Tak se mi zdá, že se nám utěšeně rozvíjí diskuse o pravdivosti Písma a o tom, jak máme Bibli číst. Někteří diskutující uvádějí, s kterými biblickými pasážemi mají problém. Příkladem může být Matoušova zmínka o tom, že když vstal z mrtvých Ježíš, vstali v Jeruzalémě i mnozí další. Některým čtenářům to připadá neuvěřitelné.
Uvedu několik poznámek, jež se zrodily z úvah nad tímto místem – a nad mnohými dalšími. Tyto poznámky vyjadřují přístup z mnoha různých úhlů.
Předně nabídnu jakousi „první pomoc“. To, že ti některá místa Písma připadají těžko uvěřitelná, tě nemusí trápit. Znovu zopakuji, co již bylo mnohokrát řečeno: Bible je určena čtenářům ze všech věků a ze všech kultur. Smyslem Bible je, abychom poznali Ježíše Krista, Božího Syna, a abychom v něj mohli uvěřit a získat tím věčný život. Smyslem Bible není dát nám odpovědi na všechny otázky, které nás napadají, a Bůh také nepředpokládá, že všemu v Písmu budeme rozumět. Něco takového od nás Bůh nežádá a vlastně to po nás ani nikdo nechce nebo nemůže chtít. Spíše nás ohrožuje lidský pýcha (hybris), která se domnívá, že může vše pochopit a ke všemu se vyjádřit. Já jsem se této namyšlenosti dávno vzdal a přiznávám, že mnoha věcem v Písmu nerozumím. Nevede mě to ale k domněnce, že když tomu nerozumím nebo si to nedokážu vysvětlit, tak to asi nebude pravda.
Možná znáte anekdotu o šestileté holčičce, která jednou odmítla jít do nedělní besídky. Když se jí tatínek ptal, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než plním.“ Mohu přiznat, že Bibli skoro vůbec nerozumím, ale to, čemu rozumím, mě zaúkolovalo až do konce života. Třeba takové „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Nebo „hledejte nejprve Boží království“.
Mnohá místa se mi otvírají, až když chce Bůh, a nikoli, když chci já. Naučil jsem se s tím počítat. Přesto čtu Bibli rád – včetně míst, kterým nerozumím – protože občas mi Bůh něco zjeví. Ne že bych něco nastudoval (i když studium Bible vřele doporučuji), ale Bůh mi chce něco říci.
Nyní z trochu (ne zcela) jiného soudku: Možná jste četli, že různé druhy živočichů vnímají odlišně barvy nebo zvuky. Psi a kočky slyší něco, co my neslyšíme, a neslyší něco, co my slyšíme. Na chalupě máme plašidlo na myši. Prý vydává nějaký zvuk, který myši odpuzuje, ale my ho neslyšíme.
Víte, proč je tak málo sytě červených květin? Prý proto, že včely červenou barvu nevidí. Za to vidí barvy, které nevidíme my.
A teď si představte, že s lidmi z různých kultur je to trochu (možná opravdu jen trochu) podobné. Vidí a rozumí věcem, které my ani nezaregistrujeme. V naší civilizaci je to tak, že někdy během osvícenství jsme se rozhodli (i když si nejsem jist, zda je to správné slovo; u většiny lidí asi nešlo o rozhodnutí vědomé), že některé věci pro nás nebudou existovat. Nadále budeme brát v úvahu jen věci měřitelné, popsatelné a opakovatelné. Určité věci nebudeme brát v úvahu, protože je nemůžeme „dokázat“.
To ale neznamená, že tyto věci přestaly existovat. Některé z nich jsme pouze odsunuli od říše pohádek.
Když to zjednoduším, tak jakmile osvícenský, pozitivistický přístup zvítězil, křesťanství více méně vyklidilo pole. Jelikož ale nadpřirozený a duchovní svět existuje, vrátil se nám v podobě okultismu nejrůznějšího druhu.
Zdá se mi, že doba, kdy byl osvícenský pozitivismus na vrcholu, byla na konci 19. a na počátku 20. století. Tehdejší víře ve vědu a pokrok zasadila tvrdou ránu první světová válka. V současnosti je křesťanství marginalizováno, protože mnohé mainstreamové církve plně přijaly osvícenské pozitivistické myšlení (které je zcela jasně patrné i v některých příspěvcích do diskuse pod mými články), což ovšem vede k úbytku členstva, protože když škrtnete z Bible a z věrouky nadpřirozeno, zbyde vám možná etika, ale to je vše. Důsledkem je mimo jiné i dnešní covidový chaos, kdy lidé věří nejrůznějším pitomostem a žádné „elity“ je z toho nedokáží vyvést (myslím, že koncem devatenáctého století by se jim to asi podařilo).
A teď drobná ilustrace, která bude můstkem k úvahám z jiného soudku.
V roce 1982 jsme se s naší mládeží (v počtu asi 10 či 15) lidí vypravili na víkend do evangelického sboru v Hošťálkové, kde byla silná mládež. Sbor i mládež byly spíše evangelikálního než evangelického ražení. Měli jsme tam řadu programů a v neděli jsem tam kázal. Přijel jsem tam dříve než ostatní – myslím, že již v úterý. Ale hrozně mě tam rozbolel zub, tak jsem si to moc neužíval. Během sobotního výletu se bolest stupňovala a v sobotu večer mě odvezli do vsetínské nemocnice, kdy mi dali silnou eunalgitovou injekci. Ujistili mě, že bolest pomine, ale nabádali mě, abych šel hned v pondělí k zubaři.
Bolest vskutku ustala. Musím ale ještě uvést, že od středy se za mě ostatní účastníci horlivě modlili.
V pondělí jsem tedy zašel za zubařem. Žádnou bolest jsem od sobotní noci necítil. Zubař nenašel žádný problém a já jsem vypadal jako simulant.
Trochu jsem váhal, zda to udělat, ale nakonec jsem mu řekl, že se za mě modlili a že mě možná Bůh uzdravil. Zubař byl komunista a zřejmě ateista a mé sdělení ho rozčílilo. Začal se v zubech vrtat znovu a po čase prohlásil: „No, nějaký zánět tu asi byl.“
Uvádím tuto drobnost, protože nechci na tomto místě popisovat mnohem významnější zázračná uzdravení, která jsem zmínil ve své brožurce o uzdravování a ve svých dějinách maninského probuzení. Zopakuji ale svůj závěr: Lékaři stanoví diagnózu, kterou jim umožňuje jejich světový názor. Rozumějte mi dobře – to není výtka, to je pouhé konstatování. Ostatně o nás to platí také. Já jsem neměl žádné nutkání lékaře přesvědčovat, že se stal zázrak, a to ani tehdy, když oni sami o zázraku mluvili.
Mnozí křesťané – a rovněž mnozí diskutující v našem hledání – nemají problém jen s těmi tvrzeními Písma, která odpovídají jejich světovému názoru.
Nevolám po tom, abychom odsouvali Pána Boha do oblasti neměřitelného a objektivně nezjistitelného. Nejde mi o návrat ke klasickému supranaturalismu. Jen se mi u některých diskutujících zdá, že příliš věří svému racionálnímu úsudku.
Tolik pro dnešek. Tato úvaha bude mít ještě druhou část, a myslím, že snad o trochu zajímavější, než je tato část první. Stay tuned.
- srpna 2021