Ukrajinský národ byl těžce zkoušený dlouho před zahájením Putinovy „speciální vojenské operace“. Ve třicátých letech minulého století nechal Stalin skrze řízený hladomor zemřít zhruba tolik Ukrajinců, kolik zahynulo Židů za holocaustu. Následovala druhá světová válka, během níž zahynuly další miliony Ukrajinců v boji proti Němcům. Po Stalinově smrti v roce 1953 si mohli Ukrajinci poněkud vydechnout, ale stále žili v Sovětském svazu, tedy ve zkorumpovaném státě s centrálně řízenou ekonomikou, v niž z definice chybělo tu to a tu zas ono.
Pak přišel rozpad Sovětského svazu. Ukrajinci najednou měli ukrajinského prezidenta, ukrajinský parlament atd., ale korupce byla všudypřítomná.
V jedné oblasti ale nastala výrazná změna: Ukrajinci – muži i ženy – mohli vycestovat na západ za prací. Miliony Ukrajinců této možnosti využily.
Nicméně této možnosti využili i ničemové. Zmocnili se systému výdeje víz na českém velvyslanectví v Kyjevě a za možnost získat vízum platili ubozí Ukrajinci horentní sumy. Do České republiky a zpět na Ukrajinu cestovali vesměs autobusy, které jsou levnější než vlak, ale na česko-slovenských nebo slovensko-ukrajinských hranicích je okradli o značnou část výdělku mafiáni. Je hanba naší země, že jí trvalo tak dlouho, než byl tento systém rozbit.
Nicméně jakkoli byli na západě pracující Ukrajinci kdekým okrádáni, pořád to bylo o něco lepší než dříve.
Mělo to ovšem háček. Či vlastně pořádný hák. Co se stane s ukrajinskými dětmi? Statisíce, možná miliony ukrajinských dětí vyrůstaly bez otců a bez matek. Vychovávaly je vesměs babičky; ty, které měly trochu štěstí, měly i dědečky. Těch bylo méně než babiček, což bylo dáno nízkou mírou dožití a vysokou mírou alkoholismu.
V České republice začali Ukrajinci brzy hrát podobnou roli jako gastarbeitři v západních zemích. Dnes už jen výjimečně najdete českou uklízečku v nemocnici nebo českého zedníka na stavbě. Kdyby všichni Ukrajinci naráz odešli, některá odvětví by se téměř okamžitě zhroutila.
Přesto se u nás najde nemálo lidí, kteří tvrdí, že Ukrajinci nás vyjídají, že zatěžují náš sociální systém. Předložená fakta, svědčící po opaku, ignorují.
Já jsem rád, že tu Ukrajinci jsou. Když jsem připravoval zatím svou poslední knihu (vyšla před měsícem pod názvem O stavu společnosti), vyhledal jsem i demografické statistiky. Na všech kontinentech se snižuje porodnost – s výjimkou Afriky. Demografická krize je už nyní neodvratná a na český národ dopadne s plnou silou, jakmile přestanou rodit ženy narozené v dobách tzv. „Husákových dětí“. V Anglii budou „domorodci“ v menšině již v roce 2060, přitom v Londýně (49 %) jsou v menšině již nyní – podobně jako v řadě jiných velkých měst. Jenže zatímco Ukrajinci jsou s Čechy kompatibilní a chtějí se integrovat, v Británii nebo ve Francii hrozí nejen kulturní, ale i občanská válka.
Zmíním ještě jeden faktor, zdánlivě s Ukrajinou nesouvisící. Je jím probuzený antisemitismus.
Kdyby mi někdo dejme tomu v roce 1970 nebo 1980 řekl, že za několik málo desetiletí budou pro Židy nejbezpečnější Česká republika nebo Maďarsko, ťukal bych si na hlavu. V řadě západoevropských zemí se Židé nemohou ukázat na veřejnosti v kipě nebo s řetízkem s Davidovou hvězdou na krku. Rodiče se bojí, že jejich děti budou napadeny na ulici cestou do školy. Mnozí z nich se během následujících let přestěhují do Izraele nebo do Spojených států; přál bych si, aby našli jako svou novou vlast i Českou republiku. Byli by pro nás velkým přínosem.
V celoevropském i v celosvětovém srovnání je Česká republika skvělým místem k životu. Máme fungující zdravotnictví, nízkou kriminalitu, fungující, byť někdy zoufale pomalé soudnictví, a především svobodu slova. A to je snad to nejdůležitější. Ve Spojeném království je každý měsíc stíháno na třicet lidí za nějaké nepovolené tweety na sociálních sítích. Zatímco v Rusku „sedí“ za tyto „zločiny“ asi osm set lidí, v Británii je to už několik tisíc. Některé případy byly skandální – například jistý komik byl zatčen přímo na letišti, když se vracel ze Spojených států. Přišla si pro něj pětice ozbrojených policistů. Po mnoha hodinách byl propuštěn – měl vysoký tlak, 210 na 110, a hrozil mu infarkt. Tento případ byl široce komentován a mnozí žurnalisté se shodli, že pokud jsou v nějakém státě zavíráni komici, je to už hodně špatné.
Nicméně zpět k Ukrajinkám. Některé z nich jsem osobně poznal. Ukrajinka, která chodila k nám na skupinku, dokud jsem byl v Praze, na Podkarpatské Rusi (chcete-li, na Zakarpatské Ukrajině) jako architektka projektovala mateřské školy nebo rodinné domy; u nás pracovala jako uklízečka ve Střešovické nemocnici. Jiná pracovala u mé maminky. Po ruském útoku na Ukrajinu jsem hostil matku s dospívajícím chlapcem, a tak si myslím, že jsem o životě na Ukrajině poměrně dobře informován. A musím říci, že si jich velice vážím. Jsou pilné, nestěžují si. Mnohé z nich na tom nebudou nikdy tak dobře, jako devadesát procent našich občanů.
U nás, v Křesťanském společenství Jeseník, se sborového života účastní pravidelně sedm z nich. Samé ženy a dívky. Mým úkolem je modlit se za jejich muže a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá. Možná nám to jednou vrátí.
13. listopadu 2025