Nemohli jste si toho nevšimnout – v posledních letech nás stihá jedna krize za druhou.
Začalo to poměrně nevinně – suchem a kůrovcovou kalamitou. Sucha posledních let byla výrazná, ale až na několik málo vesnic, kam museli vozit vodu cisternami a urychleně obec napojovat na nejbližší možný vodovod, se nás příliš netýkala. Ano, bylo to nepříjemné pro ty, kdo mají zahrádku, ale tak nějak se s tím žít dalo. A kůrovec… mně to vzalo hodně, protože na Jesenicku padla kůrovci za oběť více než třetina lesů. Sice se nám otevřely nové pohledy, třeba z Rejvízu do Polska, ale raději bych je oželel. Hluboké lesy, na něž jsem byl zvyklý celý život, vzaly během dvou let za své.
Pak přišlo tornádo. Desítkám zasažených lidí zasáhlo hodně hluboce do života, ale většina obyvatel je jen vzala na vědomí. Všichni doufáme, že se to nebude opakovat, a hlavně ne tam, kde bydlíme my.
Nicméně po ničivém tornádu se projevilo něco velmi pozitivního: Řada lidí přijela pomáhat a sbírky na postižené byly skutečně povzbudivě vysoké.
Pak Covid. To už bylo vážnější. Nejen proto, že se týkal prakticky každého z nás, ať už jsme ho prodělali nebo ne. Během první vlny jsme oslavovali lékaře a zdravotní sestry, kteří byli v první linii a prokázali obrovské nasazení. Kromě nebezpečí samotné nemoci se objevilo něco závažnějšího a nebezpečnějšího: společnost se rozdělila zejména podle postoje k očkování. Objevila se spousta teorií, a to nejen konspiračních, a bylo zřejmé, že ani odborníci nejsou zcela jednotní. Oba tábory se začaly podezírat z nekalých úmyslů, zatajování nebo překrucování dat apod. Rozdělily se rodiny a rozdělily se i celé sbory.
A teď válka na Ukrajině. Zde se sice obyvatelstvo nedělí, jak tomu bylo u Covidu, na dvě srovnatelně velké části, ale potenciál na rozdělení společnosti zde je, byť zatím dříme.
Možná jste si toho také všimli: Je pozoruhodné, že všechny tyto katastrofy jsou každá z úplně jiného soudku. Mnozí si až teď, poměrně unaveni, uvědomujeme, že jdeme z jedné krize do druhé. A že to není tak, že by jedna krize skončila a byla nějak uzavřena, nežli nastoupí druhá.
Covid a válka na Ukrajině sice možná nebyly příčinou hospodářské krize (omezování výroby a skokového zdražování energií), nicméně vydatně ji zesílily. A hrozí, že pokud bude válka trvat, bude se prohlubovat i ekonomická krize. Nás se nepříjemně dotkne, ale více na nás patrně dolehne celosvětový vývoj. Ukrajina a Rusko totiž byly obilnicí Evropy a na dodávkách pšenice z těchto dvou zemí závisí 400 milionů lidí, zejména v muslimském světě (Egypt, Pákistán, Jemen aj.). Drahota, která již začala, se může spojit se suchem, a nastane humanitární katastrofa. My se tomu můžeme jakž takž vyhnout – stačí opět pěstovat pšenici místo řepky – ale celosvětový vývoj se nás nemůže nedotknout.
Říká se, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Chci se teď na celý problém podívat z jiného úhlu.
Zejména první polovina dvacátého století byla plná vraždění. Ve srovnání s dvacátým stoletím vypadalo devatenácté století téměř idylicky. V 19. století začalo hnutí za zrušení trestu smrti, a toto hnutí se prosadilo – možná vás to překvapí stejně jako mě – nejprve v Jižní a Střední Americe. A tam, kde trest smrti zrušen nebyl, klesal počet těch, kdo byli k hrdelnímu trestu odsouzeni.
Dvacáté století znamenalo dvě ničivé války a nástup režimů, které s tresty smrti rozhodně nešetřily. Bylo jich vyneseno ne několikanásobně, ale řádově více než v 19. století. Vyvrcholením všeho toho násilí byl holocaust.
Zdá se mi, že Bůh se odvrátil od lidstva a dával průchod svému hněvu. Jistě, byl se všemi, kteří v něj složili svou naději. Neopustil ty, kdo v něho doufali. Ale i oni mnohdy sdíleli osud svévolníků, jakkoli o spravedlivých platilo, že „naděje jejich nesmrtelnosti jest plná“.
Ve druhé polovině dvacátého století jako by platilo to, co je řečeno skrze apoštola Pavla v listu Římanům: Bůh chce svou dobrotivostí přivést lidi k pokání. Ano, Pol Potovo vraždění v Kambodži nebo vraždění ve Rwandě jako by ještě patřilo do první poloviny století, ale celkově se lidstvu dařilo stále lépe. Čína a celá Jihovýchodní Asie se nesmírně pozvedly. Hladovějících do roku 2015 ubývalo a začalo se zdát, že endemický hlad by mohl skončit jednou provždy. Průměrná doba dožití téměř všude stoupala. A v posledních letech – poprvé v dějinách lidstva – je počet obézních vyšší než počet hladovějících.
A co my? Nikdy jsme se tak dobře neměli. Nikdy jsme necestovali tolik jako těsně před covidem. A do ciziny už jsme nejezdili jako „paštikáři“, jako chudí příbuzní, ale jako celkem bohatí lidé. Zdravotnictví máme skvělé (pokud měříte věci relativně, nikoli absolutně). Radši bych onemocněl v Česku než v Británii nebo Itálii. Máme po Řecku nejvíc bazénů v Evropě – víc než v Německu nebo ve Francii.
A jak na to reagujeme? Spousta lidí žehrá, že Česko je spálená a rozkradená země, a že dříve bylo líp. Je to naprosto neuvěřitelné. I soudní a zkušení lidé zapomněli, co je to výjezdní doložka, kolik schopných lidí muselo manuálně pracovat a kolik našich skvělých odborníků „hlasovalo nohama“. Místo vděčnosti jen reptání a další nároky… K tomu nesmyslné žehrání na „cenzuru“, často od lidí, kteří by, pokud by žili třeba v Rusku, byli za své „protistátní“ řeči dávno zlikvidováni. Jestliže Bůh chtěl svou dobrotivostí přivést lidi k pokání, pak u mnohých neuspěl.
A tak Bůh vyzkoušel obojí. Jak soud, tak dobrotivost. Jak si ve vztahu k Němu stojíš ty?
Netvrdím, že to tak bude, nejsem hlasatel apokalypsy, ale kdyby to, co se děje nyní, bylo počátkem konce, nijak bych se tomu nedivil. I když, aby bylo jasno, bych se z toho nijak neradoval.
Lidská zpupnost dosáhla kosmických rozměrů.
- dubna 2022