Novinky o našich Pákistáncích

Opět mám prosbu. Jedna ze dvou pákistánských rodin shání vhodnější bydlení. Mají čtyři děti; tři na základní škole a jedno trojměsíční mimino. Na nájem mají cca 8500 měsíčně. Byli by rádi, kdyby to děti neměly daleko do školy. Nyní bydlí v jižních Čechách nedaleko Blatné. Čím blíže by byli Praze nebo Brnu, tím lépe (otec jezdí pro Uber v Praze), ale chápeme, že zázraky můžeme čekat od Boha, nikoli za 8500 Kč. Nicméně možná bude někdo z vás Božím nástrojem.

Druhá rodina, která 18. května přilétla do Prahy, ten zázrak zakusila. Bydlí velmi blízko Prahy, mají to do dvaceti minut na metro a jsou velice šťastní. Díky vaší obětavosti mají “lítačky”, zdravotní pojištění, byt zařízený sice prostě, ale zařízený, a na místě, které bychom jim mnozí mohli závidět. Teď jen, aby dostali asyl… To je na modlitby, rozhodne se patrně v nejbližších týdnech.

Ještě k iniciativě smíření

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.

Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.

I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.

Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.

Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“

Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.

Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.

Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.

Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.

  1. května 2021

 

 

Očkování – projev nevěry?

Ve svém nedávném článku „Proč jsem očkovanec“ jsem vysvětloval svůj postoj k očkování proti COVIDu-19. Můj postoj není založen na ideologii nebo dokonce na teologii, ale na statistice. Jsem přesvědčen, že očkování zachraňuje životy, a že mnozí z oněch více než třiceti tisíc zemřelých by zde mohli žít, kdyby dostali včas vakcínu.

Nezpochybňuji, že někteří lidé zemřeli na následky očkování. Nemyslím si, že cokoli v tomto světě je naprosto stoprocentní. Ano, někteří lidé zemřeli, jiní měli vážné potíže. Některé státy přestaly dočasně či trvale používat určité vakcíny. Pokud se ale na věc podívám čistě statisticky, tak vidím, že očkování má nesrovnatelně více plusů než minusů.

Množina evangelikálních křesťanů, kteří očkování odmítají, je poměrně početná. Tvoří ji různé skupiny lidí – od těch, které považuji za naprosté úleťáky, po lidi, kteří přicházejí s argumenty, s nimiž má smysl polemizovat. Jejich názory sice nesdílím, ale rozhovor s nimi považuji nejen za možný, ale i za žádoucí.

Dnes se ale chci vyrovnat s jednou skupinou lidí, kteří podle všeho uvažují takto: „Buď věříš Bohu, nebo lidským opatřením. A je to buď – anebo. Dáš-li se očkovat, je to dokladem, ne-li důkazem, že se bojíš nemoci více než Boha.“ Jedna diskutující mě a mně podobné dokonce označila za lidi „klekající před koronavirem.“

Tuto alternativu se vší rozhodností odmítám. Mezi obavami z koronaviru a bázní před Hospodinem není žádná přímá korelace, ani pozitivní, ani negativní. Obavy jsou samy o sobě neutrální. Chci tím říci, že mohou být oprávněné či neoprávněné, tj. podložené či nepodložené. A jsou-li podložené, opět mohou být buď přiměřené nebo přehnané. Absence obav nemusí být žádná výhra – podceňování nebezpečí může být projevem ignorance či naivity.

Bydlím v Jeseníku a letošní zimu jsme zakusili v několika vlnách. Po dvou z nich následovala rychlá obleva a některé chodníky byly uzavřené, protože na domech byl nápis „Pozor, padá led ze střechy“. Pokud se takovému místu vyhnu, dokazuji tím, že málo věřím v Hospodina? Pokud přejdu na druhý chodník, popírám tím, že „Hospodin kraluje“?

Četl jsem o jedné americké sektě, jejímž členem se může stát pouze člověk, který vezme do ruky jedovatého hada. Mají to biblicky zdůvodněné: V Markovi 16,18 se přece píše: „…budou brát hady do rukou“. Tato sekta má na svědomí řadu obětí. Jistě, Bůh nás může ochránit i před jedovatými hady. Znám lidi, kteří to zažili. To ale neznamená, že máme Pána Boha pokoušet. Ze zkoušek se máme radovat (Jk 1,2), nicméně také se modlíme „neuveď nás v pokušení“. Pokud zkouška přijde, můžeme se skutečně radovat, ale v žádném případě to neznamená, že máme zkoušky vyhledávat.

V naší zlatohorské skupince nyní probíráme biblickou knihu Nehemjáš. Nehemjáš byl duchovní člověk. Když nastal problém, vždy se nejprve modlil. Nicméně potom udělal dobře mířená a velmi racionální opatření.

