Cesta k Božímu srdci

recenze

 

Před několika málo dny vydalo nakladatelství Návrat domů knihu Bůh Otec s podtitulem Cesta k Božímu srdci. Autorem je americký misionář Dave Patty, který působil v Havířově a nyní žije ve Frýdlantu nad Ostravicí. Je rovněž zakladatelem Křesťanské akademie mladých.

Troufnu si nyní učinit prohlášení, které bude znít velmi nadneseně: Je to možná nejdůležitější kniha, jaká u nás letos vyšla.

Ač to z názvu tak nevypadá, kniha by mohla nést i titul „Cesta k srdci tvého otce“, a pro někoho snad i „Cesta k srdci tvého syna“.

Dotýká se totiž možná nejvážnějšího problému našeho národa v současnosti, kterým je absence otců. Dave Patty vidí jako cíl pro každého z nás, abychom měli s nebeským Otcem velmi osobní, ba intimní vztah. To se ale jeví jako nemožné lidem, kteří se svým pozemským otcem udělali negativní zkušenost – zakusili jeho nezájem, tvrdost, někdy dokonce týrání (psychické i fyzické), případně otcovu pouhou … absenci. Když pak takový člověk přijde do církve a slyší, jak se někdo modlí „Tatínku…“, může to pro něj být pěkný šok. Vím, o čem mluvím, poznal jsem takto šokovaných lidí pěknou řádku.

Jako pastýř jsem si zvykl se v pastoračních rozhovorech už téměř instinktivně pídit po tom, jaký měl daný člověk vztah ke svému otci. Tam totiž bývá mnohdy kořen problémů. Nemá tím být řečeno, že za všechno může náš otec. Problémy mají i lidé, kteří měli otce příkladného. A pokud nám otec něco nedal, je to možná tím, že to sám neměl.

Dave Patty vychází z toho, jaký měl vztah nebeský Otec ke svému Synu Ježíši Kristu. Identifikuje čtyři klíčové oblasti: Jsou to identita, láska, zalíbení a postavení. To vše dal nebeský Otec svému Synu a totéž má dát pozemský otec svým synům a dcerám. Jenže k tomu dochází jen velmi částečně, pokud vůbec. A nás to velmi silně poznamená. Cele se uzdravit můžeme pouze tehdy, když nalezneme vztah ke svému nebeskému Otci. Pak se také cele uzdraví náš vztah k otci pozemskému.

Tomuto uzdravení brání pět „srdečních chorob“, kterými jsou hřích, neodpuštění, modlářství, lži a vnitřní sliby (zařeknutí se).

Kniha je návodná – jako celá řada amerických knih. Ale vůbec jí to nevyčítám. Když jsem ji překládal, neměl jsem k ní odtažitý přístup, ale současně jsem ji prožíval a procházel jí jako čtenář, který ji bere naprosto vážně. Nemohu být osobní a nemohu zde vysvětlit, o co v mém případě šlo, ale pouze řeknu, že skrze tuto knihu se mnou jednal Bůh. Něco podobného jsem v minulosti zažil snad jen jednou, když mě někdy před pětatřiceti lety četba Lewisovy knihy K jádru křesťanství usvědčila z hříchu a přiměla k pokání.

Věřím, že tato kniha poslouží mnohým ke skutečnému uzdravení. Mnozí se setkají se svým nebeským Otcem a smíří se se svým otcem pozemským. A jistě se stanou lepšími otci svým dětem, pokud je mají.

Kniha má 213 stran a prodává se za 289 Kč.

 

7. prosince 2017

 

Nápadník

 (recenze)

 

Mám moc rád filmy režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. Obdivuji, že dokáží jít proti proudu a točí filmy, které nejsou akční. Dokáží se vyhnout zobrazování násilí nebo erotických scén. Přitom z jejich filmů vyzařuje duch doby (mám na mysli duch doby, do níž je vsazen děj filmu). Dokázali zachytit tísnivou atmosféru protektorátu v prvním dílu trilogie „Zahradnictví“ a stejně dokázali zachytit i atmosféru druhé poloviny padesátých let (kterou už pamatuji, byť jsem byl pouze dítko školou povinné) v třetím dílu, nazvaném „Nápadník“. (Druhý díl mi unikl, když ho tady v Jeseníku dávali, měl jsem tu právě vnoučky.) Jejich postavy jsou uvěřitelné a role dobře zahrané.

         Nicméně musím říci, že „Nápadníka“ považuji za film zatím nejslabší. Všechny výše uvedené klady ovšem platí i o něm. Mohl bych zmínit ještě dobře zachycené exteriéry – dobová auta, „Mototechnu“ i „Pramen“, to vše již sám pamatuji a všechno to „sedí“. Jediné, co se dá filmu vytknout, je, že nenavozuje žádné silné téma, které nutí diváka k přemýšlení. Ve srovnání se skvělým filmem Kawasakiho růže, ale i s prvním dílem trilogie Zahradnictví („Rodinný přítel“) nenabízí nic významného k rozvažování. V jedné z recenzí jsem se dočetl, že film ukazuje „generační střet“ mezi despotickým otcem a jeho dcerou Danou, která miluje někoho jiného než chlapce, kterého jí otec vyhlédl. Dá se to tak říci, ale podobný střet by se mohl odehrát ve všech generacích od starověku po současnost; o generacích otce Jindřicha či dcery Dany mnoho nevypovídá.

         Mně osobně zaujala scéna, kdy se antikomunista Jindřich Rod při výslechu na StB dovídá, že jeho schůzky s antikomunistickými přáteli jsou pečlivě monitorovány, a kdy nakonec zjistí, že udavačem byl jeho snad nejlepší přítel, otec chlapce, za nějž by Jindřich rád provdal svou dceru Danu. Film celkem věrně zachycuje změnu v postojích StB, které od konce padesátých let až do sametové revoluce šlo spíše o monitorování a přehled o možných nepřátelích, než o zavírání a mučení. Krutý počátek padesátých let jsem si pamatovat nemohl; prvně mě StB kontaktovala v osmnácti letech (neřekli mi ovšem, že jde o StB, představili se jako „Krajská správa pasů a víz“ a na půdě tohoto úřadu se setkání také odehrávalo) a po celou dobu až do sametové revoluce se chovali podobně, jak je ve filmu předvedeno. Toto téma je ale ve filmu spíše okrajové.

         Abych to shrnul: Jste-li jako já a máte čas, na film zajděte. Možná vás nenadchne, ale téměř určitě vás nenaštve. Jestli ale chcete zhlédnout opravdu dobrý film těchto autorů, sežeňte si Kawasakiho růži.

21. listopadu 2017

© 2013 Dan Drápal