Evropské hodnoty

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní.

Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…

Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.

Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.

Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.

 

Záleží na motivech

Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.

Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.

Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.

Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.

Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.

 

Synové a otcové aneb (ne)trestání příbuzných

Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.

Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci.

 

  1. dubna 2024

Istanbulská úmluva neprošla

K překvapení mnohých Senát Parlamentu České republiky neschválil tzv. Istanbulskou úmluvu, a to přes obrovskou přesilu v mainstreamových médiích, která po hlasování v senátu neskrývala velké zklamání. V komentářích došlo na běžné útoky proti konzervativcům, kteří údajně nechtějí, aby se omezilo násilí na ženách, vracejí nás do středověku a nahrávají Putinovi. Pochopitelně se objevila oblíbená figura, totiž že konzervativci chtějí, aby ženy „stály u plotny a rodily děti“. Ti, kdo používají tohoto obrazu, by už mohli upgradovat. Dnešní ženy většinou nestojí u plotny, ale u elektrického nebo plynového sporáku (kdo z vás, dámy, má ještě doma plotnu?). A to rození dětí… to my muži fakt nezvládneme.

Co se mi na Istanbulské úmluvě nelíbilo. Proč jsem byl proti?

Bylo mnohokrát řečeno, že násilí na ženách (i na mužích) lze stíhat i v rámci u nás platné legislativy. Násilí v rodině je jistě odporné, ať má jakoukoli podobu, mělo by se stíhat, nemělo by se zlehčovat, a s jeho obětmi je třeba zacházet s maximální citlivostí, aby jim nevznikala další traumata při policejním vyšetřování, případně soudním řízení.

V této věci se tedy s příznivci Istanbulské úmluvy shodujeme. V čem je tedy problém?

V článku 12 IÚ čteme: Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.

A nyní paragraf z článku 14: Smluvní strany učiní tam, kde je to vhodné, nezbytné kroky k využívání výukového materiálu o otázkách jako je rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí na ženách a právo na osobní integritu, který by byl přizpůsoben měnící se úrovni vnímání žáků a zahrnut do formálních školních osnov na všech úrovních vzdělávacího systému.

Největší problém ale mám s článkem 66, který začíná takto: Expertní skupina pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí (dále jen „GREVIO“) dohlíží na provádění této úmluvy smluvními stranami.

Mám tedy námitky proti užití slova stereotyp. Není mi známo, že by byl v nějakých právnických textech definován. Považuji za nešťastné, když se do (jakékoli) legislativy zavádějí právnicky nedefinované pojmy, pod které se dá „schovat“ všechno možné a které je možné libovolně natahovat. Z celé IÚ i z jejich zastánců mám pocit, že jim jde o zpochybnění a oslabení tradiční rodiny, (která je „skvělým“ kandidátem na označení stereotyp). Jak rozumíte výrazu „genderové role bez stereotypů“, které mají státy, jež IÚ přijaly, aktivně prosazovat? Jsem pro to, aby co nejvíce dětí mohlo vyrůstat v intaktních biologických rodinách – je to nežádoucí stereotyp?

A už vůbec se mi nelíbí zřízení orgánu GREVIO, což má zřejmě být jakási genderová policie, která bude moci zasahovat do praxe i legislativy signatářských států.

Víte co? Nechme rodinnou politiku na jednotlivých státech. Jsou oblasti, v nichž Evropa jednotu potřebuje – tato oblast to ale rozhodně není.

Celý název IÚ zní: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Na poslední celostátní konferenci KDU se jeden z přítomných vyslovil pro to, aby se KDU touto úmluvou vůbec nezabývala. Prý aby neztratila voliče. Když jsem ho o přestávce vyhledal a dal se s ním do řeči, řekl, že přece nelze být proti dokumentu, který má takovýto název. Svatá prostoto! Nevím, zda někdy četl Orwellův román 1984. V této velmoci bylo ministerstvo míru, které se zabývalo válkou, a ministerstvo pravdy, které se zabývalo propagací lží. Krásným dokumentem byla v Sovětském svazu Stalinova ústava z roku 1936, která „zaručovala“ tolik krásných věcí… Leč realita byla zcela jiná.

Každý nový právnický dokument je třeba pečlivě zkoumat. Nejen, co přináší explicitně, ale i jaké budou jeho dopady.

Ačkoli progresivisté rádi mluví o „hysterii“ konzervativců, jsou to oni, kdo na nepřijetí reagovali dosti hystericky.

Pokusil jsem se zjistit, zda se situace v zemích, které IÚ přijaly, nějak výrazně změnila. Brzy jsem ale zjistil, že to zjistit nelze, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním je ten, že zákony v jednotlivých zemích se různí a zejména různě definují, co to vlastně je znásilnění. Tyto zákony se navíc během posledních let v některých zemích (ostatně v minulých týdnech i u nás) změnily a těžko tedy srovnávat jednotlivé státy.

Druhý důvod je patrně ještě významnější. V řadě zemích (zejména ve Skandinávii a ve Spojeném království) se do statistik promítl příliv migrantů, takže se v naprosté většině z nich situace zhoršila.

Spolehlivé údaje jsem našel za rok 2020. Uvádím počty znásilnění na 100 000 obyvatel:

Německo 49, Francie 87, Norsko 143, Spojené království 257, Dánsko 92, Švédsko 205, Česká republika 14, Slovensko 11, Polsko 8, Maďarsko 5, Bulharsko 8.

Je mi jasné, že z těchto čísel nelze dělat jakékoli závěry. Radím počkat pár let, až si nové zákony a nová demografie „sednou“, a pak uvidíme, zda jsou lidé žijící bez těch našich hrozných stereotypů opravdu šťastnější a spokojenější.

Na závěr: Peníze nerozhodují všechno. Na boj za přijetí IÚ bylo vynaloženo 119 846 836 Kč (z velké části z „Norských fondů“, ale i od Úřadu vlády). Za Alianci pro rodinu nemám data za rok 2023, ale lze předpokládat, že budou podobná jako v letech předchozích. Tehdy činila aktiva 4 813 000 Kč, pasiva 6 974 000 Kč. Na příspěvcích bylo vybráno 4 778 000 Kč. Někdy zkrátka David porazí Goliáše. Ale bylo to „vo fous“.

Očekávám, že po příštích senátních volbách se bude tento střet opakovat.

  1. února 2024

Kulturní války a jejich souvislosti

Mají se křesťané angažovat v současných kulturních válkách? Určitý segment křesťanů je toho názoru, že nikoli. Jakákoli politická či společenská angažovanost je podle nich nepatřičným zaplétáním se do záležitostí tohoto světa (viz 2Tm 2,4). Svět ve zlém leží a opravit ho nelze.

Na opačném pólu jsou lidé, kteří akceptují nejrůznější výstřelky intelektuální módy, pro něž někteří lidé na Západě razí termín luxury beliefs, tedy „luxusní názory“. K nim patří genderová ideologie, multikulturalismus, dekonstrukce víry apod. Jsou to názory těch, kdo si to mohou dovolit, protože žijí v rozvinutých zemích; objevují se jen v rámci západního diskurzu. (Pikantní je, že multikulturalismus se vyskytuje jen v jediné kultuře, tedy žádné multi-.) A tak jsou křesťané, kteří se domnívají, že by měli být „pokrokoví“, a téměř všechny takové výstřelky přijímají.

A pak jsou zde nejrůznější odstíny středu. V tomto středu jsou mj. křesťané, kteří soudí, že my máme žít podle vlastních (křesťanských) pravidel, ale neměli bychom je ostatním „vnucovat“. (Rozuměj: Dávat zřetelně najevo, že věříme něčemu jinému než „tento svět“, a svůj pohled vysvětlovat.)

