Církev vyhlíží probuzení

Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.

Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace, Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.

Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení  v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.

Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.

Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.

Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.

Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“

A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.

Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.

Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.

Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.

  1. listopadu 2023

Žehnejte!

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef 1,3).

Když Bůh stvořil člověka, požehnal mu. Když pak vyvolil Abrahama na základě plánu, který měl pro záchranu lidstva, opět mu požehnal, dokonce opakovaně.

Téma požehnání je velice bohaté, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Je dobré pamatovat na to, že kraličtí používají pro požehnání výraz dobrořečení, což je etymologický překlad řeckého eulogia, kdy eu znamená dobrý a logia je odvozena od logos, slovo. Eulogétos tedy znamená dobrořečený.

Žijeme ve světě, v němž je hodně zlořečení, tedy prokletí. Zlořečení má celou řadu podob, vědomých i nevědomých, od ubližování malým dětem („kluku, z tebe nikdy nic nebude“) přes nadávání na vládu v hospodě, pomlouvání vedoucích v církvi až po zcela vědomé a záměrné proklínání, které praktikují satanisté. My křesťané jdeme v této věci proti proudu, a tak tam, kde jiní zlořečí, my žehnáme. Můžeme si to dovolit, protože v Kristu máme nevyčerpatelný zdroj požehnání. Podobně jako svíčce plamen neubude, zapálí-li druhou, podobně jako nám neubude lásky, pokud ji někomu dáme, neubude nám ani požehnání, pokud dobrořečíme svým blízkým, nebo dokonce svým nepřátelům.

Kultura zlořečení souvisí i s glorifikací násilí v mnoha „akčních“ filmech a hororech. Chceš-li, aby tvá slova žehnání nepostrádala moc, takovým věcem se vyhni.

Vděčím Mirkovi Bálkovi, který mi kdysi v polovině osmdesátých let řekl, že jako křesťané máme být ve všem skromní, kromě jedné věci, a sice v touze po požehnání.

Kristus nás posílá, abychom žehnali. Současně nás Písmo poučuje, že má-li být žehnání účinné, musí být splněny určité podmínky. V Jakubovi 3,9-11 čteme: „[Jazykem] dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?”

Domnívám se, že tato slova jsou jasná a srozumitelná. Ano, máme žehnat. Ale svá žehnající slova neutralizujeme, pokud současně zlořečíme. Je to způsob, jak se stát „neslanou solí“ (srv. Mk (9,50).

Jiné vážné varování nacházíme u proroka Malachiáše (2,2): „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu.“

Jakýmsi vyvrcholením tohoto tématu je výzva Pána Ježíše, abychom žehnali svým nepřátelům. Že jde o důležitou věc, je naznačeno tím, že tato výzva se opakuje ve všech evangeliích a potvrzuje ji jak Pavel: „Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to“ (1Ko 4,12), tak Petr „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte“ (1Pe 3,9).

Každé ráno žehnám svým dětem. Několikrát týdně vyjdu na kopec nad Jeseníkem a žehnám tomuto městu. A pokud vedu shromáždění, na závěr všem žehnám. Modlím se předem potichu, aby mi Pán dal ta pravá slova. Naše žehnání totiž nebude mít účinek, pokud nežehná on sám. Nejde ale o nějakou složitou přípravu. Spoléhám na Ducha svatého.

I ty sám jsi požehnáním nebo zlořečením. Ve své rodině, mezi přáteli, na pracovišti, ve sboru. Záleží na postoji tvého srdce. A jako nemusíš být skromný v touze po požehnání, nemusíš ani být skoupý v udílení požehnání. V Ježíši Kristu máš nevyčerpatelný zdroj veškerého požehnání.

Dan Drápal

  1. listopadu 2023

Požehnané stáří

Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.

Proč si mohu stáří užívat?

Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.

Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.

Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).

Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.

Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.

Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.

Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.

K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.

Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.

Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).

Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.

Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.

  1. června 2023

 

 

 

 

 

Neznalost Písma

Nebudu hořekovat nad tím, že církev je v žalostném stavu a zdá se velmi nepřipravená na duchovní boje, které musí vést nebo které ji teprve čekají v budoucnu. Znám dobře biblický příběh o soudci Gedeonovi, který musel na Boží pokyn obrovskou část svého vojska propustit, aby pak byl se zbytkem své armády svědkem, jak Bůh ničí nepřátelskou armádu, na kterou by vlastními silami rozhodně nestačil. Tento příběh je mi útěchou a důvodem, proč si nezoufat. Nicméně to není důvod, proč být vůči slabosti církve lhostejný.

Církev je pod různými útoky zvenčí. To ovšem byla vždycky, a mnohdy se ukázalo, že vnější útoky ji nejen nemohou porazit, ale mohou často vést k jejímu vytříbení a pročištění. Za závažnější důvod slabosti vidím více různých jevů, za které si může sama a které by mohla (a měla) sama vyřešit.

Jedním z důvodů je slábnoucí znalost Písma. Tady si trochu staromilecky zavzpomínám na osmdesátá léta.

