Když jsem byl malý, dělaly tryskáče za sebou čáry taky.
Proč to píšu? Protože jsem se setkal s poměrně chytrým mužem (měl přinejmenším středoškolské vzdělání), který mi s vážnou tváří tvrdil, že ty čáry za tryskáči, to jsou chemické látky, kterými práškují (oni? Kdo jsou ti oni?) Evropu, aby evropští muži ztratili plodnost. Velice se divil, že takovouto základní věc nevím.
Čistě náhodou jsem asi před půl rokem zaslechl v rozhlase rozhovor s člověkem, který za to může. Taky slyšel tu fámu, a tak ho napadlo, že si z lehkověrných lidí udělá trochu legraci. Je to pilot a udělal snímek z kabiny, kam na jakési páčky umístil nápis „chemtrails“. Tento snímek pak dal na Facebook (nebo na něco podobného, už si to přesně nepamatuji; mohl to být i Instagram). Do druhého dne tento snímek sdílely stovky uživatelů, zřejmě přesvědčených, že „konečně máme důkaz“. Ten pilot musel uznat, že to přehnal.
Ach, kdyby šlo jen o čáry na obloze. Znáte také někoho, kdo si myslí, že země je placatá? Že všechno je židovské spiknutí? Já jsem se nedávno setkal s takovým „čistokrevným“ antisemitou přímo u nás v Jeseníku. Je to sečtělý člověk.
Podobně jako se vrací epidemie spalniček, protože někteří lidé vidí spiknutí za očkováním, vrací se i lehkověrnost, na kterou jsem ve svém mládí nenarazil, ačkoli přístup k informacím byl nesrovnatelně těžší.
Co je zdrojem této lehkověrnosti? Proč konspirační teorie kvetou více než dříve?
Odpovědi, které nabízím, jsou jen „tentativní“, jak se odborně říká. Česky řečeno, jsou to jen dohady. (Možná se mýlím. Neberte to jako bezpečné tvrzení nějaké autority.) Mám za to, že hlavní zdroje jsou dva.
Nedůvěřivost a podezírání je něco, co řada lidí nasává s mateřským mlékem. Pokud dítě vyrůstá v rodině, kde proti sobě partneři neustále bojují, může dítě usoudit, že nemůže důvěřovat ani jednomu. Situace je o to nebezpečnější, pokud znesváření manželé zatáhnou do své války děti a používají je jako spojence a/nebo zbraň. Domnívám se, že člověk, který vyrůstal v takové atmosféře, si nedůvěru (podvědomě) zvolí jako svůj základní postoj. „Default“, jak říkají ajťáci.
Druhou příčinou může být, že internetové technologie stírají rozdíl mezi realitou a fikcí. Pokud trvale klikáte v jakési bublině, obrázky, vjemy a informace, které do sebe pouštíte, jsou pro vás reálnější než realita sama. Počítačové technologie totiž dokážou neskonale lépe než cokoli, co jsme znali před padesáti lety, vytvářet pravděpodobnost. Asi to bude pravda, když to vypadá tak pravděpodobně. A někdo, kdo šíří pravděpodobnosti, si nepřipouští, že šíří lež. (Jedno izraelské přísloví říká, že „půlka pravdy je celá lež“.)
„Zase nám lžou…“ tuto větu jsem v posledním roce četl vícekrát. Následovala nějaká informace o tom, že všechno je jinak. Nebylo přesně řečeno, kdo jsou „oni“, kteří „nám“ lžou, a kdo jsme vlastně „my“. Nejlepším kandidátem na „oni“ bývá „Brusel“.
Nedávno jsem četl zajímavou myšlenku: My, kdo žijeme ve světě sociálních sítí, možná v nebi sklidíme pochvalu ne za to, co jsme říkali, ale za to, co jsme neříkali. Nebo, analogicky, ne co jsme přeposlali, ale kde jsme se zapřeli a něco jsme nepřeposlali, ačkoli se nám hrozně chtělo, jenže jsme si museli přiznat, že si přeposílanou informaci vlastně nemůžeme ověřit. (Tedy… možná bychom mohli, ale museli bychom tomu věnovat hodně času.)
Ověřit si toho můžeš relativně málo. Ale můžeš se rozhodnout, že nebudeš lhát.
Watchman Nee kdysi napsal pěkný článek nadepsaný „Prázdnými slovy uniká život“. Připomínal, že jsme hliněné nádoby, do kterých ale Bůh vkládá vzácný obsah – svého svatého Ducha. Prázdná slova jsou jako praskliny v hliněné nádobě. Pokud je vyslovujeme (přeposíláme), přicházíme o Ducha svatého.
Participace na tomto internetovém „provozu“ v nás vytváří jakousi ponurou náladu. Vše je špatně. Všude lžou. Všetci kradnú.
Přitom je svět nádherný. Kriminalita klesá. Na světě je víc lidí obézních než lidí hladovějících. Jaká změna proti stavu ještě před půl stoletím! Analfabetismus je na prudkém ústupu. Zvláště u nás v Čechách a na Moravě jsme se nikdy neměli tak dobře. Průměrná délka dožití neustále stoupá.
Ano, už slyším námitky. Konkrétní příklady, které jdou proti tomu, co jsem právě napsal. A přiznávám, že nemůžeme být spokojení, dokud jediné dítě s nafouklým bříškem umírá na podvýživu.
Jenže mám silné podezření, že ona ponurá nálada, kterou mnozí kolem sebe šíří, není motivována soucitem s těmi, kdo přicházejí zkrátka. Možná je za ní spíše obyčejná nevděčnost. A nevděčnost je velmi nebezpečný postoj.
Někdy se mi zdá, že člověk musí zestárnout (mně se to právě děje), aby si uvědomil, jak je svět krásný a kolik má důvodů ke vděčnosti a chválám. Nedávno jsem objevil člověka, který se nehlásí ke křesťanství, ale rozhodl se psát pozitivně o našem kraji (positivje.cz). Je realista – neříká, že Jesenicko je lepší než jiné oblasti naší země. Říká ale, že bychom neměli přehlížet spoustu dobrých věcí i krásných příležitostí, které se nám přímo nabízejí. Přál bych si, abychom my křesťané byli tahouni onoho pozitivního přístupu k životu. Vidět to pozitivní neznamená přehlížet to negativní. Nešíříme plytký a povrchní optimismus. Ale jsme přece lidé naděje! Když Pavel píše, že máme svítit jako hvězdy, pak to nepochybně jde! Světlo ovšem nevzniká nadáváním na tmu. Jistě ale pomůže, budeme-li se řídit starou křesťanskou písní „Sečti všechny dary, které Pán ti dal…“
(Vyšlo v červnovém Životě víry)