Nenapomenutelnost

Posted on by Dan Drápal

Když jsem byl malý, a vlastně až do dospělosti, vždy jsem zpozorněl, když mě maminka oslovila „milánku“. (Bylo to něco jako „miláčku“; s vlastním jménem Milan to nesouviselo.) Věděl jsem ze zkušenosti, že pak bude následovat nějaká výtka či napomenutí. Někdy šlo o něco vážného, jindy o maličkosti. Maminka používala toto slovo zřejmě proto, aby mi před výtkou dala najevo, že i přes své nedostatky jsem jí milý. Až někdy po čtyřicítce jsem ji požádal, aby toto úvodní slovo vynechala, že může jít rovnou k věci. Byl to docela otevřený rozhovor a maminka pochopila, proč mi to vadí, a toto slovo přestala používat. Napomínání však – díky Bohu – pokračovalo.

Co se týče napomínání, situace v církvi se příliš neliší od situace ve společnosti. Už si nevybavuji, zda jsem slyšel od nějakého sekulárního psychologa nebo od nějakého kazatele, že než někoho napomeneme, měli bychom mu nejdřív říci alespoň pět věcí, které se nám na něm líbí. Napomenutí by nemělo být nikdy drsné a zraňující. (Přítel mi připomenul, že tuto radu dával Prof. Zdeněk Matějček, aktivní člen evangelického sboru v Praze-Vršovicích.)

Problém je ale v tom, že o tom, zda napomenutí bude drsné nebo snesitelné (asi bych nepoužil slovo „vítané“), mnohdy rozhoduje spíše vnitřní nastavení napomínaného než to, zda použijeme ta správná slova a dodržíme správné postupy.

Jordan B. Peterson má ve své úžasné knize „12 pravidel pro život“ kapitolu 9 nadepsanou „Předpokládej, že člověk, kterému nasloucháš, ví něco, co ty nevíš.“ Z vlastní zkušenosti vím, že je užitečné dobře naslouchat i lidem, kteří nás nemají v lásce. A přiznat sobě i jim, že měli pravdu – pokud ji měli. A mí kritici někdy pravdu měli. Nezbývalo než svůj názor opravit a poděkovat tomu, kdo nás na náš omyl upozornil. Je to cvičení v pokoře a v pořádnější práci (někdy jsem neudělal dost pro to, abych si nějaké tvrzení ověřil).

Pokud jde o napomínání a pokoru, chci zmínit tři místa Písma. Jedno je z Žalmu 141: „Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne…“ Je evidentní, že kárající i káraný sdíleli přesvědčení, že lidé se mají napomínat, když chybují. K teologii staré Jednoty bratrské patřilo, že pravá církev se mimo jiné pozná podle toho, že se v ní vykonává kázeň. Shodou okolností jsem nedávno slyšel jednoho kazatele říci, že největší slabinou současného křesťanstva je absence napomínání.

Druhé místo je z evangelia (viz Matouš 15,22-29). Pán Ježíš pohance, která ho žádala, aby uzdravil její dceru, nejprve neodpověděl vůbec, a pak jí odpověděl velmi tvrdě: Nebylo by správné pomáhat pohanům, když je tolik nemocných Izraelců. Žena ale projevila (dnes neobvyklou) pokoru, takže Pán Ježíš nejen že její dceru uzdravil, ale ještě tu ženu pochválil za její víru.

Třetí místo je ještě drsnější. Pavel v listu Titovi cituje jistého krétského básníka: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ (Tit 3,12 B21).

Ano, je to v Bibli. Kdyby to tam nebylo, tak bych asi usiloval o to, aby autor takového dopisu byl dán do kázně. Jednak uráží celý národ (nebo alespoň obyvatele Kréty), jednak hrubě zevšeobecňuje.

Měli bychom psát podobně drsné dopisy? Já se k tomu rozhodně nechystám. Jednak je dobré si uvědomit, že apoštol Pavel pouze cituje. Jistě, to neznamená, že za to, co citoval, nenese zodpovědnost. Adresát Titus mohl ale zvolit jiný postup než kritiku tvrdosti (a ten Pavel nepochybně zamýšlel): Mohl se v konkrétních případech zamýšlet nad tím, zda si křesťané způsoby starého života nevnášejí do života nového. Pavel sice zevšeobecňuje, ale nemusíme hned oponovat, že se nepochybně najdou i Kréťané pravdomluvní a pilní. Pavlovi nešlo o urážku národa, ale o proměnu křesťanů a o to, aby se zbavili negativního dědictví, které si patrně přinesli ze starého života.

Když tě někdo napomíná, přemýšlej raději o tom, zda skutečně v něčem nechybuješ, než o tom, zda ti to napomínající „řekl v lásce“. Klíčová otázka zní, zda jsi vůbec ochoten napomenutí přijmout, nebo zda jsi nastaven tak, že i kdyby to bylo řečeno v té největší laskavosti, stejně bys to nepřijal.

Naše doba napomínání moc nepřeje. Máme dojem, že bychom mohli žáka ve škole nebo křesťana ve sboru „ranit“. Obávám se, že tato obava je i za nyní zaváděným slovním hodnocením místo známkování ve škole. Ti, kdo prosazují slovní hodnocení, přinášejí pro ně řadu argumentů, z nichž některé jsou validní: Čtyřka nebo pětka na vysvědčení žákovi jistě nenapoví, jak se má zlepšit. Ovšem snaha nějak se žáka či studenta nedotknout, nezpůsobit mu nepříjemné pocity, když zjistí, že se ocitl v neúspěšné společnosti dvou či tří dalších propadlíků, nějak podivně koreluje s množícími se útoky žáků a studentů na učitele a profesory. Nebo tu žádná souvislost není?

Doporučuji každému z nás, abychom někoho požádali, aby nás napomenul, když uvidí, že chybujeme. My současní křesťané skutečně napomínání moc nepraktikujeme, a tudíž ho neumíme ani udílet, ani přijímat. Bez napomínání je ale duchovní růst nemožný. Když někoho požádáte, aby vás napomenul, pak to neznamená, že vám to nebude nepříjemné, když to skutečně udělá. Ale rozhodně to bude méně nepříjemné, než kdybyste mu tu svobodu napomínat předem sami nedali.

Napomínání má dva břehy. Jeden z nich je vyjádřen podobenstvím o třísce a trámu v oku. Druhým jsou výzvy zejména v novozákonních dopisech, v nichž nás apoštolové nabádají, abychom napomínali – a také napomínání přijímali. Buďme citliví a laskaví, ale ne přecitlivělí a nenapomenutelní.

19. dubna 2025

Zvládli bychom probuzení?

Posted on by Dan Drápal

Mezi americkými intelektuály v poslední době registruji určitý posun. Ostatně, už jsem ho v některých svých článcích zmiňoval. Zatímco donedávna byli ve flóru „Noví ateisté“ v čele s i u nás známým Richardem Dawkinsem, nyní jsou mnohem častěji slyšet hlasy, že jedním z důvodů, proč západní civilizace upadá, je, že se odvrátila od svých kořenů a zřekla se jakéhokoli transcendentního zakotvení. Netvrdím, že se z těch lidí, kteří se začali hlásit ke křesťanství, stávají evangelikálové, jak by si to mnozí křesťané u nás i v Americe přáli, a také si nejsem jist, jestli po konverzi některých významných lidí patřících k elitě bude následovat obrácení většího počtu „obyčejných“ lidí, jak se za to denně modlím.

U nás si média všimla nejméně tří politiků, kteří se stali křesťany – Stanislava Grosse, Alexandra Vondry a Jiřího Ovčáčka. (Méně se ví o křtu Petra Pitharta.) Jejich konverze vyvolala spíše nevoli a posměch, jelikož tito známí politici měli řadu nepřátel. Četl jsem jen jeden článek od kteréhosi konzervativce a křesťana, který upozorňoval, že právě takoví lidé potřebují Spasitele, a že v tomto ohledu jsme na tom stejně jako oni, protože i my jsme zhřešili a byli jsme „daleko od Boží slávy“. Ano, Boží milost se vztahuje i k lidem, kteří nám mohou být z dobrých důvodů nesympatičtí.

