Znovunalezení univerzalismu

Posted on by Dan Drápal

Pod univerzalismem míním přesvědčení, že pravda, láska, spravedlnost, dobro a krása jsou objektivní, a tudíž poznatelné. Každý člověk je ale poznává pouze částečně, a platí to nejen o jednotlivcích, ale do jisté míry i o národech nebo náboženských skupinách. A protože naše poznání je pouze částečné, mohou (ale nemusí) vznikat konflikty.

Konflikty vznikají tehdy, když je nějaký člověk (nebo skupina) přesvědčen, že pravdu zná nepochybně lépe než ti druzí, a tudíž má právo ji druhým vnutit nikoli cestou dialogu, ale násilím, manipulací a zákazy. Pokud se někdo vydá touto cestou, zůstanou mu nepřístupné hodnoty těch, které se snaží násilím potlačit. Jordan B. Peterson ve své knize Dvanáct pravidel pro život nabádá, abychom pozorně naslouchali svým nepřátelům, protože mohou vědět něco, co my nevíme. Kdo se tedy ve veřejné debatě uchýlí k násilí, o mnohé se připravuje. Takovému člověku to ovšem zpravidla nevadí, protože je přesvědčen, že (1) žádná pravda není, nebo (2) každý má svou pravdu, nebo (3) on už tu jedinou správnou pravdu našel a druzí se tomu musí podřídit.

Abych hned na počátku přiznal barvu: Věřím (1), že pravda existuje a je poznatelná, (2) že pravda je objektivní, a (3) že i když jsem o své pravdě plně přesvědčen, nemohu ji nikomu vnucovat násilím a musím počítat s tím, že se mohu mýlit. Nicméně to, že jsme omylní, neznamená, že nemůžeme pravdu poznávat.

Jedním z rysů západní civilizace je, že dokáže být kritická sama k sobě – dokáže o sobě pochybovat. „Vím, že nic nevím,“ řekl Sokrates. „Nyní poznávám částečně,“ napsal apoštol Pavel (1. Korintským 13,12).

V posledních desetiletích to s tou kritičností určitá (a velmi hlasitá) skupina veřejných intelektuálů nebezpečně přehání. Západní civilizaci vyčítá rasismus, utlačování žen a nejrůznějších menšin, potlačování jiných kultur. Známý britský intelektuál Konstantin Kisin dobře zná jak civilizaci ruskou, tak tu západní. V diskusíchz o skutečných či domnělých nedostatcích západní civilizace reaguje na některá tvrzení – např. že západní civilizace utlačuje ženy – žádostí, aby dotyčný jmenoval některou zemi, kde je v tomto směru situace lepší než ve Spojeném království nebo ve Spojených státech.

Co se týče rasismu, žijí kritici západní civilizace v minulosti. Většinou nevědí, že piráti z islámských zemí severní Afriky lovili lidi žijící na jihu Evropy a prodávali je do otroctví. Na rozdíl od otroků dovážených do Ameriky byli takto unesení muži zpravidla vykastrováni. Tento stav trval mnohem déle, než trvalo dovážení Afričanů k práci na bavlněných plantážích či plantážích cukrové třtiny na jihu dnešních Spojených států a v Karibiku. Že kritici současného rasismu neznají dějiny otroctví, bych jim ale vyčítal méně než to, že nebojují proti skutečnému otroctví, které se zcela legálně provozuje v některých islámských zemích v naší současnosti. K těmto skutečnostem se kritici západního rasismu zpravidla nevyjadřují. Kdyby jim opravdu ležely na srdci otrokářství a rasismus, mohli by se angažovat třeba v Nigérii, kde jsou každoročně povražděny tisíce křesťanů a další tisíce zejména žen jsou prodány do otroctví.

Když jsem byl malý, objevil jsem v tátově knihovně několikasvazkovou sérii knih s názvem Velikáni našich dějin. V minulosti měl snad každý národ podobnou literární sbírku. Podobně jako církev měla životopisy svatých, měla i sekulární sféra knihy určené zejména mládeži. Tyto sbírky měly inspirovat k následování. Jistě, hrdinové v těchto sbírkách byli někdy líčeni v lepších barvách, než odpovídalo skutečnosti. A je jistě dobře, pokud usilujeme o co nejvyšší pravdivost.

V posledním půlstoletí ale intelektuálové vyvíjejí velké úsilí nikoli o to, aby mladí lidé následovali velikány vlastních dějin, ale o to, aby na každém z těchto velikánů našli nějakou poskvrnu. A tak se děti už od útlého věku dovídají, že jejich národ utlačoval jiné národy a jejich údajní velikáni byli ve skutečnosti odpudivými postavami. Výsledkem je, že děti si neváží vlastního národa ani jeho institucí, a když jsou ve věku, v němž mnohé státy i dnes povolávají brance do armády, je pouze šest procent Britů ochotných svou vlast bránit. (V jiných státech to může být trochu jiné, ale v západní civilizaci snad není jediný stát, kde by byla svou vlast ochotna bránit většina. S jedinou výjimkou. Tou jsou, jak jinak, občané Izraele.)

Jeden konzervativní intelektuál položil skupince studentů v jedné skandinávské zemi otázku, zda považují západní civilizaci za lepší, než jsou jiné civilizace – třeba hinduistická nebo islámská. Už si nepamatuji, zda se zvedly alespoň dvě nebo tři ruce. Téměř všichni zaraženě mlčeli.

Mnozí budou patrně považovat za drzost takovou otázku vůbec položit. Zásadně totiž odporuje kánonu postmoderny, který tvrdí, že žádná civilizace není lepší nebo horší. Pokud ovšem naše civilizace není lepší, tak proč ji hájit, bude-li napadena? Já jsem ale přesvědčen, že naše civilizace je lepší. Byla to naše civilizace, která prosadila zrušení otroctví. Byla to naše civilizace, díky které se v Indii skončilo s upalováním vdov. Byla to naše civilizace, která začala budovat špitály, tedy nemocnice. Byla to naše civilizace, která postupně prosadila oddělení moci výkonné od moci soudní.

A není vůbec náhoda, že právě v západní civilizaci se rozvinula medicína do té míry, že se průměrný věk dožití v posledních sto padesáti letech více než zdvojnásobil. Západní civilizace poskytla své výdobytky civilizacím ostatním, takže i v chudých zemích se prudce snížila kojenecká úmrtnost.

Přes tato nesporná a mnohdy i statisticky doložitelná fakta si někteří studenti z bohatých zemí myslí, že jiné civilizace jsou stejně dobré jako ta západní. Tato hluboká slepota vůči faktům zaslepuje natolik, že zastánci této postmoderní ideologie nejsou schopni vidět ten nejpřesvědčivější důkaz nadřazenosti západní civilizace: Hlasování nohama. Skandinávci se netouží přestěhovat do subsaharské Afriky. Eritrejci se nemusí bránit přílivu zbídačených Kanaďanů toužících po zrovnoprávnění žen. A tak bychom mohli pokračovat.

