DAN DRÁPAL

Když se člověk obrátí k Bohu a znovu se narodí do Božího království, je četba Písma základní podmínkou duchovního růstu. A není nad to číst především Bibli samotnou, a to i tehdy, když některým úryvkům či veršům nerozumíte. Dále existuje celá řada pomůcek pro čtení Bible, ať už jsou to různé rozvrhy čtení Bible, biblické slovníky či komentáře k jednotlivým knihám. Tyto pomůcky jsou nejrůznějšího ražení – některé nám pomáhají dovědět se něco o izraelských dějinách nebo třeba dnes už neexistujících národech, které byly v době sepsání Starého zákona na vrcholu své slávy. Jsou to užitečné informace, ale duchovně nám samy o sobě nic nepřinesou. A pak jsou pomůcky typu „čtení na každý den“ – jedno takové jsem sepsal i já. Podotýkám ale, že tyto pomůcky, jakkoli užitečné, nemohou nahradit četbu samotné Bible.

​A pak existují různé pomůcky, věnující se po třicet, případně čtyřicet dnů nějakému tématu. Charles Murray, jihoafrický kazatel a autor z přelomu století, jich napsal hned několik.

​Dnes chci upozornit na spisek Tomáše Korčáka Sjednocen s Bohem, jehož podtitul zní „Čtyřicet dní budování důvěrného a vroucího vztahu s Bohem“. Jistě tušíte, že tento spisek patří k těm, které nás mají nasytit duchovně. Ani tento spisek nemůže nahradit Bibli a pochopitelně si takový nárok ani nečiní, ale může být velkou pomocí, protože se věnuje tématu, o který jde především, tedy o vybudování vztahu s Bohem. Může to pomoci každému, kdo o vztah s Bohem usiluje, ale i těm, kteří touží tento vztah prohloubit. Čtyřicet dnů je konečná doba, závazek věnovat každý den určitý čas četbě této pomůcky není nesplnitelný. To, zda si člověk hluboký vztah vybuduje, záleží především na čtenáři – ani ten nejduchovnější autor, ba ani samotná Bible nemá moc nás proměnit, pokud my sami po Bohu netoužíme. Mám ale naději, že četba tohoto spisku v nás může tuto touhu probudit. Není nic krásnějšího než žít v hlubokém vztahu s Bohem. Takový život je dobrodružný, plodný a stále radostnější.  

​Knížku nedávno vydalo vydavatelství Juda a prodává se za 229 Kč.

23. července 2025

Politologové řeší, zda jsou populisté totéž co nacionalisté. V každém případě jsou na vzestupu. Jde v Evropě o renesanci národních států? Levicoví radikálové před ní varují. Národnost, nacionalismus i vlastenectví jsou pro ně sprostá slova. Projevilo se to například dosti zřetelně při mistrovství světa ve fotbale v roce 2024. Levicoví radikálové tehdy protestovali proti mávání německými vlajkami při vítězství německého týmu a na jednom transparentu jsem dokonce četl slova PATRIOTISMUS = NAZIONALISMUS.

Pohybujeme se tedy na škále mezi sobeckým prosazováním výhradně národních zájmů a bezbřehým rozpouštěním se v Evropské unii. Svět by mohl být tripolární(USA, Čína, Evropa), ale protože Evropa nenachází společnou řeč a společné ideály, hraje ve světě stále menší roli a není schopna rozvinout svůj obrovský potenciál. Heslo nacionalistů „nic než národ“ je křiklavým příkladem sobectví a krátkozrakosti. Lidé, kteří takto mluví, Trumpem počínaje, mají za to, že „hájí národní zájmy“, když hlásají národní sobectví, případně když se stanou nečitelnými pro druhé. Nemyslím si, že je v zájmu Spojených států znepřátelit si dobré spojence (Dánsko, Kanada) a vyvolávat obchodní války. Nemá-li Evropa ztratit svou svébytnost, bude potřebovat spolupráci svých národů a ustoupení od takových politik, jako je Green Deal, který ničí evropskou ekonomiku a jemuž padne za oběť i sociální stát.

Ve svých dlouhých a složitých dějinách již Evropa málem dvakrát podlehla islámské expanzi. Evropané o tom vesměs nic nevědí, protože to bylo už dávno a ani vlastní dějiny Evropany příliš nezajímají.

