K výročí reformace

31. října bude jedno opravdu kulaté výročí. O pět set let dříve, tedy 31. října 1517, zveřejnil Luther 95 tezí, a toto datum je považováno za počátek reformace. Tento den je rovněž označován za „Den reformace“ a mnohé protestantské církve si o tomto dni tuto dějinnou událost připomínají.

         Jak to tak s dějinnými událostmi bývá, jde o pohled hodně zjednodušený. Zatímco v Německu se za počátek reformace považuje až veřejné vystoupení Martina Luthera, český církevní historik Amedeo Molnár (1923-1990) razil rozlišení mezi tzv. „první reformací“ (Valdenští, Hus a jeho předchůdci, Jednota bratrská) a „druhou reformací“ (Luther, Zwingli, Calvin). Molnárův pohled považuji za oprávněný.

         První reformace ovšem neměla na římskokatolickou církev výrazný očistný vliv. Ač Hus odsuzoval pohoršlivé odpustky a simonii (kupčení s církevními úřady), ve většině evropských zemí tato nemravná praxe pokračovala s neztenčenou měrou. V době, kdy Luther veřejně vystoupil, rozhodně bylo co reformovat.

         Jak tomu je u většiny historických jevů, i reformace je jev víceznačný a mnohovrstevný.

         Lutherova reformace znamenala znovuobjevení základních biblických pravd – spasení z milosti (sola gratia – pouhou milostí), poznání, že všechny podstatné věci od Boha přijímáme vírou, nikoli vnějšími prostředky (sola fide – pouze vírou), a že rozhodující slovo by mělo mít Písmo svaté (sola scriptura – pouhým Písmem).

         Krokem zpět (ve srovnání s první reformací) bylo přijetí politické zásady cuius regio, eius religio (o náboženském vyznání rozhoduje vladař). To bylo pragmatické rozhodnutí, které umožnilo ukončit náboženské války. Katastrofální důsledky měla tato zásada pro pobělohorské Čechy – před Bílou horou tvořili katolíci asi deset procent populace, po Bílé hoře bylo katolictví jediným povoleným náboženstvím.

         Důraz na Písmo vedl k rozkvětu zejména severu Evropy, kde reformace převážila. Ačkoli národy katolického jihu – především Španělé, Portugalci – měly přístup ke zlatu a stříbru Nového světa, začaly zaostávat za zeměmi, v nichž panovaly méně příznivé klimatické podmínky a které byly až do reformace méně rozvinuté.

Nicméně druhá reformace měla silný očistný vliv právě na římskokatolickou církev. Zatímco papežové v době reformace a ve staletích před ní byli nezřídka především politici či dokonce válečníci, sto let po Lutherově vystoupení byla situace zcela odlišná. V církvi se prosadilo mnohem více kázně a opět v ní šlo o náboženské otázky, nikoli pouze o moc.

         Velký posun nastal zejména ve dvacátém století. Už během devatenáctého století zvítězila na protestantských universitách liberální teologie a „biblická kritika“, a učení profesoři se předháněli ve vyznáních, čemu nevěří. Církve, které byly teoreticky založeny na zásadě sola scriptura, Písmo opouštěly, a filosoficky a politicky přejímaly spíše osvícenskou agendu, než aby hlásaly a žily biblické křesťanství. Hráz tomuto neblahému vývoji postavilo až letniční hnutí, které se zrodilo na počátku dvacátého století v Kalifornii, ale které se rychle šířilo po celém světě.

         V katolické církvi nastal vývoj do značné míry opačný. Zatímco ve středověku tato církev bránila laikům, aby četli Bibli v rodných jazycích, ve dvacátém století se přístup k Písmu změnil a nápor osvícenství a liberalismu katolickou církev poškodil mnohem méně než církve protestantské. Kromě toho se katolické církvi podařilo integrovat charismatické hnutí, které je v určitém smyslu pokračováním hnutí letničního. Zatímco v dobách velkých reformátorů to byli protestanté, kdo (znovu)objevoval a hájil základní pravdy křesťanské víry, v druhé polovině dvacátého století to byli spíše katolíci, kdo tyto pravdy dál pevně držel.

V současné době čelí jak katolíci, tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) mohutnému náporu sekulárního humanismu na straně jedné a islámu na straně druhé. S „klasickými“ protestanty se již počítat nedá – ti většinou přejali agendu sekulárního humanismu. Jak to dopadne s katolíky, není rozhodnuto. Útoky zvenčí se jí snad podaří ustát; otázka je, zda sekulární humanismus a liberalismus nepronikne přímo do nitra církve. Čím si můžeme být jisti, je, že zde vždy zůstane „věrný zbytek“, který přečká všechna pronásledování.

