DAN DRÁPAL

Modlitební řetěz žije v KS Jeseník už hodně přes deset let. Samotné slovo řetěz je trochu zatížené, proto někdy používáme delší název „Jeden za dva, dva za jednoho“. Ten už také naznačuje, oč se jedná. Ty se modlíš za dva lidi, a dva lidi se modlí za tebe. A co je obsahem těchto modliteb? Jednoduše to, na čem se domluvíme. Já se ptám těch dvou, za které se modlím, za co se mám modlit, a jiní dva se zase ptají mne. Velkou výhodou je, když si navykneme být v každé své pozici aktivní. Jinak řečeno, když mi modlitebník sám nevolá, zač se má modlit, zavolám mu já sám a poprosím ho o modlitby.

​V září každého roku se modlitební řetěz obnovuje. Na nástěnce se objeví papír, na který se zapíše každý, kdo chce v modlitebním řetězu pokračovat nebo se do něj nově přihlásit. A pokud někdo v předchozím roce v řetězu zapojen byl, ale už nechce dále pokračovat, tak se jednoduše nezapíše.

​Jakmile uplyne lhůta, do které je možno se přihlásit, rozlosuje se nové složení řetězu. Když se za někoho rok modlíte, tak ho trochu poznáte. Dovíte se o jeho potřebách, a možná vám Bůh pro něj dá nějaké slovo. Třeba ale ne, a tak zůstane u přímluvné modlitby a/nebo žehnání.

​Každoroční obměna modlitebního řetězu je dle mého mínění důležitá. Kdybychom se za nějakého člověka modlili čtyři roky v řadě, už by se to pro nás mohlo snadno stát rutinou. Tyto řádky píšu právě v období, kdy se řetěz bude obnovovat. A už se moc těším na ty, které mi los přidělí. Přitom vztahy, které jsem navázal v právě končícím období, určitě okamžitě neodezní, ale budou přetrvávat, byť možná s menší intenzitou.

​Může se stát, že vám los přidělí někoho, s kým máte větší či menší problém. Pokud se za toho člověka budete přimlouvat, možná ho uvidíte v jiném světle. A možná ho dokonce začnete mít rádi.

​Pamatujme ale na to, že modlitební řetěz je příležitost, nikoli všelék. Záleží na každém účastníkovi, do jaké hloubky se odváží jít. Někdy zůstane u povrchních věcí typu „modli se za mě, ve středu dělám důležitou zkoušku“, jindy o věci závažnější typu „mám problémy s nevhodným mluvením“ nebo „mám sklon odkládat závažná rozhodnutí“.

​Považuji za skvělé, že mohu mým přímluvcům zavolat třeba když onemocním nebo když mi třeba někdo ukradne občanku a platební kartu.

​Může se stát, že pro člověka, za kterého se modlíme, dostaneme nějaké slovo od Pána. Buďme však opatrní. Jsou lidé, kteří mají sklon ne se hned začít modlit, ale začnou rovnou člověku, za kterého se mají modlit, dávat „nevyžádané dobré rady“, třeba jak lépe hospodařit nebo jak lépe vychovávat vlastní děti. Ne že by bylo zapovězeno o takových věcech mluvit, ale je to možné až tehdy, je-li zbudována důvěra. Když se modlíme za druhého, buďme skutečně rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jakub 1,18).

​Napsal jsem, že modlitební řetěz je užitečný, ale není to všelék. A patrně taky není stejně vhodný pro společenství různých velikostí. Pokud se nás na shromáždění setkává deset až patnáct, modlitební řetěz nám sice neuškodí, ale v tomto množství se i bez modlitebního řetězu celkem dobře známe. Pokud má sbor nějakých třicet až sedmdesát členů, může modlitební řetěz napomoci tomu, abychom se lépe poznali. I když nebudeme mít intenzivní vztah s každým, vztahy ve sboru tento typ modlitebního spojení téměř jistě posílí. Pokud má sbor sto a více členů, bude patrně třeba hledat jiné formy provázanosti. Nicméně takto velkých sborů je v naší zemi zatím poměrně málo, takže úvahy, zda je modlitební řetěz vhodný i pro hodně velký sbor, by byly z mé strany více méně akademické.