Byla to korelace, nikoli kauzalita, že náš sbor na Maninách začal růst ve stejném roce, kdy vyšel Český ekumenický překlad. Byli jsme vůči němu kritičtí (přiznám se, že jsem později z té kritiky trochu slevil, ale to by bylo na jiný článek), ale byl také poměrně drahý, a tak jsme nově obráceným lidem dále rozdávali malé kralické bible v ošklivém obalu z PVC v barvě karmínové, tmavě modré či tmavě zelené. Dodnes si vzpomínám, s jakým zalíbením jsem se díval na ušmudlané „kraličky“ lidí, kteří svou bibli dostali při obrácení a kteří již rok po křtu měli celou Bibli přečtenou. Vazba byla kvalitní a časté používání jí nevadilo. Ušmudlanost byla svědectvím, že bible je hodně používána.

Jistě, člověk není spasen tím, že čte Bibli. Nicméně není-li nám Písmo každodenním chlebem, nemůžeme duchovně růst. To, že máme hlad fyzický a potřebujeme se najít, poznáme bezpečně; tělo samo nám to připomene třeba jen kručením v břiše. Tělo nám ale neohlásí, že nový duch, který je v nás, se potřebuje pravidelně sytit. Řekneme si: „Dobrá, nic se nestane, když jeden den vynechám.“ A opravdu, nic hrozného se nestane. Já mám také pár dnů do měsíce, kdy Bibli neotevřu. Musím dodat: Vynechané dny při nejbližší příležitosti doplním.

V Písmu je mnoho pasáží, kterým nerozumíš. Já také ne. Některé jsem nastudoval a porozuměl jsem jim. Jiným stále ještě nerozumím. Ale poznal jsem tajemství „kumulativního čtení“. Tím myslím, že čtu zásadně Bibli celou a nevypouštím automaticky „nudné“ pasáže. Ano, jsou kapitoly, které i já přeskakuji (např. rodokmeny a některé rituální předpisy), ale nečiním tak automaticky, protože občas jsem i v těchto pasážích našel perly (nebo spíše rozinky, mám-li se přidržet metafory chleba). Při kumulativním čtení se vám může stát, že to, co jste četli pětkrát a nic vám to neříkalo, se vám při šestém čtení otevře a vy najednou porozumíte.

Proč má tolik křesťanů vlažný vztah k Písmu? Na tuto otázku si netroufám odpovědět; důvodů bude patrně více. Ale jedním z nich je, že se obecně méně čte. A judaismus a křesťanství jsou „náboženstvím Knihy“. Podobně jak knihtisk přispěl výrazně k rozšíření reformace a široká znalost Písma přispěla k celkovému rozvoji společnosti, náhrada četby videy a sociálními sítěmi má účinky spíše negativní. Ano, také mám bibli v mobilu a ve sboru ji používám častěji než tištěnou, ale je to pro mě skutečně jen doplněk. Nijak mě nepřekvapuje článek, který je na dnešním „Křesťanu dnes“:  „Čtenáři digitální Bible čtou více, ale rozumí méně.“ Článek je velmi zajímavý a snaží se – dle mého mínění úspěšně – odhalit proč tomu tak je. Zde to rozvádět nebudu – článek si můžete najít.

Pokud máme chabé znalosti Písma, stanete se snáze oběťmi různých „odborníků“, kteří vám řeknou, „jak tomu máte správně rozumět“. Jistě, je řada dobrých písmáků, od nichž je správné nechat si poradit. V této postmoderní době je ale mnoho takových, kteří vám řeknou, že je to vlastně naopak, než jak jste si mysleli. Slyšel jsem o malé holčičce, která se takového odborníka v nedělní besídce zeptala: „Když Pán Bůh nemínil to, co řekl, proč neřekl, co mínil?“

Bez znalosti Písma se snadno stáváme obětí „větru kdejakého učení“ (Ef 4,14).

V těchto dnech jsem dostal několik dotazů, zda to, co se ve světě děje, je znamením konce. Odpovídám, že si tím nejsem jistý, ale kdyby se to tak ukázalo, pak by mě to nepřekvapilo. Ale tane mi na mysli protiotázka: Pokud je odpověď kladná, co se změní v tvých postojích, v tvém rozhodování? Neměli bychom být připraveni stále? Ať už by byla odpověď kladná nebo záporná, rozhodnu se, že budu více milovat Boha i bližní? Nebo to chceme vědět, abychom ostatním jednou mohli tvrdit, že „my jsme to věděli?“ Bible nám nebyla dána proto, aby ukojila naši zvědavost. (Sám mám také bezpočet otázek.) Zjevuje nám Krista. Ten je – spolu s Duchem svatým – tím klíčem, který nám Písmo otvírá.

O Duchu svatém Pán Ježíš řekl, že nám připomene všecko, co Ježíš říkal. Pokud nebudeš číst Bibli, bude mít Duch svatý co ti připomínat?

Dan Drápal

  1. října 2023

Proč se angažovat

Stále znova se setkávám s námitkami, že se „pletu do politiky“. Někteří křesťané soudí, že křesťan by se v politice angažovat neměl, protože „svět ve zlém leží“ a tak jako tak ho čeká poslední soud a pak konec. Starý Jeruzalém padne a místo něj sestoupí z nebes Jeruzalém nový, který s tím starým nebude mít nic společného. Snaha něco na této zemi změnit je marná a může jen vyvolávat falešné naděje. Jediné, co má smysl, je hlásat evangelium, protože Bůh prochází zemí a hledá, kdo by se ještě nechal zachránit. Z knihy Zjevení se dočítáme, že ani ta nejmasivnější znamení už nepomohou – nebude nikdo, kdo by se odvrátil od svých zlých cest (srv. Zj 9,20; 16,11).

