře znamenalo odsoudit propuštěné ženy k živoření – nějaká sociální záchranná síť pro tyto případy pochopitelně neexistovala. Jsem si naprosto jist, že základním Božím plánem byla vždy monogamie; biblická pravidla pro polygamii jsou svého druhu ústupkem padlému světu. Bible je v tomto ohledu realistická: Snadno můžeme poznat, co je ideálem, ale rovněž jsme – přinejmenším nepřímo – varováni, abychom se za ideálem nehnali hlava nehlava.
Sem míří i Ježíšova slova o rozvodu: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo“ (Mt 19,8). Podobně by mohl říci: „Pro tvrdost vašeho srdce vám byla dána pravidla pro otroctví, ale Božím principům to nikdy neodpovídalo.“ (Mějme na paměti, že řecké slovo arché znamená nejen počátek, ale i princip či vládu.)
Když to zobecním: Při interpretaci Písma můžeme upadnout do dvou extrémů. Buď do bezduchého fundamentalismu, který hlásá doslovnost, ale současně nebere v úvahu okolnosti, a to ani tehdy, když jsou celkem zřejmé (sem bych řadil i obhajování otroctví), anebo do bezbřehého liberalismu, kdy si všechny „nepříjemné“ verše „odvysvětlíme“ dobovým pozadím a usoudíme, že nám nemají co říci a my se jimi tudíž už nemusíme zabývat. Milujme Písmo – a prosme o Ducha svatého, jediného autoritativního interpreta.
- července 2021