Pokud jde o samotná témata kulturních válek – eutanazii, umělé potraty, manželství pro všechny, genderovou ideologii aj. – pak je lze vybojovávat i bez odkazu na křesťanství. Jsou dostatečné „sekulární důvody“, proč zastávat konzervativní názory. Bezpočet průzkumů potvrdilo, že nejlepším prostředím pro výchovu dětí je intaktní biologická rodina. Člověk nemusí být křesťan, aby to zjistil. Podobně při pohledu na zkušenosti zemí, které umožnily eutanazii, docela mrazí. Že by si všechny ty tisíce lidí skutečně přály zemřít? Člověk nemusí být křesťan, aby byl těmito statistikami otřesen.

Není třeba argumentovat křesťanstvím

Je několik důvodů, proč při projednávání legislativy týkající se těchto kulturních a etických témat neargumentovat křesťanstvím. Jeden je ten, že našim odpůrcům to okamžitě umožní tvrdit: „Ty si toto myslíš, protože jsi křesťan.“ A ve „slušné“ postmoderní společnosti je argumentace křesťanstvím jaksi předem vyloučena.

Druhým důvodem je to, že ani mnozí, kteří se považují za křesťany, nemají moc jasno v tom, co je vlastně křesťanství. Mluví zpravidla obecně o „křesťanských hodnotách“ nebo o judeo-křesťanské tradici, ale kdybyste po nich chtěli bližší vysvětlení, opět odpoví spíše obecně a mlhavě. Křesťanství je pro svět (ale i pro nominální křesťany) spíše sestavou morálních zásad než dobrou zprávou o výkupné smrti Božího syna. Pokud tedy v kulturních bojích argumentujeme křesťanstvím, někdy ono mylné pojetí křesťanství spíše jen posilujeme.

Kromě toho je tu ještě jeden velký problém: Jako křesťané málo rozumíme Písmu. Některá témata nejsou v Písmu pojednána výslovně a je třeba znát Písmo jako celek, abychom v něm mohli nalézt odpovědi na otázky, které jsou v současnosti živé.

Zdržme se nyní u tématu praktikované homosexuality. Ta je jednoznačně zapovězena jak Starým, tak Novým zákonem. Nemáme ale v Bibli jasné zdůvodnění proč. Pokud znáte nějaké homosexuály nebo lesby, musíte mnohdy uznat, že jsou to milí a příjemní lidé. Proč jsou tedy homosexuální vztahy zapovězeny?

Postmoderní lobby vás prohlásí za bigotní zpátečníky, a co je horší, obviní vás, že jste „homofobové“, kteří vlastně homosexuály a lesby nenávidí. V postmoderním světě není místo pro odlišení nesouhlasu od nenávisti. Nesouhlasíš, tudíž nenávidíš. A pokud to nevidíš, tím hůře pro tebe.

Sex ovlivňuje kulturu

Kdysi jsem se zabýval vztahem okultismu a Písma. Zajímavé je, že zákaz okultismu je jasný, ale zdůvodnění jako by chybělo. „Ale co se tebe týče, tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ (5M 18,14) Nicméně pokud člověk chce tuto otázku prostudovat, biblické stanovisko pochopí, i když není patrné na první pohled. Podobně je tomu s praktikovanou homosexualitou.

Když jsem tuto otázku studoval, narazil jsem na pozoruhodnou knihu britského etnologa a antropologa Josepha D. Unwina. Tato 700stránková kniha vyšla v roce 1934 v Oxfordu a Cambridgi pod názvem Sex a kultura. Podotýkám, že autor nebyl ani kreacionista, ani křesťan. Skoro bych řekl, že si i zakládal na svém ateismu. Na mnoha desítkách stran však poctivě dokládá zjištění, že čím méně regulace sexu, tím je kultura primitivnější a plošší. Co se týče stupně kulturnosti, rozlišuje čtyři stupně. Tam, kde sex není nijak regulován, je kultura nejprimitivnější. A všechny kultury, které „dospěly k monoteismu“, nějak sexualitu regulují.

Když se podíváte na současnou společnost prizmatem Unwinovy knihy, dojde v mnoha případech na „aha efekt“: Budete překvapeni, ledacos do sebe zapadne jako kousky puzzle.

Co to má společného s homosexuály? Jistě, celoživotní celibát není nic příjemného, zvláště pokud k němu člověk nemá obdarování. Stejně obtížné – ne-li dokonce obtížnější – je setrvávání v problematickém manželství. Pokud je naší motivací nalezení co nejpříjemnějšího života pro nás samotné, pak ani nemá cenu někoho k takovému celibátu nutit. Ale jsou takoví (patrně jde o výraznou menšinu), kteří berou Písmo v této otázce vážně.

Můžeme pro homosexuály mít hluboké pochopení, to ale neznamená, že je naší povinností opustit Písmo a podporovat vše, s čím homosexuální lobby přijde. Na druhé straně nemůžeme po neobrácených lidech chtít, aby žili podle Bible, a snažit se podnikat nějaké legislativní kroky, aby světské zákony byly v této oblasti konformní se zákonem Božím. Proto pokud jde o stejnopohlavní svazky, souhlasím s některými změnami, které jsou nyní navrhovány – možnost dědit po partnerovi, přístup k jeho zdravotní dokumentaci apod. Jen bych tomu neříkal manželství, protože manželství je svazek muže a ženy.

Shrňme to tedy: Snažit se zavést jakousi křesťanskou legislativu, podobně jako některé muslimské státy zavedly právo šaría, je nesprávné, nepatřičné a kontraproduktivní. Lze ale bojovat např. proti interrupcím, aniž bychom argumentovali Biblí. Podobně je tomu s eutanazií. Nejde o to, že bychom se za Bibli styděli. Jde o to, že nelze nutit lidi žít podle Bible, aniž se setkali s Ježíšem. Jsme povoláni na nesnadnou cestu, máme na tuto pouť zvát i druhé, ale nemůžeme tuto cestu druhým vnucovat. V dějinách máme řadu příkladů, kdy se lidé snažili přinutit všechny žít podle Božího slova a vedlo to k vytvoření jakéhosi „duchovního koncentráku“ (Girolamo Savonarola, Jan Kalvín v Ženevě).

Nevnucujme tedy naše hodnoty druhým, ale kráčejme úzkou cestou. Pamatujme, že v křesťanství nejde primárně o naše pohodlí. Jde v něm o Boží slávu.

(Psáno pro časopis Život víry 2024/1.)

 

Pár poznámek k Trumpovi

Donald Trump se pravděpodobně opět stane americkým prezidentem.

Tentokrát nedodám své jinak často používané „rád bych se mýlil“. Bidenovo vítězství se mi zamlouvá stejně málo jako Trumpovo. Nejradši bych byl, kdyby prohráli oba.

K napsání tohoto článku mě přiměla polemika s jedním z mých čtenářů, kterého si vážím a s jehož názory do velké míry souhlasím a jsem mu vděčný, že se mne občas zastane.

Tento čtenář jednoznačně stojí na Bidenově straně. Jednou jsem mu položil otázku, zda si myslí, že polovinu amerického národa – tu, která bude volit Trumpa – tvoří samí hlupáci a zločinci. Jeho odpověď byla kladná, a právě to mne přimělo k sepsání tohoto článku. Nedovedu si představit, že by polovina Američanů byli hlupáci nebo zločinci. Kdyby tomu tak bylo, pak by skutečně nebylo o čem jednat. A Spojené státy by zřejmě směřovaly k občanské válce.

Ano, nezapomínám na to, že v určité situaci dokonce mnohem více než polovina Němců stála na straně Hitlera. Nemyslím si ale, že to byla stejná situace. Ale i kdyby tomu tak bylo, mělo by smysl ptát se, proč. V současné chvíli si tedy kladu otázku, proč tolik lidí volí Trumpa.

Naše mainstreamová média na Trumpovi nenechají nitku suchou, a v podstatě nereferují o tom, proč se najde tolik lidí, kteří volí tohoto muže. Mainstreamová média vyvolávají dojem, že takoví lidé jsou skutečně jen hlupáci nebo zločinci.

