Boj proti denominacím

Jak jsme se ocitli v určité denominaci? Zpravidla tak, že jsme se do ní narodi-li. Buď tělesně, jako děti rodičů, kteří byli členy určité denominace, nebo „duchovně“, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista na základě služby někoho, kdo byl v nějakém denominačním sboru – baptistickém, metodistickém, evangelickém či jakémkoli jiném. Mnohým z nás nedělá problémy přestoupit do jiné denominace, třeba při stěhování do jiného města, ale i z jiných důvo-dů. Problémy jsou pouze s denominacemi od sebe vzdálenějšími – evangelikál bude mít problémy stát se katolíkem, pravoslavným, ale i adventistou, a po-chopitelně příslušníci těchto denominací budou asi mít problémy nalézt do-mov v některé z evangelikálních denominací. Ale můžeme se k sobě chovat slušně a vstřícně, že ano?
Člověk, který je neproblematicky členem určité denominace, ale může narazit na křesťana, který mu řekne, že členství v (jakékoli) denominaci je něco špatného, že Ježíš nepřišel založit žádné denominace, že v nebi nebu-dou katolíci, evangelíci nebo členové Křesťanských společenství či Apoštolské církve, ale jen křesťané, že denominace jsou „nebiblické“ atd.
Čas od času zvítězí tento názor u větší skupiny křesťanů, kteří se ve jménu absolutní „nedenominačnosti“ od denominací oddělí a založí vlastní skupinku. Pokud jsou úspěšní, jejich skupinka roste, a po čase se z ní sta-ne… denominace. (Nejedna současná denominace vznikla na základě odporu proti denominacím, ale do historického exkurzu se zde pouštět nechci.)
Odpůrci denominací často argumentují tím, že i apoštol Pavel kritizoval roztržky v korintském sboru. Byli tam ti, kdo říkali „já jsem Petrův“ nebo „já jsem Pavlův“, ale také ti, kteří říkali „já jsem Kristův“ (viz 1. Korintským 1. kap.) Docela by mě zajímalo, co to bylo za lidi, ti „Kristovi“. Myslím si, že Kristovu stranu tvořili předchůdci dnešních bojovníků proti denominacím. Pavel je jmenuje jedním dechem s ostatními skupinami, což je výmluvné.
Boj proti denominacím považuji za jeden z nejmarnějších a nejméně smysluplných bojů, kterým se (někteří) křesťané věnují. Vícekrát jsem se s takovými lidmi setkal. Měl jsem vícekrát příležitost skupině, která byla na odchodu z nějakého sboru, položit otázku: „Co budete dělat jinak, až opustíte tento místní sbor?“ Jinými slovy, v čem konkrétně vám brání skutečnost, že tento místní sbor je součástí nějaké denominace?
Jistě, takové situace si lze představit. Dnes více méně všechny denomi-nace akceptovaly existenci (a oprávněnost) domácích skupinek. Nebylo tomu tak ale vždy. V některých denominacích se ještě v osmdesátých letech říkáva-lo: „Skupinky jsou elitářské, rozdělují sbor.“ Až do konce osmdesátých let probíhal bratrovražedný boj mezi charismaticky a necharismatiky. Ano, v takových případech bylo lepší se rozejít než se trápit neustálými spory o tom, zda jsou jazyky (glosolálie) od Boha či od ďábla. Pokud ale nějaká sku-pina odešla, nebylo to zpravidla kvůli tomu, že pokládala za problém samu „denominačnost“. Bojovala například proti zakazování jazyků nebo domácích skupinek, nikoli proti denominačnosti jako takové.
Jakmile začne určitá skupina společně žít, vytváří si určité struktury a zvyky, vzniká v ní něco, co nazývám „denominačním folklórem“. Je to proces, který lze dle mého názoru zpomalovat, nikoli však zastavit. Pravdou je, že ať už jde o jednotlivý (třeba dokonce přísně protidenominační) sbor, nebo o ce-lou denominaci, po čase – někdy kratším než jedna generace – se stává „sta-rým měchem“, a pokud má v daném místě vzniknout nové společenství, mož-ná bude lépe, když bude skutečně nové.
Vzpomínám si, jak se mě v roce 1991 tázal vedoucí jedné skupiny, jež se k nám tehdy hodlala připojit, zda mu mohu zaručit, že se z Křesťanských společenství jednou nestane denominace. Řekl jsem mu, že nemohu. Byl jsem odhodlán bojovat o to, abychom neztratili otevřenost a pružnost, ale na-tolik jsem znal církevní dějiny, že jsem věděl, že mu to opravdu slíbit nemo-hu. Dnes tento bratr vede krásný sbor – a já jsem se přestal bránit tomu, aby někdo tvrdil, že i Křesťanská společenství jsou denominace. Denominace opravdu není sprosté slovo.
O kvalitě sboru rozhodují zcela jiné věci, než v jaké je denominační „přihrádce“. Může být dobrý sbor Církve bratrské vedle špatného sboru Apoš-tolské církve. Anebo taky naopak. Opuštěním denominace někdy může něco získat vedoucí sboru, pastor, případě staršovstvo; „řadoví členové“ zpravidla nikoli.
V dnešní době už si většina evangelikálních církví nemyslí, že jsou tou nejlepší denominací (ano, vím, existují dvě výjimky). Když jsem psal stanovy Křesťanských společenství, dal jsem přímo do preambule, že se nepovažuje-me za nejlepší nebo jedinou správnou církev. Denominační patriotismus mi vždycky dost vadil. Jenže pak jsem zjistil, že jsem pyšný na to, že jsme jediná církev, která má ve stanovách, že se nepovažuje za tu nejlepší. Ha, Dane, vi-díš, už jsi zase tam, odkud jsi chtěl utéci.
Jak se stavět k lidem, kteří odmítají denominace? Radím – nechat je být. Pokud uvěří, že denominace jsou zlo, patrně sbor stejně opustí. Troufnu si tvrdit, že v devadesáti procentech je to zástupné téma. Skutečným důvo-dem bývá buď neochota rozejít se s hříchem nebo narušené vztahy v rámci sboru. Když proti těmto lidem bojujete, posilujete v nich (a někdy i u vnějších pozorovatelů) pocit, že jim ubližujete, a že tak činíte právě proto, že jste v denominaci. Ať tito lidé raději odejdou. Založí vlastní skupinku, která bude nedenominační. Možná se v ní budou posilovat v pocitu nadřazenosti. Buď se tak skupinka po čase rozpadne, nebo začne růst.
Pokud ano, během jedné generace se stane denominací. Popřejme těm-to lidem hodně zdaru! Hlavně ať je zvěstován Kristus – třeba i bojovníky proti denominacím.

27. června 2018

Nechuť k církvi

Tento článek si rozhodně nečiní nárok na vyjmenování všech důvodů, proč lidé odmítají církev obecně nebo místní sbor zvlášť. Berte ho, prosím, jaké úvod do velmi široké, byť převážně neveselé problematiky.

Nevědí, ale jsou proti

Na úvod zmíním lidi, kteří nevědí, co odmítají. Dokud jsem žil v Praze, po léta jsem podporoval jednoho bezdomovce, který pilně prodával časopis „Nový prostor“. Znali jsme se poměrně dlouho a dověděl jsem se i docela zajímavé podrobnosti z jeho života – i proč se stal bezdomovcem. Jen jednou jsem s ním zabředl do hovoru o Bohu a o církvi, ale tento docela inteligentní muž už měl hotový názor, a to názor velmi negativní. Několikrát opakoval „já to znám“, ačkoli bylo evidentní, že nezná nic. Nemělo smysl ho přesvědčovat. Možná mu někdy – třeba až na posledním soudu – dojde, že kdybych já nevěřil v Boha a nebyl v církvi, téměř jistě bych ho nepodporoval.