29. října 2017

Co mělo být jinak

V letošních volbách jsem se osobně angažoval. Psal jsem, proč volit KDU-ČSL, hovořil jsem o tom s řadou lidí, z mého balkonu v Jeseníku visel předvolební portrét Mariana Jurečky, účastnil jsem se kontaktní kampaně na náměstí, ještě v Praze, svém předchozím bydlišti, jsem kandidoval a získal téměř tisíc preferenčních hlasů. Tím vším se nechci chlubit, chci pouze doložit, že nepřicházím s nějakou kritikou ex post jako člověk, který nic nedělá, ale za to všemu rozumí.

         Snažil jsem se, aby KDU-ČSL získala hlasy českých evangelikálů. Začnu od této skupiny, ačkoli to není pro naše výsledky nejdůležitější, ale vím, že právě je to zajímá možná na prvním místě.

         Musím konstatovat, že během předchozích voleb byla snaha získat tyto potenciální voliče mnohem snazší než v těchto. Věděl jsem, že řada mých blízkých přátel a známých z evangelikálních kruhů tentokrát pro KDU-ČSL hlasovat nebude, a pokusím se vysvětlit, proč.

         Bohužel jde o věci z hlediska směřování naší země okrajové, nicméně pro tyto voliče často zásadní.

         Prvním byla snaha o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. O tom se na pražském městském výboru KDU-ČSL hlasovalo už před lety a tehdy jsem tam byl jediný disentující hlas. Nijak jsem to tam nehrotil, ale napsal jsem o tom několik článků, v nichž jsem hájil stanovisko, že by sloup obnoven být neměl. Říkal jsem, že bych neměl námitky, kdyby se podobný sloup (ne ovšem replika tehdejšího) stavěl na jiném místě. Mariánský sloup byl zcela záměrně vztyčen nedaleko místa, kde bylo popraveno 27 významných českých pánů, a to na oslavu vítězství nad protestanty, tedy nejen nad Švédy, kteří zaútočili na Prahu v závěru třicetileté války. Původně také měl stát u Karlova mostu, kde byli Švédové poraženi, ale císař trval na tom, aby stál na místě, kde rekatolizace triumfovala.

         Je mi jasné, že řada (možná většina) katolíků tyto historické souvislosti nezná, zatímco pro evangelikály jsou důležité. Na druhé straně chápu, že katolíkům vadilo, že se evangelikálové spojí v odporu proti sloupu s proticírkevní aktivistkou Lenkou Procházkovou. To bylo tak trochu otáčení nožem v ráně.

         Já osobně si zařazuji otázku sloupu do kolonky, kde prostě máme jiný názor. Vždy jsem razil myšlenku, že i přesto stojí za to se v politice spojit, protože máme jiná témata, která nás nerozdělují.

         Druhá, o něco starší věc, byla návštěva dalajlámy v Praze a jeho přijetí ministrem Danielem Hermanem – zejména pak skutečnost, aby pan ministr dalajlámu nechal žehnat… už ani nevím, čemu vlastně. Musím se přiznat, že počátkem devadesátých let jsem pomáhal protidalajlámovské nálady sám vytvářet. Mezitím jsem svůj názor změnil. Dalajlámu neberu jako jakéhosi spirituálního představitele. Jeho názory mi spíš připomínají euroatlantický liberální mainstream, s nímž sice nesouhlasím, ale který je mi srozumitelný. A dalajlámy si vážím jako představitele likvidované kultury. Na druhé straně ho nijak nezbožňuji a pochopitelně mi vadí, že mnozí liberálové jsou nadšení z dalajlámy, nicméně nevadí jim pronásledování křesťanů v Číně. – Bylo mi ale jasné, že přijetí dalajlámy znamená ztrátu stovek evangelikálních hlasů, bez ohledu na to, co si myslím a co ne. S panem ministrem jsem o tom zcela upřímně mluvil a jsem rád, že se mou interpretaci snažil pochopit.

         Konečně těsně před volbami poskytl Hayato Josef Okamura – mimochodem člověk, kterého si velice vážím a kterého přes mnohdy odlišné názory považuji za svého přítele – rozhovor, v němž se vyslovil pro povolení adopce dětí homosexuály. Ta věc opravdu hodně vadila i mně (na rozdíl od přijetí dalajlámy), přestože chápu a přijímám jeho názor, že je asi lepší, aby dítě vychovávali dva homosexuálové, než aby vyrůstalo v dětském domově. Pokud mají absolventi dětských domovů padesátiprocentní šanci, že do roka od nabytí plnoletosti skončí na ulici nebo dokonce ve vězení (a to je realita, s níž jsem se jako pastor setkával), pak výchova homosexuály může mít – a prokazatelně také má – lepší výsledky.