Vyhlížím Nový Jeruzalém a upřímně se na něj těším. Je mi jasné, že jsou věci, které nastanou – poslední soud bude, i kdybychom se proti němu modlili o sto šest. Stará země a staré nebe dozajista pominou.

Jenže Bůh nás ponechal na této zemi a není mu jedno, jak s ní zacházíme a jak prožijeme těch několik desítek let, které na této planetě trávíme.

Hlavním úkolem církve a náplní našeho života, by měla být oslava Boha a Ježíše Krista a zvěstování evangelia. Nicméně církev má co říci k různým oblastem života. Hovoříme o mandátu politickém, kulturním a sociálním. Tyto mandáty nesmí nikdy zastínit ten mandát hlavní – oslavování Boha a zvěstování evangelia. Pokud se člověk příliš soustředí na politiku, na vědy a umění nebo na sociální pomoc, může to mít následky přímo tragické. To ale neznamená, že bychom se v těchto oblastech neměli angažovat vůbec.

Příkladem a ideálem takového angažmá je anglický křesťan a politik William Wilberforce. Celý svůj život bojoval proti otroctví a zpočátku se jeho zápas jevil jako beznadějný. Po několika desetiletích, nedlouho před svou smrtí, slavil vítězství.

Věřím, že ho inicioval, vedl a posiloval Duch svatý. Wilberforce pochopitelně čelit námitkám některých křesťanů, že otroctví je přece „biblické“ a že první křesťané proti otroctví nebojovali. Nicméně apoštol Pavel položil jakési základy pro pozdější boj za zrušení otroctví svým „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ (Gal 3,28). Pavel věděl, že otrok je na tom stejně jako jeho pán, že v Kristu tato rozdělení padají.

Tento článek pochopitelně nemůže pokrýt vše, proto se spokojím s uvedeným příkladem politického angažmá křesťana. Wilberforce rovněž věřil v poslední soud a konec současného nebe a současné země. Jistě ale také znal Ježíšovo podobenství o hřivnách. Křesťané, kteří jakékoli angažování se v tomto světě odmítají, mi připadají jako onen služebník, který zakopal svěřenou hřivnu.

Proto jsem rád, když se křesťané angažují jako soudci, státní zástupci, advokáti, vězeňští dozorci, policisté, lékaři, pečovatelky, sociální pracovníci apod. Jsou-li to skuteční křesťané, budou jistě neúplatní, a už tím slouží svým spoluobčanům. Nehledě na to, že lidé snáze uvěří těm, kteří vedou bezúhonný život, využijí-li příležitosti a budou zvěstovat evangelium. Mohu do omrzení opakovat: Ne, nesmyslím si, že křesťané svými snahami spasí tuto zemi. Ale jsem přesvědčen, že ji mohou – a mají – udělat o něco lepším místem k životu. Ideální je, když lidé vidí naše dobré skutky a začnou za ně chválit našeho nebeského Otce (Mt 5,16).

Rozhodně bychom neměli mít postoj Jonáše, který si zřídil jakousi pozorovatelnu, z níž by se mohl dívat, jak to zpropadené Ninive zanikne.

Zdá se mi, že křesťanská „nechuť ke světu“ se promítá do postoje veřejnosti, jejíž značná část soudí, že máme tu nejhorší vládu, jaká kdy po listopadu existovala. Pokud se my křesťané podílíme na vytváření takové atmosféry, těžce hřešíme. Byli jsme povoláni k tomu, abychom se za vládu modlili, ne abych ji kritizovali. Slyším námitku: „Ale za vládu se máme modlit jen proto, abychom mohli v klidu zvěstovat evangelium.“ Ano, to je jistě ten hlavní důvod. Ale pokud ke své modlitbě přidáte třeba prosbu, aby vláda dělala moudrá rozhodnutí a aby spravedliví stoupali a bezbožníci klesali, jistě neprohloupíte. Jsem si jist, že Pána Boha jistě zajímá, jak se za vládu modlíme. Toho, jak je kritizována, slyší víc než dost, ale nemyslím si, že by ho to příliš zajímalo.

Sem tam mi někdo předhodí, že jsem lidovec a že agituji pro svou stranu. Ano, před volbami pro ni agituji. Ale teď vás vyzývám: Můžete vstoupit i do jiné strany a působit v jejím rámci. Už třeba tím, že budete zklidňujícím prvkem mezi nejednou rozhádanými straníky. Můžete do bouří vnášet pokoj – právě proto, že dobře víte, že politika není všechno a že jednou Pán Ježíš Kristus nastolí takový mír, jaký tato planeta nikdy nezažila a zakusit ani nemůže. Ale „pracovat ku pokoji“ můžete na plné obrátky.