Být proti církvi je stále „in“, a nejvíce proti bývají ti, kteří toho o církvi vědí nejméně.

Hřích je milejší

Další velkou skupinou, kterou zmíním, jsou lidé, kteří církev zčásti poznali, někdy se jim tam dokonce líbilo a nějakou dobu tam chodili, ale po čase zjistili, že by se museli s něčím rozejít. Někdy to byl hřích, ale někdy to bylo i něco, co samo o sobě hříchem nebylo, nicméně pro daného člověka to bylo důležitější než Bůh. Vzpomínám, jak na podzim roku 1981 začal do sboru chodit hoch jménem Martin, který byl vášnivý fotograf. Probíral jsem s ním základy víry. Jednou se z nich omluvil: Jede do východního Německa, do Drážďan, protože si tam chce koupit nový objektiv k foťáku. Ptal se mě, zda mi to nevadí. Říkal jsem, že vůbec, ale pak jsem dodal, že si myslím, že jednou možná to fotografování pro něj nebude tak důležité, jako je nyní. Nic víc. Neříkal jsem, že fotografování je hřích. Neříkal jsem, že je pro něj modlou – a ani jsem si to v tu chvíli nemyslel. Ale ta moje poznámka, pronesená tak nějak mezi řečí, ho nějak negativně zasáhla. A brzy bylo zřejmé, že fotografování pro něj je modlou. Do sboru chodil asi tři měsíce.

Jiný člověk – v době pozdější, porevoluční – do sboru přestal chodit, když slyšel, že by křesťané neměli podvádět při podávání daňového přiznání. To už jsme u „čistokrevných“ hříšníků, kteří se nechtějí svého hříchu vzdát.

Zmíním ještě jeden důležitý důvod, proč lidé přestávají chodit do společenství. Je přitom ze zcela jiného soudku.

Najít svou parketu

Jsou lidé, kteří nadšeně přijmou evangelium, dají se pokřtít, vstoupí do sboru, účastní se různých sborových akcí, hlásí se jako dobrovolníci… A přece po dvou letech najednou zvlažní, chodí do sboru méně, a nakonec přestanou chodit úplně. Někdy pastor, někdy starší, někdy jiní členové sboru utrousí poznámku, že tento bratr či sestra nemá správný vztah ke společenství…

Aniž bych chtěl jejich „zvlažnění“ hájit, mám pro ně – na základě dlouholetých zkušeností – určité pochopení. A nyní vyslovím něco jako poučku, která vysvětluje, co se s těmito lidmi děje.

Pokud člověk do dvou či tří let od uvěření nenajde své duchovní obdarování a svou službu ve sboru, začne projevovat nespokojenost a po čase ze sboru odchází.

V lepším případě odchází do jiného společenství (kde se buď najde, nebo se celá situace bude opakovat), v horším „do světa“.

Ať chceme nebo nechceme, církev nás musí „bavit“. Nemyslím tím planou a prázdnou zábavu; myslím tím, že v církvi se musí odehrávat něco, na čem se můžeme podílet a co považujeme za smysluplné.

Vedení sboru nemá za povinnost zajistit, aby se všem ve sboru „líbilo“. Aby se lidem líbil právě náš styl chval, aby je každou neděli inspirovalo kázání apod. Bohoslužba opravdu není ani show, ani estráda. V církvi jde o proměnu charakteru, o posvěcení, o život k Boží slávě. Ale vedení sboru by se mělo snažit, aby lidé objevili své duchovní obdarování, a aby ve sboru našli prostor, kde by mohli toto obdarování uplatnit a rozvinout. A pokud ho nenajdou, bude mít vedení sboru problémy. A nebude příliš moudré, když starší začnou mluvit o „vzpouře“. (Ne že by vzpoura neexistovala; dokonce jí budu věnovat jeden z následujících článků.)

Naneštěstí až v poslední třetině svého „pastorování“ jsem tuto dynamiku pochopil. Když k nám někdo začal chodit a chtěl vstoupit do sboru, kladl jsem si otázku, proč nám Bůh přidává právě tohoto člověka. V mé službě to byla malá revoluce. Nekladl jsem si otázku, „jaké služebníky potřebuje sbor“. Kladl jsem si otázku, „jaké služebníky nám Bůh dává“. Pak odpadá problém, když vedoucí chtějí někomu určit, kde má sloužit, ačkoli daný člověk pro danou službu nemá obdarování.

Chci ale upozornit, že své duchovní obdarování nemusí člověk objevit hned. A mladý člověk může dokonce nějakou dobu experimentovat, než najde svoje místo. Také není nikde řečeno, že člověk slouží týmž obdarováním a na témže místě od počátku až do konce života. A taky existuje nebezpečí, že narazíme na člověka, který bude nespokojený, ať už bude kdekoli. To ale nic nemění na tom, že sbor někdy určité lidi zbytečně ztrácí, protože v něm není místo pro jejich obdarování.

Uvedl jsem tedy tři velmi časté důvody, proč lidé nechtějí mít s církví nic společného nebo proč ji opouštějí. Jak jsem uvedl, zdaleka nejde o vyčerpávající seznam. V jednom z následujících článků budu psát o obecné námitce proti členství (v jakékoli) denominaci.

  1. června 2018

Recenze knihy „Překvapivá naděje“

Nakladatelství Biblion vydalo pozoruhodnou knihu N. T. Wrighta Překvapivá naděje (v anglickém originále Surprised by Hope, což v sobě skrývá připomínku známé Lewisovy knihy Surprised by Joy – česky Zaskočen radostí). N. T. Wright je anglikánský teolog a anglikánská církev je zvláštní. Má dvě výrazná křídla – jedno se téměř blíží římskému katolictví, druhé je vyloženě evangelikální. A má rovněž svou liberální, ba téměř nevěreckou polohu.

N. T. Wright se vzpírá jednoduchému zařazení. Asi bych se s ním plně neshodl v pohledu na to, co je inspirace Písma. Musím ovšem uznat, že na jeho pohledu na vzkříšení Ježíše Krista není nic liberálního, a dokonce přiznat, že jsem nikdy v životě nečetl tak přesvědčivou argumentaci pro víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání jako právě u N. T. Wrighta. (To je ovšem téma i jeho další jeho knihy, Simply Christian, jejíž vydání v českém překladu se rovněž chystá.)

N. T. Wright nejprve analyzuje, jak se dnešní lidé dívají na smrt a věčný život. Odhaluje, že porozumění smrti a věčnosti je v současné Británii (a můžeme říci: celém západním světě) velmi daleko biblickému pohledu. Mnozí lidé věří v reinkarnaci a křesťané mají jakousi mlhavou představu, že po smrti půjdou „do nebe“. Wright popisuje, jak toto pojetí postupně pronikalo i do liturgických knih anglikánské církve, a konfrontuje jejich obsah s tím, co se dovídáme z Písma. A v tomto bodě přichází ke slovu i jeho biblická erudice, či jinak vyjádřeno, hluboké porozumění Písmu. Uvedu příklad: Když Pavel mluví o tom, že v okamžiku druhého příchodu Kristova budeme k němu vytrženi do oblak, pak to neznamená, že s ním půjdeme „do nebe“. Wright dokládá, že Pavlův obraz je vzat z tehdejší dějinné (či, chcete-li, politické) praxe: Když měl římský císař navštívit nějaké město, představitelé města a významní občané vyšli císaři vstříc – za město. Pak se s ním ale vrátili do svého města a neodešli s císařem do Říma. Podobně by nepůjdeme s Ježíšem do „nebe“, ale vrátíme se na zemi, kde se Ježíš ujme vlády.

