Jsem šťastný člověk. Ale nebylo tomu tak vždycky.
Nechci se tím vytahovat. Proč to tedy píšu? Protože ke štěstí vede určitá cesta. A myslím si, že jsem kus té cesty prošel, a rád bych ji ukázal ostatním. Zejména těm, kteří jsou nešťastní.
O té cestě se dá říci, že je dlouhá, protože je vlastně celoživotní. Teď moc lituji, že jsem v mládí tuto cestu neznal a velmi jsem bloudil. Ztratil jsem mnoho let a řadě lidí jsem ublížil.
Na druhé straně se mi zdá, že ta cesta je vlastně docela jednoduchá. A není na tom nic tajného a záhadného. Je potřeba číst Písmo, modlit se, mít s několika důvěryhodnými lidmi dobré obecenství – a především v tom všem nešvindlovat.
Písmo čtu stále dokola. Po mnoho let jsem dbal na to, abych za rok přečetl celou Bibli. Teď už jsem trochu polevil, ale ne moc. Kromě toho jsem Bibli i studoval (a studuji), ale chápu, že stejně to nemůže dělat každý. Byl jsem „profesionál“, tedy pastor na plný úvazek, a každý den jsem dvě hodiny „z pracovní doby“ věnoval Písmu a modlitbě. A pokud by mi někdo vyčítal, že jsem ten den „ještě vlastně nic neudělal“, tak bych se jen smál pod (u mě pomyslné) fousy. Kdepak, brachu, dělal jsem to nejdůležitější.
Během těch let jsem se poznenáhlu „proměňoval obnovou své mysli“ (Ř 12,2). To není proces, který byste mohli nějak změřit. Během tohoto dlouhého procesu jsem se měnil z člověka nafoukaného a sobeckého v člověka… dokonalého? To ani náhodou. Proměnil jsem se v člověka vděčného. Nevznáším žádné nároky na své bližní. A rozhodně nevznáším žádné nároky na Boha. Jestli pozoruji nějaký neblahý trend dnešního světa, pak je to stále méně vděčnosti a stále více náročivosti.
S náročivostí jste se mohli – snad ve všech dobách – setkat i v církvi. Už jsem konec konců psal, že proměna je dlouhodobý proces. Nicméně zdá se mi, že je jí více než dříve. A že to mnozí považují za normální. Dle mého názoru v tom církev pouze pokulhává za tímto světem.
Ježíš nás vede k opaku. „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.‘“ (Lk 17,10). Hm. Tady nás Ježíš zřejmě nevede k asertivitě, že?
Pokud člověk žije v náročivosti, nemá nikdy dost. A pro vděčnost nezbývá moc prostoru. Je mnohem krásnější ráno se probudit a rovnou děkovat Bohu za to, že žiji, že mi přidal další den. Jít na výlet a radovat se ze sluníčka či z dešťů. Otevřít Bibli a radovat se z toho, že k nám Bůh mluví.
Mám moc rád zprávy o lidech, které Písmo také tímto způsobem proměňovalo a udržovalo při životě. Mám například moc rád detektivky Patricie Wentworthové (pár jich vyšlo i česky). Hlavním „detektivem“ je v nich nenápadná stará dáma (Miss Maud Silver), která si vždycky četla Bibli před spaním.
I v naší zemi byla písmácká tradice. Z hlediska liberální teologie se tito lidé mýlili, protože si mysleli, že Pavlovy listy psal Pavel, Petrovy Petr a tak dále. Mě ale zajímá, co Písmo dělá s lidským životem.
Jednu dobu jsem lidem na počátku bohoslužeb říkával, aby provedli drobný liturgický úkon, a sice aby vypnuli své mobilní telefony. (Nevymyslel jsem to já, pouze jsem napodoboval evangelického faráře z Braníka Jaroslava Pechara, který tuto krásnou větu pronesl na svatbě jednoho z mých synovců. Můj syn Ben by možná řekl, že se tím „vracím ke kořenům“.)
Teď už nemá cenu to říkat. Naopak, na počátku kázání polovina lidí mobilní telefon vytáhne. Proč? Protože v něm mají bibli v elektronické podobě.
Nu, je to jistě lepší než nemít bibli vůbec. Celkově si ale myslím, že technologie znalostem Písma moc nesvědčí. Obecně svádějí k povrchnějšímu čtení. Pokud dostanu jakýkoli hodnotnější text, tak si ho raději vytisknu, než abych koukal na monitor.
„Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí“ (Žalm 25,14). Tato věta vysvětluje, proč některé lidi nechává Písmo bez proměny. Písmo se nám otvírá, pouze známe-li Boží bázeň.
Možná se mýlím, ale nezdá se mi, že množství všelijakých biblických pomůcek, dostupných na internetu, vede k lepší znalosti Písma a k hlubší úctě k němu.
Chceme-li se rozvíjet, pak platí, že číst je lepší než poslouchat rozhlas a poslouchat rozhlas je lepší než se dívat na televizi. Podíváte-li se na nějaký zfilmovaný biblický příběh, může to být dokonce škodlivé. Prostě Písmo ničím nenahradíš – ani komentáři (jakkoli mohou být dílčím způsobem užitečné), ani poslechem kázání slavných kazatelů (jakkoli mohou být tato kázání inspirující).
Na závěr mám jednu prozkoušenou nabídku pro pastory a jiné vedoucí. Kdysi jsem napsal Příručku pro čtení Písma, vydala ji KMS, ale už je rozebraná. Je v ní plán četby Písma, koncipovaný tak, aby byl vhodný pro úplné začátečníky. Začíná se tedy evangelii a končí se Levitikem. Za rok je podle tohoto rozpisu možné přečíst celou Bibli. Na každý týden je připraven odstaveček o biblických reáliích (proč je Bible rozdělená na kapitoly a verše, kdy k tomu došlo, v jakých jazycích byla psána, proč se nám někdy chce spát, zrovna když jsme si chtěli číst, apod.).
Nabídl jsem lidem z mého okolí, aby četli Bibli podle tohoto rozpisu. Ale pozor: Nedostanou do rukou celou „příručku“, ale pošlu jim vždy rozpis na jednotlivý týden. Když mi potvrdí, že mají předepsané penzum přečtené, pošlu další týden. Mám s tím trochu administrativy, ale rád to dělám. Hodně lidí po čase odpadne, ale povzbuzuji je, aby znovu „naskočili“. Nepřečtou Bibli sice za rok, ale jistě má smysl, i když ji budou číst roky dva. Je to lepší než nečíst vůbec.
A jsem rozhodnut na naší zlatohorské skupince tuto nabídku pravidelně každého čtvrt roku opakovat.
Asi se tu uplatňuje podobná dynamika, jako když si zaplatíte jazykovou školu. Tady sice nic neplatíte, ale víte, že jste se přihlásili (a že vás Dan Drápal sleduje, bu bu bu). Naučit se jazyk byste ale taky zvládli sami, s dobrou učebnicí pro samouky. Ale mnoho lidí nad sebou potřebují nějaký „bič“, aby se k něčemu přinutili. A propos, nepatříte k nim také?
Zde jde o bič celkem pomyslný. Pro ty, kdo dojdou až do cíle, chystám cukr. Pochvalu před nastoupenou jednotkou.
Já už další lidi odjinud přijímat nebudu, ale kdyby se toho nějaký vedoucí chtěl ujmout, rád mu pošlu podklady.
- prosince 2020