Poprvé to zřejmě bylo roku 732 v bitvě u Poitiers. V sedmém a osmém století islám obsadil nejprve celou severní Afriku a posléze i celý Pyrenejský poloostrov. V první části osmého století začali pronikat přes Pyreneje na území dnešní Francie, kde je v oné zmiňované bitvě zastavil Karel Martell.

Podruhé to zřejmě bylo v bitvě u Vídně v roce 1683. Evropské státy – především Svatá říše římská, Polsko-litevská unie a Benátská republika tehdy Vídeň před náporem Turků ubránily a toto vítězství bylo počátkem ústupu Osmanské říše – ústupu, který se zastavil až ve 20. století.

Nyní hrozí Evropě opět nebezpečí. Tentokrát je o to větší, že Evropa ztratila vůli k sebeobraně, zatímco potenciální nepřítel  neútočí pouze zvenčí, ale i zevnitř.

Máme vůbec šanci?

Možná jsem měl zmínit ještě jednu historickou situaci. Byl to moment, kdy teprve se rodící Evropu napadli Peršané. Měli obrovskou početní a ekonomickou převahu, ale Řekové byli pevně rozhodnuti se bránit. Když Peršané Řekům vzkázali, že do vzduchu vystřelí naráz tolik šípů, že pro ně nebude vidět slunce, odpověděli Řekové lakonicky: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Znovu si kladu otázku: Máme ještě šanci?

Dnes žije jediný národ, který existoval ještě před Perskou říší a který existuje i dnes. Jeho existence byla mnohokrát na vlásku. Ano, je to Izrael. Je to národ, který si Bůh použil jako prostředníka, skrze kterého dal lidstvu Bibli a Spasitele. Prosperita národů je více méně úměrná znalosti Božího Slova a pozitivnímu postoji vůči Židům. Rozhodl o tom Bůh na samotném počátku dějin Izraele, když Abrahamovi řekl: „Požehnám žehnajícím tobě a zlořečícím tobě zlořečiti budu. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“

V současnosti se Židé nemohou cítit bezpečně v žádné západoevropské zemi. A nemohou se tak cítit bezpečně ani původní obyvatelé těchto zemí. Jiná je situace ve státech, které se vymanily z ruského orbitu.

Plně souhlasím s Douglasem Murrayem, kteří říká, že na osudu Izraele závisí osud Evropy. Bude-li se Evropa pohybovat na současné trajektorii, je bez šance. Najde-li opět transcendentní ukotvení, vrátí-li se k Božímu Slovu, pak snad ještě šanci má.

25. července 2025

Je to zvláštní, jak moc se v posledních měsících hovoří o „devadesátkách“. Jako by devadesátá léta byla mimořádným obdobím našich moderních dějin. V dobách normalizace, ale i po pádu komunismu, hrála podobnou roli „první republika“, která vlastně trvala pouhých dvacet let. Neuvěřitelné, co se za tu dobu stačilo.

V „devadesátkách“ se začalo podnikat. Nebudu se tady rozepisovat o kupónové privatizaci, na kterou lze nahlížet nejrůznějšími způsoby.

Nepřipravenost legislativy umožnila různým podvodníkům rozvinout své umění tahat z lidí i z institucí peníze. Někdo bohatl pro svou přičinlivost, jiný pro svou hanebnost.

Byla to doba různých her typu „letadlo“, na kterých se někdo napakoval, zatímco mnoha dalším zbyly oči pro pláč.

Angličtina má pro naše slovo „bohatství“ dva možné ekvivalenty: riches a wealth. Riches – to jsou třeba zlaté náušnice, náramkové hodinky za dva miliony nebo norkový kožich. Wealth je schopnost vydělávat peníze. Rotschildové a jiné bohaté rodiny předávali z jedné generace na druhou schopnost vydělávat. Mohli si dovolit i riches. Zloděj může získat riches, ale neumí vydělat peníze tím, že něco vymyslí a vyrobí. Zloděj je tedy vlastně chudák. Vydělat svým mozkem a svýma rukama neumí, a tak je odkázán jen na to okrádání.

