Rouhání v Brně

K dramatu chorvatského dramatika Olivera Frljiće „Naše násilí a vaše násilí“ už se vyjádřil kdekdo. Já se plně ztotožňuji s tím, co na Křesťanu dnes napsal David Novák. V tomto článku chci krátce zareagovat na článek Filipa Štojdla, plzeňského biskupa Husitské církve (https://www.bratrfilip.cz/l/nase-nasili-a-vase-nasili/). I s ním v řadě bodů souhlasím, nicméně vůči některým pasážím vám vážné námitky.

Pan Štojdl píše: „Troufám si říct, že většina kritiků hru dramatika Olivera Frljiće nikdy neviděla a jeho práci vůbec nezná.“ Sám přiznává, že hru taky neviděl, mimo jiné proto, že díky protestům je toto představení beznadějně vyprodané.

Já jsem často slyšel námitky, když jsem se proti něčemu vymezoval: „A četls to vůbec?“ Nebo: „A byl ses na ten film podívat?“ Přiznám se, že jsem nečetl jedinou knihu Dana Browna. A přiznám se, že nejdu na žádný film, o kterém předem vím, že jsou tam otevřené sexuální scény. (Proto jsem nebyl ani na filmu „Masaryk“, ačkoli by mě jinak velmi zajímal.)

Ano, vím, že mě tento postoj do jisté míry diskvalifikuje. Nemohu díla Dana Browna rozebírat, a nemohu napsat ani recenzi na „Masaryka“. Pro ten postoj jsem se ovšem vědomě rozhodl. Nechci Ducha svatého, který ve mně přebývá, vystavovat obscénnostem nebo lžím jenom proto, abych pak na dané dílo napsal kritiku, která by byla téměř jistě negativní. A chci poslechnout výzvu apoštola Pavla, abychom přemýšleli o tom, co je „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4:8).

Naprosto se ale nemohu ztotožnit s následující úvahou pana Štojdla: „Bojíme se zpochybňování hodnot? Pak tedy doopravdy žádné nemáme. Hodnoty nás utvářejí zevnitř, nebo nás neutvářejí vůbec. Když píšu tyhle řádky, říkám si, díky za Frljiće. Mluvíme o podstatných věcech, díky jemu. To je fajn.“

Já se zpochybňování hodnot bojím, a přitom jsem si jist, že opravdu nějaké mám. Vezměme si například takovou pravdivost. (Snad se shodneme, že je to taky hodnota.) Je-li zpochybňována pravdivost, může to velmi negativně ovlivnit celou společnost, a člověka zpochybňování jeho pravdivosti může zničit, nebo mu to může přinejmenším vážně ublížit. A dále: O jakých podstatných věcech díky Frljićovi mluvíme?

Diskuse mezi křesťany – a mezi křesťany a nekřesťany – se vede téměř výhradně o tom, jak mají křesťané na danou divadelní hru reagovat.

Dejme tomu, že pan Frljić chtěl vyvolat nějakou debatu. Ale těžko můžete debatovat s někým, koho na samém počátku hrozným způsobem urazíte. Já Pána Ježíše Krista miluji; kdyby někdo nařkl mě, že jsem někoho znásilnil, asi by mě to naštvalo a zcela určitě by mě to bolelo. Ale když někdo urazí někoho, koho mám rád, a to s plným vědomím, pak s ním asi žádný rozhovor „o podstatných věcech“ nepovedu. Měl bych pocit, že zrazuji toho, koho on urazil.

Podle Filipa Štojdla Frljić prý zaútočil na naše neuralgické body. „Nejen, že skrze naše dogmata je vnímán sex jako něco nečistého a zvráceného, ale je to mnohem horší. Sexuální zneužívání dětí, stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou, stigmatizace homosexuálů, to vše jsou naše hříchy proti Kristu.“ Pan Štoidl zde opakuje otřepané klišé, že církev pokládá sex za něco nečistého. Mluví o dogmatech – fakt nevím, která má na mysli. Sexuální zneužívání dětí je hrozná věc, ale to panu Štojdlovi řekne každý křesťan. A za „stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou“, těžko může církev. Za to může spíše postmoderní zmatení, kdy lidé nevědí, čí jsou a kým jsou. Pan Štojdl z toho dělá pěkný guláš, když jedním dechem mluví o dogmatech a o selháních. O obojím se dá mluvit, ale nejprve je potřeba vymezit, co vlastně chceme řešit. Stačí, když pan Štoidl navštíví nějaké křesťanské knihkupectví – nade tam spoustu skvělých knih o sexualitě i o identitě člověka.

S panem Štoidlem se více méně shodnu v tom, že nemá smysl autora a herce trestat. Tím se ale dostáváme k základní otázce, která nás křesťany bolestně rozděluje.

Upřímně řečeno, ta hra je nesporně kravina. Líčit Ježíše tak, jak ho líčí Frljić, mu jistě přinese slávu a divadlu plné hlediště. Já ale doporučuji nad tím mávnout rukou, povzdechnout si – a věnovat se tomu, čemu se věnovat máme. A přitom vím, že za tento postoj mě řada křesťanů odsoudí a někteří o mně patrně dokonce napíšou, že s Frljićem souhlasím, nebo přinejmenším „že jsem neudělal nic proti“.

Chápu všechny protestující. To, co Frljić sepsal, je nechutnost, a on to věděl. Jeden křesťan mi řekl: „Jestli se neozvat teď, tak kdy?“ Rozumím mu. A proto neodsuzuji protestující.

Na druhé straně mám smutný pocit, že právě o to Frljićovi – i Božímu nepříteli – šlo. Budou moci církev líčit jako netolerantní, zakazující, zpátečnickou atd. atd. Křesťané poslušně vstoupí do role, kterou jim určil někdo jiný, a Bůh to nebyl. Velmi by mě překvapilo, kdyby se pod dojmem křesťanských protestů obrátil byť jen jediný člověk.

V dobách prvních křesťanů, v době Římského impéria, se nekonaly potraty. Nechtění novorozenci byli odkládáni na ulici, kde je sežrali potulní psi. Křesťané nepořádali demonstrace proti této hrůzné praxi (ano, vím, to by ani nebylo možné). Nerozčilovali se nad tímto hrůzným zvykem. Ale tyto novorozenci zachraňovali a přijímali za své. Jestli byli něčím přitažliví, tak něčím pozitivním, nikoli bojem proti tmě. Proto jsem všemi deseti pro „Pochod pro rodinu“, ale nefandím protestům proti „Pochodu hrdosti“.

Mám obavy, že pokud se nevěřící podívají na protestující křesťany, mohou si říci, zda na tom Frljićovi nebude kus pravdy.

Ale nevím. Prostě pokrčím rameny a půjdu dělat něco pozitivního. Jsem rád, že jsem v minulém týdnu mohl s několika lidmi mluvit o Ježíšovi a že to bude mít tento týden pokračování. Na některé věci je lepší zapomenout.

  1. května 2018

 

 

 

.

Návrat k Písmu

Tohle bude asi docela staromilský článek. Budu vzpomínat na doby minulé a trápit se nad dobou dnešní.

Budu psát o jedné ze tří nejdůležitějších křesťanských disciplín – o čtení Písma (za druhé dvě považuji modlitbu a vztah ke společenství).

