Před nedávnem jsem zveřejnil článek „Neslavná vítězství“, kde jsem okrajově zmínil otázku vyhnání sudetských Němců a kde jsem citoval větu, kterou počátkem devadesátých let pronesl na toto téma Tomáš Dittrich: „Bůh nebude žehnat na kradeném.“ Dostal jsem několik reakcí znepokojených čtenářů, v nichž můj text vzbudil obavy, zda nechci usilovat o navrácení nemovitostí potomkům odsunutých sudetských Němců.
Mohu všechny ujistit: Nechci. A nemyslím si, že by k něčemu takovému mohlo a mělo dojít.
A dokonce si myslím, že tato otázka již pomalu ztrácí ne významu. Z Bible vím, že Bůh stíhá vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení, ale žehná tisícům pokolení těch, kteří ho milují. Dosud žije několik stovek, možná tisíců „sudetských Němců“, kteří jako malé děti zakusili vyhnání. S řadou z nich jsem se v průběhu let setkával – bydlím totiž již čtyři roky v Jeseníku a chalupu máme 20 km od Jeseníku, a to od mých deseti let. Zejména po pádu komunismu se někteří ze sudetských Němců – a také jejich děti – přijeli podívat do míst, kde se narodili. Za celá ta léta jsem měl těch rozhovorů hodně, také proto, že jsem je vyhledával. Možná jsem výjimka, ale ani jednou jsem se nesetkal s nějakým sudetským Němcem, který by se dožadoval návratu.
Vesnice, kde máme chalupu, byla v roce 1959, kdy jsme chalupu koupili, z poloviny slovenská, ze čtvrtiny německá a ze čtvrtiny řecká. Slovenské bylo Dolní Údolí a s tím jsme jako děti neměly moc do činění. V Horním Údolí byla jediná česko-slovenská rodina – on byl hajný, ona (Slovenka) prodávala v místním obchodě, dnes již dávno zrušeném. Měli tři děti ve věku mne a mého bratra. U naší chalupy byla obrovská zahrada, kam jsme zvali děti německé a řecké a domnívám se, že jsme vydatně přispěli k tomu, aby se tyto dvě komunity začaly mezi sebou stýkat.
Naši sousedé byli Němci a naše vztahy byly od počátku dobré, postupně vyloženě vřelé. Chodil jsem jim pomáhat se sušením sena a s jinými zemědělskými pracemi, rodiče jim sem tam pomohli s podáním nějaké žádosti (třeba o zařazení do pořadníku na koupi osobního auta – to už pamatují jen pamětníci). Když jsme ve vesnici byli už druhým rokem, přinesla nám jedna sousedka dvířka od trouby od našich kachlových kamen. Němci zakusili tři vlny „zlatokopů“, kteří rabovali, co se dalo, a snažili se zachránit, co se dalo. Když se přesvědčili, že nejsme nepřátelé, tak nám dali to málo, co z rabovaného domu zachránili.
Celý ten kraj byl před druhou světovou válkou německý a nebudu tajit, že drtivou převahou nacistický. Zlaté Hory byly jedním z prvních měst, které Hitler po zničení Československa navštívil. Vina Němců byla obrovská.
Byl bych si přál, kdyby bylo možno celou věc po válce vyřešit jinak než vyhnáním. Jsem ale realista: Nebylo. Co ale mohlo být jinak, byly zbytečné krutosti páchané na vyháněných Němcích. Nebýt těchto krutostí, dalo by se skutečně mluvit o „odsunu“. Takto se jednalo o krádež a vyhnání. Přitom by bylo možno umožnit Němcům, aby si odnesli víc než oněch 45 kg na dospělou osobu. Bylo možno jim ponechat větší část movitého majetku.
Jak to, že v Údolí nějací Němci vůbec zůstali? Uplatili prý nějakého sovětského důstojníka. Došlo k paradoxu: Chudí byli „odsunuti“, v Západním Německu ovšem zbohatli a pak se – mnozí ještě za komunismu – jezdili dívat na své „šťastnější“ příbuzné. Ne, když to tady viděli, opravdu se nechtěli vrátit.
Přestože jsem měl vždycky zájem o dějepis, fakt vyhnání Němců jsem nějak zaregistroval až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A zjistil jsem, že počet obětí na obou stranách byl řádově srovnatelný. Na československé straně několik set tisíc obětí – nezapomínejme ale na to, že z poloviny to byli Židé, mnozí z nich mluvící německy. A na československé straně to bylo za celých šest let války. Němci hynuli při vyhánění během několika měsíců po konci války, mnozí z nich zemřeli už na bavorské půdě hladem a vysílením; v Bavorsku je nikdo nevítal.
Bylo to nedlouho po mém obrácení. Pochopil jsem, že mezi Němci a Bohem je německý hřích, mezi námi a Bohem je český hřích. Proto jsme s mládeží našeho sboru jezdívali do pohraničí a naše české hříchy jsme vyznávali. Ostatně odplata za ně přišla již s hrůzovládou padesátých let. Hranice ateismu, alkoholismu a kriminality více méně kopírovaly hranici německého osídlení před válkou. Československo, kdysi jedna z nejrozvinutějších zemí světa, se propadlo o několik desítek míst.
Po sametové revoluci bylo možno oficiálně pořádat různé „smiřovací“ akce. Ty jakoby „jely“ po dvou kolejích – jedna byla katolická, jedna evangelikální. Na sekulární scéně to byl prezident Havel, kdo se za česká provinění omluvil. Tato jeho omluva ovšem nebyla národem většinově přijata. Nebyla a nebude, dokud nenastane probuzení a dokud si většina lidí neuvědomí to, co již bylo zmíněno: Němci měli problém se svými hříchy, my jsme měli – a do jisté míry dosud máme – problém se svými hříchy. Jinými slovy, mezi námi a požehnáním neleží hříchy německé, ale hříchy české.
Nicméně čas pokročil. Naplňují se slova o třetím a čtvrtém pokolení. Jeseník, ještě v osmdesátých letech neupravený a omlácený, je nyní opravený a hezký. Totéž platí o okolních obcích. V našem Údolí se staví ostošest – vesměs na půdorysech kdysi německých domů, zplanýrovaných zvláštním jednotkami ministerstva vnitra v roce 1961. Pořád je to velmi chudý kraj, ale věci se hodně posouvají. A mám pocit, že v posledních letech se vytvořila nová jesenická identita. Ještě před deseti lety měla většina místních pocit, že žijí v kraji, na němž není skoro nic dobrého. Lidé se spíše styděli za to, odkud jsou. Dnes jsou na to mnozí hrdí. Zlomilo se to během několika posledních let. Díky Bohu za jeho odpuštění a milosrdenství. Nová generace už ví, že není nějaká „naplavenina“.
Češi se se svou minulostí nevypořádali zdaleka tak důkladně jako Němci. Proto mohou někteří naši politici i dnes „hrát německou kartou“. Pokud si člověk neumí připustit, že jeho předci se dopustili nepravostí, má strach. Je to škoda a je to přitom zbytečné, protože Bůh má zálibu v odpuštění a žehnání.
- srpna 2021