Meč Ducha

Kdysi jsem v delší stati Duchovní předpoklady prosperity rozpracovával tezi Dereka Prince, že prosperita národa je přímo úměrná znalosti Božího Slova. Všímal jsem si, že po objevení Ameriky a po reformaci se těžiště prosperity (samozřejmě relativní) přesunulo z jižní Evropy na sever. Španělsko, Portugalsko a např. italská města Janov nebo Benátky začaly zaostávat za Anglií, Nizozemím, Skandinávií a později i Pruskem. V tehdejší době – na rozdíl od doby dnešní – katolická církev nepodporovala „laiky“ v čtení a studiu Písma, zatímco církve v národech, které přijaly reformaci, ano. Později mi došlo, že onu širokou znalost Písma (širokou ve srovnání se stavem před reformací) umožnil rovněž vynález knihtisku.

Došlo mi to, když jsem si kladl otázku, proč je nyní církev v poměrně žalostném stavu. Domnívám se, že to souvisí s úpadkem znalosti Písma, který v moderní době postihuje protestantské církve stejně, ne-li více než katolíky. Máme Písmo v mobilu, tedy je nám bez problémů přístupné. Dokonce jsem četl článek, že lidé nyní nečtou Bibli o tolik méně než dříve, nicméně čtení z displeje mobilního telefonu nemůže nahradit čtení a meditaci nad tištěným textem.

Znalost Písma je podmínka duchovního růstu. Není to podmínka jediná, ale je to podmínka sine qua non, tedy podmínka nezbytná.

Nebudu teď křesťanské nečtenáře Bible peskovat; přál bych si, aby tento článek vyzněl jako pozvání.

Pán Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že až je opustí, pošle jim Přímluvce, který jim – mimo jiné – připomene Ježíšova slova: „Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Tomuto výroku lze rozumět několika způsoby – např. že Duch Janovi připomene Ježíšova slova, aby je Jan mohl zapsat do evangelia, které nese jeho jméno. Ale lze tomu rozumět i takto: „Budeš-li se sytit Božím Slovem, Duch svatý ti připomene slova, která budeš v té které situaci potřebovat.“

Z toho ovšem plyne, že potřebujeme číst Boží Slovo, aby nám Duch svatý měl co připomínat.

Mnohokrát se mi v mém životě stalo, že jsem nějakému biblickému slovu nerozuměl, ale pak jsem se dostal do situace, v niž mi Boží Slovo ukázalo další cestu – Duch mi to slovo „připomenul“ a já jsem mu najednou rozuměl.

Stalo se mi to tolikrát, že jsem nakonec pochopil, že je to „normální“ – takto k nám promlouvá Bůh.

Vedlo to ale také k tomu, že jsem si přestal pochopení některých slov „vynucovat“. Jsou biblická slova, kterým bych rád rozuměl, ale nerozumím jim. Nicméně věřím, že když to bude zapotřebí, Bůh mi porozumění dá. Sem zřejmě míří slovo z Deuteronomia 29,28: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ To, čemu nerozumím, patří Bohu. Když bude chtít, tak mi to dá. Zatím mám dost toho, co je mi „odhaleno“. Slyšel jsem o malé holčičce, která odmítala jít v neděli do besídky. Když se rodiče ptali, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než ve svém životě dělám.“ Jistě to není důvod nechodit do besídky, nicméně tato holčička měla pravdu: Téměř všichni křesťané toho z Písma vědí víc, než ve skutečnosti praktikují. Vezměte si třeba slovo „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Už jste toto slovo dokonale zvládli? Nebo Ježíšovo varování, že vydáme počet z každého prázdného (tedy nejen zlého nebo lživého) slova (Mt 12,36). Písmo nás nenechává na pochybách, že se nebudeme zodpovídat z těch slov, kterým jsme nerozuměli. Tato slova patří Bohu. My se budeme zpovídat z toho, čemu jsme – někdy velmi dobře – rozuměli, ale nechtělo se nám poslechnout.

Proto vás vyzývám: Nebojte se nerozumět. A rozhodně se nepřipojujte k těm, kteří – když nerozumí – prohlásí, že to nemůže být Boží Slovo. A nebojte se přiznat, že nerozumíte. Pamatujte na to, že Bůh nám dal Bibli, abychom mohli poznat Ježíše Krista a uvěřit v něj (srov. Jan 20,31), ne abychom dokázali odpovědět na všechny otázky, které máme sami a které nám kladou druzí.

Když půjdete touto cestou, bude se vám Písmo otvírat stále víc. Tedy za předpokladu, že budete mít Boží bázeň. „S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ (Ž 25,14; neuděláte chybu, když si na místo slova „smlouva“ dáte „slovo“. Platí obojí). Jinak řečeno, čím budeš pokornější, tím více se ti bude otvírat Boží Slovo.

Dan Drápal

  1. ledna 2024

Richard Foster: Svoboda v jednoduchosti

V těchto dnech vychází kniha amerického kvakerského teologa Richarda Fostera Svoboda v jednoduchosti. Některým českým čtenářům je autor znám – v roce 2008 vydalo nakladatelství Návrat domů jeho knihu Uspořádej svůj svět (v anglickém originále Celebration of Discipline).