„Jsme spaseni Ježíšovou krví, prolitou na Golgotě, nikoli čtením Písma.“

„Nejsme pod Zákonem. Když si pár dní Bibli neotevřu, svět se nezboří.“

Ano, obě tato tvrzení platí. Nicméně platí i jiné tvrzení:

„Pokud se nebudeš sytit Božím Slovem, duchovně neporosteš.“

Prostě bez Písma to nejde.

V současném světě vidím několik trendů, které čtení Písma příliš nepřejí.  Mám pocit, že se obecně málo čte. Lidé dávají přednost vizuálním vjemům. Většinu informací dnes lidé čerpají z televize a z internetu, ne z novin a časopisů. Nicméně paradoxně se toho z televize dovídáme méně než z tištěných médií. Proč? Protože přijímáme příliš mnoho vjemů najednou. Naše šedá kůra mozková je sice zaregistruje, svým způsobem je „chápe“, ale její „operační paměť“ je natolik zaplněná, že už téměř nezbývá volný prostor pro hodnocení takto přijatých informací. Člověk získává mnoho dojmů a slyší málo pojmů. Má za to, že věci rozumí, a přitom je mnohem snáze manipulovatelný, než když čte noviny.

Čtení Bible je důležité. Důležitější než běžná televize, ale i než křesťanské vyučování na internetu nebo v nějaké křesťanské televizi. Nikdo za nás duchovně nevyzraje, a nikdo za nás nebude číst Bibli.

Jistě, čtení Bible samo o sobě nestačí. Slovo Boží musí být oživené Duchem svatým. Bez Ducha svatého se může stát literou, která zabíjí. Setkal jsem se s lidmi, kteří se cítili při čtení Písma obviňováni a měli dojem, že v něm čtou o svém zatracení. Ne, to nebylo obviňování, jehož autorem je Duch svatý. Byl to „nepřítel našich bratří“, který obviňoval.

Potkal jsem několik bratrů (a dokonce i pár sester), kteří byli v Písmu zběhlí, ale biblické verše používali jako dávky z kulometu. Ano, zabývání se Písmem samo o sobě není zárukou ničeho. Na druhé straně stále platí, že bez Písma duchovně nevyrosteš.

Jistě, když si čteš pravidelně, zakusíš dny, kdy tě nic nějak mimořádné neosloví. Na druhé straně každé čtení Písma je příležitostí. Vystavujeme se Písmu a najednou, nečekaně, možná po třech „jalových“ dnech, se nás něco hluboce dotkne.

Kromě toho poctivá četba Písma působí „kumulativně“. Bible vykládá sama sebe. Když ji pravidelně čteme, něco se v nás ukládá. A Duch svatý nám to může v pravý čas připomenout, případně propojit s jinými místy v Písmu.

Když někdo v našem sboru na Maninách koncem sedmdesátých či počátkem osmdesátých let uvěřil, dostal malou Kralickou bibli v nehezkém modrém či zeleném obalu z PVC. Tehdy nebyl dostupný ještě ani ekumenický překlad, natož Studijní překlad nebo B21. A lidé neznalí „kraličtiny“ se museli s archaickým biblickým textem nějak poprat. Rád ale vzpomínám na některé lidi, kteří tehdy uvěřili a do půl roku měli svou malou „kraličku“ ušmudlanou, zašedlou a trocho potrhanou. Byl to pro mě radostný pohled.

Zjistil jsem, že i k nám už dorazil trend, s nímž jsem se setkal poprvé v západní Evropě v devadesátých letech: Lidé si na domácí skupince nečetli Bibli, ale poslouchali nějaké CD nebo dokonce DVD s vyučováním nějakého křesťanského guru. Jednou jsem byl na takové domácí skupince ve Skotsku a slyšel jsem výborné slovo od Philipa Yanceyho. Přestože slovo bylo výborné, měl jsem pocit nepatřičnosti. Ti lidé se k Božímu slovu vztahovali už hodně zprostředkovaně. Mám obavy, že sami ho už moc neotvírali. Ostatně i v naší zemi jsem slyšel slova: „Když si čtu Písmo, moc tomu nerozumím. Raději si pustím nějaké kázání.“ Ojojoj! Tudy cesta nevede! To „nerozumění“ musíš překonávat, ne před ním utíkat!

Chcete-li hodně jednoduchý návod, jak číst Bibli a něco z toho vytěžit, doporučuji přečíst si jednu kapitolu, a pak si nad ní položit dvě otázky. Jsou to otázky apoštola Pavla, které položil Ježíšovi, jenž se mu zjevil na cestě do Damašku. První zněla: „Kdo jsi, Pane?“ A druhá zněla: „Co mám dělat, Pane?“ Vraťte se tedy na počátek čtené kapitoly a položte si otázku, co se z ní dovídáte o Bohu, o Ježíši Kristu, o Duchu svatém. A pak znovu: Co byste po přečtení tohoto textu mohli začít dělat jinak než doposud?

Ne z každé kapitoly něco vytěžíte. Ale těžko uplyne týden, aniž byste něco nového z Písma pochopili.

Znovu opakuji: Čtení Písma samo o sobě z nikoho zralého křesťana neudělá. Na druhé straně nejvíce přinesla v dějinách církve ta hnutí, která kladla velký důraz na znalost Písma a která byla spjata se zdravým učením. Denominace, které nemají Písmo ve vážnosti, se ztenčují. To se dá statisticky dokázat. „Liberální“ církve dovolí téměř vše, ale členy vytrvale ztrácejí. Naplňuje se na nich slovo z Ozeáše 4:6: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapoměls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny.“

Písmo je pro nás příležitostí setkat se s naším Spasitelem. Nedává nám odpovědi na všechny naše otázky, ale přináší nám vše, co potřebujeme pro zbožný život. Bylo nám dáno, abychom mohli uvěřit v Ježíše a nalezli život v jeho jménu (Jan 20:31).

  1. května 2018

Pastorace a politika

Nevím, jak je tomu ve vašem kraji, ale na severní Moravě a ve Slezsku byla atmosféra ve společnosti po prezidentských volbách velmi vyhrocená. Nejenže docházelo k bolestivým rozdělením v mnoha rodinách, ale napětí zasáhlo i církve. Je jen přirozené, že se promítlo i do pastoračních vztahů.

V posledních týdnech mám pocit, že někteří lidé se ve svém duchovním životě nemohou pohnout z místa. Tedy… na tom by samo o sobě nebylo nic divného – to je přece běžný jev bez ohledu na politickou situaci. A nemyslím si ani, že by důvod určitého duchovního zablokování souvisel prvoplánově s tím, zda byl daný člověk pro Zemana nebo proti Zemanovi, zda je „sluníčkář“ nebo „xenofob“. Mám rostoucí pocit, že to spíše než s konkrétními politickými (nebo jinými) názory souvisí se způsobem, jakým si lidé své názory utvářejí.

Mnoho lidí přestalo věřit mainstreamovým médiím (televizi, rozhlasu, novinám a časopisům). Tito lidé čerpají své informace a své názory stále častěji z internetu. Celkově soudím, že pokud člověk internetové zprávy a diskuse nesleduje dlouhodobě a nesnaží udělat si určitý kritický názor, stává se nevědomky jejich obětí. Mnoho lidí rádo přeposílá linky na různé „šťavnaté“ články, které zase druhé lidi nesmírně popuzují, takže se lidé – mnohdy i v rámci rodiny – od sebe názorově stále více vzdalují, ba nebojím se použít slovo odcizují. Lidé mají tendenci číst stále častěji pouze to, co jim potvrzuje jejich názory.