Lékaře potřebují nemocní, nikoli zdraví. Ke Kristu bude přicházet řada problematických lidí. Někteří budou mít politické názory diametrálně odlišné od našich. Jiní budou věřit nesmyslům typu placatá země. Někteří se budou divit, když jim řekneme, že by se nemělo podvádět na daních nebo mít sexuální styk mimo manželství.

Než se tedy začneme pohoršovat a vyžadovat od těchto lidí pokání podle našeho gusta, vzpomeňme si na vlastní pokání. Já jsem třeba dost pil. Nebyl jsem vyložený alkoholik, nikdy jsem v opilosti nemetal kozelce, ale Pánu Bohu jsem tím dobrou reklamu nedělal. A co teprve pýcha… Měl jsem pocit, že Pán Bůh dobře udělal, když mě k sobě přivedl. Až po čase jsem si uvědomil, že Pán Bůh si tím, že mne přijal, spíše nadělal problémy.

Zažil jsem zázračná uzdravení, při kterých se člověk radikálně změnil hned v den obrácení. Ale byly to spíše výjimky. Častěji je tomu tak, že když se obrátí líný člověk, máte líného křesťana, když se obrání upovídaný člověk, máte upovídaného křesťana, když se obrání temperamentní člověk, máte temperamentního křesťana atd. Výjimky potvrzují pravidlo.

To znamená, že když se začnou obracet lidi ke Kristu, přijde do církve spousta problematických lidí. Duch svatý nám jistě pomůže se s tím správným způsobem vyrovnat, ale nenamlouvejme si, že to bude jednoduché. Zvládáme své názorové rozdíly už teď, když je nás relativně málo?

Pokud jsme přijali Pána Ježíše Krista jako svého Pána, budou pro nás některé věci nepřijatelné. Před časem jsem přerušil styky s jedním člověkem, který natolik nenávidí Ameriku, že by v případě války mezi Čínou a Amerikou přál zánik Americe. To, že v Číně jsou křesťané tvrdě pronásledováni, pro něj nehraje žádnou roli. Znám i „protiizraelské“ křesťany a jsem ochoten s nimi diskutovat. Pokud by ale hájili Hamás, styky s nimi bych přerušil.

Kdy ještě vést rozhovor, a kdy už to nejde, nebo to nemá smysl? Nezapomínejme, že nejsme spaseni za své dobré skutky, a podmínkou spásy nejsou ani „správné názory“. Člověk může věřit v placatou zemi a být spasen. Vždyť v ní věřily celé generace. Jistě, věřit v placatou zemi dnes je méně rozumné a méně pochopitelné než dejme tomu na počátku minulého tisíciletí, nicméně podmínkou spásy není ani dnes přijetí heliocentrického pohledu na svět. Dnes je to problém pro pastoraci: Co vede člověka k víře, že například ve středisku NASA vykazují denně lidé činnost, která je vlastně nesmyslná, protože vychází z předpokladu, že lidé skutečně létají do vesmíru a zase se vracejí, a vědci z NASA tuto činnost vyvíjejí jen tak na oko, protože oni přece dobře vědí, že Země je placatá, a jen nám nestydatě lžou.

Čím je svět složitější, tím bizarnější je vějíř názorů, které jsou lidé schopni zastávat. A pozor: Bude to stále složitější. Když zadáte umělé inteligenci úkol sestavit argumenty pro placatou zemi, ona vám to patrně udělá, a bude to docela přesvědčivé, a čím bude umělá inteligence inteligentnější, tím to bude přesvědčivější. A mnozí lidé vám neuvěří, že je to tak naprogramované.

Pokud tedy nastane probuzení, budeme muset spoléhat na to, že Duch svatý si nějak poradí a povede nás, ne na to, že se nám podaří lidi před jejich konverzí „dekontaminovat“ od nesmyslných názorů. Budeme se muset naučit s láskou přijímat člověka, který je o sobě přesvědčen, že právě jeho vysadili na tuto planetu mimozemšťané. (Jde o konkrétního člověka – nedávno jsem mu poslal knížku o počátcích našeho sboru, neměl jsem v tu chvíli po ruce nic lepšího, tak uvidím, jestli snad náhodou nepřijde na jiné myšlenky.)

Budeme muset odlišit to, co je nezbytné pro spásu (pokání a víra) od různých politických a kosmologických názorů, které nám připadají bizarní, ale lidé jim opravdu věří. Jistě neprohloupíme, když se na tuto situaci budeme připravovat již teď. Raději se jich ptejme, než abychom je poučovali nebo se jim dokonce vysmívali. (Ano, vím, někdy není jednoduché se udržet smíchu, pokud jde o kosmologii, nebo hněvu, pokud jde o obranu různých diktátorů.)

Duch svatý nám jistě ukáže cestu. Problémy jsou od toho, aby se řešily, ne od toho, aby se zametaly pod koberec. Budeme stát před novými výzvami, ale tak tomu přece bylo vždy. Vzhůru, pojďme do toho!

9. dubna 2025

Kořist a dar

Posted on by Dan Drápal

Obrátil jsem se v době, kdy ještě neexistoval ani Český studijní překlad, ani B21. Ekumenický překlad teprve vznikal, a tak většina lidí byla odkázána na Bibli kralickou, která se dovážela či pašovala do Československa v nepříliš hezkém plastovém obalu, nicméně s kvalitní vazbou, která leccos vydržela. Nově obrácení si sice právem stěžovali, že tento překlad je archaický a někdy těžko srozumitelný. Nicméně – co dělat? Nezbývalo než se snažit porozumět, případně se zeptat.

Paradoxně se mi zdá, že čerstvě obrácení po půl roce znali Bibli lépe než lidé, kteří se obracejí dnes. Jsou vedoucí skupinek, kteří ani po třech nebo čtyřech letech nepřečetli celou Bibli.

Osobně nejsem příznivcem takových parafrází jako je Slovo na cestu nebo Amplified Bible. Ano, tyto parafráze se čtou mnohem snadněji. Ale možná právě to je kamenem úrazu: Člověk nemusí zápasit o porozumění.

Já jsem sice vystudoval teologii, ale to neznamená, že bych všemu snadno rozuměl. Pokud jsem se ale někdy nad biblickým textem dlouhodobě zamýšlel, občas jsem objevil něco, co mé porozumění Bohu a jeho Slovu výrazně prohloubilo.

Jedním z takových slov jsou verše z Filipským 2,5-6: „Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu“ Tak to zní ve Studijním překladu. Sloveso „nelpěl“ má i ČEP; B21 říká, že „na své rovnosti netrval“. A jak je to „kralicky“? „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.“ Kraličtí překládají řecké slovo harpagmos jako „loupež“. Za ještě výstižnější než „loupež“ považuji slovo „kořist“. „Kořist“ je něco, co je uchváceno, něco, o co silnější připraví slabšího. Na tuto možnost upozorňuje pouze ČSP, a to v textové poznámce pod čarou.

Tato „loupež“ či kořist mi nedala spát. Ostatní překlady jistě nejsou špatné, nezavedou nás na nějaké teologické scestí. Nemají tedy něco špatně, spíše se do nich něco „nevešlo“.

Ježíš byl Bůh. Adam Bůh nebyl, ale byl stvořen k Božímu obrazu. Jenže chtěl být jako Bůh, a proto jednal tak, jak jednal. Bůh by mu daroval vše, oč si Adam řekl, a mohl tedy dostat rovnost Bohu jako dar. Jenže on se ji pokusil uchvátit jako kořist.

