Čekám ještě nějakou bombu

Dnes završil Donald Trump první rok v prezidentské funkci. Jsem přesvědčen, že kdyby volby nevyhrál a prezidentkou Spojených států se stala Hillary Clintonová, rozjíždělo by se pronásledování křesťanů. Mnozí křesťané se právem domnívají, že zvolením Donalda Trumpa se přinejmenším zpomalil „dlouhý pochod institucemi“, díky němuž levicoví liberálové ovládli značnou část společenského prostoru, především university a média. Mnozí se tedy dívají na Donalda Trumpa jako na jakéhosi mesiáše, nebo spíše novodobého Kýra (pro lidi méně zběhlé v Bibli: Kýros byl perský král, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do vlasti).

Není ovšem jisté, zda se skutečně běh světa obrací a nastane určitá renesance konzervatismu, nebo zda se Trumpovo prezidentování nestane jen drobným zaškobrtnutím před definitivním vítězstvím levicového liberalismu (které by ovšem bylo definitivní porážkou západní civilizace). Pokud nastane to druhé, tedy pokud Trumpova éra skončí, lze očekávat, že „hněv lidu“ (rozuměj hněv Trumpových odpůrců) se obrátí proti evangelikálním křesťanům. Nemylme se – naše společnost je v současnosti rozpolcená jako nikdy jindy, ale ve Spojených státech je to ještě vážnější.

Ojedinělé prorocké hlasy varují před přílišnou sebeidentifikací evangelikálů s Donaldem Trumpem. Trump udělal i řadu dobrých věcí, o nichž levicově-liberální média nepíší, ale mnohé jeho počiny jsou morálně těžko obhajitelné.

Původně jsem nechtěl do voleb další článek psát. Vidím ale u nás analogickou situaci: Mnoho evangelikálů volí Miloše Zemana. Zdůvodňují to, jak známo, především Zemanovým postojem vůči Izraeli. Mnozí z nich si uvědomují, že se Zemanem není vše zcela v pořádku, že dělá věci morálně sporné, ne-li odsouzeníhodné, ale je pro ně rovněž jakýmsi novodobým Kýrem, prosazujícím „ty správné“ hodnoty.

Ve své první povolební reakci jsem předpověděl, že teď se spustí protidrahošovská kanonáda. Předpovědět něco takového nebylo nic těžkého – stačí si vzpomenout na nejrůznější lži o Karlu Schwarzenbergovi, které se objevily těsně před druhým kolem minulé prezidentské volby. Nicméně přiznám, se, že takové lejnomety, jaké byly zapojeny do letošní kampaně, jsem přece jenom nečekal. A to si myslím, že Zeman patrně ještě vytáhne nějaký trumf těsně před volbami, možná při prezidentské debatě.

Pravda, občas se vloudí chybička. To když na Drahoše vytáhli členství v Římském klubu, zřejmě nevědouce, že to byl Miloš Zeman, kdo se velice zasadil o to, aby vznikla jeho česká pobočka.

Že se takovými „bombami“ dají volby ovlivnit, je nade všechnu pochybnost. Vzpomínáte si ještě na „bombu“ těsně před parlamentními volbami? Bylo to lithium, které chce sociálnědemokratická vláda vlastně darovat Australanům. Byla to naprostá blbina, která se objevila na proruském serveru Aeronet, nicméně téma převzala i mainstreamová média a Andrej Babiš chutě naskočil do rozjíždějícího se vlaku. Přitom bylo jasné, že se jedná o „fejk“, že socani nic nezaprodali, že se nestalo nic, co by mělo právní konsekvence. Leč možná to jedno či dvě procenta vítězi voleb přidalo. Ihned po volbách přestalo být lithium tématem.

Nebudu rozebírat nejrůznější „fejky“, které si běžný čtenář těžko může ověřit. Vezměme si jen to, co je naprosto evidentní, co může vidět každý: Billboardy volající pro zastavení migrantů a Drahoše. Přísně vzato k nám migrují hlavně Ukrajinci a Slováci, v menší míře Vietnamci. Všichni ale víme, že tyto lidi zřejmě zadavatelé reklamy na mysli nemají. Ti migranti, které na mysli mají, tu ale zase žádní nejsou. Nicméně Drahoš je zahnán do defenzivy – může se stokrát zapřísahat, že po otevření naší země migrantům nikdy nevolal, ale u některých lidí mu to bude málo platné. Pro lidi nepříliš přemýšlivé je Drahoš podprahově spojen s islámskými teroristy. Reklama je mocná čarodějka.

