Katastrofa křesťanů

recenze

Autoři Michal Řoutil, Petra Košťálová a Petr Novák dali dohromady pozoruhodné dílo. Kniha Katastrofa křesťanů má podtitul Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914-1923. Těmito daty se nenechte mýlit. V knize se dočtete o tom, co předcházelo masakrům v uvedených letech – kniha vás uvede do dějin Turecka v devatenáctém století i v letech těsně před vypuknutím první světové války. Je to pozoruhodné dílo, a jsem přesvědčen, že nejen z hlediska českého čtenářstva. Domnívám se, že takto zevrubné pojednání tématu likvidace křesťanů v Osmanské říši a následně v Turecku je patrně ojedinělé i v celosvětovém měřítku. Všechna tvrzení jsou pečlivě doložena citáty z dobových materiálů. Vlastní text knihy má 556 stran, doplněných o 92 stran poznámek. Seznam použité literatury vydal na 48 stran. Kniha je vybavena celou řadou pozoruhodných ilustrací, běžnému laikovi těžko přístupných mapek a fotografií.

         Masakry křesťanů, které vyvrcholily během první světové války a těsně po ní, nebyly v Osmanské říši žádnou novinkou. O Osmanské říši se někdy říká, že byla tolerantnější než křesťanská Evropa, a jako doklad se zpravidla cituje, že v Osmanské říši našla útočiště řada Židů, vypovězených roku 1492 ze Španělska. Že se jedná spíše o legendu a jakýsi optický klam, mi došlo, když jsem překládal knihu Ibn Warraqa Proč nejsem muslim, která tuto anomálii dává do správných proporcí. Skutečností ovšem zůstává, že někdy vládl v Osmanské říši po dlouhá období relativní klid a mír, a že jednotlivé komunity (v osmanské říši se jim říkalo millety) se mohly spravovat podle svých vlastních zvyklostí. Ještě v devatenáctém století platilo, že arménský millet byl považován za státotvorný a relativně neproblémový. Arméni sídlili zejména na východě dnešního Turecka a pod Kavkazem – na území mnohonásobně větším, než je současná Arménie. Kromě toho ale sídlilo mnoho Arménů i v tehdejším hlavním městě Istanbulu, kde patřili k elitě. Mnozí arménští intelektuálové 19. století neusilovali o samostatnost Arménie a viděli svou budoucnost v rámci mnohonárodní Osmanské říše. Kniha zachycuje určité napětí, které panovalo mezi arménskou elitou ve velkoměstech a prostými arménskými rolníky na východě země.

         Přesto už v 19. století (jako ostatně ve všech staletích předchozích) docházelo čas od času k masakrům. Českého čtenáře možná překvapí, že vydatnou měrou se na nich podíleli i Kurdové, jejichž postavení bylo tehdy zcela jiné než dnes. Mezi zemědělskými Armény a bojovnými Kurdy panovalo napětí – a Arméni většinou tahali za kratší konec.

         V Osmanské říši žili kromě Turků a Arabů tři početné křesťanské menšiny – Arméni, Řekové a Asyřané, a dále početná menšina židovská. Křesťané tvořili více než čtvrtinu obyvatelstva říše. V dnešním Turecku je křesťanů méně než 1 procento. Vidíme tedy, že v současnosti probíhající likvidace křesťanů v blízkovýchodních zemích má nač navazovat.

Musím se přiznat, že některé stránky jsem nedokázal nepřeskočit. Kniha totiž dokumentuje neuvěřitelné ukrutnosti, jichž se Turci, případně Kurdové dopouštěli na uvedených menšinách.

Autoři se ovšem neomezují na popis událostí. Hledají vysvětlení, co k nim vedlo. Uvádějí nás do smýšlení tureckých politiků – i do smýšlení církevních a intelektuálních představitelů postižených národů.

Zajímavé je, že židé na tom byli o něco lépe než křesťané. Jak Turecko sláblo, snažily se evropské státy zasahovat do jeho vnitřních záležitostí – a občas i chránit křesťanské menšiny. To mělo ovšem patrně nezamýšlený efekt: příslušníci křesťanských menšin začali být vnímány jako agenti nepřátelských mocností. Židy nikdo takto nehájil, a proto za „agenty Západu“ považováni nebyli (viz str. 40). Tato skutečnost byla možná i za přátelstvím mezi Tureckem a Izraelem, které skončilo až během vlády současného prezidenta Erdogana. Autoři dále píší, že evropské mocnosti vzbuzovaly někdy v křesťanech v Osmanské říši nerealistická očekávání, což těmto křesťanům nakonec hodně ublížilo (str. 48).

Kromě popisu událostí a vysvětlení, proč k nim došlo, obsahuje kniha i cenné informace o tom, jak se vyvíjel život zbytků menšin v Turecku poté, co největší vlna vyvražďování opadla, a jak se jednotlivé národy – Turci, Řekové, Arméni aj. – vyrovnávaly s touto tragickou minulostí. Se zájmem jsem četl zejména kapitolu o tom, jak se s genocidou Arménů vyrovnávali a dodnes vyrovnávají turečtí intelektuálové.

Kniha dále obsahuje kapitoly pojednávající o tom, jak se o událostech v Osmanské říši psalo v dobovém českém tisku a jak se masakry jednotlivých národů promítly do umění – do literatury, výtvarného umění, ale i do filmové produkce.

