Není nic divného ani překvapivého na tom, že současná pandemie oživila očekávání konce. Je to událost, jakou nikdo z nás nikdy dříve nezažil – srovnatelnou událostí byla španělská chřipka, která řádila před sto lety; proto ji nikdo pamatovat nemůže. Nicméně i španělská chřipka byla jen slabým odvarem středověkých a raně novověkých morových nákaz, jimž v některých případech padla za oběť třetina obyvatelstva Evropy a v některých významných městech i polovina. Pochopitelně lidé žijící v oněch dobách měli také za to, že vlastně už jde o počátek konce. Současná pandemie nás jistě v mnohém změní, ale pokud bereme v úvahu celé dějiny lidstva, tak sama o sobě výjimečná není.
Lidé, kteří očekávají konec co nevidět, ovšem namítnou, že COVID-19 není jediný faktor, který je ve hře, a že signálů, že se konec opravdu blíží, je opravdu více. Nebudu to rozporovat, nicméně přiznám se, že o bezprostředně se blížícím konci světa slýchám po celý svůj křesťanský život, tedy už přes čtyřicet let. A nadto mám tu smůlu či to štěstí, že jsem studoval církevní dějiny, a proto vím, že nebylo století, v němž by lidé konec světa neočekávali. Podobné je tomu s proroctvím o probuzeních a o tom, kde probuzení Evropy začne. Slyšel jsem proroctví od vícero různých lidí, že to bude v Česku. Ale vím i o velmi podobných proroctvích, že to bude v Německu. Nebo v Polsku. Nebo v Maďarsku. Nebo ve Velké Británii.
Tyto zkušenosti by člověka mohly vést ke skepsi a k cynismu. V tom nám ale brání Písmo, konkrétně velmi vážné varování z 2. Petrovy 3,8-11:
Tato jedna věc ať vám není skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde jako zloděj v noci. V něm nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem uvolní a země a její činy budou spáleny. Když se toto všechno takto rozplyne, jací musíte být ve svatém způsobu života a zbožnosti vy…
Co si beru z těchto slov?
- Je-li to s tím časem tak, jak píše Petr, pak nemá cenu nic vypočítávat. Ostatně Pán Ježíš před vypočítáváním výslovně varuje.
- Bůh nechce, aby někdo zahynul. Důvodem odkladu konce je tedy Boží milosrdenství.
- Bez pokání ale člověk zahyne.
- Konec bude tak důkladný, že nemá smysl utíkat někam na hory nebo se zakopávat do země. Jediné, co má smysl jako preventivní opatření, je činit pokání.
A nyní si dovolím sám zaprorokovat: Konec bude takový, že všechny naše představy o něm se ukáží jako směšné. Úvahy nad čárovými kódy, implantovanými čipy, krvavým měsícem a nad podobnými věcmi můžete klidně odložit. Na příchod tohoto „zloděje přicházejícího v noci“ žádné zabezpečovací zařízení ani sledovací kamery neplatí.
Kdežto když budeš chodit s Bohem, budeš-li žít v neustálém pokání a v jistotě Božího odpuštění a Boží spásy, budeš skvěle připraven na věk současný i budoucí. A ušetříš třeba za budování podzemních bunkrů a hromadění zásob.
Znamená to tedy, že konec nemáme očekávat?
Popravdě řečeno, přes to, co jsem napsal, by mě nepřekvapilo, kdyby konec nastal třeba pozítří. „Lidská zpupnost dosáhla sublunárních rozměrů“, řekl kdysi Zdeněk Neubauer. Přeloženo do češtiny: „Lidská zpupnost volá do nebes.“ Konec může nastat náhle, ale současně platí, že by bylo možno popsat řadu dlouhodobých procesů (environmentálních, demografických, politických, ekonomických) které povedou k zániku západní civilizace a potažmo celého světa.
Eschatologickým očekáváním mnoha křesťanů odpovídá převládající přesvědčení nevěřících intelektuálů, že naše civilizace je v úpadku. Stačí pomyslet na monumentální dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu (Untergang des Abendlandes) – mám ho v knihovně. Bylo to psáno ještě před první světovou. Ve skutečnosti si myslím, že i tyto světské sebekritiky západu ve skutečnosti nepřímo vzdávají hold křesťanské naději: Tento věk pomine, skutečné naplnění, krása, láska, pravda, spravedlnost přijde až ve věku budoucím, až sestoupí Nový Jeruzalém. Tragédie ovšem nastává, když se lidé začnou pokoušet tyto eschatologické naděje naplňovat vlastními silami, bez Boha… To pak teče hodně krve.
K čemu mě vede Duch svatý?
Čtu na počátku evangelií, jak Jan Křtitel káže: „Sekyra je už ke kořeni přiložena.“ „Věječka je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat.“ Lidé se třásli, když slyšeli tohoto mocného apokalyptického kazatele. A s úzkostí se ptali: „Co tedy máme dělat?“ A co jim říká ten, který připravuje cestu Páně? „Chovejte se normálně. Nikoho neokrádejte. Nikomu neubližujte.“ „No, a přece vám to říkám pořád: Čiňte pokání, protože se přiblížilo království nebeské.“
Mě vede Duch svatý k témuž. Mám se chovat normálně. Mám pokorně chodit se svým Bohem. Mám se na této zemi naučit milovat.
A už mnoho let zjišťuji, že je to program na celý život. Konec mě nemůže zaskočit – vždyť vím, že přijde jako zloděj v noci. Tak, jak si to nedovedu představit. Ale řeknu: „Aha. Tak takhle je to.“
A bude to lepší, než byly mé nejsmělejší představy.
- dubna 2021