Na začátku musím čtenáře varovat: S tímto článkem možná nebude spokojen a možná se i naštve. Jedna čtenářka mi nedávno napsala, že mé články a knihy v ní vyvolávají více otázek, než kolik jich zodpovídají. Možná to bude i váš pocit po přečtení tohoto článku.
Začnu od lesa. Představme si jakýkoli hmotný předmět. Ve škole jsme se učili, že se skládá z molekul. Molekuly se skládají z atomů. Slovo „atom“ vzniklo z řeckého slova atomos, „nedělitelný“. Jenže se ukázalo, že i atomy se z něčeho skládají. Byla objevena rovina protonů, neutronů, elektronů, neutrin… a mnoha dalších částic. A co ty částice vlastně jsou? Prý nějaké vlnění či záření, dál už jsem to nestudoval.
Člověk se skládá z ducha, duše a těla. Věřím, že je to pravda. Ale také je pravda, že lidské tělo se skládá z molekul, ty z atomů… atd. V lidském těle je obsažena spousta prvků, nejvíce uhlíku, kyslíku a vodíku, ale také třeba železa, a dokonce i zlata nebo kobaltu. Kdybychom vzali všechny tyto prvky odděleně, zvážili je a zjistili, jaká je jejich „tržní cena“, mohli bychom dojít k závěru, že cena člověka je třeba 232,85 Kč. (Vím, že dnes to není reálné číslo, ale řádově to prý sedí.) Je tato výpověď pravdivá?
Lidské buňky se neustále obnovují. Nedávno jsem četl, že po třech letech už v našem těle nejsou žádné buňky stejné. Všechny se obměnily. Jsme to tedy stále ještě my? A je tato výpověď pravdivá?
Záleží na tom, co za pravdu považuje poskytovatel této (nebo jiné) informace a co nám tím chce říci. A záleží na tom, jak se k tomu postaví příjemce, tedy posluchač nebo čtenář.
Anarchista Max Stirner prý kdysi prohlásil, že mozek produkuje myšlenky, podobně jako ledviny produkují moč. Kdybych se s ním osobně setkal, tak bych se s ním možná nepřel. Zdá se mi totiž, že o jeho myšlence to platí.
A teď z jiného konce: Co rozumíme slovem „pravda“? Řecky se pravda řekne alétheia. Znalci řecké mytologie vědí o řece Léthé, tedy o řece Zapomnění, přes kterou převáží přívozník Chárón. Etymologicky je toto jméno spjaté se slovesem lanthanó, „skrývám“. První písmeno „a-“ je tzv. předpona privativní, odpovídá jí české „u-“ (u-bývat, u-krajovat, u-žívat), případně „od-“ (od-trhnout, od-dělit atd.) Alétheia je tedy to, co je „od-kryté“.
Hebrejsky se pravda řekne emet. Když se ale podíváte do Písma, zejména do žalmů, pak zjistíte, že se někdy překládá „věrnost“. Na většině míst je překladatel na vážkách, které slovo použít, zda „pravdu“, nebo „věrnost“. Evidentně biblické pojetí pravdy je poněkud odlišné od pojetí antické řečtiny.
Jenže ti, kteří používali slovo alétheia v době Ježíšově a apoštolů, vůbec nemuseli tušit, jaká je etymologie tohoto slova. Když pořizovali překlad Starého zákona do řečtiny, možná měli na mysli hebrejské pojetí pravdy, a naše etymologické zkoumání by je nezajímalo.
Napsal jsem před několika lety biblickou studii o hebrejském výrazu tóm, který se nejčastěji překládá jako „bezúhonnost“. Kořenem tohoto slova je „hon“, odtud „úhona“, odtud nepoužívaná „úhonnost“, a odtud „bezúhonnost“. Byl bych radši, kdybychom pro „bezúhonnost“ měli jednoduché jednoslabičné slovo, jak je tomu v hebrejštině. A česká etymologie nám hebrejský význam tohoto slova nijak nepřibližuje.
A teď opět z jiného konce: Děti mají rády pohádky. V určitém věkovém období vyžadují, aby jim rodiče vyprávěli tu samou pohádku každý večer. Pozorně poslouchají a po několika dnech si všimnou i malé odchylky v rodičovském vyprávění. A kdyby vyprávěč pohádku nějak předělal, třeba v tom smyslu, že myslivec by se na záchranu babičky a Karkulky vykašlal, dítě by hlasitě protestovalo a možná by se dalo do pláče. Z jeho pohledu by pohádka přestala být „pravdivá“.
A vlastně by mělo pravdu. John Eldredge upozorňuje, že každý pořádný příběh obsahuje nějakého ničemu, někoho, kdo je ohrožen (často aniž to tuší), někoho, kdo vše v poslední chvíli zachrání s nasazením vlastního života. A tak tomu je i s každou „pořádnou“ pohádkou. „Nepravdivou“ pohádku dítě rozpozná a odhalí. Jsou tedy pohádky pravdivé a nepravdivé? Jistěže jsou. Dospělí pak už nečtou pohádky o Karkulce, ale třeba nějaký román, a opět platí, že ten román může být pravdivý nebo nepravdivý. Jeho pravdivost či nepravdivost ovšem neposuzujeme primárně podle informací v něm obsažených.
A teď opět z jiného konce: Existuje historie a existuje mýtus. Historie vypráví o tom, co bylo – a už není; mýtus vypráví o tom, co nikdy nebylo, ale pořád to je. Napoleon Bonaparte zemřel na Svaté Heleně. To bylo, a už to není. A na můj život to nemá žádný vliv. Informace mi může připadat zajímavá, ale ze židle mě nezvedne.
Věřím, že existoval Ježíš Kristus. Je vysvoboditel, pro naši záchranu se cele obětoval. I v jeho příběhu je zrada, šlechetnost, selhání, záchrana v poslední minutě.
Tvrdím, že v Ježíši Kristu se protíná historie s mýtem. To znamená, že křesťanská zvěst je pravdivá i ve formě mýtu. Ale na druhé straně to znamená, že nevstal-li z mrtvých Kristus, marná je víra naše.
Já věřím, že i Adam historicky existoval. Pokud ale o Adamovi kážu, nedokazuji jeho historickou existenci, ale vysvětluji, že slovo „Adam“ je jak vlastní jméno, tak obecné označení pro „člověka“, a že souvisí se slovem dám, což znamená krev, a se slovem adámá, což znamená „země“, takže Adam vlastně znamená „zemák“ či „krvák“, a souvisí to s tím, že je „ze země vzat“ atd. atd. Zkrátka lze o něm říci mnoho pravdivých věcí, a ty svým způsobem patří na rovinu mýtu, protože jsou pravdivé zcela jinak, než je pravdivá „historická existence“. (Ano, je to pravda, Napoleon skutečně zemřel na Svaté Heleně.)
Věřím v pravdivost Bible. Nesouhlasím s názorem, že Bible je omylná, protože ji psali omylní lidé. Toto tvrzení nebere v úvahu skutečnost inspirace: Bůh je mocen dosáhnout toho, že omylní lidé napíší neomylný text. Platí ovšem, že Bibli je třeba číst tak, jak si přeje být čtena. Bible sice obsahuje např. seznam nečistých zvířat, ale není ani zoologickým, ani kulinářským pojednáním. Bible vypráví inspirující příběhy; ty však mnohdy nevolají po nápodobě. Inspiraci potřebujeme i pro čtení. Když budeme hledat pravdu, určitě ji v Bibli nalezneme.
- srpna 2021