Kdo bude v nebi

Před zhruba patnácti lety jsem měl něco jako vidění. Spíš bych to měl nazvat neplánovaný rozhovor s Bohem. Bylo to v neděli brzy po ránu, při pravidelných modlitbách, než rodina vstala a než jsme odjeli na bohoslužby. Měl jsem pocit, že se mě Bůh ptá: „Dane, kdo bude v nebi?“

Byl to velmi silný vjem. Co na to člověk může říct? Tak jsem zaujal takový náboženský postoj: „Pane, Ty víš…“

Bůh jako by na mou odpověď ani nečekal. A rovnou mi řekl: „V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“

Možná vás to překvapí, ale tento jednoduchý rozhovor mi rázem ujasnil celou řadu věcí a dal mi odpověď na celou řadu otázek, které jsem si kladl já sám, nebo které mi kladli jiní.

Mnohokrát jsem tento rozhovor zmiňoval v kázáních a vždy jsem upozorňoval, že takové osobní zjevení je jen osobní zjevení a nelze na něm zakládat učení ve smyslu doktríny. Nicméně nedávno mi došlo, že se mě tehdy sice Bůh osobně dotkl, ale to, co mi řekl a co mi ujasnil, je v Bibli mnohokrát uvedeno. Já jsem to sice vnímal jako osobní zjevení, ale v Písmu je to řečeno mnohokrát, přímo i nepřímo. „A pak už navždy budeme s Pánem”, píše Pavel (1Te 4:17b). „…jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí“, čteme v poslední knize Písma (Zj 21:3b4a).

Opravdu stačí jen chtít?

I když známe, ba dokonce i když vyučujeme spasení z milosti, přece máme mnohdy pocit, že abychom se dostali do nebe, musíme se slušně chovat. Jistě, v tomto životě nedosáhneme dokonalosti, ale měli bychom se alespoň snažit. Ostatně i to je dobře biblické: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (He 12:14).

Problém je v tom, že mnozí lidé chtějí do nebe, protože nechtějí do pekla. Něco v životě prožívají, jsou v pokušení, vědí to nebo to alespoň tuší, a pak přijdou s otázkou: „Dane, co myslíš, dostanu se do nebe, když…“ Na počátku své pastorační služby jsem hledal odpověď na takto položenou otázku. Teď už vím, že otázka je špatně položena a ani nemá smysl hledat na ni odpověď. Někdy odpovídám protiotázkou: „A proč chceš vlastně do nebe?“ Mám totiž podezření, že nejde ani tak o to, že by ten člověk chtěl do nebe, jako spíše o to, že nechce do pekla. Jenže kde je tu místo pro Ježíše?

         „V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“ Dalo by se to říci i takto: Bude tam ten, kdo s ním má obecenství již nyní. Ježíš nás miluje, ale nečeká od nás dokonalost. Můžeme si to přiblížit na vztahu mezi manželi. Když se muž vrací domů z práce, nečeká, že se vrátí do perfektně uklizeného bytu, teplá večeře připravena, děti vymydlené, šťastné a spokojené. Mnohdy se vrátí domů a uvítá ho plínka na zemi uprostřed obýváku a vyčerpaná manželka. Ale pokud ji miluje, tak jí odpustí všechna selhání. A v opačném gardu to platí samozřejmě stejně.

Realističtí manželé od sebe navzájem nečekají dokonalost. (Pokud to ještě nevíte, prozradím vám tajemství: Žít s dokonalým partnerem je někdy vyložené peklo.)

Vše tedy záleží na tom, zda jsme s Pánem Ježíšem. Pokud s ním máme obecenství, zvládneme i nečekaně nepříjemné situace. Pokud jsme na to sami, mnohdy vypěníme.

„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese“ (Ž 16:8). Což si můžeme někam „stavět Hospodina“? Zkusme si to vyložit takto: „Znám Boha natolik, že na něj mohu stále myslet, a ve všech situacích se ptám, co On na to. Pak mě nic fatálně nezaskočí.“

Kdykoli nás čeká nepříjemný rozhovor, můžeme se na něj připravit tím, že nasloucháme Ježíši. Ne tím, že si cizelujeme argumenty. Máme přece zaslíbení, že Duch svatý nám dá, co máme mluvit. Duch svatý nám zprostředkovává obecenství s Ježíšem.

Bohu nikdy nešlo o to, aby měl tady na zemi dokonalé roboty. Hledá u nás nikoli dokonalost, ale odpověď na jeho lásku. Nabízí nám obecenství.