Vzpomínám si na dobu, kdy měl časopis Respekt ještě novinový formát. Škoda, že nevydržel – byl ztrátový. Přinášel ale velmi zajímavé články. Mimo jiné jeden z redaktorů – už dávno jsem zapomněl, který – usoudil, že by bylo zajímavé zjistit s tříletým odstupem, jak dopadli ti, kteří do jednoho takového „letadla“ nasedli. A zjistil, že v první dvacítce všichni vydělali alespoň milion. (Jestli někdo zapátrá a zjistí, že šlo o dva miliony, ať mi prosím promine. Jde mi o podstatu, sumy mohly být jiné.) Všichni – až na jednoho – si pořídili nové auto, vesměs velmi drahé. Vybavili si domácnost. Celkově ale příliš nezbohatli. Měli riches, ale nikoli wealth. Až na jednu výjimku. Ten muž jezdil sice pořád na Pionýru, ale peníze dokázal investovat do něčeho smysluplného, takže peníze mu vydělávaly další peníze. Teď už možná nějaké drahé auto má. I když jist si tím nejsem.

Jinak řečeno a shrnuto: Poctivec umí peníze vydělat, nepoctivec je umí nakrást.

Bylo to koncem devadesátek, kdy mi přistál v e-mailové schránce zvláštní dopis. Jistá dáma, vdova po milionáři z jedné africké země, chce rozdat miliony na charitu, a mne učiní hlavním dědicem. Budete se asi smát, ale já na to málem naletěl. Měl jsem se dostavit k podepsání nějakých dokumentů do Amsterodamu a dokonce jsem pověřil sekretářku, aby mi našla nějaký levný let. A v noci jsem snil o tom, jak tyto peníze použijeme na podporu mladých ukrajinských pastorů a jak to udělat co nejefektivněji.

Dnes dostávám podobná sdělení třikrát až čtyřikrát do týdne a rovnou je mažu. Předpokládám, že jste na tom podobně. Tehdy jsem si řekl, že si ověřím onu advokátní kancelář v Amsterodamu. Přišel mi odtamtud pěkný fax s hlavičkou, ale připadalo mi to nějak „neholandské“. Když jsem se přestal ozývat, volali mi, ale já jsem onomu muži řekl, že si myslím, že to celé je podvod, a zavěsil jsem.

Pravidelně dostávám různé e-maily nebo odkazy s proruskou propagandou. Zdá se mi, že se dají rozčlenit do tří skupin. Jedna je hodně primitivní (typu „Jiří Drahoš je pedofil“), jiná je sofistikovanější, ale poměrně brzy poznám, oč jde, ale třetí je opravdu vymakaná.

Podobné je to s falešnými bankéři. Něco je snadno odhalitelné jako primitivní podvod. U druhé skupiny se na minutku zastavím, ale nesplete mě. Pokud jde o třetí, nejvymakanější skupinu, pak volám buď někomu z lépe se orientujících přátel, nebo přímo do příslušné banky. Obávám se, že těchto vymakaných podvodů bude přibývat zejména s pomocí umělé inteligence. Dnes lze už napodobit jak vzhled, tak hlas, tak hlavičku banky.

Nechápu, že se dosud nepodařilo zastavit takové podvodné hlášky, že i paní Schillerová (kterou opravdu nemusím) nebo pan prezident uložili své peníze do nějakého fondu, který člověku ze šesti tisíců do měsíce vyrobí milion.

A co když to opravdu funguje?

Farizeové a zákoníci se při čtení Nového zákona jeví jako největší nepřátelé Pána Ježíše. Přesto o nich teď napíšu něco pochvalného. Velmi ctili dovednost a různá řemesla. Tak například farizej Saul z Tarsu šil stany. A Pán Ježíš byl tesař (jiná teorie říká, že byl truhlář, ještě jiná, že byl stavitel, ale to je celkem jedno). Máme v evangeliích místa, kde se lidé nad Ježíšem podivují: „Což to není tesař, syn Josefův?“ My máme sklon tomu rozumět ve smyslu: „Jak to, že tomu tak rozumí, když je to obyčejný tesař?“ Jan Sokol, který byl členem skupiny překladatelů Nového zákona (Českého ekumenického překladu) mi ale jednou říkal, že tesařina byla mezi farizeji vysoce ceněná a že by bylo možná správnější to číst takto: „Bodejť by to nevěděl, vždyť je to tesař, a už jeho táta byl tesař.“

Dospěl jsem k názoru, že i kdybych mohl finančními machinacemi něco vydělat, nepustil bych se do toho. Jsem si jist, že by mi Pán Bůh nepožehnal. Umím přijímat dary. Ale pokud se nejedná o dar, chci za peníze odvést nějakou práci. Částečně se živím překlady a o své schopnosti překládat si nemyslím málo. Nechám si za ně přiměřeně zaplatit. Ale velice nerad překládám věci zadarmo. Překlady mám spojené s výdělkem. Zato za články a knížky nic nepožaduji. To je moje služba. Pokud něco dostanu, budiž – ale peníze nemohou ovlivnit mé názory.

