Na co jsou Češi hrdí? Nemůžeme být hrdí na svou velikost, na vojenskou sílu nebo na počet držitelů Nobelovy ceny. Býváme hrdí na své sportovce. I ve mně srdce poskočí, když získáme zlatou v hokeji nebo když některá z našich tenistek vyhraje Wimbledon.
Ale více mne zajímají jiné věci. Možná bude někdo kroutit nevěřícně hlavou, ale já jsem hrdý na naše zdravotnictví.
Možná mi dají lidé z oboru, kteří mají srovnání, za pravdu, že poměr cena/výkon je v českém zdravotnictví téměř zázračný.
Nicméně zcela mimořádnou hrdost jsem pocítil, když jsem se od jednoho pracovníka jedné z charitativních organizací, který tyto statistiky zkoumal, dověděl, že obětavost českého národa je v případě živelných pohrom nebo jiných katastrof několikanásobně vyšší než obětavost našich sousedů. Velice jsem se z toho radoval, až jsem dostal strach, zda tato hrdost není hříchem, protože má velmi blízko k pýše. Pak se mi trochu ulevilo, když jsem si vzpomněl na slova apoštola Pavla z dopisu Korintským: „Neboť znám vaši ochotu, pro kterou se vámi chlubím před Makedoňany, že totiž Achaja je už od loňska připravena; vaše horlivost podnítila většinu z nich“ (2. Korintským 9,2).
To jsou zvláštní závody, že? Jednu věc vám prozradím: To jsou závody, které Pán Ježíš sleduje. Nevěříte? Tak si za domácí úkol přečtěte v evangeliu slova o vdově, která dala na Boží dílo své poslední mince. Ano, Bůh se dívá, jak dáváme. A když trochu pátráme v Písmu, snadno nalezneme, čemu fandí Boží Syn. Jistě, má rád i hokejisty nebo volejbalistky. Ale nejvíce se raduje z těch, kdo prožili, že blahoslavenější je dávat nežli brát (Skutky 20,35). Mnozí pracovníci Charity, Diakonie, Armády spásy a mnoha jiných organizací to dobře vědí.
[Tento článek byl psán pro bulletin Charity Jeseník.]
16. června 2025