Ježíš, druhý Adam, jednal jinak. Když ho chtěli učinit králem, nedovolil to – a nakonec se králem stal. Toto „kralování“ nepřijal jako kořist, ale jako dar. Podobně tomu bylo s Davidem. Byl pomazán na krále. Mohl zabít svého předchůdce. Věděl ale, že království může přijmout jako dar od Boha, nikoli jako něco, co sám uchvátí či uloupí jako kořist.

Promýšlel jsem to dále. A dospěl jsem k závěru, že všechny podstatné věci dostáváme od Boha jako dar, a všechno pokazíme, pokusíme-li se je uchvátit jako kořist. Týká se to snad všeho, co můžeme od Boha přijmout: spásy, odpuštění hříchů, autority v církvi, ale i životního partnera nebo partnerky. A je velice důležité, zda svého partnera přijímáš jako dar, nebo se ho pokusíš získat jako kořist.

Slyšel jsem v průběhu své služby od několika lidí: „Dane, já jsem prorok.“ Jednou dokonce: „Dane, já jsem apoštol.“ Byli to obdarovaní bratři. Ale neuměli čekat na Boží čas a pokusili se uchvátit to, co by mohli přijmout jen jako dar.

Je blahoslavenější dávat, nežli brát. Za to, co nám Bůh dává, můžeme a máme být vděčni. Za loupež ovšem oloupenému neděkujeme, že?

Problémem celé společnosti je, že dnes mají mnozí lidé pocit, že mají na něco nárok. Pokud dostanu to, o čem se domnívám, že na to mám nárok, pak nebudu vděčný – vždyť mi to náleží. A po mnohém promýšlení jsem dospěl k názoru, že místo „loupež“ nebo „kořist“ si můžeme dosadit „nárok“. Ježíš si rovnost s Otcem nenárokoval. Syrofeničanka, jejíž dceru Ježíš uzdravil, si nenárokovala jeho službu. Její pokorný postoj je těžko pochopitelný mnoha dnešním lidem, kteří mají právo na slušné bydlení, právo adoptovat dítě, právo na lázně, právo na bezplatné vzdělání atd. atd. Taro „práva“ jsou ve skutečnosti nároky, a s nároky je to tak, že neustále bobtnají.

Ne, nemáš právo na štěstí. Nemáš ani právo na dítě. Nemáš právo na zdraví nebo blahobyt. A čím víc se budeš těchto práv domáhat, tím víc budeš mít pocit, že jsi ošizen.

Představte si Syrofeničanku dnes: „Nechceš uzdravit mou dceru? Jsi rasista! Jsi židovský nacionalista!“

Postoj nároku je někdy vlastní i náboženským lidem, jako byl zřejmě i starší syn z Ježíšova podobenství o milosrdném Otci (15. kapitola Lukáše). Náboženský člověk neumí dar přijmout – starší syn ho patrně ani neviděl.

Pokud se nám podaří změnit smýšlení a přestat si věci nárokovat, ale přijímat je jako dar, budeme se cítit obdarováni téměř pořád. Vím to z vlastní zkušenosti. Raduji se z každého nového dne. Z každého nového setkání. Jsem vděčný za rodinu, za děti a vnoučata, za sousedy v paneláku, za zahradu plnou narcisů, za film, který si na skupince pustíme… A za dar modlitby, za Bibli, za knížky, které čtu, i za ty, které mohu psát.

Znamená to snad, že mne nepotkávají těžké věci? Samozřejmě nikoli. Ale vím, že nemusím oplácet zlo zlem. Zrada bolí i vděčné lidi. Nicméně stačí pomyslet na Nový Jeruzalém… Ne, nezasloužím si ho, nemám na něj nárok, nemohu se ho zmocnit, ale jsem pozván. I občanství v nebesích přijímáme jako dar.

2. dubna 2025

Vize jednoty na konci totality (a dnes)

Posted on by Dan Drápal

Letos uběhne 35 let od oficiální registrace Křesťanské misijní společnosti. K této příležitosti vyšel v Životě víry následující text, v němž se Dan Drápal věnuje samotnému vzniku KMS.

To, že KMS vůbec vznikla, bylo dáno situací církve v dobách komunismu. Když tehdy někdo dostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, mohl kázat ve svém sboru, ale pokud byl pozván, aby kázal jinde, musel mít speciální jednorázový souhlas. O ten musel zažádat duchovní sboru, který hosta pozval. Povolení vydával okresní církevní tajemník (v Praze obvodní církevní tajemník).

Holešovický sbor ČCE, kde jsem působil, měl tehdy špatné jméno. Důvodů bylo více, ale tím hlavním asi byla neochota těch kolem přijímat něco nového, něco netradičního. A možná i závist, že někde lidí přibývá. Mnozí duchovní si – z velké části nechtěně a nevědomky – osvojili postoj „vládnou zde komunisté, nemůžeme nic dělat“.

Přes množství kritiky jsem dostával dost pozvání, ale ne vždy jsem obdržel příslušný státní souhlas. Naposled jsem ho dostal, jestli se dobře pamatuji, v roce 1982 do evangelického sboru v Prostějově.

Kostnická jednota a Křesťanské konference

Existoval ovšem spolek jménem Kostnická jednota. Ten vznikl již v prvním desetiletí dvacátého století na obranu evangelíků před katolíky. Věnoval se hlavně vzdělání a osvětě a vydával týdeník Kostnické jiskry. Z nějakého důvodu komunisté tento spolek nezrušili; domnívám se, že ho považovali za naprosto neškodný. Nicméně tato organizace spadala pod ministerstvo vnitra, nikoli pod církevní odbor ministerstva kultury. A hlavně: Jeho činitelé a řečníci nepotřebovali státní souhlas. Členové holešovického sboru ČCE tedy v roce 1987 hromadně vstupovali do Kostnické jednoty a její místní odbor Praha 7 – Holešovice začal vyvíjet činnost, kterou by normálně konal sbor. Nebyl za tím žádný velkolepý a propracovaný plán, prostě jsme hledali skulinku. (Domnívám se, že tento vývoj svědčil o tom, že skutečně nastávalo určité tání.)

Zde nemohu nezmínit zvláštní osobnost Luboše Olejára, který se přestěhoval z východního Slovenska do Prahy, kde se zapojil do holešovického sboru ČCE. Přicházel s celou řadou úžasných nápadů a byl schopen některé z nich skutečně prosazovat. Byl to on, komu se podařilo vyjednat uspořádání první křesťanské konference – konala se v létě 1988 u metodistů v Ječné ulici pod hlavičkou Místního odboru Kostnické jednoty v Praze 7.

Tato konference se nazývala Charismatická, ale od dalšího ročníku už nesla název Křesťanská. Když se pak následujícího roku 1989 konala Křesťanská konference v prominentním komunistickém Paláci kultury (dnes Kongresové centrum Praha), byla to bomba. Dokonce byla propagována plakáty po Praze! Smutné bylo, že s Lubošem Olejárem jsme se museli záhy rozejít – z vážných důvodů etických i teologických. Nechci ale zamlčet, že lví podíl na vzniku těchto konferencí měl právě on.

S Kostnickou jednotou jsme se rozešli, protože její vedení nesouhlasilo s tím, že pořádáme velké akce mimo území místního odboru a máme členy mimo Prahu 7. Nicméně doba se měnila, vše směřovalo k sametové revoluci, která znamenala konec kontroly státu nad církví.

Ovšem už dlouho před „sametem“ jsme toužili po tom, aby se vytvořila jednotná evangelizační platforma. Církve totiž za komunismu příliš nespolupracovaly – jakékoli sbližovací snahy pozorovala Státní bezpečnost (komunistická tajná služba) s nelibostí. Mezi vedoucími denominací často panovala nedůvěra, a nelze ji svádět pouze na důsledek působení StB.

