Jsem nespokojen sám se sebou. Někdy si vzpomenu na naše bratry a sestry ve víře, kteří jsou pronásledováni. Připomínám si, že bychom se za ně měli modlit ve shromáždění. A pak to často zapomenu navrhnout a realizovat. A nyní, ač se sám za ně modlím málo, si dovoluji napsat článek, kterým vás vyzývám, abyste dělali to, nač já sám často tak hanebně zapomínám. Berte to prosím tak, že kážu sám sobě.
Jako křesťanům se nám daří dobře. Nic nám neschází. Máme svobodu. Můžeme vydávat časopisy a knihy, pořádat koncerty křesťanské hudby, provozovat křesťanské školy atd. A v nějakém z našich časopisů se dočteme, že v tom a tom roce zemřelo pro svou víru v Krista 139 000 křesťanů. To je počet obyvatel Olomouce a Šumperka dohromady, abych zůstal v kraji, kde nyní žiji.
Pravidelně, každou středu, se modlím za tři země, kde jsou křesťané pronásledováni. Jsou to Severní Korea, Čína a Írán. Ne že by v těchto zemích byla situace stejná. Severní Korea je nesmírně krutá diktatura. Netuším, zda tam ještě nějací křesťané zbyli. Severní Korea přitom ostře kontrastuje s Jižní Koreou. Na počátku dvacátého století bylo v Koreji jen několik set křesťanů. V druhé polovině dvacátého století ale došlo v Jižní Koreji k obrovské změně a nyní se v této zemi hlásí ke křesťanství 19,7 % obyvatelstva, což činí křesťanství nejpočetnějším náboženstvím (56,1 % obyvatel se nehlásí k žádnému náboženství). To, že se z Jižní Koreje v téže době stala demokratická země, nevidím jako pouhou korelaci. Na jihu tedy máme kapitalismus, křesťanství a demokracii a prosperitu, na severu komunismus, ateismus, hladomory a krutou diktaturu. Stojí to za zamyšlení.
Čína zakusila v závěru dvacátého století ne-li probuzení, tedy velmi úspěšnou evangelizaci. Počet křesťanů se tam zmnohonásobil. Je velice těžké odhadnout, kolik je v této zemi křesťanů. Nejoptimističtější odhady hovoří o stovce milionů. I kdyby to byla pouhá třetina, je to obrovský úspěch.
Mám ale o čínské křesťany velký strach. Mnoho let jsme my na západě doufali, že se zvyšováním životní úrovně se bude i Čína demokratizovat a že se z ní – třeba jen poznenáhlu – stane svobodná země. V poslední době ale naopak přituhuje. To ovšem ještě není to nejhorší. Čínská vláda zavádí v zemi dokonalý sledovací systém, kterému nikdo nemůže uniknout. Čínské probuzení v závěru dvacátého století se dálo v ilegalitě nebo v jakési pololegalitě. S tím bude nyní zřejmě konec. Obávám se, že čínští křesťané budou další na řadě po muslimských Ujgurech. Bude jim hrozit, že skončí v nějakém „převýchovném“ táboře a že křesťanským rodičům budou odebírány děti na převýchovu. Orwellovu knihu 1984 jsem četl několik málo let před tímto letopočtem, ale už tehdy jsem si říkal (přestože jsme tehdy žili pod diktaturou jedné strany), že něco takového se naštěstí nikdy neuskuteční. Dnešní situace v Číně ale vypadá hodně podobně tomu, co Orwell předpověděl. A zřejmě bude hůř.
Situace v Íránu je mnohem nadějnější. Írán je muslimská, nikoli však arabská země. Vládnou v ní ajatolláhové. Formálně se jedná o právní stát. Dokonce tam křesťanství jako takové není zakázané. Problém ovšem je, že pokud jde o křesťanství, jde o právní stát v podstatě jen na papíře. Před lety jsme měli ve sboru jednoho Íránce, jmenoval se tuším Amír. Byl to křesťan. Obrátil se na službu jiného íránského křesťana, který byl zřejmě horlivým evangelistou. Křesťanství je v zemi povoleno, leč evangelizace nikoli. Onen muž by patrně mohl být podle platných íránských zákonů odsouzen. Místní policie ale volila jinou cestu: Místním problémákům z řad mládeže naznačila, že když onoho křesťana zabijí, policie to nebude vyšetřovat. Tak toho muže utloukli holemi. Amíra to přimělo k emigraci. Nicméně íránští představitelé mohou v mezinárodních organizacích tvrdit, že v Íránu je „svoboda vyznání“. Formálně ano.
Z Íránu ale přicházejí i dobré zprávy. „Tajných“ křesťanů prý valem přibývá – díky rozhlasovému vysílání v jazyce farsí (který v Íránu převažuje) a v posledních letech také díky internetu a sociálním sítím. I Írán je (přes řadu demokratických prvků) diktatura podobně jako Severní Korea a Čína, ale zatím bez propracovaného systému špiclování a dozoru. Kdyby v Íránu došlo k demokratickému převratu a vláda ajatolláhů by padla, mohla by se ukázat síla íránských křesťanů. Islám je na mnoha místech na prudkém vzestupu (zejména v Africe, ale i v řadě míst Asie, o Evropě ani nemluvě), nicméně v další generaci by se mohlo v mnoha muslimských zemích stát to, co se nyní děje v Íránu.
Mnohokrát jsem se zamýšlel nad otázkou, zda by bylo možno křesťanství zcela vymýtit. Dějiny ukazují, že v nějaké jednotlivé zemi ano. Takovou zemí bylo například Japonsko. To v určitém dějinném okamžiku (konkrétně roku 1587) vypovědělo všechny misionáře a během sedmnáctého století pozabíjelo místní křesťany, vesměs velmi krutým způsobem.
V Písmu je ale jeden verš, který nám dodává naději: „Kdyby ty dny nebyly zkráceny, nezachránil by se vůbec nikdo. Kvůli vyvoleným však ty dny budou zkráceny“ (Mt 24,20). Tento verš může mít několik výkladů. Může mluvit o krutosti fyzického pronásledování, ale dle mého názoru mluví i o svodu, který může představovat hereze nebo vyprázdněné křesťanství, popírající základní pravdy Písma. Křesťanství může nabýt i tak bizarních podob, že by to mohlo lidi zcela svést – i bez fyzického mučení. Na základě tohoto verše ale věřím, že Bůh něco takového nedopustí. Vždy zde bude mít nějaké „svatý ostatek“.
Možná se jednou s těmi, kdo byli v současnosti zabiti pro Krista, setkáme v Novém Jeruzalémě. Myslím, že není realistické modlit se, aby žádní křesťané nikdy netrpěli. Přál bych si ale, aby bylo pravda a aby ti, kdo nyní trpí, věděli, že jejich bratři a sestry, kteří žijí v bezpečí (alespoň tělesném, když ne duchovním), na ně nezapomínají.
Dan Drápal
- září 2020