Nedávno jsem čirou náhodou v rozhlase zaslechl mluvit jistou sociální pracovnici o pomoci bezdomovcům a o sociálním bydlení. Z jejích úst zazněla věta: „Já považuji bydlení za něco, co patří k základním lidským právům.“ (Neručím za doslovné znění; ručím ale za smysl oné věty.)

Žiji v Jeseníku a místních bezdomovců je mi v zimě fakt líto. V zimě v létě tu bývá tak o tři čtyři stupně chladněji než v Praze, v níž jsem strávil většinu života. Vážím si všech, kdo se jim snaží pomoci. Nicméně ona věta mě přinutila přemýšlet. Opravdu patří právo na bydlení k základním lidským právům? A kdo vlastně rozhoduje o tom, jaký je rozsah základních lidských práv, tedy o tom, co k nim vlastně patří? Ano, vím, že tu je Všeobecná deklarace lidských práv, a nemám důvodu pochybovat o tom, že ty, kdo je formulovali, vedly šlechetné úmysly. Pokud vím, o právu na bydlení se v Deklaraci nepíše, stejně jako se tam nepíše o právo homosexuálů adoptovat děti nebo o právu na to, aby asistovaná reprodukce byla hrazena státem. Levicově liberální ideologové ovšem mají sklon formulovat další a další práva.

Jsou věci, které by většina z nás jistě považovala za absurdní. Třeba právo na každoroční čtrnáctidenní dovolenou v cizině nebo na zmrzlinu zdarma pro předškoláky. Další si jistě dokážete vymyslet sami.

S „lidskými právy“ je dvojí zásadní potíž. První z nich je, že svět – či jednotlivé země – se mohou dostat do neřešitelných situací, kdy něco, co bude prohlášeno za lidské právo, bude nesplnitelné a v rámci určitého státu či určitých států nevynutitelné. Dejme tomu, že bude přijata teze: „Všichni migranti mají právo na důstojný život.“ Nepatřím mezi ty, kdo by migrantům důstojný život nepřáli (ano, vím, jsou i tací). Jenže co všechno patří k důstojnému životu? Vezmete-li si prognózy růstu populace v Africe, tak je i laikovi naprosto zřetelné, že je zaděláno na obrovský průšvih, protože africký kontinent tuto rostoucí populaci neuživí. Dá se předpokládat, že migrační vlna se povalí do Evropy, protože jinam vlastně ani nemůže. Hodně se mluví o tom, že bychom měli „pomáhat v místě původu“. Předpokládat, že to povede k omezení migrace, je nesmysl, protože současná migrace je právě důsledkem nikoli zhoršení, ale zlepšení situace v „místě původu“. Nebo si snad dovedete představit současnou migrační vlnu bez mobilů? Právě když se místním začalo dařit natolik dobře, že si pořídili mobil, mohli začít uvažovat o migraci. I kdybychom lili další miliardy do „míst původu“, jen bychom zvyšovali touhu místních obyvatel vydat se do Evropy, protože Evropa na tom bude minimálně ještě několik desetiletí lépe než Afrika. (Pokud by se migrace dařila, může na tom být po několika desetiletích stejně.)

Jaké je tedy řešení? Nevidím jiné než zásadní změnu reprodukčního chování afrického obyvatelstva.

Může k ní ale dojít? Jakým způsobem?

Obávám se, že nikoli. Jsou dvě země, které se snažily svůj populační růst zásadním způsobem omezit. Tou první je Indie, kde ovšem tyto pokusy netrvaly dlouho a byly poměrně omezené. Docházelo k násilným sterilizacím, nicméně praxe byla tak odporná, že relativně demokratická Indie si nemohla dovolit v ní pokračovat. Druhou, známější zemí, je Čína. „Politika jednoho dítěte“ byla poměrně úspěšná, a skutečně mnozí rodiče měli jen jedno dítě, protože byli přísnými sankcemi přinuceni své reprodukční chování změnit. Nicméně její aplikace v totalitním režimu byla rovněž spjata s mnoha nepěknými jevy, z nichž korupce byla možná tím mírnějším.

Znám nějaký lepší způsob? Neznám. Jen to vím, že pokud Afričané své reprodukční chování nezmění, situace se bude vyhrocovat. Ne, nebude to nic pěkného. A čím bude problém vyhrocenější, tím horší to bude s lidskými právy.

A teď ta druhá potíž s lidskými právy. Ta je zásadní. Ke světu totiž můžeme přistupovat dvojím způsobem: To, co máme, a to, co případně můžeme získat, můžeme považovat buď za kořist, nebo za dar.

Uvědomil jsem si to již dávno, když jsem meditoval nad jedním novozákonním textem v jeho archaickém („kralickém“) znění.  V listu Filipským apoštol Pavel píše o Ježíši, Božím Synu: „Nepoložil toho sobě za kořist roven býti Bohu“. Moderní české překlady, bohužel včetně mého oblíbeného studijního, vynechávají tu „kořist“ a opisují tento výraz slovy „na své rovnosti [s Bohem] nelpěl“.

Kořist jsme uchvátili a chceme si ji podržet stůj co stůj. Můžeme-li, chováme se jako vůdce smečky, který je přesvědčen, že z ulovené kořisti mu patří největší díl, a pokud to někdo nechce respektovat, dá mu vůdce smečky za uši. Tedy pokud ho nějaký pretendent nesesadí.

Jako „kořist“ můžeme chápat celý svůj život. Můžeme tak chápat postavení, kterého jsme dosáhli. Můžeme tak chápat životního partnera, po němž jsme toužili – a jehož jsme nakonec získali.

V moderní době bychom v řadě případů patrně místo slova „kořist“ použili slova „nárok“.

Nebo můžeme věci brát jako dar. Jako dar bereme svůj život. Jako dar bereme každý nový den. Jako dar bereme každé náš mezilidský vztah. Jak dar bereme i to, čemu vlastně tak říkáme – tedy naše „obdarování“, třeba literární, nebo hudební, nebo praktické.

Jedná se o dva zcela odlišné přístupy k životu. Pokud bereme život jako kořist, budeme se neustále hlásit o svá „práva“ (budeme uplatňovat své nároky) a budeme mít neustále pocit, že jich máme málo, takže budeme vymýšlet další. Milý čtenáři, je to cesta do pekel. Kdo jde touto cestou, nikdy nebude mít dost.

Když ale přijímáte život jako dar, cítíte se obdarováni a často vidíte spoustu krásných věcí, které nezahlédne ten, kdo vše považuje za svou kořist, případně za své právo. Vděčnost je skvělá věc. Kdo žije život vděčnosti, má touhu obdarovávat druhé.

Třeba ty bezdomovce v Jeseníku.

Jenže to chce kardinální změnu perspektivy. V křesťanství se tomu říká „obrácení“.

Dan Drápal

  1. prosince 2018