Lidé taky mohou srovnávat Zemanovo „nevedení kampaně“ s noblesou, kterou prokázali další prezidentští kandidáti Fischer, Horáček a Hilšer. Nicméně mezi evangelikály je hodně těch, kteří nevidí evidentní a straší vymyšleným. Je mi to líto, protože to nezůstane bez následků. Kredibilitu evangelikálních křesťanů to sníží právě u lidí, kterým morálka není tak docela lhostejná (byť možná zabodují u voličů Tomia Okamury). Mám za to, že Boží nepřítel to dělá v naší zemi velmi vychytrale. Třeba z takové záležitosti jako církevní restituce vyždímal maximum, aby přesvědčil společnost, že církvi jde hlavně o peníze. Pokud budou křesťané lhostejní vůči nejrůznějším morálním podpásovkám, myslíte, že to přiblíží naši zemi evangeliu? Ne, Boží boj, duchovní boj, lze vést jedině čistými prostředky. Tato prezidentská volba zanechá evangelikály rozeštvané a morálně oslabené. Budeme mít co dávat dohromady.

20. ledna 2018

Nechte nám tu starou víru

aneb

Vím, komu jsem uvěřil

„Give me that old time religion“, „dejte mi to staré náboženství“ (v české verzi „Nechte mi tu starou víru“), zpívá se v jednom černošském spirituálu. Vždycky si na něj vzpomenu, když se setkám s někým, kdo přináší nějakou novou teorii, nové „poznání“, které je údajně lepší než moje (naše) stará víra.

Boží nepřítel se snaží, aby lidé nejlépe vůbec nepřišli do styku s evangeliem. Snaží se lidem zabránit, aby poznali Boha, aby si přečetli Bibli nebo aby poznali živé křesťanské obecenství. Když se mu to nepodaří, rozhodně boj o duši člověka nevzdá. Krásně to popisuje C. S. Lewis v Radách zkušeného ďábla.

Jednou z taktik nepřítele, kterou používá na zejména čerstvě obrácené (ale i na jiné neupevněné) křesťany, je k evangeliu něco přidat. Oslovili vás někdy mormoni? V Praze se s nimi člověk může setkat poměrně často. Ti mají knihu Mormon, která pro ně má stejnou váhu jako Bible. Když namítnete, že v Bibli samotné je varování, aby se k ní nic nepřidávalo, řeknou vám: „Ale kniha Mormon nic nepřidává. Ona Bibli pouze potvrzuje.“ Nicméně když se dáte k Mormonům, něco k Bibli přidáte. Nestačí vám staré, prosté evangelium.

To byla nepřítelova taktika od počátku. Svědčí o tom už list apoštola Pavla Galatským, který je možná chronologicky nejstarším z Pavlových dopisů. Falešní bratři, kteří přišli do Galacie po Pavlovi, možná Pavla a jeho evangelium přímo nenapadali. Dovedu si představit, že mluvili asi takto: „Bratr Pavel je velmi požehnaný. Ale to víte, jak to někdy bývá, požehnaní a nadšení lidé mohou být jednostranní. A on podcenil potřebu poslouchat Boha. Kázal milost, ale opomíjel, že k Bohu je potřeba se přiznat, a to tím, že přijmete Zákon, který nám Bůh dal, a dáte se obřezat.“ Netvrdím, že to probíhalo zrovna takto, ale mohlo to probíhat nějak podobně.