Slibuji vám, že když si Wrightovu knihu přečtete, mnohé vás překvapí, ale mnohé vám do sebe zapadne a začne dávat smysl. A nenechte se odradit tím, že jeho pojetí nového stvoření se dost podobá tomu, co tvrdí Svědkové Jehovovi: Ježíš přijde, aby ustavil své království tady na zemi, nikoli v nebi, kde kraluje už nyní. (To, že se Svědkové v mnohém mýlí, neznamená, že nemohou mít v něčem pravdu.)

Wright nám ale poskytuje více než jen zajímavé vhledy do otázek smrti a vzkříšení. Skoro by se dalo říci, že je politický či ekologický aktivista. Ježíšovo zmrtvýchvstání pro něj není událost, která má důsledky jen pro „zásvětno“ nebo pro něco, co bychom mohli označit za „duchovní sféru“. Ježíšovo vzkříšení je počátek nového stvoření, a to by mělo mít dopad pro naše politické rozhodování… i pro naše ekologické chování. Wright kupříkladu vyčítá fundamentalistickým evangelikálům nezájem o životní prostředí. Kritizuje postoj, že nemá cenu se starat například o záchranu deštných pralesů, protože stejně brzy nastane konec světa. Z toho, že jsme nové stvoření, Wright vyvozuje, že máme mít stejný vztah ke stvoření, jako má Bůh, a vlastně začít naplňovat původní Adamův mandát. Protože Ježíš vstal z mrtvých a protože my jsme jeho následovníci, měli bychom se v politice starat o totéž, na čem záleželo Ježíšovi, tedy například pečovat o chudé. Ne, Wright se za svou víru skutečně nestydí a je ochoten každému vysvětlit své politické postoje právě na základě své víry v Ježíšovo vzkříšení.

Wright má široký záběr. Tak si kupříkladu všímá ošklivosti mnoha britských měst. A poznamenává k tomu: „Když lidi neobklopuje krása, přestávají doufat. Poselství, které vidí a slyší, si internalizují. Toto poselství jim říká: Nemáš žádnou hodnotu. Nejsi plným člověkem.“ Wright píše, že pěstování krásy církev dříve považovala za jeden ze svých úkolů – a měla by se k tomu vrátit. Naděje, které Wright věnuje svou knihu, vede tedy i k pěstování estetického cítění. Jeho argumentace je přesvědčivá a historicky doložitelná. A to jsem zmínil jen jednu z oblastí, k nimž se Wright vyjadřuje.

Zdá se mi, že Wright přináší spoustu podnětů, které skutečně vycházejí z biblického poselství, a které jsou přitom srozumitelné dnešnímu světu. Připomíná církvi celé oblasti, které jsme zanedbali, a přitom to nečiní způsobem, který by znamenal podbízení se tomuto světu či surfování na vlnách, které v něm můžeme pozorovat. Proto jsem rád, že se tato kniha dočkala českého vydání.

Kniha má 346 stran, přeložil ji Dan Drápal, a prodává se za 359 Kč.

  1. dubna 2018

Kompromisy v překladu Bible?

Ve středověku církev bránila překladům Písma do národních jazyků, protože se bála, že by z něj ti, které považovala za heretiky, mohli čerpat podklady pro svou kritiku vládnoucí instituce. Výklad Písma měl zůstat v rukou „povolaných“.

V moderní době liberální teologové sice nebrání „laikům“ v četbě Písma, ovšem upozorňují, že bez odborné výbavy nemohou lidé biblickému textu správně porozumět. Potřebují znát dobové pozadí, případně určitá specifika původních jazyků, hebrejštiny a (biblické) řečtiny. Bez odborníků bychom mohli text chápat špatně.

Jsem přesvědčen, že Bůh se dokáže postarat – a také se postaral – o to, aby se nám dostalo do rukou Písmo, jemuž můžeme rozumět i bez vysoké školy. Tím nechci říci, že znalost dobového pozadí a originálních jazyků je zbytečná. Podstatným částem Písma ale můžeme rozumět poměrně snadno. Taková věta „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, je srozumitelná ve všech dobách a ve všech jazycích. Stejně tak evangelium „Ježíš vstal z mrtvých“ nebo vyznání „Ježíš je Pán“.

Tvrdím tedy, že laici mohou a mají číst Písmo. Jistě, v Písmu jsou místa, která jsou těžko srozumitelná, ale každý člověk najde v Písmu dostatek veršů, kterým bude rozumět, a které může ve svém životě aplikovat. (A bude mít co dělat do konce života.)

Jsou ovšem mezi námi „nedůvěřiví“ křesťané (důvody jejich nedůvěřivosti se budu zabývat v některém z dalších článků). Jeden z nich mi v reakci na článek o společenství, v němž jsem psal, že se ve společenství máme povzbuzovat a napomínat, napsal toto: „… žádné povzbuzování a už vůbec ne napomínání neexistuje. Řecký výraz pro obě varianty znamená přivolávat. Kdyby překladatelé nedělali náboženské kompromisy, zřejmě by ubylo mnoho zmatků.“

Nevím, kde toto moudro autor vzal; vím, že dává přednost „Pavlíkovu studijnímu překladu“, ale Pavlík, zdá se mi, s napomínáním a povzbuzováním nemá problém. Autor se zřejmě někde dočetl, že sloveso parakaló sestává z předpony para, která může znamenat „při-“, (ale také „pro-“ nebo „u-“), a kaló, což skutečně znamená volat. A jedním z významů slovesa parakaló skutečně může být „přivolat“ (např. na pomoc). Od tohoto slovesa je odvozeno slovo Paraklétos, kterým je označován Duch svatý. Toto slovo se někdy překládá jako „Utěšitel“, jindy jako „Přímluvce“ nebo „Zastánce“. To vše je v podstatě správné; dodám jen, že to slovo může znamenat také „advokát“, což je slovo odvozené z latinského advocatus, což skutečně znamená „přivolaný“.

Nicméně sloveso parakaló je nositelem mnoha významů a skutečně znamená „povzbuzovat“, ale i „napomínat“. Jak správně uvádí autorův oblíbený překladatel Pavlík: „Toto sloveso má velmi rozsáhlou stupnici významů.“ Proto tedy chci všechny uklidnit: Napomínání a povzbuzování skutečně existuje, a je to něco, co se děje v každém zdravém křesťanském společenství.

Laik může s užitkem číst Písmo, na tom trvám. Měl by ale být hodně opatrný při „výletech“ do hebrejské či řecké gramatiky. Autor píše, že by „ubylo zmatků“, kdyby překladatelé nedělali „kompromisy“. Neuvádí ovšem, o jaký kompromis se jedná. Kompromis mezi čím a čím?

Přiznám se, že jsem kdysi k určitým „zmatkům“ také trochu přispěl, když jsem ve svých kázáních nejednou „etymologizoval“. „Hřích znamená minutí se cíle.“ Ano, řecké slovo hamartia tomu odpovídá. U biblických termínů jsem se snažil vycházet z jejich etymologie. Až po mnoha letech jsem pochopil, že chci-li porozumět biblickému textu, nemohu vycházet z  etymologického významu jednotlivých slov (tedy z toho, jak to či ono slovo vzniklo), ale z jejich významu v době, kdy je použil svatopisec. Abych to přiblížil, použiji trochu extrémní příklad:

V devatenáctém století řada českých klasiků (např. Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes) běžně používala slovo „soudruh“. Toto slovo nabylo ovšem v druhé polovině dvacátého století zcela jiného významu a kdyby tito autoři žili teď, již by to slovo nepoužili v kontextu, v němž jim v jejich době připadalo zcela v pořádku. Když třeba Václav Klaus řekne „soudruh Juncker odhalil v Trevíru Marxovu sochu“, tak by čtenáři z 19. století vůbec nechápali, o čem Václav Klaus mluví. Kdybych tedy překládal slovo „soudruh“ do angličtiny, musel bych vědět, z jaké doby je český originál, v němž je použito.