Dokážu si představit, že mnozí mohli být pohoršeni slovem „nadřazenost“, které bylo použito v předchozím odstavci. Domnívám se, že tuto nadřazenost nám nikdo neodpáře, ale můžeme si volit, jak s ní naložíme. Existují takové krásné ctnosti jako je ušlechtilost a nezištnost. Mnozí lékaři a mnohé zdravotní sestry, případně mnozí učitelé a učitelky věnují menší či větší část svého života pomoci chudším a potřebným, ačkoli by mohli zůstat doma a vydělávat si slušné peníze. Jistě, vím i o druhém pólu: O „pomoci“ některých bohatých států, která rozhodně není nezištná a za níž je snaha z již beztak chudých zemí ještě něco vytlouct. Jako křesťan vím, že svět ve zlém leží, a že mnohdy tatáž věc může sloužit dobru i zlu. Západní civilizace poskytla těm ostatním penicilin, ale také napalm.

Tato skutečnost by nás neměla vést ke klamné myšlence, že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Pokud na univerzální hodnoty rezignujeme a budeme tvrdit, že každý má svou pravdu a že žádná objektivní pravda neexistuje, budeme posilovat ten negativní pól západní civilizace. Bez hodnotových soudů se neobejdeme. Díky Božímu Slovu se můžeme v tomto složitém světě orientovat a najít své poslání. Každý z nás dostal do vínku určitá obdarování a poznáme-li, proč tady jsme, je život mnohem bohatší a smysluplnější.

6. srpna 2026

Je to zlom, či není

Posted on by Dan Drápal

Nemívám to ve zvyku, abych vstupoval do diskusí nad svými články jinak než krátkými komentáři či vysvětlivkami, a i to dělám skromně. Dospěl jsem ale k názoru, že něco bych neměl nechat „jen tak“.

Olin Kadlec soudí, že mé vidění světa je vidění starce, a starci mají sklon lamentovat nad přítomností, která se jim jeví jako úpadková ve srovnání s minulostí. Vidím zlom tam, kde žádný není. Uznává ovšem, že se opravdu rodí málo dětí a že je to problém.

Tož aspoň tak. Nechci se nyní pouštět do dokazování, že skutečně existují Boží řády, a že se podle nich dá žít, i když je to poměrně vzácné. Nicméně právě ty vzácné případy mne zajímají – například velšské probuzení na počátku dvacátého století, kdy se atmosféra vlivem evangelia proměnila natolik, že policie v jednom z hrabství neřešila během jednoho roku žádné vloupání, natož vraždu. K proměně společnosti docházelo rovněž během amerických probuzení v osmnáctém a devatenáctém století. Ale i v naší současnosti dochází k pozoruhodným jevům. Před asi patnácti lety jsem četl u nějakého italského sociologa (nebyl to křesťan), že prudký nárůst evangelikálů v Latinské Americe se promítl i do vztahu k soukromému vlastnictví a do etiky práce.

To ale nebylo to, oč mi v článku šlo. Shodneme se tedy v tom, že pokles porodnosti není nic pozitivního. Jeden z pozorných čtenářů je sice toho názoru, že už je nás na této zemi beztak dost, takže nějaký pokles porodnosti by byl spíše žádoucí. Problém ovšem vidím v tom, že by mohla zaniknout právě západní civilizace. Ta má pochopitelně celou řadu problémů, ale přesto bych nechtěl žít v nějaké jiné.

Dva další pozorní čtenáři – respektive čtenářka a čtenář – volají po tom, aby se muži více zapojili do domácích prací a aby ženám umožnili profesní růst. Samozřejmě mají pravdu v tom, že muži by neměli nechávat všechno na ženách. Nicméně i kdyby se všichni muži chovali doma vzorně, pomáhali pečovat o děti a dělili se o chod domácnosti, porodnost byl to nezvýšilo, ba možná spíše naopak. Jeden ze zlomů, k nimž již došlo, je v tom, že nyní dokončí vysokoškolské vzdělání mnohem více žen než mužů (poměr je asi 60:40) a některá odvětví jsou již zcela feminizována – například školství nebo soudnictví. Obávám se, že přijde doba, kdy si lidé řeknou, že jsme to v tomto směru trochu přehnali.

O různých podobách zlomu by se dalo psát hodně. Tak například nyní je starostou jak Londýna, tak New Yorku muslim. (Prosím vás, všimněte si, že zde to nijak nehodnotím, pouze konstatuji.) Ať už si o tom myslíte cokoli, místní to považují za zlom jako hrom, ať už to hodnotí pozitivně nebo negativně.

Jiný zlom, který je ze zcela jiného soudku, je nástup chytrých telefonů. Právě pročítám knihu Jonathana Haidta „The Anxious Generation“, popisující, co smartphony dělají s dětmi. A není to veselé čtení. Je tam spousta statistik,

z nichž se mimo jiné dovíte, že dívky, které se narodily v době smartphonů, trpí dvaapůlkrát častěji depresemi než dívky, které v dětství smartphony neměly. Ostatně i u nás se vláda již začala tímto problémem zabývat.

Jistě by se daly zmínit ještě další zlomy. Některé nastoupily velmi rasantně – např. zmíněné smartphony nebo umělá inteligence – jiné jsou pomalé a téměř nepozorované. U některý zlomů můžeme zkoumat, zda jde čistě o korelaci, nebo zda mezi některými jde i o kauzalitu.

Pokud je vám jedno, jak to se západní civilizací dopadne, pak vás tyto mé úvahy pochopitelně nemusí zajímat. Mne zajímá, co by mohlo tento trend zvrátit. Odpověď neznám, nebo ji jen tuším. Je již ale jasné, že posílání dětí do předškolních zařízení, vysoký rodičovský příspěvek a daňové zvýhodnění tento trend nezvrátí. Postupně ale docházím k závěru, že musíme vztah k dětem nadřadit všemu s výjimkou vztahu k Bohu – a pokud toto transcendentní zakotvení nenalezneme, problém se nevyřeší.

11. července 2026

Dějinný zlom II

Posted on by Dan Drápal

V předchozím článku jsem psal o společenském napětí, vyvolaném brutálními vraždami, motivovanými buď náboženstvím, nebo etnicitou, případně obojím. Po několik desetiletí mají politické strany ve Spojeném království ve svých programech slib, že omezí nebo úplně zastaví migraci, ale po volbách se nic podstatného nezmění. To vyvolává nedůvěru k institucím a k celému politickému systému, a nevyhnutelně posiluje radikální strany, které se dosud na vládě nepodílely a tudíž se zatím nezkompromitovaly.

​Původní obyvatelstvo neustále slábne z prostého důvodu: Má málo dětí. To je nyní již problém celosvětový: Méně dětí mají i v jiných kulturách, například v Číně nebo Japonsku. Porodnost klesá i v islámských zemích. Nicméně je to věc míry: Vloni se prý v Bruselu narodilo 78 procent novorozeňat rodičům, kteří nepocházeli z Belgie.

Důvodů, proč se rodí málo dětí, je celá řada. Poněkud podrobněji – byť stále ještě povrchně – jsem tyto důvody rozebíral ve své knížce O stavu společnosti. Mohu zmínit strach z budoucnosti, který vyvolávají klimatičtí alarmisté, bytovou krizi, vliv pornografie (ti, kdo jí propadli, mají problém navazovat smysluplné vztahy), zpochybňování či zesměšňování klasické rodiny, biologicky daná neplodnost, ať už se týká mužů či žen, a mohu dodat: Jakýsi strach ze života, tj. že nezvládnu trvalý vztah, případně výchovu dětí. Vím, že tím asi někoho popudím, ale dovolím si tvrdit, že je to svého druhu zbabělost.