​Nuže, pokud jste tak ještě neučinili, zkuste to. Ale nejdřív se pomodlete, zda to je či není cesta i pro vás.​

12. září 2026

Zdá se mi, že vést inteligentní diskusi je stále těžší. A obávám se, že jsme si ještě nesáhli na dno. Domnívám se, že to má několik důvodů, a pokusím se některé z nich zmínit. Rozhodně nepůjde o kompletní výčet, a možná se v něčem zcela mýlím. V takovém případě uvítám upozornění. Berte tedy tento článek jako nástřel k diskusi.

Jedním z důvodů je skutečnost, že lidé mají mnohem méně příležitostí k smysluplnému rozhovoru, v němž jde o hledání pravdy a nikoli o snahu prosadit pravdu, k níž jsem dospěl. Je to dáno tím, že dnešní mladí lidé vyrostli na chytrých telefonech a málo se setkávají fyzicky. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt hovoří o „phone-based childhood“ (dětství založeném na chytrých telefonech), které nahradilo „play-based childhood“ (dětství založeném na společné hře). Dokládá, že tříleté děti tráví spoustu času s chytrým telefonem na úkor dětských pohybových her, při nichž se děti setkávaly fyzicky a učily se řešit problémy při společné hře. Jonathan Haidt bije na poplach. Mozek dětí, které vyrůstají se smartphonem, se totiž vyvíjí jinak než mozek dětí, které byly zvyklé po návratu ze školy nechat tašku doma a jít si ven hrát s ostatními. (Pokud by pro vás bylo příliš těžké prokousávat se knihou psanou v angličtině, mohu doporučit českého neurologa Martina Jana Stránského. Vidí to stejně jako Jonathan Haidt – možná ještě ostřeji.)

Klipy na tik-toku věru nepodněcují dítě, aby bedlivě četlo nějaký text a pozorně přemýšlelo, co ten text znamená. V poslední době jsem se trochu věnoval dvěma romským holčičkám – jedna je v pohodě, u druhé jsme to díky knížkám z domova i z knihovny vytáhli z pětky na trojku. Všiml jsem si ale, že když něco přečte, třeba i plynně, ne vždy vnímá, co to vlastně četla. A nedávno jsem slyšel stesk jedné učitelky, že porozumění textu obecně upadá. Diskuse v rozhlase a v televizi pak mnohdy vypadají podle toho: jednotlivé vstupy jsou trochu jako klipy. Lidé nereagují na předložený argument, takže celkově to připomíná rozhovor, ale ve skutečnosti jde o řadu na sobě nezávislých vstupů.

Zakusil jsem nedávno docela zázrak. Byl jsem na operaci šedého zákalu. Při přípravě mi řekli, že pokud chci jen základní program, budu potřebovat na blízko brýle a na dálku ne, nebo naopak, budu potřebovat brýle na dálku a na blízko ne. Mohu si zvolit. Zázrak spočívá v tom, že nepotřebuji brýle ani na blízko, ani na dálku. Když jsme si o tom povídali s mou oční lékařkou, říkala mi, že když lidem nabízí brýle na blízko, v naprosté většině říkají, že je nepotřebují, že stejně nečtou.

Až posud jsem psal o něčem, co je mimo konflikt ideologií a světonázorů. Teď ale zmíním něco, co se týká téměř výhradně křesťanů.

My křesťané víme, že máme činit učedníky ze všech národů. Platí to pro každého křesťana. Šířit evangelium se zdá být těžší než kdy jindy. Někdy se mi zdá, že následující Ježíšova slova určená farizeům platí teď spíše pro křesťany: „…obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu…“ (Mt 23:15). Trápí nás, že se nám misie nedaří, a hledáme důvody, proč. Vyměňujeme si zkušenosti, navštěvujeme sbory, kde se alespoň trochu daří, a hledáme cesty, jak lidi přivést ke Kristu. Klademe si otázku, proč se nedaří, a snažíme se svou evangelizaci zbavit všeho, co by se mohlo potenciálním konvertitům nějak znelíbit, zkrátka co by je pohoršilo. Snažíme se udělat evangelium co nejstravitelnější.

Mám tu výhodu, že už jsem starý. Zakusil jsem různá období a různou intenzitu zájmu o evangelium. Od probuzeníčka na Maninách v osmdesátých letech přes 3 roky otevřených dveří v letech 1990-1992, kdy nebylo těžké naplnit stadiony, pak následovala doba totálního nezájmu o víru, až po dnešek, kdy se tak trochu daří, ale celkově žádná sláva.