Domnívám se, že většina pastoračních problémů je způsobena tím, že lidé nemají obecenství s Pánem Ježíšem. Když se lidé rozhodují pro manželskou nevěru, bývá to v drtivé většině případů proto, že neměli takové obecenství s Pánem Ježíšem, které by je nasytilo. Jenže pokud nás nenasytí Ježíš, který je dokonalý, jak nás může nasytit náš partner, který dokonalý není? Hledat ovšem zaplnění vakua v nitru u jiného člověka je doslova „cesta do pekel“.

Když má člověk obecenství s Pánem Ježíšem, snese nedokonalosti svého partnera. Snese i nedokonalosti své. Není situace, do níž by s námi Pán nešel – pokud o něj budeme stát. Jak napsal A. W. Tozer, k Bohu můžeme přijít odkudkoli, jsme-li ochotni činit pokání.

Na závěr ještě teologicky upřesňující poznámka: Obrat „jít do nebe“ používám jako zkratku pro „být s Ježíšem“ nebo „být spasen“. Stánek Boží s lidmi (Zj 21:3) bude na zemi, kam sestoupí z nebe. Ale hlavně jde o to, abychom byli s Ježíšem. Nesprávné teologické formulace nejsou pro Boha dostatečným důvodem, aby nás poslal do pekla, a správné teologické formulace nepostačí, abychom se dostali do nebe. V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.

20. července 2017

 

 

Otcovské požehnání

Před třemi lety jsme si s Benem udělali výlet do Alp. Na jednom výletu, na krásném místě u vodopádu, mě Ben požádal, abych mu udělil otcovské požehnání.

O rok později odletěl na rok „za velkou louži“. Většinou jsme spolu hovořili v sobotu po Skype. Jednou mě požádal, abych mu pokaždé řekl nějakou životní moudrost. Zpravidla jsem se za to v pondělí modlil a v sobotu jsem mu ji řekl. Ben měl připravený notýsek a zapsal si ji.

Ještě o něco později jsme začali ve sboru na biblických hodinách společně číst knihu Přísloví. V ní se vícekrát opakují výzvy typu „Můj synu, poslouchej otcova naučení“.

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, uvědomil jsem si, že Ben se vlastně dostal dál než já. Měl jsem to být já, kdo by přišel s nápadem udělit otcovské požehnání. Měl jsem to být já, kdo by ho z vlastní iniciativy vybavoval životní moudrostí. Na jednu stranu jsem se tedy hanbil, na druhou stranu jsem se radoval, protože naše děti to skutečně mohou dotáhnout dál než my.

Náš vztah byl alespoň takový, že k těmto věcem vůbec mohlo dojít. Se staršími dětmi, jakkoli je miluji a záleží mi na nich, jsem něco podobného neprožil. A vůbec si nedovedu přestavit, že bych něco takového prožil s vlastním otcem, byť jsme si ho vždy vážil a měl jsem ho rád. A vím, že podobný vztah mezi otcem a synem, případně dcerou, je dnes vzácností.

Nedávno jsem při překladu jedné moudré knihy o krizi mužství narazil na anglické přísloví: „Chlapec se nestane mužem, dokud mu otec neřekne, že je muž.“ A vícekrát jsem ve svých článcích psal, že má-li vyrůst zdravý člověk, jenž si je jist svou identitou, potřebuje, aby byl nějakých osmnáct let sycen matčinou i otcovou láskou.

Bůh nás nestvořil jako izolované ostrovy, a nestvořil nás ani pro věčný boj. V Božím království nebojují muži proti ženám ani ženy proti mužům, nebojují mezi sebou ani generace, tedy děti proti rodičům a naopak, nebojují proti sobě ani různé národy.

Není-li člověk potvrzen ve své identitě, nedokáže v ní potvrdit ani své děti. Nemůže jim předat, co sám nikdy nedostal. A jelikož takto potvrzených lidí je stále méně, nelze se divit, že společnost zakouší stále hlubší rozvrat. Lidé jsou stále izolovanější a přibývá duševních poruch. Před týdnem jsem slyšel výsledky jakéhosi průzkumu, který zjistil, že máme stále více „domácností“ tvořených jedinou osobou, a že zatímco před deseti lety se se svými příbuznými pravidelně stýkala jedna třetina obyvatel, dnes je to už jen jedna čtvrtina. A protože se někdy mezi sebou nedokáží dohodnout ani blízcí příbuzní, odkud brát naději, že se mezi sebou domluví třeba politici, ať už na místní nebo na celostátní úrovni? Ekonomové, komentátoři a politici někdy diskutují o tom, kdy doženeme „západ“. Skutečnou příčinou našeho zaostávání není nedostatek vzdělání nebo nedostatek kapitálu, jakkoli jsou tyto věci důležité. Hlavní příčinou je chybějící sociální kapitál, tedy důvěra mezi lidmi. Pokud se něco podstatného nezmění, těžko západ doženeme, a pokud ano, pak spíše proto, že i tam sociální kapitál rychle ubývá.

