Článek „Kdo smí k Večeři Páně“ vyvolal značný rozruch. Reakcí přišla spousta – pozitivních i negativních. Řada čtenářů přišla s novými otázkami, a přinejmenším na některé bych rád odpověděl.
Nejprve se budu věnovat otázce, která sice s Večeří Páně souvisí, ale nikoli nějak podstatně. Je to otázka členství ve sboru. Petr Adamec totiž v diskusi připomněl, že kdysi jsem zastával názor, že za člena by měli být přijímáni pouze lidé, kteří platí desátky, a zmínil, že nyní se na členství ve sboru dívám jinak než dříve. Tím jako by potvrzoval tvrzení některých lidí, že nějaké pozice zaujmu, ale pak je zase opustím.
Poslední uvedené tvrzení nebylo nijak doloženo a popravdě řečeno si nemohu vzpomenout na to, že bych něco tvrdil pouze dočasně. Co se týče upozornění Petra Adamce, pak je, myslím, založeno na neúplné informaci: Nikdy jsem netvrdil, že členem obecné církve může být jen člověk platící desátky. Prosazoval jsem, aby to bylo pravidlem v Křesťanském společenství Praha. Což jsem zdůrazňoval. Zdůvodňoval jsem to právě tím, že v Praze jsou desítky různých sborů nejrůznějšího ražení. KS Praha nikdy nežilo ze státních peněz, a tudíž předpokládalo u svých členů vyšší obětavost. Nebylo to tedy rozhodnutí teologické, nýbrž praktické. Nikdy jsem ho neprosazoval v KS jako celku – šlo pouze o situaci v Praze. Přitom se nijak nekontrolovalo, zda lidé desátky skutečně platí; bylo to založeno na důvěře. Kdysi dávno jsme s Lubošem Ondráčkem spočítali, jaká je celková obětavost členů, a došli jsme ke zjištění, že v celku lidé desátky platí. Samozřejmě někteří lidé možná neplatili, zatímco jiní platili více.
Přitom lidé, kteří tento závazek na sebe vzít nechtěli, nebyli v ničem omezováni – mohli chodit na skupinku, mohli chodit k Večeři Páně… Členství ve sboru tedy neposkytovalo žádné „výhody“, vlastně jen „povinnosti“.
Nyní jsem členem sboru na velmi malém městě. Do nejbližších evangelikálních sborů je to minimálně 25 km. V takové situaci se mi řada věcí jeví jinak, než v anonymní Praze, která poskytuje bohatý výběr evangelikálních sborů nejrůznějšího zaměření. Ano, jsou věci, které jsem začal vidět jinak, a nestydím se za to. Lidé zde nemají na výběr – proto by se na ně neměly klást nějaké zbytečné nároky.
Nicméně zpět k Večeři Páně. Byl jsem rád, že mnozí lidé přijali (někteří již velmi dávno) myšlenku, že Večeře Páně by neměla být kázeňským prostředkem. To bylo ostatně to hlavní, oč mi v článku šlo. Jiní lidé měli ovšem starost, aby nedocházelo ke znevážení Večeře Páně. Tuto jejich námitku považuji – přinejmenším částečně – za oprávněnou, a proto vlastně píšu tento článek.
Když jsem napsal, že bych Večeři Páně vysloužil i nevěřícímu, pak jsem tím nemyslel, že jakémukoli a za jakýchkoli okolností. Vzpomínám si na situaci z Manin, kdy lidé přicházeli dopředu a tvořili kroužek k Večeři Páně a jedna žena potichu, ale zřetelně říkala „jděte všichni do pr…“ Jí jsem Večeři Páně nepodal. Vedle ní stál muž, také dosti problematický, který se na protest proti mému jednání otočil v kruhu zády. Nu, incident za všechny prachy… (Chápu, že když někdo chodí do sboru, kde se nevěřící objeví jednou za uherský měsíc, pak takové incidenty řešit nemusí.)