Naše mainstreamová média víceméně papouškují americká mainstreamová média, která stojí většinově na Bidenově straně. Nicméně jsou věci, které prosákly na povrch a nedaly se ututlat. Jednou z takových věcí byla kauza laptopu Huntera Bidena, dosti nepovedeného prezidentova syna. Hunter Biden si vzal laptop s sebou do vany a namočil si ho. Dal ho do běžné opravny a opravář tam našel velmi zajímavé materiály, které usvědčovaly Bidena mladšího z korupce silného kalibru. Když zprávy o tom pronikly do médií, americké tajné služby vynaložily velké úsilí, aby kauza nebyla zveřejněna. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se celá věc provalila. Americké tajné služby vydaly prohlášení, že usvědčující informace z laptopu jsou dílem ruské propagandy. (Konkrétní znění bylo: „nese všechny známky ruské propagandy“.) Toto prohlášení podepsalo na padesát IT expertů. Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že mnozí z nich ty materiály nečetli ani neviděli. Nicméně ti, kde stáli na Bidenově straně, tvrdili, že Rusové pomohli Trumpovi vyhrát volby. Tato lež ovšem pomohla vyhrát volby jim.

Každý jen trochu informovaný Američan si nemohl nevšimnout dvojího metru. Přitom je zjevné, že tajné služby lhaly a tam, kde měly plnit jinou úlohu, stály na straně vládnoucí moci.

Podobných kauz a posunů, o kterých se ovšem čtenáři českých médií nedozví, je vícero. Tak se například tvrdí, že Trump chtěl po guvernérovi jednoho státu, aby opatřil falešné volební lístky. Ve skutečnosti Trump ho žádal, aby volební lístky našel, ne aby je zfalšoval. Najít můžete jen něco, co existuje. Já si na rozdíl od Trumpa nemyslím, že mu volby byly ukradeny. On si to ale zřejmě upřímně myslí. Z toho ale ještě neplyne, že chtěl volební lístky zfalšovat.

Podobně se říká, že soudy vyvrátily Trumpovo tvrzení o ukradených volbách. To není tak docela pravda: Soudy se Trumpovými podáními vesměs odmítly zabývat jakožto bezpředmětnými. To ale neznamená, že „dokázaly“, že Trump nemá pravdu.

To je jen pár věcí, kvůli kterým se mnoha Američanům zdá, že se tady nehraje fér, jak to celou dobu tvrdí Trump. Proto také s každým dalším podáním, které má Trumpovi znemožnit kandidaturu, stoupají jeho preference.

Trump před lety – konkrétně roku 2015 – vytáhl do boje proti establishmentu, který nazývá bažinou. Zpočátku ho nikdo nebral vážně. Jeho nečekané vítězství vyvolalo v establishmentu paniku. A mnozí z těch, kdo ji tvoří, jsou toho názoru, že Trumpa volí jen hlupáci nebo zločinci. To ovšem nevěstí do budoucna nic dobrého.

Slyšel jsem na YouTube hovořit Jordana Petersona s jedním politikem. Peterson mu položil otázku: „Co uděláte, až vyhrajete volby? Budete muset nějak poražené straně podat ruku.“ Onoho politika to zaskočilo. Zřejmě s něčím takovým vůbec nepočítal, a tudíž o tom ani nepřemýšlel. Nu, my můžeme denně pozorovat domácí politiku a sledovat, kam to vede, když se vláda a opozice nejsou ochotny domluvit třeba jen na takové věci, jako je smysluplný jednací řád v Parlamentu. A tak musíme hledět na to, jak si naši poslanci ničí zdraví při různých obstrukcích, a jak jim pak opravdu nezbývá čas na to, aby dělali něco smysluplného.

V tomto článku jsem záměrně nezmiňoval otázku kulturních válek, které Američané vedou. Šlo mi o to, ukázat, že by fakt bylo lepší spolu mluvit a ne se urážet. A že pokud se jedna strana nesnaží druhou stranu alespoň trochu pochopit a najít něco společného, může to mít fatální následky. (Přitom v USA jedna taková společná věc je, totiž vztah k Číně. V tom se demokraté a republikáni v podstatě shodnou.) Škoda, že styčných bodů není více.

Dan Drápal

  1. ledna 2024

Reakce na střelbu

Těsně před Vánoci zažila Česká Republika řádění střelce, tedy něco, o čem jsme věděli, že se občas děje v Americe, ale o čem jsme si nedovedli představit, že by se to mohlo stát i u nás. Od té doby jsou různá média (já osobně jsem četl zejména Respekt a Echo 24) plná různých úvah na dané téma. Rozhlasoví komentátoři (poslouchám pravidelně Rádio Plus) převážně souhlasí se zpřísněním zákonů, a tak o tom jedná vláda i různé parlamentní komise, a lze očekávat, že zákon o držení zbraní bude zpřísněn.

Ovšem každý, kdo si u nás zažádal o zbrojní průkaz, přišel velmi brzy na to, že získat zbraň vůbec není snadné. Bez přípravy na vydání zbrojního průkazu se to jen těžko podaří, a příprava vás vyjde rozhodně na několik tisíc.

Osobně se domnívám, že naše zákonná úprava je dostatečná. Předpokládám, že pod tlakem oné tragické události, která nastala, bude patrně ještě zpřísněna, nicméně bude to spíše z důvodů emocionálních než racionálních.

Mnoho lidí se zřejmě domnívá, že vláda a parlament mohou navodit takový stav, který podobné tragédie znemožní. To je ovšem omyl. Tito střelci-vrahové by si zbraně dokázali opatřit, i kdyby jejich držení bylo zcela zakázáno, a psychologické testy tyto budoucí vrahy odhalí jen těžko. Záměrně neužívám výraz „šílený střelec“, protože tito střelci dle mého názoru nejsou šílení. Pokud by byli, bylo by možno jejich pohnutky považovat za nemoc. Takto ale nevraždí nemocní lidé, ale lidé, kteří jsou zlí, a rozhodli se zlo páchat.

Před lety – bylo to po střelbě v Uherském Brodě 24. února 2015 – jsem trochu studoval osobnostní profily amerických střelců. Domníval jsem se, že jejich „poblouzení“ bylo důsledkem špatných rodinných poměrů, zejména špatného vztahu k otci. Jakkoli tomu zdánlivě nahrává skutečnost, že „náš“ střelec svého otce zabil, ve skutečnosti je tato stopa falešná. Střelci pocházejí spíše z dobře situovaných rodin. Jako jsou jejich vnitrorodinné vztahy, se ovšem zjišťuje velmi těžko. Chudobu a špatný vztah k otci ale nelze označit za spouštěče takového jednání.

Domnívám se, že jednání těchto krutých střelců je lepší označovat za zvrácené a zlé, a nikoli jako patologické. Pokud mluvíme o patologii, znamená to, že daný člověk je nemocný, a tudíž za své jednání nemůže. S tím by samotní střelci patrně nesouhlasili – pokud můžeme soudit z výpovědí těch, kteří po svém hrůzném činu nespáchali sebevraždu, například z výpovědi Anderse Breivika. Domnívám se, že tento neblahý vývoj – střílení na školách je skutečně moderní fenomén – souvisí s odmítáním hodnotových soudů.

Je to zajímavé – celková kriminalita v řadě zemí klesá, nicméně počet hrůzných činů (střílení na školách je jen jedním z nich) narůstá. Otázkou ovšem je, zda můžeme statistiky srovnávat, protože například v San Francisku mohou bezdomovci či příslušníci různých menšin beztrestně krást – viz https://www.youtube.com/watch?v=ka_dY1bOLsw. Pokud povolíme to, co bylo dříve považováno za zločin, kriminalita logicky poklesne.

Že vývoj už dlouho nejde správným směrem, dokazuje například srovnání sedmi nejčastějších přestupků školního řádu v USA v roce 1940 a v roce 1992.

V roce 1940 šlo o tyto kázeňské přestupky.