O těchto „bublinách“ už toho bylo napsáno mnoho a já jsem také přispěl se svou (poměrně vydatnou) troškou do mlýna. Chci se ale nyní zastavit u jiného fenoménu. Mnohé z toho, co se šíří po internetu, je psáno velmi rázným, ba až zavilým tónem. Autoři různých článků a stanovisek kolujících po internetu rozhodně své názorové protivníky nešetří. Napsat o nich, že jsou naivní nebo špatně informovaní, je zcela nevinné. Jsou to mnohdy zaprodanci, dobroserové, rasisti, zrádci, „havlisti“, xenofobové, fašisti, náckové, atd. Slova „zrádce“, „fašista“ nebo „nacista“ o „těch druhých“ mohou použít obě strany.

Chci upozornit, že používání těchto názvů zpravidla jakoukoli rozumnou debatu zablokuje. Pokud křesťan podobné materiály čte, nemůže jimi být neovlivněn. A teď nejde jen o ovlivnění politických názorů. Tato slova používáme o lidech, za které Ježíš zemřel. Často o lidech, o nichž říkáme, že jsou to naše sestry a naši bratři.

Moje zkušenost je, že pokud někdo řeší nějaký problém – třeba boj s pornografií, nějakými zlozvyky, neodpuštěním – pak mu čtení takových nepřátelských materiálů boj s hříchem ztěžuje. Přitom je velmi těžké takovému člověku říci, že by s tímto čtením měl přestat. Může to totiž vypadat, že mu chcete pod záminkou pastorace zakázat jeho politické názory. Ono ale nejde o politické názory, ale o to, že člověk si do srdce pouští svinstvo, zlobu, zavilost, hořkost a podobné věci.

Mám silné obavy, že jako křesťané zde prohráváme určitý boj, o kterém ani netušíme, že probíhá. Zdá se mi, že před takovými dvaceti či třiceti lety jsme spolu dokázali hovořit mnohem kultivovaněji, bez osočování, s větší snahou pochopit, proč si „ten druhý“ myslí, to co si myslí.

Mám pocit, že potkávám stále méně lidí, s nimiž se dá o politice a o jiných věcech, které se týkají celé společnosti, rozumně hovořit. S některými lidmi už si připadám názorově tak daleko, že mi pokusy o vyargumentování určitého stanoviska připadají zbytečné, protože marné. A přiznám se k tomu, že už jsem sám také někoho začal považovat za „beznadějný případ“. Dvakrát jsem dokonce někoho vyřadit z „přátel“ na Facebooku. (Samozřejmě, mne za „beznadějný případ“ prohlásili už mnozí – tak kupříkladu podle jedněch „schvaluji islamizaci Evropy“, podle druhých jsem xenofob, který nenávidí muslimy.)

Pokud jde o tu pastoraci, tak radím obloukem se vyhýbat politickým sporům. Mnohdy se ale nemůžeme vyhnout varování před jedovatými příspěvky na internetu. Bible je plná varování před nesprávným mluvením. Varuje nejen před slovy lživými, ale i před slovy prázdnými.

A na závěr perla z Joshe MacDowella: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“

16. dubna 2018

Bizarní projevy v církvi

Tímto článkem chci odpovědět na dotaz jedné sestry, která má určitý problém s bizarními projevy v církvi. Ocituji větu z jejího dopisu:

„Dnes k nám do České republiky přijíždějí různí kazatelé s různým učením, projevy… Já nechci házet všechny do jednoho pytle a píšu to tak, že skutečně v tom nemusím mít moudrost, ale kladu si otázku, k čemu jsou různé fyzické projevy po vkládání rukou jako je třesení celého těla, škubání hlavou, padání, ztráta vědomí, různé hlasité projevy zvířecího zvuku – lezení po čtyřech s projevy jak pejsek.“

Rozpakům autorky dobře rozumím. A pokusím se dát radu, jak a proč se nepohoršit.

Bizár v Bibli

Předně je třeba zmínit, že určité bizarní projevy nacházíme i v Bibli. Snad nejvýznamnější je Boží příkaz Ozeášovi, aby si vzal za ženu prostitutku. Obávám se, že Ozeáš, který tento Boží příkaz poslechl, by byl z celé řady křesťanských sborů vyloučen. Tedy… pokud by nešlo o prostitutku, která činila pokání, což patrně nebyl Ozeášův případ.

Příkaz Ezechielovi, aby si připravoval pokrm na sušených lidských lejnech (podařilo se mu je usmlouvat za kravince) zní neméně bizarně.

Ostatně i příkaz Izajášovi, kterého Jan Karafiát označoval za „knížete proroků“, aby chodil tři roky bosý a nahý, nám jistě také připadá hodně zvláštní.

Slýchal jsem častou námitku proti bizarním projevům, že nejsou biblické. Tento argument mi ale připadá chabý. Než dostat Ezechiel onen podivný příkaz, nebylo biblické ležet na zemi na boku a vařit si na kravincích. Pak už ovšem ano. Pokud bychom „povolené“ projevy omezovali na ty, které jsou výslovně zmíněny v Bibli, daleko bychom se nedostali.

Bizár v dějinách církve

Většina amerických evangelikálů nedá dopustit na tzv. „Great Awakening“ z poloviny 18. století, jehož protagonistou by Jonathan Edwards. On sám nikdy k žádným projevům nevyzýval, ale četl jsem, že po jednom mocném kázání ležela jeho manželka na zemi v jakémsi transu po 24 hodin. A pokud čteme o různých probuzeních, zpravidla na nějaké bizarní projevy narazíme.

Má osobní zkušenost

Kdo mě zná, ví, že nejsem emocionální člověk. Poprvé jsem nějaké bizarnější projevy – byť šlo o pouhé padání – zakusil při první návštěvě Maheshe Chavdy v České republice. Bylo to nedlouho před pádem komunistické vlády v naší zemi na shromáždění v metodistické modlitebně v Praze v Ječné ulici. Byl jsem na pódiu spolu s Maheshem Chavdou. Když se po kázání začal modlit za jednotlivé lidi, někteří padli na zem. Přiznám se, že jsem to vnímal s krajní nelibostí. Nicméně šel jsem se modlit do jiné části přeplněné modlitebny a k mému překvapení padla jedna sestra, které jsem se jenom velice lehce dotkl – jsem si jist, že jsem ji nijak netlačil.

Dobrá, to by se dalo vysvětlit davovou psychózou. Toto byl pouze počátek mých střetnutí s bizarními projevy.