Vraťme se k řečtině a vezměme si takové slovo exousia. To se v Bibli zpravidla překládá „moc“ nebo „pravomoc“. Kdybyste na ně ale narazili v antické řečtině, patrně byste ho museli přeložit „svoboda“. To je dost jiné než pravomoc, že? Etymologie slova by vám nepomohla. Možná trochu znalost dobového pozadí: Co se svobodnému občanu jevilo jako „svoboda“, to se nesvobodnému otroku jevilo jako „moc“. Moc, kterou on sám nevládne. Podobných příkladů posunu ve významu slov bychom našli spoustu. V biblické řečtině i v češtině.

Odpovědností překladatele je tedy snažit se porozumět, jako danému slovu rozuměl ten, kdo ho použil. Naše výlety do etymologie budou jinak působit zmatky, před nimiž můj kritik varuje.

Pokud chcete o této problematice vědět něco více, pak doporučuji svou knížečku „Inspirovanost Písma“, kterou vydalo Nakladatelství KMS.

  1. června 2018

Společenství – třetí křesťanská disciplína

Křesťan nemůže duchovně růst bez Písma svatého, skrze které k nám promlouvá Bůh, bez modlitby, v níž my promlouváme k Bohu, a bez obecenství s ostatními Božími dětmi. Právě v otázce obecenství ale můžeme velmi snadno propadnout sebeklamu. Mnozí křesťané se domnívají, že „mají obecenství“, když jsou členy nějakého společenství, případně když chodí na bohoslužby nebo jiná sborová shromáždění. Účast na bohoslužbách nebo členství v církvi jsou sice chvályhodné záležitosti, nicméně obecenství je něco víc.

Skutečné obecenství máme až tehdy, mám-li s někým (může to být jednotlivec, ale lépe je, pokud je to malá skupinka) natolik upřímný a otevřený vztah, že od něj přijímám povzbuzení a napomenutí – a že ho (nebo je, pokud jde o skupinku) povzbuzuji a napomínám. Jde tedy o sdílení, o otevřenost, o opravdovost. Takové společenství nezbytně potřebujeme, protože pokud ho postrádáme, snadno upadneme do sebeklamu. Lidské srdce má totiž značnou kapacitu ke „lstivosti“ (Jr 17:9).

S Písmem a s modlitbou je to jednodušší než se společenstvím. I Písmo nás může zranit (pokud nás usvědčuje z hříchu), i modlitba může být nebezpečná (pokud nám Bůh během modlitby skrze naše svědomí ukáže, že s námi něco není v pořádku), nicméně pokud jde o Písmo a modlitbu, nevstupuje do našeho vztahu s Bohem jiný člověk. Avšak ve společenství se setkávám s někým, kdo na rozdíl od Boha není dokonalý, a kdo mně může zranit způsobem, jakým mě Bůh nezraní. (A platí to i obráceně: I já jsem nedokonalý, a mohu zranit druhého člověka.)

Význam obecenství jsem pochopil již v době, kdy jsem – po roce duchovenské služby – prožil skutečné obrácení. Prožíval jsem tehdy rozpad manželství a postupně jsem si bolestně uvědomoval, kolik jsem v něm udělal chyb. A ještě více mě usvědčovali z hříchu moji nejbližší – bratři a sestry, s nimiž jsem se scházel každou neděli večer k modlitbám. Ano, bylo to zraňující a bolestivé – kolikrát jsem měl chuť vystřelit z místnosti a prásknout za sebou dveřmi.

Jelikož jsem neměl před obrácením žádnou zkušenost s evangelikálním sborem a s intenzivním společenstvím, domníval jsem se, že takové obecenství je „normální“. Až později jsem poznal, že ač se o obecenství tak nějak teoreticky ví, skutečně hluboké společenství je vzácností. A že sami pastýři jsou často po celá léta bez pastýře. Většinou se křesťané scházejí v jakýchsi „předsunutých pozicích“ – něco na sebe sice „prásknou“, ale raději ne ty nejpodstatnější věci. Vědí o potřebě vyznávání hříchů, ale mnohdy sami sebe přesvědčí, že „stačí, když to řeknu Bohu“. (A ono to v mnoha případech opravdu stačí; bohužel ale zpravidla ne u těch záležitostí nejpodstatnějších.) Absence skutečného obecenství v evangelikálním sboru má ale různé negativní následky, které se pokusím popsat v některém z příštích článků.

Jakkoli je hluboké obecenství požehnané a krásné, zůstává prchavé. Udělal jsem tu zkušenost (dokonce opakovaně), že i když domácí skupinka zakusila zázrak pokání a proměny, zázrak hluboké radosti z Boží přítomnosti, není vůbec jisté, zda po několika měsících neupadne do povrchnosti. Podobně jako se čtení Písma a modlitba mohou stát rutinou, zvykem, který pěstujeme ze setrvačnosti, ale který nám už nezprostředkovává zázrak setkání s Bohem, může se i společenství stát příjemným zvykem, kdy si pěkně popovídáme s přáteli, dokonce se i pomodlíme, ale podstatné záležitosti svých životů již nesdílíme. Společenství je tedy něco, oč musíme stále znovu usilovat, oč musíme stále znovu prosit, a zač musíme děkovat, pokud opět prožijeme zázrak pokání a vnitřní proměny.

Počítejme s tím, že i tato disciplína bude předmětem soustředěných útoků Nepřítele. Udělá vše pro to, aby nás o takové společenství připravil. A protože jsme lidé nedokonalí a ještě „ne zcela proměnění“, pokusí se, abychom i my někoho zbytečně zranili – nebo abychom ztratili odvahu mluvit s druhými o svých prohrách. Uděláme dobře, když i přes negativní zkušenosti setrváme v „kvalitním rozhodnutí“, že budeme hluboké obecenství vyhledávat. A nenechte se prosím odradit, když ho nebudete mít hned. Ono se musí narodit – nevznikne lusknutím prstů. Nepřestaňte o ně usilovat, nenechte se odradit počátečními neúspěchy! Jakmile takové obecenství jednou zakusíte, budete po něm toužit stále znovu. Cena je ale vysoká, a někdy to vzdali i ti, kteří dobře vědí, o čem píšu.

  • 31. května 2018

 

 

 

.

Modlitba – druhá křesťanská disciplína

Před časem jsem napsal článek o disciplíně první, totiž o našem vztahu k Písmu. A dá-li Pán, napíšu ještě článek o disciplíně třetí, totiž o společenství.

I když někteří lidé mají pocit, že hledají Boha, ve skutečnosti by ho nehledali, kdyby Bůh nejprve nehledal nás. Bůh k nám promlouvá. Volí k tomu různé prostředky, z nichž Písmo je zdaleka nejdůležitější. Jistě, Bůh k nám může promluvit skrze své proroky a učitele. Může nám něco sdělit ve snu. Může nás oslovit i skrze jiné knihy, než je Bible, a snad se dá (s velkou opatrností) tvrdit, že k nám může promluvit i skrze okolnosti. Bible je ovšem jeho nejdůležitějším prostředkem.

Skrze modlitbu my promlouváme k Bohu. Modlitba má řadu poloh. V modlitbě děkujeme, prosíme o vysvobození, v modlitbě se přimlouváme za druhé nebo Boha oslavujeme.