Poslání, které trvá

Na ustavujícím shromáždění KMS 27. listopadu 1989, tedy ještě v hroutící se totalitě, byl vytvořen pětičlenný Užší výbor, který byl schválen volbou Širšího výboru. Byl jsem jedním z jeho členů, dalšími byli kazatel ECM Oldřich Kadlec, kazatel JB Jaroslav Pleva, vikář ČCE Jan Klas a římskokatolický kněz Aleš Opatrný, jeden z představitelů katolické charismatické obnovy. Ten záhy odešel, v UžV ho vystřídal slovenský luterský farář Ján Kostelný, který tehdy působil ve vesničce Hrochoť.

Problematická byla spolupráce s tehdejší Apoštolskou církví, která byla v České republice oficiálně povolena až počátkem roku 1989 (na rozdíl od Slovenska, kde byla registrována již od roku 1977). Chtěli jsme spolupracovat i s „letničními“, ale tehdejší předseda Rudolf Bubik byl ke spolupráci ochoten za podmínky, že se pětičlenný úzký výbor rozšíří na sedmičlenný, s tím, že v něm budou dva zástupci AC z České republiky, dva zástupci AC ze Slovenska a tři zástupci církví ostatních. To pro nás nebylo přijatelné, protože to odráželo zcela jiný způsob myšlení. My jsme chtěli evangelizovat, ne dělat církevní politiku. Díky Bohu je nyní i vztah s AC dobrý a staré trhliny byly dle mého mínění dokonale zaceleny.

Na ministerstvo kultury KMS svůj statut poslala 6. prosince 1989, registrována byla až v květnu 1990. Prvním tajemníkem (tehdy se používal výraz jednatel) KMS se stal Břetislav Šípek, také skvělý organizátor (nyní je v mezinárodním týmu CfaN evangelisty Daniela Kolendy). V roce 1991 se po něm tajemníkem stal Lubomír Ondráček. Břetislav Šípek stál i u zrodu nakladatelství Logos, které začalo vydávat charismatickou literaturu.

Na podzim 1990 začal vycházet časopis Život víry. Jeho existenci vidím jako jeden z největších výdobytků evangelikálů v naší zemi. Slouží totiž všem denominacím (s výjimkou zcela okrajových).

Křesťanská misijní společnost plní úkol, který na sebe vzala: Napomáhá evangelizaci, informuje, pořádá semináře a konference, propojuje různé služebníky, prostřednictvím Nadačního fondu KMS financuje misionáře vyslané do různých zemí. Iniciovala také vznik Českého studijního překladu Bible (původně Překladu KMS). Zdá se mi, že významně ovlivnila duchovní atmosféru v naší zemi. Je živá, protože stále plní poslání, kvůli kterému vznikla.

25. března 2025

Nejsem hoden…

Posted on by Dan Drápal

Církev je jediné společenství lidí, v němž podmínkou členství je nehodnost kandidátů.

V poslední době jsem si vyměnil několik dopisů (vlastně e-mailů; na klasické dopisy už vesměs jen s nostalgií vzpomínám) ohledně takových základních témat, jako je obrácení, jistota spasení, vztah k Ježíši Kristu, role církve aj. Jde vesměs o základní témata, o kterých už jsem toho dost napsal. Zmíněný bratr nemůže pochopit, jak jsem se mohl stát kazatelem, když jsem „neznal Pána“.

Proto se k tomuto tématu chci vrátit, byť už předem vím, že ho v tomto článku nepojednám vyčerpávajícím způsobem.

Každý z nás je jedinečný. Každý z nás má svůj vlastní příběh. I můj příběh je jedinečný, a docela chápu, že pro mnohé těžko pochopitelný.

Kupříkladu moje maminka pocházela z kazatelské rodiny a v církvi žila od nejútlejšího dětství. Její dědeček byl jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejší Svobodné církve reformované (dnešní Církve bratrské). Říkala mi, že si nepamatuje dobu, kdy by nevěřila. Jelikož ale vyrůstala v evangelikální církvi, v níž se kázalo pokání a znovuzrození, očekávalo se od ní, že se také obrátí. Ona tomu ovšem nerozuměla. Cítila určitý tlak. Vyřešila to tím, že na jedné evangelizaci „vstala na výzvu“, a byla tedy v očích ostatních „obrácená“, a vše bylo v pořádku. Dala se rovněž pokřtít, nicméně říkala mi, že křest pro ni nebyl tak významný krok jako pro jiné.

Nemám sebemenší pochyby, že skutečně milovala Pána a že mu byla věrná a současně od něj čerpala sílu, nejvíce snad, když byla v padesátých letech několik měsíců vězněna.

Jelikož znala ten tlak prostředí, snažila se mne i mého bratra vychovávat jinak, bez onoho tlaku. Kromě toho si vzala muže, který byl evangelík (Českobratrská církev evangelická), a v této denominaci zmíněný tlak neexistoval. To sice zní pěkně, problém byl v tom, že v této církvi se o obrácení a pokání nemluvilo (až na některé sbory) vůbec a na evangelikály se často hledělo spatra (a já jsem tento neblahý postoj zpočátku plně sdílel). Dnes si myslím, že maminka ve snaze na nás nijak netlačit to možná přehnala maličko na druhou stranu – o víře se u nás sice mluvilo, ale asi méně, než by bylo zdrávo.

Já jsem vedl hříšný a nezodpovědný život a přišla doba, kdy jsem narazil do zdi. Byla léta, kdy jsem se ani nepovažoval za věřícího. Bůh mne zavedl do kotelen, kde jsem pracoval jako topič, a vlastně jsem přestal počítat s tím, že jednou uplatním své teologické vzdělání.

Své obrácení jsem již vícekrát popsal v různých knížkách a článcích. Realita ale byla taková, že na rozdíl od maminky bylo pro mne uvědomění si, že bez pokání zahynu a že Pán Ježíš je má jediná naděje, něčím naprosto zásadním. Co je důležité, je zda nalezneme vztah k Ježíši Kristu a skrze něj k Bohu jakožto jeho – ale i našemu – Otci.

Dnes vím, že před okamžikem, kdy jsem Ježíše Krista přijal jako svého Spasitele a Pána, jsem tento vztah neměl. Pokud jsem vůbec o víře přemýšlel, chápal jsem ji jako mentální přitakání určitým skutečnostem, které považujeme za pravdivé. To je ovšem něco jiného, než nalezení vztahu s Bohem. Pro mne to uvědomění si, že jsem hříšný, že sám sebe nespasím, a že Ježíš se mi chce dát poznat a chce mne vést, bylo naprosto klíčové, byť rozhodující krok nebyl doprovázen nějakými silnými emocemi.

Otázka, kterou mi mnozí lidé kladli a kladou i dnes, je, na čem ta víra stojí. Jistě, teoreticky se s většinou křesťanů shodneme, že znamením toho, že patříme Bohu a že naším Pánem je Ježíš, je křest. Nicméně každý ho prožíváme jinak. Pro mne byl – na rozdíl od mé maminky – naprosto nezbytný. Ale i pro maminku to byl nesporně krok poslušnosti.

Pokud se člověk dá pokřtít na základě vlastního vyznání víry, pak si tento křest bude jistě pamatovat, ať už se nechá pokřtít v moři, v řece nebo v bazénu. Proto Pán Ježíš křest ustanovil – když se dáme poslušně pokřtít, a když tímto křtem vyznáme, že přijímáme Ježíše jako svého vykupitele a krále, můžeme si být jisti, že v něj věříme.

Znamená to snad, že po křtu už nehřešíme? Nikoli. Pokud ale neopustíme svůj vztah s Ježíšem Kristem, hřích nám vadí. Duch svatý, který si v nás učinil příbytek, když jsme činili pokání a přijali Ježíše jako svého Spasitele a Pána, nám nedá pokoj, dokud nebudeme ze svého hříchu činit pokání. Moc hříchu je nad námi skutečně zlomena, a my se stále více svých hříchů zbavujeme – tím, že je vyznáváme před Bohem a přinášíme před golgotský kříž.