  1. mluvení bez přihlášení, 2. žvýkání, 3. hlučení, 4. pobíhání po chodbách, 5. předbíhání, 6. nevhodné oblékání, 7. znečišťování.

A nyní se přenesme do roku 1992:

  1. užívání drog, 2. alkohol, 3. těhotenství, 4. sebevraždy, 5. znásilnění, 6. loupeže, 7. Fyzické napadání. (William Benett, Index of Leading Cultural Indicators (New York, Simon and Shuster, 1994), str. 83.

Kde se vzal takový vývoj?

Netvrdím, že to byl rozhodující faktor, ale byl to faktor příznačný: Skončily dříve pravidelné modlitby na školách. Řečeno lakonicky, lidé vyhnali Boha ze škol. A jak kdosi řekl: Po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat.

Slyšel jsem námitku, že o tom nemám psát, protože se to stejně nedá vrátit zpět. Ano, zcela souhlasím: Nedá se to vrátit zpět. Jenže to je možná právě ten průšvih. Některé věci se dají poměrně snadno rozbořit či zničit, ač rostly někdy mnoho let, ale když se zničí, už se nedají znovu dát dohromady. Proto jsem konzervativec. Konzervativec není člověk, který odmítá jakoukoli změnu. Lidská společnost se samozřejmě vyvíjí. Konzervativec ale trvá na tom, aby se věci nebořily bez řádných úvah, zejména o nezamýšlených důsledcích.

Vraťme se na zem, tedy do České Republiky. Hodně se uvažuje o tom, zda se něco nemělo udělat jinak, zda neselhala policie, zda se mají měnit zákony, jaká další opatření je nutno udělat. Osobně smekám před tím, jak to policie zvládla. Bylo v tom ale možná i trocha štěstí v neštěstí. Ano, je třeba promýšlet, co by ještě šlo udělat jinak a lépe, ale tomu, že nějaký zlý člověk, který miluje smrt, se rozhodne vraždit a proklouzne všemi testy a obelstí všechna dobře míněná i dobře promyšlená opatření, prostě zabránit nelze. Svět je nádherné místo, ale je tady Boží nepřítel, který se ho snaží zničit. Bůh říká, že jsou před námi dvě cesty: život a smrt. A nabádá nás, abychom vyvolili život. Před příchodem našeho Pána tu ale budou vždy lidé, kteří vyvolí smrt. Blaze tomu, kdo ví, že tímto životem vše nekončí, a kdo vyvolili život, který je věčný.

  1. ledna 2024

Křesťanský pacifismus

Podnětem k sepsání této stati byly internetové diskuse o tom, jaké postoje by měli křesťané zaujmout ke dvěma významným konfliktům, které v současnosti probíhají – Jde o válku Ruska proti Ukrajině a válku Izraele proti Hamásu.

V krajní poloze křesťanští pacifisté tvrdí, že křesťan se nesmí bránit za žádných okolností. Nemá se dopouštět násilí ani tehdy, když teroristé vraždí nemluvňata.

Píšu o „krajní poloze“, ale vlastně neznám jiné křesťanské pacifisty než tyto „krajní“. Ostatně, je to celkem logické. V různých konfliktech, včetně těch zmíněných, nedává smysl se „trochu“ bránit.

Oporou křesťanského pacifismu jsou Ježíšova slova z Kázání na hoře (Mt 5,38-39): Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář a paralela k těmto veršům v Lukášovi 6,27-30: Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět.

Komu jsou tato slova řečena, a za jakým účelem? Jsou řečena Ježíšovým učedníkům. Ostatně ti, kdo tato slova nepřijímali, se za Ježíšovy učedníky nepovažovali a ani považovat nechtěli. (A tak je tomu vlastně dodnes.) I pro Ježíšovy učedníky to mohla být silná slova. Ani bych se nedivil, kdyby ho někteří opustili se stejnými slovy, jakými reagovali jiní na Ježíšova slova „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56): To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat? (Jan 6,60).

Nyní si položme otázku, komu tato slova určena nejsou. Pochopitelně nejsou určena těm, kteří se nezajímají o Ježíšovu zvěst a o křesťanskou teologii. Dále Ježíš sám naznačuje, že jeho slova jsou určitou antitezí k jinému učení a k jiné praxi: Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však… Soudím tedy, že tato jeho slova jsou určena především těm, kteří přijímali – a snažili se praktikovat – ona slova, vůči kterým přichází Pán Ježíš se svou antitezí: Oko za oko a zub za zub.

Z toho všeho by mělo být patrné, že Pán Ježíš zde nepřichází s nějakým návrhem nového společenského pořádku. Přístup, k němuž vyzývá, ovšem společenské pořádky zasahuje. Působí jako kvas v těstě nebo jako sůl v polévce. Není ale návodem pro autority, jak se chovat a jak společenský pořádek udržovat.

Přitom zásada „Oko za oko a zub za zub“ byla zásadou, kterou se měl řídit společenský pořádek. Lidem, kterým se zdá, že tato zásada je příliš krutá, má smysl připomenout, do jakého světa tato zásada směřovala. Pokud člověk patřil k vyšší společenské vrstvě a dostal se do sporu s někým z nižší vrstvy, mohl by ten z nižší vrstvy za poškození oka zaplatit životem. Tato zásada omezovala tvrdost zákona v různých starověkých společnostech. A – jsem přesvědčen – pokud se vám příčí například reciproční vyrážení zubu, mohu vás ujistit, že Duch svatý vás nepovede k tomu, abyste tuto zásadu aplikovali takto doslovně. Stačí, když tuto zásadu pochopíme takto: Trest má být přiměřený spáchanému provinění. A tato zásada – pokud jde o společenský řád – platí pro všechny společnosti a kultury, i když ji dnes formulujeme jinak než slovy „oko za oko, zub za zub“. V tom se lišíme od islámu, který má zato, že právo šaría má být uplatňováno v téže doslovné podobě, v jaké bylo kodifikováno někdy v 6. či 7. století, v podobné kultuře, kdy zásada „oko za oko, zub za zub“ byla také chápána doslovně.

Inteligentní čtenář Bible ví, že řada věcí z Božího zákona byla formulována v době, která se vyjadřovala jinak, mimo jiné daleko méně abstraktně. Když kupříkladu v Mojžíšově zákoně čteme „Proklet buď muž, jenž svádí slepce z cesty“ (srov. Dt 27,18), tak starověký čtenář Zákona věděl, že stejně jako se nemá ubližovat slepým, nemá se ubližovat ani hluchoněmým nebo chromým, přestože to v Zákoně výslovně uvedeno není. Dnešní pozitivisticky ladění právníci by možná trvali na tom, že co není zakázáno výslovně, je dovoleno.

Zásada „oko za oko, zub za zub“, by se dnes patrně uplatňovala v podobě „trest musí být úměrný provinění“. A mohla by být součástí společenského uspořádání. Nastavení druhé tváře nikoliv.

Bibli musíme vykládat Biblí, a to platí i pro slova o nastavení druhé tváře. Že se nejedná o příkaz, který se má doslovně plnit bez ohledu na okolnosti, je snad dostatečně dokázáno tím, že Ježíš, bitý před veleknězem, se ozval takto: Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mě biješ? (Jan 18,23). Do trochu jiné situace se podle Skutků apoštolských dostal apoštol Pavel, ale i on byl v situaci, kdy mohl nastavit druhou tvář, ale neudělal to (viz Sk 23,3). Pokud vím, v Písmu nemáme zapsán žádný příběh, který byl dosvědčoval pozitivní aplikaci tohoto slova. To ovšem neznamená, že bychom měli  tento Ježíšův příkaz opomíjet a nepřemýšlet o tom, kdy a jak ho pozitivně aplikovat.