  1. října 2023

Hana Pinknerová: Být blíž

Když jsem se doslechl, že Hanka Pinknerová napsala něco jako čtení na každý den, byl můj první pocit, že budu mít silnou konkurenci. Nicméně řekl jsem si, no co, moje „na každý den“ (pod názvem Každý den s Bohem) je stejně dávno rozebrané. Nebyla to ode mne hezká reakce, že?

Když se mi knížka konečně dostala do ruky, podivil jsem se, že to nejsou nějaké úvahy nad biblickými verši. I to byla reakce trochu negativní – vadí mi, že lidé málo čtou Bibli, a když to nejsou úvahy nad biblickými verši, tak to čtenosti Bible asi moc neprospěje.

Tak. Práskl jsem na sebe své první reakce, a nyní činím pokání z ješitnosti. A teď už přijde samá chvála. A je míněna naprosto upřímně.

Ještě nemám knížku přečtenou celou, ale už jsem se dvakrát rozplakal dojetím. To se mi párkrát stalo při překládání nějaké knížky, při pouhém čtení se mi to nestává.

Teď mohu směle a s naprostým přesvědčením napsat, že je to knížka naprosto biblická, byť téměř necituje biblické verše. A jak to u Hanky Pinknerové bývá, je to kniha příběhů. Je prodchnutá znalostí Boha, či lépe řečeno, chozením s Bohem. Chtěl jsem teď napsat větu, že Hanka je zdravě sebekritická, ale to by nebylo přesné, protože Hanka se nesoudí, a slovo „kritický“ je odvozeno od řeckého slova krisis, což znamená soud. Jak to tedy vyjádřit? Snad tak, že je to kniha jaksi „osobně realistická“. Hanka pravdivě a naprosto uvěřitelně píše o sobě a o svém prožívání, ať je to dobré nebo špatné. A když se to všechno podtrhne a sečte, tak je zřejmé, že Hanka spoléhá na milujícího Boha a nikoli na nějaké své zásluhy. Jsem si jist, že tato kniha je úžasným svědectvím o Bohu, a to takovým, že může připadat uvěřitelné i agnostikům, ba snad i ateistům. Přitom nikoho nepřesvědčuje, na nikoho nenaléhá, natož aby někomu hrozila. Je úžasným, a přitom naprosto nevtíravým svědectvím o životě s Bohem. Hanka je jednou z mála autorů či autorek, jejichž knihu můžete směle nabídnout křesťanům i nekřesťanům. Už dva dny přemýšlím, komu všemu ji koupím k Vánocům. A koukám, že budu mít značné vydání.

Pokusím se vysvětlit, nebo alespoň naznačit, co mě na této knize tak fascinuje.

Především Hančino lehké psaní. Na příbězích i na jejich podání není nic těžkopádného, nic nesrozumitelného. Kdybyste si nějaký příběh nepřečetli, tak se svět nezboří. Ale když si ho přečtete, pookřejete.

Dále upřímnost. Život s Bohem je skvělý, ale není bez zápasů. Hanka nepodává návod, jak žít s Bohem, a přece to v jistém slova smyslu návod je. Hanka je natolik přesvědčivá, že si čtenář může říct: Dobrá, tak já to zkusím taky.

Pak je tu ještě jiná věc, trochu osobní. Hanka je jiná než já. Když ale čtu o jejím životě s Bohem, tak si co chvíli řeknu: Ano, přesně takhle to je. Já bych to nenapsal jako Hanka, ale přitom se v tom vidím. Jak je možné, že dva tak odlišní lidé mohou mít tak totožné prožitky? A propos, není to znamení, že náš Bůh je skutečný?

Každá měsíc je věnován určitému pojmu. Leden je o štěstí, únor o kázni, březen o setkání, duben o modlitbě, květen o lásce, červen o důvěře, červenec o oslavách, srpen o jídle, září o učení, říjen o změně, listopad o smrti a prosinec o adventu. Ne, nebojte se, v knize nenajdete definice těchto pojmů. Najdete v ní zase … příběhy. A v těch příbězích téměř jistě najdete sebe.

Teď jsem ještě chtěl ocitovat pár mouder, které jsem si v knize podtrhl zvýrazňovačem. Nakonec jsem se rozhodl od toho upustit. Jednotlivé věty jsou sice úžasné, ale každá z nich vlastně patří do nějakého svého příběhu. Vytrženy z příběhu by zněly banálně.

Kniha má 416 stran. Vydalo ji nakladatelství Návrat domů a prodává se za 475 Kč. A málem bych zapomněl – text doprovázejí ilustrace Markéty M. Müller. Ilustrace jsou stejně jednoduché, nevtíravé a něžné, jako sám text knihy.

  1. října 2023

Příprava na konec

Žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk.

 Jestliže tedy mám žít dále v těle,

znamená to pro mne užitek z práce a nevím, co bych zvolil.

 Přitahuje mě obojí: Mám touhu odejít a být s Kristem,

což je mnohem, mnohem lepší;

 ale zůstat v těle je nutnější pro vás.

(Filipským 1,21-24)

Ten název je tak trochu podvod. Nazval jsem tento článek „Příprava na konec“, ale měl by se správně jmenovat „Příprava na smrt“. A tělesná smrt neznamená konec. Obával jsem se ovšem, že pokud by se článek jmenoval „Příprava na smrt“, mnozí lidé by si ho možná ani neotevřeli, a přitom by v nich vyvolal depku.

