Milý čtenáři, titulkem tohoto článku jsem Tě trochu podvedl. Budu vlastně psát o pravém opaku – o důvodech, proč do shromáždění jít. Jsem přesvědčen, že sám znáš možná desítky důvodů, proč do shromáždění nejít. Možná jich znáš víc než já. Téměř jistě se ti vybaví nějaký, který já v tomto článku neuvedu.
Ale začněme pěkně od počátku. Před týdnem jsem psal článek „Rozhorli se pro Hospodina“, v němž jsem hořekoval nad malou znalostí Písma zejména u čerstvě obrácených křesťanů. A uváděl jsem, že náš duchovní život stojí na třech pilířích (v anglicky mluvícím světě se jim říká „disciplíny“): na četbě Písma, na modlitbě a na společenství. Jistě, bez Ducha svatého jsou všechny tři prázdné, neúčinné, a tudíž často i nudné. Nicméně to, že nám po dvě poslední neděle shromáždění moc nedalo, není dostatečným důvodem, proč příště na shromáždění nepřijít. Podobně jako skutečnost, že včera ani předevčírem jsem v Písmu neobjevil nějakou převratnou myšlenku, není důvod, proč přestat Bibli číst.
Pokud jsou zmíněné tři pilíře opravdu důležité, můžeme počítat s tím, že Boží nepřítel udělá vše pro to, abychom Bibli nečetli, abychom se nemodlili a abychom shromáždění co nejčastěji vynechali.
Většinou to ale u těchto tří „disciplín“ není tak, že bychom se náhle a s definitivní platností rozhodli, že už Bibli neotevřeme, že se přestaneme modlit nebo že už nikdy shromáždění nenavštívíme. Ano, vím, že jsou lidé, u nichž to bylo takto „ložené“. Do shromáždění přestali chodit, protože je něčím naštval pastor nebo nějaký člen sboru. Mnohem častěji ale dochází k tomu, že daný člověk nachází opakovaně nejrůznější důvody, proč do shromáždění nejít. Žádné „naštvání“ tam vlastně nemusí být a důvody vynechat se zdají být rozumné a opodstatněné, ne-li dokonce chvályhodné. V rámci jednoho měsíce se nic podstatného neděje, nebo se přinejmenším nezdá, že by se něco dálo. Ale po roce je takový člověk už někde jinde. A je hloupé a nepříjemné, že si to vůbec nemusí uvědomovat.
Kdysi, ještě za komančů, jsem byl na křesťanské konferenci v Maďarsku, na které vyučoval jeden téměř osmdesátiletý biblický učitel. Vyprávěl nám zajímavý příběh ze svého života.
Byl to diabetik a chodil na pravidelné lékařské prohlídky. Jeho lékař mu předepisoval potřebné léky a doporučil mu určitou dietu. Po nějaké době tento učitel měnil působiště. Začal učit na biblické škole v jiném městě a potřeboval tudíž nového doktora. Když byl na úvodní prohlídce, zarazilo ho, že tento lékař mu předepsal mnohem přísnější dietu a nadto mu doporučil určitá tělesná cvičení. Onen biblický učitel neudělal žádné rozhodnutí, že se těmito radami řídit nebude, ale po návštěvě u onoho nového lékaře se během dvou dnů „ke cvičení nedostal“. (Dokážeme to sami na sebe někdy pěkně sehrát, že?) Onen druhý den ho překvapil telefonát od nového lékaře. Ten se ptal, zdali jeho pacient cvičil.
Onen biblický učitel nezalhal. Tu se ho lékař zeptal: „Pane Grishame, je Vaše práce důležitá?“ „Myslím, že ano.“ „Tak raději cvičte, protože pokud nebudete cvičit, tak ji moc dlouho dělat nebudete.“
Profesor Grisham nám řekl: „Začal jsem cvičit. Zprvu ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Ale nelituji toho.“
Máš od Boha určité poslání. Nicméně spasen jsi z milosti. Nejsi spasen, protože čteš Písmo, protože se modlíš, a protože chodíš do společenství. Ba dokonce někdo může toto vše dělat, a přitom nebýt spasen. Nicméně pokud tyto disciplíny pěstovat nebudeš, nebudeš mít společenství s Pánem a nenaplníš své poslání.