Inspirující příběh jsem četl v kterémsi spisu čínského křesťana Watchmana Nee, byť jde o příběh, který je aplikací spíše slova o ujití druhé míle než o nastavení druhé tváře: A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě (Mt 4,11). Ovšem obě tato místa jsou z Kázání na hoře a obě jsou rozvedením téže myšlenky. Šlo o tento příběh:

Číňané někdy pěstují rýži na kopcích. Po vrstevnici vedou hráze. Rýže potřebuje hodně zavlažovat, a ti, kdo mají políčko nahoře na kopci, ho museli zavlažovat ručně. Jeden vynalézavý křesťan, který měl políčko zcela na vrcholu, si vytvořil ze šlapacího kola zavlažovací zařízení. Dole šlapal a nějakým způsobem dopravoval vodu nahoru.

Nicméně jeho soused, který měl políčko pod ním, vypouštěl načerpanou vodu na své pole.

Křesťan se šel poradit se svým pastorem. „Vím, že bych mu měl odpustit, ale nějak mi to nejde.“ Pastor se zamyslel a pak mu poradil: „Zkus nejdřív zavlažit jeho pole a až potom to své.“

Už si nepamatuji, jestli ten příběh měl happyend nebo ne. Vlastně na tom nezáleží. Křesťan udělal něco, co dělat nemusel. Bylo to jeho rozhodnutí – to je podstatné. Nedělal to ze strachu před sousedem. Sám jsem si v životě při méně závažných příležitostech vyzkoušel, že ujít druhou míli je snazší než tu první. Je to jeden z paradoxů křesťanského života. Účinek možná souvisí s tím, že vy vlastně tímto způsobem odmítnete stát se nepřítelem. Druhý člověk vás může považovat za nepřítele, ale vy nemusíte za nepřítele považovat jej.

Z toho všeho ale nevyplývá, že tato Ježíšova slova z Kázání na hoře jsou návodem na uspořádání společnosti a na druh jednání, který by bylo správné a smysluplné vyžadovat. Proto argumentace, že příkaz milovat nepřátele nás vede k tomu, abychom se stavěli pasivně k nepravostem a násilnostem třeba i na ženách a dětech, je nesmyslná, a – nebudu tajit svůj názor – vyloženě hříšná. Pokud jste mohli nějakému zlu zabránit a neudělali jste to, dopustili jste se hříchu.

Jak tedy slovo o nastavení druhé tváře uplatnit?

Ježíš nás zve na jinou rovinu, než je běžné společenské uspořádání. S Ježíšem přicházelo do světa Boží království, o kterém Ježíš Pilátovi řekl, že není z tohoto světa (Jan 18,36). V Božím království platí jiné zásady než v pozemských říších. Boží království nelze budovat pozemskými prostředky. Pozemské říše mají být založeny na spravedlnosti; Boží království je založeno na milosti a na lásce a nelze je budovat za pomoci donucovacích prostředků. Život na této zemi se ovšem bez nich neobejde, protože jinak by zavládlo právo silnějšího a svět by se ponořil do násilí a anarchie, jak to ostatně můžeme vidět na tzv. zhroucených státech.

V dějinách bylo podniknuto několik pokusů vybudovat Boží království na této zemi pozemskými prostředky. Platí to i o našem husitství, platilo to o Kalvínově Ženevě nebo o Savonarolově Florencii. Bylo přitom prolito mnoho krve.

Nutno ovšem počítat s tím, že ti, kdo hledají Boží království a neupadnou do pasti snah vybudovat ho tělesnými prostředky na této zemi, budou trpět násilí. Jsme pozváni k nezajištěné existenci. To ale neznamená, že máme odmítat policii a armádu, respektive že silové složky máme odmítat jako něco nečistého.

Pozemské boje zpravidla nebývají černobílé. Různí politologové varují, abychom konflikty nebrali jako boj dobra se zlem. Nepochybně platí, že v různých konfliktech (třeba v současném konfliktu na Ukrajině) proti sobě stojí jedni hříšníci proti druhým hříšníkům. Jsou ovšem situace, které za boj dobra se zlem označit lze. Počítám mezi ně i současnou válku v Gaze. To ovšem neznamená, že na straně dobra jsou nějací bezhříšní lidé. Ten konflikt je hodně černobílý vzhledem k tomu, že jedna strana deklarativně usiluje o naprosté zničení druhé strany. Hamásovci chtějí „zahnat Židy do moře“. Nepřipouštějí žádný kompromis (byť nakonec budou patrně muset uzavřít nějaké příměří). Krutosti, které spáchali 7. října 2023, jsou předjímkou toho, co by nastalo, kdyby Hamás zvítězil. Nejsou to excesy, byl to deklarovaný záměr.

Můžeme slyšet argumenty, že smrt miminek v Gaze je stejně strašná jako smrt izraelských miminek. Z toho někteří lidé vyvozují, že vojáci na obou stranách jsou stejně špatní. To ale není pravda. Samozřejmě, smrt miminek je strašlivá vždy. Pro život lidské společnosti ale není jedno, za jakých okolností a čí vinou miminka umírají. Zatímco teroristé házeli miminka do rozpálené trouby, izraelští vojáci se snaží civilní ztráty na životech minimalizovat. Na motivech záleží, ne že ne. Tam, kde se hází do jednoho pytle oběti i pachatele, dokonce ve jménu „křesťanského“ pacifismu, se otvírají do široka dveře zoufalství a nihilismu.

Zmíním ještě jeden argument, který se křesťanští pacifisté snaží uplatnit. Argumentují zákazem z Desatera: „Nezabiješ.“

Toto slovo je správně přeloženo ve Studijním překladu: „Nebudeš vraždit.“ Slyšel jsem jednoho rabína vysvětlovat, že je tam užito jiného slovesa, než je prosté „zabíjet“. Začal jsem tuto otázku studovat v Písmu a ještě s tím nejsem zdaleka hotov. Zatím jsem našel pro „zabíjení“ pět různých hebrejských sloves. Sloveso zde použité není sice zcela neobvyklé, ale je mnohem méně frekventované než jiná slovesa, kdy jde třeba o zabíjení obětních zvířat nebo o vykonávání trestu smrti. Písmo nám tu dle mého názoru jasně naznačuje, že je rozdíl mezi vraždou a zabitím.

Ostatně zákaz „nezabiješ“ by nedával smysl, když hned v následujících kapitolách Exodu je uvedeno několik hříchů, za které měl platit trest smrti. Ano, Písmo s trestem smrti počítá. To ovšem neznamená, že bychom ho měli zavádět – byly a jsou dobré důvody pro jeho zrušení. To nic nemění na tom, že Písmo rozlišuje mezi neúmyslným zabitím, trestem smrti a vraždou. A chceme-li, aby v nějakém státě vládla spravedlnost, je tohoto rozlišení zapotřebí i dnes.

V jedné věci se ale biblicky věřící křesťan od světských lidí liší, nebo by se alespoň lišit měl. Musí si být vědom, že silou je sice někdy nutno bránit zlu, silou ale nikdy nelze prosadit dobro. Nikoho nelze silou obrátit na víru.

  1. ledna 2024

 

O svobodě slova trochu jinak

O svobodě slova se v poslední době mluví hodně. Podle různých průzkumů mají mnozí občané např. Německa pocit, že nemohou svobodně říkat, co si myslí. Tam, kde se usadila progresivistická ideologie, je možné kvůli nevhodně zvolenému slovu přijít o zaměstnání nebo o profesuru. K tomu přistupuje dříve nevídaný jev, totiž že na druhého člověka můžete vytáhnout něco, co řekl před třeba dvaceti nebo třiceti lety. Díky sociálním sítím a moderním technologiím je možno dohledat, co daný člověk kdysi řekl a co už dávno zapomněl. Přitom ten, kdo se snaží druhého tímto způsobem zničit, mnohdy vytrhuje řečené či napsané z kontextu. Takto napadený člověk si už ani nepamatuje, že o nějaké věci mluvil, natož co o ní řekl. Tento přístup nesmírně ztěžuje vývoj našeho smýšlení. Říká se, že kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, a kdo je levičákem i po čtyřicítce, nemá rozum.