Tyto problémy jsou umocněny přemrštěným individualismem. Mnoho lidí si uvědomuje, že strmý demografický pokles bude mít vážné následky, to je ale nepřiměje, aby se sami rozhodli mít dítě. Vlády jednotlivých států jsou si rovněž vědomy vážnosti situace a snaží se rozvíjet prorodinnou a pronatalitní politiku. Snad nejdále v tom zašly Polsko a  Maďarsko. Jejich snaha podpořit rodiny s více dětmi je hodná uznání, nicméně celkový trend není schopna zvrátit. Skoro jsem byl překvapen, jak málo tyto snahy demografický vývoj ovlivnily.

Různá vládní opatření, která mají zvýšit natalitu, jsou dobře míněna. Nicméně je potřeba vzít vážně to, co nám demografické statistiky říkají. V žádné zemi, v níž porodnost klesla pod údaj 2,1 dítěte na ženu, se tento trend nepodařilo zvrátit. V komunistickém Československu vláda zavedla masivní pronatalitní opatření, díky nimž se porodnost tzv. výrazně zvedla – rodily se tzv. Husákovy děti. Domnívám se, že tato opatření byla dokonce účinnější než již zmíněná opatření v Maďarsku a v Polsku. Nicméně ani ta nezvýšila porodnost nad kritickou hodnotu 2,1.

Tento vývoj má nepochybně určité poznatelné příčiny. Zdá se mi ale, že pokud se na toto téma diskutuje, už dlouho se neobjevují nějaké relevantní argumenty, proč tomu tak je. Pokusím se s určitými hypotézami přijít, byť vím, že narazím, protože budu argumentovat Božími řády.

Už ve své knize Vztahy, sex, rodina jsem argumentoval tím, že rodina je Boží vynález, a ta může zdravě fungovat jen za předpokladu, že lidé budou respektovat Boží řády. Současné názory na vztahy, sex a rodinu jsou ovšem s těmito řády v příkrém rozporu. Ukážu to na jedné věci. Na demonstracích zastánkyň potratů můžete vidět heslo „Mé tělo patří mně.“ Naproti tomu v Bibli je psáno: „Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena“ (1. Korintským 7,4). (Je to, mimochodem, dobrý argument pro tvrzení, že muž a žena jsou si rovni.)

Apoštol Pavel nepředpokládal, že sexuální styk se jednou zcela „osvobodí“ od vztahu, od budování manželství a rodiny. Podle Božího záměru se muž a žena vstupem do manželství zavazují, že nebudou žít sami sobě, ale že se svým partnerem zbudují vztah, který bude něčím víc než jen součtem dvou samostatných jedinců. Ve svatební liturgii mé církve – ale i v jiných – si snoubenci slibují: „Já, xx, odevzdávám se tobě, xx…“ U civilního sňatku nic neslibujete. Pouze potvrzujete, že do manželství vstupujete dobrovolně a že znáte zdravotní stav svého partnera.

Že jsem naivní idealista? Že nemohu nikoho nutit k manželské věrnosti? Samozřejmě že nemohu. Nicméně statistiky dokazují naprosto jednoznačně, že lidé zastávající konzervativní pojetí manželství jsou zdravější, šťastnější, a to kupodivu i v sexuálním životě, a především mají zdravější a úspěšnější děti.

Můžete se mnou nesouhlasit, můžete mít pocit že Bible nastavuje příliš vysokou laťku, a já to nebudu rozporovat. To, že jsou tu určité Boží řády, které je třeba respektovat, neznamená, že žít v manželství a vychovávat děti je snadné. Bůh nás zve k životu, který je smysluplný, ne k životu, který je snadný. A protože lidé Boží řády neznají a nerespektují, celé národy vymírají. V druhé polovině minulého století, kdy probíhala „sexuální revoluce“ a kdy lidé nabyli sexuální svobody, nastaly změny, které asi nikdo neočekával: Sexuální svoboda vedla k tomu, že lidé přestávají mít o sex zájem. V posledních dvou staletích snad nežila ani jedna generace, v niž by žilo tolik sexuálně neaktivních lidí, ať už je jejich abstinence dobrovolná či nedobrovolná.

Dobrou zprávou je, že podle Božích řádů se dá žít i dnes. I dnes se lidé mohou ženit a vdávat nikoli „za účelem pozdějšího rozvodu“, ale aby se pustili do velikého dobrodružství, kdy se budou učit se navzájem milovat.

27. června 2026

Dějinný zlom

Posted on by Dan Drápal

V dějinách se stále něco láme. Dějiny se málokdy mění postupně a lineárně – spíše se mění stochasticky. Toto slovo není každému známé. Vyjadřuje, že svět se mění jakýmisi přískoky. Někdy se dlouho nic neděje, ale hromadí se určité napětí, které je ukončeno větší či menší explozí. Takovým zlomem byl pád komunismu koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let. Mnozí lidé – politologové, ekonomové, historici, ale i jiní přemýšliví lidé tušili, že k tomuto pádu dojde, ale nikdo nedokázal říct, kdy přesně.

Zásadním zlomem bylo rovněž „smíření“ Spojených států s komunistickou Čínou. Americký prezident Nixon usoudil, že by bylo dobré vztahy s Čínou přehodnotit, ale asi ani on, ani jiní světa znalí lidé netušili, že během padesáti let se Čína stane druhou nejsilnější mocností na zemi.

Poněkud jiný, ale snad ještě významnější zlom, je pomalý a postupný rozpad západní civilizace. Že k tomuto zlomu dochází, je jasné téměř každému; co tento zlom ale znamená, je předmětem vášnivých sporů. Lidé, kteří mají sklon věřit různým konspiračním teoriím, jsou přesvědčeni, že nějací lidé pojali zlovolný plán, podle nějž má být nynější evropské obyvatelstvo nahrazeno migranty z Afriky a Asie. Osobně o nějakém takovém plánu pochybuji, ale to není podstatné. To, co takový hypotetický plán obsahuje, se tak jak tak děje: Evropské obyvatelstvo vymírá a na jeho místo nastupují migranti. Co všechno přispívá ke zmíněnému vymírání, jsem se snažil popsat ve své poslední knížce O stavu společnosti.

Velká Británie, která byla kolébkou evropské (či spíše západní) demokracie, je, zdá se, opět na špici vývoje, leč tentokrát vývoje neblahého. Migranti využívají – či spíše zneužívají – právního státu a demokratických pravidel, aby se v Británii usadili, ale sami onen právní stát nehodlají respektovat. Nadto se migranti – a je jedno, jestli první nebo druhé generace – dopouštějí bestiálních vražd, často před zraky kolemjdoucích za bílého dne. Možná se některý čtenář ohradí: „Ale takoví přece nejsou všichni. Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle. Nemůžeme jednat podle principu kolektivní viny.“ Nuže dobrá. Znamená to ale, že se proti vraždění dospělých, ale i malých dětí, nemůžeme bránit? Jistě, mezi migranty jsou i „slušní“ lidé. Proč se ale neozývají? Když propukl – po mnoho let – zamlčovaný skandál s tzv. grooming gangs, tito zločinci nacházeli útočiště v komunitách, z nichž pocházeli (v případu grooming gangs šlo především o Pákistánce znásilňující anglické dívky). Proč mohou v Británii existovat různé islamistické organizace, které jsou v samotných muslimských zemích zakázané?

