Když jsem se doslechl, že Hanka Pinknerová napsala něco jako čtení na každý den, byl můj první pocit, že budu mít silnou konkurenci. Nicméně řekl jsem si, no co, moje „na každý den“ (pod názvem Každý den s Bohem) je stejně dávno rozebrané. Nebyla to ode mne hezká reakce, že?

Když se mi knížka konečně dostala do ruky, podivil jsem se, že to nejsou nějaké úvahy nad biblickými verši. I to byla reakce trochu negativní – vadí mi, že lidé málo čtou Bibli, a když to nejsou úvahy nad biblickými verši, tak to čtenosti Bible asi moc neprospěje.

Tak. Práskl jsem na sebe své první reakce, a nyní činím pokání z ješitnosti. A teď už přijde samá chvála. A je míněna naprosto upřímně.

Ještě nemám knížku přečtenou celou, ale už jsem se dvakrát rozplakal dojetím. To se mi párkrát stalo při překládání nějaké knížky, při pouhém čtení se mi to nestává.

Teď mohu směle a s naprostým přesvědčením napsat, že je to knížka naprosto biblická, byť téměř necituje biblické verše. A jak to u Hanky Pinknerové bývá, je to kniha příběhů. Je prodchnutá znalostí Boha, či lépe řečeno, chozením s Bohem. Chtěl jsem teď napsat větu, že Hanka je zdravě sebekritická, ale to by nebylo přesné, protože Hanka se nesoudí, a slovo „kritický“ je odvozeno od řeckého slova krisis, což znamená soud. Jak to tedy vyjádřit? Snad tak, že je to kniha jaksi „osobně realistická“. Hanka pravdivě a naprosto uvěřitelně píše o sobě a o svém prožívání, ať je to dobré nebo špatné. A když se to všechno podtrhne a sečte, tak je zřejmé, že Hanka spoléhá na milujícího Boha a nikoli na nějaké své zásluhy. Jsem si jist, že tato kniha je úžasným svědectvím o Bohu, a to takovým, že může připadat uvěřitelné i agnostikům, ba snad i ateistům. Přitom nikoho nepřesvědčuje, na nikoho nenaléhá, natož aby někomu hrozila. Je úžasným, a přitom naprosto nevtíravým svědectvím o životě s Bohem. Hanka je jednou z mála autorů či autorek, jejichž knihu můžete směle nabídnout křesťanům i nekřesťanům. Už dva dny přemýšlím, komu všemu ji koupím k Vánocům. A koukám, že budu mít značné vydání.

Pokusím se vysvětlit, nebo alespoň naznačit, co mě na této knize tak fascinuje.

Především Hančino lehké psaní. Na příbězích i na jejich podání není nic těžkopádného, nic nesrozumitelného. Kdybyste si nějaký příběh nepřečetli, tak se svět nezboří. Ale když si ho přečtete, pookřejete.

Dále upřímnost. Život s Bohem je skvělý, ale není bez zápasů. Hanka nepodává návod, jak žít s Bohem, a přece to v jistém slova smyslu návod je. Hanka je natolik přesvědčivá, že si čtenář může říct: Dobrá, tak já to zkusím taky.

Pak je tu ještě jiná věc, trochu osobní. Hanka je jiná než já. Když ale čtu o jejím životě s Bohem, tak si co chvíli řeknu: Ano, přesně takhle to je. Já bych to nenapsal jako Hanka, ale přitom se v tom vidím. Jak je možné, že dva tak odlišní lidé mohou mít tak totožné prožitky? A propos, není to znamení, že náš Bůh je skutečný?

Každá měsíc je věnován určitému pojmu. Leden je o štěstí, únor o kázni, březen o setkání, duben o modlitbě, květen o lásce, červen o důvěře, červenec o oslavách, srpen o jídle, září o učení, říjen o změně, listopad o smrti a prosinec o adventu. Ne, nebojte se, v knize nenajdete definice těchto pojmů. Najdete v ní zase … příběhy. A v těch příbězích téměř jistě najdete sebe.

Teď jsem ještě chtěl ocitovat pár mouder, které jsem si v knize podtrhl zvýrazňovačem. Nakonec jsem se rozhodl od toho upustit. Jednotlivé věty jsou sice úžasné, ale každá z nich vlastně patří do nějakého svého příběhu. Vytrženy z příběhu by zněly banálně.

Kniha má 416 stran. Vydalo ji nakladatelství Návrat domů a prodává se za 475 Kč. A málem bych zapomněl – text doprovázejí ilustrace Markéty M. Müller. Ilustrace jsou stejně jednoduché, nevtíravé a něžné, jako sám text knihy.

  1. října 2023