Zjevení – vykladačský oříšek

Nedávno jsem zveřejnil článek nazvaný „Bílý kamének“. Uvedený článek je jakýmsi vedlejším produktem příprav na zásadnější spis o knize Zjevení. Dostal jsem několik reakcí, jejichž pisatelům se omlouvám, že neodpovídám osobně, a vlastně neodpovídám ani přímo. Je pro mě snazší odpovědět formou článku, který patrně do jisté míry zúží prostor pro diskusi, neboť budu psát o tom, s jakými přístupy ke knize Zjevení se nemohu ztotožnit.

Jeden z respondentů, kterého si vážím, mi mimo jiné napsal, že „některá biblická témata jsou doposud vykládána mylně“. Mám nad touto větou rozpaky.

Zatím jsem stačil prostudovat pět současných „jízdních řádů“ poslední doby a jeden z první poloviny dvacátého století. Nyní studuji přístup ke Zjevení, který zaujímali kraličtí překladatelé a vykladači, a studuji rozsáhlý komentář Adama Clarka, sepsaný a vydaný v první polovině 19. století.

Autoři jízdních řádů, tedy současní vykladači, se přinejmenším částečně navzájem znají. Vzato čistě logicky jsou závěry, k nimž došli, částečně kompatibilní a částečně nekompatibilní. Kdybychom to chtěli vyhrotit, museli bychom přitakat tvrzení, že z hlediska každého z nich ti druzí vykládají Zjevení přinejmenším částečně „mylně“.

Jaké jsou předpoklady správného výkladu a čím to, že mnozí si vykládají Zjevení „mylně“? Mýlí se autoři, protože jim chybí pravé zjevení, nebo proto, že se proviňují proti logice, nebo proto, že nežijí dostatečně svatý život?

Přiznám se, že tyto otázky neřeším. Mohu si dovolit je neřešit, protože neoznačuji ani současné, ani minulé interprety za „mýlící se“, protože si nemyslím, že kniha Zjevení nám byla dána proto, abychom se snažili z ní vyčíst onen „jízdní řád“, a přeli se například o to, zda bude vytržení před velkým soužením či po něm.

Pokud očekáváte, že zevrubně vysvětlím, jak knize Zjevení rozumím, pak vás musím zklamat. Zájemci budou muset ještě asi rok a půl počkat.

Věřím tomu, že celé Písmo je inspirované, a v tomto smyslu „pravdivé“. Věřím rovněž, že je dostatečné. Řečeno s N. T. Wrightem, jsem přesvědčen, že Písmo je jedním z průsečíků, kde se nebe protíná se zemí.

O čem je Zjevení

Kniha Zjevení je, jak nám říká její první verš, především zjevení Ježíše Krista. Je to také zjevení toho, co se má brzy stát. Z toho někteří liberální vykladači usuzují, že v knize jde o zjevení toho, co se stalo generaci po Janovi, tedy „brzy“. Já bych slovo „brzy“ raději přeložil „náhle“. Kniha Zjevení skutečně zjevuje, co se dálo a děje – a co se (z našeho hlediska) bude dít. Ale nikde nám není řečeno, že máme sestavovat ty jízdní řády. Ve své knize se pokusím dokázat, že to ani nejde. Proto jsou veškeré pokusy po třiceti letech směšné, stejně jako byly směšné ty, jež byly sepsány před třiceti lety (nebo šedesáti, nebo devadesáti…)

Přitom se mi zdá, že snahy sestavit jakýsi „eschatologický jízdní řád“ jsou poměrně moderní. Pokud existovaly před polovinou devatenáctého stoletím, pak jsem na ně zatím nenarazil. Ne že by lidé neočekávali brzký příchod Páně. Ten očekávali ve všech staletích. Jen je to nějak nevedlo k tomu sestavován jízdních řádů.

Náš přístup k realitě

Každá doba má svůj přístup k realitě a svou terminologii. Tento přístup – a jeho odraz v jazyku, který používáme – se postupně mění, podobně jako se třeba mění převažující umělecký směr v malířství. Rozdíl mezi středověkým přístupem ke Zjevení a přístupem dnešním bych přirovnal rozdílu mezi realismem a ikonami. Ikony nepracují s perspektivou, za to pracují se symboly. Stejně jako realismus pracují s barvami, ale úplně jinak než realismus. Pokud někdo považuje za jediné „pravé“ umění realismus, usoudí, že ikony jsou „špatně namalované“. Středověký člověk zvyklý na ikony by sice možná žasl nad realistickým obrazem, ale duchovně by mu patrně nic neříkal.

Už samo slovo „symbol“ a proměny jeho významu jsou poučné. V matematice se za „symboly“ označují znaménka pro dělení, odčítání apod. (A pochopitelně i složitější věci, jako je třeba Ludolfovo číslo či goniometrické funkce.) Aby to fungovalo, musí symbol označovat jen jednu věc a žádnou jinou. Minus je vždycky odčítání, ať se kolem nás děje cokoli.

Původně byl ale symbol něčím zcela opačným. Samo slovo je odvozeno od řeckého slovesa symballó, „dávám dohromady“. Symbol byl průsečíkem významů, tedy mohl znamenat – a vlastně z definice znamenal – více věcí dohromady. Ukazoval více směry. Kupříkladu křest je symbol. Znamená umírání starého člověka. Znamená obmytí. Připomíná potopu. Připomíná přechod přes Rudé moře. Připomíná přechod přes Jordán.

Na ikoně můžete vedle sebe vidět dvě lidské postavy, které se výrazně liší velikostí. Nebo dvě věže, které se výrazně liší velikostí. Realista by mohl usoudit, že je to špatně namalované. Ale mýlil by se; jde o to, že autor ikony rozuměl jinak jak světu, tak času, tak svému počínání.

Moderní vykladači mi někdy připomínají malíře realistických obrazů, kteří se snaží „číst“ ikonu ve světle svého předporozumění světu. Ikona se jim může jevit jako „mylný výklad světa“. Já si tím ale vůbec nejsem jist.

Oslovení Písmem

Zkuste se zamyslet nad okamžikem, kdy vám ožil nějaký verš z Písma (nebo třeba ne jednotlivý verš, ale celá pasáž). Ne vždy to bylo při pravidelném čtení nebo při studiu, i když při takové příležitosti k tomu může snadno dojít. Nějaký verš vás osloví, vnese vám světlo do vašeho života či přímo do vašeho velkého problému, a vy máte tendenci říct něco jako „rozsvítilo se mi“ nebo „ta pravda mě ozářila jako blesk“. Soudím, že Zjevení bylo dáno Božímu lidu, aby při něm zakoušel tyto okamžiky, a to zejména v těžkých chvílích pronásledování a katastrof, k nimž jsme podle všeho opravdu blíže, než byly generace před námi. Obávám se, že až to přijde, budou nám jízdní řády málo platné. Nicméně kniha Zjevení nám určitě bude úžasným povzbuzením.

  1. ledna 2019

 

 

Bílý kamének

…dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.

Zjevení 2:17

 Sbírám materiály k sepsání spisu o biblické knize Zjevení. Jsem přesvědčen, že Písmo je inspirováno Duchem svatým a že nám bylo dáno v podobě, která nám umožňuje žít svatý život před Boží tváří. Celá řada výroků Písma a příběhů v něm obsažených nevyžaduje nějaké další hlubší historické či filologické znalosti. Na druhé straně jsou v Písmu místa, kterým neporozumíme, neznáme-li dobové pozadí. Jedním z takových míst je zaslíbení, které dává Ježíš vítězným křesťanům z pergamského sboru. Zaslibuje jim „skrytou manu“ a „bílý kamének“.

Toto místo zní docela romanticky a vždycky mě přitahovalo, aniž jsem tušil, co je tím bílým kaménkem míněno. Když jsem se pustil do hlubšího studia Zjevení, ukázaly se mi netušené souvislosti.