Mám za to, že tato období přicházela a odcházela bez jakékoli korelace s tím, jak jsme byli nebo nebyli horliví, jak moc jsme se modlili nebo nemodlili, nebo jaké evangelizační metody jsme se snažili aplikovat. Nemohu nezmínit Pavlova slova: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9,16). Nechci, aby tento citát působil demobilizačně. Když přestaneme být horliví, nezachytíme změnu duchovní atmosféry, za kterou jsme se tolik modlili.

Než nastalo maninské probuzení, věci se v tomto holešovickém sboru nedařily. Nikdo nepočítal s tím, že tento sbor přežije. Ani StB, ani synodní rada. Jeden můj kolega, evangelický farář, mne utěšoval slovy: „Dane, církev je tu od toho, aby adorovala“ (tj. aby uctívala Krista). Ať toto je tvůj postoj – na vnější okolnosti nedej. Dost mi to pomohlo.

Vidím ještě další úkol pro církev. Tím je promýšlet to, co říká Bible k tomu, čím lidé dnes žijí. Jaké otázky si kladou? Co je trápí?

A tu narážíme na vážný problém. Křesťané někdy Bibli příliš nestudují, a pak přejímají názory, které se nosí v tomto světě. Když pak přijdete s nějakým nepopulárním názorem, jste některými odmítáni, protože hlásáte věci, které by mohly nevěřící pohoršit a ohradit. A někdy stačí, abyste jen vyslovili určitou myšlenku, hned vás obviní, že lidem své názory „vnucujete“. Pokud jste ale nařčeni z takového „vnucování“, tak už je těžké se nějak bránit, že o to vám vůbec nešlo. Uvedu konkrétní případ z diskuse na Křesťanu dnes. Nejprve ocituji dvě věty z mého článku, a pak jednu reakci:

„Mým úkolem je modlit se za jejich muže [tj. manžely Ukrajinek] a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá.“

Mám tomu rozumět tak, že křesťan se má modlit za to, aby tito jejich muži a bratři mohli efektivněji vraždit kvůli zachování nějakých čar na mapě? Není to naprosto absurdní?

Bratr, který reagoval na můj článek, dobře ví, že se nemodlím za to, aby někdo efektivněji vraždil. Tu absurditu mi připsal naprosto neprávem, a obávám se, že vědomě. Jistě, mne to neodradí. Pro mě jsou to konkrétní lidé z našeho sboru. Modlím se, aby se manželka ještě setkala se svým manželem. Modlím se, aby její dcera, která žije zde, se setkala se svým otcem a se svým bratrem. Modlím se za ně denně v rámci modlitebního řetězce a prožívám alespoň částečně trápení, které je pro ně každodenním údělem.

Ano, toto je dosti extrémní příklad neporozumění. Ne vždy je to takto vyhrocené. Většinou to začíná drobným posunem v chápání určité myšlenky, případně jakousi „asociací odmítaných myšlenek“ (nedaří se mi to nějak definovat). Opět prakticky: Napsalo mi několik lidí, že jsem-li proti istanbulské smlouvě, musím být putinovec. A divili se, když jsem se ohradil, že tomu tak není. Prostě někdy jen říci, jak nějaké otázce z Bible rozumím, znamená vysloužit si nálepku, že lidem tyto názory vnucuji.

Vícekrát jsem narazil na tvrzení, že něco, co je v Bibli, je jen pro křesťany – nevěřícím to nemáme vnucovat. Nepopírám, že něco je skutečně jen pro nás. Když ale třeba tvrdíte, že zanedbávat výchovu dětí není správné a že rozvádějící se rodiče dětem ubližují, pak to není jen pro křesťany. Platí to obecně. A z toho bychom neměli slevit, i když je to nepopulární.

Nadepsal jsem tento článek „Ztráta univerzalismu“, a dostávám se k tomuto tématu až v posledním odstavci. Nu, nebude to poprvé, kdy z plánovaného jednoho článku byly dva. Nebo dokonce tři. Pokračování příště.

20. července 2026

Už téměř osm let žiju v Jeseníku, kam jsem se přestěhoval z Prahy. V Praze jsem zažil velké povodně v roce 2002 a pak o něco menší v roce 2013. A samozřejmě jsem sledoval velkou povodeň, která postihla zejména Moravu v roce 1997.