Od té doby se až dodnes můžete setkat s lidmi, kteří k evangeliu něco přidávají, nebo bazírují na něčem nepodstatném. Dělají z druhotné věci věc zásadního významu. Tak třeba oblíbenou hračkou nepřítele je křestní formule. „Bratře, jak jsi byl pokřtěn? Ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého? Ale to je špatně, křtít se má ve jméno Pána Ježíše Krista!“ Prozradím vám, jak to dělám já. Použiji obě formulky. Ne proto, že bych to sám považoval za důležité, ale proto, aby nově pokřtěný křesťan měl pokoj od zpochybňovačů. To, která formulace byla použita, nerozhoduje o tom, jak daný člověk porozuměl evangeliu, ani o tom, zda povede či nepovede posvěcený život. Vždy se snažím lidem zdůraznit, že Bohu záleží na našem srdci, ne na tom, zda jsme někde nepoužili nevhodnou formulaci.

Jednou z hrozeb, která poškozovala církev od novozákonních dob až dodnes, je tzv. gnóze. Toto řecké slovo znamená „poznání“. Gnostici (vyznavači gnóze) tvrdili, že mají vyšší poznání, které není přístupné „obyčejným“ lidem. Většinou se považovali za něco lepšího – obyčejní křesťané byli „tělesní“, jen gnostici byli skutečně „duchovní“. V průběhu dějin gnostici často upadali do jednoho ze dvou extrémů (oba jsou zmíněny již v Novém zákoně): Buď žili nevázaným životem, nebo naopak pěstovali přísnou askesi. Oba tyto extrémy plynuly z pohrdání tělem. Gnostici měli často své vlastní spisy – nejznámější z nich je asi apokryfní Tomášovo evangelium.

Všechny tyto odchylky vedou nakonec k tomu, že jejich vyznavači opouštějí „obyčejnou“ církev a vytvářejí si své vlastní skupiny, ať už „pravověrných“ (rozuměj: správně pokřtěných, případně obřezaných, atd.) nebo „osvícených“. Prostinké evangelium o tom, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy, že byl vzkříšen a povolal nás do obecenství s Otcem, jako by nestačilo. Jan říká ve svém listu, že „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, máme obecenství mezi sebou, a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Tomuto evangelium věřím a toto evangelium žiji čtyřicet let a nehodlám to měnit. „Nechte mi tu starou víru.“ Text spirituálu v některých verzích pokračuje: „Byla dobrá pro krále Davida, je dobrá i pro mě. Byla dobrá pro bratra Pavla, je dobrá i pro mě.“

Skutečná tragédie není v tom, že jsme byli „špatně pokřtěni“ nebo v něčem podobném. Skutečná tragédie je, pokud nám chybí obecenství ve světle.

Končím slovy ze závěru listu Judova: „Na konci času budou posměvači, kteří budou žít podle svých vlastních bezbožných žádostí. To jsou ti, kteří vytvářejí rozdělení, lidé duševní, kteří nemají Ducha.

Vy však, milovaní, budujte se ve své nejsvětější víře, modlete se v Duchu Svatém, zachovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu.“

17. ledna 2018

Poděkování „málo úspěšným“ pastorům

Mám přítele. Je pastorem malého sboru. Je to opravdový, ryzí, poctivý člověk. Znám ho už léta. A občas – možná tak dvakrát do roka – ho přepadnou pochybnosti, zda to, co dělá, má vůbec cenu.

Vše dělá ve svém volném čase – připravuje nedělní kázání a spolu se svou ženou se věnuje lidem, a to jak členům sboru, tak jiným (zpravidla známým členů sboru), kteří s ním chtějí řešit nějaký svůj problém, nebo si jen tak popovídat.

Tento článek píšu, protože chci jemu a všem jemu podobným pastorům malých sborů poděkovat a vzdát hold. A chtěl bych je povzbudit: Vaše práce není marná v Pánu.

Podle průzkumů veřejného mínění je církev velmi nedůvěryhodnou institucí – je méně důvěryhodná než parlament či vláda, a to už je co říci. A povolání pastora (duchovního, faráře, kněze – jak chcete) rozhodně není u mimokřesťanské veřejnosti v úctě.

Podle jiných průzkumů, tentokrát ze Spojených států, je povolání pastora jedním z nejnebezpečnějších povolání vůbec. Je nebezpečnější než povolání hasiče či kaskadéra. Třicet procent pastorů a padesát procent misionářů prý skončí špatně. Nejčastěji vyhořením.