Věřím, že taková je cesta pro moudrého křesťana. Člověk, kterému opravdu schází víra, se nemodlí a hned se pustí do řešení problému ve vlastní síle. Protikladem je pseudoduchovní člověk, který se sice modlí, ale není schopen či ochoten udělat potřebná opatření.

Chtěl bych v této souvislosti upozornit na dvě v Bibli popsané situace. Ve 20. kapitole 2. Paralipomenon hrozí Judsku za vlády krále Jóšiáše útok koalice několika národů. Jinak neznámý prorok Jachazíl vystoupil s proroctvím, že Judejci nebudou muset svést žádnou bitvu, protože sám Hospodin zničí jejich nepřátele. Na Judejcích je pouze, aby chválili Hospodina. A tak se také stalo.

Někteří lidé z toho usoudili, že čelíme-li nepříteli, stačí horlivě chválit Hospodina. Neberou v úvahu, že šlo o mimořádnou situaci. David byl veliký chválič, ale s mnoha nepřáteli musel naprosto reálně bojovat. Ostatně podobně tomu bylo i se samotným obsazováním Země zaslíbené. První město, které padlo Izraelcům do rukou, bylo Jericho. A padlo vlastně bez boje – stačilo, aby Izraeli na Boží pokyn obcházeli město nejprve mlčky, a v závěru s válečným pokřikem. Nicméně zbytek Země zaslíbené museli Izraelci tvrdě vybojovat. Situace, kdy to bylo tak snadné a tak zázračné jako v případě Jericha, se už při obsazování země nikdy neopakovala.

Když to vztáhnu na dnešní dobu, pak tomu rozumím asi takto: Bůh může zázračně vysvobodit, ale nedělá to vždycky. Někdy po nás chce, abychom bojovali a abychom se hodně snažili třeba zachraňovat lidské životy před COVIDem-19.

Věřím tomu, že nezáleží běh na rychlých ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává. Odeznívání pandemie považuji za Boží milost, nikoli za výhru epidemiologů nebo farmaceutů. Nicméně přesto jsem za ně vděčný a domnívám se, že si jich Bůh použil. Tedy: Modleme se k Bohu, protože na něm vše záleží především! Prosme ho, aby k nám obrátil svou milostivou tvář. A pak poctivě pracujme – každý na tom díle, k němuž nás Bůh povolal. A žehnejme lékařům, sestřičkám, politikům i výzkumníkům!

  1. května 2021

 

 

Zákon svobody

O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.

Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).

Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.

Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.

Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.

Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.

Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“

A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)

Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.

Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.

Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.

Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“

Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.

Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“

Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.

Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…

Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.

Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.

 

  1. května 2021

 

 

Důvěra a soucit

Nedávno jsem cestoval do Prahy na akci „Smíření“ na Bílé Hoře a využil jsem té příležitosti, abych navštívil rodinu iráckých křesťanů, kteří sem přišli před pěti lety v rámci projektu Generace 21. Ta návštěva mě velmi potěšila, protože jsem je našel spokojené a šťastné – jako nikdy dříve. Ptal jsem se i na ostatní, s nimiž v osobním styku nejsem, a převažovaly dobré zprávy. „Moji“ Iráčani dokonce složili zkoušky potřebné k získání českého občanství. Ty zkoušky jsou velice těžké a přiznám se, že bez přípravy bych je neudělal, a troufám si odhadnout, že ani nikdo z vás čtenářů. Získat české občanství je opravdu velmi obtížné.

Celá tehdejší akce byla založena na důvěře. A protože se našli lidé, kteří švindlovali, nedal se celý projekt dotáhnout do původně zamýšleného konce.

Nyní se snažíme pomoci dvěma pákistánským rodinám. Moc děkuji všem, kteří zaslali finanční pomoc, i těm, kteří nabídli ubytování. Vybralo se necelých dvě stě padesát tisíc a nabídek ubytování se sešlo asi deset. Jedna z nich, pro kterou jsme se rozhodli, byla přímo královská.

Celá tato akce – stejně jako předchozí – je založena na důvěře. Bez ní by nebyla možná. Dárci mi museli důvěřovat, že jsem si ty Pákistánce nevymyslel. Já musím důvěřovat oné obětavé ženě, která řídí práci Dignity. Podobně jako tomu bylo u Generace 21, nikdy jsem neznal a neznám bankovní spojení (mohu jen sdělit číslo účtu, nic víc) a nikdy mýma rukama neprošly žádné papírové bankovky či mince. A důvěřujeme otci té rodiny, které sem přiletěla právě včera (cesta se o týden zpozdila; psal jsem, že přiletí jedenáctého), že jeho příběh je pravdivý.

Velice tím riskujeme. Důvěra se vytváří po léta, ale dá se zničit v deseti minutách.