Mnohem důležitější pro mě byla návštěva v Torontu v roce 1995, kdy probíhalo tzv. „Torontské požehnání“. Na shromáždění, kde bylo přes tisíc lidí, mne shodou okolností vyzval kazatel, abych přišel na pódium (byl jsem tam tehdy jediný z České republiky). Ptal se mne, proč jsem do Toronta přijel. Jelikož většina návštěvníků byli vyhořelí pastoři z USA, cítil jsem se tak trochu mimo „hlavní proud“. Odpověděl jsem, že nemám žádné osobní problémy, a že mi jde čistě o to, přivézt probuzení do České republiky. Kazatel začal znovu kázat a říkal, že Bůh někdy s lidmi udělá něco zcela jiného, než čekali. Mluvil ještě asi dvacet minut a pak na mě vložil ruce. Padl jsem na zem a ležel jsem tam asi půl hodiny. Kolem mě probíhala asi vzrušující a patrně docela hlasitá mela, ale já jsem byl v úplném tichu a jednal se mnou Bůh. Velmi, velmi osobně. Mluvil se mnou o mém vztahu s mým pokrevním otcem, kterého jsem viděl jedinkrát v životě, když mi bylo 33 let. Tento muž zemřel pět let předtím, než jsem jel do Toronta, ale můj vztah k němu nebyl vyřešen. Nebudu popisovat podrobnosti, co mi Bůh říkal, ale nikdo mě nepřesvědčí, že v Torontu tehdy nejednal Bůh. Přinejmenším se mnou.

Přitom se tak dály i věci, které se mi pranic nelíbily. Různé bizarní projevy tam byly, a pastor John Arnott se svým týmem se je snažili minimalizovat. Mluvil jsem později s jedním americkým pastorem, který nějakou dobu sloužil v České republice, a který Toronto navštívil vícekrát. Říkal mi, že s každou další návštěvou se dovídal o dalších a dalších regulacích. Pohoršlivé projevy zmizely, ale také probuzení pomalu vyšumělo.

Přestože byla doba, kdy jsem se sám projevoval bizarně (šlo o ležení na zemi a nekontrolovaný smích), v zásadě tyto věci moc nemám rád. Ale postupně jsem nabyl svobody v přístupu k nim.

Jak se nepohoršit

Sestra, na jejíž dopis reaguji, vyjadřuje přesvědčení, že tyto projevy nedokazují Boží přítomnost, Boží jednání. Stoprocentně souhlasím. Dospěl jsem k názoru, že Bůh po mně nechce, aby se zúčastnil shromáždění, která mi nesednou, protože se tam takové věci dějí. Ale zároveň vím, že by se mu nelíbilo, kdybych odsuzoval jiné, kteří takové věci dělají. V takovém případě bych se mohl stát neplodným jako Saulova dcera Míkal, která pohrdla svým manželem, králem Davidem, když křepčil před truhlou.

V církvi se budou dít věci, které nám nesednou nebo které nám připadají podezřelé. Na druhé straně nás nikdo nenutí, abychom se na nich podíleli. Klaďme si otázku: Chce po mně Bůh, abych se k těmto věcem vyjadřoval? Pokud někdo z nás pořádá nějaké shromáždění, pak za ně jistě nese odpovědnost. Dokud jsem byl pastorem, tak jsem se těmito otázkami musel zabývat, samozřejmě v součinnosti se staršími. Teď jsem zpravidla zodpovědný pouze za své kázání – tam, kde jsem pozván. Nemusím chodit na shromáždění, kde se dějí věci, ve kterých „nemám pokoj“. Ale nejsem soudcem těch lidí, kteří je pořádají. Mohu poradit, když jsem tázán.

Tak radím: Nechoďte na shromáždění, která vám „nesednou“. Ale neodsuzujte bratry a sestry, kteří tam chodí. Jsou to Boží služebníci, nikoli vaši. Je to mezi nimi a Bohem. Když budete dělat věci, které vám nesednou, nebudete autentičtí. Když budete tyto věci odsuzovat, budete sudičští. Američané mají pro takové křesťany přívlastek „chosen frozen“ („vyvolení, ale zamražení“, tedy studení jako psí čumák). A pokud jste ve vedoucí pozici, nebojte se říci, že něco ve svém sboru – nebo na určitém konkrétním shromáždění – nechcete nebo naopak chcete.

5. března 2018

Zjevil mi to Bůh

Nepochybuji o tom, že všichni potřebujeme zjevení. Ze všeho nejvíce potřebujeme zjevení vlastního hříchu a zjevení Ježíše Krista. Zjevení vlastního hříchu je něco jiného než intelektuální poznání. Že jsem hříšný, to jsem věděl už v pubertě a patrně ještě dříve. Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem hříšný, řekl bych, že ano. A pomyslel bych si: „No a co má být?“ Až mnohem později mi byl hřích zjeven.

Podobně mnozí věří, že Ježíš Kristus je syn Boží. Přitakali tomuto tvrzení, které slyšeli v nedělní škole nebo někde na „náboženství“. Ale na jejich život to má minimální vliv (pokud vůbec jaký). Vědí to, ale není jim to zjeveno.

Existuje racionální, logické poznání, ale existuje i duchovní poznání, poznání intuitivní, kdy „vím, že vím“, ačkoli to nemohu logicky dokázat.

Toto duchovní zjevení potřebujeme. Dodává nám autoritu: Duchovní autority máš tolik, kolik máš zjevení.

Bez tohoto zjevení není víra, není duchovní život, není církev. Toto zjevení není nelogické, ale nedá se logicky odvodit nebo zdůvodnit.

Nepleťme si zjevení a logické poznání

Naše poznání může vypadat jako zjevení, ačkoli jím není. Nejčastěji se pleteme tam, kde jsme citově velmi zaangažováni. Často se lidé pletou v otázce volby životního partnera. Mají to „zjeveno“, a tři roky po svatbě se chtějí rozvádět. (Což, upozorňuji, ještě nedokazuje, že to zjeveno neměli; mnohdy ale opravdu jen podlehli svým silným citovým dojmům.) Pastýři se někdy pletou ohledně lidí, jimž se pastoračně věnují. Pokud „mají něco zjeveno“ a přitom se pletou, mohou člověka, který se jim otevřel, velmi poškodit. Jinou nebezpečnou oblastí je zjevení o církvi (sboru). V této oblasti jsem někdy slyšel tvrdé soudy nebo naopak nemístné vynášení. A konečně zmíním oblast politiky.

Argumentace zjevením

Tento článek ve mně zrál už delší dobu, ale bezprostředním popudem byla politická stanoviska, která někteří křesťané zaujímali během poslední prezidentské volby. Mnozí argumentovali právě zjevením.

Taková argumentace je dosti ošidná. Jakmile někdo řekne: „Je to tak a tak, protože mi to Bůh zjevil“, končí všechna argumentace. Platí, že Bůh buď zjevil, nebo nezjevil. Kdo takto argumentuje, je buď prorok, nebo falešný prorok.

Někdy se v podobných situacích nerozlišuje, zda Bůh zjevuje to, co bude, nebo to, co má být. Bůh Jeremjášovi sdělil, že Nebúkadnesar dobude Jeruzalém. Byl to ale Boží soud nad nevěrným Izraelem, nikoli vyjádření, že Nebúkadnesar je Boží člověk. Boží nástroj, to ano, ale nástroj Božího soudu, nikoli Božího požehnání.

Je dobré pečlivě zkoumat, co Bůh zjevuje (nebo co se domníváme, že Bůh zjevuje). Zamysleme se třeba nad příběhem, kdy se dvě ženy přou před Šalomounem o dítě. Domnívám se, že Šalomounovi nebylo zjeveno přímo to, které ženě ono dítě patří. Bylo mu však zjeveno, jak poznat, která matka bude to dítě více milovat.