V diskusích – či spíše ve výměnách názorů, protože skutečné diskuse bývají poměrně vzácné – máme tendenci věci hrotit. Uvedu příklad: V diskusi na Křesťanu dnes mi kdosi napsal: „pane Drápal, když tolik horujete pro Evropskou unii…“ Byl jsem vděčný, že jiný diskutující se mne zastal: „Pan Drápal pro Evropskou unii nehoruje.“ Ano, nehoruji, ale chci, aby zůstala a proměnila se. Jenže onen první diskutující nebyl spokojen s ničím jiným než s absolutním odsudkem. Takových příkladů by bylo možno uvést více. Záplava e-mailů a článků nás zřejmě vede k povrchnímu čtení. Pak máme sklon si autora zařadit do určité škatulky a nevšímáme si drobných nuancí, které ovšem mohou být velmi důležité.

V jednom z nedávných článků jsem zmiňoval nadužívání slova hate, nebo, chcete-li, hejt. To, že jsem proti neřízené migraci, neznamená, že migranty nenávidím. To, že jsem proti „manželství pro všechny“, neznamená, že nenávidím homosexuály. Toto nadužívání má oponenta vykreslit jako zlého, nenávistného člověka. To se mnohdy jeví jako hlavní cíl. To pak umožňuje oponenta předem vyloučit ze „slušné společnosti“ a jeho případnými argumenty se vůbec nezabývat.

Jak se tomu bránit?

Denně dostávám spoustu odkazů a přeposlaných e-mailů. Přiznám se, že je téměř vůbec nečtu, protože je jich příliš mnoho a nemám tolik času. Ale to, co čtu, se snažím číst pozorně. Vadí mi totiž, když mé články čte někdo nepozorně, což se projeví třeba tím, že polemizuje s něčím, co jsem psal v první polovině článku, a nevšiml si, že na jeho námitky odpovídám v druhé polovině.

Nenechme se rychle strhnout k polemice. Pokud vám skutečně jde o diskusi s nějakým autorem, přeneste ji z FB nebo jiné sociální sítě na soukromou rovinu, tedy nejlépe na e-mail. Tam nemáme tendenci se předvádět nebo nad oponentem „zvítězit“, ale můžeme si v klidu probrat argumenty.

Snažme se být přesní. A nenechme si vnutit, jak máme mluvit. Neexistuje „transmuž“ nebo transžena“. Jsou jen lidé, kteří se vydávají za druhé pohlaví. Není důvod je zesměšňovat, není důvod jim ubližovat, ale není důvod přistoupit na něco, o čem jsem si jist, že to není pravda. Plně souhlasím s Jordanem Petersonem v tom, že stát by neměl nikoho nutit říkat to, co si nemyslí. Peterson říká – a já s ním souhlasím – že stát může nějaké mluvení zakázat, nemůže ale nějaké mluvení přikázat.

Teď o svobodě slova z trochu jiného soudku. I u nás se řešila otázka, zda je možno zakázat propalestinské heslo „From the River to the Sea, Palestine Will Be Free“. Palestina má být „free“, tedy svobodná. Od čeho? Od Židů. Je to heslo těch, kteří říkají, že se všemi Židy naloží tak, jak s některými  naložil Hamás 7. října t. r. Ve skutečnosti tedy jde o schvalování holocaustu, i když někteří lidé budou tvrdit, že nikoli. A schvalování holocaustu je u nás trestné. Má být tedy toto heslo kriminalizováno? Byl jsem na vážkách, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že nikoli. Výzva k násilí totiž není v tomto hesle vyjádřena explicitně, pouze implicitně.

V knize Kazatel se mimo jiné píše, „ať jsou tvá slova nemnohá.“ Někdy možná namítne: „Ty, Dane, se tím sám neřídíš, když vydáváš každý týden nový článek.“ Přesto se domnívám, že si to slovo beru k srdci. Píšu sice článek každý týden, ale jsou oblasti, k nimž se vůbec nevyjadřuji, protože jim nerozumím, nebo se k tomu necítím veden. A mám dokonce dojem, že oblasti, k nimž se budeme moci smysluplně vyjádřit, se budou ještě zmenšovat. Proč si to myslím? Vysvětlím na konkrétním příkladu.

Nedávno mi v diskusi jeden muž napsal, že bych měl odsoudit zvěrstva páchaná Ukrajinci na Rusech na Donbase. A nějaká ta zvěrstva konkrétně zmínil. Já bych samozřejmě mohl stáhnout z internetu řadu svědectví o zvěrstvech, která naopak páchali Rusové na Ukrajině. To by ale prorusky smýšlející lidé okamžitě smetli ze stolu jako „fejk“. Řadu konkrétních případů, které byly zmíněny, nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Když jsem odmítl přistoupit na tuto hru, onen člověk mi napsal, že jsem naprosto bezcitný, když neodsuzuji to, co mi napsal. Tudy zřejmě žádná smysluplná cesta kupředu nevede. Málo si pomůžeme, když se budeme navzájem utloukat podobnými „argumenty“. Mnohem více mě zajímají konkrétní osudy lidí, s nimiž se mohu setkat. Loni u mě několik měsíců bydleli dva Ukrajinci, matka se synem, mimochodem rusky mluvící, kteří přesto stáli na straně Ukrajiny. Zpovídal jsem je, jak se jen dalo. Ale mnohé z toho, co jsem se dověděl, stejně nepoužívám, protože nemám žádnou představu, zda jejich smýšlení bylo typické a většinové nebo naopak spíše okrajové. A pokud něco z toho použiju, zmíním, z jakého je to pramene a jakou to asi má vypovídací hodnotu.

Znamená to, že nemám na dění na Ukrajině vlastní názor? Nikoli, názor mám, a dosti vyhraněný. Ale nevytvářím si ho bojováním na pomyslné ideologické hranici. A nepotřebuji z oponentů dělat blbce nebo lidi postrádající soucit. „Nemnohá slova“ – to pro mne v této souvislosti znamená nepoužívat profláknuté a neověřitelné argumenty.

Přeji nám všem v novém roce hodně inteligentních diskusí s co nejmenším počtem urážek.

  1. prosince 2023

Migrace a masakr

Nedělá mi dobře, když někoho naštvu. A teď napíšu něco, čím patrně naštvu většinu čtenářů.

Měli bychom přijímat migranty. (Tím naštvu ty, kdo žádné migranty přijímat nechtějí.)

Měli bychom si mezi nimi pečlivě vybírat. (Tím naštvu ty, kteří se domnívají, že bychom měli přijímat všechny.)

Když jsem na nebezpečí neřízené migrace opakovaně po mnoho let upozorňoval – poprvé to bylo v článku „Tři domy“, který jsem publikoval v roce 2004 – byl jsem u některých lidí za xenofoba. Podle jiných jsem zbytečně strašil.

Dnes jsme v situaci, kdy se přeme, zda v některých západoevropských městech jsou či nejsou „no-go zóny”.

Masakr provedený Hamásem 7. října tohoto roku ledacos vyjevil jak o Hamásu, tak o Izraeli. Ale něco podstatného vyjevil i o západní Evropě. Mám na mysli desetitisícové, ba snad i statisícové demonstrace na podporu… Hamásu. (Česká republika spolu s některými dalšími státy bývalého východního bloku je čestnou výjimkou.) V Austrálii se objevila na demonstracích hesla „Židy do plynu!“

Ano, jde o Židy. Nejsem to já, kdo označil Židy za „kanárky v kleci v dolech“. (Ještě před padesáti lety brali s sebou horníci do dolů kanárky. Když se uvolňoval jedovatý plyn, kanárci zemřeli, což bylo pro horníky znamením, aby co nejrychleji vyfárali.) To, jak se zachází se Židy, vypovídá o tom, v jakém stavu je daná společnost.