Pojem jednoduchost, kolem kterého je kniha vystavěna, zní v angličtině simplicity (anglický titul knihy zní Freedom of Simplicity). Jiný český ekvivalent tohoto slova zní prostota, a na mnoha místech by toto slovo „sedělo“ lépe. Nicméně autor vychází z jednoho nesnadného biblického obratu: V Kázání na hoře (Mt 6,22; paralela je v Lk 11:34) čteme o „jednoduchém“ oku (ofthalmos haplus). Většina českých překladů má „štědré“ nebo „čisté“ oko; nejlepší je ojedinělý překlad v NBK, která má slovo „prosté“. Foster dokládá, že protikladem „jednoduchého“ oka je oko „zlé“. Řečtina má i slovo diplus, které znamená „dvojaký“. Jak tomu Foster rozumí, nebudu zde vysvětlovat – tajemství nechť objeví sám čtenář.

Autor nabádá k prostotě jak v životě osobním, tak v životě církve, ale i obce. Patří k tomu táboru amerických evangelikálů, kteří nehledají únik před světem, ale naopak považují za správné se ve světě (i v politice) angažovat.

První část knihy obsahuje sondy do historie. Foster píše o nejvýznamnějším představiteli raného pouštního mnišství sv. Antonínovi i o středověkém hlasateli chudoby a naprosté závislosti na Kristu sv. Františkovi. Českému čtenáři budou méně známí někteří představitelé kvakerů, křesťanského hnutí, pro které byla jednoduchost důležitou hodnotou.

Autor přiznává, že není tak radikální jako třeba právě sv. František a nerozdal veškerý majetek. Životní styl, který hlásá, je dosažitelný pro většinu lidí – pokud o něj budou stát. Foster nám dává nahlédnout do vlastní rodiny a podrobně popisuje, jak se s manželkou rozhodují, zda něco koupit či nekoupit.

Jeho aktivismus ho někdy přivádí k myšlenkám, kam už bych ho následovat nemohl. Fosterovi se například nelíbí snahy obchodních řetězců připoutat k sobě zákazníky různými věrnostními kartami nebo spotřebitelskými soutěžemi. Nabádá čtenáře, aby napsali vedení těchto řetězců, že tyto marketingové praktiky považují za špatné. Mně se různé marketingové akce taky nelíbí, ale pořadatelům o tom nepíšu. Kdyby ten marketing nefungoval, pak by ho společnosti nevyužívaly. Společnosti prostě chtějí vydělávat a tomu je vše podřízeno. Lidé, kteří by jim psali, aby zrušily marketingové akce, by považovaly za podivíny.

Richard Foster ovšem popisuje jednu výrobní společnost, která si nastavila určité zásady, které zakladatelé chápou jako odpovídající křesťanským hodnotám. Jednou ze zásad je, že nejvyšší plat ve společnosti nesmí být vyšší než sedminásobek platu nejnižšího. To je jistě zásada silně motivující. qp

Tato Fosterova kniha je jak teoretická, tak praktická. Dost s ní souzním, protože jak stárnu, chápu, že toho vlastně potřebuji velmi málo. Naše potřeby se odvíjejí od našeho povolání a poslání. K tomu, abych mohl dobře naplňovat své povolání, nepotřebuji jachtu v Chorvatsku nebo poslední model SUV. Potřebuji počítač, na kterém mohu psát, a nemusí mít supervýkonnou grafickou kartu, protože hry na počítači hraji jen výjimečně, a to jen nějak hodně obyčejné. Fosterova kniha skutečně může někoho osvobodit od zbytečných starostí – dostává tedy svému názvu: Svoboda v jednoduchosti.

listopad 2023

 

 

Neztrácejme ideál

V diskusích o základních životních otázkách někdy od „progresivistů“ slyšíme, že manželství je instituce, která už se přežila a do dnešní doby se nehodí. Slyšel jsem argument, že homosexuální „manželství“ je výhodnější než manželství heterosexuální, protože žena lépe rozumí ženě než muži a podobně muž rozumí muži lépe než ženě. Dále jsem slyšel jako argument pro polyamorické svazky, že pro muže je velice těžké být věrný jedné ženě. Žít v polyamorickém svazku je prý snazší než v klasickém manželství.

Na druhé straně výzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že lidé stále nejvíce touží po trvalém vztahu s jedním partnerem.

Slyšel jsem ještě další argument proti klasickému manželství: Mezi lidmi je tolik nevěry, že by bylo lepší monogamní ideál opustit, když ho stejně nikdo nedodržuje. (Slovo nikdo je sice přehnané, nicméně nevěry je mezi lidmi patrně více než manželské věrnosti.) Nač si tedy lhát, nač něco předstírat. Nebylo by tedy lepší instituci manželství zrušit?

Mohli bychom tuto situaci rozebírat z mnoha stran; v tomto článku se chci zaměřit na jednu: Mnohé z těchto argumentů vycházejí z přesvědčení, že život by neměl být složitý, a pokud je něco náročné, je lépe to opustit, nebo se do toho vůbec nepouštět. A v jedné věci se patrně shodneme: Manželství náročné je.

Jde ale v našem životě především o to, aby byl jednoduchý a abychom v něm nemuseli vynakládat přílišnou námahu?

V tomto článku nechci popírat, že manželství a rodinný život jsou celkově v krizi. Tvrdím ale, že naprosté opuštění ideálu manželství a intaktní biologické rodiny uvrhne společnost do ještě většího zmatku.