Sám zakouším hodně nepřátelství, když píšu na Neviditelného psa, případně do jiného média. Často jsou to urážky od lidí, kteří mě nikdy nepotkali, ale zpravidla nejde o mě. Tito kritici mají pifku na církev jako takovou.

Hodně se dá přičíst na vrub nešťastné otázce restitucí. Je mi hloupé se hájit tím, že patřím do Křesťanských společenství, která si žádné státní finance nikdy nenárokovala a jichž se restituce nijak netýkaly. Je mi hloupé hájit se tím, že jsem už počátkem devadesátých let upozorňoval, že tato věc církvi velmi ublíží. Přestože jsem restituce vždy považoval za nešťastné, nepřátelství vůči církvi by zde existovalo i bez nich.

V osmdesátých letech jsem od lidí často slyšel okřídlenou větu „když jsem byl malej, chodil jsem na náboženství a katecheta mě vždycky mlátil“. Slyšel jsem to tolikrát, že jsem nakonec dospěl k závěru, že je to jakési klišé. Je to věta, kterou někdo vyslovil, aby vám naznačil, že se s vámi nechce vážně bavit. Tak jsem to tak začal brát. (Jistě, asi někde opravdu existoval nějaký katecheta, který děti mlátil.)

Dneska už ti lidé nežijí. Ani ti katecheté, ani ti mlácení. Na posledním soudu je Pán všechny odmění podle jejich skutků. Nepřátelství vůči církvi však přetrvává. Domnívám se, že mnozí z těch kritiků žádného pastora nikdy neviděli a s církví ve skutečnosti žádnou osobní zkušenost nemají.

Já ale vím, jak je to doopravdy. Vím také, že existují pastýři malých sborů, a že ty sbory zůstávají malé, protože jejich vedoucí má nějakou charakterovou vadu. Může to být sklon k manipulaci, může to být potřeba (alespoň někomu) „velet“, a někdy to může být i docela obyčejná lenost. O těch nyní psát nechci. Chci povzbudit ty, jejichž hlavní „činnost“ spočívá v tom, že druhé lidi trpělivě poslouchají, modlí se za ně a snaží se je vyučovat z Božího Slova. Mnohdy dají dobrou radu, kterou dotyčný stejně neposlechne. Nezřídka se stane, že někomu pomohou – i finančně – ale ten, jemuž pomohli, se po čase obrátí proti nim. V některých případech – a není jich málo – si najdou jiný sbor a pak přijdou pastorovi sboru, v němž uvěřili a do jisté míry vyrostli, říci, jak to dělá špatně a že by si měl vzít příklad z toho či onoho (přičemž dotyčný pastor dobře ví, proč si ten příklad z toho či onoho vzít nechce, ale nebude to svému kritikovi povídat, protože by to byly svým způsobem drby).

Vás věrné pastory chci povzbudit. Za to, co děláte, berou různí terapeuti pět stovek za hodinu, ba i více. A vy často sloužíte lidem, kteří by si tu pětistovku nikdy dovolit nemohli. (Nechť prosím čtenář nebere předchozí větu jako špičku proti terapeutům a poradcům; někteří z nich dělají skvělou práci. Nejde mi o to, abych pohaněl poradce, ale abych povzbudil pastory.) Všichni jsme rádi, když nás někdo trpělivě vyslechne. Někdy ovšem musíte dát radu, o níž tušíte, že se dotyčnému nebude líbit. Třeba už jen proto, že po něm bude něco vyžadovat. Může to být omluva, přiznání si vlastní viny, nebo třeba i rozhodnutí nepřejídat se či něco podobného. Dnešní lidé chtějí „bezbolestné“ rady, a my mnohdy víme, že je dát nemůžeme. Někdy pociťujete velkou frustraci, když se do někoho časově i emocionálně investujete a zpočátku se zdá, že je vše na dobré cestě, ale pak se dotyčný třeba vrátí k drogám nebo si (znovu) najde milenku či milence. Může se rovněž stát, že se na vás obrátí člověk, který evidentně volí hřích, ale chce po vás, abyste mu jeho nemorální rozhodnutí posvětili. Někdy není úplně snadné dát dobrou radu, když už předem tušíte, že daného člověka spíše naštvete.