Kdysi jsem to zažil. V roce 1971, ještě jako student, jsem začal pracovat jako topič v Hotelu Palace v Jindřišské ulici. Navázal jsem dobré vztahy s údržbáři, ženami v prádelně a v mandlu, s uklízečkami, ale i s technickými pracovníky. Později tam nastoupili další kolegové z bohoslovecké fakulty. Topení v hotelu bylo zvláštním způsobem zbastlené (nemohu to vysvětlovat, bylo by to moc dlouhé), takže mnohdy netopilo. A „dělničtí“ topiči neměli chuť si ve volném čase u kotlů číst knížky – dávali přednost častým odskokům do hospody hned vedle hotelu. Podařilo se mi najít systém, jak dosáhnout toho, aby všichni měli dost tepla. A moji nástupci v tom pokračovali. Měli jsme tam výbornou pověst – vzpomínám si, jak provozní inženýr přede mnou říkal nějakému svému kolegovi z jiného hotelu: „Jó, tyhle klucí z tý teologie, ty jsou fakt dobrý.“ To se stalo, když už jsem se vrátil z vojny. Jenže pak tam jeden hoch, který také studoval teologii, něco ukradl. V podstatě byl přistižen přímo při činu. A důvěra, kterou jsme tam po čtyři roky budovali, byla rázem pryč. Hrozně mě to mrzelo, ale v podstatě to nešlo nijak napravit. Aby se věci vrátily do starých kolejí, bylo by potřeba důvěru budovat znovu, od píky, jenže by to asi trvalo ne čtyři roky, ale šest nebo sedm.

Jednu noc jsem chtě nechtě přemýšlel, co by se stalo, kdyby nás někdo podrazil. Nebo kdyby se ukázalo, že jsme vsadili na špatného koně. O tom by mohli vyprávět ti, kteří se snaží pomoci čínským křesťanům, kteří zde hledají útočiště. S křesťany, hledající bezpečí, sem totiž podle všeho přišli i agenti čínských tajných služeb. Bylo by dlouhé vysvětlovat, jak se na to přišlo.

Jak se vyhnout nebezpečí? Jak zajistit, že nás nikdo nepodvede a nezradí?

Je jeden způsob, který je naprosto spolehlivý. NEDĚLAT NIC. Nic neriskovat. A pokud byste hledali někoho, kdo by vám tento postoj přesvědčivě zdůvodnil, určitě ho najdete. My jsme s Generací 21 na tento přístup naráželi neustále. „Nedělejte to, nestojí to za to.“ A samozřejmě ono české, mnohokrát vyzkoušené a ověřené: „To nejde.“

Jenže takový postoj mi nepřipadá křesťanský. Náš Bůh chce, abychom se chovali důvěryhodně, abychom si důvěřovali – a abychom byli soucitní. Já si moc nečtu časopis Hlas mučedníků, jakkoli jsme vděčný za jeho vydavatele. Jsem asi příliš útlocitný a když si přečtu nějaký ten srdceryvný příběh, nemohu usnout. Když udělám aspoň něco, život se stává opět snesitelným.

Předpokládám, že uslyším námitku: „Dane, dej si pozor, abys nebyl naivní.“ Ano, Pán Ježíš říkal, že máme být bezelstní jako holubice, ale chytří jako hadové. Naivita může být skutečně nebezpečná. Proto je dobré hovořit s těmi, kdo v této oblasti pracují a kdo už mají určité zkušenosti. Co si budeme povídat, nezřídka se stává, že ten, komu chcete nezištně pomoci, se vámi snaží manipulovat. Nepomáháme andělům. Dokonce ani pronásledovaní křesťané nejsou andělé. A pronásledování nezaručuje, že mají správnou teologii. Nadto pocházejí z prostředí, kde to chodí zcela jinak, než nač jsme zvyklí. V našem týmu vedeni Generace 21 byl jediný „nevěřící“. Jmenoval se Martin. Když jsme jednou narazili na nějaké nesrovnalosti ve výpovědi jednoho z těch, kterým jsme se snažili pomoci, řekl mi: „Dane, co chceš? Vždyť vyrostl v prostředí, kde lež je základní životní strategie.“ Měl pravdu – a tato jeho poznámka mi vícekrát pomohla (a nemuselo ani jít o příslušníky jiných národů).

Trpící, hladovějící lidé mají nějakou tvář. Mají své životní příběhy, někdy neradostné. Mají je i trpící, kteří nehladoví. A mají je i hladoví, kteří pro víru netrpí. Nám se daří skvěle. Nechceme-li se dělit, před Božím trůnem to těžko zdůvodníme. Netroufáš-li si do nějakých dobrodružných akcí, zkus pomoci nějakému dítěti třeba přes nadaci Mezinárodní potřeby. V naší malé zlatohorské skupince platíme školné hned třem dětem – jedné Bangladéšance, jednomu Nepálci a jedné … Nepálce? To zní divně, ale vy si to přeberete. A v neděli se za ně pravidelně modlíme. A díky Mezinárodním potřebám mají tyto děti pro nás tvář.