V základních pomůckách pro četbu Písma a v běžných komentářích se můžete dočíst, že bílé oblázky se používaly v císařském Římě jako vstupenky do arény. Peter Hiett o tom píše, že bílý kamének byl vstupenkou do Kolosea, kde člověk dostal chléb a mohl se dívat, jak lidé umírají. (Věčnost začíná dnes, str. 50). Latinsky se tento kamének řekl calculus, tedy se s ním dobře počítalo, „kalkulovalo“. I dnes se na stadionech vyhlašuje, kolik je přítomných diváků. (Naštěstí se dívají na hokej nebo na fotbal, ne na umírající gladiátory.) A bylo taky třeba vykalkulovat, kolik chlebů bude asi zapotřebí.

Bílý kamének se ovšem používal i při jiných příležitostech než jako vstupenka do Kolosea. Bílé kaménky rozdávali hostitelé lidem, které pozvali na svou hostinu. A na rozdíl od kaménků v Koloseu bylo zřejmě na těchto kaméncích napsáno jméno pozvaného. Latinsky se těmto kaménkům říkalo tesserae conviviales. Výraz tessera, převzatý z řečtiny, původně označoval čtyřboký hranol, později šestibokou kostku, a proto měl mimo jiné význam „hrací kostka“. V jiném kontextu, bližším tomu našemu, by bylo možno toto slovo přeložit jako „průkaz“ nebo „vstupenka“. Tessera convivialis byla tedy „vstupenka na hostinu“.

Co to mohlo říkat pergamskému křesťanovi? Ježíšovo zaslíbení chápal jako pozvánku na mesiášskou hostinu, na „Večeři Beránkovu“. (Z moderních českých překladů pouze B21 zachovává slovo „večeře“, které je v řeckém originále; ostatní překlady používají obrat „svatební hostina“; to však pro naše účely nemá podstatný význam.) A na pozvánce (onom „bílém kaménku“) bude jeho jméno. Jméno, které mu dává sám Ježíš, jenž ho zve na svou svatební hostinu.

To už ke mně promlouvá mnohem silněji. Ježíš je ten, od kterého přijímám svou identitu. Ježíš je ten, kdo mi říká, kdo vlastně jsem. A zve mě na svou svatební hostinu. A budu tam vlastně přítomen hned dvojím způsobem – jednak jako součást církve–nevěsty, jednak jako host, ovšem jako host adoptovaný za syna či dceru samotným Bohem.

To ale neví vše, co můžeme o bílém kaménku říci. Bílé – a černé – kaménky se používaly i u porotních soudů. Bílý kamének znamenal výrok „nevinen“, kdežto černý verdikt „vinen“. Řecky je pro „kamének“ užito slova pséfos, které původně označovalo „oblázek“, ale postupně nabylo i přeneseného významu „hlas“ (míněno ve volbách či v porotě).

I tato souvislost mohla k pergamskému – ale stejně tak může dnes i k českému – čtenáři promlouvat: Ježíš mě prohlašuje za nevinného. neboť sám zaplatil za mé hříchy. Dává mi bílý kamének, který stvrzuje mou nevinu. A on je ten poslední a vlastně jediný plně oprávněný soudce. Kdo v něj věří, „na soud nepřijde“ a „přešel již ze smrti do života“ (srv. Jan 5,24).

Našel jsem ale ještě hlubší rovinu. Již zmíněné slovo tessera označovalo kamének, ale mohlo jít i o jiný materiál, konkrétně o dřevo. Ještě z dob dlouho před Ježíšem byl znám zvyk, podle kterého dvě rodiny spolu mohly vstoupit do zvláštní smlouvy. Na tesseru pak lidé vyryli obraz, který nějakým způsobem vyjadřoval obsah této smlouvy, a napsali na ni jména rodin, které takto vstupovaly do smlouvy. Pak tesseru rozpůlili a každá rodina si nechala část se jménem druhé rodiny. Tato smlouva platila vlastně věčně. Když přišel člověk zdaleka a třeba o generaci později a prokázal se v navštívené rodině polovinou tessery se jménem navštívené rodiny, tato rodina mu byla smluvně povinna poskytnout přístřeší a pomoc. Dvě části tessery se přiložily k sobě a musely do sebe zapadat, ať už šlo o dřevo či kámen.

„Budu s ním večeřet a on se mnou…“ říká Ježíš v jiné souvislosti (Zj 3:20). A bude se to dít na základě smluvního vztahu. Křtem jsme vstoupili do svaté smlouvy s Ježíšem Kristem. Nemáme sice fyzicky „bílý kamének“ (tesseru), ale Ježíš zná naše skutečné jméno a my známe jméno Ježíš. Smlouva, kterou s námi uzavřel, platí, přestože byla uzavřena již před mnoha a mnoha lety. Bůh nám dal svého jednorozeného Syna – jak by nám s ním nedal vše? A naší jedinou správnou reakcí je cele se vydat našemu Spasiteli, který jediný zná naše jméno, naši skutečnou identitu.

  1. prosince 2018

 

 

Práva nebo vděčnost, kořist nebo dar

Nedávno jsem čirou náhodou v rozhlase zaslechl mluvit jistou sociální pracovnici o pomoci bezdomovcům a o sociálním bydlení. Z jejích úst zazněla věta: „Já považuji bydlení za něco, co patří k základním lidským právům.“ (Neručím za doslovné znění; ručím ale za smysl oné věty.)

Žiji v Jeseníku a místních bezdomovců je mi v zimě fakt líto. V zimě v létě tu bývá tak o tři čtyři stupně chladněji než v Praze, v níž jsem strávil většinu života. Vážím si všech, kdo se jim snaží pomoci. Nicméně ona věta mě přinutila přemýšlet. Opravdu patří právo na bydlení k základním lidským právům? A kdo vlastně rozhoduje o tom, jaký je rozsah základních lidských práv, tedy o tom, co k nim vlastně patří? Ano, vím, že tu je Všeobecná deklarace lidských práv, a nemám důvodu pochybovat o tom, že ty, kdo je formulovali, vedly šlechetné úmysly. Pokud vím, o právu na bydlení se v Deklaraci nepíše, stejně jako se tam nepíše o právo homosexuálů adoptovat děti nebo o právu na to, aby asistovaná reprodukce byla hrazena státem. Levicově liberální ideologové ovšem mají sklon formulovat další a další práva.

Jsou věci, které by většina z nás jistě považovala za absurdní. Třeba právo na každoroční čtrnáctidenní dovolenou v cizině nebo na zmrzlinu zdarma pro předškoláky. Další si jistě dokážete vymyslet sami.

S „lidskými právy“ je dvojí zásadní potíž. První z nich je, že svět – či jednotlivé země – se mohou dostat do neřešitelných situací, kdy něco, co bude prohlášeno za lidské právo, bude nesplnitelné a v rámci určitého státu či určitých států nevynutitelné. Dejme tomu, že bude přijata teze: „Všichni migranti mají právo na důstojný život.“ Nepatřím mezi ty, kdo by migrantům důstojný život nepřáli (ano, vím, jsou i tací). Jenže co všechno patří k důstojnému životu? Vezmete-li si prognózy růstu populace v Africe, tak je i laikovi naprosto zřetelné, že je zaděláno na obrovský průšvih, protože africký kontinent tuto rostoucí populaci neuživí. Dá se předpokládat, že migrační vlna se povalí do Evropy, protože jinam vlastně ani nemůže. Hodně se mluví o tom, že bychom měli „pomáhat v místě původu“. Předpokládat, že to povede k omezení migrace, je nesmysl, protože současná migrace je právě důsledkem nikoli zhoršení, ale zlepšení situace v „místě původu“. Nebo si snad dovedete představit současnou migrační vlnu bez mobilů? Právě když se místním začalo dařit natolik dobře, že si pořídili mobil, mohli začít uvažovat o migraci. I kdybychom lili další miliardy do „míst původu“, jen bychom zvyšovali touhu místních obyvatel vydat se do Evropy, protože Evropa na tom bude minimálně ještě několik desetiletí lépe než Afrika. (Pokud by se migrace dařila, může na tom být po několika desetiletích stejně.)