Od šedesátých let jsme – pokud jde o vztahy – vystaveni nejrůznějším experimentům. Největší obětí jsou děti. Děti, jejichž rodiče se rozvedou, zpravidla předčasně dospívají. V nejednom případě si rozvedená matka udělá vrbu ze svého nejstaršího potomka. Nemusí to vůbec být vědomé rozhodnutí. Nicméně takto svého potomka tak trochu připravuje o dětství. Je to pochopitelné, nicméně přesto nešťastné. Dospívající syn nebo dospívající dcera nemohou matce dát to, co očekávala o svého manžela.

V poslední době jsem se setkal s vícero případy, kdy psycholog či psycholožka bagatelizovali účinek rozvodu či rozvratu na děti. Někdy mě to velice překvapilo; zdálo se mi, že rady, které udílejí, jsou, jak se říká, „mimo mísu“. Pak jsem si všiml, že v některých případech oni sami vyrůstali v rozvrácených poměrech, a tudíž neměli osobní zkušenost s funkční rodinou.

Zdá se mi, že propagátoři sexuální revoluce příliš nedomýšleli, jaký vliv bude mít rozpad klasické rodiny na děti. A tak to nakonec dopadlo zcela jinak, než si představovali. Sice došlo ke svého druhu „zrovnoprávnění žen“, ovšem muži se přestali chovat zodpovědně. „Pilulka“ přenesla zodpovědnost za případné otěhotnění z muže na ženu – není divu, že to mužům vyhovovalo. Výsledkem je, že polovina dětí vyrůstá v podstatě bez otců.

Jako stárnoucí pastor jsem mohl pozorovat teď již tři generace rodin. A rozdíl mezi těmi, kteří vyrůstali ve spořádané rodině a těmi, kteří vyrůstali v rodině neúplné, je nebetyčný.

Ano, manželství je v krizi. Ideálu dosahuje málokdo. Na druhou stranu není pravda, že taková manželství neexistují vůbec. Radím mladým: Seznamte se s někým takovým a hledejte u nich radu, jak na to. Opustit ideál se zdůvodněním, že jeho dosažení je příliš náročné, je doslova cesta do pekel.

Pokud se budete k tomuto ideálu vztahovat, neznamená to, že budete bez obtíží. Možná vás někdo nařkne z pokrytectví. Jistě, z pokrytectví nelze nařknout někoho, kdo se sám k žádnému ideálnu nevztahuje a žádné normy neuznává. Pokud nemíříte nikam, určitě se trefíte.

Jistě, k ideálu se bude vztahovat ten, kdo ví, že život na této zemi není vše. Pokud máme jen tento život, pak nemá cenu vztahovat se k ideálu, a člověku se zdá, že by si měl hlavně „užívat“. Pozor ale: Etymologie tohoto slůvka je zrádná. Užívat = u-žívat. Předpona „u“ je tzv. privativní; vyskytuje se v takových slovech jako „u-bývat“, „u-létat“, „u-trácet“…Člověk si může život tak dlouho „užívat“, až si ho úplně užije a nic mu nezbude.

Lépe je naplňovat smysl manželství, kterým je učit se milovat a stávat se člověkem, jakého ze mě Bůh chce mít. Pravda, mnohdy to není tak zábavné, jako je ono užívání. Nicméně rozhodně to není méně dobrodružné.

Proto volám: Bůh nás nestvořil k tomu, aby náš život byl jednoduchý! Jordan Peterson vícekrát upozorňuje na Abrahama, kterého nazýváme „otec víry“. Žil si spokojený život uprostřed svého početného a zřejmě majetného příbuzenstva, a tu ho osloví Bůh a řekne mu, aby svůj pohodlný život opustil a vydal se na dalekou cestu do neznámé země. A Abraham se stal otcem víry, protože Boží hlas poslechl a pohodlný život vyměnil za dobrodružné putování. Třicet procent mladých Japonců prý neopouští domov a vesměs žije bez sexu. Pohodlný život neopustili. A uzavírá se jakási elipsa: Sexuální revoluce měla „osvobodit sex“, ale nyní mnozí lidé o sex přestávají stát. Kupodivu se to netýká křesťanů, kterým se kdysi vyčítala pruderie a kteří byli považováni za anti-sexuální. (Ten zákon nezamýšlených důsledků je pěkná potvora.)

A co ty? K čemu tě Bůh volá? Vyrazíš na cestu?

  1. prosince 2023

Dlouhá cesta do sboru

Není to nic příjemného, ale je lepší pohledět pravdě do očí: Co se týče evangelizace, jsme na tom podobně jako farizeové, o kterých Pán Ježíš řekl, že obcházejí „moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (Mt 23,15). Ano, žneme skrovně, skrovněji než pod vládou komunismu. Má to různé příčiny a nám prospěje, když se zamyslíme nad tím, co můžeme změnit a co nikoli.

Věříme v Pána Ježíše Krista, věříme, že nám dává věčný život. Víme, že každý člověk potřebuje činit pokání. Snažíme se vést lidi ke Kristu prošlapanou cestou, na které jsou známé milníky: pokání, obrácení, křest ve vodě, u nás charismatiků a letničních křest v Duchu, vstup do sboru, převzetí určité služby… Domnívám se, že tak tomu bylo vždycky a tak tomu také vždycky bude – až do skonání věků.