Chci ale psát především a nejprve o tom druhu modlitby, který považuji za nejdůležitější. Nazývám ho „vylévání srdce před Bohem“. (Mně samotnému to zní poněkud pateticky, ale zatím jsem nenašel lepší stručný název.) Je to vlastně velmi jednoduché: Mluvím s Bohem o všem, co prožívám a co mě potkává.

Nejlépe je začít hned ráno. Krátce se modlím, hned když vstávám. Taková modlitba je cosi jako „houslový klíč“ pro celý den. Připomenu si, že jsem Boží syn. Poděkuji za odpočinek. A prosím, aby mě Bůh chránil a provázel celým dnem, který právě začíná.

Varuji: Nezačít takto den s Bohem je velice nebezpečné!

Mám tu výsadu, že jsem do značné míry pánem svého času. (Nebylo tomu tak vždycky, a tak soucítím se všem rodiči malých dětí, lidmi pracujícími na směny, lidmi postrádajícími soukromí atp.) Proto se mohu hned po snídani věnovat přímluvám. O těch ale v tuto chvíli psát nechci.

Důležité je pomodlit se za vše jen trochu důležité, o čem víme, že nás ten den čeká. Někdy jsou to závažné věci – přijímačky na školu, pohovor s novým potenciálním zaměstnavatelem, řešení nějakého vztahového problému. Jindy jsou to věci méně závažné – účast na třídní schůzce neproblematického dítěte, koupě dárku pro příbuzného, který má narozeniny, setkání s objednaným řemeslníkem atp.

Během dne nás zpravidla potká několik neplánovaných věcí. Některé mohou být nepříjemné – třeba když nám ujede vlak nebo když nám vichřice poničí střechu. Jiné mohou být naopak příjemné – třeba když potkáme starého kamaráda, kterého jsme léta neviděli. Na tato setkání a na tyto otázky jsme se nemohli „modlitebně připravit“, protože jsme nevěděli, že k nim dojde. A právě v takových situacích je modlitba velmi důležitá. Nebudeme-li v takových situacích hledat Boha, můžeme nadělat hodně škody – nebo naopak propásnout skvělé příležitosti.

Důležité je umět se zastavit – pokud to jen trochu jde. Tak jsem si kupříkladu zvykl neodpovídat na e-maily nebo SMS obratem, pokud v nich jde o víc než o neutrální informaci. Bohužel i křesťané si napíší někdy hodně ošklivé věci. Domnívám se, že kdyby se po přečtení e-mailu, který je vytočil, dokázali zastavit a „vylili své srdce před Bohem“, tzn. řekli Bohu, co prožívají a co je vytočilo, dospěli by k závěru (nebo by „slyšeli Boha, jak jim říká“), že bude lépe, když s odpovědí počkají do druhého dne. V některých případech možná dospějí k závěru, že bude lépe, když nebudou reagovat vůbec. A pokud nás někdo vytáčí hodně často, doporučuji se za takového člověka pravidelně modlit. Někdy si vyprosíme lásku k němu, jindy mu dokonce dáme za pravdu – a v některých případech naopak dojdeme k závěru, že je lépe styky přerušit úplně. V každém případě je klíčové tyto momenty „promodlit“, jak se říká mezí námi charismatiky, a nenechat je jen tak být. Pokud o takových věcech nemluvíme s Bohem, může se v nás hromadit zášť, aniž si to uvědomujeme.

Nemohu tvrdit, že mě samotnému se vždy daří na nepříjemné události či nepříjemná setkání reagovat modlitbou. Ale pokud mohu sám sebe posuzovat, jistý pokrok u sebe registruji. Píšu to proto, abych nepůsobil dojmem člověka, který už to má „všechno zmáklé“, a současně abych vám dodal naději. Mluvím o křesťanské „disciplíně“, a toto slovo považuji za vhodné. Toto slovo znamená jednak „obor“, jednak „kázeň“. Souvisí se slovesem disco, učím se, a se slovem discipulus, učedník. Tím je vyjádřeno, že toto „vylévání srdce před Bohem“, tato modlitební reakce na události všedního dne, nám není zcela přirozená – musíme se jí naučit, což vyžaduje kázeň. Pokud ale chceme „překonávat zlo dobrem“, jak nás vyzývá apoštol Pavel, nezbývá než začít trénovat.

Je skvělé, když se někdo hodně přimlouvá, je skvělé, máme-li různé „sborové modlitební“, je skvělé, zapojíme-li se do modlitebního prstence nebo modlitebního řetězu. Ale „vylévání srdce před Bohem“, které se v tomto článku snažím popsat, bych tomu všemu předřadil. Protože jedině když žijeme svůj život před Boží tváří a ihned „unebujeme“ všechny nepříjemnosti a zbavujeme se břemen, která nepocházejí od Otce, nýbrž od nepřítele, přijdeme na společnou modlitební v Božím pokoji, připraveni přijímat Boží zjevení a přimlouvat se se srdcem plným lásky.

  • 22. května 2018

Rouhání v Brně

K dramatu chorvatského dramatika Olivera Frljiće „Naše násilí a vaše násilí“ už se vyjádřil kdekdo. Já se plně ztotožňuji s tím, co na Křesťanu dnes napsal David Novák. V tomto článku chci krátce zareagovat na článek Filipa Štojdla, plzeňského biskupa Husitské církve (https://www.bratrfilip.cz/l/nase-nasili-a-vase-nasili/). I s ním v řadě bodů souhlasím, nicméně vůči některým pasážím vám vážné námitky.

Pan Štojdl píše: „Troufám si říct, že většina kritiků hru dramatika Olivera Frljiće nikdy neviděla a jeho práci vůbec nezná.“ Sám přiznává, že hru taky neviděl, mimo jiné proto, že díky protestům je toto představení beznadějně vyprodané.

Já jsem často slyšel námitky, když jsem se proti něčemu vymezoval: „A četls to vůbec?“ Nebo: „A byl ses na ten film podívat?“ Přiznám se, že jsem nečetl jedinou knihu Dana Browna. A přiznám se, že nejdu na žádný film, o kterém předem vím, že jsou tam otevřené sexuální scény. (Proto jsem nebyl ani na filmu „Masaryk“, ačkoli by mě jinak velmi zajímal.)

Ano, vím, že mě tento postoj do jisté míry diskvalifikuje. Nemohu díla Dana Browna rozebírat, a nemohu napsat ani recenzi na „Masaryka“. Pro ten postoj jsem se ovšem vědomě rozhodl. Nechci Ducha svatého, který ve mně přebývá, vystavovat obscénnostem nebo lžím jenom proto, abych pak na dané dílo napsal kritiku, která by byla téměř jistě negativní. A chci poslechnout výzvu apoštola Pavla, abychom přemýšleli o tom, co je „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4:8).

Naprosto se ale nemohu ztotožnit s následující úvahou pana Štojdla: „Bojíme se zpochybňování hodnot? Pak tedy doopravdy žádné nemáme. Hodnoty nás utvářejí zevnitř, nebo nás neutvářejí vůbec. Když píšu tyhle řádky, říkám si, díky za Frljiće. Mluvíme o podstatných věcech, díky jemu. To je fajn.“

Já se zpochybňování hodnot bojím, a přitom jsem si jist, že opravdu nějaké mám. Vezměme si například takovou pravdivost. (Snad se shodneme, že je to taky hodnota.) Je-li zpochybňována pravdivost, může to velmi negativně ovlivnit celou společnost, a člověka zpochybňování jeho pravdivosti může zničit, nebo mu to může přinejmenším vážně ublížit. A dále: O jakých podstatných věcech díky Frljićovi mluvíme?