Vaše složitá situace má jediné řešení: Je jím hluboké niterné společenství s Pánem Ježíšem. Potřebujete si neustále připomínat, že sloužíte Bohu, nikoli lidem. A že Bůh o vás ví a celé situaci rozumí.

Vím, že mnohdy dokážete potěšit zoufalého člověka. Jste ochotni se dál bavit i s tím, nad nímž mnozí jiní – příbuzní, sociální pracovníci, ale i různí poradci či jiní pastoři – už zlomili hůl.

Zkuste se na svůj sbor dívat nikoli jako na lán, ale jako na zahradu. Lán – to je doména (některých) apoštolů nebo evangelistů. Zahrada nezvyšuje každoročně výnos. Je na ní neustále co dělat – jen zkuste nechat zahrádku tři měsíce vlastnímu osudu. Někdy pouze opakujete to, co jste dělali vloni. Přál bych vám početní růst, ale pokud se nedostaví, neznamená to, že je všechno špatně. Nemusíte absolvovat další konferenci pro vedoucí, abyste se dověděli „jak na to“. Možná nikdy nebudete jedničkou ani ve svém městě, natož v celém kraji.

Mám teď před duchovníma očima tváře některých z vás. Chci vám poděkovat a chci vás povzbudit. Velice si vás vážím. Proto opakuji: Vaše práce není v Pánu marná.

27. prosince 2017

Vítězný defétismus

 „Výhodu to má tu,“ podotkl Šklíblatík, „že když spadneme a rozsekáme se na cimprcampr

o skály, budeme mít jistotu, že se neutopíme v řece.“

 

Když jsem předpověděl, že v druhém kole prezidentské volby se utkají Mirek Topolánek a Miloš Zeman, byl jsem Olinem Kadlecem nařčen z defétismu. Prý to budou takoví lidé jako já, kteří odeberou hlasy kandidátům, schopným Miloše Zemana porazit. Toto nařčení mi stojí za repliku v podobě článku.

Předně si nemyslím, že bych měl takový vliv, abych mohl výrazným způsobem ovlivnit volby. Důležitější je ale to, že nikdo z odběratelů mých článků a dalších čtenářů by nemohl být mou prognózou pohnut k tomu, aby v prvním kole Mirka Topolánka nebo Miloše Zemana volil. Naopak, můj článek by tyto lidi, nakolik je znám, měl podnítit k tomu, aby k volbám šli a hodili hlas někomu jinému.

Udělám to přesto, že tuším, že to nebude stačit. Jeden z důvodů, proč to podle všeho stačit nebude, v článku zmiňuji: Neschopnost demokratů se domluvit. Napsala mi řada lidí, že oni budou radši než Drahoše volit Horáčka nebo Fischera. Všem jsem odpověděl, že jim přeji hodně štěstí a že kdybych si myslel, že se podobně rozhodne řada mých demokraticky smýšlejících přátel, přizpůsobil bych se. Prostě si myslím, že Jiří Drahoš má šance největší. Kdybych si myslel, že je má Michal Horáček, volil bych jej. Kdybych si myslel, že je má Pavel Fischer, volil bych jej.

Jenže neschopnost demokratických sil se domluvit bude mít patrně za následek, že zde bude velmi, velmi dlouho vládnout druhá Babišova vláda bez schválení Poslaneckou sněmovnou, pokud nenastane situace ještě horší, totiž že nám bude vládnout koaliční vláda ANO – KSČM – SPD. Tato možnost je reálná, ale není důvodu se tomu vnitřně poddávat.