Něco takového tady ještě nebylo, ale západní společnost k tomu směřovala: Nyní se v Británii i v některých dalších státech zavírají židovské školy, protože místní policie není schopná zajistit bezpečnost žáků ani učitelů. Francie má třetí největší počet židovských obyvatel na světě (po Izraeli a Spojených státech, následována Kanadou). Každý rok ovšem Francii opouští tisíce Židů, protože stoupá počet antisemitských útoků.

Co vidím jako zlověstné, je jásot nad masakrem Židů v imigračních centrech. Je to jednoduché: Čím více muslimů do nějaké země vpustíme, tím méně bezpečně se v ní budou cítit Židé.

Současná situace je důsledkem hodnotového relativismu a názoru, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná. Nejsou; ideje mají své následky. Neznám jiné náboženství na světě, které by dokázalo přesvědčit mladé muže i ženy, kteří byli ještě před pár měsíci nábožensky lhostejní, že se jim povede nejlépe, když sami sebe odpálí, zabijí přitom co nejvíce lidí a půjdou rovnou do nebe. Hinduismus dokáže být, jak se ukazuje, taky pěkně agresivní, ale na islám „nemá“.

Jakákoli rozumná vláda by žadatele o vstup do země, kteří projevili nadšení nad vražděním židovských nemluvňat, ihned vrátila tam, odkud přišli.

Budu nařčen, že mluvím jako Tomio Okamura nebo Marine Le Penová. A docela mi to vadí. Ale co dělat, když „mainstreamoví“ politici nic nedělají? Primátor Berlína Kai Wegner (za křesťanské demokraty) alespoň jasně deklaroval, že vnímá osobní odpovědnost za bezpečí Židů v Německu.

V Africe jsou každoročně zmasakrovány desetitisíce křesťanů. Neměli bychom přednostně přijímat ohrožené křesťany?

Slyším námitku: Ale je nutno měřit všem stejně. Jsou přece mírumilovní muslimové a jsou jistě i nějací krutí křesťané. Ano, netvrdím, že při rozhodování o udělení azylu nedochází a nebude docházet k řadě nespravedlností. Problém je, že zastávat universalistický postoj nic nestojí. Ovšem útokům na Židy nezabrání.

Migrace je nevyhnutelná. Nezastavíme ji. Ale mohli bychom se alespoň pokusit ji řídit. Dosavadní přístup se neosvědčil. Angelo Merkelová, při vší úctě k Vám, nezvládli jsme to.

Nyní je v sázce právní stát jako takový. A co víc: Nyní je v sázce západní civilizace. Nelze z učebnic dějepisu vynechávat pasáže o středověkých pogromech nebo o vyhlazování Židů v Osvětimi a jinde, jen aby to nerozčílilo rodiče muslimských žáků.

Co postrádám, jsou informované výhledy do budoucna. Co s Evropou udělá, přijdou-li v jednom roce dva miliony migrantů? Co s ní udělá, přijdou-li miliony tři? Jaké jsou demografické prognózy? (Ty samy o sobě nevyhlížejí tak černě jako před pár lety. Pokles porodnosti se snižuje i u migrantů.) Jak na změny připravit původní obyvatelstvo?

Nedávno jsem poslouchal své oblíbené komentátory z britského pořadu Trigonometry. Jeden z nich, s jehož názory většinou souhlasím, říkal, že Londýn je bezpečné místo. Hned na to jsem četl o uzavírání židovských škol. Uvědomil jsem si, jak jsou pohledy relativní. Stále ale platí to, co jsem zmínil na počátku: Židé jsou jako kanárci v kleci v dolech. Pokud v Londýně nemohou otevřeně fungovat židovské školy, Londýn z mého pohledu není bezpečným místem (viz Three Jewish schools in London close over security fears – BBC News).

A víte, co mě těší? Že Praha je bezpečné místo.

Dan Drápal

  1. listopadu 2023

Mír v nedohlednu

Těžké rány, doléhající přímo či nepřímo na celý svět, pokračují. K válce proti Ukrajině se přidal konflikt na Blízkém východě. Konflikt, který nemá lidské řešení. Pokusím se zdůvodnit, proč. Vraťme se alespoň na chvíli do historie.

Myšlenka návratu Židů do Palestiny se zrodila koncem devatenáctého století. Nebyla to původně myšlenka motivovaná nábožensky, nýbrž sekulárně. Tehdy žila v tehdejší Palestině malá židovská menšina. Židé stěhující se do Palestiny zejména z Evropy půdu od Arabů vykupovali. Jelikož Židů nebylo mnoho, tamější Arabové (o Palestincích se hovoří až od roku 1968) tomu zpočátku nevěnovali velkou pozornost. Konec konců, Židé nebyli jedinou etnickou skupinou na daném území. Byla tam i nevelká obec arménská. Tehdy tam také žilo (v procentuálním vyjádření) nesrovnatelně více (arabských) křesťanů.

Stěhování evropských Židů do Palestiny nabralo na obrátkách v období mezi dvěma světovými válkami. Tehdy začaly narůstat konflikty. Velká Británie, která dané území spravovala od roku 1917 (tehdy skončila turecká nadvláda), hrála velmi dvouznačnou roli a po druhé světové válce se rozhodla dané území opustit. OSN proto připravila v roce 1947 plán rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Arabové ovšem tento plán odmítli. Izrael vyhlásil svůj stát jednostranně a hned druhý den vyhlásily všechny sousední státy Izraeli válku, kterou ovšem zázračně prohrály.

Stojí za zmínku, že zatímco většina národů své území na někom dobyla, Židé ho z valné části vykoupili.

Kdyby Arabové tehdejší plán OSN přijali, měli by mnohem více území než nyní.

V roce 1967 vyvolali Arabové další válku, kterou opět prohráli. Bylo uzavřeno příměří. Kdyby Arabové tehdejší mírové návrhy přijali, měli by mnohem více území než nyní.

V roce 1968 dostali Arabové „dobrou radu“. Pokud se prohlásí za samostatný národ – za Palestince – bude jejich boj možno považovat za „boj za osvobození“. (Do té doby se hovořilo pouze o Arabech, stejných, jako žijí v Jordánsku nebo Libanonu a dalších zemích.) Tak se „zrodil“ národ, který dějiny do té doby neznaly. Nikdy neexistoval žádný palestinský stát, nežil žádný palestinský král nebo kníže…

V roce 1973 vyvolali Arabové další válku, kterou opět prohráli. Bylo uzavřeno příměří. Kdyby Arabové tehdejší mírové návrhy přijali, měli by mnohem více území než nyní.

Jordánsko nestálo o území na západ od Jordánu, které bylo jeho součástí do války v roce 1967, a uzavřelo s Izraelem mírovou smlouvu. Území na západ od Jordánu se teď označuje jako Západní břeh, Palestinská autonomie, v anglicky mluvícím světě se používá výraz West Bank.

Další země, která s Izraelem uzavřela mír, byl Egypt. Jednalo se o tzv. „území za mír“. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, který obsadil ve dvou předchozích válkách.

Pak udělal Izrael kroky, které se tehdy jevily jako velkorysé a správné, ale s odstupem se jeví jako katastrofální. Jednostranně vyklidil jižní Libanon, aniž by s Libanonem uzavřel mírovou smlouvu. A vyklidil Gazu v naději, že i s touto enklávou se podaří uzavřít nějaký mír. Co říci těm, kteří tvrdí, že by se Izrael měl jednostranně – tedy bez uzavření míru – stáhnout ze Západního břehu? Takový krok by znamenal pro Izrael smrtelné ohrožení. Na Západním břehu by se okamžitě ujal vlády Hamás.

Nyní byl svět šokován palestinským barbarstvím v přímém přenosu. Děti podřezávané před očima znásilněných matek. Drazí lidé, toto není nějaká snaha dosáhnout něčeho takto drastickými prostředky. Toto není nějaký úlet, toto není prostředek, to je cíl. Cíl jednoznačně deklarovaný v oficiálních dokumentech Hamásu. Je to něco, co chce Hamás udělat se VŠEMI Židy.

