Jedním z důvodů, proč jsem šťastný, je, že jsem součástí velmi košaté rodiny. A trochu závidím bratrovi, který má už deset vnoučat, zatímco já (zatím) pouze tři.
Dokud žila maminka, scházeli jsme se u ní všichni (nebo téměř všichni) na Boží hod vánoční a pak rovněž někdy koncem března či počátkem dubna, protože značná část Drápalů je „z jarního vrhu“ a tudíž má narozeniny v rozmezí od 20. března do 13. dubna. Ovšem jak jsme se množili, byla tato setkání logisticky stále náročnější, protože už nás bylo třicet, což je i pro relativně prostorný rodinný dům dost velká zátěž.
Hodně mi na těchto setkáních záleží. A čím jsem starší, tím víc. A z pastýřské zkušenosti velmi dobře vím, že taková setkání a taková rodinná vzájemnost nejsou ničím samozřejmým. Ba troufám si to říci naplno: Jsou něčím výjimečným. Ale jsem rád, že naše (moje a bratrovy) vnoučata mohou zakoušet, že tvoříme velkou rodinu, v níž se máme rádi a v níž se učíme spolu vycházet. Samozřejmě nejde jen o tato velká slavnostní setkání. Jsem moc rád, když za mnou vnoučata přijedou na týden, byť je to náročné. Během jejich návštěvy žádný článek nenapíšu a po jejich odjezdu se dva dny dávám dohromady. Jenže současně už se těším na to, co spolu podnikneme příště.
Někdo by řekl, že tento můj přístup je „rozporuplný“. Těším se na ně, a přitom přiznávám, že je ten týden náročný. Jenže když se nad tím zamyslíte, tak už to v životě chodí. Ty nejcennější věci (a ty nejkrásnější vztahy) od nás vyžadují hodně – času, energie, moudrosti, milosti…
Bůh to zařídil tak, že – pokud si nezvolíme nějakou svévolnou cestu – máme děti v době, kdy máme nejvíc energie. (Přiznám se, že s vnoučaty zvládnu týden, ale mnohem hůře bych zvládal celý život.) A také tak, že děti mají tatínka a maminku, kteří mají rozdělené role a navzájem se doplňují. Zkuste to zrušit a uvidíte, kolik problémů si naděláte. (A patrně ještě víc problémů naděláte vašim dětem. Vím to, bohužel z vlastní zkušenosti.)
V dnešní době se hodně mluví o tom, že je třeba umožnit ženám, aby skloubily mateřství a kariéru. Uvědomme si ale, které ženy tento problém řeší. Řekl bych, že jsou jich jednotky procent. Většina zaměstnaných žen chodí do práce, aby si vydělaly na živobytí, ne aby „dělaly kariéru“.
Tvrdím, že opravdu špičkovou kariéru se zdravým rodinným životem skloubit nelze. Špičkoví vědci, manažeři, politici nebo novináři zpravidla nepracují osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Mnohdy pracují čtrnáct hodin denně a někdy sedm dní v týdnu. A pokud dítě svěříte chůvě, která bude s vaším (pro ni cizím) dítětem trávit třikrát více času než maminka, zapomeňte na zdravá a silná rodinná pouta.
Některé ženy si to uvědomují a dají prostě přednost kariéře před rodinou. Někteří lidé je za to dokonce oslavují. A určitě to lze udělat – ženy nejsou méně schopné či méně inteligentní než muži. Bylo by ale dobré zamyslet se nad tím, jak bude taková žena prožívat stáří. Zatímco ve třiceti letech se takové schopné ženě dítě může jevit jako břemeno a brzda, v sedmdesáti letech jí je líto, že dala přednost kariéře před dětmi. Význam kariéry, jakkoli úspěšné, bledne. Z vnoučat se ale taková žena radovat nikdy nebude. Čím bude její stáří naplněno?
To není otázka od věci. Bůh nevymyslel státem vyplácené důchody, ale stvořil nás tak, že jsme na počátku i na konci života závislí na druhých lidech. A stvořil nás tak, abychom byli závislí na lidech, kteří nás milují. Jako slabí a nemohoucí se rodíme a mnohdy jako slabí a nemohoucí ze světa odcházíme. Jsem rád, že maminka zemřela v kruhu rodinném, a ne v kruhu zdravotního personálu, jakkoli si práce lékařů a zdravotních sester nesmírně vážím.
Někdy se mi zdá, že problémem (post)moderních lidí je, že toho chtějí mít moc. „Chtěl mít víc, a teď nemá nic.“ Svět je krásný a nabízí nám opravdu spoustu možností. A někdy musíme volit, ač to není vůbec jednoduché. Nenechte si ale namluvit, že můžete koláč sníst, a přesto ho dál mít, jak říká anglické rčení. A nemyslete si, že rodinná pouta se stanou jen tak sama od sebe, bez naší péče a bez našeho přičinění. Radím vám, pokud vám v tomto ohledu něco schází, začněte na tom pracovat.
A ono to jde. Mně se v posledních letech podařilo obnovit vztahy s mými bratranci, s nimiž jsem po dobu čtyřiceti let neměl téměř žádný kontakt. Ano, je to částečně tím stářím. Dřív mi na tom tolik nezáleželo. Ve stáří ale začínáte vidět věci jinak.
A pokud věříte v Boha, začínáte chápat, že to opravdu moudře zařídil.
- dubna 2019