Setrváváme-li na této cestě, zakoušíme to, co Pavel v listu Římanům (8,16) vyjádřil slovy: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Jak? Prostě víš, že víš, že víš. Jistotu spasení ti dává pouze Duch Boží. Prostě věříš. Tuto jistotu ti nemůže dát otec či matka, kmotr či kmotra, přítel či přítelkyně, kazatel nebo kněz, a nemůžeš ji mít založenou ani na tom, že už nehřešíš a místo toho konáš dobré skutky. Spásu – jako všechny podstatné věci od Boha – přijímáme vírou. Je to dar, nikoli odměna.

A náš život je naplněn vděčností.

Někteří lidé na jistotu spasení reagují velmi negativně. „To nemůžeš vědět! To se pozná až na Božím soudu! Mluví z tebe pýcha!“ Jiní lidé nepřistoupí k Večeři Páně, a když se jich zeptáte proč, odpoví: „Ještě nejsem hoden…“ Odpovídám: Až budeš mít pocit, že jsi hoden, tak k Večeři Páně nechoď. Ta je určena těm, kdo poznali, že nejsou hodni.

  1. prosince 2024

O modlitbě v jazycích

Posted on by Dan Drápal

Modlitba v jazycích bývala v naší zemi – a nejen v ní – velmi kontroverzním tématem. Dokonce jsem slyšel o jednom evangelikálním sboru, v němž kandidáti na členství museli podepsat, že nikdy nemluvili jazyky. Nějaká poklidná rozprava na toto téma byla velmi vzácná, skoro nemožná.

Dnes je jiná doba a mnohé sbory různých denominací snáze přijímají skutečnost, že nemáme na vše stejné názory, že některým místům Písma rozumíme odlišně, ale také že teologické rozdíly nás nemusí nutně rozdělovat. Jistě, jsou určité pilíře, které nesmíme opustit: Ježíš jako Boží Syn, Spasitel a Pán, autorita Písma, které nám přináší život, nezbytnost pokání…

Josef Bajzík je hlavním vedoucím iniciativ Connect Disciples a Národní probuzení. Od roku 2020 vydává brožurky pojednávající o základních tématech charismatické teologie i životní praxe. (Tyto spisky jsou volně ke stažení na adrese connectdisciples.eu/publikace/) Nedávno vyšla poslední z jeho prací, nazvaná Jinými jazyky budu mluvit k tomuto lidu s podtitulem O modlitbě v jazycích a jejich výkladu. Podobně jako jiné Bajzíkovy knížky i tato je založena na biblických místech, pojednávajících o daném tématu. Knížka se věnuje všem biblickým místům, na nichž je o jazycích řeč, a vysvětluje, jakou hrají jazyky roli a jaký je jejich význam. V závěru popisuje několik situací, v nichž v jeho životě sehrály jazyky důležitou roli. Víc vám nebudu prozrazovat – jistě si o nich přečtete, budete-li chtít. Dovolím si pouze přidat jednu vlastní zkušenost, kterou Josef Bajzík naštěstí nemohl prožít: Za komunistů jsem byl mnohokrát volán k výslechu na StB. Prvně ještě na studiích, pak během dvouleté vojenské služby, a pochopitelně i v době, kdy jsem působil jako vikář Českobratrské církve evangelické. Ty výslechy byly samozřejmě nepříjemné. Estébáci měli ve zvyku předvolat mne na osmou hodinu dopoledne, ale pak mě nechali třeba dvě hodiny čekat, než začal výslech. Tyto hodiny čekání nebyly nijak příjemné, ale když jsem se během nic potichu modlil v jazycích, byla to velká úleva. A zcela potichu jsem se mnohdy modlil i během samotného výslechu.

Duch svatý si vždycky nějak poradí. Musím se přiznat, že po jejím přečtení jsem se začal modlit v jazycích více než dříve, alespoň v poslední době.

Knížka má 145 stran a je zdarma ke stažení na již uvedené adrese connectdisciples.eu/publikace/. Na této adrese si můžete knížku rovněž objednat v papírové podobě.

Dan Drápal

  1. prosince 2024

Přímluvy za špatné lidi

Posted on by Dan Drápal

V poslední době jsem zveřejnil několik článků, které se přímo nebo nepřímo týkaly odpuštění a přímluv za lidi postavené v autoritě. Někteří z mých čtenářů vyslovili téměř nadšený souhlas, ale jiní vyjádřili hluboký nesouhlas.

Některé z těchto článků se týkaly širších politických a historických souvislostí, jiné spíše vztahů na té nejintimnější rovině, tedy vztahů mezi manželi, případně mezi rodiči a dětmi.

Otázku odpuštění považuji za velmi – dokonce smrtelně – vážnou. Stačí si uvědomit, že když se modlíme Modlitbu Páně („Otčenáš“) a odříkáváme slova „odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům“, implicitně se modlíme: „Neodpouštěj nám víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ A je dobré rovněž meditovat nad 18. kapitolou Matoušova evangelia, která obsahuje podobenství o dvou dlužnících. A pokud máme problém s odpuštěním, je dobré se zamyslet nad tím, co a kolik toho Bůh odpustil nám.

Mám obavy, že se teď budu trochu opakovat. Popíšu zážitek, který mne formoval a který jsem možná už vícekrát zmínil. Pokud to znáte, odpusťte mi stařeckou repetitivnost.

Bylo to v době, kdy jsem měl za sebou bolestný rozvod. Obrátila se na mne jedna žena, matka tří dospívajících dětí, kterou právě opustil manžel. Byla na tom zle fyzicky, duševně i duchovně. Za tři měsíce zhubla o patnáct kilo. Vnitřně jsem se s ní ztotožňoval a cítil jsem pobouření nad jednáním jejího manžela, který ji hanebně opustil a našel si jinou a mladší. Vedl jsem ji k Pánu, ale když jsme klekli k modlitbám, vnímal jsem velmi silně, jako by ke mně mluvil Pán: „Pozor! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích.“

Rázem jsem pochopil několik věcí. Předně, že naším problémem ve vztahu k Bohu není hřích žádného jiného člověka. Ano, jednání manžela oné ženy bylo hanebné, o tom žádná. Nicméně pokud si ona neuvědomí, že jejím problémem jsou její vlastní hříchy, a že i ona potřebuje smíření s Bohem, není jí pomoci. Můžeme jí projevovat soucit, ale ke spáse a k trvalému pokoji jí nepomůžeme, dokud nebude činit pokání. To jí pak dá sílu vyrovnat se s jeho ostudným jednáním.

Platí to i na „mezinárodní“ rovině. Když jsem zmínil smíření s Němci, odepsal mi jeden čtenář, že dle jeho názoru nečinili Němci dostatečné pokání. Ihned jsem si uvědomil nebezpečí této reakce. Naším problémem je náš hřích – nikoli hřích Němců. Je to náš hřích, který nás odděluje od Boha, a to i tehdy, kdyby objektivně byla devadesátiprocentní vina na Němcích a desetiprocentní na nás. Ale už takové procentuální vyjádření je problematické. Kdo jsme my, abychom to posoudili?

Písmo nás nenechává na pochybách, že je jen jeden oprávněný soudce, a že všichni musíme stanout před soudnou stolicí Kristovou. Když někomu odpouštíme jednání, kterého se někdo dopustil vůči nám, pak nám k tomu dává sílu vědomí, že spravedlnosti bude nakonec učiněno zadost, a že Bůh je soudce naprosto spravedlivý. Představme si sami sebe před soudnou stolicí Kristovou, nepředstavujme si tam svého manžela či souseda.

