Zjevil mi to Bůh

Nepochybuji o tom, že všichni potřebujeme zjevení. Ze všeho nejvíce potřebujeme zjevení vlastního hříchu a zjevení Ježíše Krista. Zjevení vlastního hříchu je něco jiného než intelektuální poznání. Že jsem hříšný, to jsem věděl už v pubertě a patrně ještě dříve. Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem hříšný, řekl bych, že ano. A pomyslel bych si: „No a co má být?“ Až mnohem později mi byl hřích zjeven.

         Podobně mnozí věří, že Ježíš Kristus je syn Boží. Přitakali tomuto tvrzení, které slyšeli v nedělní škole nebo někde na „náboženství“. Ale na jejich život to má minimální vliv (pokud vůbec jaký). Vědí to, ale není jim to zjeveno.

         Existuje racionální, logické poznání, ale existuje i duchovní poznání, poznání intuitivní, kdy „vím, že vím“, ačkoli to nemohu logicky dokázat.

         Toto duchovní zjevení potřebujeme. Dodává nám autoritu: Duchovní autority máš tolik, kolik máš zjevení.

         Bez tohoto zjevení není víra, není duchovní život, není církev. Toto zjevení není nelogické, ale nedá se logicky odvodit nebo zdůvodnit.

Nepleťme si zjevení a logické poznání

Naše poznání může vypadat jako zjevení, ačkoli jím není. Nejčastěji se pleteme tam, kde jsme citově velmi zaangažováni. Často se lidé pletou v otázce volby životního partnera. Mají to „zjeveno“, a tři roky po svatbě se chtějí rozvádět. (Což, upozorňuji, ještě nedokazuje, že to zjeveno neměli; mnohdy ale opravdu jen podlehli svým silným citovým dojmům.) Pastýři se někdy pletou ohledně lidí, jimž se pastoračně věnují. Pokud „mají něco zjeveno“ a přitom se pletou, mohou člověka, který se jim otevřel, velmi poškodit. Jinou nebezpečnou oblastí je zjevení o církvi (sboru). V této oblasti jsem někdy slyšel tvrdé soudy nebo naopak nemístné vynášení. A konečně zmíním oblast politiky.

Argumentace zjevením

Tento článek ve mně zrál už delší dobu, ale bezprostředním popudem byla politická stanoviska, která někteří křesťané zaujímali během poslední prezidentské volby. Mnozí argumentovali právě zjevením.

          Taková argumentace je dosti ošidná. Jakmile někdo řekne: „Je to tak a tak, protože mi to Bůh zjevil“, končí všechna argumentace. Platí, že Bůh buď zjevil, nebo nezjevil. Kdo takto argumentuje, je buď prorok, nebo falešný prorok.

          Někdy se v podobných situacích nerozlišuje, zda Bůh zjevuje to, co bude, nebo to, co má být. Bůh Jeremjášovi sdělil, že Nebúkadnesar dobude Jeruzalém. Byl to ale Boží soud nad nevěrným Izraelem, nikoli vyjádření, že Nebúkadnesar je Boží člověk. Boží nástroj, to ano, ale nástroj Božího soudu, nikoli Božího požehnání.

          Je dobré pečlivě zkoumat, co Bůh zjevuje (nebo co se domníváme, že Bůh zjevuje). Zamysleme se třeba nad příběhem, kdy se dvě ženy přou před Šalomounem o dítě. Domnívám se, že Šalomounovi nebylo zjeveno přímo to, které ženě ono dítě patří. Bylo mu však zjeveno, jak poznat, která matka bude to dítě více milovat.

          Vraťme se k prezidentské volbě. Zkusme nyní abstrahovat od konkrétních kandidátů. Hypoteticky předpokládejme, že jeden z kandidátů je charakterní a druhý méně charakterní. Je myslitelné, že by nám Bůh zjevil, že v demokratické volbě máme hlasovat pro toho méně charakterního? Já se domnívám, že nikoli.

Znovu prosím, odhlédněme nyní od konkrétních kandidátů. Zkusme to pojednat jako abstraktní morální problém, jak otázku principu. Považuji to za důležité, protože je více než pravděpodobné, že podobné otázky budeme řešit i v budoucnosti. Někteří lidé je budou patrně řešit v nadcházejících senátních volbách nebo ve volbách komunálních.

          Očekávám námitku, že volba nebývá takto krystalicky čistá. Nevolíme mezi charakterním a bezcharakterním člověkem, ale mezi dvěma hříšnými lidmi.

          Námitka se připouští. Nicméně pokud si nevyřešíme onu principiální otázku, nemůžeme postoupit k méně principiální otázce, totiž podle jakých kritérií srovnávat dva kandidáty, z nichž každý má své přednosti a své vady. Tuto méně principiální otázku nemůžeme uspokojivě vyřešit, pokud se neshodneme na řešení oné otázky principiální.

          Nebo pokud se ukvapeně odvoláváme na Boží zjevení.