Ne, nespasíme svět. Ale můžeme se alespoň trochu snažit. Dělá to něco i s námi.

12-19. května 2021

P. S. Patrně budeme potřebovat někoho, kdo by „naši“ rodinu učil česky. Nenajde se mezi čtenáři nějaký dobrovolník v Praze a okolí? Tato potřeba bude možná po několika týdnech aktuální. Jistě, mohli bychom této rodině zaplatit kurz z vybraných peněz. Když se nikdo nenajde, tak to zřejmě uděláme. Pokud se ale najde dobrovolník, zbydou peníze na jiné potřebné věci – a potřebné lidi, jimž Dignity pomáhá. Pište prosím na adresu ampelos@volny.cz.

 

 

Vypjatá očekávání

Není nic divného ani překvapivého na tom, že současná pandemie oživila očekávání konce. Je to událost, jakou nikdo z nás nikdy dříve nezažil – srovnatelnou událostí byla španělská chřipka, která řádila před sto lety; proto ji nikdo pamatovat nemůže. Nicméně i španělská chřipka byla jen slabým odvarem středověkých a raně novověkých morových nákaz, jimž v některých případech padla za oběť třetina obyvatelstva Evropy a v některých významných městech i polovina. Pochopitelně lidé žijící v oněch dobách měli také za to, že vlastně už jde o počátek konce. Současná pandemie nás jistě v mnohém změní, ale pokud bereme v úvahu celé dějiny lidstva, tak sama o sobě výjimečná není.

Lidé, kteří očekávají konec co nevidět, ovšem namítnou, že COVID-19 není jediný faktor, který je ve hře, a že signálů, že se konec opravdu blíží, je opravdu více. Nebudu to rozporovat, nicméně přiznám se, že o bezprostředně se blížícím konci světa slýchám po celý svůj křesťanský život, tedy už přes čtyřicet let. A nadto mám tu smůlu či to štěstí, že jsem studoval církevní dějiny, a proto vím, že nebylo století, v němž by lidé konec světa neočekávali. Podobné je tomu s proroctvím o probuzeních a o tom, kde probuzení Evropy začne. Slyšel jsem proroctví od vícero různých lidí, že to bude v Česku. Ale vím i o velmi podobných proroctvích, že to bude v Německu. Nebo v Polsku. Nebo v Maďarsku. Nebo ve Velké Británii.

Tyto zkušenosti by člověka mohly vést ke skepsi a k cynismu. V tom nám ale brání Písmo, konkrétně velmi vážné varování z 2. Petrovy 3,8-11:

Tato jedna věc ať vám není skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde jako zloděj v noci. V něm nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem uvolní a země a její činy budou spáleny. Když se toto všechno takto rozplyne, jací musíte být ve svatém způsobu života a zbožnosti vy…

Co si beru z těchto slov?

  1. Je-li to s tím časem tak, jak píše Petr, pak nemá cenu nic vypočítávat. Ostatně Pán Ježíš před vypočítáváním výslovně varuje.
  2. Bůh nechce, aby někdo zahynul. Důvodem odkladu konce je tedy Boží milosrdenství.
  3. Bez pokání ale člověk zahyne.
  4. Konec bude tak důkladný, že nemá smysl utíkat někam na hory nebo se zakopávat do země. Jediné, co má smysl jako preventivní opatření, je činit pokání.

A nyní si dovolím sám zaprorokovat: Konec bude takový, že všechny naše představy o něm se ukáží jako směšné. Úvahy nad čárovými kódy, implantovanými čipy, krvavým měsícem a nad podobnými věcmi můžete klidně odložit. Na příchod tohoto „zloděje přicházejícího v noci“ žádné zabezpečovací zařízení ani sledovací kamery neplatí.

Kdežto když budeš chodit s Bohem, budeš-li žít v neustálém pokání a v jistotě Božího odpuštění a Boží spásy, budeš skvěle připraven na věk současný i budoucí. A ušetříš třeba za budování podzemních bunkrů a hromadění zásob.

Znamená to tedy, že konec nemáme očekávat?

Popravdě řečeno, přes to, co jsem napsal, by mě nepřekvapilo, kdyby konec nastal třeba pozítří. „Lidská zpupnost dosáhla sublunárních rozměrů“, řekl kdysi Zdeněk Neubauer. Přeloženo do češtiny: „Lidská zpupnost volá do nebes.“ Konec může nastat náhle, ale současně platí, že by bylo možno popsat řadu dlouhodobých procesů (environmentálních, demografických, politických, ekonomických) které povedou k zániku západní civilizace a potažmo celého světa.