V čem je tedy problém? Jeden je vnější a ten můžeme ovlivnit jen málo. Je to všeobecná nedůvěra k institucím všeho druhu, k církvím možná obzvláště. Kolem nás se neustále odhalují různé nepravosti – korupce na vysokých místech, selhání institucí (např. při otravě řeky Bečvy), sexuální zneužívání (které se zvlášť týká církví), nespokojenost s vládními kroky atd. A tak se stává – pokud se vrátíme k otázce evangelizace – že jsou lidé, kteří dospějí k rozhodnutí, že se dají pokřtít, ale když jim navrhnete, aby také vstoupili do sboru, stáhnou se. V poslední době mi velmi podobné případy popsalo hned několik pastorů, a já jsem to na vlastní kůži také zažil, dokud jsem byl v Praze.

Z našeho hlediska je logické, aby člověk, který se dal pokřtít, rovněž vstoupil do sboru. V KS Praha jsme byli svým způsobem průkopničtí v tom, že jsme oddělovali křest od vstupu do sboru. Logika byla tato: Často k nám do sboru přivedl někdo člověka, který se v našem sboru sice obrátil, ale my jsme přišli jako slepí k houslím až k samému závěru, k poslednímu kroku, zatímco ten, kdo ho přivedl, se mu věnoval třeba několik měsíců. A tak jsme každému říkali, že by si do půl roku měl najít nějaké společenství, které bude jeho domovem. Neviděli jsme jako správné chtít po něm, aby se vyznal v té spoustě denominací, která v Praze již tehdy byla.

Pokud člověk činí pokání a obrátí se, má právo na křest. Tedy bych mu křest neupíral. Potřebu závazného společenství bych jistě zmínil, ale netlačil bych na pilu. Pokud s námi takový člověk bude žít, po nějakém čase (pozor! mohou to být třeba i tři roky!) se závazným členem stane.

Další příběh, který jsem nedávno slyšel, ale který jsem v naprosto shodné podobě sám zažil, je následující: Připravujete někoho na křest, a on (nebo ona) se těsně před křtem nastěhuje k novému nevěřícímu partnerovi. A vůbec nechápe, proč vám to vadí.

Je nějaká chyba, chceme-li člověka vést onou zmíněnou tradiční cestou od pokání přes křest až ke členství ve sboru? Nemyslím si. Myslím si, že tradiční křesťanství bylo a je dobrým a nosným programem pro život. Kolem nás se hroutí tradiční způsob života a lidé opouštějí staletím prověřené normy, nadto se ve společnosti vede dosti krutý boj proti tradiční rodině a tradičnímu manželství, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a zhroucení norem vede k stále častějšímu výskytu duševních nemocí. Společnost to pochopitelně vnímá, ale nevidí nebo nechce vidět, že jde o logické důsledky rozpadu společenských norem.

Jedním z následků je, že lidé, kteří přicházejí do církve, jsou stále rozbitější. Mnozí z nich žijí na hromádce, mnozí jsou rozvedení, mnohé děti jsou doma svědky neustálých hádek a bojů a vyrůstají v prostředí, které rozhodně není příznivé pro jejich budoucí partnerské vztahy.

Když tito lidé přijdou do církve, třeba i do církve relativně zdravé, jsou plni nedůvěry, které si mnohdy ani nejsou vědomi. Když jim pak předestřeme, v čem byl problém a co by měli teď dělat jinak, tedy jak vypadá život s Pánem Ježíšem, je to pro ně mnohdy jaksi mimoběžné. Pokud se pak soustředíme na to, jak je přivést k pokání, ke křtu, ke vstupu do sboru, často nám nerozumějí.

Považuji za důležité se v takovém případě za takového člověka modlit a ptát se Pána, co chce nyní s tímto člověkem dělat. Tedy ptát se, jaká je Boží agenda, ne jaká je naše agenda. Je potřeba s ním dlouho a trpělivě hovořit a snažit se porozumět, co s ním chce nyní Bůh dělat. Pokud někdo žije na hromádce a nevidí v tom problém, tak bych mu to nutně nezpochybňoval – možná je v současnosti jeho větším problémem to, že neodpustil svým rodičům. Jinými slovy, kladu si otázku, co chce Bůh nyní v životě toho člověka dělat. (Život na hromádce ho beztak dříve nebo později trápit začne, ne že ne. Počkejme, až o tom bude chtít mluvit.)

Nebudu zastírat, že lidem někdy trvá hodně dlouho, než pochopí, proč stojí za to život měnit podle Písma. Přesto radím, nespěchejme. Pokud člověk nakonec začne dávat život do pořádku, je důležité, aby sám rozuměl, proč, a aby to sám chtěl – ne aby to bylo jen na nátlak okolí. Možná pak bude mít sbor méně členů. Možná do něj bude někdo chodit několik let, aniž se stane členem. Radím ti, příliš se tím netrap. Důležité je, aby věděl, že je zván, že má dveře otevřené, a že ho nepřestaneme mít rádi, ani když do sboru nevstoupí.

Naskýtá se otázka, jak k takovému člověku přistupovat? Pokřtít ho, když to či ono ještě nemá vyřešené? Nebo ho nepokřtít, dokud si vše nevyřeší? A kdy to bude?

Na tyto otázky nemám žádnou obecnou odpověď. Modlím se za každého jednotlivého člověka. A čekám.