18. února 2018

Demokracie a Boží svrchovanost

Ve zprávách na Křesťanu dnes čteme: „K rychlému zakopání příkopů mezi tábory příznivců obou prezidentských kandidátů vyzval generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl.“ Stanislav Přibyl měl patrně na mysli nejen křesťany, ale všechny občany České republiky. Ačkoli si myslím, že jsem člověk smířlivý, obávám se, že k „rychlému zakopání příkopů“ nedojde, a popravdě řečeno si ani nejsem jist, zda by k němu dojít mělo. Snad je ale možný alespoň rozhovor, byť přes onen příkop.

         Podobně jako v sekulární sféře, i mezi křesťany se vedla horečnatá diskuse o prezidentské volbě, byť argumentace mezi křesťany byla výrazně odlišná od argumentace sekulárních občanů. V tomto článku se chci dotknout jedné dílčí otázky, a to vztahu demokratické volby a Boží svrchovanosti. Dostal jsem totiž několik e-mailů, v nichž mě křesťané vyzývali, abych přehodnotil svou podporu Jiřího Drahoše, protože „Bůh zjevil“, že prezidentem má být Miloš Zeman.

Před pěti lety se konala první přímá volba. Mně tehdy Bůh zjevil, že prezidentem bude Miloš Zeman, a to dokonce ještě v době, kdy ještě nebylo jasné, zda bude vůbec kandidovat. Je ale zdánlivě nepatrný, ale ve skutečnosti nebetyčný rozdíl mezi „bude“ a „má být“.

Mnozí křesťané nemají v této věci jasno. Chceme-li si to ujasnit, zamysleme se nad chápáním Ježíšova slova z Matouše 10:29: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vůle vašeho Otce.“ Je mi to moc líto, ale musím zde zkritizovat Český studijní překlad, ačkoli jsem byl jeho spolutvůrcem (byť ne, pravda, Nové smlouvy). V řeckém originále totiž není slovo „vůle“. To si tam přibásnili už kraličtí; ekumenický překlad tam nemá „vůli“, ale „dopuštění“. Musím uznat, že v této věci se s tím nejlépe popasoval překlad B21; ten má „…bez vědomí vašeho Otce“. Věřím tomu, že když silný mlátí slabšího, není to bez Božího vědomí, ale není to z Boží vůle. Rozumíte tomu rozdílu?

Na jedné straně je názor, že Bůh určil vše, co se tady děje, a ať se děje cokoli, je to Boží vůle. Na druhé straně je názor, že Bůh nám dal své slovo, ukázal nám, jak věci mají být, ale současně nám dal svobodu, abychom se odpovědně rozhodovali. Když se rozhodujeme špatně, není to bez něj v tom smyslu, že by mu bylo lhostejné, jak se svou svobodou nakládáme, ale není to podle jeho vůle.

Domnívám se, že není náhoda, že demokracie vznikla v oblasti, kde převažovalo křesťanské myšlení. Beru demokracii jako úžasný Boží dar, a z historie vím, že ji prosazovali převážně hluboce věřící lidé. Žijeme-li v demokratickém státě, máme mnohem větší zodpovědnost, než žijeme-li v diktatuře nebo absolutistické monarchii.

Jak to pak ale je s Boží svrchovaností?

Hospodin nám někdy říká, co se „musí“ stát. Jsou věci, které se stanou, ať už je vláda demokratická nebo absolutistická. Nastane konec světa. Nastane vzkříšení. Nastane soud. Smrt bude definitivně poražena. Tyto a podobné věci nastanou, ať už si odhlasujeme cokoli. Máme sice svobodu, ale ta svoboda není neomezená – odehrává se vždy v určitém rámci.

V tom rámci se máme odpovědně – a tudíž i morálně – rozhodovat. Nemohu „vypnout“ své morální cítění jen proto, že někdo měl zjevení, že máme volit Miloše Zemana. Dostal jsem několik opravdu starostlivých e-mailů: „Bratře, a modlil ses za to vůbec?“ Well, modlil jsem se poctivě už za Husáka, modlil jsem se za Havla, modlil jsem se za Klause (netvrdím, že s velkým nadšením), modlil jsem se – a budu se modlit – i za Miloše Zemana. Ale měl jsem možnost vyjádřit se v demokratické volbě, a před touto volbou jsem se řídil v první řadě morálním profilem kandidátů a v druhé řadě jejich programem. A současně úsudkem, jak se asi věci budou vyvíjet, bude-li zvolen ten či onen kandidát. Věřím, že Bůh může někomu zjevit, kdo bude prezidentem, nevěřím ale, že Boží vůle je, abych hlasovat pro kandidáta, o jehož morálním profilu mám velmi oprávněné pochybnosti. Jinými slovy, Bůh mi nezjevil, že mám vypnout svědomí.

30. ledna 2018

 

 

© 2013 Dan Drápal