Proč o tom píšu? Protože jsem našel cestu k vnitřnímu pokoji a nemám ve věci financí chaos. Pán ode mne očekává poctivost. Mám dostatek. Ti, kdo tahají peníze ze spořivých důchodců, tento vnitřní pokoj neznají. Připravili se o hodně.

21. června 2025

V poslední době se mi stává, že když vyjádřím nějaký názor, který není většinový, někteří lidé mne napomenou, že bych neměl své názory vnucovat druhým, zejména ne nevěřícím. Křesťanská morálka je jen pro křesťany. Jelikož mnozí křesťané se chovají nemorálně, mají máslo na hlavě, tak by možná bylo lepší o morálce vůbec nemluvit, protože toto slovo je zprofanované.

Nejprve tedy k tomu vnucování. Někdy mám dojem, že je mi upírán jakýkoli prostor pro rozlišení mezi vyjádřením názoru a vnucováním názoru. Když mne někdo požádá, abych ho zařadil do rozesílacího adresáře mých článků, poděkuji mu za zájem, ale poprosím ho, aby se přihlásil sám – je to velmi jednoduché, stačí kliknout na dan-drapal.cz a tam zaškrtnout příslušnou kolonku a napsat svou e-mailovou adresu. A také mu zdůvodním, proč tak činím. Zakládám si totiž na tom, že své názory nikomu nevnucuji. Komu se ty články nelíbí, může se snadno odhlásit. A pokud chce číst jen články, které se mu líbí, jistě si najde na sociálních sítích příslušnou bublinu.

A pak je zde problém těch „profláknutých“, „zprofanovaných“ slov nebo symbolů. Já se jich tak snadno vzdát nehodlám. Slova mívají někdy určitý původ, označují nějakou realitu, a někdy se jejich význam posouvá, což může být problém. Když mi třeba vnuk řekne „je to epický“, pak tím nemyslí něco, co je v kontrastu se slovem „lyrický“, ale…

V tomto případě ten posun moc nevadí. V jiných případech jde ale o hodně. Vzpomínám si na jednu redaktorku, která se Jordana Petersona ptala, zda věří, že „transžena je skutečná žena (real woman)“. Když je pak něco zakázáno nebo nařízeno, může vládnoucí moc manipulovat celou společností. Samozřejmě jen do určité míry; realita nás vždycky nějak dožene. Mezitím lze ale napáchat hodně zla: Může to dojít tak daleko, že budou z oficiálních dokumentů odstraněna slova „otec“ a „matka“ a budou nahrazena slovy „rodící rodič“ nebo „kojící rodič“ (breast-feeding parent). Zkoumejme tedy význam slov – jak ta slova vznikla, kdy se začala používat a proč. A vyjadřujme se pokud možno přesně (viz desáté pravidlo z Petersonových dvanácti pravidel pro život). Slovo morálka nemůže za to, že lidé jednají nemorálně. Pokud si slovo morálka zakážeme, lidé nebudou jednat morálněji.

Bohu záleží i na nevěřících. V poslední době se mluví o „abrahámovských dohodách“. Určitá morální pravidla jsou universální a platí pro všechna hlavní monoteistická náboženství. Tato pravidla jsou obsažena v Dekalogu (Desateru), a proto by se mělo Desatero vyučovat na všech školách, a to už na prvním stupni.

Jistě, nejsem naivní, je mi jasné, že znalost Dekalogu sama o sobě z nikoho věřícího člověka neudělá.

Častým argumentem pro postoj „nevnucujme nevěřícím naši morálku“ je konstatování, že církev se zkompromitovala tím, že duchovní zneužívali chlapečky a holčičky, někteří církevní hodnostáři kradli, nebo že někdo nevěřící se chová lépe než leckterý věřící. My ale přece víme, že když člověk uvěří v Boha, nestane se z něj rázem světec. Ano, mnozí křesťané se chovají nevhodně, ale jde přece o Boha, ne o křesťany. A Bůh se nijak nezkompromitoval. Stále platí, že „Bůh je světlo a není v něm žádná tma“.