Pavel byl zřejmě na smrt připraven. Nebál se jí. Věděl, že bude s Kristem, což je „mnohem, mnohem lepší“.

Vzpomínám na úžasného slovenského evangelistu Jána Krišku, který působil v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Během své jediné návštěvy na Maninách nám vyprávěl, jak bere stopaře. Když nechá stopaře nastoupit a rozjede se, zeptá se: „Jste připraven na smrt?“ Stopař se někdy vyděsí, a tak Ján Kriška pokračuje: „Víte, já rád cestuji s radostnými lidmi, a pokud je člověk připraven na smrt, je radostný.“ Pak se pídil po tom, jak daleko s ním stopař pojede. „Když je to třeba jen deset kilometrů, neztrácím čas a hned mu vyložím evangelium. Když je to osmdesát kilometrů, nechám půl cesty mluvit jeho, abych ho poznal, a pak začnu s evangeliem přímo do jeho životní situace.“ Jednou se ovšem stalo, že vzal dva stopaře, kteří si oba sedli na zadní sedadla. Položil svou obvyklou otázku „Jste připraveni na smrt?“ „A Vy?“ zeptal se jeden z nich. Kriška pokračoval: „Podíval jsem se na ně do zpětného zrcátka a zeptal jsem se, ‚hoši, kdo vám tak ublížil?‘“ Ukázalo se, že jsou to dva trestanci, právě propuštění z vězení, kteří se chystali ho zabít a autem ujet. Skončilo to tím, že po dvaceti kilometrech auto zastavilo, oba muži poklekli a přijali Pána Ježíše.

A co ty? Jsi připraven na smrt?

Když jsem jako mladý vikář nastoupil na sbor, hrozně jsem se bál pohřbů. Do dvou let se ale můj přístup zcela proměnil. Když se ohlížím nazpět, tak máloco posilovalo mou víru jako to, když jsem viděl umírat věřícího člověka  nebo nevěřícího člověka. Na počátku mého působení bylo na Maninách jen pár babiček a ještě méně dědečků. Postupně jsem je poznával a v osmdesátých letech jsem většinu z nich pohřbil (ve skutečnosti kázal na jejich kremaci). V některých případech byl pohřeb vyloženou slavností – to když šlo o ženu či muže, kteří prožili velkou část svého života s Pánem.

Kdosi řekl – a já se s tím plně ztotožňuji – že na této zemi máme několik desítek let, abychom se rozhodli, kde budeme trávit věčnost. A o tom se rozhoduje za tohoto života, nikoli po tělesné smrti. Podobně C. S. Lewis kdesi píše, že z hlediska věčnosti se nám pobyt na této zemi bude zdát buď jako předsálí nebes – to pokud jsme přijali spásu – nebo jako předsálí pekla. Francouzský filosof Jean-Paul Sartre napsal divadelní hru „Huis clos“ (Přeloženo tuším „Za zavřenými dveřmi“), jejíž poslední věta zní: „Peklo, to jsou ti druzí.“ Já o svých blízkých nemohu napsat, že jsou mi rájem, to bych přeháněl, ale náběh na to máme, ať už se jedná o rodinu nebo o církev.

Jsem už stár a musím řešit řadu zdravotních potíží (i když tento rok je mi ve srovnání s předešlým velmi dobře), a tak vím, že zdraví není něco, vůči čemu bychom měli nebo mohli být lhostejní. Ale stejně mi nesedí, když se s nějakými křesťany loučím a slyším větu: „Tak se mějte dobře a hlavně ať vám slouží zdraví.“ Ano, přeji si, aby mi sloužilo zdraví, ale ne HLAVNĚ. Hlavně ať neustále chodím po Božích cestách, smířen s Bohem, s vyznanými hříchy. Raději slyším upřímné „tak Pán s Tebou“. Být s Pánem je důležitější než být zdráv.

Kdysi jsem v jedné knížce o modlitbě četl příběh jedné švýcarské sedlačky, které zemřel manžel i děti. Zůstala sama, a když zestárla, požádala jednoho bohatého sedláka, zda by ji nevzal k sobě a nepostaral se o ni. Ona by mu na oplátku dala své políčko a své hospodářství. Ten sedlák to odmítl se slovy: „Kdo ví, kdy umřete a kolik let bych se o Vás musel starat!“ Oslovila jiného sedláka, který jí vyhověl. Říkala, že je připravena na smrt a že s ní nebudou mít žádné zvláštní výlohy. A skutečně: Až do své smrti byla pohyblivá, mohla se o sebe postarat a ještě dle potřeby vypomoci v domácnosti. Pak jednoho dne oznámila, že zítra zemře. Nebrali ji moc vážně. Nicméně druhý den ji našli klidně ležet v posteli, v uklizeném pokoji, na stolku ležela poslední vůle. Byla připravena na smrt a jednoduše odešla domů.

Hluboce mě ten příběh zasáhl. Od té doby jsem se začal modlit za umírání. Mne samotného, mých rodičů, mých dětí a vnoučat, členů našeho sboru. Nemáme ve svém životě závažnější otázku, než kde budeme trávit věčnost. Apoštol Pavel byl také na smrt připraven. „Usilovně běžím…“ píše ve Filipským 3,12. „Běh jsem dokončil…“ píše v 2. Timoteovi 4,7.

