Můj článek „S rasismem je to složité“ vyvolal celou řadu zajímavých reakcí a poměrně málo osobních útoků; proto jsem se rozhodl na některé myšlenky zareagovat.
Jedna námitka se týkala mé formulace, že Romové si nezvolili správnou strategii, zatímco Vietnamci ano. O volbě se prý nedá hovořit, protože nedošlo k žádnému hlasování v rámci dané komunity.
Pokud bychom slovo „zvolit“ brali čistě formálně, tak se patrně jedná o námitku oprávněnou. Sloveso „zvolit“ ale používáme často v přeneseném či širším slova smyslu, např., „disidenti zvolili vnitřní svobodu“. Předpokládám, že tomu všichni rozumíme, přestože disidenti o vnitřní svobodě nikdy nehlasovali.
Pokud bych nesměl použít slova „zvolit“, nevím, jak bych mohl svou myšlenku vyjádřit. Uvedl jsem Vietnamce jako ty, kdo zvolili jinou strategii. (Kdybych žil ve Spojených státech, nemluvil bych o Vietnamcích, ale o Asiatech obecně, protože podobnou strategii volili ve Spojených státech Korejci, Japonci i Číňané.)
Přičemž trvám na tom, že o svého druhu volbu jde. Pokud bychom chtěli ve Spojených státech mluvit o hlavních etnických skupinách, pak bychom museli zmínit „bílé“ Američany, Židy, Hispánce, Asiaty, Indiány, Afroameričany (o Židech by se dalo diskutovat, zda tvoří samostatnou skupinu nebo zda by měli být zahrnuti pod bělochy). Jestli je někdo na amerických universitách diskriminován, tak jsou to Asiaté. To má své důvody, které zde nebudu uvádět – je to trochu jiná kapitola. Asiaté by se mohli hlasitě bránit, poukazovat na diskriminaci, ale oni většinově volí jinou strategii: Smiřují se s tím, že chtějí-li se někde prosadit, musí vynaložit větší snahu a dosáhnout lepších výsledků než jiná etnika.
Pokud chcete vyhrocený biblický případ, vzpomeňte na Syrofeničanku ze sedmé kapitoly Markova evangelia. Když požádá Pána Ježíše, aby uzdravil její dcerku, náš Mistr jí odpověděl velmi tvrdě, až urážlivě. (Dnes by byl za svou odpověď žalován či při nejmenším morálně lynčován.) Syrofeničanka se ale neurazí a odpoví velmi pokorně. Jsem přesvědčen, že lze právem říci, že „zvolila“ určitý přístup; mohla přitom zareagovat zcela jinak.
Asiaté ve Spojených státech tedy zvolili jinou strategii, svým způsobem náročnější, nicméně z dlouhodobého hlediska úspěšnější. Nechci tím tvrdit, že se lidé proti diskriminaci nemají vůbec ozývat a mají si nechat všechno líbit; jen chci upozornit, že v naší moci je volit z několika možností, a z tohoto hlediska považuji mluvit o „volbě“ za oprávněné, byť nedochází k žádnému hlasování.
Za závažnější považuji tvrzení jedno z čtenářů, který je mi jinak příznivě nakloněn, totiž že hlavní problém (99 %) je v tom, že se Romové málo snaží. Jistě, Romové se ze své situace nevymaní, pokud se (také) nebudou snažit. Přesto jsem přesvědčen, že míč je na naší straně hřiště. Romové v naší společnosti neumí chodit, kromě určitých vyšlapaných cestiček. Ale nemyslím si, že by to byla jejich vina. Neznají alternativu k tomu, v čem žijí. A pokud by ji znali, neuměli by se v ní pohybovat. Ale aby to „bílý“ pochopil, musel by s nimi strávit nějaký čas a porozumět jejich uvažování a jejich možnostem.
Dále jsem zaznamenal povzdech, že pokud nějaký Rom nabude vzdělání a lepšího společenského postavení, odstřihne se od romské komunity. Tady se ale začínáme blížit k jádru pudla. Vzdělaný Rom má totiž před sebou pouze dvě moznosti: Buď se od své komunity zcela oddělit, nebo přijmout její způsob života. K tomu patří, že když přijde o bydlení váš bratranec, vezmete ho i s jeho rodinou do svého beztak malého bytu. Zřejmě si nemůžete říci, že vezmete jen jeho nebo jedno z jeho dětí. Buď tedy hrajete podle not společenství, nebo se od něj oddělíte. Něco napůl nepřipadá v úvahu.
Pak je zde ještě jeden faktor, který celou věc komplikuje. Znám několik rodin či jednotlivců, kteří adoptovali romské dítě. Ocituji matku jednoho z nich: „Když jsme si dcerku brali, myslela jsem, že role genů a role výchovy je asi tak 50:50. Teď si myslím, že je to spíše 70:30.“ To jsou slova matky, která měla ve spořádaném manželství dvě vlastní děti, k němuž přidali jedno romské. Neznělo to jako zklamání, jako stížnost. Bylo to konstatování, že věci nejsou jednoduché. Podobné věci jsem slyšel i od ostatních rodin.
To je jeden z důvodů, proč tvrdím, že integrace Romů není nic jednoduchého. To ale neznamená, že bychom měli složit ruce v klín.
Konečně chci zmínit ještě jednu zkušenost. Předem podotýkám, že se jedná o zkušenosti z druhé ruky. Sám bych uvítal, kdyby někdo prozkoumal a přinesl zprávu o tom, jak je to doopravdy, tj. zda se nemýlím. Následující povídání je tedy bez záruky.
Před několika lety přišlo probuzení mezi Romy žijícími někde mezi Spišskou Novou Vsí a Prešovem. Zasáhlo celé osady. Romové činili pokání a jejich životy se začaly výrazně měnit. Nicméně v té době byly již na Slovensku nastaveny sociální dávky tak, že se z nich nedalo žít. Obrácení Romové ovšem už nemohli krást a práci jim nikdo nedal. Jak to vyřešili? Emigrací do Velké Británie (o tom se psalo i v českých novinách, aniž bylo ovšem zmíněno, jaká byla motivace tohoto exodu). O několik let později jsem četl – opět v sekulárním tisku – o tom, že Romové přišlí ze Slovenska si vedou v Británii překvapivě dobře. Někteří z nich dokonce úspěšně podnikali. Rozhodně si vedli lépe než v České republice nebo na Slovensku. Zřejmě měli v Británii větší šanci vymanit se z bídy než u nás a na Slovensku.
Předpokládám – o tom se patrně nepsalo nebo jsem to nečetl – že ze Slovenska emigrovali zejména ti, které bychom mohli označit jako elity jejich společenství. To ovšem jen zhoršovalo situaci těch, kteří zůstali.
Myslím, že jak od slovenské, tak od naší vlády by bylo inteligentní, kdyby příslušné orgány věnovaly pozornost (provedli audit, abych trochu popíchl jednoho ze svých milých kritiků) tomu, proč se v Británii dařilo to, co se nedařilo u nás. A aby si třeba přiznaly, že obrácení Romů ke Kristu vedlo k pozitivním změnám, k nimž mnoho jiných – často velmi nákladných – opatření nevedlo. To by ale znamenalo zbavit se některých stereotypů, k nimž patří tvrzení, že na víře nezáleží.
- července 2020