         Problém je ale v tom, že uzákonění adopcí homosexuály není nějaké izolované opatření. Je to součást protirodinného tažení, které dobře popsal například dobrý katolík pan Petr Piťha v přednášce „Ako liberalismus zabil pravdu“ (https://www.postoj.sk/13734/ako-liberalizmus-zabil-pravdu). Z rozhovoru s Hayato Okamurou nic nenaznačovalo, že by si to Hayato Josef uvědomoval. Osobně jeho mínění dovedu pochopit, nicméně upozornění na jeho vyjádření kolovalo na internetu a nějaké evangelikální (nicméně patrně i katolické) hlasy ubralo.

         Přes všechny tyto neshody si stále myslím, že je dobré spojit síly ve snaze zabránit dalšímu postupu genderové ideologie. Ovšem argumentuje se mi hůře než před minulými volbami.

         Tolik tedy k evangelikálům. Myslím si ale, že úbytek hlasů pro lidovce měl ještě jiné, početně významnější příčiny.

         Tématem letošních voleb byla migrace. Na to jsem před volbami vícekrát upozorňoval. K tomuto tématu se jasně vyjádřila jen SPD Tomia Okamury – a proto získala přes deset procent hlasů, a s největší pravděpodobností i některé hlasy původně lidovecké. Ne že by se ostatní strany k této otázce nevyjadřovaly vůbec. Většinou se ale tvářily, že to sice téma je, ale pro nás silně okrajové. Bylo zapotřebí reflektovat ozvučnost tohoto tématu ve veřejnosti a vyslovit se jasně. Třeba v tom smyslu: „Budeme přijímat uprchlíky, ale pouze uprchlíky bezprostředně ohrožené válkou, a to pouze za předpokladu, že budou ochotni se integrovat. Nedovolíme však žádnou islámskou propagandu na našem území.“ Ano, slyším námitky, že nemůžeme vědět, zda se budou opravdu chtít integrovat, a jak to vlastně poznáme… Jsem si jist, že se to poznat dá, přinejmenším s vysokou pravděpodobností. To je ale na jiný článek. Tomio Okamura by nás sice trumfoval jednodušším sloganem „Nebudeme přijímat ŽÁDNÉ uprchlíky“, ale to už se nedá nic dělat. Můžeme prosazovat jen to, co považujeme za správné, a já jeho jednoduchý slogan za správný nepovažuji. – V každém případě toto téma vyžadovalo od naší strany zevrubnější zpracování.

         Konečně faktorem, který nám uškodil, byl ústup z koalice se STANem. Mně se nápad na tuto koalici velice zamlouval, protože mám v okolí řadu lidí, kteří by pro ni hlasovali. Lidová strana by se projevila jako sice tradiční strana, leč ochotná riskovat, a je velmi dobře možné, že bychom byli bývali druzí – místo ODS – a dokonce jsme se mohli stát nikoli třetí, ale druhou silou. Odstoupení od této koalice bylo pro mě velkým zklamáním, nicméně pracoval jsem pro stranu se stejným nasazením, protože vím, že kdyby si každý řekl „jdu od toho, protože není po mém“, tak to můžeme zabalit rovnou. Teď to tedy nepíšu jako výčitku těm, kdo zrušení koalice prosadili, ale jako příspěvek k sebereflexi stranického vedení.

         Naší bonusem byl (a je) předseda Bělobrádek. Občas sice udělá chybu, jako s tím pošlým pejskem, ale celkově vystupuje velmi slušně a konstruktivně. Samozřejmě u těch, kdo milují silná slova, tím neboduje, ale takoví lidé nás stejně volit nebudou. K tomuto bonusu se pojí skutečnost, že jsme neměli v minulém období žádné aféry.

         Na druhé straně jsme šli do voleb bez jasného hesla. Byli jsme tak trochu bez chuti a bez zápachu. „Zodpovědně“ je sice pěkné, ale nikoho to ze židle nezvedne. A odsouhlasí nám to každý – i Babiš, i Okamura, i Kalousek, i Vojtěch Filip… To klip s Bělobrádkem a Gazdíkem byl nesrovnatelně lepší.

         Měl bych zmínit ještě jedno téma – vztah k EU a k přijetí eura. V této věci se odlišuji od lidoveckých představitelů, neboť jsem vůči EU a euru kritičtější, aniž bych ovšem nabádal k czexitu. Mám ale pocit, že jsem členské základně blíž než naše vedení, ale možná se mýlím. I v této věci jsme patrně podcenili potřebu vysvětlovat své postoje veřejnosti. Lidé pak dají snáze hlas buď TOPce, která je jednoznačně pro, nebo SPD, která je jednoznačně proti.

         Berte prosím tento můj článek nikoli jako nějaké obviňování, ale jako loajální pokus o reflexi. A také o zdůvodnění, proč se mi nepodařilo získat tolik evangelikálních hlasů, kolik bych si přál. Mám za to, že tentokrát to nebyla moje vina, že jsme v tomto směru neuspěli.

23. října 2017

 

 

© 2013 Dan Drápal