Jesenicko bylo těžce zasaženo jak povodní z roku 1997, tak povodní v roce 2024. Prakticky při všech těchto katastrofách reagovaly příslušné orgány (policie, hasiči, pojišťováci, orgány místní samosprávy) pohotově, rozumně a obětavě. Patrně by se našla i nějaká selhání – nežijeme v dokonalém světě. Obecně se ale dá říci, že prakticky okamžitě po katastrofě se lidé jali pomáhat postiženým, a to jak nejbližším sousedům, tak i postiženým lidem ve vzdálenějších oblastech. I do Jeseníku přijela prakticky vzápětí řada dobrovolníků – provizorní ubytování našli v prostorách místního Křesťanského společenství. Našel se dostatek lidí, kteří nečekali, až postiženým spoluobčanům pomůže „stát“. Pustili se do díla hned.

Chci v tomto článku upozornit na tři skutečnosti. První z nich je, že Češi jsou jako národ velice štědří a ochotní pomáhat blízkým i vzdáleným. Když někde propuknou požáry, čeští hasiči vyrazí s hasičskými vrtulníky, hned jakmile dostanou povolení od státu, o který jde. Když je třeba hledat lidi zavalené při zemětřesení, kynologové se psy vycvičenými na vyhledávání obětí nabídnou kvalifikovanou pomoc bez jakéhokoli otálení. Když udeří gigantická a ničivá tsunami, přispívají Češi především finančně.

Slyšel jsem z úst povolaných, tedy od lidí pracujících „v oboru“, že Češi jsou obětavější než kdokoli jiný z našich sousedů. Potud tedy pozitiva. Když se člověk o této obětavosti dozví, pocítí hrdost, a v někom se možná zrodí rozhodnutí přidal se k těm, kdo již pomohli. Příklady táhnou.

To je tedy první zjištění. A je veskrze pozitivní.

A přece by se našlo jisté „ale“.

Ano, Češi jsou štědří, ALE v řadě případů velice přísně rozlišují, zda se nějakou katastrofou postižený člověk dostal do své šlamastyky opravdu bez svého zavinění, nebo zda si za své trápení z menší či větší části „může sám“. Uvažují třeba takto: „Tornádo, které zničilo ves Troubky, místní obyvatelé zastavit nemohli. Tudíž jim štědře pomůžeme.“

Jinak ovšem reagují, pokud nějaká komunita pomáhající lidem na drogách prosí o příspěvek na svůj provoz. „Jsou to přece feťáci, ti si za to mohou sami. Neměli si s drogami začínat.“

Pokud se hovoří o pomoci lidem postiženým válkou nebo nějakou přírodní katastrofou, uslyšíte dříve nebo později – a spíše dříve než později – sousloví „za peníze daňových poplatníků“. A většinový postoj je zhruba tento: „Když myslíte, tak si těm lidem pomáhejte. Ale ne za peníze daňových poplatníků.“ Nevysloveným předpokladem je, že např. pomáháme-li Ukrajincům, respektive spíše Ukrajinkám, okrádáme naše vlastní chudé důchodce.

Podílel jsem se na pomoci iráckým křesťanům v rámci projektu Generace 21. Tato snaha vyvolala velkou kritiku, a mnozí lidé, včetně některých předních politiků, tvrdili (bez jakékoli snahy ověřit si, zda tomu opravdu tak je), že tak činíme „za peníze daňových poplatníků“. Pro nás byl ale zásadní – a, chcete-li – ideologický přístup, že nechceme, aby se na této pomoci podílel stát. (Samozřejmě, úplně stát vyloučit nešlo. Neplatili jsme například zaměstnance ministerstva vnitra, kteří měli s prověřováním těchto uprchlíků pochopitelně nějakou práci navíc.) Chci tím jen upozornit na to, že převažující postoj veřejnosti byl, že pomáhat za peníze daňových poplatníků není košer, a pokud tak někdo činí, zaslouží spíše pohrdání.