Ne, když jsem doporučoval „liberalizaci“ přístupu k Večeři Páně, tak jsem nemyslel na takovéto situace. Myslel jsem například na tři děvčátka, která už rok a půl chodí poctivě na naše shromáždění. Modlíme se za jejich maminky (o tatíncích nevíme nic, ti v jejich životech moc nefigurují); jedna maminka přišla na Vánoce poprvé do sboru – po mnoha měsících modliteb. Ty dívenky toho moc pozitivního v životě nezakoušejí. Jsme možná první společenství, kde se cítí přijaty. A my jim dáváme všemožně najevo, že k nám patří. Jedna z nich už přijala svou službu – obsluhuje promítání textů písniček. Když slavíme Večeři Páně, postupně jim vysvětlujeme, oč jde. Nevím, jak to berou. Vím, že Pán Ježíš je má rád. A nevidím důvod, proč bychom z modu „přijetí“ měli náhle přepnout do modu „odmítnutí“.
To souvisí i s pojetím evangelizace. Někteří lidé se pohoršovali nad tím, že zvu na skupinku, kde se sobě navzájem otvíráme, i nevěřící. „O svých hříších bych byla ochotna mluvit jen se svou nejbližší kamarádkou,“ zaslechl jsem jednou. Jak to ale tedy myslíme? Má si nevěřící myslet, že už jsme bezhříšní? Jsou lidé, kteří jsou si svých hříchů vědomi. Navštíví naše shromáždění, vidí milé lidi, kteří se na sebe usmívají, a trochu nám závidí, jak jsme dobří. A mají pocit, že oni mezi tak hodné lidi nepatří. Vždyť si jsou vědomi svých hříchů. Podruhé už je zpravidla neuvidíme.
Když přijdou na skupinku, kde někdo – třeba sám vedoucí – činí pokání z nějakého hříchu, vidí, že přišli mezi nedokonalé lidi, a možná se také otevřou a řeknou, v čem je bota tlačí. Vidí nedokonalé lidi… ale někdy mezi nimi zahlédnou i Ježíše. Je to lepší, než když mají dojem, že křesťané už s ničím nezápasí.
Na příkaz Pána Ježíše si při Večeři Páně připomínáme, že Ježíšovo tělo za nás umíralo na kříži a jeho krev tekla, abychom my byli očištěni od hříchů. Vyjadřujeme tím, že to, co se stalo na Golgotě, platí pro nás dnes. Ohlížíme se do minulosti, na Velikou noc, kdy Izrael vycházel z Egypta, a hledíme do budoucnosti – Večeře Páně je předjímkou hostiny Beránkovy. Večeře Páně má spoustu významů a celou řadu rovin, a nikdo z nás nemůže říci, že jim všem rozumí a že všechny i emocionálně prožívá. A můžeme si připomínat i Ježíšovo stolování s hříšníky během jeho pozemského přebývání v těle.
Kdo jí a pije nehodně? Kdo nerozsuzuje tělo Páně?
Ten, kdo zlehčuje Ježíšovu oběť na kříži. Ten, kdo popírá, že církev je Kristovým tělem. Nikoli ten, kdo nerozumí všem aspektům Večeře Páně. Paradoxně jí a pije nehodně ten, kdo se domnívá, že je hoden. Znovu připomínám smysl Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi: „Církev je jediné společenství, kde podmínkou členství je nehodnost kandidátů.“ Z tohoto důvodu se tolik neobávám, že jí a pije nehodně ten, kdo hledá Boha, ale spoustě věcí ještě nerozumí (ten si pravidla připadá nehodně a potřebuje spíše povzbuzovat, že smí). Možná má větší problém ten, kdo si myslí, „já už můžu, ale tenhle ještě ne“. Ne, Večeře Páně není odměna za slušné chování. Je vyjádřením víry, že ač jsme nehodní, Ježíšova oběť na kříži nás zachraňuje.
Dan Drápal
- ledna 2022