Jeden bratr, který to jistě myslí dobře, a který se domnívá, že církev by měla být aktivistická ve směru, který on považuje za správný, mi napsal, že se rozhodně nebude modlit za Donalda Trumpa. Chápu jeho rozhořčení, nicméně mám dojem, že hříšníci potřebují více modliteb než spravedliví. To, že se někdo modlí za hříšníka, neznamená, že schvaluje jeho hřích. Tento bratr uvažuje na rodině politické; zhruba ve stejné době mi napsala jedna rozvádějící se sestra, kolika hříchů a zrůdností se její manžel dopustil. Modlit se za něj pro ni vůbec nepřipadá v úvahu. Jak bych vůbec mohl něco takového chtít?

Chápu, že odpouštět je někdy velice těžké. Jednou jsem také měl období, kdy jsem se za jednu osobu nemohl modlit. I o tom jsem s nebeským Otcem mluvil a měl jsem pocit, že mi říká, že nějakou dobu se za toho člověka modlit nemusím, ale že to není definitivní stav. Asi po půl roce už mi „šlo“ tomuto člověku žehnat. Je to už třicet let a vidím tam pozitivní posuny.

Ostatně, mám za sebou mnoho let modliteb za Gustáva Husáka. Nemám tedy problém přimlouvat se za Petra Pavla i za Petra Fialu. A všímám si, že křesťané, kteří si tuto otázku neprobojovali na modlitbách, bývají někdy velice frustrovaní. Fakt je lepší se přimlouvat než se zaobírat nedostatky těchto politiků.

Vím i o tom, že někteří lidé, kteří například prošli mučením, říkají, že v současné chvíli je pro ně velice těžké odpustit svým trapičům. Rozumím tomu, a přece jim ze srdce přeji, aby odpustit mohli. Odsuzovat je nemohu – zakusili utrpení, které si ani nedokážu představit. Nicméně Pán Ježíš odpustil i z kříže. „To byl ale Pán Ježíš,“ může někdo namítnout. Ano, ale Štěpán kráčel v Ježíšových šlépějích a také odpustil těm, kdo ho kamenovali. A podobně odpustili nelidské zacházení i manželé Wurmbrandovi.

Nemáme právo po lidech vyžadovat, aby odpustili různá zvěrstva. Nicméně meditujme raději nad Ježíšem a nad Štěpánem, než abychom naslouchali jedné části křesťanů, jak si stýská na tu druhou. Odpuštění je možné, je to cesta Kristova, a je osvobozující. A není to schvalování zla.

  1. listopadu 2024

Nadpřirozené jevy

Posted on by Dan Drápal

Mohl bych psát o zázracích tělesného uzdravení, ale o těch jste patrně sami slyšeli, nebo je dokonce i viděli. A přes pětačtyřicet let žiji v jednom dlouhém finančním zázraku, ale o tom psát nebudu; někdo by mohl usoudit, že jsem kazatel prosperity, a to bych velmi nerad. A tak jsem vyhrabal v paměti jeden zvláštní zázrak, který jsem zakusil na počátku maninského probuzení.

Bylo to o jedné neděli, tuším v roce 1980. Tehdy jsem téměř každé nedělní odpoledne trávíval na návštěvách v nemocnicích. Dopoledne byly evangelické bohoslužby – tehdy jsem ještě kázal v taláru. Místnost byla plná a z poslední řady se ozývaly výkřiky „Haleluja!“, „Chvála Pánu!“. Po chvíli jsem poznal, že se jedná o Matěje L. (Jméno pro jistotu měním, i když dotyčný je již po smrti.) Věděl jsem, že se léčí na psychiatrii s bipolární poruchou, a domníval jsem se, že je v manické fázi.

Protože jeho výkřiky rušily, přerušil jsem kázání a požádal jsem ho, aby byl zticha, a že si později popovídáme. Naštěstí poslechl. Jelikož právě na tu neděli jsem se do žádné nemocnice nechystal, nasedl jsem odpoledne na kolo a vyšlapal jsem kopec na Letnou, abych Matěje navštívil. Když mi otevřel dveře, po několika větách jsem poznal, že je to skutečně manická fáze, která od dopoledne značně zesílila. Podivné bylo, že na mě najednou padla neuvěřitelná únava. Rychle jsem se rozloučil a doma jsem si hned lehl a vzápětí usnul. Zhruba po deseti minutách jsem se probudil, čerstvý jako rybička.

Za dalších pět minut zvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva anglicky mluvící muži. Nevím, jak se jmenovali, i když u jednoho tuším, kdo to byl – známá křesťanská osobnost. Já jsem ale tehdy žádné charismatické celebrity neznal, a když se mi představili, nic mi jejich jména neříkala. Řekli mi: „Bratře Dane, přišli jsme se za tebe pomodlit.“

Řekl jsem jim: „Teda, máte štěstí. Málokdy bývám v neděli odpoledne doma. Vrátil jsem se nečekaně pár minut před vaším příchodem.“

Jeden z nich se trochu zarazil a pak řekl: „Lidé se modlili za to, abychom se setkali, a Bůh nás vyslyšel.“

Pak jsme klekli a začali se modlit. Já takovou „normální“, klasickou modlitbu. Pak se modlil jeden z hostů. Nejdřív to byla také taková běžná modlitba. Ale pak najednou utichl a říkal jen: „Thank you, Lord. Thank you, Lord!“ („Děkuji, Pane. Děkuji, Pane!“) A pak měl ke mně poměrně dlouhé prorocké slovo. Za půl hodiny oba odešli.

V té době jsem už sice za sebou měl zkušenost křtu Duchem, ale v charismatických věcech jsem byl naprostý začátečník. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si ta prorocká slova nezapsal. Ale to, co si pamatuji, se naplnilo vrchovatě.

Byl to zázrak, že jsme se vůbec setkali. Bůh se zvláštním způsobem postaral o to, abych byl doma, až tito dva bratři zpoza Velké louže zazvoní. Chcete-li, můžete říci: „To byla jen souhra náhod.“ Já nemám potřebu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. O ten vlastně nešlo – šlo o to, aby ti dva vyřídili proroctví, které pro mě začalo hodně znamenat až po určitém čase, kdy bylo jasné, že se začalo naplňovat.

 

Když do naší skutečnosti vstoupí Bůh

Jeden z významných zázraků uzdravení (popsal jsem ho v brožurce „Jak to všechno začalo“) byl pro mě formativní: Šlo o zlomenou pánevní kost malé holčičky, která po modlitbách zlomená nebyla. Rodiče, tehdy ještě v zázraky nevěřící, se ptali nezávisle na sobě dvou lékařů, jak je to možné. Oba prý pokrčili rameny a dali zcela nekompatibilní vysvětlení; netajili se tím, že je to pro ně záhada.

Když jsem to později promýšlel – v době, kdy už jsem zázraků zakusil mnohem více –, dospěl jsem k názoru, že pro jevy, jimž nerozumíme, hledáme vysvětlení, které nám dovoluje náš světonázor. Zde je ale velké nebezpečí: Může se stát, že pro to, co jsme prohlásili za zázrak, se najde nějaké zcela přirozené vysvětlení. Doporučuji, abychom to předem připustili. Uvědomme si, oč vlastně jde. Když jsme se modlili za onu čtyřletou holčičku, nemodlili jsme se primárně za to, aby se stal zázrak. Modlili jsme se, aby nemusela strávit tři měsíce v sádrovém lůžku.

Když se modlím za uzdravení, je mým hlavním motivem soucit, nikoli touha někomu dokázat, že se stal zázrak. Kdyby ti dva lékaři podali přesvědčivé a shodné vysvětlení, které by ukázalo, že tato věc má přirozené vysvětlení, nebyl bych zklamaný. Radovali bychom se tak jako tak, že Bůh naše modlitby vyslyšel.

Celou tuto problematiku můžeme redukovat na to, zda věříme v uzavřený, nebo v otevřený vesmír. Pokud je vesmír uzavřený, zázraky se nemohou dít a platí pouze to, čemu se říká přírodní zákony. Pokud věříme, že vesmír je otevřený, pak to neznamená, že přírodní zákony neplatí. Platí – jinak by nebyla věda vůbec možná. Bůh ale může do našeho života, do naší skutečnosti, vstoupit.