  1. prosince 2023

Nepřátelství bez nenávisti

V poslední době se vede živá diskuse o tom, zda a jak se může Izrael bránit útokům Hamásu. Netrvalo dlouho a tato otázka se stala dalším šiboletem, tedy něčím, co téměř automaticky rozděluje křesťany.

Pokusím se tuto otázku pojednat nejprve v jistém smyslu obecně. Odmysleme si teď na chvíli Izrael a Hamás. Může se křesťan vůbec podílet na činnosti policie a armády, nebo je mu jakákoli činnost v rámci silových složek zakázána? Jak souvisí Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře s praktickými konflikty ať už jednotlivců nebo celých národů? Má být křesťan za všech okolností pacifista, nebo se musí zlu postavit i za použití násilí?

Některé biblické texty – zejména Římanům 13 – předpokládají. že vrchnost (vláda) je od Boha. Má zde určité poslání. Tím posláním je zabránit tomu, aby zavládla anarchie a násilí. Písmo ovšem ví i o tom, že vláda tento svůj mandát někdy přestane plnit, a pak se křesťan (ostatně nejen on) může vládě vzepřít.

Pokud je ovšem vláda od Boha (a na poněkud jinou diskusi by bylo, co to vlastně znamená), pak si nedovedu představit, že by se křesťan na ní nesměl podílet. Z toho mi vyplývá, že křesťan může být policistou nebo vojákem. Ostatně Jan Křtitel na otázku vojáků, „co máme dělat“, neodpovídá „opusťte armádu“, ale „nikoho neutiskujte“.

Vyhrocený křesťanský pacifismus se odvolává na Ježíšovo slovo z Matouše 5,39: „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.“

Dle mého chápání nutno respektovat, že toto slovo míří na situaci, kdy jsou v konfliktu dva jednotlivci. Nelze je automaticky aplikovat na mezinárodní konflikty. Právě to ovšem vyhrocení pacifisté činí. Představme si určitou krajní situaci, která ovšem, jak nám dokazuje postup Hamásu 7. října t. r., nemusí být vůbec hypotetická. Vrah podřezal jedno dítě a chystá se podříznout druhé. Já jsem nablízku a mám samopal, který bych mohl použít a mohl bych tak zachránit život dalších dětí.

Vyhrocený pacifista řekne, že násilí nesmím použít a zmíněného vraha mám milovat.

Mé svědomí mi říká, že pokud mám možnost zasáhnout a nezasáhnu, stávám se spolupachatelem a nesu vinu na smrti dalších zabitých dětí.

V diskusi pacifisté často argumentují Ježíšovým příkazem, že máme milovat své nepřátele. Přitom zřejmě vycházejí z nevyslovené premisy, že pokud proti někomu bojuji, nutně ho musím nenávidět.

Zde nám příliš nepomáhá nadužívání slova nenávist, zejména v jeho anglické formě hate, často v jeho počeštěné formě hejt, případně hejtovat. Například v diskusi o genderové ideologii se předpokládá, že pokud máte na sexualitu jiný názor, znamená to, že nenávidíte homosexuály nebo lesby, případně nějakou další podskupinu. Tento trik bychom si neměli nechat líbit a měli bychom se proti němu ohradit. To, že s někým nesouhlasím, neznamená, že ho nenávidím. Proč to vaši odpůrci dělají? Protože nechtějí slyšet vaše argumenty, ale chtějí vás vylíčit jako zlého a nenávistného člověka.

Vraťme se ale na počátek. Tvrdím, že k tomu, abyste se rozhodli zneškodnit vraha, ho nemusíte nenávidět. A jste-li křesťan, tak byste ho ani neměli nenávidět.

Nenávist škodí především nám samotným. A tak i ve spravedlivých bojích je třeba, abychom se vystříhali nenávisti. Naše jednání by nemělo být motivováno touhou po pomstě. I ve vyhrocených situacích, kdy můžeme a máme zasáhnout, platí Ježíšovo slovo: „Mně pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19). Toto slovo můžeme ovšem číst s různými důrazy. Pokusím se ten rozdíl vyjádřit typografickými prostředky: Mně pomsta!odplatím! Tak toto bylo to špatné čtení. Správné je toto: Mně pomsta. odplatím. (Zkuste si tu větu vyslovit – jednou s důrazem na slova pomsta a odplatím, podruhé na slova mně a . Snad pochopíte, co tím chci říci.)

        Když se rozhodnu zneškodnit vraha, pak to neznamená, že nad ním vynáším definitivní soud. Jsem si vědom, že ho bude soudit Bůh, ostatně mě také. Samozřejmě tento můj přístup není totožný s postojem některých velitelů k nepřátelům v náboženských válkách: „Zabijte je všechny. On si je Pán Bůh přebere.“ Můj postoj má jediný motiv: Zabránit vrahovi v páchání další vražd. Pokud je vrah zajat, nebudu ho mučit. Jde o to, ho zneškodnit, ne mu ublížit. Věřím, že takový přístup je možný a správný.