A co Ty?

  1. října 2023

Žehnání nepřátelům

 

„Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají,

dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,

a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují.“

(Mt 5,44)

 

Jak to náš Pán myslel? Toto slovo je radikální, ale není nerealistické. Náš Pán to myslel naprosto vážně.

Kdo má víru a Ducha Kristova, ten si může dovolit odpouštět. A nemůže si dovolit neodpouštět.

Proč začínám slovem o odpuštění? Protože nedokážeme milovat nepřátele a nedokážeme žehnat těm, kdo nás proklínají, pokud jim nejprve neodpustíme.

A odpuštění je v našich silách. Je totiž věcí rozhodnutí, nikoli věcí pocitů. Odpustit můžeš i v případě, že žádné „pocity odpuštění“ nemáš.

Proč musíš odpustit? Protože i tobě bylo odpuštěno. Když mě někdo štve, připomínám si, co všechno odpustil Bůh mně. Nebylo toho málo.

A teď otázka z druhého konce: Proč můžeš odpustit?

Odpustit můžeš, protože věříš, že Bůh je spravedlivý soudce. On zná nejen všechny činy, ale i veškeré okolnosti a všechny motivy. Písmo nás nenechává na pochybách, že on odplatí každému podle jeho skutků (Ř 2,6). Já patřím svému Pánu a on je můj zastánce. Pokud mi někdo ublíží, mohu si být jist tím, že Bůh o tom ví a bude to řešit. Ano, někomu může připadat, že až zadlouho. Ale to vždycky patřilo a dosud patří k naší víře, že na nějaké věci – a soud k nim patří – budeme čekat dlouho.

Tedy mohu si být jist, že žádná nepravost, ať už má nebo toho druhého, nezůstane nepotrestána.

Ledaže bychom činili pokání. V tom případě platí, že Hospodin uvalil na svého Syna nepravosti nás všech.

Bylo mi odpuštěno. Dostalo se mi nezaslouženého dobra. A já to dobro mohu přát jiným. Je to především postoj srdce.

Někteří lidé mají se žehnáním nepřátelům potíže. Ne nutně proto, že by setrvávali v neodpuštění. Odpouštět jsou ochotni, ale obávají se, že kdyby žehnali nepřátelům, podporovali by je v jejich hříchu, v jejich špatných postojích.

Určitě by nebylo správné, abychom poté, co nám někdo ublíží, řekli (bez vedení Duchem svatým): „Ale já ti žehnám!“ Druhý člověk by to mohl chápat jako známku slabosti – odpuštění je přitom vždy známkou síly. A pokud by to náš nepřítel nechápal jako známku naší slabosti, mohl by se domnívat, že já vlastně uznávám, že jednal správně.

Jak již bylo řečeno, žehnání je především postoj srdce. A pokud ses stal Božím dítětem, pokud víš, že jednou bude na tvé adrese napsáno „Nový Jeruzalém“, můžeš totéž přát i ostatním, včetně nepřátel.

Důležité je se za druhého přimlouvat. Mám ve svém modlitebním seznamu kolonku „Milovaní nepřátelé“. Když se za někoho trvale přimlouváte a svoláváte na něj dobro, začnete ho mít rádi.

Počítejte ovšem s tím, že je to proces. Kdysi mi jeden člověk hodně ublížil. Věděl jsem, že mu musím odpustit. To jsem sice udělal, ale nedokázal jsem se za něj přimlouvat. Když jsem o tom mluvil s Pánem, měl jsem dojem, že mi říká, že se za toho člověka přimlouvat nemusím. Tento stav trval asi půl roku. Pak jsem zjistil, že se za toho člověka modlit mohu, a činím tak dodnes, i když je to už řada let. Pán Bůh ví, co prožíváme a na co „máme“. Stále v nás pracuje – pokud mu to dovolujeme. A dává nám poznat „tajemství druhé míle“. Dává nám poznat smysl slov, že chce-li po nás někdo košili, máme mu dát i kabát.

Hodně mě inspiroval Watchman Nee. Myslím, že se v řadě věcí mýlil, ale obrovsky mě inspiroval jednou věcí. Tento Boží muž, čínský křesťan, měl řadu nepřátel. V dobách velkých zmatků a tragédií třicátých let minulého století, kdy Čína trpěla zvěrstvy japonských vojáků, zůstali někteří z nich bez prostředků. Watchman Nee těmto svým nepřátelům, kteří proti němu psali pamflety, anonymně posílal peníze, aby nezahynuli. Přišlo se na to až po dlouhé době, v druhé polovině čtyřicátých let.

Mohlo se na to přijít až na posledním soudu. To pro Watchmana Nee nehrálo roli.

Když jsem četl jeho příběh, velice mě to inspirovalo. Domnívám se, že Watchman Nee velmi hmatatelně naplňoval Ježíšův příkaz žehnat nepřátelům.