Po bestiální vraždě tří holčiček v taneční škole v Southportu se konaly demonstrace, které byly částečně násilné. Premiér Keir Starmer demonstranty promptně označil za krajně pravicové. Skutečnost ale vystihl jeden transparent na další demonstraci: „Nejsem krajní pravice – jen mám strach o své děti.“

Spojeným královstvím nyní otřásá další skandál, který se odehrál loni 3. prosince. Sikhský útočník Vickrum Digwa pobodal osmnáctiletého Henryho Nowaka, jehož rodiče se přestěhovali z Polska do Anglie. (Henry Nowak měl jak britské, tak polské občanství.) Jeho vrah sám zavolal policii, která automaticky předpokládala, že Nowak zaútočil na Sikha, protože to jí útočník nakukal. Nowaka policie zatkla a policista mu podle předpisů přečetl práva zatýkaného. Byla mu nasazena želízka. Vzápětí vykrvácel.

Tento incident se odehrál koncem loňského roku, ale až nedávno byli souzeni jak vrah, tak jeho matka a jeho bratr Gurpreet, protože se snažili svalit vinu na Nowaka. Vzápětí vypukly nepokoje, které trvají dodnes (píšu 13. června).

Po celá desetiletí mívají hlavní britské politické strany ve volebních programech, že budou problémy s migrací řešit a migraci omezí nebo přímo zastaví. Nicméně zatím vždycky „skutek utek“. A situace se měsíc od měsíce zhoršuje.

Ve Spojených státech je situace jiná. Tam ve volbách zvítězil Donald Trump, který slib, že zastaví migraci, začal plnit. Migrace byla takřka zastavena. Neobešlo se to ovšem bez přehmatů, některých naprosto reálných, jiných smyšlených. Jsou mi tyto přehmaty lhostejné? V žádném případě. Je mi prezident Trump sympatický? Ani trochu. Nicméně musím uznat, že změnil trajektorii vývoje. Po absolutní pasivitě Trumpova předchůdce Joea Bidena bylo zřejmé, že se něco musí stát. Stejně jako se něco stane ve Spojeném království. Nejsem prorok a nevím, kdy přesně a jak. Člověk ale nemusí být prorok, aby tušil, že čím déle se bude nějaké smysluplné řešení odkládat, tím více pak bude násilí a skutečných či vymyšlených přehmatů. Je to jako s hnisající ranou: Pokud není léčena, zhoršuje se, a může nastat situace, kdy nezbývá než příslušnou končetinu amputovat.

Leckterá média srovnávají případ Henryho Nowaka a George Floyda. Oba při zatýkání vyslovili větu „nemohu dýchat“. Floyd zemřel poté, co se ho policie snažila zatknout, protože vykradl místní obchod. Byl to násilník, který neváhal mířit pistolí na břicho těhotné ženy. Jistě, i George Floyd měl právo na to, aby se s ním zacházelo podle zákona. Nechápu ale, proč s ním zacházeli jako s hrdinou. Hned druhý den vyšli přední politici v různých zemích do ulic, aby protestovali proti brutalitě americké policie. Jaká byla reakce předních světových politiků na vraždu Henryho Nowaka? Nic srovnatelného. Byl to přece běloch.

Je evidentní, že Velká Británie je v úpadku. Policisté neřeší násilí, přepadení a loupeže, ale sedí u počítače a odhalují „rasisty“, kteří se nějak nevhodně vyjádřili o některé z etnických či sexuálních menšin. Pak u nich doma zazvoní a zatknou je. Další kriminální případ vyřešen. Bez rizika. Troufnu si předpovědět, že takto to dál nepůjde. Čím déle tento stav potrvá, tím bolestnější bude řešení. Znovu opakuji: Násilí si vůbec nepřeji. A je mi trapné opakovat větu: „Já jsem to říkal.“ Dějinný zlom přijde. V některém z příštích článků si řekneme něco o jeho příčinách a projevech.

14. června 2026

Ach, ty hejty…

Posted on by Dan Drápal

V časopisu Echo jsem se dočetl: „‚Blokovat nenávist je legitimní‘, hřímalo video české Strany zelených před tradičním Pochodem pro život, jenž minulou neděli prošel Prahou.“ (Echo 17/2026, str. 40.) Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že vlastně souhlasím. Ano, blokovat nenávist je legitimní.

Proč tedy stojím na opačné straně barikády? Říká se, že ďábel bývá skryt v detailu. Proč se se zelenými nemohu shodnout?

Zde je neshoda přímo zakomponována ve významu slov. Konkrétně, pokud jde o toto heslo, v obsahu slov „blokovat“ a „nenávist“. Začnu od toho druhého.

V dvojkové soustavě, jak se uplatňuje v kybernetice, jsou jen dvě číslice – jednička a nula. Často slýcháme, že politické strany se radikalizují a opouštějí střed, zatímco levice a pravice jsou stále extrémnější. To má zřejmě vliv na to, jaká slova volíme ve veřejné debatě. Kybernetika zná jen nuly a jedničky, krajní pozice, ať už jde o levici nebo o pravici, znají jen bezvýhradný souhlas nebo nenávist. Pokud veřejné debatě vnutíme tyto krajní póly, mezi nimiž musíme volit, pak ji můžeme uzavřít hned na samotném počátku. Mezi bezvýhradným přijetím a totálním odmítnutím je celá řada postojů a pocitů, jako je třeba váhavé přitakání, nesouhlas, ovšem bez jakékoli nenávisti, lítost, nebo třeba snaha pochopit druhou stranu, či naopak ji za každou cenu umlčet.

Jsem už starý člověk a jsem si téměř jist, že není nikdo, koho bych nenáviděl. Jistě, s řadou lidí nesouhlasím, některé z nich považuji za nebezpečné, za to jiné za hloupé. Mnozí z opačného tábora jsou na tom možná hodně podobně. Patrně existuje hodně lidí, kteří jsou plni skutečné nenávisti. Ti pak mají radost z toho, když mohou někomu působit utrpení. Ti ale do veřejné debaty nevstupují.

Tím se dostávám k onomu druhému (či vlastně prvnímu) slovu, a sice „blokovat“. Blokovat nenávist je jistě správné, pokud mám co do činění s teroristou. Odpůrci Pochodu pro život nebo Aliance pro rodinu ovšem dostatečně prokázali, jak onomu „blokování“ rozumí. Chtějí své oponenty zakázat a umlčet. O nějaký smysluplný dialog nestojí.

V čem dělají odpůrci dialogu chybu? Domnívají se, že proti nenávisti je možno bojovat zase jen nenávistí. Proto vás potřebují převést do své dvojkové soustavy. Proto se snaží sami sebe i druhé přesvědčit, že jste to vy, kdo je motivován nenávistí.

Jsem už starý konzervativec, a tak je mi jedno, že se teď ztrapním. Chci se teď přihlásit k heslu Václava Havla „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Ano, já tomu skutečně věřím. Jen vím, že na této straně nebe to nebude. Přesto o to musíme neustále usilovat. Milujme pravdu a snažme se milovat své nepřátele (jistě, málokdo tomu věří, ale ono to opravdu jde, a bývá to krásné dobrodružství). Nenávist neporazíte nenávistí. Křivdu neodčiníte další křivdou.