Eschatologickým očekáváním mnoha křesťanů odpovídá převládající přesvědčení nevěřících intelektuálů, že naše civilizace je v úpadku. Stačí pomyslet na monumentální dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu (Untergang des Abendlandes) – mám ho v knihovně. Bylo to psáno ještě před první světovou. Ve skutečnosti si myslím, že i tyto světské sebekritiky západu ve skutečnosti nepřímo vzdávají hold křesťanské naději: Tento věk pomine, skutečné naplnění, krása, láska, pravda, spravedlnost přijde až ve věku budoucím, až sestoupí Nový Jeruzalém. Tragédie ovšem nastává, když se lidé začnou pokoušet tyto eschatologické naděje naplňovat vlastními silami, bez Boha… To pak teče hodně krve.

K čemu mě vede Duch svatý?

Čtu na počátku evangelií, jak Jan Křtitel káže: „Sekyra je už ke kořeni přiložena.“ „Věječka je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat.“ Lidé se třásli, když slyšeli tohoto mocného apokalyptického kazatele. A s úzkostí se ptali: „Co tedy máme dělat?“ A co jim říká ten, který připravuje cestu Páně? „Chovejte se normálně. Nikoho neokrádejte. Nikomu neubližujte.“ „No, a přece vám to říkám pořád: Čiňte pokání, protože se přiblížilo království nebeské.“

Mě vede Duch svatý k témuž. Mám se chovat normálně. Mám pokorně chodit se svým Bohem. Mám se na této zemi naučit milovat.

A už mnoho let zjišťuji, že je to program na celý život. Konec mě nemůže zaskočit – vždyť vím, že přijde jako zloděj v noci. Tak, jak si to nedovedu představit. Ale řeknu: „Aha. Tak takhle je to.“

A bude to lepší, než byly mé nejsmělejší představy.

  1. dubna 2021

 

 

Jak je to s mými Pákistánci?

Jedna rodina sem bude deportována z Holandska 11. května. Dostala totiž české vízum a Nizozemci trvají na tom, aby jejich případ řešila Česká republika. Kdyby otec rodiny získal povolení k práci, byl by schopen se uživit sám. Povolení ale dostane až za šest měsíců.

To znamená, že může vstoupit do pracovního poměru nejdříve až po půl roce. Ani živnostenský list není možností, o ten může zažádat až po úspěšném získání azylu. Bez pracovní smlouvy nebo živnosťáku si ale nemůže komerčně pronajmout byt. Vybralo se zatím kolem 150 000 (srdečně děkuji všem šlechetným dárcům!!!), takže Dignity jim může nájem plus kauci plus realitku zaplatit, ale nemůže na sebe byt najmout.

Hodně by se ušetřilo, kdybychom jim sehnali pronájem sami. Výše pronájmu může být komerční, ale mohla by odpadnout kauce a odpadl by poplatek realitce. Jde o muže, jeho manželku a tříletou dceru. Hlavní překážkou v komerčním prostředí je chybějící zaměstnanecký poměr.

Vzhledem k situaci a mužovu podnikání by v úvahu připadala Praha, Brno, a větší města do hodiny cesty od Prahy (Kladno, Beroun, Benešov, Kutná Hora, Kolín, Mělník, Nymburk). Upozorňuji, že je to rodina katolická (na rozdíl od druhé rodiny, kterou v tuto chvíli neřešíme, ale nezapomínáme na ni).

Takže k věci: Nemohl by někdo oné pákistánské rodině pronajmout malý byt? Může jít o dlouhodobější záležitost, nebo o nájem v trvání do jednoho roku. Jsme totiž trochu jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce: pronájem neseženou bez práce, práci neseženou bez trvalého pobytu… Dignity je schopna garantovat, že nájem bude bez problémů hrazen.

Díky za pochopení, případně za přeptání…

Dan

Chtěl jsem mít klid

Když jsem se stěhoval do Jeseníku, těšil jsem se, že se po zbytek života v ústraní zapojím do života místního Křesťanského společenství a ve volném čase budu v klidu psát biblické studie.

Pak jsem se ocitl v situaci, kdy jsem musel vést skupinku zlatohorských křesťanů. Tedy… nemusel. Fakt jsem to neplánoval. Neměl jsem pro to vizi. Já jsem do Božích věcí vždycky tak nějak padal, a když jsem „dopadl“, zjišťoval jsem teprve, kde jsem se to ocitl a co asi Pán Bůh se mnou zamýšlí.

Před lety jsem takto „spadl“ do projektu Generace 21. Bůh tehdy svedl dohromady partičku lidí, kteří se vesměs mezi sebou neznali, a něco se tehdy podařilo. Něco ne, ale to je jiný příběh. Jsem v kontaktu s těmi, kteří zde zůstali a zapustili kořeny.

