V těchto týdnech nastanou v mém životě dvě důležité změny. Jedna je více méně vnější – přestanu řídit auto. Stáří se přece jenom hlásí a mám určité legitimní obavy, že bych mohl za volantem omdlít. Kromě toho mi dělají potíže takové věci, jako je couvání při parkování; dříve jsem takové věci zvládal bez problémů automaticky. A nějak mi nejde jízda za tmy, budu tedy jezdit do konce letošního letního času.
Druhá změna je patrně podstatnější a čtenářů se bude více dotýkat. Už nebudu posílat každý týden ve stanovenou dobu nový článek.
Ne snad proto, že bych ztrácel inspiraci. Mám v hlavě i v srdci ještě několik knížek, natož článků. Když jsem zveřejnil pět článků s názvem „Můj život a StB“, vyzvali mne někteří z vás, abych toto téma zpracoval knižně. Ta myšlenka se mi zalíbila a už jsem se do toho pustil. Bude to ale trvat déle, než jsem původně předpokládal. Chtěl jsem si ověřit určité události a měl jsem dlouhý rozhovor jednak s Danielem Kroupou, jednak s Aleškem Březinou, mým blízkým přítelem z počátku fakultních studií. Ověřil jsem si, co jsem poznal už při sepisování dějin maninského sboru, totiž že lidská paměť je velmi nespolehlivá. Ta kniha se bude jmenovat Život pod dohledem. Ano, název je dvojznačný – žijeme pod dohledem Božím, a žil jsem i pod dohledem StB. Jak Daniel Kroupa, tak Aleš Březina mi připomněli události, které jsem dávno zapomněl. A některé věci si budu muset ověřit v Ústavu pro studium totalitních režimů a v Archivu bezpečnostních složek. O předmluvu jsem požádal Miloše Rejchrta.
Neznamená to ale, že bych na psaní článků rezignoval zcela. Pouze nebudu pod tlakem mít to hotové tehdy a tehdy. Sám teď netuším, jaká bude frekvence.
Chtěl bych vám všem poděkovat za pozornost a za zpětnou vazbu. Mnohokrát jsem byl jinými autory, ale i některými z vás, varován, abych nečetl diskuse pod články, že je to žumpa. Jistě, mnohdy jsem si musel o sobě přečíst hodně ošklivé věci. Přesto jsem odpovědi četl, a podle možností a inspirace jsem se snažil reagovat. Občas jsem zažil malý zázrak – s člověkem, který mne na počátku hrubě napadl, jsem se po výměně několika e-mailů docela sblížil. Mým cílem nebylo a není přesvědčit každého o správností mých názorů. To by nebylo realistické. Ale můžeme se snažit kultivovat diskusi tím, že se vyhneme argumentaci ad hominem, že se vážně zamyslíme na argumenty druhého (bohužel, někdy právě ty argumenty scházejí), a třeba se necháme poučit člověkem, který nás zjevně nemá rád, ale když si ověříme, co nám píše, zjistíme, že fakticky má v určité věci pravdu on. (Jedním z Petersonových Dvanácti pravidel pro život je naslouchání odpůrcům – mohou vědět něco, co my nevíme.)
V reakcích se až na výjimky nevedly nějaké rozsáhlé diskuse, nicméně podařilo se něco, na čem mi hodně záleželo, totiž aby v diskusích zaznívaly nejrůznější hlasy z různých „bublin“. Někteří lidé s tím měli problém. Jak to, že nejsem proputinovský, když tvrdím, že existují pouze dvě pohlaví? Jak to, že považuji green deal za tragickou chybu, a přitom nejsem pro vystoupení z EU?
Ještě se chci vyjádřit k tomu, jakou „politiku“ vedu ve vztahu k Facebooku. Pokud mne žádá o přátelství někdo, kdo má se mnou patnáct společných přátel, tak nic dalšího neřeším a do přátel si ho přidám. Pokud nemám s někým žádného společného přítele, tak také zpravidla nic dalšího neřeším a do přátel si ho nepřidám. Pokud máme pouze jednoho až tři společné přátele, tak váhám. Někdy jsem udělal chybu: Měl jsem s někým dva společné přátele, jeho žádost o přátelství jsem potvrdil a hned druhý den mi přišla žádost o peníze. V takovém případě jsem ho okamžitě z přátel vyřadil. Pokud je v nouzi, ať navštíví nejbližší křesťanský sbor, kde posoudí, zda jde skutečně o člověka v nouzi nebo zda je to podvodník. Proč žádá o pomoc zrovna mne, když ho vůbec neznám?
Pokud někomu potvrdím žádost o přátelství, pak nemůže očekávat, že s tím začnu obsáhlou korespondenci. Máte-li v přátelích čtyři tisíce lidí, těžko můžete s každým v této kategorii navázat hluboký osobní vztah. I když zázraky se nedají vyloučit. Nicméně na vzkaz „ahoj, jak se máš?“ odpověď raději neočekávejte. Budete-li ale číst mé články, po čase poznáte, jak se asi mám.
A o čem bude některý z příštích článků? Rád bych napsal něco o knížce Richarda Ganze Psychoblábol.
A co knížka o kulturních válkách? V Životě víry už bylo avízo, že se tato kniha chystá. Vyjde snad do konce října.
Doufám, že 11. října budeme mít s Benem v Liberci – podobně jako loni – koncert a promluvu (nebude to kázání, nebude to vyučování) na téma Nebe a peklo.
Vstup na vlastní nebezpečí.
8. září 2025