Nyní se krátce vrátím ke konfliktu v Gaze. Teroristé si natáčeli svá zvěrstva, která byla záměrná, a ještě se jimi chlubili. Jejich jednoznačně a opakovaně deklarovaným cílem je totální zničení Izraele. Proto s nimi nelze uzavřít mír – kdyby souhlasili s mírem, popřeli by smysl své existence. Lze s nimi ovšem uzavřít příměří. K tomu na nátlak světového veřejného mínění – a především na nátlak USA – patrně nakonec dojde. Jenže to bude znamenat další krveprolití po několika dalších letech. Ovšem srovnávání záměrně podřezaných izraelských dětí s nezamýšlenou smrtí palestinských dětí je skutečně nechutné. Takový přístup je morálně neudržitelný.

Dan Drápal

  1. prosince 2023

Církev vyhlíží probuzení

Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.

Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace, Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.

Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení  v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.

Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.

Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.

Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.

Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“

A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.

Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.

Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.

Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.

  1. listopadu 2023

Žehnejte!

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef 1,3).

Když Bůh stvořil člověka, požehnal mu. Když pak vyvolil Abrahama na základě plánu, který měl pro záchranu lidstva, opět mu požehnal, dokonce opakovaně.

Téma požehnání je velice bohaté, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Je dobré pamatovat na to, že kraličtí používají pro požehnání výraz dobrořečení, což je etymologický překlad řeckého eulogia, kdy eu znamená dobrý a logia je odvozena od logos, slovo. Eulogétos tedy znamená dobrořečený.

Žijeme ve světě, v němž je hodně zlořečení, tedy prokletí. Zlořečení má celou řadu podob, vědomých i nevědomých, od ubližování malým dětem („kluku, z tebe nikdy nic nebude“) přes nadávání na vládu v hospodě, pomlouvání vedoucích v církvi až po zcela vědomé a záměrné proklínání, které praktikují satanisté. My křesťané jdeme v této věci proti proudu, a tak tam, kde jiní zlořečí, my žehnáme. Můžeme si to dovolit, protože v Kristu máme nevyčerpatelný zdroj požehnání. Podobně jako svíčce plamen neubude, zapálí-li druhou, podobně jako nám neubude lásky, pokud ji někomu dáme, neubude nám ani požehnání, pokud dobrořečíme svým blízkým, nebo dokonce svým nepřátelům.

Kultura zlořečení souvisí i s glorifikací násilí v mnoha „akčních“ filmech a hororech. Chceš-li, aby tvá slova žehnání nepostrádala moc, takovým věcem se vyhni.

Vděčím Mirkovi Bálkovi, který mi kdysi v polovině osmdesátých let řekl, že jako křesťané máme být ve všem skromní, kromě jedné věci, a sice v touze po požehnání.

Kristus nás posílá, abychom žehnali. Současně nás Písmo poučuje, že má-li být žehnání účinné, musí být splněny určité podmínky. V Jakubovi 3,9-11 čteme: „[Jazykem] dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?”

Domnívám se, že tato slova jsou jasná a srozumitelná. Ano, máme žehnat. Ale svá žehnající slova neutralizujeme, pokud současně zlořečíme. Je to způsob, jak se stát „neslanou solí“ (srv. Mk (9,50).

Jiné vážné varování nacházíme u proroka Malachiáše (2,2): „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu.“

Jakýmsi vyvrcholením tohoto tématu je výzva Pána Ježíše, abychom žehnali svým nepřátelům. Že jde o důležitou věc, je naznačeno tím, že tato výzva se opakuje ve všech evangeliích a potvrzuje ji jak Pavel: „Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to“ (1Ko 4,12), tak Petr „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte“ (1Pe 3,9).

Každé ráno žehnám svým dětem. Několikrát týdně vyjdu na kopec nad Jeseníkem a žehnám tomuto městu. A pokud vedu shromáždění, na závěr všem žehnám. Modlím se předem potichu, aby mi Pán dal ta pravá slova. Naše žehnání totiž nebude mít účinek, pokud nežehná on sám. Nejde ale o nějakou složitou přípravu. Spoléhám na Ducha svatého.

I ty sám jsi požehnáním nebo zlořečením. Ve své rodině, mezi přáteli, na pracovišti, ve sboru. Záleží na postoji tvého srdce. A jako nemusíš být skromný v touze po požehnání, nemusíš ani být skoupý v udílení požehnání. V Ježíši Kristu máš nevyčerpatelný zdroj veškerého požehnání.

Dan Drápal

  1. listopadu 2023

Požehnané stáří

Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.

Proč si mohu stáří užívat?

Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.

Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.

Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).

Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.

Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.

Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.

Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.

K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.

Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.

Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).

Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.

Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.

  1. června 2023

 

 

 

 

 

Neznalost Písma

Nebudu hořekovat nad tím, že církev je v žalostném stavu a zdá se velmi nepřipravená na duchovní boje, které musí vést nebo které ji teprve čekají v budoucnu. Znám dobře biblický příběh o soudci Gedeonovi, který musel na Boží pokyn obrovskou část svého vojska propustit, aby pak byl se zbytkem své armády svědkem, jak Bůh ničí nepřátelskou armádu, na kterou by vlastními silami rozhodně nestačil. Tento příběh je mi útěchou a důvodem, proč si nezoufat. Nicméně to není důvod, proč být vůči slabosti církve lhostejný.

Církev je pod různými útoky zvenčí. To ovšem byla vždycky, a mnohdy se ukázalo, že vnější útoky ji nejen nemohou porazit, ale mohou často vést k jejímu vytříbení a pročištění. Za závažnější důvod slabosti vidím více různých jevů, za které si může sama a které by mohla (a měla) sama vyřešit.

