Obrátil jsem se v době, kdy ještě neexistoval ani Český studijní překlad, ani B21. Ekumenický překlad teprve vznikal, a tak většina lidí byla odkázána na Bibli kralickou, která se dovážela či pašovala do Československa v nepříliš hezkém plastovém obalu, nicméně s kvalitní vazbou, která leccos vydržela. Nově obrácení si sice právem stěžovali, že tento překlad je archaický a někdy těžko srozumitelný. Nicméně – co dělat? Nezbývalo než se snažit porozumět, případně se zeptat.
Paradoxně se mi zdá, že čerstvě obrácení po půl roce znali Bibli lépe než lidé, kteří se obracejí dnes. Jsou vedoucí skupinek, kteří ani po třech nebo čtyřech letech nepřečetli celou Bibli.
Osobně nejsem příznivcem takových parafrází jako je Slovo na cestu nebo Amplified Bible. Ano, tyto parafráze se čtou mnohem snadněji. Ale možná právě to je kamenem úrazu: Člověk nemusí zápasit o porozumění.
Já jsem sice vystudoval teologii, ale to neznamená, že bych všemu snadno rozuměl. Pokud jsem se ale někdy nad biblickým textem dlouhodobě zamýšlel, občas jsem objevil něco, co mé porozumění Bohu a jeho Slovu výrazně prohloubilo.
Jedním z takových slov jsou verše z Filipským 2,5-6: „Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu“ Tak to zní ve Studijním překladu. Sloveso „nelpěl“ má i ČEP; B21 říká, že „na své rovnosti netrval“. A jak je to „kralicky“? „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.“ Kraličtí překládají řecké slovo harpagmos jako „loupež“. Za ještě výstižnější než „loupež“ považuji slovo „kořist“. „Kořist“ je něco, co je uchváceno, něco, o co silnější připraví slabšího. Na tuto možnost upozorňuje pouze ČSP, a to v textové poznámce pod čarou.
Tato „loupež“ či kořist mi nedala spát. Ostatní překlady jistě nejsou špatné, nezavedou nás na nějaké teologické scestí. Nemají tedy něco špatně, spíše se do nich něco „nevešlo“.
Ježíš byl Bůh. Adam Bůh nebyl, ale byl stvořen k Božímu obrazu. Jenže chtěl být jako Bůh, a proto jednal tak, jak jednal. Bůh by mu daroval vše, oč si Adam řekl, a mohl tedy dostat rovnost Bohu jako dar. Jenže on se ji pokusil uchvátit jako kořist.
Ježíš, druhý Adam, jednal jinak. Když ho chtěli učinit králem, nedovolil to – a nakonec se králem stal. Toto „kralování“ nepřijal jako kořist, ale jako dar. Podobně tomu bylo s Davidem. Byl pomazán na krále. Mohl zabít svého předchůdce. Věděl ale, že království může přijmout jako dar od Boha, nikoli jako něco, co sám uchvátí či uloupí jako kořist.
Promýšlel jsem to dále. A dospěl jsem k závěru, že všechny podstatné věci dostáváme od Boha jako dar, a všechno pokazíme, pokusíme-li se je uchvátit jako kořist. Týká se to snad všeho, co můžeme od Boha přijmout: spásy, odpuštění hříchů, autority v církvi, ale i životního partnera nebo partnerky. A je velice důležité, zda svého partnera přijímáš jako dar, nebo se ho pokusíš získat jako kořist.
Slyšel jsem v průběhu své služby od několika lidí: „Dane, já jsem prorok.“ Jednou dokonce: „Dane, já jsem apoštol.“ Byli to obdarovaní bratři. Ale neuměli čekat na Boží čas a pokusili se uchvátit to, co by mohli přijmout jen jako dar.
Je blahoslavenější dávat, nežli brát. Za to, co nám Bůh dává, můžeme a máme být vděčni. Za loupež ovšem oloupenému neděkujeme, že?
Problémem celé společnosti je, že dnes mají mnozí lidé pocit, že mají na něco nárok. Pokud dostanu to, o čem se domnívám, že na to mám nárok, pak nebudu vděčný – vždyť mi to náleží. A po mnohém promýšlení jsem dospěl k názoru, že místo „loupež“ nebo „kořist“ si můžeme dosadit „nárok“. Ježíš si rovnost s Otcem nenárokoval. Syrofeničanka, jejíž dceru Ježíš uzdravil, si nenárokovala jeho službu. Její pokorný postoj je těžko pochopitelný mnoha dnešním lidem, kteří mají právo na slušné bydlení, právo adoptovat dítě, právo na lázně, právo na bezplatné vzdělání atd. atd. Taro „práva“ jsou ve skutečnosti nároky, a s nároky je to tak, že neustále bobtnají.
Ne, nemáš právo na štěstí. Nemáš ani právo na dítě. Nemáš právo na zdraví nebo blahobyt. A čím víc se budeš těchto práv domáhat, tím víc budeš mít pocit, že jsi ošizen.
Představte si Syrofeničanku dnes: „Nechceš uzdravit mou dceru? Jsi rasista! Jsi židovský nacionalista!“
Postoj nároku je někdy vlastní i náboženským lidem, jako byl zřejmě i starší syn z Ježíšova podobenství o milosrdném Otci (15. kapitola Lukáše). Náboženský člověk neumí dar přijmout – starší syn ho patrně ani neviděl.
Pokud se nám podaří změnit smýšlení a přestat si věci nárokovat, ale přijímat je jako dar, budeme se cítit obdarováni téměř pořád. Vím to z vlastní zkušenosti. Raduji se z každého nového dne. Z každého nového setkání. Jsem vděčný za rodinu, za děti a vnoučata, za sousedy v paneláku, za zahradu plnou narcisů, za film, který si na skupince pustíme… A za dar modlitby, za Bibli, za knížky, které čtu, i za ty, které mohu psát.
Znamená to snad, že mne nepotkávají těžké věci? Samozřejmě nikoli. Ale vím, že nemusím oplácet zlo zlem. Zrada bolí i vděčné lidi. Nicméně stačí pomyslet na Nový Jeruzalém… Ne, nezasloužím si ho, nemám na něj nárok, nemohu se ho zmocnit, ale jsem pozván. I občanství v nebesích přijímáme jako dar.
2. dubna 2025