Nenechte si vnutit ono binární vidění světa. A pamatujte, že vykřikovat hesla a urážet jinověrce sice lidem může přinést dočasnou úlevu, ale je to, jak se krásně vyjádřil jeden můj přítel, „optimalizace cesty k cíli nevedoucí“.

27. dubna 2026

Do třetího a čtvrtého pokolení

Posted on by Dan Drápal

Tento obrat jsem našel v Starém zákoně čtyřikrát, z toho dvakrát v Desateru. Píše se tam, že Bůh stíhá vinu otců na synech, což se zdá být v rozporu s jiným ustanovením mojžíšovského zákoníku, podle kterého nemají být synové trestáni za hříchy otců.

​Myslím, že vím, proč to tak je. Děti nenesou osobní vinu za hříchy předků, nicméně velmi často nesou jejich následky. Mohl to Bůh udělat jinak? Jistěže mohl. Jenže pak by každý člověk byl izolovaným atomem. Nemohl by od otců převzít nic špatného – ale nemohl by ani předat svým dětem něco dobrého. Bůh nás stvořil do jisté míry závislými jedni na druhých, ať už jde o příbuzné v rodině, sousedy v obci, členy církve nebo občany země. Každý z nás má jinou míru odpovědnosti i autority. Není pravda, co mnozí říkají, že „stejně nic nezmůžeš“. Za své blízké neseš větší odpovědnost, ale také je můžeš více ovlivnit.

​V tomto článku se chci zaměřit na otázku pozitivního a negativního dědictví na úrovni národa či státu. Vede mne k tomu skutečnost, že někteří lidé tvrdí, že by třeba měli platit jakési reparace černochům za to, že je zotročovali. Někteří lidé dokonce tvrdí, že lékem na nespravedlivou diskriminaci je diskriminace v opačném gardu. Tyto zrůdné myšlenky vedou k tomu, že rasismus je nyní podstatně silnější než byl před dvaceti či třiceti lety. Rasismus je nesporně hříšný a my bychom měli usilovat o to, aby se mu vůbec nedařilo. Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh po mně nechce, abych cítil nějakou zodpovědnost za hříchy spáchané mými předky v 19. století nebo ještě dříve. Nemohu přijmout myšlenku, že nesu osobní odpovědnost – a tedy že mohu být pokutován – za něco, co jsem nemohl nijak ovlivnit.

​Anglikánská církev se prý rozhodla „obětem rasismu“ vyplatit miliardu liber jakožto reparace za újmy způsobeno otroctvím.

​Přitom právě Velká Británie jako první země zrušila otroctví a pak nasadila do boje proti otrokářství své námořnictvo. Řada britských námořníků položila v boji proti otrokářství své životy. Velkou Británii stál tento boj nemalé peníze.

​Jsem zvědav, komu budou tyto reparace vypláceny. My neneseme vinu za hříchy svých předků, a lidé tmavé pleti, potomci otroků, nemají žádný legitimní nárok na tyto reparace.

​Někteří lidé žili v Anglii v první polovině 19. století v podmínkách srovnatelně špatných jako otroci, a někteří bývalí otroci se po zrušení otroctví docela vypracovali. A tak by se mohlo stát, že potomci chudáků budou platit potomkům zbohatlíků. Ano, vím, „bílým“ se celkově vedlo podstatně lépe, ale uvedené srovnání má reálný základ. Nespravedlnost nelze vymýtit novou nespravedlností.

​Dlužno ovšem dodat, že anglikánská církev nepočítá s tím, že by se restituce platili jednotlivcům. Zřídila fond ve výši cca 100 milionů liber, z nějž mají být financovány vybrané vzdělávací a podpůrné projekty snižující různé nerovnosti.

​Právě i zde by se mohl uplatnit princip „do třetího a čtvrtého pokolení“. Dokážu si představit pokus o nápravu křivd, sahající tři, maximálně čtyři generace nazpět. Jestli si dobře vzpomínám, restituční zákon přijatý po sametové revoluci obsahoval formulaci „pokus o nápravu některýchmajetkových křivd“ nebo tak nějak. Zákonodárci si byli vědomi, že náprava křivd bude jen částečná.

​Jsem přesvědčen, že ani státy by mezi sebou neměly vznášet nároky na restituce za události, které se odehrály před třemi či čtyřmi generacemi. Proto si myslím, že polská vláda by neměla požadovat po Německu další reparace, mimo jiné i proto, že už nějaké smlouvy byly mezitím mezi těmito dvěma státy uzavřeny. Podobně je trapné, že slovenský premiér Fico chce vůči Maďarům uplatňovat poválečné Benešovy dekrety. Ty by mohly být uplatněny jen na základě složitých právnických konstrukcí. Už sám tento nápad vyvolává zlou krev a mohl by výrazně zkomplikovat vztahy mezi státy Visegrádské čtyřky.

​U nás je tento princip aktuální ve vztahu k sudetským Němcům. Otázka restitucí, reparací či navrácení ukradeného majetku je pro některé lidi stále živá – to se už projevilo a ještě se to silně projeví o Letnicích, kdy se bude konat sjezdsudetoněmeckého landsmannschaftu poprvé na české půdě, konkrétně  v Brně. Představitel landsmannschaftu BerndPosselt se Čechům za Němce omluvil a landsmannschaft se jakýchkoli nároků výslovně zřekl – stejně jako již dříve německá vláda. Přátelé, už je tu třetí i čtvrtá generace. Je čas se smířit.

​Odpustit můžete jednostranně a na dálku. Chceme-li ale prožít skutečné smíření, potřebujeme se podívat jeden druhému do očí. Někteří z nás k tomu budou mít o Letnicích příležitost.

14. dubna 2026

Mějme se na pozoru

Posted on by Dan Drápal

Nepodařilo se mi zjistit, kdo s tím návrhem vlastně přišel. Nicméně odborníci na zemědělství a zejména zemědělci hospodařící na velkých pronajatých plochách diskutují o tom, zda by měli mít ti, kdo na těchto polích hospodaří, předkupní právo.

Je za tím svůdná socialistická a komunistická myšlenka, která je variantou téhož principu v jiné oblasti: „Stroje patří těm, kdo na nich pracují.“

​Proč na svých polích nepracují ti, kdo je vlastní? Bylo by to přece logické!

​Vysvětlení leží v minulosti: V Československu byla pod komunistickou vládou provedena „kolektivizace zemědělství“. Byla to vlastně maskovaná krádež, o čemž svědčila skutečnost, že probíhala často násilně.

​V rámci restitucí došlo i na vracení jak polí a luk, tak někdy i zařízení a nemovitostí a dokonce i zvířat původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Byla to nesmírně složitá operace, a je s podivem, že se celkem zdařila.

​Část restituentů začala pracovat na vracených statcích. Mnozí ale byli již příliš staří a na nový začátek se necítili. Jiní již dávno pracovali v jiných oborech a návrat do doby před kolektivizací pro ně z nejrůznějších důvodů nepřipadal v úvahu. Co tedy s polnostmi, které měly staronového vlastníka, ale ti přitom na nich pracovat nemohli nebo nechtěli? Nasnadě bylo logické řešení: Pronajmeme půdu těm, kdo na ní pracovat mohou a chtějí. Výsledkem je stav, který je v Evropě ojedinělý.