To bylo před pěti či šesti lety. A nedávno jsem dostal zprávu o dvou pákistánských rodinách, které u nás hledají azyl. Byl jsem požádán, zda bych pro ně nemohl něco udělat. Mám v počítači jejich příběhy a je to místy děsivé čtení. Jsou to lidé, kteří zakusili skutečné pronásledování. Únosy, bití, násilné konverze a nakonec v některých případech fatwa, tedy rozsudek smrti. Mohl jsem ten první e-mail smazat a zkusit na to nemyslet. Ale nějak to nešlo. Jedna z těch rodin je tu už přes dva roky a zatím se jim nepodařilo získat povolení k pobytu. Případ je už u kasačního soudu v Brně a během několika dnů patrně padne rozsudek. Tato poměrně početná rodina nyní v podstatě nemá z čeho žít. Pokud by byli deportováni, čekala by je smrt. Naštěstí většinou nedeportují rodiny s malými dětmi. Druhá rodina je zatím v jiné evropské zemi, ale bude brzy přemístěna do České republiky, protože dostali české vízum, a země, kde se tato rodina nyní nachází, chce, aby se jejich případem zabývala Česká republika. Otec této rodiny je vysoce inteligentní, mluví několika jazyky, a už z oné dosavadní země si hledal v Praze zaměstnání. A má dvě nabídky. Pro naši zemi by nebyl zátěží.

Rád bych vám napsal jejich příběh, ale neudělám to. Zanechali totiž v Pákistánu příbuzné, a kdyby byly informace o těchto lidech zveřejněny, znamenalo by to ohrožení jejich rodinných příslušníků. Své příběhy mi poslali s naléhavou prosbou, abych je z uvedeného důvodu nikde nezveřejňoval.

Jedné rodině jsem poslal slušný obnos ze svého. Sám jsem v posledních časech dostal nějaké dary, s nimiž jsem nepočítal, tak nepřipadalo v úvahu, abych se nepodělil. Ale sám jejich situaci vyřešit nemohu. Domlouval jsem se se svým skvělým přítelem Honzou Talafantem, který řídil projekt Generace21, a zvažovali jsme, zda tuto organizaci neoživit za účelem pomoci těmto dvou rodinám. Honza mě upozornil na dvě ženy, které nám pomáhaly jako dobrovolnice. Když jsem je kontaktoval, zjistil jsem, že i po skončení projektu Gnerace21 zůstaly „u fochu“. Jedna z nich, Petra Damms, vede organizaci Dignity, která pomáhá uprchlíkům. Nebere peníze od státu (kdyby měl někdo starost, zda „neutrácí peníze daňových poplatníků“), za to je státem důkladně kontrolována. To ovšem nevadí, protože organizace je založena na naprosté transparentnosti. A to, že nebere peníze od státu, umožňuje například pořádat pro uprchlíky biblické hodiny. Soudím tedy, že můžeme pomoci přímo této organizaci a nemusíme „oživovat“ Generaci21.

Měl jsem obrovskou radost, když jsem s Petrou mohl po pěti letech mluvit. Měl jsem pocit, že Generace21 byla jen semínko, které trochu povyrostlo, ale pak zašlo. Vidím ale, že základní myšlenka a základní přístup žije. Můžeme pomáhat pronásledovaným křesťanům.

Organizace Dignity („Důstojnost“) má zatím web pouze v angličtině. (https://dignity6.webnode.com/) Je financována z darů jednotlivců i církví. Chcete-li se spolu s námi podílet na pomoci těmto dvěma křesťanským rodinám, přispějte prosím. Vy, kdo mě znáte, víte, že jsem si nikdy neřekl o peníze na něco, z čeho bych materiálně či finančně něco měl. Proto si dovoluji tuto smělost prosit o peníze. Chápu, že dávat peníze na lidi, jejichž příběh neznám, je problematické. Ale ještě za komančů jsme spolu s křesťany z východního Německa vozili potravinovou pomoc rumunským křesťanům, a tehdy jsme se všichni řídili heslem, „co nemusíš vědět, nesmíš vědět“. Konec konců bychom měli budovat důvěru a stavět na ní. Od „Dignity“ si můžete objednat newsletter v angličtině, z nějž bude znát, co dělají a jak hospodaří. A s Petrou jsem domluven, že po čase napíše, co se ve vztahu k těmto pákistánským rodinám podařilo. Pro poctivost ještě upozorním, že by mohla nastat situace, že by se peněz vybralo víc, než je pro tyto dvě rodiny zapotřebí. (Kéž by tento krásný „problém“ nastal!) V takovém případě by peníze byly použity pro jiné lidi, jimž Dignity pomáhá. Co můžeme garantovat, je, že tyto peníze nepadnou na pohodlí organizátorů, ale dostanou se ke skutečně potřebným.

Měl jsem kvůli těm Pákistáncům pár bezesných nocí. Teď budu moci klidně spát s vědomím, že jsem se na ně nevykašlal.