Jaké je tedy řešení? Nevidím jiné než zásadní změnu reprodukčního chování afrického obyvatelstva.

Může k ní ale dojít? Jakým způsobem?

Obávám se, že nikoli. Jsou dvě země, které se snažily svůj populační růst zásadním způsobem omezit. Tou první je Indie, kde ovšem tyto pokusy netrvaly dlouho a byly poměrně omezené. Docházelo k násilným sterilizacím, nicméně praxe byla tak odporná, že relativně demokratická Indie si nemohla dovolit v ní pokračovat. Druhou, známější zemí, je Čína. „Politika jednoho dítěte“ byla poměrně úspěšná, a skutečně mnozí rodiče měli jen jedno dítě, protože byli přísnými sankcemi přinuceni své reprodukční chování změnit. Nicméně její aplikace v totalitním režimu byla rovněž spjata s mnoha nepěknými jevy, z nichž korupce byla možná tím mírnějším.

Znám nějaký lepší způsob? Neznám. Jen to vím, že pokud Afričané své reprodukční chování nezmění, situace se bude vyhrocovat. Ne, nebude to nic pěkného. A čím bude problém vyhrocenější, tím horší to bude s lidskými právy.

A teď ta druhá potíž s lidskými právy. Ta je zásadní. Ke světu totiž můžeme přistupovat dvojím způsobem: To, co máme, a to, co případně můžeme získat, můžeme považovat buď za kořist, nebo za dar.

Uvědomil jsem si to již dávno, když jsem meditoval nad jedním novozákonním textem v jeho archaickém („kralickém“) znění.  V listu Filipským apoštol Pavel píše o Ježíši, Božím Synu: „Nepoložil toho sobě za kořist roven býti Bohu“. Moderní české překlady, bohužel včetně mého oblíbeného studijního, vynechávají tu „kořist“ a opisují tento výraz slovy „na své rovnosti [s Bohem] nelpěl“.

Kořist jsme uchvátili a chceme si ji podržet stůj co stůj. Můžeme-li, chováme se jako vůdce smečky, který je přesvědčen, že z ulovené kořisti mu patří největší díl, a pokud to někdo nechce respektovat, dá mu vůdce smečky za uši. Tedy pokud ho nějaký pretendent nesesadí.

Jako „kořist“ můžeme chápat celý svůj život. Můžeme tak chápat postavení, kterého jsme dosáhli. Můžeme tak chápat životního partnera, po němž jsme toužili – a jehož jsme nakonec získali.

V moderní době bychom v řadě případů patrně místo slova „kořist“ použili slova „nárok“.

Nebo můžeme věci brát jako dar. Jako dar bereme svůj život. Jako dar bereme každý nový den. Jako dar bereme každé náš mezilidský vztah. Jak dar bereme i to, čemu vlastně tak říkáme – tedy naše „obdarování“, třeba literární, nebo hudební, nebo praktické.

Jedná se o dva zcela odlišné přístupy k životu. Pokud bereme život jako kořist, budeme se neustále hlásit o svá „práva“ (budeme uplatňovat své nároky) a budeme mít neustále pocit, že jich máme málo, takže budeme vymýšlet další. Milý čtenáři, je to cesta do pekel. Kdo jde touto cestou, nikdy nebude mít dost.

Když ale přijímáte život jako dar, cítíte se obdarováni a často vidíte spoustu krásných věcí, které nezahlédne ten, kdo vše považuje za svou kořist, případně za své právo. Vděčnost je skvělá věc. Kdo žije život vděčnosti, má touhu obdarovávat druhé.

Třeba ty bezdomovce v Jeseníku.

Jenže to chce kardinální změnu perspektivy. V křesťanství se tomu říká „obrácení“.

Dan Drápal

  1. prosince 2018

Naše peklo a jejich ráj

Etnograf a bývalý diplomat Mnislav Zelený-Atapana okomentoval smrt misionáře Johna Allena Chaua, kterého na ostrově Severní Sentinel zabili domorodci, kteří jsou zcela izolováni od okolního světa. Pan Zelený-Atapana jeho zabití schvaluje, protože „Sentinelci velmi dobře a správně tuší, že cokoliv jim přijde z okolního světa, je pro ně špatné, ba přímo nebezpečné“.

Článek mě zaujal jako skvostný příklad sebemrskačství západu a idealizace primitivních kultur. My jsme si prostě vytvořili peklo, kdežto oni žijí v ráji. Pokusím se předložit jiný pohled.

Nejsem zrcadlovým oponentem pana Zeleného-Atapany. Jsem dalek toho myslet si, že my žijeme v ráji, kdežto domorodci na Andamanech nebo v brazilském pralese v pekle. Jsem přesvědčen, že ačkoli lidé žijí v nejrůznějších kulturách, které se od sebe ve vnějších věcech, ale i ve způsobu lidského myšlení výrazně liší, zůstávají určité konstanty. Všude jsou lidé hříšní, někteří více, jiní méně, všude existuje přátelství, ale také zrada, všude se najdou lidé šlechetní a všude se najdou lidé podlí. My nežijeme v pekle, ale ani v ráji, a domorodci na Severním Sentinelu také nežijí v pekle, ale ani v ráji.

Jsem ctitel Hospodinův a vím, že peklo i ráj existují. A společně s C. S. Lewisem věřím, že těm, kdo skončí v pekle, bude už tento život připadat jako malé peklo, kdežto těm, kdo skončí v ráji, připadá jako předsíň ráje. Jsem přesvědčen, že každý člověk je hříšný a potřebuje odpuštění, a jsem přesvědčen, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy a otevřel nám přístup k Otci, či, chcete-li, „do ráje“. A rovněž jsem přesvědčen – a zakusil jsem to na vlastní kůži – že Ježíš proměňuje lidské životy už teď a nikoli až někdy po smrti.

Vím, že výše uvedený odstavec mě v očích mnohých zařadí mezi „fanatiky“, „sektáře“ nebo něco podobného, ale já se za víru v Ježíše Krista nestydím. Žiju s ním už čtyřicet let a pozoruji, jak proměňuje lidi – i mě.

Od Pána jsem dostal úkol získávat pro něj učedníky, a to nejen ve svém bezprostředním okolí, ale „ze všech národů“, tedy i ze Sentinelců. Tomuto získávání učedníků se někdy říká misie.

Člověk neznalý křesťanstva zpravidla není schopen rozlišit naplňování příkazu Kristova, tedy skutečnou misii, od dobývání cizích zemí a snahu vnutit tamním obyvatelům své „náboženství“. Skutečný křesťan ví, že skutečnou víru nelze nikomu vnutit násilím. Do Božího království se nikdo nedostane v důsledku nějaké manipulace. Skuteční misionáři věděli, že riskují život, ale stálo jim to za to. Takovými misionáři byli zřejmě irští mniši, kteří hlásali evangelium v Evropě v osmém až desátém století. Mnozí z nich svůj život skutečně položili, ačkoli sami se žádného násilí nedopouštěli. Takovými misionáři byli členové obnovené Jednoty bratrské, kteří ze svého sídla v Ochranově vyslali během stovky let na tři sta misionářů. Díky nim existují sbory Jednoty bratrské (v anglosaském světě známé pod označením Moravian church) ve Střední Americe, východní Africe nebo třeba v Grónsku.

