Jsem si vědom, že některé církevní autority používají termín „vzpoura“ příliš často. Tito lidé neumějí autoritu správně vykonávat a za vzpouru označují jakýkoli odpor, včetně citlivé, slušné a oprávněné kritiky. Podobně se poněkud inflačně používá i obrat „duch Jezábel“.
Skutečnost, že někdy se o vzpouře mluví neoprávněně, ovšem neznamená, že vzpoura neexistuje. Existovala vždy – od prvotního hříchu, a bude existovat až do chvíle, kdy Boží Nepřítel skončí v ohnivém jezeře.
Je zavádějící, pokud za vzpouru označujeme jiné hříchy či nesprávné postoje, jako je třeba kritický duch, „prostá neposlušnost“, jež může plynout třeba z lenosti či pohodlnosti či dokonce strachu (nikoli však ze vzpoury), nebo osobní nechuť vůči duchovní autoritě.
Pokusím se popsat hlavní rysy vzpoury na starozákonním precedentu, konkrétně na vzpouře Kórachovců, jež je popsána v 16. kapitole Numeri. Kdykoli tento oddílek čtu, jsem fascinován, jak je vzpoura přesně popsána v textu starém zhruba tři tisíce let. Byla to zcela odlišná situace ve zcela odlišné kultuře, a přece některé rysy jsou dnes naprosto stejné.
- Vzpoura se rodí vskrytu a tiše. Doba, po kterou se rodí, může být různá – krátká či dlouhá. Vůdci vzpoury jsou v tomto případě Kórach, Dátan a Abíram, nicméně účastníků vzpoury je dvě stě padesát mužů, A nejde jen tak o někoho. Jsou to „předáci pospolitosti“ a „věhlasní mužové“ (16:2), tedy žádná „ořezávátka“. Vůdcové vzpoury s nimi museli nějakou dobu mluvit a vystoupení proti Mojžíšovi a Áronovi v tichosti připravovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že Mojžíš a Áron byli náhlým vystoupením těchto mužů zaskočeni.
- Vzpoura se velmi často děje ve jménu rovnosti a demokracie. „Všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ (16:3). Studoval jsem vzpoury v církevních dějinách a pozoroval jsem vzpoury v současné církvi. Ostatně, sám jsem zažil i vzpouru proti mně samotnému. Tento prvek „rovnosti a demokracie“ tam nikdy nechyběl. Ono totiž, jak se říká, „na tom něco je“. Ano, všichni jsou svatí. Pavel píše „svatým do Korintu“, a my víme, jakých nehorázností se tito svatí dopouštěli. Tedy toto konstatování by ještě nemuselo být problémem. Tím je až následující věta: „Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?“ Tady už je zřetelné a konkrétní obvinění. My víme z Písma, že ani Mojžíšovi ani Áronovi se do vedoucích pozic rozhodně nechtělo. Mojžíš dělal vše proto, aby zůstal u ovcí a nemusel jít svádět boj s egyptským faraonem. Víme, že vykonávání autority pro něj bylo těžkým břemenem, které by raději nenesl.
Byl jsem svědkem vzpour vůči pokorným pastorům, kteří se rozhodně nepovyšovali nad Hospodinovo shromáždění, a přesto si museli toto obvinění opakovaně vyslechnout.
- Jak na toto obvinění Mojžíš reaguje? Čteme, že „padl na tvář“ (16:4). Jistě to pro něj byla velmi nepříjemná situace. Jak jsem naznačil, nemusel vůbec tušit, že se nějaká vzpoura rodí. Za druhé: Možná v první chvíli vůbec nevěděl, jak reagovat. Jistě ovšem nepadl na tvář, protože zakopl. Padl na tvář, aby tuto složitou situaci předložil Hospodinu. Nezačal hned na povstalce reagovat. Nezačal se s nimi přít ani organizovat obranu. Předložil celou záležitost Hospodinu.