Chápu, že si lze představit hřímajícího a pokryteckého křesťana, nejlépe nějakého duchovního, který káže proti hříchu, ale sám hřeší a dokáže být neuvěřitelně protivný. „Kvůli takovým lidem se nemohu stát křesťankou,“ slyšel jsem nejednou. Zkus se stát křesťanem nebo křesťankou kvůli Bohu.

Apelu na to, abychom jednali morálně, a varování, že pokud budeme o morálce mluvit, ale sami budeme hřešit, staneme se nevěrohodnými, dobře rozumím. My křesťané máme v této věci dokonce velkou výhodu: Víme, jaké to bylo, než jsme uvěřili. Většinu námitek, které lidé vznášejí proti víře, jsem kdysi vznášel taky. Po obrácení mi došlo, že na posledním soudu nebudeme moci říci: „Já jsem s tebou, Bože, nechtěl nic mít, protože soused jednal nemorálně.“

A tak hodlám o morálce mluvit a psát i nadále. Nicméně opět musím dodat slovo do vlastních řad. Pokud přijde „zpětný náraz“ a veškeré postmoderní progresivistické výstřelky se najednou začnou jevit jako hrozná hloupost a rovněž i jako na dětech páchaný zločin, nepodlehněme omylu, že národ se stane morálním, pokud se změní legislativa. Legislativa by se měla měnit až jako poslední – do té doby musíme dokázat, že jsme tolerantnější než naši odpůrci. Mnozí právníci schvalovali postup progresivistů proti pochodu pro život. Mám obavy, co se stane, až budou takoví lidé soudci, advokáty nebo politiky, když nyní souhlasí s upíráním ústavních práv lidem s jiným názorem. Pokud bychom se chovali stejně, moc by si tento národ nepolepšil.

13. června 2025

Když mi bylo šedesát, napsal jsem knížečku Návod na použití světa a dal jsem jí podtitul Život podle moralisty Dana Drápala. V průběhu let se mne několik lidí zeptalo, proč se označuji za „moralistu“.

​Byla to tak trochu provokace. V devadesátých a nultých letech jsem napsal několik článků do Mladé fronty Dnes a do Lidových novin, a mám zato, že mé názory se přinejmenším jednomu z redaktorů moc nelíbily. On zastával tehdy ještě více než dnes rozšířený a v určitých kruzích populární názor, že moralizovat by se nemělo a o morálce by se taky moc mluvit nemělo, a vůbec bychom si měli dát pozor na jakékoli hodnotové soudy. Nikdy mne přímo nejmenoval a já ho taky jmenovat nebudu. Nicméně byl jsem jediný z autorů, který sám sebe označoval jako pastora, a tak jsem větu „Nechci tady moralizovat jako nějaký pastor“ vztáhl na sebe.

​Byla to doba, kdy jeden z podnikatelů (možná jich bylo víc, ale nechci přehánět, proto zůstanu raději u toho jednoho), který se dopustil obzvlášť nehorázného, ale nesnadno stíhatelného podvodu, řekl: „Doufám, že budou zkoumat zákonnost mého počínání, nikoli mou morálku.“ Bylo to svým způsobem přiznání. Ovšem kdyby se podle této zásady řídili všichni podnikatelé, soudci, ale i žurnalisté, byl by to konec demokracie a právního státu.

​Jeden z otců zakladatelů Spojených států, který na rozdíl od mnoha jiných nebyl ani evangelikál, ani presbyterián, ale deista (mám na mysli Thomase Jeffersona), si byl vědom, že bez víry v Boha nelze demokratický stát vybudovat. U nás se to ještě neprojevilo, ale postupující morální  úpadek západní civilizace vedl v anglosaských zemích mnohé veřejné intelektuály k vyjádření názoru, že bez transcendentního zakotvení (rozuměj: bez Boha) nemůže svobodná společnost trvale obstát.

