V tomto třetím a posledním článku, referujícím o knize „Coming Apart“ („Rozcházení“), chci upozornit na některé zajímavé myšlenky.
Kniha je plná statistik a grafů, které nám ovšem neřeknou prakticky nic o jednotlivých lidských osudech. Murray postuloval dvě hypotetická města, která nazval Belmont a Fishtown. Belmont je obýván vyšší střední třídou, Fishtown třídou nejnižší. V druhé polovině své knihy Murray propojuje statistická zjištění o vývoji vztahu k základním hodnotám amerického projektu v čase (připomínám, že těmito základními hodnotami míní píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost) s konkrétními osudy lidí žijících v lokalitách, které odpovídají oněm dvou hypotetickým městům. Je známo, že mnozí američtí muži se nestarají o své nemanželské děti. Murray ale píše: „Děti potřebují otce, a příští generace v obci s mnoha dětmi vyrůstajícím bez otců bude mít velký problém.“ Tento problém ovšem nemohou vyřešit žádné sociální dávky.
Murray se obšírně zabývá štěstím. Tvrdí: „Štěstí spočívá v trvalé a oprávněném spokojenosti se životem jako celkem.“ (s. 258) Aby byl člověk spokojený, potřebuje vědět, že na něm záleží (důležitost), potřebuje o něco usilovat, a potřebuje vědět, že má určitou zodpovědnost. Uvádí, že není mnoho věcí v životě, které tyto požadavky naplňují. Patří k nim ale to, že je někdo dobrým rodičem. Patří k nim dobré manželství. Patří k nim dobře odvedená práce. Patří k nim i věrnost náboženskému přesvědčení. A patří k nim i to, že člověk je dobrým sousedem a dobrým přítelem pro lidi v okolí. Murray říká, že toto vše se odehrává ve čtyřech oblastech: rodina, povolání, obec (komunita) a víra. (s. 259).
V další části knihy se snaží kvantifikovat, jak tyto čtyři oblasti jednotlivě přispívají k prožívanému štěstí. V části věnované rodině potvrzuje to, co jsem zjistil při psaní své knihy Vztahy, sex, rodina: Je velký rozdíl mezi tím, zda lidé spolu žijí na hromádce nebo vstoupili do manželství. Například děti vyrůstající ve svazcích bez manželství jsou na tom statisticky blíže dětem vyrůstajícím se svobodnou matkou než dětem vyrůstajícím v manželství. České „na papíru přece nezáleží“ je veliký omyl.
Zajímavé je další zjištění z oblasti víry. 49 % lidí, kteří deklarovali, že jsou v životě šťastní, se účastnilo nějaké sborové akce dvakrát týdně nebo častěji. U lidí, kteří se účastní sborových akcí jednou měsíčně, to bylo 34 %. U těch, kteří do sboru nechodí nikdy, to bylo 23 %. Jinými slovy, lidé účastnící se sborového života jsou dvakrát šťastnější než lidé, kteří se na životě církve nepodílejí. Přitom si Murray všímá toho, že existuje řada lidí, kteří se deklarují jako věřící, pouze nemají nic společného s církví. Pokud ale jde o štěstí, píše, „musíte věřit, ale to nestačí. Musíte i chodit do sboru“. (s. 264)
Samozřejmě existují různé kombinace oněch čtyř oblastí. Člověk může mít velmi uspokojivé zaměstnání, a přitom nešťastné manželství. Nebo naopak.
Murray rovněž konstatuje, co jsem také zjistil při psaní knihy Vztahy, sex, rodina, totiž že finanční příjem ke štěstí přispívá jen málo – samozřejmě pokud člověk nehladoví a má kde bydlet. Ale máte-li příjem sto tisíc dolarů ročně nebo tři sta tisíc dolarů ročně vás pocit štěstí prakticky vůbec neovlivní.
Zajímavým zjištěním bylo, že lidé, kteří byli spokojeni v práci, žili v manželství, měli vysokou „sociální důvěru“ (ta patří do oblasti „obce“) a chodili každý týden do sboru, se deklarovali jako „velmi šťastní“, ať už žili v Belmontu či ve Fishtownu.
Murray se v závěru své knihy věnuje rovněž rozdílu mezi americkou společností a společností evropskou. Dává za pravdu zastáncům sociálního státu, že by se měl postarat o to, aby lidé nezůstali bez přístřeší a měli co jíst. Ale lidé potřebují i něco dalšího, například sebeúctu. Sebeúctu si ale člověk musí zasloužit – pokud si ji člověk nezasloužil, tak to nebyla sebeúcta. Ale jediný způsob, jak si něco zasloužit, je pustit se do něčeho, v čem můžeme selhat, neuspět. Lidé potřebují intimní vztahy, ale ty mohou být uspokojující, jen když mají určitý obsah. Intimní vztahy jsou uspokojující, pokud naše interakce má určité následky.
Když se stát snaží udělat lidi šťastnými, pak snižuje odpovědnost, kterou lidé mají za kýžený výsledek, a nutně oslabuje instituce, skrze které mohou lidé žít uspokojující život. Když se stát snaží dát lidem to, co jim z podstaty věci mohla dát jen obec či rodina, pak obce a rodiny připravují o něco podstatného. „Když je rodina dysfunkční nebo když se zcela rozpadne, pak stále více dětí trpí způsobem, který nijak nesouvisí s nedostatkem peněz.“ (s. 287).
Kdysi – ještě v 60. letech minulého století, mohl muž pracovat v nějakém obyčejném zaměstnání (menial job), ale byl schopen se postarat o svou rodinu. Mohl být hrdý a měl určité postavení i v obci. Dnes je ovšem již nemá, zejména žije-li na sociálních dávkách.
Ukončím zajímavou poznámkou o Evropanech, kteří ztratili své náboženství: „Evropané dospěli k přesvědčení, že člověk je soubor aktivovaných chemikálií, který je po nějakém čase deaktivován. Je-li tomu tak, pak tvrzení, že smyslem života je strávit ho co nejpohodlněji, je rozumný závěr. Opravdu – jakýkoli jiný postoj je vlastně iracionální. Alternativou k evropskému syndromu je tvrzení, že náš život může mít transcendentní význam, pokud ho strávíte konáním důležitých věcí – výchovou dětí, tím, že nebudete závislí na druhých, ale budete dobrým přítelem či sousedem, tím, že zjistíte, co vám jde, a to pak budete dělat nejlépe, jak umíte. V Americkém projektu jde o vytvoření co nejlepšího rámce, abyste mohli toto vše uskutečnit.“ (s. 288)
- března 2021