Nepochybuji o tom, že se mu dostalo od Boha ujištění, že skutečně má autoritu vést Boží lid. Proto promluví ke Kórachovi a ostatním vzbouřencům a vyzve je na jakýsi duchovní souboj. Hospodin sám rozhodne. (Viz 16:5-7.) Současně jim připomíná, že Hospodin jim svěřil vzácnou službu, za kterou by měli být vděčni – a na níž by měli mít dost. Nenechá se zmást jejich voláním po rovnosti – tuší, že těmto rovnostářům jde o dosažení významnějšího postavení: „… teď usilujete také o kněžství?“ (16:10).
- Když si nechá zavolat Dátana a Abírama, tito předáci vzpouru dokonají a odmítnou jakoukoli poslušnost. Na rozdíl od Kóracha za Mojžíšem jednoduše nepřijdou. (Vůdcové vzpoury nejsou vždy jednotní v tom, jak daleko až chtějí zajít. Dátan a Abíram bylo možná „radikálnější“ než Kórach.) Nadto Mojžíše obviní z dalších zlých úmyslů. Už nejde jen o obvinění z „povyšování se nad Hospodinovo shromáždění“. Viní Mojžíše, že je vyvedl z Egypta, o němž – zcela absurdně – mluví jako o „zemi oplývající mlékem a medem“, a to proto, aby je „usmrtil v pustině“ (16:13). Jakmile se vydají na tuto cestu obviňování, ocitají je na velmi šikmé ploše, takže nakonec vše završí nesmyslným obviněním „Chceš těmto mužům vyloupat oči?“ (16:14).
- Toto obvinění ovšem možná Mojžíšovi situaci velmi usnadnilo. Každá lidská autorita – včetně Mojžíše – může chybovat. Když vzbouřenci oslovili Mojžíše poprvé, obvinili ho vlastně „jen“ z toho, že podceňuje ostatní a že se vyvyšuje. Každý solidní vedoucí, který je vystaven takovému obvinění, zaváhá a začne si klást otázku, jestli na tom něco není, jestli přece jenom někde neudělal chybu a nezavdal sám příčinu k podezření z povyšování se. Lidé, kteří mají vzpouru v srdci, si ale celou věc „zkazí“ tím, čemu Angličané říkají „overkill“ – vznášejí obvinění stále absurdnější. Mojžíš se mohl zamýšlet nad tím, zda není vládychtivý, ale byl si naprosto jist, že nechce Izraelcům „vyloupat oči“.
- Text nás nenechává na pochybách, že Mojžíš se na vzbouřence opravdu rozhněval. Když Dátan a Abíram vznesou své absurdní obvinění, Mojžíš už nepadá na tvář, ale velice rozzloben žádá Hospodina, aby nepřijímal oběti vzbouřenců (16:15). Nicméně když Hospodin znovu přijde s návrhem, že zahubí „celou pospolitost“ a začne znovu jen s Mojžíšem a Áronem, Mojžíš se opět postaví do trhliny před Hospodina: „Bože, zhřešil jeden muž, a Ty se budeš hněvat na celou pospolitost?“ (16:22.) Dobrý pastor se pozná podle toho, že i když čelí vzpouře, a přestože možná necítí dostatečnou podporu svých oveček, nepřestává myslet na své stádo a přimlouvá se za ně.
Není třeba se rozepisovat o tom, jak to vše dopadlo. Mojžíšova autorita byla potvrzena, ale netrvalo dlouho, a čelil dalším výtkám. To zřejmě patří k životu i těch nejpokornějších autorit. Ani když žijeme v krásném sboru, nepřestává platit, že žijeme v padlém světě.
Jaké z toho plyne poučení? Ten, kdo sám chce vládnout, se mnohdy snaží odstranit stávající autority ve jménu rovnosti a demokracie. Otevřeně proti autoritě vystoupí až tehdy, má-li za sebou dostatečné množství stoupenců. Zpochybňuje pak morální integritu duchovní autority a/nebo ji viní z neschopnosti, a v případě, že hned neuspěje, vznáší stále absurdnější obvinění.
Vzpoura se většinou nepodaří – pouze sbor více či méně oslabí. A pokud se „podaří“, pak z ní nevznikne Boží království, ale jen další království tohoto světa. Kráčíme ovšem směrem k Novému Jeruzalému, do nějž žádný vzpurník nevstoupí.
- července 2018