A ještě číslo účtu: Dignity, tedy oficiálně Dignity Restoring Hope z. s., 2501433188, kód banky 2010.

  1. dubna 2021

 

 

Jak jsem objevil den odpočinku

Vlastně velice jednoduše: Překládal jsem pro nakladatelství Křesťanský život knížku amerického evangelikálního pastora italského původu Petera Scazzera Emocionálně zdravý vedoucí. (Již dříve u nás vyšla jeho knížka Emocionálně zdravá církev a pokud vím, chystá se rovněž české vydání jiné jeho knihy, a sice Emocionálně zdravá spiritualita.)

Peter Scazzero klade na pěstování dne odpočinku velmi silný důraz, ale nebylo tomu tak vždy. V knize líčí, jak v určité fázi svého života pochopil, že den odpočinku není pouze dnem bez povinností, ale má to být skutečně den vyhrazený pro Hospodina. A já jsem to, zdá se, pochopil, až když jsem přečetl a přeložil Scazzerovu knihu.

Věděl jsem už dávno, že den odpočinku potřebuji. Častěji jsem ale používal výraz „rodinný den“. Když byly děti malé, mým „rodinným dnem“ byl čtvrtek. Už si nevzpomínám, proč zrovna v tento den. Ve čtvrtek jsem si nedával žádné schůzky, nemluvil jsem na žádném shromáždění, nevyřizoval jsem poštu… Nicméně přesto tento den měl charakter jakéhosi nárazníku, kdy bylo potřeba něco doma spravit nebo uklidit to, na co přes týden „nebyl čas“. A dodržování jednoho volného dne v týdnu jsem vřele doporučoval mladším pastorům, kterým jsem radil.

Několikrát jsem byl v Izraeli, a tudíž jsem mohl pozorovat, jak vypadá židovský šabat. Nejezdí hromadná doprava, obchody jsou zavřené, ve větších budovách jezdí výtahy typu páternoster, které jezdí permanentně, takže nemusíte ani mačkat tlačítko příslušného patra… Přiznám se, že mi to připadalo poněkud přehnané a komické. Ano, uznával jsem, že den odpočinku „je v Bibli“, a že Písmo klade na den odpočinku velký důraz, ale zdálo se mi, že praktické aplikace v judaismu jsou jaksi příliš „tělesné“.

Peter Scazzero dospěl v určité fázi svého života k poznání, že o dni odpočinku jde o mnohem víc než jen o to, že si trochu odpočineme. Má to být den, jehož charakter je výrazně odlišný od všedních dnů. A má to být den, který je vyhrazen pro Hospodina. Takto pojatý den pokazíme, pokud ho využíváme k dodělání toho, co jsme nestačili během týdne. Je to den pro Písmo, pro modlitbu, pro rodinu, pro nejbližší přátele, s nimiž se o dni odpočinku potkáváme, ale nikoli proto, abychom vyřešili nějaký problém, naplánovali nějakou novou strategii nebo něco podobného.

Zkusil jsem svůj přístup ke dni odpočinku změnit, a začaly mi docházet různé věci.

Tak jsem se například přestal blahosklonně usmívat nad judaistickými opatřeními typu přípravy jídla na šabat předem, aby se o šabatu nemuselo vařit, nebo zákazu veřejné dopravy apod. Jakmile jsem den odpočinku přestal vnímat jako den, kdy je možno dohnat, co jsme nestačili přes týden, došlo mi, že to vůbec není snadné. Že si nechtěně poměrně velkou část dne odpočinku zaplevelím různými nenáročnými činnostmi, které ale v součtu den odpočinku narušují, ne-li přímo hatí. Jakmile začneme brát den odpočinku vážně, musíme dopředu přemýšlet o tom, co je třeba udělat, aby den odpočinku byl skutečně dnem odpočinku. Dne odpočinku zkrátka potřebuje určitou přípravu – proto se také pátek nazývá v Písmu „dnem přípravy“. Přestal jsem nakupovat o dni odpočinku. To znamená, že si musím rozmyslet předem, co budu potřebovat. Ale mohu vydat svědectví, že mám opravdu víc času na modlitbu, na Písmo, ale i na četbu nějaké milé knížky, která nemusí vůbec souviset s mou službou. Můj týden má nyní mnohem výraznější rytmus.

Možná se teď někdo obává (a někdo jiný zase doufá), že se stanu adventistou. Rozhodně bych nechtěl, aby tento můj článek přispíval k nekonečné debatě o sobotě. Proto se snažím důsledně používat termín „den odpočinku“, nikoli „sobota“ nebo „šabat“. Stále si totiž myslím, že důležitější je náplň toho mimořádného dne, nikoli to, zda je to pondělí, čtvrtek nebo sobota. Například můj blízký přítel, pastor Pavel Kolegar, drží den odpočinku v pondělí. A pokud mám dobré zprávy, je to dosti obvyklé i u katolických kněží. Důvody jsou čistě praktické. Mně to v této fázi mého života vychází skutečně na tu sobotu, ale vidím to spíše jako nahodilost než něco duchovně významného. Proto lidem zdůrazňuji, že držím den odpočinku v sobotu nikoli z „teologických“ či dokonce „ideologických“ důvodů, ale z důvodů čistě praktických. Jde o obsah, nikoli o formu.

