Nejprve citát z dopisu jednoho z mých abonentů:
„Sestra v Kristu mi… řekla, že já nejsem hříšník a že sedím spolu s Kristem na trůnu a kraluji. Že jsem vítěz. Je to pravda?
Druhý křesťan mi řekl, že jsme ospravedlnění hříšníci a že jsme pořád hříšníci a že ta sestra se plete.“
Tento dotaz je mezi křesťany taková trvalka. V průběhu let jsem ho slyšel mnohokrát a zakusil jsem i mnoho sporů na toto téma. Současně tento spor považuji za ukázkový případ, jak mnoho záleží na kontextu a na tom, co tím chce zastánce jednoho či druhého názoru říci.
Zastavme se u prvního tvrzení. Předpokládám, že ona sestra přijala Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, a že ví, že totéž platí o člověku, který se táže. Na podporu svého tvrzení by mohla citovat celou řadu veršů z Písma; uveďme si za všechny pouze Ef 2,4-6: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste zachráněni – a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši.“ Může nás ale zarazit tazatelův dotaz: „Je to pravda?“ Je možné být vítězem, kralovat spolu s Kristem a nevědět o tom?
Domnívám se, že ano. Skutečnost popsaná v citovaných verších z listu Efezským je „skutečně skutečnost“, nicméně my se k této skutečnosti vztahujeme vírou. Pavlova slova nám zjevují, abych tak řekl, náš potenciál, tedy něco, co je nám nabídnuto a do čeho můžeme vstoupit (vírou).
Problém nastává tehdy, když člověk zapomene – nebo nebere dostatečně vážně – jiné výpovědi Písma. Např. slova apoštola Jana z 1J 1:8: „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.“
Patrně s myšlenkou na tato (a podobná) slova Písma onen bratr této sestře oponoval: Ano, Kristus nás ospravedlnil, odpustil nám naše hříchy, ale my stále ještě hřešíme. Jsme tedy ospravedlnění, ale stále jsme hříšníci.
Lidem, kteří zastávají toto stanovisko, připadají ti první, vyznávající své vítězství, jako nerealističtí. A zpravidla si všímají, že tito lidé někdy triumfalisticky mluví, neustále „vítězí“, ale pak se v reálném životě dopouštějí menších nebo větších hříchů, přes něž se hravě přenesou. Prostě si je nepřipouštějí.
Na druhé straně ale můžeme také často vidět určitý nedostatek. Člověk, který zdůrazňuje, že jsme stále jen ospravedlnění hříšníci, nic víc, někdy toto stanovisko cituje na podporu určitého svého postoje: Odmítá s hříchem bojovat. Nevěří, že by mu Ježíš Kristus mohl dát vítězství. Nemůže zcela přestat hřešit – vždyť je stále hříšník, byť ospravedlněný. A tak může mezi zastánci těchto dvou stanovisek dojít k napětí – a také k němu dochází.
Proto se, jsem-li vyzván, abych se k danému sporu vyjádřil, ptám na kontext. Co tím chce zastánce toho či onoho stanoviska říci? A potvrzuje se mi, že když dva říkají totéž, není to vždycky totéž. Z pastoračního hlediska jsem se vícekrát ocitl v situaci, kdy jsem oněm „triumfujícím“ křesťanům musel připomenout slova z 1. listu Janova, a naopak oněm „ospravedlněným hříšníkům“ jsem připomínal, že Kristus nám skutečně dává vítězství nad hříchem, a my se ho můžeme a máme chopit vírou.
Záleží tedy na tom, s kým mluvíme. Zajímá mě, zda ten, kdo zdůrazňuje, že jsme ospravedlnění hříšníci, je ochoten zápasit s hříchem, nebo zda ho jeho zdánlivě pokorné vyznání nevede k rezignaci a demobilizaci.
Vnáším pak často do diskuse nový prvek: Říkám, že sice ještě někdy hřeším, ale pokud miluji Pána Ježíše a chci mu svým životem dělat radost, pak nemám identitu hříšníka. Mám skutečně identitu Božího dítěte – identitu člověka, který s Kristem vítězí.
Když byly naše děti malé, všechny měly příjmení Drápal. Proč? Protože to byly moje děti. Někdy jsem z nich měl radost, někdy mě zarmoutily, někdy zlobily… Ale stále měli „drápalovskou identitu“. Ta totiž nebyla dána tím, do jaké míry jsou hodné, ale tím, že to byly naše děti. Podobně nás jednotlivý hřích nemůže zbavit našeho vítězství v Kristu.
Pokud se ale mé děti chovaly – třeba už na pískovišti – nevhodně, netrpěl bych jim, kdyby místo omluvy a nápravy jen opakovaly: „Ale já jsem přece Drápal.“ Pokud jsme necitliví a nelaskaví a pokud hřešíme, pak slova „vítězím v Kristu“ znějí prázdně. Pak děláme svému Pánu jen ostudu.
Na druhou stranu lidé, kteří zdůrazňují, že jsme ospravedlnění hříšníci, si musí nechat líbit otázku, zda chtějí vůbec přijmout identitu Božích dětí. U některých jsem měl dojem, že nikoli. Jejich víra pak nebyla spjata s radostí a s nadějí.
Asi znáte slovo o rabínovi, který s sebou v jedné kapse nosil cedulku s nápisem „Nejsi než prach a popel“, a v druhé s nápisem „Byl jsi vyvolen před stvořením světa“. Ano, jsem ospravedlněný hříšník. Ale sedím spolu s Kristem v ponebesí. Ano, sedím s Kristem v ponebesí. Ale někdy sám sebe nepříjemně překvapím nějakým hříchem. Vědomí Kristova vítězství mě naplňuje radostí a odhodláním. A vědomí, že občas padnu, mě připomíná, abych se držel při zemi.
Je skvělé, že pokud své hříchy doznáváme, Bůh nám odpouští a očišťuje nás.
- listopadu 2020