Jsem přesvědčen, že my křesťané bychom se měli v politice angažovat, neměli bychom ji přenechávat ostatním. Nicméně je mi jasné, že Království boží je z jiného světa a nenastane na zemi na základě demokratických voleb. Dívat se na to, že demokracie dostává na frak, není sice nic příjemného, ale křesťanství může kvést i v diktatuře. Já jsem v životě v jednotlivostech nikdy moc nevyhrával, ale když se ohlédnu zpět, nejsem nespokojen. Nezapomínal jsem na to, že heslo „Pravda vítězí“, které je na prezidentské standartě, má méně známé pokračování: „…i když na čas poražena bývá.“ A vždy mi bylo blízká lakonická odpověď Řeků, když jim Peršané, kteří byli v obrovské početní přesile, vzkázali, že pro množství perských šípů neuvidí slunce. „Budeme tedy bojovat ve stínu“, odpověděli. Prostě beru přesilu vážně, ale necouvám před ní. A jsem přesvědčen, že mnozí mě v mém postoji následují a následovat budou. Ne, kvůli mně a mým příznivcům Zeman rozhodně nezvítězí.

Jako motto jsem v úvodu zkopíroval jedno z defétistických slov Šklíblatíka z Letopisů Narnie. Šklíblatík mluvil defétisticky v podstatě pořád. A přece v rozhodující okamžik zachránil situaci. Takto promluvil k Čarodějnici, která vládla podsvětím, do něhož se nechtěně dostali:

„Jenom ještě slovíčko, milostivá,“ pravil, jak se belhal od krbu zpátky. Jedno jediné slovíčko. To, co jste tu říkala, je úplná pravda, za to bych nedal ani zlámanou grešli. Vždycky jsem chtěl vědět to nejhorší a pak tomu čelit co nejstatečněji. Takže se s vámi nebudu hádat o nic z toho, co jste řekla. Ale i tak vám musím ještě něco povědět. Dejme tomu, že jsme si opravdu jen vysnili to všechno: stromy a trávu, slunce, měsíc a hvězdy, i samotného Aslana. Dejme tomu, že ano. Pak můžu říct jen to, že se mi ty vymyšlené věci zdají daleko důležitější než skutečné. Dejme tomu, že tahle vaše černá díra je jediný svět. V tom případě, milostivá, nestojí celý svět ani za starou bačkoru. Když se to vezme kolem a kolem, je to dost zvláštní, ne? Podívejte se: Podle vás jsme jenom děti a vymýšlíme si. A pouhé čtyři děti si dokázaly vymyslet svět, proti kterému ten váš vypadá pěkně zvadle a vybledle. Proto se budu držet toho vymyšleného. Stojím na Aslanově straně i v případě, že není žádný Aslan. Budu se snažit žít jako poctivý Narnian, i když vůbec žádná Narnie není. Takže vám uctivě děkujeme za večeři, a pokud jsou moji společníci hotovi, odcházíme tímto od vašeho dvora a vydáváme se do tmy hledat Hoření svět, dokud budeme žít. Ne že bych si myslel, že budeme žít nějak zvlášť dlouho, ale ani mi to moc nevadí, je-li celý svět vážně tak nanicovatý, jak říkáte.“

Vy nečtete Narnii? Ale to byste měli!

16. prosince 2017

Prokletí pornografie

Poprvé jsem se s pornografií setkal jako gymnasista na tréninku ragby. (Ano, Dan Drápal kdysi hrával dorosteneckou ligu za pražskou Slávii, ale to už je opravdu dávno.) Správce hřiště tam ukazoval švédské pornografické časopisy hloučku mých spoluhráčů. Musel jsem hodně natahovat krk, abych přes ten chumel viděl, co si to vlastně prohlížejí, ale nijak mě to nezaujalo. Druhé setkání bylo až během vojny. Tentokrát šlo o amatérské černobílé fotografie mladých lidí, které pak bylo možno potkat na ulici. Bylo mi jich spíš líto.

Kupodivu nejvíc upoutal mou pozornost pornografický text ve formě inzerátu („Hledám lodičku…“), který četl někdo, kde seděl pode mnou v přeplněné tramvaji. Ano, číst někomu přes rameno se nemá. Ten text mi ulpěl v paměti a dost dlouho jsem se ho zbavoval. Delší dobu jsem se cítil znečištěný.