Jako příklad étosu, s jakým odcházeli skuteční misionáři na misijní pole, nám může sloužit dopis, který napsal roku 1810 dvaadvacetiletý budoucí misionář Adoniram Judson svému nastávajícímu tchánovi. Tímto dopisem vlastně žádal o ruku mladičké Ann Nancy Hasseltineové z prominentní americké rodiny:

„Můžete souhlasit s tím, že se rozloučíte příští jaro se svou dcerou, že už ji nikdy v tomto světě neuvidíte, souhlasíte s tím, že odejde a bude snášet útrapy misionářského života? Bude vystavena nebezpečí na moři, nebezpečí indického klimatu, nedostatku, pronásledování, a možná násilné smrti. Můžete s tím souhlasit – s ohledem na Toho, který opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za Vás, můžete si tím souhlasit pro Sion, pro slávu Boží? Souhlasíte s tím v naději, že brzy uvidíte svou dceru ve světě slávy, s korunou spravedlnosti, s radostí, že uslyšíte výkřiky chval, které budou Spasiteli zaznívat od pohanů, kterým ona zvěstovala spásu z věčných muk a beznaděje?“

Budoucí tchán souhlasil.

Judson zřejmě věděl, o čem píše. Jejich první dítě bylo potracenou cestou z Kalkaty do Barmy. Druhé – syn Roger – se nedožil devíti měsíců. Adoniram byl 17 měsíců vězněn a mučen. Nedlouho po jeho propuštění jeho milovaná žena zemřela.

Prvního obráceného měli Judsonovi po téměř sedmi letech. Po devíti letech jich měli osmnáct. Po dvaceti letech ale zakoušel Adoniram Judson úžasné požehnání. Někteří lidé cestovali mnoho dní až z hranic Thajska a Číny: „Jste vy ten člověk Ježíše Krista? Dejte nám spis o Ježíši Kristu.“ Tito lidé zřejmě neměli dojem, že žijí v ráji.

To je jistě poněkud jiný typ křesťanství než to, které charakterizuje modlitba: „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“

Pozoruhodné je tvrzení pana Mnislava Zeleného-Atapany, že je křesťan: „Jistě, škoda mladého života, ale i když jsem křesťan, nesouhlasím s násilnou snahou pronikat s touto ideologií do cizích teritorií přírodních národů a přinášet jim cestu k vykoupení jejich hříchů.“ Ponechme stranou fakt, že snaha pana Chaua nebyla násilná. Nešel mezi Sentinelce s kulometem, ale s Biblí. Chtěl bych autora článku především upozornit, že křesťan je ten, který poslouchá a následuje Krista. A Kristus nás posílá: „…jděte ke všem národům…“, tedy i k Sentinelcům. Moc by mě tedy zajímalo, co pan Zelený-Atapana tvrzením, že je křesťan, vlastně míní.

Ctitelé Hospodinovi jsou přesvědčeni, že mají zvěst, kterou stojí za to hlásat. Mají pro co žít, a mají tedy i pro co umírat. V našem životě o něco jde. A nejsme Všemohoucím stvořeni pro izolaci a pro zabíjení těch, kdo přicházejí zvenčí. Netvrdíme, že přicházíme z ráje; tvrdíme, že do ráje kráčíme.

  1. listopadu 2018

Rod Dreher: Benediktova cesta

recenze

Dreherova kniha má podtitul Křesťanský život v postkřesťanské době. Je to pozoruhodné čtení. Na jednu stranu při četbě člověk poznává, že jsme na tom daleko hůře, než jsme si mysleli, na druhé straně Dreher nabízí cestu, jak žít celistvě život víry i v naší současné postmoderní době.

Dreher se zabýval postavou zakladatele benediktinské řehole, Benediktem z Nursie. Tento pozoruhodný muž žil v době, kdy byla Západořímská říše již politicky rozvrácená. Benedikt vytvořil komunitu, která neusilovala o změnu politických poměrů, ale vytkla si za cíl žít radikální křesťanství v rozpadajícím se světě. Benediktinům se podařilo zachovat mnohé květy raně křesťanské vzdělanosti. Z českých dějin víme, že se nesoustředili jen na „konzervování“, ale působili i misijně: Benediktini byli prvním mnišským řádem, který podstatně ovlivnil i vznikající český stát. (Benediktini zakládali nejen řeholní komunity, ale i sady a zemědělská hospodářství.)

Dreher se snaží ukázat, v čem spočívá Benediktova cesta, a v čem by mohla být inspirativní pro křesťany v postmoderní době. Dreher sám se obrátil mezi evangelikály, pak se stal katolíkem a nakonec skončil u pravoslavných. Z četby jeho knihy jsem ale nenabyl dojmu, že by byl jakýmsi „běhounem po Sionu“, který hledá „tu nejlepší“ církev. Naopak, nechává se inspirovat jak evangelikální, tak katolickou tradicí, a – zdá se mi – je schopen pojmenovat světlé i stinnější stránky těchto tradic. Zároveň nejde o nějaký eklekticismus. Dreherovi jde spíše o to, jednotlivé tradice kultivovat. Jeho univerzální důraz můžeme odečíst třeba z věty: „…stát se Ježíšovým učedníkem znamená nechat se přetvářet, ne pouze přijmout informaci“ (s. 200).

Dreher se inspiruje u Benedikta (samozřejmě nejen u něj), ale dává nám odpovědi na řadu otázek, které mohly vyvstat jen v postmoderní době. Mimo jiné se zabývá vlivem techniky na člověka. Píše: „Mysl technického člověka není dostatečně odolná proti touhám srdce, protože ho vlastní kultura nenaučila o nich pochybovat“ (s. 202). Autor vidí jako katastrofu situaci, kdy děti ovládají chytré telefony lépe než jejich rodiče, a například pornografie je jim široce přístupná již od útlého věku. Zabývá se i tím, jak používání chytrých telefonů a tabletů mění náš mozek. Některá pozorování jsou vyjádřena velmi stručně a pregnantně: „Technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“ (s. 193). „Výsledkem toho je postupná neschopnost udržet pozornost, soustředit se a hluboce myslet“ (s. 195). K tomu poznamenává: „Prvním krokem k opětovnému nabytí kognitivního sebeovládání je vytvoření prostoru ticha, v němž můžete myslet“ (s. 197). (Zde si neodpustím osobní poznámku: V Jeseníku se mi „prostor ticha“ vytváří mnohem lépe než v Praze.)

Velkou pozornost věnuje Dreher sexualitě. Vyjadřuje lítost nad tím, že církve v této oblasti spíše mlčí. „Ticho z kazatelny a od duchovních a učitelů v církvi vyjadřuje poselství, že sex a sexualita nejsou důležitá témata a že k nim církev nemá co říct“ (s. 179). Přitom jde o klíčovou oblast: „Křesťané, kteří se zříkají pravověrnosti v oblasti sexuality, končí tím, že se zříkají víry, anebo pro to připravují půdu u svých dětí“ (s. 178). Upozorňuje, že církve, které se v otázkách sexuality přizpůsobily tomuto světu a začaly například podporovat homosexuální sňatky, ztrácejí členy mnohem rychleji než evangelikální církve, které vycházejí z poznání, že není požehnaný žádný sex mimo manželskou smlouvu. Dreher si uvědomuje, o jak závažnou otázku jde: „V žádné jiné oblasti nebudeme muset být jako pravověrní křesťané tak kontrakulturní jako ve svém sexuálním životě“ (s. 172).

