Charakter národa

Věřím tomu, že národy jsou Boží vynález. Stejně jako je každý člověk jedinečný, je i každý národ jedinečný. A stejně jako se mění v průběhu času i jednotliví lidé, může se v průběhu dějin měnit i charakter národa.

Tyto změny bývají zpravidla velmi povlovné, ale za určitých okolností – třeba vlivem nějaké katastrofické události – mohou proběhnout poměrně rychle. A zpravidla platí, že si jich spíše všimneme u druhého člověka (nebo druhého národa), než sami u sebe.

         Příkladem může být Německo. Před vládou pruského krále Fridricha Velikého (1740-1786) měli Němci pověst výborných řemeslníků, ale neschopných vojáků. Od vlády zmíněného panovníka se ovšem vše začalo měnit a během devatenáctého století a až do konce druhé světové války byli Němci známi jako nebezpeční válečníci. Totální prohra v druhé světové válce a vyrovnání se s jejími následky charakter německého národa opět změnily a Němci jsou dnes známi spíše jako pacifisté.

         Uvedu příklad z života jednotlivce. Na gymnáziu jsme měli spolužáka, nafoukaného seladona, který se velké oblibě netěšil. Stále si tahal triko a neměl moc kamarádů. Když jsme se hlásili na vysokou, šel na vojenskou medicínu do Hradce a všem nám vykládal, jak na tom bude dobře, protože bude mít vlastně dva platy – jako voják a jako lékař. Vůbec netušil, jak nám leze krkem.

         Pak jsme se asi čtyřicet let neviděli. Když jsme se jednou setkali na abiturientském srazu, byl to úplně jiný člověk. Pracoval na onkologické klinice a vyprávěl nám, jak peníze vlastně nemají cenu. Líčil – mimo jiné – umírání staré bohaté dámy, která si během života mohla koupit takřka vše, nač si vzpomněla. Nyní ležela na onkologii, platila si sama sestru, která jí byla neustále k dispozici, a podle všeho si myslela, že když dobře zaplatí, z rakoviny ji vyléčí. „A my pro ni nemůžeme nic udělat“, říkal mi můj dávný spolužák. Málokdy jsem viděl tak hlubokou proměnu.

         Nemohu říci, že by tento můj známý uvěřil. Z ateisty se patrně změnil na agnostika – nic víc. To však nic nemění na tom, že setkání s Ježíšem Kristem může člověka velmi proměnit. Jsem přesvědčen, že mnoho čtenářů Života víry o tom nemusím přesvědčovat.

         Pokud ale jde o národy, domnívám se, že skutečně podstatnou změnu navozuje zpravidla probuzení – situace, kdy se podstatná část národa obrátí k Bohu. Takové proměny zakusila Británie ve století osmnáctém, Spojené státy ve století devatenáctém a některé země Jižní a Střední Ameriky ve století dvacátém. Tyto změny byly natolik hluboké, že si toho všimli i sekulární sociologové.

         Vraťme se ale domů. Je celá řada rysů českého národa, které bych rád neviděl. Zmíním dva, aniž bych tvrdil, že jsou to právě ty nejdůležitější.

         Moje maminka odjela těsně před vypuknutím války mezi Británií a Německem do Anglie, a pak se do konce války nemohla vrátit do vlasti. V Anglii chodila do internátní školy. Vyprávěla mi, že ze školy, kam chodila před válkou, byla zvyklá napovídat. Přiznám se, že jsem byl po ní. Napovídal jsem rád a úspěšně, a proto mě spolužáci nikdy neprohlašovali za „šprta“, přestože jsem měl dobré známky. Maminka zcela samozřejmě začala napovídat i v Anglii. Setkala se s naprostým nepochopením – dokonce i u těch, kterým chtěla takto „pomoci“.

         Napovídání se v českém národě považuje za něco spíše chvályhodného. Žáci tímto způsobem bojují proti učitelům, protože Češi obecně bojují proti všem autoritám. Tato zdánlivě nevinná vlastnost se ovšem v pozdějším životě projevuje mnohem závažněji. Pokud někdo odhalí nějaké nepravosti – vzpomeňme jen na Libora Michálka na Státním fondu životního prostředí, ale mohli bychom uvést i celou řadu dalších příkladů – je prohlášen za „práskače“. Někteří politici ODS se tehdy vyjadřovali v tom smyslu, že nikdo „slušný“ už Libora Michálka nezaměstná. S tímto přístupem ke správě veřejných prostředků ovšem nikdy nemůžeme dosáhnout výrazné prosperity.

         Pokud prohlásíte, že napovídat se nemá, že krást se nemá, ba dokonce že lhát se nemá, dost často narazíte – mluvím z vlastní zkušenosti. Byl bych rád, kdyby se český národ v této věci zásadním způsobem změnil.

         Druhý rys, který mi vadí, je spíše nedostatek něčeho pozitivního než přítomnost něčeho negativního. Mám na mysli nedostatek přívětivosti a laskavosti. Ano, uznávám, že od sametové revoluce se to o dost zlepšilo. Pamětníci si jistě vzpomenou, jak jste před „sametem“ po vstupu do nějakého obchodu ihned nabyli dojmu, že prodavačku nesmírně otravujete. O návštěvě nemocnice nebo nějakého úřadu ani nemluvě. Přístup k lidem se v těchto institucích hodně zlepšil, ovšem často mám dojem, že jde jen o jakýsi marketing, nikoli o skutečnou proměnu. Hodně mě mrzí, když se s nedostatkem laskavosti setkám mezi křesťany.

