Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.
(Izajáš 58,11)
Naše země kvete. Byla nám dána krásná krajina a naši předkové ji postupně formovali. Nám na Jesenicku se vyhnula sucha některých posledních let. Pouze kůrovec a opakující se vichřice udělaly hodně škody.
Co se týče životní úrovně, patříme mezi pětinu těch nejbohatších populací na světě. Máme skvělé zdravotnictví. Máme velice nízkou nezaměstnanost a dobrou sociální síť.
Přesto platí, že přichází-li někdo k Ježíši, přichází z vyprahlé krajiny. Uprostřed blahobytu jsou mnozí lidé nešťastní, často si nerozumí se svými nejbližšími, a společnost je hluboce rozdělená. Jedním z důsledků této „vyprahlosti“ je rostoucí počet duševních chorob.
Když člověk přijde k Bohu, není z této vyprahlosti automaticky vytržen. Začne-li skutečně žít s Bohem, může obstát a žít smysluplný život. Postupně opouští „dědictví marnosti“ po předcích a nabývá síly. Hospodin dodává „zdatnost jeho kostem“ (B21 překládá „dodá kostem na síle“). Zjišťuje, že má sílu zůstat věrný a vstřícný i tam, kde touží po porozumění, ale ono se mu nedostává. Má sílu neoplácet stejnou mincí a žehnat i tam, kde je pomlouván.
Přitom setrvává „v krajině vyprahlé“, na poušti. Poušť byla místem vyhnanství a démonů, ale rovněž místem proroků. Skrze Ozeáše (2,16) Bůh takto promlouvá ke své církvi: „Ale hle, já ji přivábím, přivedu ji do pustiny a budu mluvit k jejímu srdci.“ Ano, na poušti promlouvá Hospodin k prorokům, k církvi, k jednotlivcům. A dodává jim pevnost. I tvá poušť může být místem přilnutí k Bohu.
Situace a vnitřní život člověka se mění. Člověk se stává zahradou. Bůh s ním není zcela hotov; na zahradě je stále spousta práce, ve všech ročních obdobích, něco je třeba udělat dokonce i v zimě.
V Písmu máme dva do jisté míry protichůdné obrazy: zahradu a pole. Zahrada nám připomíná, že je stále co dělat. Jen zkuste svou zahradu na dva měsíce opustit. Přivítá vás pěkná spoušť. Pole je naopak obrazem toho, že musíme nechat jednat Hospodina, která dává vzrůst. Rolník nechává na semeni, aby „samo rostlo“. Běda, kdyby se pokoušel tahat malé klíčky ze země!
Někdy je lepší nechat přírodu být. Za Chruščova v Sovětském svazu „poroučeli větru dešti“, rozorali stepi a udělali z nich nekonečné lány. Říkalo se jim „celiny“. Dva roky se to jevilo jako dobrý nápad. Pak ale vyschlo obrovské Aralské jezero. Vzpomínám na lakonický výrok Jana Sokola: „Vzkvétat může zahrada, ale ne celina.“
Ty nespasíš svět. Ale můžeš za sebou zanechat nádhernou zahradu. Můžeš být požehnáním pro svou rodinu, svůj sbor, svou obec.
Zahrada dává úrodu, plodí ovoce. Je ale třeba ji neustále zvenčí zavlažovat. Možná neseš ovoce Ducha, ale Hospodin s tebou ještě není hotov.
Přichází třetí stadium. Už nejsi zavlažován zvenčí; Duch svatý je ve tvém nitru a ty se stáváš vodním zřídlem, jemuž se vody neztrácejí. Voda je někdy obrazem Ducha svatého, častěji obrazem Božího slova. Tak třeba v 1. žalmu čteme, že blahoslavený člověk si „oblíbil si Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří.“
Jen pokud si člověk oblíbí Hospodinův zákon (Boží slovo), přečká i čas sucha a nepřichází ani o listy, ani o ovoce. Bez lásky k Božímu slovu člověk k dokonalosti nedospěje.
Podobně jako se člověk neobejde bez Božího slova, neobejde se ani bez církve – Božího lidu. V prvním a druhém stadiu hlavně přijímá. Na poušti ho našli lidé, kteří znají Boha, a zavlažovali ho tak dlouho, až mu nejen zesílily kosti, ale až začal sám nést ovoce. Nejen přežil, ale stal se plodným.
Stává-li se vodním zřídlem, což je doklad toho, že v něm přebývá Duch svatý. Vlastně by už církev nemusel potřebovat. Ale on ji potřebuje, ovšem trochu jinak: Potřebuje Boží lid, který by mohl milovat a do nějž by mohl přivádět lidi nalezené v pustině.
O třech stadiích můžeme hovořit i v souvislosti s pokojem. „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 5,1). Jsme smířeni s Bohem, už proti němu neválčíme a jeho hněv na nás nezůstává. Ale to neznamená, že máme „pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení“ (Kol 3,7). Člověk může být smířen s Bohem, ale stále je ještě plný neklidu. Na Boží cestě se ale mění jeho prožívání, člověk se zklidní, svléká starého člověka a obléká nového, a je stále pokojnější.
A pak přichází třetí stadium: Člověk se stává „činitelem pokoje“ (Mt 5,9). Nejen že je sám plný pokoje, ale pokoj šíří kolem sebe. Pokoj patří mezi ovoce Ducha svatého.
K tomu jsi povolán. Jak ti to jde?
- srpna 2023