Jedním z důvodů je slábnoucí znalost Písma. Tady si trochu staromilecky zavzpomínám na osmdesátá léta.

Byla to korelace, nikoli kauzalita, že náš sbor na Maninách začal růst ve stejném roce, kdy vyšel Český ekumenický překlad. Byli jsme vůči němu kritičtí (přiznám se, že jsem později z té kritiky trochu slevil, ale to by bylo na jiný článek), ale byl také poměrně drahý, a tak jsme nově obráceným lidem dále rozdávali malé kralické bible v ošklivém obalu z PVC v barvě karmínové, tmavě modré či tmavě zelené. Dodnes si vzpomínám, s jakým zalíbením jsem se díval na ušmudlané „kraličky“ lidí, kteří svou bibli dostali při obrácení a kteří již rok po křtu měli celou Bibli přečtenou. Vazba byla kvalitní a časté používání jí nevadilo. Ušmudlanost byla svědectvím, že bible je hodně používána.

Jistě, člověk není spasen tím, že čte Bibli. Nicméně není-li nám Písmo každodenním chlebem, nemůžeme duchovně růst. To, že máme hlad fyzický a potřebujeme se najít, poznáme bezpečně; tělo samo nám to připomene třeba jen kručením v břiše. Tělo nám ale neohlásí, že nový duch, který je v nás, se potřebuje pravidelně sytit. Řekneme si: „Dobrá, nic se nestane, když jeden den vynechám.“ A opravdu, nic hrozného se nestane. Já mám také pár dnů do měsíce, kdy Bibli neotevřu. Musím dodat: Vynechané dny při nejbližší příležitosti doplním.

V Písmu je mnoho pasáží, kterým nerozumíš. Já také ne. Některé jsem nastudoval a porozuměl jsem jim. Jiným stále ještě nerozumím. Ale poznal jsem tajemství „kumulativního čtení“. Tím myslím, že čtu zásadně Bibli celou a nevypouštím automaticky „nudné“ pasáže. Ano, jsou kapitoly, které i já přeskakuji (např. rodokmeny a některé rituální předpisy), ale nečiním tak automaticky, protože občas jsem i v těchto pasážích našel perly (nebo spíše rozinky, mám-li se přidržet metafory chleba). Při kumulativním čtení se vám může stát, že to, co jste četli pětkrát a nic vám to neříkalo, se vám při šestém čtení otevře a vy najednou porozumíte.

Proč má tolik křesťanů vlažný vztah k Písmu? Na tuto otázku si netroufám odpovědět; důvodů bude patrně více. Ale jedním z nich je, že se obecně méně čte. A judaismus a křesťanství jsou „náboženstvím Knihy“. Podobně jak knihtisk přispěl výrazně k rozšíření reformace a široká znalost Písma přispěla k celkovému rozvoji společnosti, náhrada četby videy a sociálními sítěmi má účinky spíše negativní. Ano, také mám bibli v mobilu a ve sboru ji používám častěji než tištěnou, ale je to pro mě skutečně jen doplněk. Nijak mě nepřekvapuje článek, který je na dnešním „Křesťanu dnes“:  „Čtenáři digitální Bible čtou více, ale rozumí méně.“ Článek je velmi zajímavý a snaží se – dle mého mínění úspěšně – odhalit proč tomu tak je. Zde to rozvádět nebudu – článek si můžete najít.

Pokud máme chabé znalosti Písma, stanete se snáze oběťmi různých „odborníků“, kteří vám řeknou, „jak tomu máte správně rozumět“. Jistě, je řada dobrých písmáků, od nichž je správné nechat si poradit. V této postmoderní době je ale mnoho takových, kteří vám řeknou, že je to vlastně naopak, než jak jste si mysleli. Slyšel jsem o malé holčičce, která se takového odborníka v nedělní besídce zeptala: „Když Pán Bůh nemínil to, co řekl, proč neřekl, co mínil?“

Bez znalosti Písma se snadno stáváme obětí „větru kdejakého učení“ (Ef 4,14).

V těchto dnech jsem dostal několik dotazů, zda to, co se ve světě děje, je znamením konce. Odpovídám, že si tím nejsem jistý, ale kdyby se to tak ukázalo, pak by mě to nepřekvapilo. Ale tane mi na mysli protiotázka: Pokud je odpověď kladná, co se změní v tvých postojích, v tvém rozhodování? Neměli bychom být připraveni stále? Ať už by byla odpověď kladná nebo záporná, rozhodnu se, že budu více milovat Boha i bližní? Nebo to chceme vědět, abychom ostatním jednou mohli tvrdit, že „my jsme to věděli?“ Bible nám nebyla dána proto, aby ukojila naši zvědavost. (Sám mám také bezpočet otázek.) Zjevuje nám Krista. Ten je – spolu s Duchem svatým – tím klíčem, který nám Písmo otvírá.

O Duchu svatém Pán Ježíš řekl, že nám připomene všecko, co Ježíš říkal. Pokud nebudeš číst Bibli, bude mít Duch svatý co ti připomínat?