Dreher uvádí řadu příkladů, kdy jsou pravověrní křesťané vylučováni z určitých povolání nebo z akademického světa. Např. skupina aktivistů s názvem Campus Pride sestavila „seznam hanby“, na němž je více než stovka vysokých škol, a nabádá průmysl a firmy, aby nezaměstnávaly jejich absolventy. Jeden z právníků, bojujících za náboženskou svobodu, tvrdí: „Z těchto sporů není východisko, žádná rovina, kde by to mělo skončit. Budou se pouze zintenzivňovat. Je to rozjetý vlak, který nezastaví, dokud před sebou bude mít koleje“ (s. 159). Dreher vyzývá křesťany, aby se hodně věnovali řemeslům. Jistě, mohou studovat medicínu nebo práva, ale musí počítat s možností, že jim výkon těchto profesí bude pro jejich názory na sexualitu zapovězen. „S postupem LGBT agendy budou antidiskriminační zákony vykládány stále šířeji a tradiční křesťané budou postupně vytlačováni z trhu“ (s. 157).

Dreherova kniha nabízí řadu podnětů, jak uspořádat svůj život. Velký důraz klade na hluboké obecenství věřících. K tomu poslední citát z posledních stránek knihy: „Nalézáme další, jako jsme my, a budujeme komunity, školy služby Pánu. Neděláme to proto, abychom spasili svět, ale jen proto, že Boha milujeme a víme, že potřebujeme společenství a uspořádaný způsob života, abychom mu mohli plně sloužit.“

Knihu, která má 212 stran, vydalo nakladatelství Hesperion v roce 2018. Titul anglického originálu zní Benedict Option: Strategy for Christians in a Post-Christian Nation. Originál vyšel v roce 2017 v newyorském nakladatelství Sentinel. Kvalitní překlad pořídil Milan Žonca.

 

Dva koncepty lidství

Pokusím se postavit proti sobě dva koncepty lidství – biblický a postmoderní.

V obou těchto konceptech jde o identitu. Podle prvního konceptu se mám stávat tím, kým mě Bůh chce mít. Podle toho druhého mám sám sebe vymyslet.

Podle biblického konceptu jsem stvořen Bohem a pro Boha, a čím lépe poznávám Boha, tím lépe také poznávám vlastní identitu. Poznávám, že náš „život je spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3:5).

Ovšem než jsem poznal Boha a než jsem přijal jeho pozvání, byl jsem na tom stejně jako postmoderní (a vlastně jako každý bez Boha žijící) člověk: Vymýšlel jsem sám sebe. Z Božího hlediska jsem byl mrtvý.

Když jsem poznal Boha, poznal jsem i to, že se mám proměňovat k jeho obrazu. Především se má proměňovat mé myšlení (Řím 12:2).

První koncept počítá s tím, že Bůh stvořil člověka – muže a ženu; druhý tvrdí, že si mohu vymyslet, kým chci být, a ostatní musí respektovat mé rozhodnutí.

*

To, že Bůh stvořil člověka jako muže nebo jako ženu, nevylučuje, že v každém muži je určitý ženský prvek a v každé ženě určitý mužský prvek. Tento prvek opačného pohlaví může být silnější nebo slabší, což je jedním z důvodů, proč jsme tak různorodí. Nicméně je v nás určitá biologická danost, což nevylučuje výskyt různých anomálií. Naším úkolem pak je, abychom hledali a nacházeli správnou vyváženost mužského a ženského prvku v sobě samotných. (Moudře a poučeně o tom píše ve svých spisech Leanne Payneová – mohu doporučit zejména knihy Krize mužství a Rozbitý obraz).

Zbožný člověk přijímá tuto biologickou danost a snaží se být člověkem, jakým ho Bůh chce mít. Zralý křesťan přitom ví, že žije v porušeném světě, ba ve světě, jehož porušenost se stále prohlubuje. Ví rovněž, že na této straně nebe patrně ideálu nedosáhne, nicméně ví i to, že by o něj nikdy neměl přestat usilovat.

Člověk žijící bez Boha svou biologickou danost někdy nepřijímá. Někdy se pokouší ji změnit, což je projevem nepřijetí sebe sama. Takový člověk je nešťastný, i když vám tvrdí opak. Nikdy ho nenuťme, aby se k tomu „přiznal“, protože pro něj je takové přiznání – pokud nevěří v odpouštějícího Boha – nesmírně těžké, ne-li nemožné.

Na druhé straně mu nemusíme věřit, že je teď naprosto šťastný. Opak naznačuje vysoká sebevražednost těchto lidí.

Strašlivé ovšem je, když lidé v této věci pletou hlavu dětem.

Jsou prostě věci, s nimiž by se experimentovat nemělo: alkohol, nikotin, drogy – ale i sexualita.

Lidé mé generace naštěstí v dětství nemuseli řešit, zda jsou kluk nebo holka. Nikdo nám nevtloukal do hlavy, že pohlaví je „fluidní“.

Hormonální ovlivňování je nebezpečné, ale operativní zákroky jsou děsivé. Na to stačí rozhovor s člověkem, který je podstoupil a po letech měl to, čemu Angličané říkají „second thoughts“ (často se to překládá jako „pochybnost“, ale nechme tomuto rčení jeho etymologický význam „druhé myšlenky“).

Složitých případů a anomálií bude přibývat, protože již jen zlomek dětí vyrůstá v intaktních rodinách. Maminka, který vychovává děti sama, se jim snaží do jisté míry nahradit tatínka. A tatínek, který vychovává děti sám se jim snaží do jisté míry nahradit maminku. Taková reakce rodiče je přirozená, ale nemůže problém vyřešit. Byli jsme totiž Bohem stvořeni k tomu, abychom vyrůstali v intaktních rodinách. Pokud dítěti jeden z rodičů chybí, nemá správný ani mužský, ani ženský vzor, ať už ho vychovává maminka nebo tatínek.

Škoda, že církve vesměs opustily své svědectví, totiž že Bůh stvořil člověka – muže a ženu. Od toho se všechno odvíjí.

Dobré ovšem je, že zatím nejsou děti z intaktních rodin rodičům odebírány, že můžeme mít domácí školu, a že mohou vycházet takovéto články. Sice to schytám, ale asi mě nezavřou. Až mě zavřou, budete vědět, že jde do tuhého.

  1. listopadu 2018

Moralistický terapeutický deismus

Nedávno vyšla v Lidových novinách informace o knize Rona Drehera Benediktova cesta. Autorem článku byl Roman Joch. Knihu jsem si opatřil – a nelituji toho. Patrně za pár týdnů vložím na trpělivá bedra svých čtenářů, čtenářů Neviditelného psa a Křesťana dnes svou vlastní recenzi této knihy. V tomto článku se chci podělit o jedno pozorování, či chcete-li, o charakteristiku „sentimentálního pseudonáboženství“ (slova Rona Drehera), které vyznává značná část křesťanů. Toto pseudonáboženství dostalo název „moralistický terapeutický deismus“ (MTD). Autorem tohoto výrazu ovšem není Ron Dreher; pochází od sociologů Christiana Smithe a Melindy Lundquistové Dentonové, kteří počátkem tohoto tisíciletí zkoumali náboženský život amerických teenagerů [Christian Smith, Melinda Lundquist Denton, Soul Searching: The Religious and Spiritual Lives of American Teenagers (New York: Oxford University Press, 2005).]

MTD má pět základních pilířů:

  • Bůh existuje, stvořil a řídí svět a dohlíží na lidský život na zemi,
  • Bůh chce, aby lidé byli k sobě dobří, přívětiví a slušní, jak to učí Bible a většina světových náboženství,
  • hlavním cílem lidského života je být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit,
  • Boha do svého života nemusíme výrazněji zapojovat, s výjimkou případů, kdy má vyřešit nějaký problém,
  • dobří lidé jdou po smrti do nebe.

Takové je základní přesvědčení většiny dospívajících katolíků i tradičních protestantů. Evangelikálové prý dopadli o něco lépe, ale přesto „byli stále dost vzdáleni biblickému pravověří“ (Dreher, 24).