Mnohá družstva se přeměnila v podnikatelské subjekty, které nyní pracují na obrovských plochách. Rodinné farmy mají v českých podmínkách často výměru přibližně mezi 20 až 100 hektary, přičemž menší rodinné hospodářství se běžně pohybuje kolem 30 až 70 hektary. Na druhé straně velké zemědělské společnosti hospodaří zpravidla na stovkách až tisících hektarů půdy. Není výjimkou podnik o velikosti 800 až 1500 hektarů, někdy i více. Jen malé procento velkých podniků přitom obhospodařuje značnou část zemědělské půdy v České republice.

​A nyní se diskutuje o tom, že pokud by nějaký vlastník chtěl svou polnost prodat, měl by předkupní právo mít ten subjekt, který na jeho polnostech hospodaří.

​Určitou logiku by to mělo, ale když se nad touto otázkou jen trochu zamyslíme, poměrně rychle musíme dojít k závěru, že takový zákon by vlastně zbavil vlastníky jejich majetku, a tudíž by – pro drsné porušení vlastnických práv – byl protiústavní.

​Jenže… Jenže zemědělská lobby má u nás obrovskou sílu. Vlastníci ve sporu s nájemci zpravidla tahají za kratší konec. Kdyby onen plánovaný zákon prošel, měl by vlastník jen dvě možnosti: Buď neprodat, nebo přistoupit na cenu určenou nájemcem. Důsledkem by patrně bylo, že beztak obří zemědělské kolosy by se ještě zvětšily a docházelo by jen k další koncentraci majetku v rukou několika oligarchů. Kdo by na tom asi nejvíce vydělal? Hádejte, smíte třikrát.

​Doufám, že si všichni zúčastnění uvědomí, co by to znamenalo. V jedné věci by záleželo na znění zákona: Pokud by to dikce zákona dovolila, mohla by značná část zemědělské půdy skončit v majetku velkých zahraničních společností.

​Konkrétní znění zákona patrně ještě není na světě. Doufám, že tento návrh se do Parlamentu ani nedostane. A pokud ano, že bude zamítnut. Zásah do vlastnických práv je velmi vážný a nebezpečný. Proto tuto záležitost pozorně sledujme.

17. března 2026

Írán a atomové zbraně

Posted on by Dan Drápal

Existence atomových zbraní snižuje nebezpečí vypuknutí velké války.

Už slyším rozčilené námitky: „Jak můžeš něco takového napsat? To si říkáš křesťan?“

Bráním se: Já přece nepíšu o světě, jaký by se mi líbil. Byl bych raději, kdyby lidé žádné atomové – a ostatně jakékoli jiné – zbraně nikdy nevyrobili. Nicméně žijeme v padlém světě a chtě nechtě přemýšlíme o tom, co se ve světě děje, a přemýšlíme i o tom, zda by bylo možno udělat svět o něco bezpečnějším.

Jak tedy existence atomových zbraní snižuje nebezpečí války?

Atomové zbraně byly reálně použity jen jednou, a je možné (i když nikoli pravděpodobné), že už nikdy znovu použity nebudou. Proč si je tedy státy pořizují? Proto, že se cítí bezpečněji. A právem.

Na Severní Koreu, která má atomové zbraně, si netroufne ani Trump.

Dva rivalové, Indie a Pákistán, si oba pořídili atomovky, aby se navzájem drželi v šachu. Kdyby je neměli, určitě by po získání nezávislosti v roce 1947 spolu svedli jednu či více opravdu velkých a zničujících válek. Nepřátelství mezi těmito státy trvá, ale skutečnou válku nevedly. Jen přestřelky na hranicích, případně nějaké teroristické útoky ve vnitrozemí.

Izrael nepřiznává, že atomovku má, ale všichni s tím počítají. Kdyby s tím nepřátelé Izraele nepočítali, dávno by izraelský stát zlikvidovali.

Některé státy výrobu atomových zbraní zvažovaly, ale pak se rozhodly proti. Jedním z těchto států byla Jihoafrická unie. Po změně režimu nová vláda usoudila, že tyto zbraně nepotřebují. Nepřátele v regionu by snadno porazili konvenčními zbraněmi. A atomovka by byla zbytečně drahá.

Snahy získat atomovku odpískal i libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. Dopadl velmi špatně. Zahynul – a Libye je dodnes rozvráceným státem.

Atomových zbraní se zřekla i Ukrajina – na základě Budapešťského memoranda z roku 1994 je odevzdala Ruské federaci. Jak to dopadlo, všichni víme. Kdyby si je nechala, Putin by Ukrajinu nenapadl. Můžeme si být jisti, že po ukrajinské zkušenosti už žádná vláda podobnou chybu neudělá.

V osmdesátých letech minulého století měl západ namále. Mladí lidé volali po jaderném odzbrojení a zpívali spolu s Beatles: „All we are saying, give peace a chance“. Ale zpívali to jen na jedné straně železné opony. Kdyby tehdy na západě zvítězili zastánci jednostranného atomového odzbrojení, dopadl by západ jako Ukrajina.

Nyní se dostávám k jádru toho, co chci říci: Všechny státy, které si opatřily atomovku, tak činily s vědomím, že ji patrně nikdy nepoužijí. Opatřily si ji, aby potenciálního agresora odstrašily.

Je však jeden stát, který se snaží opatřit si atomovku, aby ji skutečně použil. Tím státem je Írán.

Proč je Írán tak odlišný? Je za tím něco, co je tak cizí západním, ale i východním intelektuálům, že si to nedokáží vůbec představit. Je za tím přesvědčení, že až se svět ponoří do celosvětového chaosu, přijde spasitel, mahdí, nesmrtelný imám. Spasitele očekávají jak sunnité, tak šíité, ale u šíitů hraje toto očekávání větší roli. A ne všichni šíité jsou přesvědčeni, že lidé by měli aktivně usilovat o chaos a války. Radikálové jsou možná v menšině. Nicméně patří mezi ně bývalý prezident Mahmúd Ahmadínedžád. A patřil mezi ně jak Chomejní, tak Chameneí.

Izraelské i americké služby tyto věci vědí, proto jim jde tolik o to, aby Írán atomovku nezískal. Porušují přitom Izraelci a Američané mezinárodní právo? Nepochybně. Mezinárodní právo nepočítá s tím, že nějaký národ či stát bude chtít zničit celou civilizaci. Íránská vládnoucí garnitura se svými plány nijak netají.

My si motivaci těchto lidí nedokážeme představit. Pro západního člověka je důležité, aby žil v pohodě a blahobytu. O nějakém posledním soudu či životě po smrti neuvažuje. A nedokáže si představit, že tito lidé mají zcela jinou motivaci. Slýcháme, že představitelé Hamásu nechávají trpět ubohé obyvatele Gazy a sami si užívají bohatství v katarských špičkových hotelech.

Ano, užívají. Ale to neznamená, že by to byla jejich motivace. Oni opravdu věří, že jako mučedníci půjdou do nebe. Na počtu mrtvých nezáleží; proto íránští gardisté při nedávných protestech v Íránu neváhali povraždit na třicet tisíc vlastních spoluobčanů.