Češi tedy hodně přemýšlejí, zda si ti, kteří potřebují pomoc, tuto pomoc zaslouží. Ten postoj není zásadně špatný. Lidem se nelíbí, když někdo ochotu druhých zneužívá. Mně se to taky nelíbí. Je tu ale jeden velký problém. Naše rozhodnutí, zda někomu pomůžeme nebo ne, často není kvalifikované. Chci tím říci, že lidé někdy vyslovují ostré soudy, aniž by znali dostatečně fakta, nebo soudí podle dat neúplných. Například je rozšířená představa, že sociální dávky jsou ve značné míře zneužívány. Proto se občas v programech politických stran vyskytuje předvolební slib typu „zamezíme zneužívání sociálních dávek“. Když ale namítnete, že těchto podvodníků (ano, skutečně existují) je naprosté minimum, zatímco třetina lidí oprávněných nějakou dávku čerpat, ji nečerpá, protože ani nevědí, že by mohli, uslyšíte možná tento argument: „Ale já znám někoho, kdo …“. Ano, taky znám někoho takového. Jistě, odhalujme podvodníky, ale z hlediska přínosu do státní kasy půjde o minimální částky.

Od března do léta 2022 u mne bydlela Ukrajinka se sedmnáctiletým synem. Jednou se konalo setkání místních podnikatelů s Ukrajinci, kteří zde našli útočiště. Byla tam i Olena, co u mě bydlela. Přišlo několik desítek Ukrajinek, schůzka to zřejmě byla plodná, ale v určitém okamžiku se tam objevila Ukrajinka, která byla silně podnapilá. Olena se vrátila domů zcela zdrcená: „To se zase Ukrajinci předvedli, taková ostuda!“ A dovedu si představit komentáře nepřejících. Co platno, že to byla jedna žena ze sta! Ta jediná Ukrajinka asi vstoupila do povědomí mnohých. O celkovém postoji Ukrajinců to nevypovídá vůbec nic.

První zjištění: Češi umí být štědří. Dokonce mimořádně. Druhé zjištění: Nejsou příliš ochotni pomáhat lidem, kde by mohlo být objektivně nebo hypoteticky sebemenší zavinění. A nyní třetí – ne snad zjištění, nýbrž konstatování: Vláda v roce 2026 velmi výrazně omezila rozpočet na zahraniční humanitární a rozvojovou pomoc a snížila financování řady programů, což humanitární organizace ostře kritizují. Dostali jsme se tak v míře zahraniční pomoci na poslední místo v Evropě. Z plánovaných a již přislíbených 750 milionů korun zůstalo pro všechny humanitární organizace 50 milionů. Pomoc Ukrajině byla zastavena úplně.

Ano, stojím o to, abychom dosáhli vyrovnaného rozpočtu. Vím, že je potřeba šetřit, kde se dá. Ale stejně hluboce jsem přesvědčen, že omezení pomoci by nemělo dopadat na ty nejslabší, a že ústup z pracně vybudovaných pozic v chudých částech světa je tak trochu mezinárodní ostudou. A zní mi v uších jedna věta z biblické knihy Přísloví: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nemajetným slitovává“ (19,17). Konec konců, záleží na Hospodinově požehnání. To je ovšem faktor, s nímž málokdo počítá. Přitom je rozhodující.

6. června 2026

Ano, vím, že se to teď nenosí. Církev nemá strašit, má hlásat dobrou zprávu. V posledních desetiletích se v zemích západní civilizace evangelizaci moc nedaří, a v řadě zemí, včetně té naší, se mnohdy podobáme těm farizeům, kteří „obcházeli moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (srv. Matouš 23,15). Snažíme se evangelium zbavit všeho, co by nevěřící mohlo nějak odradit, a být „seeker friendly“, jak toto snažení nazýval jeho nejznámější protagonista Bill Hybels, pastor amerického sboru Willow Creek, tedy „přátelské k hledajícím“. Jenže sám Bill Hybels po mnohaletém snažení konstatoval, že to moc ovoce nepřineslo.

​Je celá řada kazatelů, kteří vám otevřeně přiznají, že o pekle nemluví, aby případné posluchače neodradili. Myslím, že jejich obavám rozumím. Skoro bych si přál, aby měli pravdu.

​Jenže co si počít s takovými Ježíšovými výroky jako „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí“ (Matouš 7,13). Nebo „hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 13,42.50). Je to snad tak, že Pán Ježíš to vlastně nemyslel vážně? Na to bych nespoléhal.

​Přitom si myslím, že dnešní lidé nemají problém si peklo nějak představit. V literatuře a umění obecně je peklo mnohdy líčeno velmi realisticky. Ne, nemyslím si, že bychom měli problém si něco jako peklo představit. Zvláště po zvěrstvech a zkáze minulého století. Náš problém je jiný: Chybí nám představa Boží svatosti a čistoty Nového Jeruzaléma.