Domnívám se, že situace v České republice se v tomto ohledu od Spojených států nijak výrazněji neliší.

Pochopitelně ne všechno je na „moralistickém terapeutickém deismu“ špatně. Bůh skutečně existuje. A skutečně chce, abychom byli k sobě dobří. Nicméně všimněte si, že vše se nakonec točí kolem člověka.

V současnosti překládám téměř čtyřsetstránkový příběh rumunského pastora Richarda Wurmbranda, jeho ženy Sabiny a jeho syna Mihaie. Richard Wurmbrand strávil ve vězení mnoho let, z toho tři roky na samotce, a byl opakovaně surově mučen. Jeho žena strávila tři roky v pracovním táboře a rovněž podstoupila mučení. Víc o této knize teď nenapíšu – dočkáte se jistě jejího vydání i mé rozsáhlejší recenze – ale musím říci, že mě hluboce zasáhla. Co dodalo Wurmbrandovi sílu nezradit přátele a nepoddat se? Bylo to vědomí, že jde o Boha, ne o člověka, o pravdu, ne o naše blaho. Samozřejmě, patrně všichni cítíme, že toto poselství se do dnešního světa jaksi „nehodí“; „moralistický terapeutický deismus“ vypadá mnohem přívětivěji a použitelněji. Jenže dá vyznavačům sílu obstát v takové situaci, jaké byl vystaven Richard Wurmbrand nebo jiní mučedníci? Mám o tom vážné pochybnosti. A nemyslete si, že jde o lacinou kritiku. Při překládání knihy o Wurmbrandových jsme měl pochybnosti především o sobě samotném.

V Dreherově knize jsem stále na počátku. Dávám ale Dreherovi za pravdu v jedné věci: Boj o křesťanský charakter západní civilizace jsme už dávno prohráli. To neznamená, že bychom se neměli angažovat v nějakých ústupových bojích, ale přiznejme si, že o pravdu a o život k Boží slávě není zájem. Příliš mnoho křesťanů totiž přijímá tezi, že hlavní je opravdu „být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit“. Snažím se vyznat sám v sobě. Nemohu říci, že bych ze sebe měl dobrý pocit. Kladu si otázku, zda mi opravdu jde o Boží slávu. Na druhé straně jsem šťastný. A čím jsem starší, tím jsem šťastnější. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak mě zpravidla uvede do rozpaků, protože odpovídám stereotypně, že výborně. Myslím si ale, že „být šťastný“ není „cílem mého života“. Chce se mi říci, že cílem mého života je „vydat svědectví pravdě“. Ale mohu to říci jen s bázní a třesením – zejména teď, když předkládám tu knihu o Wurmbrandovi. Co jsem ochoten vytrpět pro Ježíše?

V postmoderním křesťanství jde o otázku téměř neslušnou. Ale nějak se jí nemohu vyhnout.

  1. října 2018

Petr Krpec: Příchod Antikrista a jeho říše

(Recenze)

Již více než rok sbírám materiály pro spis o knize Zjevení. Laskavostí autora se mi dostala do ruky i kniha Petra Krpce Příchod Antikrista a jeho říše. Knihu jsem se zájmem přečetl a prostudoval. Vznikala patrně více méně v téže době jako kniha Vytržení, jejímž autorem je Sergej Miháľ a která vyvolala v evangelikálním světě značný poprask.

Autoři se podle všeho znají. Jejich knihy se v něčem shodují (třeba v názoru, že „vytržení“ nastane před „velkým soužením“), a přece jsou mezi nimi značné rozdíly. Největší vidím v tom, že Sergej Miháľ staví mnohá svá mínění na pozorování vesmírných těles, tedy především na zatměních Slunce a Měsíce, ale málo hovoří o islámu, zatímco Petr Krpec se vesmírným tělesům nevěnuje takřka vůbec, zato dovozuje, že Antikrist vzejde z obnoveného islámského chalífátu a bude to muslim, zatímco falešný prorok bude Žid. Velmi zajímavé a skutečně přínosné je srovnání křesťanské a muslimské eschatologie. Krpcova kniha je rovněž první svého druhu, která tvrdí, že Evropa a Amerika nebudou v událostech poslední doby hrát významnou roli. Pro mě je to první kniha, která se na poslední dobu dívá z jiného než evropocentrického hlediska. Považuji to za přednost, nikoli však nedostatek.

Co si o „posledních věcech“ myslím já, v této recenzi psát nebudu – tato krátká recenze má jen upozornit na existenci Krpcovy knížky. Prozradím jen to, že na rozdíl od naprosté většiny autorů soudím, že nejenže bychom neměli vypočítávat datum konce, ale neměli bychom se ani snažit z knihy Zjevení vyčíst nějaký „jízdní řád“ událostí poslední doby. Soudím, že naprostá většina vykladačů je povzbuzena Janovými slovy z úvodu knihy „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát“, ovšem chápou je nějak ve smyslu „…aby svým otrokům ukázal, jak budou jednotlivé události po sobě následovat“. Domnívám se, že takové chápání je zásadní chybou a že knihu Zjevení je třeba číst úplně jinak. Přitom plně věřím tomu, že tato kniha skutečně zjevuje, co se má brzy stát, byť se přimlouvám, aby řecké slovo tachy (případně en tachei, jak je tomu zde) bylo chápáno spíše jako „náhle“ než jako „brzy“. Ale než toto stanovisko a zcela odlišný přístup ke knize Zjevení zdůvodním a zveřejním, uplyne ještě zhruba rok a půl, a i zde musím dodat: „Dá-li Pán“.

Kniha vyšla v Praze v roce 2015, má 172 stran v kvalitní pevné vazbě. Autor ji vydal vlastním nákladem. Lze ji objednat na internetových adresách kknihy.cz nebo samuelcz.com. Taky se dá koupit v kamenném knihkupectví Samuel v Praze, Soukenická 15. Cena 229 Kč.

 

Dan Drápal

  • 9. října 2018

Schvaloval apoštol Pavel otroctví?

Nedávno mi jeden nepřítel křesťanství poslal soupis těch nejproblematičtějších veršů ze Starého zákona. Vedla ho k tomu snaha přesvědčit mě o tom, že Starý zákon – a tedy vlastně i křesťanství, které ho považuje za součást svatých písem, je stejně krvežíznivé jako islám. Onen muž je nepochybně vzdělaný, a tak jistě ví, že pro křesťany je Pán Ježíš klíčem k celému Písmu, a že svým životem i svou smrtí mění situaci. A činí to zcela výslovně slovy z Kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… ale já pravím vám…“

Zhruba v téže době mi jeden křesťan (!) ve facebookové diskusi napsal: „Naše civilizace otrokářství zrušila a byť jednala proti Písmu, zdravý rozum říká, že nezhřešila.“ Že zrušení otroctví bylo „proti Písmu“, odvodil onen muž ze skutečnosti, že Pavel otroctví přijímal, aniž by ho zpochybňoval. A protože Pavel nevolal po zrušení otroctví, pak ho podle onoho mého přítele „schvaloval“.

Popravdě řečeno, mám z tohoto přístupu k dějinným skutečnostem docela hrůzu. Tento přístup se totiž v současnosti projevuje dvěma velmi nebezpečnými – a pomýlenými – způsoby: Jednak nehistorickými soudy nad šlechetnými muži minulosti (i prezident George Washington vlastnil otroky, a tudíž dle svých kritiků otroctví „schvaloval“), jednak snahou předělat historii k našemu obrazu. Odtud pramení vypouštění některých pasáží (či jejich předělávání) v dětských knížkách, ale i v klasické literatuře. U nás s tím začali komunisté (třeba z krásné dětské knížky Františka Župana Pepánek Nezdara byly vypuštěny kapitoly o kostele a dalších věcech, souvisejících s církví), ale současní pokrokáři zasahují do dějin a do umění ještě mnohem hlouběji. Třeba ve velkolepém filmu Titanic jsou příslušníci elit líčeni jako zbabělí sobci, ačkoli svědectví přeživších vyznívala zcela opačně: Mnozí se starali, aby byly zachráněny především ženy a děti, a sami pak zahynuli.