Vraťme se k prezidentské volbě. Zkusme nyní abstrahovat od konkrétních kandidátů. Hypoteticky předpokládejme, že jeden z kandidátů je charakterní a druhý méně charakterní. Je myslitelné, že by nám Bůh zjevil, že v demokratické volbě máme hlasovat pro toho méně charakterního? Já se domnívám, že nikoli.

Znovu prosím, odhlédněme nyní od konkrétních kandidátů. Zkusme to pojednat jako abstraktní morální problém, jak otázku principu. Považuji to za důležité, protože je více než pravděpodobné, že podobné otázky budeme řešit i v budoucnosti. Někteří lidé je budou patrně řešit v nadcházejících senátních volbách nebo ve volbách komunálních.

Očekávám námitku, že volba nebývá takto krystalicky čistá. Nevolíme mezi charakterním a bezcharakterním člověkem, ale mezi dvěma hříšnými lidmi.

Námitka se připouští. Nicméně pokud si nevyřešíme onu principiální otázku, nemůžeme postoupit k méně principiální otázce, totiž podle jakých kritérií srovnávat dva kandidáty, z nichž každý má své přednosti a své vady. Tuto méně principiální otázku nemůžeme uspokojivě vyřešit, pokud se neshodneme na řešení oné otázky principiální.

Nebo pokud se ukvapeně odvoláváme na Boží zjevení.

18. února 2018

Demokracie a Boží svrchovanost

Ve zprávách na Křesťanu dnes čteme: „K rychlému zakopání příkopů mezi tábory příznivců obou prezidentských kandidátů vyzval generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl.“ Stanislav Přibyl měl patrně na mysli nejen křesťany, ale všechny občany České republiky. Ačkoli si myslím, že jsem člověk smířlivý, obávám se, že k „rychlému zakopání příkopů“ nedojde, a popravdě řečeno si ani nejsem jist, zda by k němu dojít mělo. Snad je ale možný alespoň rozhovor, byť přes onen příkop.

Podobně jako v sekulární sféře, i mezi křesťany se vedla horečnatá diskuse o prezidentské volbě, byť argumentace mezi křesťany byla výrazně odlišná od argumentace sekulárních občanů. V tomto článku se chci dotknout jedné dílčí otázky, a to vztahu demokratické volby a Boží svrchovanosti. Dostal jsem totiž několik e-mailů, v nichž mě křesťané vyzývali, abych přehodnotil svou podporu Jiřího Drahoše, protože „Bůh zjevil“, že prezidentem má být Miloš Zeman.

Před pěti lety se konala první přímá volba. Mně tehdy Bůh zjevil, že prezidentem bude Miloš Zeman, a to dokonce ještě v době, kdy ještě nebylo jasné, zda bude vůbec kandidovat. Je ale zdánlivě nepatrný, ale ve skutečnosti nebetyčný rozdíl mezi „bude“ a „má být“.

Mnozí křesťané nemají v této věci jasno. Chceme-li si to ujasnit, zamysleme se nad chápáním Ježíšova slova z Matouše 10:29: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vůle vašeho Otce.“ Je mi to moc líto, ale musím zde zkritizovat Český studijní překlad, ačkoli jsem byl jeho spolutvůrcem (byť ne, pravda, Nové smlouvy). V řeckém originále totiž není slovo „vůle“. To si tam přibásnili už kraličtí; ekumenický překlad tam nemá „vůli“, ale „dopuštění“. Musím uznat, že v této věci se s tím nejlépe popasoval překlad B21; ten má „…bez vědomí vašeho Otce“. Věřím tomu, že když silný mlátí slabšího, není to bez Božího vědomí, ale není to z Boží vůle. Rozumíte tomu rozdílu?

Na jedné straně je názor, že Bůh určil vše, co se tady děje, a ať se děje cokoli, je to Boží vůle. Na druhé straně je názor, že Bůh nám dal své slovo, ukázal nám, jak věci mají být, ale současně nám dal svobodu, abychom se odpovědně rozhodovali. Když se rozhodujeme špatně, není to bez něj v tom smyslu, že by mu bylo lhostejné, jak se svou svobodou nakládáme, ale není to podle jeho vůle.

Domnívám se, že není náhoda, že demokracie vznikla v oblasti, kde převažovalo křesťanské myšlení. Beru demokracii jako úžasný Boží dar, a z historie vím, že ji prosazovali převážně hluboce věřící lidé. Žijeme-li v demokratickém státě, máme mnohem větší zodpovědnost, než žijeme-li v diktatuře nebo absolutistické monarchii.

Jak to pak ale je s Boží svrchovaností?

Hospodin nám někdy říká, co se „musí“ stát. Jsou věci, které se stanou, ať už je vláda demokratická nebo absolutistická. Nastane konec světa. Nastane vzkříšení. Nastane soud. Smrt bude definitivně poražena. Tyto a podobné věci nastanou, ať už si odhlasujeme cokoli. Máme sice svobodu, ale ta svoboda není neomezená – odehrává se vždy v určitém rámci.

V tom rámci se máme odpovědně – a tudíž i morálně – rozhodovat. Nemohu „vypnout“ své morální cítění jen proto, že někdo měl zjevení, že máme volit Miloše Zemana. Dostal jsem několik opravdu starostlivých e-mailů: „Bratře, a modlil ses za to vůbec?“ Well, modlil jsem se poctivě už za Husáka, modlil jsem se za Havla, modlil jsem se za Klause (netvrdím, že s velkým nadšením), modlil jsem se – a budu se modlit – i za Miloše Zemana. Ale měl jsem možnost vyjádřit se v demokratické volbě, a před touto volbou jsem se řídil v první řadě morálním profilem kandidátů a v druhé řadě jejich programem. A současně úsudkem, jak se asi věci budou vyvíjet, bude-li zvolen ten či onen kandidát. Věřím, že Bůh může někomu zjevit, kdo bude prezidentem, nevěřím ale, že Boží vůle je, abych hlasovat pro kandidáta, o jehož morálním profilu mám velmi oprávněné pochybnosti. Jinými slovy, Bůh mi nezjevil, že mám vypnout svědomí.

30. ledna 2018

Čekám ještě nějakou bombu

Dnes završil Donald Trump první rok v prezidentské funkci. Jsem přesvědčen, že kdyby volby nevyhrál a prezidentkou Spojených států se stala Hillary Clintonová, rozjíždělo by se pronásledování křesťanů. Mnozí křesťané se právem domnívají, že zvolením Donalda Trumpa se přinejmenším zpomalil „dlouhý pochod institucemi“, díky němuž levicoví liberálové ovládli značnou část společenského prostoru, především university a média. Mnozí se tedy dívají na Donalda Trumpa jako na jakéhosi mesiáše, nebo spíše novodobého Kýra (pro lidi méně zběhlé v Bibli: Kýros byl perský král, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do vlasti).

Není ovšem jisté, zda se skutečně běh světa obrací a nastane určitá renesance konzervatismu, nebo zda se Trumpovo prezidentování nestane jen drobným zaškobrtnutím před definitivním vítězstvím levicového liberalismu (které by ovšem bylo definitivní porážkou západní civilizace). Pokud nastane to druhé, tedy pokud Trumpova éra skončí, lze očekávat, že „hněv lidu“ (rozuměj hněv Trumpových odpůrců) se obrátí proti evangelikálním křesťanům. Nemylme se – naše společnost je v současnosti rozpolcená jako nikdy jindy, ale ve Spojených státech je to ještě vážnější.