Diskuse mezi křesťany – a mezi křesťany a nekřesťany – se vede téměř výhradně o tom, jak mají křesťané na danou divadelní hru reagovat.

Dejme tomu, že pan Frljić chtěl vyvolat nějakou debatu. Ale těžko můžete debatovat s někým, koho na samém počátku hrozným způsobem urazíte. Já Pána Ježíše Krista miluji; kdyby někdo nařkl mě, že jsem někoho znásilnil, asi by mě to naštvalo a zcela určitě by mě to bolelo. Ale když někdo urazí někoho, koho mám rád, a to s plným vědomím, pak s ním asi žádný rozhovor „o podstatných věcech“ nepovedu. Měl bych pocit, že zrazuji toho, koho on urazil.

Podle Filipa Štojdla Frljić prý zaútočil na naše neuralgické body. „Nejen, že skrze naše dogmata je vnímán sex jako něco nečistého a zvráceného, ale je to mnohem horší. Sexuální zneužívání dětí, stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou, stigmatizace homosexuálů, to vše jsou naše hříchy proti Kristu.“ Pan Štoidl zde opakuje otřepané klišé, že církev pokládá sex za něco nečistého. Mluví o dogmatech – fakt nevím, která má na mysli. Sexuální zneužívání dětí je hrozná věc, ale to panu Štojdlovi řekne každý křesťan. A za „stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou“, těžko může církev. Za to může spíše postmoderní zmatení, kdy lidé nevědí, čí jsou a kým jsou. Pan Štojdl z toho dělá pěkný guláš, když jedním dechem mluví o dogmatech a o selháních. O obojím se dá mluvit, ale nejprve je potřeba vymezit, co vlastně chceme řešit. Stačí, když pan Štoidl navštíví nějaké křesťanské knihkupectví – nade tam spoustu skvělých knih o sexualitě i o identitě člověka.

S panem Štoidlem se více méně shodnu v tom, že nemá smysl autora a herce trestat. Tím se ale dostáváme k základní otázce, která nás křesťany bolestně rozděluje.

Upřímně řečeno, ta hra je nesporně kravina. Líčit Ježíše tak, jak ho líčí Frljić, mu jistě přinese slávu a divadlu plné hlediště. Já ale doporučuji nad tím mávnout rukou, povzdechnout si – a věnovat se tomu, čemu se věnovat máme. A přitom vím, že za tento postoj mě řada křesťanů odsoudí a někteří o mně patrně dokonce napíšou, že s Frljićem souhlasím, nebo přinejmenším „že jsem neudělal nic proti“.

Chápu všechny protestující. To, co Frljić sepsal, je nechutnost, a on to věděl. Jeden křesťan mi řekl: „Jestli se neozvat teď, tak kdy?“ Rozumím mu. A proto neodsuzuji protestující.

Na druhé straně mám smutný pocit, že právě o to Frljićovi – i Božímu nepříteli – šlo. Budou moci církev líčit jako netolerantní, zakazující, zpátečnickou atd. atd. Křesťané poslušně vstoupí do role, kterou jim určil někdo jiný, a Bůh to nebyl. Velmi by mě překvapilo, kdyby se pod dojmem křesťanských protestů obrátil byť jen jediný člověk.

V dobách prvních křesťanů, v době Římského impéria, se nekonaly potraty. Nechtění novorozenci byli odkládáni na ulici, kde je sežrali potulní psi. Křesťané nepořádali demonstrace proti této hrůzné praxi (ano, vím, to by ani nebylo možné). Nerozčilovali se nad tímto hrůzným zvykem. Ale tyto novorozenci zachraňovali a přijímali za své. Jestli byli něčím přitažliví, tak něčím pozitivním, nikoli bojem proti tmě. Proto jsem všemi deseti pro „Pochod pro rodinu“, ale nefandím protestům proti „Pochodu hrdosti“.

Mám obavy, že pokud se nevěřící podívají na protestující křesťany, mohou si říci, zda na tom Frljićovi nebude kus pravdy.

Ale nevím. Prostě pokrčím rameny a půjdu dělat něco pozitivního. Jsem rád, že jsem v minulém týdnu mohl s několika lidmi mluvit o Ježíšovi a že to bude mít tento týden pokračování. Na některé věci je lepší zapomenout.

  1. května 2018

 

 

 

.

Návrat k Písmu

Tohle bude asi docela staromilský článek. Budu vzpomínat na doby minulé a trápit se nad dobou dnešní.

Budu psát o jedné ze tří nejdůležitějších křesťanských disciplín – o čtení Písma (za druhé dvě považuji modlitbu a vztah ke společenství).

„Jsme spaseni Ježíšovou krví, prolitou na Golgotě, nikoli čtením Písma.“

„Nejsme pod Zákonem. Když si pár dní Bibli neotevřu, svět se nezboří.“

Ano, obě tato tvrzení platí. Nicméně platí i jiné tvrzení:

„Pokud se nebudeš sytit Božím Slovem, duchovně neporosteš.“

Prostě bez Písma to nejde.

V současném světě vidím několik trendů, které čtení Písma příliš nepřejí.  Mám pocit, že se obecně málo čte. Lidé dávají přednost vizuálním vjemům. Většinu informací dnes lidé čerpají z televize a z internetu, ne z novin a časopisů. Nicméně paradoxně se toho z televize dovídáme méně než z tištěných médií. Proč? Protože přijímáme příliš mnoho vjemů najednou. Naše šedá kůra mozková je sice zaregistruje, svým způsobem je „chápe“, ale její „operační paměť“ je natolik zaplněná, že už téměř nezbývá volný prostor pro hodnocení takto přijatých informací. Člověk získává mnoho dojmů a slyší málo pojmů. Má za to, že věci rozumí, a přitom je mnohem snáze manipulovatelný, než když čte noviny.

Čtení Bible je důležité. Důležitější než běžná televize, ale i než křesťanské vyučování na internetu nebo v nějaké křesťanské televizi. Nikdo za nás duchovně nevyzraje, a nikdo za nás nebude číst Bibli.

Jistě, čtení Bible samo o sobě nestačí. Slovo Boží musí být oživené Duchem svatým. Bez Ducha svatého se může stát literou, která zabíjí. Setkal jsem se s lidmi, kteří se cítili při čtení Písma obviňováni a měli dojem, že v něm čtou o svém zatracení. Ne, to nebylo obviňování, jehož autorem je Duch svatý. Byl to „nepřítel našich bratří“, který obviňoval.

Potkal jsem několik bratrů (a dokonce i pár sester), kteří byli v Písmu zběhlí, ale biblické verše používali jako dávky z kulometu. Ano, zabývání se Písmem samo o sobě není zárukou ničeho. Na druhé straně stále platí, že bez Písma duchovně nevyrosteš.

Jistě, když si čteš pravidelně, zakusíš dny, kdy tě nic nějak mimořádné neosloví. Na druhé straně každé čtení Písma je příležitostí. Vystavujeme se Písmu a najednou, nečekaně, možná po třech „jalových“ dnech, se nás něco hluboce dotkne.

Kromě toho poctivá četba Písma působí „kumulativně“. Bible vykládá sama sebe. Když ji pravidelně čteme, něco se v nás ukládá. A Duch svatý nám to může v pravý čas připomenout, případně propojit s jinými místy v Písmu.

Když někdo v našem sboru na Maninách koncem sedmdesátých či počátkem osmdesátých let uvěřil, dostal malou Kralickou bibli v nehezkém modrém či zeleném obalu z PVC. Tehdy nebyl dostupný ještě ani ekumenický překlad, natož Studijní překlad nebo B21. A lidé neznalí „kraličtiny“ se museli s archaickým biblickým textem nějak poprat. Rád ale vzpomínám na některé lidi, kteří tehdy uvěřili a do půl roku měli svou malou „kraličku“ ušmudlanou, zašedlou a trocho potrhanou. Byl to pro mě radostný pohled.

