Žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk.
Jestliže tedy mám žít dále v těle,
znamená to pro mne užitek z práce a nevím, co bych zvolil.
Přitahuje mě obojí: Mám touhu odejít a být s Kristem,
což je mnohem, mnohem lepší;
ale zůstat v těle je nutnější pro vás.
(Filipským 1,21-24)
Ten název je tak trochu podvod. Nazval jsem tento článek „Příprava na konec“, ale měl by se správně jmenovat „Příprava na smrt“. A tělesná smrt neznamená konec. Obával jsem se ovšem, že pokud by se článek jmenoval „Příprava na smrt“, mnozí lidé by si ho možná ani neotevřeli, a přitom by v nich vyvolal depku.
Pavel byl zřejmě na smrt připraven. Nebál se jí. Věděl, že bude s Kristem, což je „mnohem, mnohem lepší“.
Vzpomínám na úžasného slovenského evangelistu Jána Krišku, který působil v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Během své jediné návštěvy na Maninách nám vyprávěl, jak bere stopaře. Když nechá stopaře nastoupit a rozjede se, zeptá se: „Jste připraven na smrt?“ Stopař se někdy vyděsí, a tak Ján Kriška pokračuje: „Víte, já rád cestuji s radostnými lidmi, a pokud je člověk připraven na smrt, je radostný.“ Pak se pídil po tom, jak daleko s ním stopař pojede. „Když je to třeba jen deset kilometrů, neztrácím čas a hned mu vyložím evangelium. Když je to osmdesát kilometrů, nechám půl cesty mluvit jeho, abych ho poznal, a pak začnu s evangeliem přímo do jeho životní situace.“ Jednou se ovšem stalo, že vzal dva stopaře, kteří si oba sedli na zadní sedadla. Položil svou obvyklou otázku „Jste připraveni na smrt?“ „A Vy?“ zeptal se jeden z nich. Kriška pokračoval: „Podíval jsem se na ně do zpětného zrcátka a zeptal jsem se, ‚hoši, kdo vám tak ublížil?‘“ Ukázalo se, že jsou to dva trestanci, právě propuštění z vězení, kteří se chystali ho zabít a autem ujet. Skončilo to tím, že po dvaceti kilometrech auto zastavilo, oba muži poklekli a přijali Pána Ježíše.
A co ty? Jsi připraven na smrt?
Když jsem jako mladý vikář nastoupil na sbor, hrozně jsem se bál pohřbů. Do dvou let se ale můj přístup zcela proměnil. Když se ohlížím nazpět, tak máloco posilovalo mou víru jako to, když jsem viděl umírat věřícího člověka nebo nevěřícího člověka. Na počátku mého působení bylo na Maninách jen pár babiček a ještě méně dědečků. Postupně jsem je poznával a v osmdesátých letech jsem většinu z nich pohřbil (ve skutečnosti kázal na jejich kremaci). V některých případech byl pohřeb vyloženou slavností – to když šlo o ženu či muže, kteří prožili velkou část svého života s Pánem.
Kdosi řekl – a já se s tím plně ztotožňuji – že na této zemi máme několik desítek let, abychom se rozhodli, kde budeme trávit věčnost. A o tom se rozhoduje za tohoto života, nikoli po tělesné smrti. Podobně C. S. Lewis kdesi píše, že z hlediska věčnosti se nám pobyt na této zemi bude zdát buď jako předsálí nebes – to pokud jsme přijali spásu – nebo jako předsálí pekla. Francouzský filosof Jean-Paul Sartre napsal divadelní hru „Huis clos“ (Přeloženo tuším „Za zavřenými dveřmi“), jejíž poslední věta zní: „Peklo, to jsou ti druzí.“ Já o svých blízkých nemohu napsat, že jsou mi rájem, to bych přeháněl, ale náběh na to máme, ať už se jedná o rodinu nebo o církev.
Jsem už stár a musím řešit řadu zdravotních potíží (i když tento rok je mi ve srovnání s předešlým velmi dobře), a tak vím, že zdraví není něco, vůči čemu bychom měli nebo mohli být lhostejní. Ale stejně mi nesedí, když se s nějakými křesťany loučím a slyším větu: „Tak se mějte dobře a hlavně ať vám slouží zdraví.“ Ano, přeji si, aby mi sloužilo zdraví, ale ne HLAVNĚ. Hlavně ať neustále chodím po Božích cestách, smířen s Bohem, s vyznanými hříchy. Raději slyším upřímné „tak Pán s Tebou“. Být s Pánem je důležitější než být zdráv.
Kdysi jsem v jedné knížce o modlitbě četl příběh jedné švýcarské sedlačky, které zemřel manžel i děti. Zůstala sama, a když zestárla, požádala jednoho bohatého sedláka, zda by ji nevzal k sobě a nepostaral se o ni. Ona by mu na oplátku dala své políčko a své hospodářství. Ten sedlák to odmítl se slovy: „Kdo ví, kdy umřete a kolik let bych se o Vás musel starat!“ Oslovila jiného sedláka, který jí vyhověl. Říkala, že je připravena na smrt a že s ní nebudou mít žádné zvláštní výlohy. A skutečně: Až do své smrti byla pohyblivá, mohla se o sebe postarat a ještě dle potřeby vypomoci v domácnosti. Pak jednoho dne oznámila, že zítra zemře. Nebrali ji moc vážně. Nicméně druhý den ji našli klidně ležet v posteli, v uklizeném pokoji, na stolku ležela poslední vůle. Byla připravena na smrt a jednoduše odešla domů.
Hluboce mě ten příběh zasáhl. Od té doby jsem se začal modlit za umírání. Mne samotného, mých rodičů, mých dětí a vnoučat, členů našeho sboru. Nemáme ve svém životě závažnější otázku, než kde budeme trávit věčnost. Apoštol Pavel byl také na smrt připraven. „Usilovně běžím…“ píše ve Filipským 3,12. „Běh jsem dokončil…“ píše v 2. Timoteovi 4,7.
A co Ty?
- října 2023