Znám několik misionářů a misionářek. Většinou se dlouho připravovali na působení v některé zemi, kde se mluví cizím (někdy opravdu hodně cizím) jazykem. Někdy věnovali několik let života, aby se tomuto jazyku naučili. K první lekci přistoupili s nadšením. Stejně tak k druhé. Pak ale začalo nadšení polevovat. A sedmnáctá lekce – to už byla vyloženě nuda.
Jenže pokud chtěli naplnit své poslání, museli to vydržet. A pak i tu osmnáctou a další.
V minulém článku jsem uvedl několik běžných důvodů, proč se lidé rozhodnou do shromáždění nejít. Někdy je to únava. Jindy moc práce doma. Jindy problém s někým, kdo ve sboru bude a koho zrovna teď nechci potkat. Jindy je to nečekaná návštěva. Vážným důvodem bývá, je-li partner nevěřící a naše účast ve společenství se mu moc nelíbí. A pak je zde skutečně objektivní faktor, a sice pracovní povinnosti. To se týká lidí pracujících na směny, někdy zdravotních sester a lékařů, případně pečovatelek.
Myslím, že by si každý takový člověk měl stanovit nějakou nepodkročitelnou mez. Pokud se člověk z pracovních důvodů nedostane šest neděl na shromáždění, měl by uvažovat o změně zaměstnání. Ano, vím, že je to radikální řešení. Nicméně vzpomínám na svého přítele Pavla, který byl jednu dobu kurátorem našeho evangelického sboru na Maninách. Jeden muž, který měl manželku a tři děti, koupil chalupu a koncem jara nám oznámil, že ho ve sboru uvidíme až na podzim, protože přes léto budou trávit víkendy s dětmi na chalupě. Pavel mu tehdy řekl něco, co já bych se tehdy říci neodvážil: „Víš, Michale, není to dobré rozhodnutí. Vy i děti potřebujete slyšet Boží slovo. Je to fakt důležitější než čerstvý vzduch.“
Onen muž to ovšem nevzal. A na podzim jsme ho už neviděli. Ani nikdy potom. A děti vyrostly bez společenství, bez modlitby a bez Písma svatého.
Vím, že to nejde praktikovat u každé návštěvy. Ale jsou lidé, kterým se nerozpakuji říci: „Víte, já chodím v neděli odpoledne do sboru. Budu moc rád, když půjdete se mnou.“ Tím dávám najevo, že společenství je pro mě důležité, že chodit do sboru považuji za něco běžného – a že jsem přesvědčen, že by to prospělo i jim. Nemyslím si, že by v tom byl nějaký nátlak – je to pouze pozvání.
Píšu tento článek obecně, z hlubokého přesvědčení. Na toto téma bych ani nekázal, abych se nezařadil mezi ty duchovní, kteří těm, kdo jim do kostela nebo sboru chodí, nadávají na ty, kteří tam nechodí. Proto dávám přednost článku.
Na závěr zmíním ještě jedno pozorování. Lidé často chodí někam, kde „jim to něco dá“. A nabídka je tu opravdu velká. Přednášky, kurzy, semináře jak žít úspěšný život, jak více vydělat, jak se vyrovnat se stresem, jak urovnat vztahy s partnerem apod. Do shromáždění ovšem nechodíme primárně kvůli tomu, že „nám to něco dává“. Já si pochopitelně myslím, že nám to něco dává, ale mám dva důležitější důvody. Do shromáždění chodím kvůli Bohu. Církev je tu od toho, aby adorovala, aby oslavovala Boha. A do shromáždění chodím i kvůli lidem. Jednak kvůli těm, kteří tam přijdou také. Někdo z nich bude patrně potřebovat povzbudit nebo potěšit. (A někdo z nich mě možná napomene – ale co když to právě potřebuji?) Ale do shromáždění chodím i kvůli lidem, kteří tam (zatím) nepřijdou. Společně se modlíme za naše město. Je v něm hodně nešťastných lidí. A hodně lidí, kteří jsou – prozatím – v moci Božího nepřítele. Potřebujeme společenství, abychom je měli kam pozvat. A nejde o to, zdali jsou ti lidé sympatičtí. Jde o to, že Bůh je miluje a možná si je chce přivést k sobě právě skrze nás.
Dan Drápal
- srpna 2020