Zjistil jsem, že i k nám už dorazil trend, s nímž jsem se setkal poprvé v západní Evropě v devadesátých letech: Lidé si na domácí skupince nečetli Bibli, ale poslouchali nějaké CD nebo dokonce DVD s vyučováním nějakého křesťanského guru. Jednou jsem byl na takové domácí skupince ve Skotsku a slyšel jsem výborné slovo od Philipa Yanceyho. Přestože slovo bylo výborné, měl jsem pocit nepatřičnosti. Ti lidé se k Božímu slovu vztahovali už hodně zprostředkovaně. Mám obavy, že sami ho už moc neotvírali. Ostatně i v naší zemi jsem slyšel slova: „Když si čtu Písmo, moc tomu nerozumím. Raději si pustím nějaké kázání.“ Ojojoj! Tudy cesta nevede! To „nerozumění“ musíš překonávat, ne před ním utíkat!

Chcete-li hodně jednoduchý návod, jak číst Bibli a něco z toho vytěžit, doporučuji přečíst si jednu kapitolu, a pak si nad ní položit dvě otázky. Jsou to otázky apoštola Pavla, které položil Ježíšovi, jenž se mu zjevil na cestě do Damašku. První zněla: „Kdo jsi, Pane?“ A druhá zněla: „Co mám dělat, Pane?“ Vraťte se tedy na počátek čtené kapitoly a položte si otázku, co se z ní dovídáte o Bohu, o Ježíši Kristu, o Duchu svatém. A pak znovu: Co byste po přečtení tohoto textu mohli začít dělat jinak než doposud?

Ne z každé kapitoly něco vytěžíte. Ale těžko uplyne týden, aniž byste něco nového z Písma pochopili.

Znovu opakuji: Čtení Písma samo o sobě z nikoho zralého křesťana neudělá. Na druhé straně nejvíce přinesla v dějinách církve ta hnutí, která kladla velký důraz na znalost Písma a která byla spjata se zdravým učením. Denominace, které nemají Písmo ve vážnosti, se ztenčují. To se dá statisticky dokázat. „Liberální“ církve dovolí téměř vše, ale členy vytrvale ztrácejí. Naplňuje se na nich slovo z Ozeáše 4:6: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapoměls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny.“

Písmo je pro nás příležitostí setkat se s naším Spasitelem. Nedává nám odpovědi na všechny naše otázky, ale přináší nám vše, co potřebujeme pro zbožný život. Bylo nám dáno, abychom mohli uvěřit v Ježíše a nalezli život v jeho jménu (Jan 20:31).

  1. května 2018

Pastorace a politika

Nevím, jak je tomu ve vašem kraji, ale na severní Moravě a ve Slezsku byla atmosféra ve společnosti po prezidentských volbách velmi vyhrocená. Nejenže docházelo k bolestivým rozdělením v mnoha rodinách, ale napětí zasáhlo i církve. Je jen přirozené, že se promítlo i do pastoračních vztahů.

V posledních týdnech mám pocit, že někteří lidé se ve svém duchovním životě nemohou pohnout z místa. Tedy… na tom by samo o sobě nebylo nic divného – to je přece běžný jev bez ohledu na politickou situaci. A nemyslím si ani, že by důvod určitého duchovního zablokování souvisel prvoplánově s tím, zda byl daný člověk pro Zemana nebo proti Zemanovi, zda je „sluníčkář“ nebo „xenofob“. Mám rostoucí pocit, že to spíše než s konkrétními politickými (nebo jinými) názory souvisí se způsobem, jakým si lidé své názory utvářejí.

Mnoho lidí přestalo věřit mainstreamovým médiím (televizi, rozhlasu, novinám a časopisům). Tito lidé čerpají své informace a své názory stále častěji z internetu. Celkově soudím, že pokud člověk internetové zprávy a diskuse nesleduje dlouhodobě a nesnaží udělat si určitý kritický názor, stává se nevědomky jejich obětí. Mnoho lidí rádo přeposílá linky na různé „šťavnaté“ články, které zase druhé lidi nesmírně popuzují, takže se lidé – mnohdy i v rámci rodiny – od sebe názorově stále více vzdalují, ba nebojím se použít slovo odcizují. Lidé mají tendenci číst stále častěji pouze to, co jim potvrzuje jejich názory.

O těchto „bublinách“ už toho bylo napsáno mnoho a já jsem také přispěl se svou (poměrně vydatnou) troškou do mlýna. Chci se ale nyní zastavit u jiného fenoménu. Mnohé z toho, co se šíří po internetu, je psáno velmi rázným, ba až zavilým tónem. Autoři různých článků a stanovisek kolujících po internetu rozhodně své názorové protivníky nešetří. Napsat o nich, že jsou naivní nebo špatně informovaní, je zcela nevinné. Jsou to mnohdy zaprodanci, dobroserové, rasisti, zrádci, „havlisti“, xenofobové, fašisti, náckové, atd. Slova „zrádce“, „fašista“ nebo „nacista“ o „těch druhých“ mohou použít obě strany.

Chci upozornit, že používání těchto názvů zpravidla jakoukoli rozumnou debatu zablokuje. Pokud křesťan podobné materiály čte, nemůže jimi být neovlivněn. A teď nejde jen o ovlivnění politických názorů. Tato slova používáme o lidech, za které Ježíš zemřel. Často o lidech, o nichž říkáme, že jsou to naše sestry a naši bratři.

Moje zkušenost je, že pokud někdo řeší nějaký problém – třeba boj s pornografií, nějakými zlozvyky, neodpuštěním – pak mu čtení takových nepřátelských materiálů boj s hříchem ztěžuje. Přitom je velmi těžké takovému člověku říci, že by s tímto čtením měl přestat. Může to totiž vypadat, že mu chcete pod záminkou pastorace zakázat jeho politické názory. Ono ale nejde o politické názory, ale o to, že člověk si do srdce pouští svinstvo, zlobu, zavilost, hořkost a podobné věci.

Mám silné obavy, že jako křesťané zde prohráváme určitý boj, o kterém ani netušíme, že probíhá. Zdá se mi, že před takovými dvaceti či třiceti lety jsme spolu dokázali hovořit mnohem kultivovaněji, bez osočování, s větší snahou pochopit, proč si „ten druhý“ myslí, to co si myslí.

Mám pocit, že potkávám stále méně lidí, s nimiž se dá o politice a o jiných věcech, které se týkají celé společnosti, rozumně hovořit. S některými lidmi už si připadám názorově tak daleko, že mi pokusy o vyargumentování určitého stanoviska připadají zbytečné, protože marné. A přiznám se k tomu, že už jsem sám také někoho začal považovat za „beznadějný případ“. Dvakrát jsem dokonce někoho vyřadit z „přátel“ na Facebooku. (Samozřejmě, mne za „beznadějný případ“ prohlásili už mnozí – tak kupříkladu podle jedněch „schvaluji islamizaci Evropy“, podle druhých jsem xenofob, který nenávidí muslimy.)

Pokud jde o tu pastoraci, tak radím obloukem se vyhýbat politickým sporům. Mnohdy se ale nemůžeme vyhnout varování před jedovatými příspěvky na internetu. Bible je plná varování před nesprávným mluvením. Varuje nejen před slovy lživými, ale i před slovy prázdnými.