Kdysi mi volal jeden nadšený křesťan, že dává dohromady tým modlitebníků, který se v určitý den a hodinu bude soustředěně modlit za pacienty v jedné nemocnici. Jeho cílem bylo dokázat, že Bůh existuje a nadpřirozeně jedná. Snažil jsem se ho přesvědčit, že takhle Pán Bůh „nefunguje“.

Bůh může někoho vést k tomu, aby se zachoval jako Elijáš na Karmelu. Většinou ale zakoušíme věci mnohem všednější. V posledním týdnu jsem se modlil v nemocnici za uzdravení dvou žen. Modlil jsem se, protože toužím po tom, aby netrpěly. Nemodlil jsem se, aby se stal zázrak. A věřím, že pokud budeme motivováni soucitem a poslušností, Bůh bude někdy jednat i nadpřirozeně. Záleží na něm. Budu vděčný i za přirozené vysvětlení, třeba že zabere podávaná medikace. Modlit se je důležitější než teoreticky věřit, že Bůh může konat zázraky, ale žádný modlitební zápas nevést.

Tento článek byl psán pro listopadové číslo Života víry.

 

Blahoslavený Pavel Neústupný

Posted on by Dan Drápal

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat. „Smíření Čechů a Němců“? To by se hodilo, protože to bylo jedním z hlavních životních témat Pavla Neústupného. Ale tento článek má být hlavně o Pavlovi, ne o hlavních tématech jeho života. „Kdo je Pavel Neústupný“? To by šlo, ale zaujme potenciální čtenáře? Chtělo by to něco provokativnějšího. Nedávno jsem psal o třech rovinách pokoje a také jsem kázal o Blahoslavenstvích. „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Moderní české překlady se vzácně shodují: řecké slovo eirénopoioi překládají „kdo působí pokoj“. Myslím, že vhodnější je překlad „činitelé pokoje“, ale nebudu to rozvádět – je to článek o Pavlovi, ne o řečtině. Jsem si ovšem jist, že Pavel byl a je činitelem pokoje, nebo, trváte-li na tom, působí pokoj… a tudíž je blahoslavený. Píšu to naprosto vážně, bez jakékoli stopy ironie.

Pavel je o šest let starší než já a je na sklonku svého života. Před časem jsem četl jeho knihu Vzpomínky v její německé verzi (Erinnerungen). Nyní vychází verze česká. Obě verze obsahují řadu fotografií; česká verze jich má víc a na rozdíl od německé i v barvě.

S Pavlem jsem se poprvé setkal na Maninách počátkem osmdesátých let. Narodil se v Praze, část života prožil na východní Moravě, pak se vrátil do Prahy a v září roku 1968 emigroval do Západního Německa. Na jaře roku 1978 přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Jeho domovským sborem byl sbor Philadelphiagemeinde (později přejmenovaný na Sbor na cestě – Gemeinde auf dem Weg) v Berlíně, jehož hlavním pastorem byl Wolfhard Margies.

Pavel si nechal legalizovat emigraci z Československa, a proto mohl jezdit do své původní vlasti takřka bez omezení. Vzpomínám si velmi dobře na některé pasáže z jeho svědectví na tehdejších maninských „čtvrtcích“: „Studoval jsem celkem 17 let a stále jsem nemohl studia dokončit. Nedlouho po mém obrácení jsem měl složit rozhodující závěrečnou zkoušku. Musel jsem se naučit odpovědi na x (přesné číslo jsem zapomněl – pozn. DD) otázek. Věřil jsem, že mi Bůh pomůže školu dokončit. Začal jsem se učit, ale tu přijela jedna známá, která ještě nepřijala Ježíše. Cítil jsem, že se jí máme věnovat. Řekl jsem: ‚Bože, to jsem zvědav, jak to s tou zkouškou uděláš.‘ Věděl jsem, že to Bůh udělá. A udělal – vytáhl jsem si jedinou otázku, na kterou jsem se stačil připravit.

Pavel se tehdy vypravil do Prahy především proto, aby přivedl k Pánu svou maminku a svého bratra. A stalo se, jak se modlil. Oba přijali Pána Ježíše a chodili do sboru, byť nebyli tak horliví jako Pavel.

Nevím, kdy přesně se téma smíření Čechů a Němců stalo pro Pavla dominantním tématem. Možná to bylo od samotného počátku jeho křesťanského života; jistě to pro něj bylo důležitým tématem už v 80. letech. To bylo jedním z mnoha témat, v nichž jsme se hluboce shodovali. Různé skupinky z našeho sboru se modlívaly za Čechy a Moravu na okolních horách – na Šumavě, v Krušných horách, v Jizerských Horách, v Krkonoších, v Orlických horách i v Jeseníkách. Vyznávali jsme hříchy spáchané při poválečném vyhánění Němců a prosili jsme o požehnání. Podobné iniciativy probíhaly tehdy i mezi katolíky. Proto jsme také uvítali postoj prezidenta Václava Havla, který se Němcům za ono vyhánění omluvil. Tehdy byla jiné doba než dnes a mnozí lidé nejrůznějších politických názorů s prezidentovou omluvou nesouhlasili. My jsme se z ní radovali a modlili jsme se, aby český národ činil pokání.

Neznamená to, že bychom bagatelizovali hříchy Němců. Vycházeli jsme z poznání, že hříchy Němců jsou mezi nimi a Bohem; mezi námi a Bohem nejsou hříchy Němců, ale hříchy naše.

Vyvrcholením našich snad bylo velké shromáždění na Radobýlu. Bylo tam asi tisíc lidí; Češi byli pochopitelně v početní převaze, ale i Němců bylo hodně. Dodnes si myslím, že vyznávání a prosby za odpuštění na Radobýlu znamenaly uzavření určité kapitoly. Tento postoj zaujímali tehdy téměř výhradně křesťané. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že český národ se k této neslavné kapitole našich dějin postaví lépe, až se obrátí k Bohu. Kdo netuší, že sám potřebuje odpuštění, neví, proč by měl odpouštět.

Pavel se tomuto tématu věnoval ještě před sametovou revolucí, a ve svých mírotvorných snahách pokračoval i po ní. Dnes je situace úplně jiná – pokusím se o tom něco napsat v některém z dalších článků. Jsem si ale jist, že velkou zásluhu na změně přístupu k naší minulosti má právě Pavel a ostatní modlitebníci.

Mohl bych toho o Pavlovi napsat ještě mnoho. Uvedu jen jeden detail. Jednou jsme na jednom z bytových seminářů mluvili o přímluvné modlitbě. Já jsem – už nevím v jaké souvislosti – řekl: „To je sice hezké, ale nás [přímluvců] je málo.“ Pavel zvážněl a řekl: „Jeden starověký fyzik řekl: ‚Dejte mi ve vesmíru pevný bod a pohnu Zeměkoulí.‘ Podobně jeden skutečný modlitebník může pohnout Boží rukou.“ Tato věta byla pro mne formující.

Později se Pavel se svou ženou Irenou věnovali misii v Estonsku. Brali s sebou i mladé křesťany z České republiky; jednou s nimi byl i můj syn Ben.

Pavel je – mimo jiné – skutečný mírotvorce, činitel pokoje, a to ve jménu Ježíše Krista, a tudíž je blahoslavený.

Pokud byste si chtěli objednat Pavlovy Vzpomínky v české verzi, napište do nakladatelství Juda (knihyjuda.cz). Kniha bude v prodeji po Novém roce za 99 Kč. Německá verze v prodeji nebude, ale bude-li zájem, pokusím se zjistit, zda bude možno ji získat alespoň v elektronické podobě. Před Vánoci dám vědět. Pro ty, kdo Pavla znají, bude česká verze snad i vítaným vánočním dárkem.