Když následujete Ježíše, zjistíte po čase, že vlastně žádné nepřátele nemáte. Tedy… není nikdo, vůči komu byste se chovali nepřátelsky. (Jiná věc ovšem je, co on cítí vůči vám, na to ale nemáte bezprostřední vliv.) Čím více žehnání, tím méně nepřátelství. Jen to žehnání musí být opravdové, nikoli na odiv. Právě v tom je Watchman Nee tak inspirující.

Dan Drápal

  1. srpna 2023

Touha po požehnání

Na slovo „požehnání“ dnes v sekulární sféře narazíte zřídkakdy. Mezi křesťany se s ním sice setkáte podstatně častěji, ale i zde se vyskytuje méně často než dříve.

Pokud se někdo stane křesťanem v dospělosti a začne pozorně číst Bibli, možná ho zarazilo, jak bylo pro lidi v biblických dobách důležité.

V závěru listu Hebrejům je zvláštní místo. Píše se tam o Ezauovi, který prodal prvorozenství svému bratru Jákobovi. Verš 12,17 v ekumenickém překladu zní: „Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ Tento překlad pokračuje ve výkladové tradici Kralických, kteří překládají: „Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ač ho koli s pláčem hledal.“

Nějak se mi to nezdálo. Bůh od nás očekává pokání a raduje se nad každým, kdo pokání činí. Náš dobrý Bůh že by odmítl člověka, který se chce napravit, chce činit pokání, dokonce mu na tom tak záleží, že pláče?

A tak jsem bádal v řeckém originále a znovu jsem pročítal Ezaův příběh z 27. kapitoly Genesis. Tam čteme, jak Ezauův bratr Jákob obelstil svého otce a uchvátil požehnání, které mělo (po lidsku) patřit prvorozenému synu, tedy Ezauovi (o tom, že Ezau prodal své prvorozenství za mísu čočky, jejich otec Izák patrně nevěděl). Když se Ezau dověděl, co se stalo, reagoval takto: „Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného a hořkého křiku a řekl svému otci: Požehnej mně, také mně, otče!“ (Gn 27,34).

Nečteme zde, že by Ezau hledal nápravu či pokání. Ezau s pláčem hledal požehnání. Studijní překlad zní – podle mého úsudku správně – takto: „Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání.“

K přehození na nesprávnou kolej mohlo dojít snadno z jednoho gramatického důvodu: pokání i požehnání jsou v řečtině téhož rodu – konkrétně rodu ženského. Samotná stavba věty tedy umožňuje obojí pochopení.

Jsem si jist, že Bůh neodmítne nikoho, kdo chce činit pokání. Písmo musíme vykládat Písmem. Jednak víme o Boží dobrotě, jednak vrátíme-li se do knihy Genesis, nenechá nás na pochybách, jak danému místu porozumět.

Pokud jde o požehnání, pak má-li být účinné, musí být splněny určité podmínky. Kdyby Ezau nejprve hledal pokání a nikoli požehnání, celý příběh by mohl dopadnout jinak.

Dnes ani křesťané zpravidla nedoceňují, jak je požehnání důležité. Přesahuje možnosti tohoto článku tuto otázku podrobnější rozebrat. Zmíním jeden detail, který možná mnozí budou považovat za folklór. Ještě počátkem minulého století se považovalo za samozřejmost, že když se někdo chystal vstoupit do manželství, žádal rodiče o požehnání. Nebyla to nějaká prázdná tradice. Rodičovské požehnání je velice důležité, či naopak, jeho absence může znamenat katastrofu. V jistém smyslu si totiž člověk nebere jen svého partnera, ale celou jeho rodinu, se všemi jejími požehnáními i prokletími.

Požehnání ztratilo na významu mimo jiné proto, že s ním lidé zacházeli lehkovážně. Člověk potřebuje vztah k Bohu a k jeho Slovu, aby věděl, zda Bůh v dané situaci žehná nebo ne. A záleží jak na žehnajícím, tak na tom, komu je žehnáno. Opravdu nejde o nějaké prázdné formulky; jde o náš vztah k Bohu.

U Malachiáše je vážné varování: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci“ (Mal 2,2).

Pán Ježíš řekl, že nečiní nic než to, co vidí činit svého Otce. O nás se to jistě říci nedá, nicméně měli bychom hledat Boží tvář, abychom žehnali tam, kde žehná Bůh, a nežehnali tam, kde Bůh nežehná. Onen verš z Malachiáše je nás varováním, abychom požehnání nebrali na lehkou váhu. Pokud budeme v této věci ledabylí a budeme žehnat v rozporu s Božím slovem, naše slova budou přinášet prokletí a nikoli požehnání.

Ještě jedno varování: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu“ (Přísloví 27,14). I toto je varování před lehkovážným žehnáním.

Ale abych nekončil negativisticky: Kdysi jsem od jednoho bratra slyšel velmi dobrou myšlenku: Jako křesťané máme být skoro ve všem skromní, ale nebuďme skromní v touze po požehnání. Bývá důležitější, než si myslíme.

  1. srpna 2023

Cesta k dokonalosti

Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

(Izajáš 58,11)

Naše země kvete. Byla nám dána krásná krajina a naši předkové ji postupně formovali. Nám na Jesenicku se vyhnula sucha některých posledních let. Pouze kůrovec a opakující se vichřice udělaly hodně škody.