         V posledních letech už moc necestuji, ale navštívil jsem dvě hodně odlišné evropské země – Irsko a Maltu. V obou jsem byl poprvé, a tedy tak trochu ztracen. V obou těchto zemích se mi ale například řidiči autobusu pokusili trpělivě vysvětlit, jak je to s placením jízdného, případně kde mám vystoupit. Hodně to kontrastovalo s tím, co jsem zažil, když se českého řidiče autobusu pokoušeli na něco zeptat cizinci podobně ztracení jako já v Dublinu a v La Valettě.

         Dá se s tím něco dělat ještě než přijde probuzení? Domnívám se, že ano. Jako křesťané máme přece všechny základní potřeby naplněné. Víme, že jsme milovaní Boží synové a milované Boží dcery. Víme, že Boží království, do něhož jsme povoláni, se nebude vyznačovat mrzutostí, ale právě laskavostí. A víme, že naším úkolem je vnášet Boží budoucnost do naší přítomnosti.

         Když z moci Ducha svatého začnete přetékat laskavostí, zjistíte, že takový život je dokonce i velmi zábavný. Laskavost je ve skutečnosti mocná zbraň.

Je odzbrojující.

28. března 2017

 

Konfrontace na Pochodu pro rodinu

Letošní Pochod pro rodinu byl navštíven hojněji než loni. Jen počasí tentokrát moc nepřálo. Nemohl jsem se účastnit této akce od samotného začátku, neboť jsem musel být na pražské krajské konferenci KDU-ČSL. K pochodu jsem se připojil u Národního divadla.

Všude byl dostatek policistů, kteří odkláněli dopravu. Šel jsem od Národního divadla v prvních řadách; kus za námi šla parta bubeníků. Vše vypadalo bezproblémově až k okamžiku, kdy čelo průvodu došlo na Jungmannovo náměstí. Policisté nás slušně požádali, abychom na chvíli počkali.

Šel jsem se podívat, jak to vypadá na trase dále. Měl jsem totiž obavy, zda pochod snadno projde krátkou ulicí 28. října, kde měli restauratéři a kavárníci hodně prostoru zabraného pro předzahrádky. A tu jsem s překvapením zjistil, že ulici 28. října přehradili jacísi protidemonstranti s transparenty, navíc skandující různá hesla. Rychle jsem se vrátil k čelu pochodu, kam již přišel pan kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církvi Daniel Fajfr, a popsal jsem, co nás čeká. Pan kardinál mě překvapil (přiznám se, že příjemně), protože najednou řekl „já tam jdu“ a vyrazil sám vstříc demonstrantům. Téměř jsem mu nestačil.

Protidemonstrantů bylo ne víc než čtyřicet, některé dámy či slečny byly hodně zmalované. Mnohá hesla byla opravdu ošklivě rouhavá, ani je zde nebudu uvádět. Zmíním jen, že demonstranti vykřikovali slovo „klerofašismus“. Fakt nevím, co tím mysleli. Připadalo mi, že si spletli století.

Jedno heslo bylo vlastně kletbou, aniž si to možná jeho autoři uvědomovali. To jediné si dovolím ocitovat: „Vaše děti budou jako my.“ Rovnou jsem toto slovo v modlitbě rušil, jak mám ve zvyku, když něco takového slyším, a vám radím totéž. V biblické knize Přísloví je psáno: „Bezdůvodné zlořečení nezasáhne“ (26:2). Pokud budeme správně vychovávat své děti, toto zlořečení na nás nebude mít žádný účinek.

Ostatní hesla byla opravdu hodně obscénní a hodně urážlivá. Nebudu vás jimi zatěžovat.

Přiznám se, že jsem nesl nelibě, když se někteří křesťané snažili nějak narušovat demonstrace těchto lidí. Ale nesl jsem velmi libě tuto jejich protidemonstraci. Je pro mě znamením, že iniciativa je na naší straně. Díval jsem se jim do tváře a přemýšlel jsem, co nám chtějí nabídnout. Všechna hesla byla totiž nejen urážlivá, ale i naprosto negativistická. Přemýšlel jsem, kde se v těchto lidech tento negativismus bere? Jaké měli dětství? Měli milující rodiče? Čím je jejich život naplněn? Necítil jsem žádnou zášť, čím více jsem je pozoroval, tím víc mi jich bylo líto.

Někteří účastníci pochodu se zlobili, že policie zasahovala velmi váhavě. Proč má čtyřicet lidí brzdit několikatisícový pochod?

Ano, bylo to zdržení. Ale osobně jsem rád, že policie postupovala tak, jak postupovala. Byl jsem v blízkosti policejního důstojníka, který se snažil tyto demonstranty přesvědčit, aby nechali průvod projít. Marně. Nakonec dorazili těžkooděnci a bez nějakého násilí zatlačili protidemonstranty ke kraji ulice, aby průvod mohl projít. Samozřejmě za skandování nenávistných hesel.

Jistě, policie by mohla zasáhnout rychleji a razantněji. Dovedu si ale představit, že pak by se tito lidé prezentovali jako oběti policejní zvůle. Takto bylo nad slunce jasnější, že jsou to oni, kdo je netolerantní a nenávistný.

Domnívám se, že tato konfrontace byla z hlediska kulturního a duchovního boje velmi užitečná. Policie jednala profesionálně, a policisté si jistě všimli, s kým je rozumná řeč a s kým nikoli. Negativismus a absence čehokoli pozitivního u našich odpůrců byla očividná. Ze srdce jim přeji, aby jednou poznali krásný a trvalý vztah a aby milovali život, který nám byl darován. Nechci podceňovat jejich ničivý potenciál, nicméně cítím vůči nim opravdu především soucit, nikoli zášť.

Doufám, že příští rok bude Pochod pro rodinu ještě radostnější a ještě navštívenější. Je úžasné vidět tisíce lidi, kteří jsou především pro něco, nikoli proti něčemu.

22. dubna 2017

© 2013 Dan Drápal