Dan Drápal

  1. října 2023

Proč se angažovat

Stále znova se setkávám s námitkami, že se „pletu do politiky“. Někteří křesťané soudí, že křesťan by se v politice angažovat neměl, protože „svět ve zlém leží“ a tak jako tak ho čeká poslední soud a pak konec. Starý Jeruzalém padne a místo něj sestoupí z nebes Jeruzalém nový, který s tím starým nebude mít nic společného. Snaha něco na této zemi změnit je marná a může jen vyvolávat falešné naděje. Jediné, co má smysl, je hlásat evangelium, protože Bůh prochází zemí a hledá, kdo by se ještě nechal zachránit. Z knihy Zjevení se dočítáme, že ani ta nejmasivnější znamení už nepomohou – nebude nikdo, kdo by se odvrátil od svých zlých cest (srv. Zj 9,20; 16,11).

Vyhlížím Nový Jeruzalém a upřímně se na něj těším. Je mi jasné, že jsou věci, které nastanou – poslední soud bude, i kdybychom se proti němu modlili o sto šest. Stará země a staré nebe dozajista pominou.

Jenže Bůh nás ponechal na této zemi a není mu jedno, jak s ní zacházíme a jak prožijeme těch několik desítek let, které na této planetě trávíme.

Hlavním úkolem církve a náplní našeho života, by měla být oslava Boha a Ježíše Krista a zvěstování evangelia. Nicméně církev má co říci k různým oblastem života. Hovoříme o mandátu politickém, kulturním a sociálním. Tyto mandáty nesmí nikdy zastínit ten mandát hlavní – oslavování Boha a zvěstování evangelia. Pokud se člověk příliš soustředí na politiku, na vědy a umění nebo na sociální pomoc, může to mít následky přímo tragické. To ale neznamená, že bychom se v těchto oblastech neměli angažovat vůbec.

Příkladem a ideálem takového angažmá je anglický křesťan a politik William Wilberforce. Celý svůj život bojoval proti otroctví a zpočátku se jeho zápas jevil jako beznadějný. Po několika desetiletích, nedlouho před svou smrtí, slavil vítězství.

Věřím, že ho inicioval, vedl a posiloval Duch svatý. Wilberforce pochopitelně čelit námitkám některých křesťanů, že otroctví je přece „biblické“ a že první křesťané proti otroctví nebojovali. Nicméně apoštol Pavel položil jakési základy pro pozdější boj za zrušení otroctví svým „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ (Gal 3,28). Pavel věděl, že otrok je na tom stejně jako jeho pán, že v Kristu tato rozdělení padají.

Tento článek pochopitelně nemůže pokrýt vše, proto se spokojím s uvedeným příkladem politického angažmá křesťana. Wilberforce rovněž věřil v poslední soud a konec současného nebe a současné země. Jistě ale také znal Ježíšovo podobenství o hřivnách. Křesťané, kteří jakékoli angažování se v tomto světě odmítají, mi připadají jako onen služebník, který zakopal svěřenou hřivnu.

Proto jsem rád, když se křesťané angažují jako soudci, státní zástupci, advokáti, vězeňští dozorci, policisté, lékaři, pečovatelky, sociální pracovníci apod. Jsou-li to skuteční křesťané, budou jistě neúplatní, a už tím slouží svým spoluobčanům. Nehledě na to, že lidé snáze uvěří těm, kteří vedou bezúhonný život, využijí-li příležitosti a budou zvěstovat evangelium. Mohu do omrzení opakovat: Ne, nesmyslím si, že křesťané svými snahami spasí tuto zemi. Ale jsem přesvědčen, že ji mohou – a mají – udělat o něco lepším místem k životu. Ideální je, když lidé vidí naše dobré skutky a začnou za ně chválit našeho nebeského Otce (Mt 5,16).

Rozhodně bychom neměli mít postoj Jonáše, který si zřídil jakousi pozorovatelnu, z níž by se mohl dívat, jak to zpropadené Ninive zanikne.

Zdá se mi, že křesťanská „nechuť ke světu“ se promítá do postoje veřejnosti, jejíž značná část soudí, že máme tu nejhorší vládu, jaká kdy po listopadu existovala. Pokud se my křesťané podílíme na vytváření takové atmosféry, těžce hřešíme. Byli jsme povoláni k tomu, abychom se za vládu modlili, ne abych ji kritizovali. Slyším námitku: „Ale za vládu se máme modlit jen proto, abychom mohli v klidu zvěstovat evangelium.“ Ano, to je jistě ten hlavní důvod. Ale pokud ke své modlitbě přidáte třeba prosbu, aby vláda dělala moudrá rozhodnutí a aby spravedliví stoupali a bezbožníci klesali, jistě neprohloupíte. Jsem si jist, že Pána Boha jistě zajímá, jak se za vládu modlíme. Toho, jak je kritizována, slyší víc než dost, ale nemyslím si, že by ho to příliš zajímalo.

Sem tam mi někdo předhodí, že jsem lidovec a že agituji pro svou stranu. Ano, před volbami pro ni agituji. Ale teď vás vyzývám: Můžete vstoupit i do jiné strany a působit v jejím rámci. Už třeba tím, že budete zklidňujícím prvkem mezi nejednou rozhádanými straníky. Můžete do bouří vnášet pokoj – právě proto, že dobře víte, že politika není všechno a že jednou Pán Ježíš Kristus nastolí takový mír, jaký tato planeta nikdy nezažila a zakusit ani nemůže. Ale „pracovat ku pokoji“ můžete na plné obrátky.

  1. října 2023