A na závěr perla z Joshe MacDowella: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“

16. dubna 2018

Bizarní projevy v církvi

Tímto článkem chci odpovědět na dotaz jedné sestry, která má určitý problém s bizarními projevy v církvi. Ocituji větu z jejího dopisu:

„Dnes k nám do České republiky přijíždějí různí kazatelé s různým učením, projevy… Já nechci házet všechny do jednoho pytle a píšu to tak, že skutečně v tom nemusím mít moudrost, ale kladu si otázku, k čemu jsou různé fyzické projevy po vkládání rukou jako je třesení celého těla, škubání hlavou, padání, ztráta vědomí, různé hlasité projevy zvířecího zvuku – lezení po čtyřech s projevy jak pejsek.“

Rozpakům autorky dobře rozumím. A pokusím se dát radu, jak a proč se nepohoršit.

Bizár v Bibli

Předně je třeba zmínit, že určité bizarní projevy nacházíme i v Bibli. Snad nejvýznamnější je Boží příkaz Ozeášovi, aby si vzal za ženu prostitutku. Obávám se, že Ozeáš, který tento Boží příkaz poslechl, by byl z celé řady křesťanských sborů vyloučen. Tedy… pokud by nešlo o prostitutku, která činila pokání, což patrně nebyl Ozeášův případ.

Příkaz Ezechielovi, aby si připravoval pokrm na sušených lidských lejnech (podařilo se mu je usmlouvat za kravince) zní neméně bizarně.

Ostatně i příkaz Izajášovi, kterého Jan Karafiát označoval za „knížete proroků“, aby chodil tři roky bosý a nahý, nám jistě také připadá hodně zvláštní.

Slýchal jsem častou námitku proti bizarním projevům, že nejsou biblické. Tento argument mi ale připadá chabý. Než dostat Ezechiel onen podivný příkaz, nebylo biblické ležet na zemi na boku a vařit si na kravincích. Pak už ovšem ano. Pokud bychom „povolené“ projevy omezovali na ty, které jsou výslovně zmíněny v Bibli, daleko bychom se nedostali.

Bizár v dějinách církve

Většina amerických evangelikálů nedá dopustit na tzv. „Great Awakening“ z poloviny 18. století, jehož protagonistou by Jonathan Edwards. On sám nikdy k žádným projevům nevyzýval, ale četl jsem, že po jednom mocném kázání ležela jeho manželka na zemi v jakémsi transu po 24 hodin. A pokud čteme o různých probuzeních, zpravidla na nějaké bizarní projevy narazíme.

Má osobní zkušenost

Kdo mě zná, ví, že nejsem emocionální člověk. Poprvé jsem nějaké bizarnější projevy – byť šlo o pouhé padání – zakusil při první návštěvě Maheshe Chavdy v České republice. Bylo to nedlouho před pádem komunistické vlády v naší zemi na shromáždění v metodistické modlitebně v Praze v Ječné ulici. Byl jsem na pódiu spolu s Maheshem Chavdou. Když se po kázání začal modlit za jednotlivé lidi, někteří padli na zem. Přiznám se, že jsem to vnímal s krajní nelibostí. Nicméně šel jsem se modlit do jiné části přeplněné modlitebny a k mému překvapení padla jedna sestra, které jsem se jenom velice lehce dotkl – jsem si jist, že jsem ji nijak netlačil.

Dobrá, to by se dalo vysvětlit davovou psychózou. Toto byl pouze počátek mých střetnutí s bizarními projevy.

Mnohem důležitější pro mě byla návštěva v Torontu v roce 1995, kdy probíhalo tzv. „Torontské požehnání“. Na shromáždění, kde bylo přes tisíc lidí, mne shodou okolností vyzval kazatel, abych přišel na pódium (byl jsem tam tehdy jediný z České republiky). Ptal se mne, proč jsem do Toronta přijel. Jelikož většina návštěvníků byli vyhořelí pastoři z USA, cítil jsem se tak trochu mimo „hlavní proud“. Odpověděl jsem, že nemám žádné osobní problémy, a že mi jde čistě o to, přivézt probuzení do České republiky. Kazatel začal znovu kázat a říkal, že Bůh někdy s lidmi udělá něco zcela jiného, než čekali. Mluvil ještě asi dvacet minut a pak na mě vložil ruce. Padl jsem na zem a ležel jsem tam asi půl hodiny. Kolem mě probíhala asi vzrušující a patrně docela hlasitá mela, ale já jsem byl v úplném tichu a jednal se mnou Bůh. Velmi, velmi osobně. Mluvil se mnou o mém vztahu s mým pokrevním otcem, kterého jsem viděl jedinkrát v životě, když mi bylo 33 let. Tento muž zemřel pět let předtím, než jsem jel do Toronta, ale můj vztah k němu nebyl vyřešen. Nebudu popisovat podrobnosti, co mi Bůh říkal, ale nikdo mě nepřesvědčí, že v Torontu tehdy nejednal Bůh. Přinejmenším se mnou.

Přitom se tak dály i věci, které se mi pranic nelíbily. Různé bizarní projevy tam byly, a pastor John Arnott se svým týmem se je snažili minimalizovat. Mluvil jsem později s jedním americkým pastorem, který nějakou dobu sloužil v České republice, a který Toronto navštívil vícekrát. Říkal mi, že s každou další návštěvou se dovídal o dalších a dalších regulacích. Pohoršlivé projevy zmizely, ale také probuzení pomalu vyšumělo.

Přestože byla doba, kdy jsem se sám projevoval bizarně (šlo o ležení na zemi a nekontrolovaný smích), v zásadě tyto věci moc nemám rád. Ale postupně jsem nabyl svobody v přístupu k nim.

Jak se nepohoršit

Sestra, na jejíž dopis reaguji, vyjadřuje přesvědčení, že tyto projevy nedokazují Boží přítomnost, Boží jednání. Stoprocentně souhlasím. Dospěl jsem k názoru, že Bůh po mně nechce, aby se zúčastnil shromáždění, která mi nesednou, protože se tam takové věci dějí. Ale zároveň vím, že by se mu nelíbilo, kdybych odsuzoval jiné, kteří takové věci dělají. V takovém případě bych se mohl stát neplodným jako Saulova dcera Míkal, která pohrdla svým manželem, králem Davidem, když křepčil před truhlou.

V církvi se budou dít věci, které nám nesednou nebo které nám připadají podezřelé. Na druhé straně nás nikdo nenutí, abychom se na nich podíleli. Klaďme si otázku: Chce po mně Bůh, abych se k těmto věcem vyjadřoval? Pokud někdo z nás pořádá nějaké shromáždění, pak za ně jistě nese odpovědnost. Dokud jsem byl pastorem, tak jsem se těmito otázkami musel zabývat, samozřejmě v součinnosti se staršími. Teď jsem zpravidla zodpovědný pouze za své kázání – tam, kde jsem pozván. Nemusím chodit na shromáždění, kde se dějí věci, ve kterých „nemám pokoj“. Ale nejsem soudcem těch lidí, kteří je pořádají. Mohu poradit, když jsem tázán.

Tak radím: Nechoďte na shromáždění, která vám „nesednou“. Ale neodsuzujte bratry a sestry, kteří tam chodí. Jsou to Boží služebníci, nikoli vaši. Je to mezi nimi a Bohem. Když budete dělat věci, které vám nesednou, nebudete autentičtí. Když budete tyto věci odsuzovat, budete sudičští. Američané mají pro takové křesťany přívlastek „chosen frozen“ („vyvolení, ale zamražení“, tedy studení jako psí čumák). A pokud jste ve vedoucí pozici, nebojte se říci, že něco ve svém sboru – nebo na určitém konkrétním shromáždění – nechcete nebo naopak chcete.

5. března 2018