Jak to tedy je?

Každý z nás se rodí do určité situace. Každá doba řeší určité problémy. V každé době jsou určité kauzy, které společnost dělí. A každý z nás má určité vidění světa. Něco přejímáme zcela neproblematicky; v jiné věci se angažujeme, protože jde o věc, která je v naší době otevřená. A naše soudy a výroky jsou nutně závislé na dějinných okolnostech.

To, co psal Jan Neruda o židech, zní dnes naprosto otřesně. Z dnešního hlediska by byl tento slavný český spisovatel jasný antisemita. Jeho výroky nám ale zní takto otřesně proto, že mezi naší a jeho dobou leží holocaust. Jsem si jist, že by Jan Neruda neschvaloval hromadné vraždění židů. A patrně by se o židech vyjadřoval jinak, kdyby tušil, že jednou k holocaustu dojde.

Fjodor Michailovič Dostojevskij byl geniální spisovatel. Nepochybně to byl i velmi citlivý člověk. Když však čtete jeho vyjádření o Polácích, nechce se vám věřit, že nenávistné výpady proti Polákům napsal tentýž člověk, který napsal například Bratry Karamazovy. 

Pokud autory a dějinné postavy soudíme podle našich dnešních měřítek, vždy na nich nutně najdeme věci, které se nám nelíbí, s nimiž nesouhlasíme, které odsuzujeme. Chceme-li ale být spravedliví, měli bychom se pídit po tom, jaké boje tehdejší lidé bojovali, oč jim šlo, a zda jejich život přinesl celkově dobré či zlé ovoce.

A teď konečně k apoštolu Pavlovi. Říci o něm, že otroctví „schvaloval“, navozuje představu, že tehdy existovali lidé, kteří otroctví schvalovali, a lidé, kteří ho neschvalovali. Tedy že se o otroctví vedle jakási rozprava. Jenže ona se nevedla. Lze říci, že Pavel otroctví „přijímal“, je-li to míněno v tom smyslu, že ho nezpochybňoval. Upřímně řečeno, nejsem si jist, že v jeho době existoval nějaký myslitel, který otroctví „nepřijímal“ a volal po jeho zrušení.

Ani Ježíš, ani Pavel nebyli revolucionáři, kteří chtěli měnit společnost. Pokud něco chtěli měnit, pak to byla lidská srdce. A ta také měnili – a mění dodnes.

Podobně ahistorické by bylo tvrdit, že první křesťané „schvalovali“ či „neschvalovali“ potraty. Ty byly běžnou věcí, byť v jiné podobě než dnes. Žena porodila dítě, a když ho nechtěla, pohodila ho na ulici, kde ho sežrali potulní psi. Křesťané takto nejednali, ale, pravda, nikde v Novém zákoně nemáme výslovně uvedeno, že se to nemá dělat.

V dnešní době jsou potraty stále tématem. Možná nastane doba, kdy se společenské klima promění, a kdy nám bude zabíjení nenarozených dětí připadat stejně zvrácené jako mučení zajatců. Nicméně z postoje různých osobností k potratům můžete usoudit, jací lidé to jsou, protože potraty jsou jedním z témat společenské diskuse, či, chcete-li, společenského sporu. Jinými současnými tématy jsou třeba pedofilie nebo odnímání dětí z biologických rodin, ale jsou i mnohá další.

Zpět k onomu otroctví. Podobně jako postavení ženy, ani otroctví nebylo něco, co by Pavel zásadně zpochybňoval. A přece svými slovy „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ položil základ jak budoucí emancipace žen, tak zrušení otroctví. A není náhodou, že to byli právě křesťané, kteří tuto otázku v první polovině devatenáctého století nejprve nastolili, a nakonec po dlouhých bojích prosadili.

Pán Ježíš řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce.“ Chceme-li hodnotit nějakou postavu minulosti, přemýšlejme o tom, zač tito lidé ve svém životě bojovali a co se jim podařilo prosadit. A nemějme jim za zlé, že nebojovali v bojích, které bojujeme my. Kupříkladu velkému americkému evangelistovi Billy Grahamovi vyčítali, že neodsoudil válku ve Vietnamu. Málo mu bylo platné, že ji ani neschválil. Samozvaní morální policisté po nás často chtějí, abychom k určitým kauzám zaujali „ta správná“ stanoviska. Vy, kdo mě znáte déle, víte, že se někdy odmítám k určitým věcem vyjádřit. Proč? Vedu boje na několika frontách, a chci je vést informovaně. Jsou věci, o kterých moc nevím, nebo věci, na které nemám silný názor. Necítím povinnost vyjadřovat se úplně ke všemu. A nenechám se k tomu ani dotlačit.

Občas se objeví silné osobnosti, které určité téma nastolí. Takovou osobností byl třeba William Wilberforce, který nastolil téma otroctví v britském parlamentu – a po několika desetiletích zvítězil, když bylo otroctví zakázáno. Podobnou osobností byl patrně i Petr Chelčický se svým pojetím nenásilí. Petr Chelčický patrně předběhl svou dobu; Wilberforce vystihl její počátek. A jsou i lidé, kteří nějakou věc dokáží uzavřít. Třeba prezident de Gaulle válku v Alžírsku. Vždy je k tomu třeba statečnosti, ochoty riskovat – a někdy možná i ochoty být (přinejmenším dočasně) sám proti všem.

Šlechetný člověk rozpozná šlechetnost u jiných. I přes to, že s nimi v něčem nesouhlasí. A bere si příklad z jejich silných stránek – a nepotřebuje neustále upozorňovat na ty slabé. (Tomuto přístupu se dneska říká „dekonstrukce“. Někdy mi připadá, že v ní jde o to, dokázat, že každý je vlastně hajzl. Není, nevěřte tomu.)

Pavel otroctví neproblematizoval. Hlásal, že všichni lidé hřeší a potřebují proměnu srdce. Sám ji zakusil. A proto křesťanství jednou zrušení otroctví prosadilo. Lidé, kteří volí zkratky a například tvrdí, že nejde o proměnu srdce, ale o to, kdo vlastní výrobní prostředky, jako to tvrdil Marx, se často postarají o to, že tečou potoky krve. My touto cestou jít nemusíme. Následujeme totiž toho, který prolil krev vlastní.