My křesťané máme jiný příběh. Také věříme v poslední soud a očekáváme radikální změnu. Víme ale, že kvůli tomu nemusí umírat tisíce lidí. Stačilo, aby zemřel jediný člověk, Kristus Ježíš. On zemřel, aby přinesl pokoj těm, kdo v něho věří. A nepotřebuje k tomu ani atomovku, ani konvenční zbraně.

4. března 2026

Má se církev ozvat?

Posted on by Dan Drápal

Před několika dny jsem dostal tuto prosbu: „Prosím o odpověď, jestli Církev v ČR vydá stanovisko k současnému jednání Babišovy vlády a ministra Macinky? Prosím o moudrost slov ve vyjádření stanoviska, aby nedošlo v ČR k občanské válce.“ Je to jen jedna z proseb či dotazů na toto téma. A rovnou musím říci, že dostávám i reakce ze zcela opačného úhlu pohledu.

​Odpověděl jsem rovnou, že nemohu mluvit za církev, na to nemám mandát. Mohu mluvit pouze za sebe – a slíbil jsem tento článek. Nicméně doufám, že „církev“ (tazatel nesdělil, zda má na mysli nějakou konkrétní denominaci) žádné takové stanovisko nevydá.

​Společnost je rozdělená, a církev je rozdělená taky. A rozdělené jsou i rodiny. Co se mé rodiny týče, tak bych neřekl, že je rozdělená. Máme ale diametrálně odlišné názory. Pokud mluvím o svých dětech a jejich partnerech či partnerkách, pak konstatuji, že jsou zastoupeny oba krajní póly. Ale přesto jsme schopni pěstovat vztahy a nenechat se od sebe izolovat. To od každého účastníka vyžaduje značnou zdrženlivost.

​Mnohé rodiny to nezvládají. Já o tom nepíšu proto, abych kohokoli přesvědčil, že naše rodina je lepší než ostatní. Jestli jsem si něčím naprosto jist, tak je to to, že se máme navzájem milovat a snažit se druhého pochopit z té lepší stránky. A myslím si, že tak by to mělo být i v církvi.

​Máme být misijní. To obecně víme. A co když uvěří někdo, kdo má zcela opačné politické názory než já? Budu po něm chtít, aby, než se dá pokřtít, se distancoval od Babiše nebo od Hřiba? Od Turka nebo od Bartoše?

​Církev je tu pro levici i pro pravici. Znamená to ale, že je jedno, jaké má křesťan politické názory? Domnívám se, že určité hranice tu jsou a musíme na nich trvat.

​Nemohl bych hlasovat pro pana Turka, a zdůvodním, proč. Nejprve ale zmíním něco, co vidím jako důležité. My starší máme proti mladým politikům jednu velkou výhodu: Nepoužívali jsme nové technologie a tudíž jsme za sebou nemohli nechat jakoukoli „digitální stopu“. Kdybyste se mohli někde dočíst co jsem si myslel, když mi bylo osmnáct, možná byste mě považovali za ztracený případ. Proto se přimlouvám, abychom proti komukoli nepoužívali jako argument něco, co říkal v šestnácti letech, nebo dokonce to, co si myslel jehotáta. To, co řekli před dvacátým rokem života, nechť je, jak říkají Američané, „null and void“.

​Zpět k tomu Turkovi. Nelíbí se mi, že jel na dálnici dvěstědvacítkou. Považoval bych to za nerozum a za hřích – to víte, pastor se ve mně nezapře. Ale nebyla-li by jiná volba, přenesl bych se přes to. Ale on pak zapíral a lhal. Vidím v tom lhostejnost vůči pravdě a nadto zbabělost. Proto u mě skončil – dokud nebude činit upřímné pokání. Politik musí žít tak, abyste jeho morálku mohli doporučit kterémukoli občanovi.

​A teď z opačného soudku: Nemohl bych volit Piráty, protože znemožnili Pochod pro rodinu. Mám důvodné podezření, že kdyby mohli, zakázali by Alianci pro rodinu a podobné organizace. Ale ještě víc mne hněte jejich tvrzení, že Alianci pro rodinu platí Rusko. To považuji za vědomou lež a stejné pohrdání pravdou, jak to vidím u Turka.

​Některé z mých dětí patrně Piráty volit budou. Je to snad důvod přerušit styky? V některých rodinách se tak stalo. Ale to nepochybně není Ježíšovo řešení.

​Mluvíme a píšeme o rozdělené společnosti a jaksi automaticky předpokládáme, že rozdělení je špatné. Věc je ale složitější. Kdysi jsem připravil vyučování nazvané „Napětí, která nesmíme zrušit“. V něm jsem se snažil vysvětlit, že ve vedení církve vždy bude určité napětí například mezi evangelizací a pastorací.  Pastoři dobře znají názor „proč bychom měli evangelizovat, když máme tolik problémů“. A stejně tak znají názor „proč se pořád hrabat sami v sobě, když tolik lidí neslyšelo evangelium“. Pokud zvítězí jedna nebo druhá strana, nakonec se nebude ani evangelizovat, ani pastorovat. A je to jedno, která.

​V našem osobním životě i ve společnosti je to podobné. Jak je tomu v osobním životě, nyní rozebírat nebudu – soustředím se na napětí ve společnosti. Klasickým příkladem je napětí mezi ochranou životního prostředí a rozvojem průmyslu. To napětí tu bude vždycky, a v zásadě to není špatně. Jde ale o to, aby šlo o skutečné vyvažování, nikoli zadupání do země. Ministr životního prostředí tu není od toho, aby „dýchal za český průmysl“. Od toho máme ministra průmyslu a obchodu. A naopak.

​Proto mám určitou nedůvěru k tzv. catch-all parties, tj. ke stranám, které jsou zde „pro všechny“. V této věci bych dokonce dal za pravdu Václavu Klausovi před Václavem Havlem. Heslo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ je sice líbivé, ale ve skutečnosti vyjadřuje nepochopení, v čem demokratická politika spočívá. Pamatujme na to, že demokracie, to jsou z devadesáti procent procedury a pravidla. Napětí mezi různými zájmy neodstraníme – jde ale o to, aby všichni hráli podle pravidel. Pak se budou muset nějak dohodnout. Obstrukce vedoucí k tomu, že poslanci zasedají 72 hodin nepřetržitě a žvaní nesmysly, je známkou krize demokratických pravidel.

​A co s tím má co do činění církev? Má učit lidi, aby hráli podle pravidel. Aby hledali řešení, nikoli aby se předháněli, kdo druhou stranu lépe zesměšní nějakou peprnou urážkou.

​Jistě, neschopný politik, který se chová mravně a nikdy nelže, je pořád neschopný politik. Bohužel. Křesťané by ale neměli tolerovat lži, a měli by hledat smysluplné dohody.

​Je vlastně zázrak, že naše společnost funguje tak, jak funguje. Navzdory tomu, jak se politické strany snaží všechno zlo házet na druhou stranu. Rozdělení zcela odstranit nelze. Lze však kultivovat politický život.

21. února 2026

Novoroční projevy

Posted on by Dan Drápal

Nechci v tomto článku novoroční projevy premiéra Babiše, prezidenta Pavla nebo předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury nějak dopodrobna rozebírat a hodnotit. Chci jen upozornit na některá slova, za nimiž jsou určité postoje, jež mohou mít vážný duchovní význam. Soustředím se jen na několik málo výroků.

