Mohl bych psát o zázracích tělesného uzdravení, ale o těch jste patrně sami slyšeli, nebo je dokonce i viděli. A přes pětačtyřicet let žiji v jednom dlouhém finančním zázraku, ale o tom psát nebudu; někdo by mohl usoudit, že jsem kazatel prosperity, a to bych velmi nerad. A tak jsem vyhrabal v paměti jeden zvláštní zázrak, který jsem zakusil na počátku maninského probuzení.

Bylo to o jedné neděli, tuším v roce 1980. Tehdy jsem téměř každé nedělní odpoledne trávíval na návštěvách v nemocnicích. Dopoledne byly evangelické bohoslužby – tehdy jsem ještě kázal v taláru. Místnost byla plná a z poslední řady se ozývaly výkřiky „Haleluja!“, „Chvála Pánu!“. Po chvíli jsem poznal, že se jedná o Matěje L. (Jméno pro jistotu měním, i když dotyčný je již po smrti.) Věděl jsem, že se léčí na psychiatrii s bipolární poruchou, a domníval jsem se, že je v manické fázi.

Protože jeho výkřiky rušily, přerušil jsem kázání a požádal jsem ho, aby byl zticha, a že si později popovídáme. Naštěstí poslechl. Jelikož právě na tu neděli jsem se do žádné nemocnice nechystal, nasedl jsem odpoledne na kolo a vyšlapal jsem kopec na Letnou, abych Matěje navštívil. Když mi otevřel dveře, po několika větách jsem poznal, že je to skutečně manická fáze, která od dopoledne značně zesílila. Podivné bylo, že na mě najednou padla neuvěřitelná únava. Rychle jsem se rozloučil a doma jsem si hned lehl a vzápětí usnul. Zhruba po deseti minutách jsem se probudil, čerstvý jako rybička.

Za dalších pět minut zvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva anglicky mluvící muži. Nevím, jak se jmenovali, i když u jednoho tuším, kdo to byl – známá křesťanská osobnost. Já jsem ale tehdy žádné charismatické celebrity neznal, a když se mi představili, nic mi jejich jména neříkala. Řekli mi: „Bratře Dane, přišli jsme se za tebe pomodlit.“

Řekl jsem jim: „Teda, máte štěstí. Málokdy bývám v neděli odpoledne doma. Vrátil jsem se nečekaně pár minut před vaším příchodem.“

Jeden z nich se trochu zarazil a pak řekl: „Lidé se modlili za to, abychom se setkali, a Bůh nás vyslyšel.“

Pak jsme klekli a začali se modlit. Já takovou „normální“, klasickou modlitbu. Pak se modlil jeden z hostů. Nejdřív to byla také taková běžná modlitba. Ale pak najednou utichl a říkal jen: „Thank you, Lord. Thank you, Lord!“ („Děkuji, Pane. Děkuji, Pane!“) A pak měl ke mně poměrně dlouhé prorocké slovo. Za půl hodiny oba odešli.

V té době jsem už sice za sebou měl zkušenost křtu Duchem, ale v charismatických věcech jsem byl naprostý začátečník. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si ta prorocká slova nezapsal. Ale to, co si pamatuji, se naplnilo vrchovatě.

Byl to zázrak, že jsme se vůbec setkali. Bůh se zvláštním způsobem postaral o to, abych byl doma, až tito dva bratři zpoza Velké louže zazvoní. Chcete-li, můžete říci: „To byla jen souhra náhod.“ Já nemám potřebu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. O ten vlastně nešlo – šlo o to, aby ti dva vyřídili proroctví, které pro mě začalo hodně znamenat až po určitém čase, kdy bylo jasné, že se začalo naplňovat.

 

Když do naší skutečnosti vstoupí Bůh

Jeden z významných zázraků uzdravení (popsal jsem ho v brožurce „Jak to všechno začalo“) byl pro mě formativní: Šlo o zlomenou pánevní kost malé holčičky, která po modlitbách zlomená nebyla. Rodiče, tehdy ještě v zázraky nevěřící, se ptali nezávisle na sobě dvou lékařů, jak je to možné. Oba prý pokrčili rameny a dali zcela nekompatibilní vysvětlení; netajili se tím, že je to pro ně záhada.

Když jsem to později promýšlel – v době, kdy už jsem zázraků zakusil mnohem více –, dospěl jsem k názoru, že pro jevy, jimž nerozumíme, hledáme vysvětlení, které nám dovoluje náš světonázor. Zde je ale velké nebezpečí: Může se stát, že pro to, co jsme prohlásili za zázrak, se najde nějaké zcela přirozené vysvětlení. Doporučuji, abychom to předem připustili. Uvědomme si, oč vlastně jde. Když jsme se modlili za onu čtyřletou holčičku, nemodlili jsme se primárně za to, aby se stal zázrak. Modlili jsme se, aby nemusela strávit tři měsíce v sádrovém lůžku.

Když se modlím za uzdravení, je mým hlavním motivem soucit, nikoli touha někomu dokázat, že se stal zázrak. Kdyby ti dva lékaři podali přesvědčivé a shodné vysvětlení, které by ukázalo, že tato věc má přirozené vysvětlení, nebyl bych zklamaný. Radovali bychom se tak jako tak, že Bůh naše modlitby vyslyšel.

Celou tuto problematiku můžeme redukovat na to, zda věříme v uzavřený, nebo v otevřený vesmír. Pokud je vesmír uzavřený, zázraky se nemohou dít a platí pouze to, čemu se říká přírodní zákony. Pokud věříme, že vesmír je otevřený, pak to neznamená, že přírodní zákony neplatí. Platí – jinak by nebyla věda vůbec možná. Bůh ale může do našeho života, do naší skutečnosti, vstoupit.

Kdysi mi volal jeden nadšený křesťan, že dává dohromady tým modlitebníků, který se v určitý den a hodinu bude soustředěně modlit za pacienty v jedné nemocnici. Jeho cílem bylo dokázat, že Bůh existuje a nadpřirozeně jedná. Snažil jsem se ho přesvědčit, že takhle Pán Bůh „nefunguje“.

Bůh může někoho vést k tomu, aby se zachoval jako Elijáš na Karmelu. Většinou ale zakoušíme věci mnohem všednější. V posledním týdnu jsem se modlil v nemocnici za uzdravení dvou žen. Modlil jsem se, protože toužím po tom, aby netrpěly. Nemodlil jsem se, aby se stal zázrak. A věřím, že pokud budeme motivováni soucitem a poslušností, Bůh bude někdy jednat i nadpřirozeně. Záleží na něm. Budu vděčný i za přirozené vysvětlení, třeba že zabere podávaná medikace. Modlit se je důležitější než teoreticky věřit, že Bůh může konat zázraky, ale žádný modlitební zápas nevést.

Tento článek byl psán pro listopadové číslo Života víry.