​Nemáme problém kázat, že Bůh je láska, že je nekonečně milosrdný. Někteří z toho vyvodí, že nakonec budou všichni lidé zachráněni a v pekle nikdo nebude. Proč ale v tom případě Ježíš varuje, že do záhuby půjdou „mnozí“?

​Pro mne je dobrá zpráva to, že nemusím skončit v pekle, protože Pán Ježíš Kristus zaplatil za mé hříchy, a pokud jsem v něj uvěřil, přešel jsem ze smrti do života (Jan 5,24).

​A vskutku tomu tak je. Ježíš nemohl přinést větší důkaz své lásky než ten, který přinesl na Golgotě. Jen nesmíme zapomenout, že víra a pokání jsou dvě strany téže mince. Nebudeme-li činit pokání, jistě zahyneme (viz Lukáš 13,1-6).

​Domnívám se, že mnozí lidé mají trochu jiný problém. Nepopírají peklo, jen se domnívají, že je určeno „těm druhým“. Farizeové se domnívali, že je určeno těm, kdo nedodržují zákon. Katolíci se domnívali, že je určeno protestantům. Protestanté se domnívali, že v pekle skončí „papeženci“. Křesťané se domnívali, že je určeno modlářům. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

​Na počátku mé radostné víry byl Boží dotek. Byla to chvíle, kdy mi došlo, že Bůh je opravdu svatý. A že je „oheň stravující“ (Hebrejům 12,29). Když se člověka dotkne svatý Bůh, tak člověk buď uteče, nebo činí pokání.

​Ale i se slovem „pokání“ je problém. Je prý archaické a dnešní člověk netuší, co to znamená. Do jisté míry je to pravda. Ale nepovažuji za vhodné řešení se tohoto slova zříci. Mnohem lepší je toto slovo vysvětlit. Peklo je realita. Pokání je realita. Můžeme různé reality ignorovat, ale počítejme s tím, že nás čeká náraz do zdi. Realitu můžeme ignorovat, její důsledky však nikoli.

​To, co píšu, pochopitelně neznamená, že máme evangelizační rozhovory začínat peklem. Ani já to tak nedělám, nebo se alespoň snažím. Zažil jsem i případy, kdy jsem začal mluvit o hříchu či pokání a můj partner v rozhovoru náš dialog rázně ukončil. Nebylo mi to jedno a přemýšlel jsem o tom, zda jsem neudělal chybu. Ale brzy jsem si uvědomil, že jsem se ocitl „v dobré společnosti“: „Když však Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl: ‚Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.‘“ (Sk 24,25). Bohužel, už si nikdy čas nenašel.

​Když se evangelizace nedaří, může to mít různé příčiny. Často je vina na naší straně. Rozhodně neuškodí, klademe-li si otázku, zda neděláme něco špatně. Ale to může být také tím, že lidé určitého města prostě uvěřit nechtějí; v případě Nazareta se sám Pán Ježíš podivil jejich nevěře (Marek 6,6). Dokonce i ve Starém zákoně můžeme pozorovat, že jsou doby, kdy je národ vůči Bohu lhostejný. V 1. Samuelově 7,2 čteme: „Stalo se, že … uplynulo mnoho dní, přešlo dvacet let a celý dům izraelský se roztoužil po Hospodinu.“ Samuel se jistě celou tu dobu modlil.

​Když sestoupí Duch Svatý, lidé nemají problém uvěřit – i když nezamlčíte, že existuje peklo. A pokud probuzení ne a ne přijít, zachovejme se jako Samuel. Přestože probuzení netrvalo dlouho a lid udělal hloupé rozhodnutí, když zatoužil po králi, Samuel prohlásil: „I nadále se budu za vás modlit a vyučovat vás dobré a přímé cestě“ (1. Samuelova 12,23). Skrze přizpůsobování Božího slova, aby bylo „stravitelnější“, ale cesta nevede.

13. května 2026

2

Mnohokrát jsem od přátel či známých slyšel: „Komentáře pod články zásadně nečtu – je to žumpa.“ Někteří z těch, kdo komentáře čtou, vyslovili podiv, že pod mými články jsou komentáře od nejrůznějších lidí, takže se nedá mluvit o bublině. Některé komentáře jsou nenávistné a vulgární, jiné naopak pochvalné, a u některých se dá mluvit o tom, že mají náběh na docela solidní diskusi. Z těch mám pochopitelně velkou radost. Jistě, mám radost i z těch pochvalných; ty nejvřelejší si ukládám do zvláštního adresáře nadepsaného „thanks“.