Ojedinělé prorocké hlasy varují před přílišnou sebeidentifikací evangelikálů s Donaldem Trumpem. Trump udělal i řadu dobrých věcí, o nichž levicově-liberální média nepíší, ale mnohé jeho počiny jsou morálně těžko obhajitelné.

Původně jsem nechtěl do voleb další článek psát. Vidím ale u nás analogickou situaci: Mnoho evangelikálů volí Miloše Zemana. Zdůvodňují to, jak známo, především Zemanovým postojem vůči Izraeli. Mnozí z nich si uvědomují, že se Zemanem není vše zcela v pořádku, že dělá věci morálně sporné, ne-li odsouzeníhodné, ale je pro ně rovněž jakýmsi novodobým Kýrem, prosazujícím „ty správné“ hodnoty.

Ve své první povolební reakci jsem předpověděl, že teď se spustí protidrahošovská kanonáda. Předpovědět něco takového nebylo nic těžkého – stačí si vzpomenout na nejrůznější lži o Karlu Schwarzenbergovi, které se objevily těsně před druhým kolem minulé prezidentské volby. Nicméně přiznám, se, že takové lejnomety, jaké byly zapojeny do letošní kampaně, jsem přece jenom nečekal. A to si myslím, že Zeman patrně ještě vytáhne nějaký trumf těsně před volbami, možná při prezidentské debatě.

Pravda, občas se vloudí chybička. To když na Drahoše vytáhli členství v Římském klubu, zřejmě nevědouce, že to byl Miloš Zeman, kdo se velice zasadil o to, aby vznikla jeho česká pobočka.

Že se takovými „bombami“ dají volby ovlivnit, je nade všechnu pochybnost. Vzpomínáte si ještě na „bombu“ těsně před parlamentními volbami? Bylo to lithium, které chce sociálnědemokratická vláda vlastně darovat Australanům. Byla to naprostá blbina, která se objevila na proruském serveru Aeronet, nicméně téma převzala i mainstreamová média a Andrej Babiš chutě naskočil do rozjíždějícího se vlaku. Přitom bylo jasné, že se jedná o „fejk“, že socani nic nezaprodali, že se nestalo nic, co by mělo právní konsekvence. Leč možná to jedno či dvě procenta vítězi voleb přidalo. Ihned po volbách přestalo být lithium tématem.

Nebudu rozebírat nejrůznější „fejky“, které si běžný čtenář těžko může ověřit. Vezměme si jen to, co je naprosto evidentní, co může vidět každý: Billboardy volající pro zastavení migrantů a Drahoše. Přísně vzato k nám migrují hlavně Ukrajinci a Slováci, v menší míře Vietnamci. Všichni ale víme, že tyto lidi zřejmě zadavatelé reklamy na mysli nemají. Ti migranti, které na mysli mají, tu ale zase žádní nejsou. Nicméně Drahoš je zahnán do defenzivy – může se stokrát zapřísahat, že po otevření naší země migrantům nikdy nevolal, ale u některých lidí mu to bude málo platné. Pro lidi nepříliš přemýšlivé je Drahoš podprahově spojen s islámskými teroristy. Reklama je mocná čarodějka.

Lidé taky mohou srovnávat Zemanovo „nevedení kampaně“ s noblesou, kterou prokázali další prezidentští kandidáti Fischer, Horáček a Hilšer. Nicméně mezi evangelikály je hodně těch, kteří nevidí evidentní a straší vymyšleným. Je mi to líto, protože to nezůstane bez následků. Kredibilitu evangelikálních křesťanů to sníží právě u lidí, kterým morálka není tak docela lhostejná (byť možná zabodují u voličů Tomia Okamury). Mám za to, že Boží nepřítel to dělá v naší zemi velmi vychytrale. Třeba z takové záležitosti jako církevní restituce vyždímal maximum, aby přesvědčil společnost, že církvi jde hlavně o peníze. Pokud budou křesťané lhostejní vůči nejrůznějším morálním podpásovkám, myslíte, že to přiblíží naši zemi evangeliu? Ne, Boží boj, duchovní boj, lze vést jedině čistými prostředky. Tato prezidentská volba zanechá evangelikály rozeštvané a morálně oslabené. Budeme mít co dávat dohromady.

20. ledna 2018

Nechte nám tu starou víru

aneb

Vím, komu jsem uvěřil

„Give me that old time religion“, „dejte mi to staré náboženství“ (v české verzi „Nechte mi tu starou víru“), zpívá se v jednom černošském spirituálu. Vždycky si na něj vzpomenu, když se setkám s někým, kdo přináší nějakou novou teorii, nové „poznání“, které je údajně lepší než moje (naše) stará víra.

Boží nepřítel se snaží, aby lidé nejlépe vůbec nepřišli do styku s evangeliem. Snaží se lidem zabránit, aby poznali Boha, aby si přečetli Bibli nebo aby poznali živé křesťanské obecenství. Když se mu to nepodaří, rozhodně boj o duši člověka nevzdá. Krásně to popisuje C. S. Lewis v Radách zkušeného ďábla.

Jednou z taktik nepřítele, kterou používá na zejména čerstvě obrácené (ale i na jiné neupevněné) křesťany, je k evangeliu něco přidat. Oslovili vás někdy mormoni? V Praze se s nimi člověk může setkat poměrně často. Ti mají knihu Mormon, která pro ně má stejnou váhu jako Bible. Když namítnete, že v Bibli samotné je varování, aby se k ní nic nepřidávalo, řeknou vám: „Ale kniha Mormon nic nepřidává. Ona Bibli pouze potvrzuje.“ Nicméně když se dáte k Mormonům, něco k Bibli přidáte. Nestačí vám staré, prosté evangelium.

To byla nepřítelova taktika od počátku. Svědčí o tom už list apoštola Pavla Galatským, který je možná chronologicky nejstarším z Pavlových dopisů. Falešní bratři, kteří přišli do Galacie po Pavlovi, možná Pavla a jeho evangelium přímo nenapadali. Dovedu si představit, že mluvili asi takto: „Bratr Pavel je velmi požehnaný. Ale to víte, jak to někdy bývá, požehnaní a nadšení lidé mohou být jednostranní. A on podcenil potřebu poslouchat Boha. Kázal milost, ale opomíjel, že k Bohu je potřeba se přiznat, a to tím, že přijmete Zákon, který nám Bůh dal, a dáte se obřezat.“ Netvrdím, že to probíhalo zrovna takto, ale mohlo to probíhat nějak podobně.

Od té doby se až dodnes můžete setkat s lidmi, kteří k evangeliu něco přidávají, nebo bazírují na něčem nepodstatném. Dělají z druhotné věci věc zásadního významu. Tak třeba oblíbenou hračkou nepřítele je křestní formule. „Bratře, jak jsi byl pokřtěn? Ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého? Ale to je špatně, křtít se má ve jméno Pána Ježíše Krista!“ Prozradím vám, jak to dělám já. Použiji obě formulky. Ne proto, že bych to sám považoval za důležité, ale proto, aby nově pokřtěný křesťan měl pokoj od zpochybňovačů. To, která formulace byla použita, nerozhoduje o tom, jak daný člověk porozuměl evangeliu, ani o tom, zda povede či nepovede posvěcený život. Vždy se snažím lidem zdůraznit, že Bohu záleží na našem srdci, ne na tom, zda jsme někde nepoužili nevhodnou formulaci.