Na čas se zvedla vlna solidarity s Izraelem. Statisícové demonstrace na podporu Palestiny v některých západních městech jsou ovšem něčím děsivým. Už nyní se ozývají hlasy, že Izrael by měl reagovat „přiměřeně“.

Jak se reaguje „přiměřeně“ na podřezávání nemluvňat?

Bohužel, Izrael má pravdu: Součástí řešení musí být totální zničení Hamásu. Je ale něco takového možné? Odpověď na tuto otázku neznám.

Kterýsi komentátor nedávno napsal, že Palestinci by potřebovali nějakého svého De Gasperiho. (De Gasperi byl politik, který pomohl Itálii přerod od fašismu k demokracii.) Jenže: Když jsem byl v roce 1990 poprvé v Izraeli, ptal jsem se našeho izraelského průvodce: „To nejsou žádní Arabové, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Odpověď zněla: „Jsou. Máme jich plné hřbitovy.“ Pokud tomu nerozumíte: Když nějaký Palestinec navrhne nějaký – byť nevelký – ústupek Izraeli, stává se zrádcem a hrozí mu, že za to zaplatí životem.

Máme dva případy totálně poražených národů, které se vydaly novým směrem. Je to Německo a Japonsko. Jenže v případě Arabů si tento vývoj nedokážu představit.

Můžeme mít osobní jistotu spasení. Můžeme – a máme – se modlit za „v moci postavené“. Můžeme si zachovat slušnost, pravdivost a statečnost v každé situaci. Nicméně připravme se na těžké časy. Naděje časné se rozplývají, naděje věčná zůstává.

  1. října 2023

Migrace – dlouhodobý pohled

Když jsem byl malý, obávali se odborníci globálního ochlazování, nikoli oteplování. A publikovali data, která dle jejich názoru nasvědčovala tomu, že nás čeká další období chladu, kterým planeta Země periodicky procházela.

Z rozhovorů mezi lidmi vím, že je velmi mnoho těch, kteří se bojí přelidnění. Vskutku, počet obyvatel země prudce narostl v posledních dvou stech letech. Skuteční odborníci ale bijí na poplach z opačného důvodu: Obávají se nedostatku obyvatel. Podle současných znalostí a prognóz počet obyvatel planety do konce tohoto století výrazně poklesne, což přinese celou řadu vážných problémů, především ekonomických, ale v důsledku ekonomických problémů i problémů politických.

S poklesem počtu obyvatel se už nyní výrazně potýká Japonsko. To je více méně dokonale uzavřeno pro migraci do této země a počet jejích obyvatel bude v následujících desetiletích výrazně klesat.

Přímo katastrofická je situace v Jižním Koreji. Jihokorejci se z mně neznámých důvodů rozhodli se nerozmnožovat. Počet dětí na jednu matku činil v Koreji 0,85, což je zřejmě nejnižší údaj ze všech zemí. Hranice reprodukce je 2,1 dítěte na jednu ženu.

Obrovské problémy bude mít Čína. Ta několik desetiletí prosazovala politiku jednoho dítěte. Tím dosáhla výrazného snížení růstu populace, a když toto opatření zrušila, lidé se už k vyšší porodnosti nevrátili. Do konce století má počet Číňanů klesnout z dnešní 1,4 miliardy na 560 milionů.

Jediný kontinent, kde počet obyvatelstva ještě přinejmenším po několik desetiletí poroste, je Afrika. Všude jinde – včetně řady muslimských zemí – porodnost klesá, někde dramaticky.

Proč je to takovým problémem?  Mnozí soudí, že kdyby bylo na planetě méně lidí, bylo by to pro planetu jen dobře. A je to asi pravda. Pro planetu to možná dobře bude, ale nikoli pro obyvatelstvo. Problém je totiž v tom, že nejsou-li děti, není-li dostatečně silná nadcházející generace, nebude mít kdo vydělávat na důchody. On je totiž velký rozdíl mezi tím, připadá-li na jednoho důchodce sedm lidí v produktivním věku, nebo jen dva. A v druhé polovině tohoto století to bude v řadě států ještě méně.

Česká republika má nejnižší nezaměstnanost v Evropě. A naše ekonomika už několik let strádá, protože „nejsou lidi“.

Pokud bych uvažoval čistě sobecky, radil bych, abychom se radovali z přílivu ukrajinských uprchlíků a doufali, že jich tu zůstane co nejvíce. Jsou totiž kompatibilní s námi, relativně snadno si porozumíme, a oni už nyní přispívají do našeho státního rozpočtu a pracují mimo jiné i na naše důchody. Radost z toho mi kalí jen vědomí, že to vše je za cenu nezměrného lidského utrpení a ztráty domova mnohých z nich. Jakékoli útoky na Ukrajince považuji nejen za lidsky nepřijatelné, ale i naprosto zaslepené. Buďme rádi, že tu Ukrajince máme. Bez nich by šla naše ekonomika ještě více do kytek, než jde již nyní.

Díky Ukrajincům nemáme spoustu problémů, s nimiž se musí potýkat takové země jako je Itálie, Německo, Francie, Švédsko a řada dalších. Integrovat migranty ze subsaharské Afriky je mnohem složitější. Nám nehrozí, že by Ukrajinci třeba z poloviny Plzně udělali no-go zónu, jakou udělali imigranti ze švédského Malmö, nebo že by v Praze zapálili několik tisíc aut, jak se to stalo v Paříži.

Všechny evropské národy vymírají. Nejvyšší porodnost v Evropě je nyní ve Francii a v České republice. Ale ani v těchto dvou zemích nedosahujeme oné mety 2,1 dítěte na ženu. Nadto ve Francii porodnost zvyšují výrazným způsobem právě migranti.

Díky migraci nebude počet obyvatel západoevropských států klesat, nicméně zcela se promění jeho skladba. Nezdá se mi, že by některá země přišla na to, jak imigraci smysluplně zvládnout. Dojde tedy k výměně obyvatelstva. To vidím jako nesporné. Otázka je, do jaké míry to půjde po dobrém nebo po zlém. Bude mít původní obyvatelstvo vůbec vůli se bránit? Nebo se stane zázrak a velká část imigrantů se bude chtít integrovat?

Česká republika má velmi přísnou imigrační politiku. To by samo o sobě nevadilo, pokud by byla smysluplně selektivní. Všechny západní země potřebují nové pracovníky. A je odkud brát – třeba z Filipín. Naše řízení o povolení k pobytu ovšem trvá o několik měsíců déle než podobné povolení v západních zemích. Kromě toho se bráníme nejen levné pracovní síle, ale i špičkovým odborníkům, kteří by sem rádi přišli třeba ze Spojených států, Kanady nebo Velké Británie. Personalisté z významných IT firem nebo děkanové vysokých škol by mohli vyprávět. Přitom tato věc by se mohla vyřešit relativně snadno a rychle.

Ať se nám to líbí nebo ne, problém migrace se bude muset řešit na celoevropské úrovni. A obávám se, že nám se to líbit nebude, my totiž víme vždycky všechno nejlépe. Ale v západní Evropě ovšem zatím zpravidla nelze ani problém pravdivě pojmenovat – to je možná hlavní důvod vzestupu Alternativy pro Německo nebo Marine Le Penové ve Francii nebo Švédských demokratů na sever on nás.

Ano, uvědomuji si, že nenabízím řešení. Určitě jím není potápění přetížených bárek ve Středozemním moři. Jsou i jiná řešení, která mě napadají, ale zatím si je nechám na nějaký příští článek. Žádné z nich není bezbolestné a snadné. Jsou situace, které vypadají nemožně, ale v Božích očích nemožné nejsou. Píšu knížku o Jonášovi. Ten měl jít kázat do nepřátelského města, a vůbec se nedivím, že se mu nechtělo. Nicméně Ninive se obrátilo k Bohu. Soud byl oddálen o několik generací.

Pokud by nastalo probuzení, situace by se rázem změnila.

  1. října 2023