Negativní komentáře se mne pochopitelně dotýkají – nebudu se tvářit, že jsem teflonový a že když si o sobě přečtu, že jsem licoměrný, primitivní nebo prolhaný, tak se mě to nedotýká. Člověk musí něco vydržet, a plně se připojuji k radě Jordana B. Petersona, abychom pozorně naslouchali i svým kritikům a oponentům, protože možná vědí něco, co my nevíme.

Sám se ovšem snažím své protivníky neurážet, a uvedu dva hlavní důvody, proč.

Doufám, že dorazím do Nového Jeruzaléma. A v 15. žalmu máme určitý výčet lidí, kteří se do něj nedostanou. Tento verš mimo jiné říká, že na Hospodinovu svatou horu vystoupí ten, „kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo a nekydá na svého blízkého hanu“ (3. verš). Jistě, jsme spaseni z milosti, nikoli proto, že jsme nikdy neřekli sprosté či prázdné slovo. Nemohu si ale pomoci – zdá se mi, že Boží slovo je jednoznačné, a říká, že do ráje si nevneseme nic nerajského.

První důvod je tedy tak trochu sebeobranný: nechci sám sebe diskvalifikovat tím, že urážím ty, za které Kristus zemřel.

Zatímco první důvod se týká mého nitra, druhým se obracím navenek. I můj kritik, který mne zbytečně uráží, se může obrátit k Bohu. Dnes to tak nemusí vypadat, ale konec konců já jsem byl přece také takový. Studoval jsem teologii, a přitom jsem se vysmíval evangelikálním křesťanům, ačkoli jsem o nich vlastně nic nevěděl. Proto se na svého kritika, který se mne snaží urazit, dívám jako na potenciálního budoucího přítele a spolupracovníka. Kdybych mu tedy oplácel stejnou mincí, snižoval bych šanci, aby se tak stalo.

Některé komentáře jsou opravdu nenávistné a zjevně jsou psány se záměrem zranit. Svědčí o tom, že daný člověk, pokud se považuje za křesťana, ještě nepochopil, k čemu nás Pán Ježíš vede. Jak asi vnímá Ježíšova slova „milujte své nepřátele“? (Bude o tom jeden z dalších článků.)

Někteří křesťané, kteří si věru neberou servítky a jinak smýšlející označují za „náboženské pokrytce“, argumentují tím, že Pán Ježíš zákoníky a farizeje také nešetřil. V té souvislosti mě napadá latinské přísloví quod licet Iovi, non licet bovi, volně přeloženo do češtiny co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. A tak, milý bratře, nespěchej usednout na stolici Ježíšově. To, že dokážeš být protivný a útočný, ještě neznamená, že jsi prorok.

Urážky člověka vzdalují pravdě. Člověk se může s urážkami správným způsobem vyrovnat, ale potřebuje k tomu určité množství „emocionální energie“. Máš-li co říci – či co napsat – učiň tak bez urážek a nepoužívej zbytečně emocionálně nabitá slova. Tvůj kritik bude mít větší chuť si tvůj post pozorně přečíst.

Stalo se mi několikrát – přiznávám, spíše v diskusích v sekulární sféře než mezi křesťany – že jsem napsal umírněně kritickou reakci, a cítil jsem se spíše na jedné lodi s člověkem, na kterého jsem reagoval. Nicméně on zřejmě usoudil, že jsem jeho nepřítelem, a podle toho reagoval. Přišlo mi to škoda, jevilo se mi to jako drobení sil. Čím je to dáno? Zřejmě tím, že někteří lidé nedokáží vidět svět jinak než černobíle. Buď se mnou budeš souhlasit, a to ve všem, nebo jsi na druhé straně.

Mnoho lidí nad sociálními sítěmi zlomilo hůl. Vidí jen negativa. Mnohá z nich jsou evidentní. A jednotlivý čtenář bez znalosti, jak fungují „algoritmy“, má pocit, že se s negativitou na síti nemůže utkat, protože bude vždycky tahat za kratší konec. Možná tuto bitvu nevyhrajeme; ale aspoň se pocvičíme v naplňování novozákonního slova, že máme v dobrém překonávat zlé.

A někdy se stane zázrak a my se skamarádíme se svým bývalým kritikem.

1. dubna 2026