Jednou z hrozeb, která poškozovala církev od novozákonních dob až dodnes, je tzv. gnóze. Toto řecké slovo znamená „poznání“. Gnostici (vyznavači gnóze) tvrdili, že mají vyšší poznání, které není přístupné „obyčejným“ lidem. Většinou se považovali za něco lepšího – obyčejní křesťané byli „tělesní“, jen gnostici byli skutečně „duchovní“. V průběhu dějin gnostici často upadali do jednoho ze dvou extrémů (oba jsou zmíněny již v Novém zákoně): Buď žili nevázaným životem, nebo naopak pěstovali přísnou askesi. Oba tyto extrémy plynuly z pohrdání tělem. Gnostici měli často své vlastní spisy – nejznámější z nich je asi apokryfní Tomášovo evangelium.

Všechny tyto odchylky vedou nakonec k tomu, že jejich vyznavači opouštějí „obyčejnou“ církev a vytvářejí si své vlastní skupiny, ať už „pravověrných“ (rozuměj: správně pokřtěných, případně obřezaných, atd.) nebo „osvícených“. Prostinké evangelium o tom, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy, že byl vzkříšen a povolal nás do obecenství s Otcem, jako by nestačilo. Jan říká ve svém listu, že „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, máme obecenství mezi sebou, a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Tomuto evangelium věřím a toto evangelium žiji čtyřicet let a nehodlám to měnit. „Nechte mi tu starou víru.“ Text spirituálu v některých verzích pokračuje: „Byla dobrá pro krále Davida, je dobrá i pro mě. Byla dobrá pro bratra Pavla, je dobrá i pro mě.“

Skutečná tragédie není v tom, že jsme byli „špatně pokřtěni“ nebo v něčem podobném. Skutečná tragédie je, pokud nám chybí obecenství ve světle.

Končím slovy ze závěru listu Judova: „Na konci času budou posměvači, kteří budou žít podle svých vlastních bezbožných žádostí. To jsou ti, kteří vytvářejí rozdělení, lidé duševní, kteří nemají Ducha.

Vy však, milovaní, budujte se ve své nejsvětější víře, modlete se v Duchu Svatém, zachovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu.“

17. ledna 2018

Poděkování „málo úspěšným“ pastorům

Mám přítele. Je pastorem malého sboru. Je to opravdový, ryzí, poctivý člověk. Znám ho už léta. A občas – možná tak dvakrát do roka – ho přepadnou pochybnosti, zda to, co dělá, má vůbec cenu.

Vše dělá ve svém volném čase – připravuje nedělní kázání a spolu se svou ženou se věnuje lidem, a to jak členům sboru, tak jiným (zpravidla známým členů sboru), kteří s ním chtějí řešit nějaký svůj problém, nebo si jen tak popovídat.

Tento článek píšu, protože chci jemu a všem jemu podobným pastorům malých sborů poděkovat a vzdát hold. A chtěl bych je povzbudit: Vaše práce není marná v Pánu.

Podle průzkumů veřejného mínění je církev velmi nedůvěryhodnou institucí – je méně důvěryhodná než parlament či vláda, a to už je co říci. A povolání pastora (duchovního, faráře, kněze – jak chcete) rozhodně není u mimokřesťanské veřejnosti v úctě.

Podle jiných průzkumů, tentokrát ze Spojených států, je povolání pastora jedním z nejnebezpečnějších povolání vůbec. Je nebezpečnější než povolání hasiče či kaskadéra. Třicet procent pastorů a padesát procent misionářů prý skončí špatně. Nejčastěji vyhořením.

Sám zakouším hodně nepřátelství, když píšu na Neviditelného psa, případně do jiného média. Často jsou to urážky od lidí, kteří mě nikdy nepotkali, ale zpravidla nejde o mě. Tito kritici mají pifku na církev jako takovou.

Hodně se dá přičíst na vrub nešťastné otázce restitucí. Je mi hloupé se hájit tím, že patřím do Křesťanských společenství, která si žádné státní finance nikdy nenárokovala a jichž se restituce nijak netýkaly. Je mi hloupé hájit se tím, že jsem už počátkem devadesátých let upozorňoval, že tato věc církvi velmi ublíží. Přestože jsem restituce vždy považoval za nešťastné, nepřátelství vůči církvi by zde existovalo i bez nich.

V osmdesátých letech jsem od lidí často slyšel okřídlenou větu „když jsem byl malej, chodil jsem na náboženství a katecheta mě vždycky mlátil“. Slyšel jsem to tolikrát, že jsem nakonec dospěl k závěru, že je to jakési klišé. Je to věta, kterou někdo vyslovil, aby vám naznačil, že se s vámi nechce vážně bavit. Tak jsem to tak začal brát. (Jistě, asi někde opravdu existoval nějaký katecheta, který děti mlátil.)

Dneska už ti lidé nežijí. Ani ti katecheté, ani ti mlácení. Na posledním soudu je Pán všechny odmění podle jejich skutků. Nepřátelství vůči církvi však přetrvává. Domnívám se, že mnozí z těch kritiků žádného pastora nikdy neviděli a s církví ve skutečnosti žádnou osobní zkušenost nemají.

Já ale vím, jak je to doopravdy. Vím také, že existují pastýři malých sborů, a že ty sbory zůstávají malé, protože jejich vedoucí má nějakou charakterovou vadu. Může to být sklon k manipulaci, může to být potřeba (alespoň někomu) „velet“, a někdy to může být i docela obyčejná lenost. O těch nyní psát nechci. Chci povzbudit ty, jejichž hlavní „činnost“ spočívá v tom, že druhé lidi trpělivě poslouchají, modlí se za ně a snaží se je vyučovat z Božího Slova. Mnohdy dají dobrou radu, kterou dotyčný stejně neposlechne. Nezřídka se stane, že někomu pomohou – i finančně – ale ten, jemuž pomohli, se po čase obrátí proti nim. V některých případech – a není jich málo – si najdou jiný sbor a pak přijdou pastorovi sboru, v němž uvěřili a do jisté míry vyrostli, říci, jak to dělá špatně a že by si měl vzít příklad z toho či onoho (přičemž dotyčný pastor dobře ví, proč si ten příklad z toho či onoho vzít nechce, ale nebude to svému kritikovi povídat, protože by to byly svým způsobem drby).

Vás věrné pastory chci povzbudit. Za to, co děláte, berou různí terapeuti pět stovek za hodinu, ba i více. A vy často sloužíte lidem, kteří by si tu pětistovku nikdy dovolit nemohli. (Nechť prosím čtenář nebere předchozí větu jako špičku proti terapeutům a poradcům; někteří z nich dělají skvělou práci. Nejde mi o to, abych pohaněl poradce, ale abych povzbudil pastory.) Všichni jsme rádi, když nás někdo trpělivě vyslechne. Někdy ovšem musíte dát radu, o níž tušíte, že se dotyčnému nebude líbit. Třeba už jen proto, že po něm bude něco vyžadovat. Může to být omluva, přiznání si vlastní viny, nebo třeba i rozhodnutí nepřejídat se či něco podobného. Dnešní lidé chtějí „bezbolestné“ rady, a my mnohdy víme, že je dát nemůžeme. Někdy pociťujete velkou frustraci, když se do někoho časově i emocionálně investujete a zpočátku se zdá, že je vše na dobré cestě, ale pak se dotyčný třeba vrátí k drogám nebo si (znovu) najde milenku či milence. Může se rovněž stát, že se na vás obrátí člověk, který evidentně volí hřích, ale chce po vás, abyste mu jeho nemorální rozhodnutí posvětili. Někdy není úplně snadné dát dobrou radu, když už předem tušíte, že daného člověka spíše naštvete.