​Premiér Babiš v něčem přece jenom trochu dozrál. Za jeho prvního premiérování i v následné době, kdy byl v opozici, často vyslovoval věci, kterých později patrně sám litoval. Například když řekl, že bychom nešli Polákům na pomoc, kdyby je napadli Rusové. To byl tehdy asi největší úlet.

​Prakticky od sametové revoluce opozice neustále tvrdí, jak vláda dělá všechno špatně. Když pak opozice přebírá vládu, přebírá rozvrácenou zemi, která je na pokraji krachu. Ano, vím, tak se postupuje i v jiných demokratických zemích. Opravdu to nejde jinak?

​Z tohoto téměř rituálu vystoupil kdysi předseda české vlády Petr Pithart, který byl proti předchozí vládě kritický, ale když odcházela do opozice, uznal, že „předchozí vláda se alespoň snažila“. Nedokážu si představit, že by něco takového řekla paní ministryně Schillerová nebo předseda poslanecké sněmovny pan Tomio Okamura.

​Premiér Babiš ve svém novoročním projevu řekl, že si přeje, aby Česká Republika byla sebevědomá, aby prosperovala a byla skvělým místem k životu. Když jsem slyšel slovo „sebevědomá“, trochu jsem znejistěl. Jistě si nepřeji, aby byl český národ nějak zamindrákovaný a přiťápnutý. Nicméně když někdo o někom řekne, že je sebevědomý, může to znamenat něco pozitivního (má věci promyšlené a dělá správná a moudrá, a někdy i odvážná rozhodnutí). Jindy to ale znamená něco negativního. Používá se pro lidi, kteří jsou pouze namyšlení. Takoví „sebevědomí“ lidé mohou nadělat víc škody než užitku. Pokud sebevědomí není v konfliktu s pokorou, může mít onen pozitivní význam. Politiků sebevědomých v tomto smyslu ale mnoho nevidíme. Pan poslanec Filip Turek je sice sebevědomý, ale ne v tom pozitivním smyslu.

​Dalším mírně problematickým bodem premiérova projevu je přání, aby naše země prosperovala. Proč je to problematické? Protože už prosperující zemí jsme. Jen to nechceme vidět. Patříme k pětině nejbohatších lidí na této planetě. Máme nízkou nezaměstnanost. Z hlediska ekonomiky máme lepší rating než Francie. Máme nízký státní dluh a nízkou inflaci. Atd.

​Jistě, mohl bych zde uvést celou řadu negativ. Jde ale o to, s čím se srovnáváme. Pokud někdo přes všechna ta pozitiva mluví o spálené zemi, pokud tvrdí, že bychom neměli pomáhat druhým, ale jen našim ubohým občanům, zaujímá postoj, kterému se odborně říká nevděčnost. Přeloženo do moderní češtiny… aha, ono je to pořád stejné. A nevděčnost je dosti nebezpečný postoj. Znáte tu Werichovu pohádku o rybářově ženě, která chtěla být papež?

​Možná se vám zdá, že premiéru Babišovi vyčítám maličkosti. Nebudu to rozporovat. Jsou to věci zdánlivě okrajové, ale možná se za nimi přesto skrývají nebezpečí.

​Větší problém mám s projevem pana Okamury. On se hájí tím, že pouze „říká své názory“, že říká pravdu, a pokud se to někomu nelíbí, pak je patrně nepřítelem svobody slova.

​Já považuji svobodu slova za velice důležitou a jsem dalek tomu, abych pana Okamuru chtěl nějak omezovat. Dokonce mu dávám za pravdu v tom, že na Ukrajině řádí obrovská korupce. Nazvat ovšem ukrajinskou vládu „juntou“ je značně nepřesné, to už „pravda“ není, ale to teď nechám stranou.

​Co s tou korupcí?

​My Češi jsme měli vlastně obrovské štěstí. Rakousko-Uhersko bylo právním státem. Právní stát nemusí být nutně demokratický, ale všechny skutečné demokracie byly nejprve právním státem. Mezi válkami jsme opět měli právní stát a demokracii. Když padl komunistický režim, žili ještě lidé, kteří si demokracii pamatovali.

​Ukrajinci nic z toho neměli. Ani za cara, ani za Stalina, ani po nabytí samostatnosti v roce 1991. Představte si to: Neměli zkušenost ani s právním státem, ani s demokracií. Co jsem pozoroval a co jsem slyšel od znalců, situace se začala výrazněji měnit až v posledních třech letech před ruským vpádem. Vím, že se mnou patrně nebudete souhlasit, ale domnívám se, že toho se Putin nejvíc bál. Nemohl strpět vznik právního státu a skutečné demokracie za svými humny.

​Boj s korupcí je nesmírně těžký. Vyžaduje změnu myšlení prakticky všech zúčastněných. Mnozí lidé přitom zaplatí životem. Italští soudci by mohli vyprávět, jak nesnadné bylo ne porazit, ale aspoň výrazně oslabit mafii.

​Lidé, kteří vyčítají Ukrajině korupci a tuto korupci vidí jako dostatečný důvod pro napadení sousedním státem, nevědí a patrně nechtějí vědět, že v Ruské federaci je korupce ještě neskonale větší.

Před dvěma lety byla Ukrajina, co se týče korupce, na 104. místě, ale Rusko na 141. místě. Pokud by za dvacet let poskočila o dvacet bodů (přesné číslo bych musel hledat, ale trend byl jasný), byl by to vlastně velký úspěch. Kritici Ukrajiny by byli zřejmě spokojení, jen kdyby se Ukrajina posunula alespoň o padesát bodů. Takové očekávání ale není realistické. Boj proti korupci je nesmírně složitý a skládá se jak z několika velkých (zpravidla legislativních) kroků, taktisíců drobných krůčků.

​Na rozdíl od některých politiků nebudu tvrdit, že Okamura jen a jen lže. Spíš bych ho chtěl vyzvat, aby myslel na to, že válka na Ukrajině jednou skončí, Ukrajina se – bohužel – co se týče území zmenší, ale ať či onak, nastane obnova. A není vyloučeno, že nastane ukrajinský hospodářský zázrak (proč si to myslím, je na jiný článek). Investice se na Ukrajinu pohrnou. Vážený pane Okamuro, v minulosti jsme již dosti pomohli a i v současnosti Ukrajincům pomáháme. V současnosti tu máme cca 320 000 ukrajinských dělníků, zdravotních sester, uklízeček apod. S jakým státem budou chtít Ukrajinci obchodovat, až válka skončí? Jaké investice budou vítat?

​Netvrdím, že o korupci na Ukrajině nemáme mluvit. Není ale používání silných, urážlivých a nepřesných slov zbytečně nediplomatické?

​Premiérovi Babišovi nezbývá než bruslit. Ano, budeme pomáhat Ukrajině, ale nebude nás to nic stát. Sice prosperujeme, ale nebudeme druhým pomáhat, dáme to výhradně našim občanům.

​Politici takto mluví, protože nevědí, že ve hře je jeden faktor, který neznají. Říká se tomu Boží požehnání.

​Skončím jedním biblických veršem z knihy Přísloví: „Kdo se smilovává nad chudým, půjčuje Hospodinu, odplatí mu za to, co vykonal.“ (19,17)

16. ledna 2026