Když mi bylo šedesát, napsal jsem knížečku Návod na použití světa a dal jsem jí podtitul Život podle moralisty Dana Drápala. V průběhu let se mne několik lidí zeptalo, proč se označuji za „moralistu“.
Byla to tak trochu provokace. V devadesátých a nultých letech jsem napsal několik článků do Mladé fronty Dnes a do Lidových novin, a mám zato, že mé názory se přinejmenším jednomu z redaktorů moc nelíbily. On zastával tehdy ještě více než dnes rozšířený a v určitých kruzích populární názor, že moralizovat by se nemělo a o morálce by se taky moc mluvit nemělo, a vůbec bychom si měli dát pozor na jakékoli hodnotové soudy. Nikdy mne přímo nejmenoval a já ho taky jmenovat nebudu. Nicméně byl jsem jediný z autorů, který sám sebe označoval jako pastora, a tak jsem větu „Nechci tady moralizovat jako nějaký pastor“ vztáhl na sebe.
Byla to doba, kdy jeden z podnikatelů (možná jich bylo víc, ale nechci přehánět, proto zůstanu raději u toho jednoho), který se dopustil obzvlášť nehorázného, ale nesnadno stíhatelného podvodu, řekl: „Doufám, že budou zkoumat zákonnost mého počínání, nikoli mou morálku.“ Bylo to svým způsobem přiznání. Ovšem kdyby se podle této zásady řídili všichni podnikatelé, soudci, ale i žurnalisté, byl by to konec demokracie a právního státu.
Jeden z otců zakladatelů Spojených států, který na rozdíl od mnoha jiných nebyl ani evangelikál, ani presbyterián, ale deista (mám na mysli Thomase Jeffersona), si byl vědom, že bez víry v Boha nelze demokratický stát vybudovat. U nás se to ještě neprojevilo, ale postupující morální úpadek západní civilizace vedl v anglosaských zemích mnohé veřejné intelektuály k vyjádření názoru, že bez transcendentního zakotvení (rozuměj: bez Boha) nemůže svobodná společnost trvale obstát.
Jan Sokol, který byl krátce ministrem školství, byl snad jediným intelektuálem ve veřejné sféře, který opakovaně upozorňoval na to, že dnešní děti a studenty nikdo neučí třeba že se nemá krást, ale také PROČ se nemá krást. Jako by se předpokládalo, že děti na to přijdou samy. No, a ony přišly na to, že se v krajním případě dá šikanovat i sám učitel.
Morálku je nutno odvodit od toho, čemu anglosaští filosofové říkají „first principles“. Nelze ji vykládat stylem „Člověk pochází z opice, proto miluj bližního svého.“ A je nutné tyto „první principy“ znát a chápat.
Když se podíváme do novozákonních dopisů apoštola Pavla, můžeme si všimnout, že většina z nich má podobnou strukturu. První polovina listů mluví o tom, kdo je Bůh a co pro nás udělal Ježíš. Druhá polovina listů obsahuje parenézi – tedy příkazy, napomenutí, povzbuzení, které z poznání Boha vyplývají. (Nejjasněji je to patrné v listu Efeským: První tři kapitoly jsou o Bohu, další tři začínají slovy „Proto já, vězeň Krista Ježíše…“ Patrné je to ale i v jiných listech.) Křesťané mohou „přepadnout přes palubu“ dvěma způsoby. Buď se zabývají Bohem, spekulují o něm, hledají ortodoxní vyjádření Ježíšova božství apod., ale jejich uvažování je nevede k proměně života a myšlení. Ovšem ještě častější je opačná úchylka: Křesťané nevěnují pozornost poznání Boží povahy, o Bohu ani moc nepřemýšlejí, ani moc nemluví a nekáží, ale velmi dobře vědí, co by křesťan měl a neměl dělat. Pokud se ale nekřesťané nesetkají se svatým a současně milostivým Bohem, nebudou jim naše morální zásady srozumitelné a nebudou vědět, proč by se jimi měli řídit. To je pak vede k hodnocení ostatních křesťanů podle toho, jak tyto zásady dodržují, a budou se odvolávat na slova „poznáte je po ovoci“. Protože je ale neproměňuje láska k Bohu, nepoznávají, jak se okolnímu světu jeví jako zákoničtí a sudičští. Takoví křesťané pak mnohým připadají skutečně jako moralisté, jimž mnohdy mizí soucit.
Pokud ale skutečně chcete jednat morálně a přitom být světu srozumitelní, musíte přiznat barvu a své postoje vysvětlovat a obhajovat. A protože ani hodně posvěcení křesťané nejsou dokonalí, budou se vás lidé bez jasných morálních názorů snažit obviňovat, že „kážete vodu a pijete víno“, a upozorňovat vás, že v tom či onom jste pochybili. A někdy vás skutečně nachytají na švestkách. A budou se snažit sami sebe i okolí přesvědčit, že oni, kteří o morálce vůbec nemluví, jsou vlastně stejně dobří jako křesťané, ne-li ještě lepší. Jsou lidé, kteří mentálně, ale někdy i písemně shromažďují doklady o křesťanském pokrytectví a tmářství. Dejme tomu, že skutečně jsou morální a dokonce lepší. Znamená to však, že mohou obstát před svatým Bohem? Na posledním soudu neobstojí tvrzení, že tamten člověk byl ještě horší než já.
Tak třeba slyšíte, že křesťané se rozvádějí stejně jako nekřesťané. V jistém smyslu to sedí, je to v obou skupinách tak padesát na padesát. Jenže… co vlastně porovnáváme? Pokud jde o manželství jakožto právní stav, pak jsme na tom skutečně skoro stejně. Pokud nám ale jde o vztah muže a ženy, což je třeba klíčové pro zdárnou výchovu dětí, pak bychom museli připočíst i nesezdané páry. Ty se sice nerozvádějí, ale rozcházejí. A to v mnohem větší míře než ti, kdo uzavřeli manželství.
Vracím se ke své identitě moralisty. Jak jsem napsal, byla to trochu provokace. K čemu ale chci – křesťany i nekřesťany – vyprovokovat? K tomu, aby o morálce přemýšleli, aby ji dokázali zdůvodnit, a aby ji rovněž vyučovali. Myslím, že ani nevěřícím dětem nevěřících rodičů neuškodí, když se naučí nazpaměť Desatero a když jim někdo pomůže Desateru porozumět. Tato znalost je sama o sobě morálními neudělá, ale když nebudou znát ani Desatero, o hodně přijdou.
23. května 2025