Co se týče životní úrovně, patříme mezi pětinu těch nejbohatších populací na světě. Máme skvělé zdravotnictví. Máme velice nízkou nezaměstnanost a dobrou sociální síť.

Přesto platí, že přichází-li někdo k Ježíši, přichází z vyprahlé krajiny. Uprostřed blahobytu jsou mnozí lidé nešťastní, často si nerozumí se svými nejbližšími, a společnost je hluboce rozdělená. Jedním z důsledků  této „vyprahlosti“ je rostoucí počet duševních chorob.

Když člověk přijde k Bohu, není z této vyprahlosti automaticky vytržen. Začne-li skutečně žít s Bohem, může obstát a žít smysluplný život. Postupně opouští „dědictví marnosti“ po předcích a nabývá síly. Hospodin dodává „zdatnost jeho kostem“ (B21 překládá „dodá kostem na síle“). Zjišťuje, že má sílu zůstat věrný a vstřícný i tam, kde touží po porozumění, ale ono se mu nedostává. Má sílu neoplácet stejnou mincí a žehnat i tam, kde je pomlouván.

Přitom setrvává „v krajině vyprahlé“, na poušti. Poušť byla místem vyhnanství a démonů, ale rovněž místem proroků. Skrze Ozeáše (2,16) Bůh takto promlouvá ke své církvi: „Ale hle, já ji přivábím, přivedu ji do pustiny a budu mluvit k jejímu srdci.“ Ano, na poušti promlouvá Hospodin k prorokům, k církvi, k jednotlivcům. A dodává jim pevnost. I tvá poušť může být místem přilnutí k Bohu.

Situace a vnitřní život člověka se mění. Člověk se stává zahradou. Bůh s ním není zcela hotov; na zahradě je stále spousta práce, ve všech ročních obdobích, něco je třeba udělat dokonce i v zimě.

V Písmu máme dva do jisté míry protichůdné obrazy: zahradu a pole. Zahrada nám připomíná, že je stále co dělat. Jen zkuste svou zahradu na dva měsíce opustit. Přivítá vás pěkná spoušť. Pole je naopak obrazem toho, že musíme nechat jednat Hospodina, která dává vzrůst. Rolník nechává na semeni, aby „samo rostlo“. Běda, kdyby se pokoušel tahat malé klíčky ze země!

Někdy je lepší nechat přírodu být. Za Chruščova v Sovětském svazu „poroučeli větru dešti“, rozorali stepi a udělali z nich nekonečné lány. Říkalo se jim „celiny“. Dva roky se to jevilo jako dobrý nápad. Pak ale vyschlo obrovské Aralské jezero. Vzpomínám na lakonický výrok Jana Sokola: „Vzkvétat může zahrada, ale ne celina.“

Ty nespasíš svět. Ale můžeš za sebou zanechat nádhernou zahradu. Můžeš být požehnáním pro svou rodinu, svůj sbor, svou obec.

Zahrada dává úrodu, plodí ovoce. Je ale třeba ji neustále zvenčí zavlažovat. Možná neseš ovoce Ducha, ale Hospodin s tebou ještě není hotov.

Přichází třetí stadium. Už nejsi zavlažován zvenčí; Duch svatý je ve tvém nitru a ty se stáváš vodním zřídlem, jemuž se vody neztrácejí. Voda je někdy obrazem Ducha svatého, častěji obrazem Božího slova. Tak třeba v 1. žalmu čteme, že blahoslavený člověk si „oblíbil si Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří.“

Jen pokud si člověk oblíbí Hospodinův zákon (Boží slovo), přečká i čas sucha a nepřichází ani o listy, ani o ovoce. Bez lásky k Božímu slovu člověk k dokonalosti nedospěje.

Podobně jako se člověk neobejde bez Božího slova, neobejde se ani bez církve – Božího lidu. V prvním a druhém stadiu hlavně přijímá. Na poušti ho našli lidé, kteří znají Boha, a zavlažovali ho tak dlouho, až mu nejen zesílily kosti, ale až začal sám nést ovoce. Nejen přežil, ale stal se plodným.

Stává-li se vodním zřídlem, což je doklad toho, že v něm přebývá Duch svatý. Vlastně by už církev nemusel potřebovat. Ale on ji potřebuje, ovšem trochu jinak: Potřebuje Boží lid, který by mohl milovat a do nějž by mohl přivádět lidi nalezené v pustině.

O třech stadiích můžeme hovořit i v souvislosti s pokojem. „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 5,1). Jsme smířeni s Bohem, už proti němu neválčíme a jeho hněv na nás nezůstává. Ale to neznamená, že máme „pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení“ (Kol 3,7). Člověk může být smířen s Bohem, ale stále je ještě plný neklidu. Na Boží cestě se ale mění jeho prožívání, člověk se zklidní, svléká starého člověka a obléká nového, a je stále pokojnější.

A pak přichází třetí stadium: Člověk se stává „činitelem pokoje“ (Mt 5,9). Nejen že je sám plný pokoje, ale pokoj šíří kolem sebe. Pokoj patří mezi ovoce Ducha svatého.

K tomu jsi povolán. Jak ti to jde?

  1. srpna 2023