To je vše. S pornografií jsem tedy neměl nikdy žádný problém. Proto mě překvapilo, když jsem se několikrát setkal s mladými lidmi, upřímně věřícími křesťany, kteří měli s pornografií problém dost velký a u kterých jsem se nejprve divil, že s ní vůbec přišli do styku. Brzy jsem ale pochopil, že to bylo pro ně velmi snadné. Stačilo, že používali počítač. Ještě dlouho před pubertou se nějak dostali na pornografické stránky. Ostatně, mě se to koncem devadesátých let stalo jednou také – ty stránky byly velice vlezlé a nějak se mi nainstalovaly do počítače bez jakéhokoli mého přičinění. Musel jsem tehdy volat na zákaznickou linku mého antivirového programu, kde mi poradili, jak se toho zbavit.

Těm hochům bylo nějakých osm, devět let. Několikrát si ty nahotinky prohlíželi, zasmáli se a šli hrát nějakou počítačovou hru.

Jenže když se pak v pubertě sexuálně probudili – bylo to po několika letech – už věděli, kde hledat. A než jim bylo dvacet, stali se z nich závisláci.

A teď z jiného soudku. Četl jsem v jedné americké knížce strašlivou věc: Jistý majitel velkého hotelu, v jehož velkém sále se pravidelně pořádají konference – dentistů, lovců zvěře, paraglidistů, advokátů – ale také pastorů – řekl, že návštěvnost jejich hotelového pornokoutku během konferencí pro pastory nijak nepoklesne. Přímo mě zamrazilo, když jsem to četl. Do jisté míry mi to vysvětlilo, proč je americké křesťanstvo přes svou početní sílu duchovně poměrně slabé. Jestli i pastoři…

Mám naději, že v České republice to je přece jenom o něco lepší – přinejmenším v evangelikálních kruzích. Přesto pornografie vážně ohrožuje i křesťany. A je lakmusovým papírkem našeho odhodlání bojovat s hříchem a dosáhnout svobody.

Proč je pornografie špatná? Důvodů je celá řada a já si nečiním nárok, že je všechny vyjmenuji. Zmíním pouze tři, které považuji za nejdůležitější. Předně je třeba si uvědomit, že jde o svého druhu průmysl, v němž se točí miliony. Některé ženy, případně muži, do toho šli dobrovolně, ale mnozí k tomu byli přinuceni. Neslyšeli jste o obchodu „s bílým masem“? A pokud s pornografií bojuješ – nebo už ani nebojuješ – je ti opravdu jedno, že se na tom s největší pravděpodobností podílíš? Neklam sám sebe – zde neexistuje žádný fair trade!

Pokud žiješ v manželství, pak je pornografie jen jistou formou manželské nevěry. Ve většině párů, kde je manžel závislý na pornografii, sexuální život příliš nefunguje. Pokud má mít muž sex se ženou z masa a kostí, je to svým způsobem mnohem náročnější, než se ukájet při pornu. Žena má totiž své touhy, své reakce, a muž se musí mnohem více nasadit. Nemůže vše ovládat sám, musí brát ohled na manželku … a ona možná už nemá tak lepou postavu, jako slečna z časopisu nebo z internetové pornostránky. Setkal jsem se s řadou mužů, kteří už o sex se svou manželkou nestáli – porno jim stačilo. Tam mohli všechno ovládat. Pornografie je sobectví a zbabělost.

Konečně třetí argument: Pro křesťana je špatná jakákoli závislost. „Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ Na pornografii se nikdy nedívají svobodní lidé – snad kromě první zkušenosti. Člověk, který pornostránky navštěvuje, si brzy vypěstuje závislost. Je to podobné jako s drogami nebo alkoholem.

Cesta ke svobodě je ovšem otevřená. Předpokládá ale určitou statečnost a odvahu nasadit se. Ano, cesta ke svobodě je bezesporu otevřená, ale to neznamená, že je snadná. „Ještě jste se hříchu až do krve nezprotivili.“ Prvním krokem je přiznání si reálného stavu. Druhým krokem je to, čemu říkám „kvalitní rozhodnutí“. Zpravidla budeme potřebovat pomoc nejbližších bratří ze sboru. Poprosme je o přímluvu, o společnou modlitbu, a poprosme je, aby se nás pravidelně ptali, jak na tom jsme – zda jsme opět neupadli. Znovu opakuji: Cesta ke svobodě je otevřená. A někomu možná zachrání – kromě věčného života – i manželství.

14. prosince 2017