Vaše složitá situace má jediné řešení: Je jím hluboké niterné společenství s Pánem Ježíšem. Potřebujete si neustále připomínat, že sloužíte Bohu, nikoli lidem. A že Bůh o vás ví a celé situaci rozumí.

Vím, že mnohdy dokážete potěšit zoufalého člověka. Jste ochotni se dál bavit i s tím, nad nímž mnozí jiní – příbuzní, sociální pracovníci, ale i různí poradci či jiní pastoři – už zlomili hůl.

Zkuste se na svůj sbor dívat nikoli jako na lán, ale jako na zahradu. Lán – to je doména (některých) apoštolů nebo evangelistů. Zahrada nezvyšuje každoročně výnos. Je na ní neustále co dělat – jen zkuste nechat zahrádku tři měsíce vlastnímu osudu. Někdy pouze opakujete to, co jste dělali vloni. Přál bych vám početní růst, ale pokud se nedostaví, neznamená to, že je všechno špatně. Nemusíte absolvovat další konferenci pro vedoucí, abyste se dověděli „jak na to“. Možná nikdy nebudete jedničkou ani ve svém městě, natož v celém kraji.

Mám teď před duchovníma očima tváře některých z vás. Chci vám poděkovat a chci vás povzbudit. Velice si vás vážím. Proto opakuji: Vaše práce není v Pánu marná.

27. prosince 2017

Vítězný defétismus

 „Výhodu to má tu,“ podotkl Šklíblatík, „že když spadneme a rozsekáme se na cimprcampr

o skály, budeme mít jistotu, že se neutopíme v řece.“

 

Když jsem předpověděl, že v druhém kole prezidentské volby se utkají Mirek Topolánek a Miloš Zeman, byl jsem Olinem Kadlecem nařčen z defétismu. Prý to budou takoví lidé jako já, kteří odeberou hlasy kandidátům, schopným Miloše Zemana porazit. Toto nařčení mi stojí za repliku v podobě článku.

Předně si nemyslím, že bych měl takový vliv, abych mohl výrazným způsobem ovlivnit volby. Důležitější je ale to, že nikdo z odběratelů mých článků a dalších čtenářů by nemohl být mou prognózou pohnut k tomu, aby v prvním kole Mirka Topolánka nebo Miloše Zemana volil. Naopak, můj článek by tyto lidi, nakolik je znám, měl podnítit k tomu, aby k volbám šli a hodili hlas někomu jinému.

Udělám to přesto, že tuším, že to nebude stačit. Jeden z důvodů, proč to podle všeho stačit nebude, v článku zmiňuji: Neschopnost demokratů se domluvit. Napsala mi řada lidí, že oni budou radši než Drahoše volit Horáčka nebo Fischera. Všem jsem odpověděl, že jim přeji hodně štěstí a že kdybych si myslel, že se podobně rozhodne řada mých demokraticky smýšlejících přátel, přizpůsobil bych se. Prostě si myslím, že Jiří Drahoš má šance největší. Kdybych si myslel, že je má Michal Horáček, volil bych jej. Kdybych si myslel, že je má Pavel Fischer, volil bych jej.

Jenže neschopnost demokratických sil se domluvit bude mít patrně za následek, že zde bude velmi, velmi dlouho vládnout druhá Babišova vláda bez schválení Poslaneckou sněmovnou, pokud nenastane situace ještě horší, totiž že nám bude vládnout koaliční vláda ANO – KSČM – SPD. Tato možnost je reálná, ale není důvodu se tomu vnitřně poddávat.

Jsem přesvědčen, že my křesťané bychom se měli v politice angažovat, neměli bychom ji přenechávat ostatním. Nicméně je mi jasné, že Království boží je z jiného světa a nenastane na zemi na základě demokratických voleb. Dívat se na to, že demokracie dostává na frak, není sice nic příjemného, ale křesťanství může kvést i v diktatuře. Já jsem v životě v jednotlivostech nikdy moc nevyhrával, ale když se ohlédnu zpět, nejsem nespokojen. Nezapomínal jsem na to, že heslo „Pravda vítězí“, které je na prezidentské standartě, má méně známé pokračování: „…i když na čas poražena bývá.“ A vždy mi bylo blízká lakonická odpověď Řeků, když jim Peršané, kteří byli v obrovské početní přesile, vzkázali, že pro množství perských šípů neuvidí slunce. „Budeme tedy bojovat ve stínu“, odpověděli. Prostě beru přesilu vážně, ale necouvám před ní. A jsem přesvědčen, že mnozí mě v mém postoji následují a následovat budou. Ne, kvůli mně a mým příznivcům Zeman rozhodně nezvítězí.

Jako motto jsem v úvodu zkopíroval jedno z defétistických slov Šklíblatíka z Letopisů Narnie. Šklíblatík mluvil defétisticky v podstatě pořád. A přece v rozhodující okamžik zachránil situaci. Takto promluvil k Čarodějnici, která vládla podsvětím, do něhož se nechtěně dostali:

„Jenom ještě slovíčko, milostivá,“ pravil, jak se belhal od krbu zpátky. Jedno jediné slovíčko. To, co jste tu říkala, je úplná pravda, za to bych nedal ani zlámanou grešli. Vždycky jsem chtěl vědět to nejhorší a pak tomu čelit co nejstatečněji. Takže se s vámi nebudu hádat o nic z toho, co jste řekla. Ale i tak vám musím ještě něco povědět. Dejme tomu, že jsme si opravdu jen vysnili to všechno: stromy a trávu, slunce, měsíc a hvězdy, i samotného Aslana. Dejme tomu, že ano. Pak můžu říct jen to, že se mi ty vymyšlené věci zdají daleko důležitější než skutečné. Dejme tomu, že tahle vaše černá díra je jediný svět. V tom případě, milostivá, nestojí celý svět ani za starou bačkoru. Když se to vezme kolem a kolem, je to dost zvláštní, ne? Podívejte se: Podle vás jsme jenom děti a vymýšlíme si. A pouhé čtyři děti si dokázaly vymyslet svět, proti kterému ten váš vypadá pěkně zvadle a vybledle. Proto se budu držet toho vymyšleného. Stojím na Aslanově straně i v případě, že není žádný Aslan. Budu se snažit žít jako poctivý Narnian, i když vůbec žádná Narnie není. Takže vám uctivě děkujeme za večeři, a pokud jsou moji společníci hotovi, odcházíme tímto od vašeho dvora a vydáváme se do tmy hledat Hoření svět, dokud budeme žít. Ne že bych si myslel, že budeme žít nějak zvlášť dlouho, ale ani mi to moc nevadí, je-li celý svět vážně tak nanicovatý, jak říkáte.“

Vy nečtete Narnii? Ale to byste měli!

16. prosince 2017