Válčí se už rok, a bude se válčit ještě dlouho. A nikdo netuší, jak dlouho.
Když loni 24. února Rusko zaútočilo na Ukrajinu, domnívali se snad všichni, koho to zajímalo, že ruská armáda do tří dnů obsadí Kyjev a Rusko instaluje na Ukrajině loutkovou vládu, podobně jako to plánovalo po invazi „spřátelených armád“ do Československa v srpnu 1968. Invaze se tehdy povedla, jen s tou „dělnicko-rolnickou“ vládou to jaksi nevyšlo.
Západní tajné služby sice věděly, že k útoku na Ukrajinu dojde, nicméně netušily, že Ukrajina bude schopna se bránit. S vývojem, jaký nastal, zřejmě nikdo relevantní nepočítal.
Což se ukázalo jako velký problém. „Sil, které jsem rozpoutal, nemohu se zbýt“, říká ve stejnojmenném dramatu o Faustovi Čarodějův učeň. Ano, válku (někde se tomu říká speciální vojenská operace) se podařilo rozpoutat, ale podaří se ji ukončit?
Co v současné situaci znamená vítězství pro jednu či pro druhou stranu?
Problematická otázka. Rusko si může na tuto otázku odpovědět několika různými způsoby. Maximalistická odpověď zní: Obsaďme celou Ukrajinu a eventuálně ji opět připojíme k Rusku. Minimalistická odpověď zní: Obsadíme území, na kterých jsme provedli „referenda“, tedy ponecháme si Krym a dobudeme Doněckou a Luhanskou oblast. A Cherson.
Ale co Ukrajina? Ta by za vítězství považovala pouze obnovu stavu před rokem 2014, tedy opětovné připojení okupovaných oblastí k Ukrajině. Na to ovšem Rusko nikdy nepřistoupí.
Ani jedna, ani druhá strana nemá k vítězství dostatek sil, a i kdyby svých pozemních cílů dosáhla, situace by byla velice nestabilní. I v případě, že by se Rusku podařilo dosáhnout maxima, zřejmě by se muselo vyrovnávat s vleklou partyzánskou válkou.
Západ nechce nechat Ukrajinu prohrát, ale zřejmě jí neumožní ani vyhrát.
Západní politici tvrdí, že je na Ukrajincích, aby se rozhodli, kdy a o čem začnou s Ruskem vyjednávat. Tady ale vidím problém. Bez západních zbraní by už Ukrajina patrně prohrála – přes veškerý a obdivuhodný heroismus svého odporu. Proto by Západ měl být součástí vyjednávání. A především by měl mít jasný plán.
Ukrajinský národ je vskutku hrdinský a má sympatie mnohých z nás. Nicméně přes veškeré hrdinství je i na Ukrajině hodně korupce a neschopnosti. Nemá cenu si to zastírat. Ano, v Rusku je korupce podle zjištění různých agentur, které se tím zabývají, ještě podstatně vyšší, a – a to je ještě důležitější – Ukrajina se alespoň snaží s korupcí něco dělat, byť výsledky zatím nejsou oslnivé.
Kdy vypukla první světová, říkalo se na obou stranách: Do Vánoc budou naši vojáci doma. Byli, jenže to bylo o Vánocích 1918, ne 1914. Zatím to vypadá, že i rusko-ukrajinská válka bude dlouhá.
Může se ale stát něco neočekávaného. Jedna či druhá strana může zkolabovat. Někteří čekají na Putinův pád. Na ten bych nesázel – už proto, že Putin není zdaleka nejhorší ruský vladař v posledních stu letech. Padne-li Putin, je možná, ba dokonce pravděpodobné, že na jeho místo nastoupí někdo horší.
Ale ani kolaps Ukrajiny není vyloučen. Vojáci v prvních liniích jsou hrdinští, ale nesmírně unavení. Ukrajina jednoduše nemá tolik zbraní, ale ani tolik lidí, jako Rusko.
Modlím se, aby zasáhl Bůh. Rusko může prohrát celou řadu bitev, ostatně Napoleon obsadil i Moskvu, ale Rusko nelze nějak definitivně porazit. Je ale třeba je zadržet. Rusko přestane být „lotrovským státem“, jedině pokud se stane něco zásadního. Proč jsou dnes Japonsko a Německo demokraciemi? Protože jejich předchozí režimy byly na hlavu poraženy. Rusko takto porazit nelze. A Rusko dnes stojí za Putinem. Demokracie by se tam mohla uchytit až za několik generací, a ještě dříve, než by se Rusko demokratizovalo, musel by v něm zavládnout právní stát. Ten totiž musí předcházet nastolení demokracie. A právě ten v Rusku nikdy nebyl. Ne, lidské řešení tato situace nemá.
Nicméně Ukrajině pomáhejme, seč to jde.
Dan Drápal
- února 2023