Knihu považuji za naprosto jedinečné dílo, které splňuje veškeré nároky odbornosti, a přitom je psáno velmi čtivě. Předpokládám, že ve svém oboru sehraje podobnou úlohu, jako např. Masarykovo dílo Rusko a Evropa nebo Poválečná Evropa Tony Judta.

Největší zásluhu na vzniku této knihy má nesporně Mgr. Michal Řoutil, Ph.D. Michal Řoutil původně vystudoval rusistiku (na Filosofické fakultě UK) a později ještě kurz syrské aramejštiny na Katolické teologické fakultě UK. Věnuje se problematice Blízkovýchodních křesťanů a je podle všeho největším odborníkem na toto téma.

PhDr. Petra Košťálová, Ph.D. vystudovala etnologii a historii a věnuje se zejména arménskému jazyku a kultuře. Vydala již řadu publikací na toto téma a rovněž překládá z arménštiny.

PhDr. Petr Novák, Ph.D. vystudoval historii a politologii na Filosofické fakultě UK a věnuje se zejména ruské a sovětské zahraniční politice a dějinám Blízkého východu a Turecka.  

Knihu vydalo letos nakladatelství Pavel Mervart v Červeném Kostelci. Má 743 stran a prodává se za 599 Kč.

4. července 2017

 

Rodinný přítel

 (recenze)

 

Do kina chodím zřídka. Jsem totiž přesvědčen o tom, že to, co do sebe vpouštíme (tj. na co se díváme, co posloucháme a co opakujeme) určuje naše nitro. Rovněž věřím, že ve mně přebývá Duch svatý, a nechci Ducha svatého, který ve mně přebývá, vystavovat nějaké nečistotě. Když předem vím, že film bude plný násilí nebo sexuálních scén, ani neuvažuji, že bych na něj do kina zašel. Odejít z kina během promítání je sice možné, ale vyžaduje to zpravidla větší rozhodnost než odložit knihu, kterou jsem rozečetl, ale po čase jsem zjistil, že  mě nijak nepřiblíží ani k Bohu, ani k mým bližním.

         Na druhé straně nechci být zákoníkem. Vím, že sice nejsme ze světa, ale žijeme ve světě, a chceme-li zvěstovat evangelium, je dobré vědět, čím žijí a jak přemýšlejí lidé, kterým chceme dobrou zprávu předat. A tak čas od času do kina zajdu.

         Když jsem viděl a četl reklamy na film Rodinný přítel (první film trilogie Zahradnictví), nezaznamenal jsem žádný negativní signál. (Takovým signálem pro mě byly námitky některých sekulárních kritiků vůči filmu Masaryk. Jednak je tam několik historických fabulací, a především souložící hlavní postava filmu. Ne, na ten film nepůjdu.)

         Film Rodinný přítel předčil mé očekávání a příjemně mě překvapil. Devět desetin děje se odehrává za války, v Protektorátu. Film dokáže naznačit děsivou atmosféru (při zatýkání odbojářů), nicméně jediná krev, která ve filmu teče, je krev zabíjené vánoční husy, a ani její „poprava“ se neděje v přímém přenosu. A konečně není ve filmu jediná sexuální scéna, ačkoli se jedná o film o hlubokých lidských citech. Na tento film byste mohli vzít i děti.

         Nebudu vám prozrazovat zápletku. Řeknu jen to, že je to film o lidských charakterech a o vážném morálním dilematu, které je věrohodné a v reálu představitelné. A světě div se, muži se v tomto filmu chovají jako skuteční chlapi. Jaký to div v době, která muže líčí zpravidla jako slabochy, sobce  nebo směšné figurky, a která i na velikánech musí najít nějakou skvrnu, prý aby nám připadali „lidštější“. Ano, muži se chovají statečně, nadto neokázale, bez jakéhokoli zbytečného patosu. Ve filmu je i jedna negativní postava, Marie, švagrová hlavní hrdinky filmu Vilmy (tu hraje jako obvykle výborná Aňa Geislerová). Typická česká závistivá a sobecká matrona, vylíčená ovšem velmi věrohodně a rovněž bez patosu (který by v tomto případě musel být negativní). Skvěle ji zahrála Sabina Remundová.

         Je-li ve filmu něco poněkud umělého, pak snad to, že se téměř celý odehrává v kulisách nádherných funkcionalistických budov. To ale nevadí; trochu to navozuje atmosféru třicátých a čtyřicátých let minulého století. Nedostatek potravin při oslavě Vánoc roku 1944 je jen naznačen. Bez vyhrocených scén je pojat i příchod Rudé armády. Rudoarmějci v tomto filmu nikoho neznásilní, děti si s nimi hrají, jen scéna, kdy se ruský voják s kamennou tváří projede na koni uklizeným bytem v přízemí funkcionalistické vily naznačí, že kulturní šok mohl být i dosti silný. Ale i tato scéna končí bez následků.

         Není to film akční, není to detektivka, není to komedie, není to film historický. Ano, je to film psychologický. A velmi zdařilý – už teď se těším na pokračování. Druhý díl má přijít do kin v září tohoto roku. Od filmu Kawasakiho růže (od stejných autorů, scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka, natočeno v roce 2009) jsem takhle dobrý český film neviděl. (Ano, přijímám námitku, že tak často do kina zase nechodím.)

30. dubna 2017

© 2013 Dan Drápal