​Jan Sokol, který byl krátce ministrem školství, byl snad jediným intelektuálem ve veřejné sféře, který opakovaně upozorňoval na to, že dnešní děti a studenty nikdo neučí třeba že se nemá krást, ale také PROČ se nemá krást. Jako by se předpokládalo, že děti na to přijdou samy. No, a ony přišly na to, že se v krajním případě dá šikanovat i sám učitel.

​Morálku je nutno odvodit od toho, čemu anglosaští filosofové říkají „first principles“. Nelze ji vykládat stylem „Člověk pochází z opice, proto miluj bližního svého.“ A je nutné tyto „první principy“ znát a chápat.

​Když se podíváme do novozákonních dopisů apoštola Pavla, můžeme si všimnout, že většina z nich má podobnou strukturu. První polovina listů mluví o tom, kdo je Bůh a co pro nás udělal Ježíš. Druhá polovina listů obsahuje parenézi – tedy příkazy, napomenutí, povzbuzení, které z poznání Boha vyplývají. (Nejjasněji je to patrné v listu Efeským: První tři kapitoly jsou o Bohu, další tři začínají slovy „Proto já, vězeň Krista Ježíše…“ Patrné je to ale i v jiných listech.) Křesťané mohou „přepadnout přes palubu“ dvěma způsoby. Buď se zabývají Bohem, spekulují o něm, hledají ortodoxní vyjádření Ježíšova božství apod., ale jejich uvažování je nevede k proměně života a myšlení. Ovšem ještě častější je opačná úchylka: Křesťané nevěnují pozornost poznání Boží povahy, o Bohu ani moc nepřemýšlejí, ani moc nemluví a nekáží, ale velmi dobře vědí, co by křesťan měl a neměl dělat. Pokud se ale nekřesťané nesetkají se svatým a současně milostivým Bohem, nebudou jim naše morální zásady srozumitelné a nebudou vědět, proč by se jimi měli řídit. To je pak vede k hodnocení ostatních křesťanů podle toho, jak tyto zásady dodržují, a budou se odvolávat na slova „poznáte je po ovoci“. Protože je ale neproměňuje láska k Bohu, nepoznávají, jak se okolnímu světu jeví jako zákoničtí a sudičští. Takoví křesťané pak mnohým připadají skutečně jako moralisté, jimž mnohdy mizí soucit.

​Pokud ale skutečně chcete jednat morálně a přitom být světu srozumitelní, musíte přiznat barvu a své postoje vysvětlovat a obhajovat. A protože ani hodně posvěcení křesťané nejsou dokonalí, budou se vás lidé bez jasných morálních názorů snažit obviňovat, že „kážete vodu a pijete víno“, a upozorňovat vás, že v tom či onom jste pochybili. A někdy vás skutečně nachytají na švestkách. A budou se snažit sami sebe i okolí přesvědčit, že oni, kteří o morálce vůbec nemluví, jsou vlastně stejně dobří jako křesťané, ne-li ještě lepší. Jsou lidé, kteří mentálně, ale někdy i písemně shromažďují doklady o křesťanském pokrytectví a tmářství. Dejme tomu, že skutečně jsou morální a dokonce lepší. Znamená to však, že mohou obstát před svatým Bohem? Na posledním soudu neobstojí tvrzení, že tamten člověk byl ještě horší než já.

​Tak třeba slyšíte, že křesťané se rozvádějí stejně jako nekřesťané. V jistém smyslu to sedí, je to v obou skupinách tak padesát na padesát. Jenže… co vlastně porovnáváme?  Pokud jde o manželství jakožto právní stav, pak jsme na tom skutečně skoro stejně. Pokud nám ale jde o vztah muže a ženy, což je třeba klíčové pro zdárnou výchovu dětí, pak bychom museli připočíst i nesezdané páry. Ty se sice nerozvádějí, ale rozcházejí. A to v mnohem větší míře než ti, kdo uzavřeli manželství.

​Vracím se ke své identitě moralisty. Jak jsem napsal, byla to trochu provokace. K čemu ale chci – křesťany i nekřesťany – vyprovokovat? K tomu, aby o morálce přemýšleli, aby ji dokázali zdůvodnit, a aby ji rovněž vyučovali. Myslím, že ani nevěřícím dětem nevěřících rodičů neuškodí, když se naučí nazpaměť Desatero a když jim někdo pomůže Desateru porozumět. Tato znalost je sama o sobě morálními neudělá, ale když nebudou znát ani Desatero, o hodně přijdou.

23. května 2025