Nedávno jsem v rozhlasové diskusi o uzákonění homosexuálních sňatků slyšel argument, že klasická rodina už dávno není normou, a že je tedy možno uzavírat i manželství osob stejného pohlaví. Nebudu nyní tento názor karikovat poukazováním na to, že by bylo možno pojem manželství „rozšířit“ i jiným způsobem, třeba na manželství tří a více osob, nebo na manželství člověka a domácího mazlíčka. Spíše chci poukázat na to, že pokud nějaké normě odpovídá málokdo nebo máloco, ještě to neznamená, že norma je špatná nebo že neplatí. I když se již v našich školách ustupuje od hodnocení známkou od jedničky do pětky, všichni ještě stále rozumějí tomu, že jednička je nejlepší a pětka nejhorší. Zrušit známkování jen z toho důvodu, že jedničkářů je jen menšina, by bylo jistě zpozdilé. Kdybychom šli tímto směrem, pak by třeba závody v lukostřelbě mohly probíhat tak, že by účastníci zamířili na slepý terč, vystřelili, pak šli k terči a udělali černé kolo kolem svého šípu. Všichni by pak mohli zvítězit, a všichni by si mohli odnést zlatou medaili. Bylo by to přece demokratické a nikoho by to nevylučovalo. (Otázkou ovšem je, kdo by o takové soutěže stál, že.)

To, že je málo otců, věrných svým ženám a dětem, to, že je málo matek, které považují výchovu vlastních dětí za mnohem významnější seberealizaci než nástup do zaměstnání, neznamená, že rodina přestala být důležitá. Stále je jediným místem, kde mohou vyrůstat zdravé a vyrovnané děti, jisté si svou identitou, a tak to také zůstane až do konce věků, bez ohledu na to, zda těch „intaktních“ rodin (rodin tvořených jedním mužem a jednou ženou, z nichž se ani jeden nerozvedl) bude jedno procento nebo osmdesát procent. Pokud jich ubývá, potřebují povzbudit, nikoli popřít jejich normativnost.

Nejsem odborník na homosexualitu, ale u všech lidí s homosexuální neurózou, kteří se na mě obrátili, jsem shledal, že jim chybělo právě ono otcovské potvrzení, o kterém jsem psal na začátku. Otcové jim nepomohli oddělit jejich identitu od identity matky a nepotvrdili je v jejich mužství. K tomu přičtěme úplné zrušení jakýchkoli přechodových rituálů (snad posledním z nich, byť ve velmi upadlé podobě, byla povinná vojenská služba). Pokud nenastane nějaká podstatná změna, můžeme počítat s tím, že lidí s homosexuální neurózou, lidí nejistých si tím, kým vlastně jsou, bude přibývat, a to i přes masivní propagandu, že je tomu vlastně tak správně.

Škoda, že církve v této oblasti nesehrály pozitivnější roli. Místo „odvysvětlování“ biblických míst o homosexualitě mohly přinést zdravou biblickou antropologii, která ví o tom, že každý muž má i ženské rysy a každá žena rysy mužské, a že tyto rysy jsou v samotném Bohu, jakkoli Bůh je natolik „mužský“, že ve vztahu k Němu jsme všichni, muži i ženy, „ženští“. Bůh iniciuje, my odpovídáme. Mužství a ženství jsou transcendentní kategorie, a jakmile jako křesťané toto porozumění ztratíme, nelze se divit, že pro světské lidi sex není svátostí, ale hračkou.

Pozitivní zprávou je, že lze vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“. Lze budovat manželství, které není válkou pohlaví. Lze se posilovat ve vědomí, že žijeme přesně naopak, než svět: Zatímco svět se chce „realizovat“, my víme, že ten, kdo ztratí svou duši pro Ježíše a pro evangelium, ji nalezne. Jinými slovy, žijeme paradox: Nejsilnějšími osobnostmi se stávají nikoli ti, kteří „se realizují“, nýbrž ti, kteří se obětují. Ale tady už není místo pro teoretizování. Pojďme následovat Beránka – pak budeme skutečnými osobnostmi, aniž bychom o to usilovali, a naše děti budou zdravé a vyrovnané.

15. července 2017

© 2013 Dan Drápal