Rodinný přítel

 (recenze)

 

Do kina chodím zřídka. Jsem totiž přesvědčen o tom, že to, co do sebe vpouštíme (tj. na co se díváme, co posloucháme a co opakujeme) určuje naše nitro. Rovněž věřím, že ve mně přebývá Duch svatý, a nechci Ducha svatého, který ve mně přebývá, vystavovat nějaké nečistotě. Když předem vím, že film bude plný násilí nebo sexuálních scén, ani neuvažuji, že bych na něj do kina zašel. Odejít z kina během promítání je sice možné, ale vyžaduje to zpravidla větší rozhodnost než odložit knihu, kterou jsem rozečetl, ale po čase jsem zjistil, že  mě nijak nepřiblíží ani k Bohu, ani k mým bližním.

         Na druhé straně nechci být zákoníkem. Vím, že sice nejsme ze světa, ale žijeme ve světě, a chceme-li zvěstovat evangelium, je dobré vědět, čím žijí a jak přemýšlejí lidé, kterým chceme dobrou zprávu předat. A tak čas od času do kina zajdu.

         Když jsem viděl a četl reklamy na film Rodinný přítel (první film trilogie Zahradnictví), nezaznamenal jsem žádný negativní signál. (Takovým signálem pro mě byly námitky některých sekulárních kritiků vůči filmu Masaryk. Jednak je tam několik historických fabulací, a především souložící hlavní postava filmu. Ne, na ten film nepůjdu.)

         Film Rodinný přítel předčil mé očekávání a příjemně mě překvapil. Devět desetin děje se odehrává za války, v Protektorátu. Film dokáže naznačit děsivou atmosféru (při zatýkání odbojářů), nicméně jediná krev, která ve filmu teče, je krev zabíjené vánoční husy, a ani její „poprava“ se neděje v přímém přenosu. A konečně není ve filmu jediná sexuální scéna, ačkoli se jedná o film o hlubokých lidských citech. Na tento film byste mohli vzít i děti.

         Nebudu vám prozrazovat zápletku. Řeknu jen to, že je to film o lidských charakterech a o vážném morálním dilematu, které je věrohodné a v reálu představitelné. A světě div se, muži se v tomto filmu chovají jako skuteční chlapi. Jaký to div v době, která muže líčí zpravidla jako slabochy, sobce  nebo směšné figurky, a která i na velikánech musí najít nějakou skvrnu, prý aby nám připadali „lidštější“. Ano, muži se chovají statečně, nadto neokázale, bez jakéhokoli zbytečného patosu. Ve filmu je i jedna negativní postava, Marie, švagrová hlavní hrdinky filmu Vilmy (tu hraje jako obvykle výborná Aňa Geislerová). Typická česká závistivá a sobecká matrona, vylíčená ovšem velmi věrohodně a rovněž bez patosu (který by v tomto případě musel být negativní). Skvěle ji zahrála Sabina Remundová.

         Je-li ve filmu něco poněkud umělého, pak snad to, že se téměř celý odehrává v kulisách nádherných funkcionalistických budov. To ale nevadí; trochu to navozuje atmosféru třicátých a čtyřicátých let minulého století. Nedostatek potravin při oslavě Vánoc roku 1944 je jen naznačen. Bez vyhrocených scén je pojat i příchod Rudé armády. Rudoarmějci v tomto filmu nikoho neznásilní, děti si s nimi hrají, jen scéna, kdy se ruský voják s kamennou tváří projede na koni uklizeným bytem v přízemí funkcionalistické vily naznačí, že kulturní šok mohl být i dosti silný. Ale i tato scéna končí bez následků.

         Není to film akční, není to detektivka, není to komedie, není to film historický. Ano, je to film psychologický. A velmi zdařilý – už teď se těším na pokračování. Druhý díl má přijít do kin v září tohoto roku. Od filmu Kawasakiho růže (od stejných autorů, scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka, natočeno v roce 2009) jsem takhle dobrý český film neviděl. (Ano, přijímám námitku, že tak často do kina zase nechodím.)

30. dubna 2017

recenze - Kristína Royová: Staniša

Kristína Royová (1860-1936) je nepochybně nejznámější slovenská evangelikální spisovatelka. A je známa nejen na rodném Slovensku, neboť její knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Křesťanský sbor Ostrava nyní vydal její román Staniša v překladu Ludmily Hallerové. Tuto knihu dopsala v roce 1928 na Staré Turé, baště slovenského evangelikalismu, kde se narodila a kde také zesnula.   Byl jsem požádán, abych ke knize napsal předmluvu, což jsem s radostí učinil. Snad se nebudete zlobit, když si nyní obsah této přemluvy přečtete v této recenzi:

         „Držíte v ruce knížku, psanou v jiné době. Knížku, jaké se dnes píší velmi, velmi zřídka. Jinakost doby na vás dýchne snad z každé stránky. A přitom mám dojem, že knížka popisuje skutečnosti nadčasové. Z hlediska obsahového v ní najdete hřích, pokání, obrácení, víru, lásku i naději, odpuštění, Boží vedení. Z hlediska formálního se vám bude někdy jevit téměř jako detektivka – takový má vyprávění spád. Najdete v ní ale rovněž krásné popisy přírody nebo líčení vnitřních hnutí v duši člověka. Námitka, kterou patrně vznesou nevěřící čtenáři – ale je možné, že i někteří čtenáři věřící – je, že je to příliš krásné, možná až příliš sladké.

         Děj vám nebudu prozrazovat. Knížka někdy připomíná pohádku, přitom ale její děj není nerealistický. Každá stránka ovšem svědčí o tom, že autorka miluje Pána Ježíše Krista. Pokud se nám někdy zdá, že knížka líčí duchovní skutečnosti příliš přímočaře, položme si otázku, zda ve skutečnosti nejsou opravdu takto přímočaré – zda problém není v nás, když si komplikujeme věci, které jsou ve skutečnosti jednoznačné. Hřích je hřích, pokání je pokání, nový život je nový život. Knížka potěší a povzbudí snad každého člověka, který miluje Pána Ježíše Krista. A pokud ji vezme do ruky nevěřící nebo neobrácený člověk a pokud ji po několika stránkách neodloží, možná pozná, co je to skutečné křesťanství.“

         Knížka má 210 stran a předpokládám, že brzy bude k dostání v křesťanských knihkupectvích.

28. prosince 2016

© 2013 Dan Drápal