  1. září 2018

 

Mé setkávání se sudetskými Němci

V roce 1959 koupili moji rodiče chalupu v Dolním Údolí u Zlatých Hor. Chalupa byla vybydlená, neměla okna ani dveře. Několik let v ní nikdo nebydlel. Elektřinu jsme zavedli až v roce 1967.
Rodiče tehdy mohli v Údolí vybírat ze zhruba stovky podobných chalup. Počet obyvatel v Dolním i Horním Údolí (původně Nieder Grund a Ober Grund) kulminoval někdy kolem roku 1890; tehdy měla tato vesnice přes tisíc obyvatel. Již před první světovou válkou a pak i během první republiky se počet obyvatel (výhradně německých) snižoval – zejména migrací do nedalekých Zlatých Hor (původně Zuckmantel) nebo do jiných městeček v okolí. Po roce 1945 byla většina Němců vyhnána. Dolní Údolí obsadili Slováci, do Horního se vrátili Němci, kteří byli koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let internováni kdesi u Vyškova. Většinou se ale nevraceli do svých původních domů. V mnohých z nich bydleli Řekové, kteří utekli ze své vlasti během občanské války v druhé polovině čtyřicátých let.
V době, kdy rodiče chalupu koupili, byla v Horním Údolí jediná česko-slovenská rodina. Pan Pavlásek byl hajný, jeho žena prodávala v místní „Jednotě“. Měli tři děti zhruba mého a bratrova věku.
Nejbližšími sousedy byli manželé Gallovi, kteří měli dceru stejného věku jako byl můj bratr Aleš, tedy čtyři roky (v roce, kdy jsme chalupu koupili). Česky neuměla. Často si k nám ale chodila hrát. Po dvou či třech letech k ní přibyla sestřička Renáta.
Jen o pár metrů dále bydleli rodiče paní Gallové, Alfréd a Anna Kutzerovi. (Jejich předkové někdy v sedmnáctém století se možná jmenovali Kučerovi, ale „naši“ Kutzerovi česky neuměli. Na rozdíl od dcery a zetě.)
Rodiče, kteří tehdy neměli moc peněz, chalupu postupně opravovali. U chalupy byla velká zahrada, kterou nám sice neprodali (tehdy panovalo jakési omezení, kolik metrů čtverečních může normální nekomunistický smrtelník vlastnit), ale nikdo se k ní nehlásil a my jsme ji považovali za svou. Až koncem devadesátých let, kdy si Zlaté Hory dělaly pořádek v katastru, ji nově vyměřili a my jsme si ji směli koupit za 100 000 korun, tedy nominálně za více než stokrát větší částku, než kterou otec zaplatil za chalupu (stála 849,50 Kč).
O kousek dál bydlel můj německý kamarád Ewald Neugebauer, s nímž jsem chodíval pást kozy.
Naši měli spoustu práce s chalupou a maminka tehdy neměla čas zahradu nějak udržovat. Zahrada byla plná starých ovocných stromů a byla dost členitá. S bratrem jsme se spřátelili jednak s Pavláskovými, jednak i s řeckými dětmi. Měli jsme tedy dobré vztahy se všemi. Postupně si děti všech etnik zvykly chodit na naši zahradu, kde jsme pak hráli na schovku, na lupiče a na strážníky apod. Rodiče na mě volali „Dane!“, z čehož starší německá generace usuzovala, že se jmenuji „Dane“, nikoli „Dan“, ale stejné mé jméno vyslovovali „Táne“. Děti doma říkaly: „Ich geh‘ zum Taane“, tj. jdu si (hrát) k Danovi (na zahradu). U lidí starší generace mi to „Táne“ zůstalo až do jejich smrti.
Když Němci viděli, že chalupu opravujeme a že s nimi zacházíme uctivě, přijali nás. To se projevilo třeba tím, že po dvou letech od koupě chalupy nám přinesli původní dvířka od pece a od kamen, které schovali před nájezdy Čechů a Slováků, drancujících pohraničí v rámci „dosídlování“. Později se mezi námi vyvinulo velmi vřelé přátelství. Starý pan Kutzer měl hospodářství, koně a dvě či tři krávy, ale přivydělával si jako cestář. Silnice tehdy ještě nebyla asfaltová a po každé větší průtrži mračen musel přijet parní válec, který ji uválcoval, aby se ztratila vymletá korýtka dešťové vody. Pak Kutzer udržoval příkopy kolem cest. Když se jim nadmul kůň nebo když se jim telila kráva, vyslala mě paní Kutzerová, abych dojel na kole pro jejího manžela. Za odměnu jsem pak dostal třeba dvě vajíčka. Od Kutzerů jsme také kupovali doma stloukané máslo, které dávali do formičky s reliéfem květinky nahoře. A do různých německých rodin jsem jezdil na kole s bandaskou pro mléko. (Kutzerovi někdy měli na prodej, ale mnohdy ne, museli odvádět státu.)
Nejstarší dítě Pavláskových, dcera Miluška, někdy pomáhala mamince v obchodě, a mně dovolili se k ní připojit. Obchod bylo společenské místo, vlastně jediné; když šel člověk nakupovat, většinou se v obchodě zdržel nejméně hodinu. Mouka, cukr a jiné potraviny se rozvažovaly do pytlíků. S Miluškou jsme se museli naučit základní potraviny jednak německy, jednak řecky. A taky německy a řecky počítat. A stal se zázrak… V obchodě spolu Řekyně a Němky začaly mluvit! Tedy…nakolik jim to dovolovala chabá znalost češtiny. Pořád si myslím, že jsme k tomu „prolomení ledů“ s bratrem přispěli, když jsme organizovali hry na zahradě „zum Táne“.
Většina Němců odešla z Údolí do Západního Německa v letech 1968-1970. Zůstaly jen tři velké rodiny. To proto, že staří rodiče se nechtěli stěhovat, a mladí zůstali kvůli nim. Koncem šedesátých let už celkem žádná diskriminace kvůli německé národnosti nebyla.
Naštěstí zůstali i Kutzerovi a Gallovi. Nyní už jsou všichni po smrti; dcery už jsou babičkami. Provdaly se za Čechy a bydlí v nedalekých Zlatých Horách. Když je občas vídám (udržují domek po rodičích), mám vždy pocit, jak život rychle uběhl. Vzpomínám na společně prožité dětství – tedy vlastně jen prázdniny. Ale já byl srdcem a duší vždy doma v Údolí, nikoli v Praze.
Už koncem šedesátých let, ale pak zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, přijížděli vyhnaní Němci podívat se na místa, kde se narodili a kde prožili dětství. Většinou se stavili u Kutzerů nebo i u Gallů. Mně trochu vadilo, že mluvili dosti nesrozumitelným dialektem. Snažil jsem se zjistit, kdo bydlel v naší chalupě, ale dověděl jsem se jen příjmení, žádné podrobnosti.
I rodáci stárli. S několika výpravami jsem prohodil pár slov ještě v tomto desetiletí. To ale už byly spíše děti nebo vnoučata původních rodáků. Někdy jsem jim mohl poradit, jak najdou to, co vlastně hledají. Jindy se orientovali celkem dobře, ale stejně jsem si s nimi rád popovídal. A musím říci, že jsem se NIKDY, ani v jednom případě, nesetkal s nějakým „šovinismem“ nebo „revanšismem“, kterým dokáží někteří naši politici strašit dodnes.
Nedávno mě pozvala jedna známá rodina na oběd, abych jim pomohl s překladem. Koupili totiž před několika lety domek v Dětřichově, což je část Jeseníku. A na domek se přijela podívat devadesátiletá žena, která v něm vyrůstala. Byla se na něj podívat vícekrát už v osmdesátých letech; to byl ale domek ve velmi špatném stavu. Nedávno prodělala těžkou nemoc, ale chtěla před smrtí ještě jednou spatřit svůj rodný domek. Přivezli ji příbuzní – byl to plný malý mikrobus. Seznámili se s rodinou mých známých, babička se radovala, že je dům krásně opravený a udržovaný, a v slzách objímala majitele i jejich děti. Říkala, že je moc ráda, že v jejím rodném domku bydlí hodní lidé.
Při obědě pak jeden z příbuzných řekl cosi ve smyslu: „To jsem moc rád, že je ten náš dům tak pěkně udržovaný.“ A pak se opravil: „Promiňte, neměl jsem to takto říkat. To už není náš dům. Teď je to váš dům.“ Řekl to vyloženě omluvně. Mně přitom jeho původní vyjádření vůbec nevadilo; nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Je pravděpodobné, že u staré paní patrně nebylo to “psychologické předání majetku” a smíření tak jednoduché a rychlé, ale lze se tomu divit? Děkoval jsem Bohu, že existují takové věci jako odpuštění a smíření. A jsem vděčný za své německé i řecké přátele z Údolí. Prožil jsem s nimi mnoho krásného.

17. září 2018