Byl jsem vskutku překvapen, jaký ohlas měl článek o modlitbách za nepřátele. Vedle řady pochvalných reakcí, ať už e-mailových, nebo na Křesťanu dnes, případně na Facebooku, přišly i reakce kritické. Byly dost různé, ale šlo v nich zejména o obavy, aby výzvy k modlitbám za nepřátele nevedly ke lhostejnosti vůči zlu, kterým trpí oběti násilníků. Vícekrát byla zmíněna problematika domácího násilí.
Ve svém článku jsem psal hned zkraje: „Modlitba za nepřátele by neměla být rezignací na hledání spravedlnosti. Milování nepřátel neznamená, že se tváříme, jako že je všechno v pořádku a nic není třeba řešit.“ Budu tedy ještě explicitnější: Bůh po nás nechce, abychom trpně snášeli násilí. A nechce po nás ani to, abychom se stali spolupachateli, kteří vidí, jak se někomu děje křivda, a nezasáhnou.
Domnívám se, že modlitbě za nepřátele nám pomůže porozumět, máme-li děti, které vychováváme. O lásce k vlastním dětem zpravidla nepochybujeme. Nicméně děti musíme někdy káznit, a někdy nás to káznění bolí více než dítě. Víme ale, že bez kázně se dítě spravedlnosti a sebeovládání nenaučí, a proto dítě vychováváme. V našem postoji se propojuje láska a spravedlnost.
Podobně (nikoli stejně) je tomu u modliteb za nepřátele. Modlím se za některé politiky, kteří jsou mi nesympatičtí a s nimiž nesouhlasím. Věřím však, že Bůh přitakal jejich narození a že do nich vložil určitý potenciál, který by mohli využít k dobrému. (Nevěřím tedy, že Bůh někoho stvořil jen proto, aby ho zatratil.) Zdá se mi, že svůj potenciál k dobrému nevyužívají. Ale dokud dýchají, mají šanci se obrátit. Proto se modlím, aby se setkali s evangeliem. A současně se modlím, aby byli sesazeni ze svého postavení, na kterém – dle mého mínění – škodí. Tento přístup mi umožňuje žít bez jakékoli zášti. Mám v tom velikou svobodu, o kterou jsem se chtěl s čtenáři podělit.
Pokud jde o oběti domácího násilí, pak nejsem toho názoru, že se má člověk „jenom modlit“ a neplést se do toho. Byť jsem slyšel různá svědectví třeba z Ukrajiny, jak manželka deset let trpně snášela týrání, protože měla manžela opilce, který se nakonec těsně před smrtí slavně obrátil a své ženě se omluvil. Já bych jí rozhodně radil, aby od muže odešla.
Jak je to ale s těmi Ježíšovými slovy o nastavení druhé tváře?
Vezmu to trochu zeširoka: Ještě než jsem se obrátil, probíral jsem v evangelickém sboru, v němž jsem byl vikářem, Markovo evangelium. Vypůjčil jsem si ve fakultní knihovně několik komentářů, vyčetl jsem z nich různá moudra, které jsem pak vykládal trpělivému, leč tenčícímu se stádečku. Nějak jsem vykládal i to místo, kde Ježíš vysílá učedníky po dvou. Už nevím, jak.
Pak jsem se obrátil a začal jsem Bibli číst jinak. A s několika dalšími obrácenými lidmi jsme začali ve dvojicích navštěvovat „kartotéční“ členy sboru, kteří někdy ani nevěděli, že členy nějakého sboru jsou. V té době jsem dostal k administraci sousední libeňský sbor. Rozhodl jsem se, že na biblických hodinách v libeňském sboru použiju své poznámky k Markovi.
Když jsem dospěl k místu, kde Ježíš vysílá učedníky po dvou, koukal jsem nevěřícně na své poznámky. Byly naprosto nepoužitelné. Proč? Protože mezitím jsme začali praktikovat to, co Ježíš učil, a udělali jsme osobní zkušenost s tím, jak je dobré, když chodíme po dvou. (Odolám teď pokušení to blíže vysvětlit – to by byl článek moc dlouhý.) Prostě, když se začneme Písmem řídit, začneme mu lépe rozumět. Některé věci nepochopíme, pokud je nezkusíme.
Podobně je to s tím nastavením druhé tváře. Nemyslím si, že Pán Ježíš chtěl, abychom z těchto jeho slov udělali nějaký „nový zákon“. Ve svém předchozím článku jsem uvedl příběh čínského křesťana, kterému ubližoval jeho soused. Nemyslím si, že rada, kterou dal pastor onomu křesťanovi, má být následována za všech okolností. Přesto věřím, že byla inspirována Duchem. Ježíšova slovo o tom, že máme s někým ujít i druhou míli, nebo že máme nastavit druhou tvář, neberte jako universální návod pro všechny situace. Nicméně domnívám se, že pokud to někdy nezkusíte a onu druhou míli neujdete, tomuto slovu neporozumíte.
Mám za to, že při našich diskusích se nám někdy „můžeš“ mění v „musíš“. Proto říkám: NEMUSÍŠ se modlit za nepřátele. Kdysi jsem byl hodně rozbolavělý, když se mi rozpadl jeden vztah, a měl jsem problémy s modlitbami za dotyčného. A pak jsem měl pocit, že mi Bůh říká, že se za něj modlit nemusím. Po pár měsících jsem se zklidnil, akutní bolest pominula, a já jsem se za toho člověka začal opět modlit. A činím tak doteď.
V modlitbách za nepřátele mě podepírají křesťanští světci (a svědci). Za takového křesťanského světce považuji Richarda Wurmbranda, rumunského pastora, který myl mnoho let vězněn a který zakusil krutá mučení. V knize „Neboj se kříže“ popisuje, že začal své nepřítele milovat právě během onoho strašlivého mučení. Přiznám se, že tomu úplně nerozumím, ale Richardu Wurmbrandovi věřím. Já jsem vždy zakoušel dostatek pomluv, ale nikdo mě kvůli víře v Pána Ježíše nevěznil nebo nemlátil.
Věřím, že jsme povoláni jak k lásce, tak k pravdě. A to nám umožňuje modlit se za nepřátele, a přitom usilovat o spravedlnost.
P. S. Na závěr musím jednu věc dementovat. V minulém článku jsem psal o dvou tenorech, José Carrerasovi a Plácidu Domingovi. Tento příběh, který koloval po internetu (já sám jsem ho dostal nejméně třikrát). je celý vymyšlený. Omlouvám se čtenářům, že jsem si věc neověřil. Příběh je to sice krásný, ale krása bez pravdivosti je kontraproduktivní.
Dan Drápal
- září 2022