Je mi teď kupodivu lépe – a musel jsem činit pokání z blahosklonnosti, s jakou jsem se díval na judaisty. Byť necítím potřebu zacházet až tak daleko, jako jsou třeba ty páternostery. Pokud se totiž pokusíte praktikovat den odpočinku, zjistíte, že to vůbec není snadné, a z počátku se vám to asi nebude moc dařit, a pak zjistíte, že ty „berličky“ předpisů o sobotě jsou kupodivu přece jenom k něčemu dobré. Nemusíte je všechny přijímat, ale budete pro ně mít více pochopení.

Berte, prosím, tento článek jako osobní svědectví. Možná vás bude k něčemu inspirovat, možná nikoli. Rozhodně nemá sloužit na nějaké rozdělování křesťanů na ty, kteří den odpočinku „berou“, a na ty, kteří ho „neberou“. Sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Dosaďte si tam, prosím, „den odpočinku“.

  1. března 2021

 

 

Robert Chroust: Proč věřím?

Robert Chroust sám o sobě říká, že je „srdcem Valach, sportovec a cestovatel“. Napsal knížku Proč věřím? s podtitulem Seděl jsem, pozoroval život a uviděl Boha. Je to jeho osobní svědectví o tom, jak uvěřil v Boha, a současně určitý návod, jak se zapojit do církve, která je naprosto nezbytná, nicméně není dokonalá, s čímž se každý upřímný křesťan musí dříve nebo později nějak vyrovnat.

Autor nepochybně vedl řadu evangelizačních rozhovorů se svými přáteli, a tak je zcela logické, že se rozhodl napsat podrobnější zprávu o tom, jak uvěřil, protože určitě již mnohokrát svůj příběh vyprávěl. (Kdysi jsem ze stejného důvodu napsal knížečku Hledání a jistota.)

Domnívám se, že autor měl patrně ještě jeden důvod, možná nikoli vědomý. Když sepisujeme svůj příběh, hlouběji si ujasňujeme, co se s námi vlastně stalo, kdo vlastně jsme a kam směřujeme. Knížky tohoto typu jsou vlastně určitým dialogem se čtenářem. Patrně mnozí z nás, ne-li všichni, udělali tu zkušenost, že když někomu vyprávíme svůj příběh – třeba jen mezi čtyřma očima – ujasňujeme si, kdo jsme.

To je ovšem i důvod, proč takové knížky čteme. Sám jsem překvapen tím, že čím jsem starší, tím víc mě zajímají životní příběhy jiných lidí. Pochopitelně si všímám toho, co je v mém osobním příběhu stejné a co zase naopak jiné.

Robert Chroust učinil osobní – a dosti nepříjemnou – zkušenost s okultismem. Já také, byť ve zcela jiné podobě. Robert uvěřil v 90. letech, kdy okultismus ve svých nejrůznějších podobách přímo bujel. Za mého mládí pochopitelně existoval také, nicméně v omezenější podobě.

V něčem je kniha naprosto originální – mám na mysli zejména „vidění o církvi“ (začíná na str. 27) coby zdi přehrady. Přes drobné chybičky věcné (nevěřících zvědů nebylo osm, ale deset) a ortografické je z hlediska učení naprosto zdravá – především je důsledně kristocentrická. V našem životě víry jde o vztah s Pánem Ježíšem. Na začátku víry je setkání s ním a obecenství s ním je vlastně účelem uvěření. Právě obecenství s Pánem Ježíšem nám dává sílu vyrovnat se s faktem, že nejen my, ale i druzí křesťané nejsou vždy zcela dokonalí.

Autor zřejmě psal svou knížečku s evangelizačním záměrem. Myslím, že tento úkol může splnit, protože je autentická, originální, a proto i uvěřitelná. Vydalo ji nakladatelství Arché Publishing v roce 2021. Knížka má 68 stran a lze ji objednat na internetové adrese https://archepublishing.cz/knihy-v-prodeji/. Trochu problematická je cena (120 Kč). Soucítím se začínajícími autory; kdysi jsem jím byl také, a vím, že nemá-li člověk bohaté sponzory, levně knížku prostě nevydá.

I proto přeji knížce, aby se dobře prodávala, ale především aby splnila účel, pro který byla napsána – aby posloužila dalším lidem k rozhodnutí vydat svůj život Pánu Ježíši Kristu.

  1. března 2021