  1. října 2024

Praying for the Nations

Posted on by Dan Drápal

Praying for the nations

 

During the glorious days of the Velvet Revolution (in November 1989), nobody thought of division of Czechoslovakia – at least in the Czech part of the country. I did not pay much attention to sporadic demands for Slovak independence which started to appear in the press in the second half of 1990 and during 1991. As time went by, these demands grow more and more vocal.

Czech and Slovak politicians negotiated how the future of Czechoslovakia should look like. The voices calling for full separation were relatively rare; most of the Slovak politicians wanted a sort of confederation. They spoke of confederation, but what they practically proposed was a full independence. Many people on both sides called for referendum. But how should be the question of the referendum be formulated? One of the frustrated Czech politicians, Jan Kalvoda, said that for the Czech part of the country the question should actually be: Do you want to live in one state with independent Slovakia?

The first free Parliamentary elections after 40 years of communism were held in June 8 and 9, 1990. In both parts of the state the parties created right after the fall of communism, Civic Forum in the Czech part and Citizens against Violence in the Slovak part, who united leading personalities of the Velvet revolution, won by a huge margin. In both partes of the state, the Communist party got only about 13 % of the vote.

The next general elections were held in June 5 and 6, 1992. In the meantime, several “classical” parties emerged, e. g. The Christian Democratic party or the Social Democratic party. Civic Forum and Citizens against Violence dissolved and the voters of 1990 could choose between classical political streams in 1992.

However, situation changed dramatically. In the Czech part, the Civic Democratic party, led by Václav Klaus, won decisively. In Slovakia The Movement for Democratic Slovakia, led by Vladimír Mečiar, became the leading party.

It might look like a simplification, but we can say that Czechs voted for capitalism and liberalism, the Slovaks voted for socialism and nationalism.

There was a lot of negotiations, but they led nowhere. It was Václav Klaus, not Vladimír Mečiar, who said: O. K. Let us peacefully divide the state.

On August 26, 1992, these two leaders, Klaus and Mečiar, signed a treaty dividing Czechoslovakia in two states, Czech Republic and Slovakia. The date of separation was December 31st, 1992.

My assessment was that in spring and summer 1992, it was only about 10 % Czechs who wanted the division, and about 30 % of Slovaks. But about a year after, I think 90 % Czechs supported the move, and I would say only about 70 % Slovaks. But this was my assessment – I might have been wrong.

On both sides, many called for a referendum. When Mečiar and Klaus announced the division of Czechoslovakia, many protested that the move is illegal without a referendum.

The Role of Christians

There might be some evangelical Slovaks who wanted the divorce of the two nations, but they were not very vocal. In fact, I do not remember any non-Roman Catholic personality who was in favour of the separation. But generally speaking, the whole question was not very much discussed. We more or less waited what the outcome will be.

At the same time, we followed the developments in the Balkans, and we were horrified about the atrocities which the Croats and Serbs inflicted on each other.

In July 2-4, 1992, a big Christian conference was held in the Palace of Culture, which was built in the 1980s for the Communist Party congresses and other big events. The tradition of these conference started in summer 1988. The next year, still under the communist rule, the conference took place in the Palace of Culture. It was a miracle that the conference could be held there. God answered our prayers. We experienced that when God opens the door, nobody can close it. In the first half of the 1990s the conference was held there; later we could not afford to be there as the rent sky-rocketed. These conferences were held in July every year until 2023, when they were discontinued.

These conferences were organized by Christian Mission Society, an interdenominational organization established right after the fall of Communism. The Christian Mission Society (In Czech Křesťanská misijní společnost or KMS) was led by 5member “Close committee” of which I was a member. I do not know who was supposed to be a speaker on that particular day. But we (i.e. Close committee and many others) felt that we should change the programme and make a spiritual covenant stating that the Czech and Slovak Christians will not be divided.

What prompted this change of programme?

In the evening news the previous day it was announced that Slovak National Council did not vote for Václav Havel as president of the federal Czechoslovakia. According to the then valid constitution, the federal president had to get a majority of votes in both the Czech and the Slovak National Councils as well as in the federal Parliament. Václav Havel was elected by a huge margin in the Czech National Council and in the Federal Parliament. There was no other candidate (with exception of Miroslav Sládek, leader of the tiny Republican Party. Don’t be misled by this name. He was an outright fascist who did not have a chance.)

After this vote in the Slovak National Council it was clear the Czech and Slovaks will not live together in one state. But it was not clear what is going to happen. The situation could easily take “the Balkan turn”.

Now back to the conference.

About 1550 Czechs and 200 Slovaks were present. We declared the covenant and prayed for the country. On the platform, Czech and Slovak leaders embraced each other and the participants of the conference followed and did the same. Then the leaders prayed individually.

Somehow we felt that the divorce is inevitable. One leader (not one of the five leaders in the Close Committee) prayed emotionally against the division, but we felt it was inappropriate at that moment. His prayer will not be answered.

We did not have the authority to pray that the division would not take place. But we could pray that the divorce would be peaceful, without violence. And God answered this prayer. The relationship between the two nations did not suffer at all. In all polls, the Slovaks are the closest nation for the Czechs and Czechs are the closest nation for the Slovaks. It is true on the political level, too. The first visit of the newly elected Czech president is in Bratislava and the newly elected Slovak president goes to Prague, even if they have different political orientation.

I think that in these special situations it is very important to understand, what mandate we have. The Christian Conference in the Palace of Culture in 1992 was predominantly an evangelical affair, though many Roman Catholics and mainstream Protestants participated, too. But it cannot be said the attendees of this conference were a representative sample of Czechoslovak Christianity. Nevertheless, I had a very strong feeling that we have spiritual authority to make that covenant of brotherly love. On the other hand, we did not have the mandate to change the course of history and “un-pray” the divorce of these two states.

During that very day (I think it was on July 3rd) TV crew visited the Palace of Culture.  I and Evald Rucký  from Jednota bratrská (known in the West as Moravian Church) were interviewed and the interview was broadcast in TV evening news. We spoke about the unity of Czech and Slovak Christians. The whole atmosphere was so different from what was going on in the Czechoslovak society. There was gloominess and fear in the secular sphere, but there was assurance and joy among the Christians.

On July 17, 1992, The Slovak National Council (Slovak Parliament) declared “sovereignty”. It was just a political declaration with no legal consequences whatever. After that it was clear after this move, that the divorce is unavoidable. It was actually decided already on July 2nd. On the very same day (July 17), Václav Havel, President of the Czechoslovak Federal Republic, resigned. He said that he does not want to be a President of the state which is falling apart. The atmosphere in Prague – and in whole Czechoslovakia, was gloomy.

Nevertheless, the prayers of the Christians were answered. The division was not only peaceful (without a single shot), but unexpectedly successful. And the relationship of the two nations became better and better.

**

The Reconciliation Conferences

From January to April 1992 I was with my wife and our one-year old daughter in Fort Collins, Colorado, as an intern in the big Vineyard Fellowship church. There were two other couples doing their internship at the same time, both from our part of Europe. One couple was from Austria, the other one from Hungary. As we talked, we came to the conclusion that most of the problems of our nations have their root in Austria-Hungary not being properly buried. Few years later I organized a conference in Prague in hope to “pray through” this issue.

This conference took place in Prague on February 7-10, 1994. The conference was organized by Christian Mission Society and by International Fellowship of Intercessors led by Johannes Facius. It was a small-scale conference for several dozens intercessors, one of them was James W. Goll, one of the Kansas City prophets, who had a special relationship with Czechoslovak Christians. Conference was attended by 80 leaders and intercessors from 13 countries.

Nevertheless, the development was different than I expected. The participants were predominantly from Austria-Hungary, with the exception of Johannes Facius and the American prophets. But the conference did not deal only with the past. On Wednesday Feb 9 we prayed most of the night for the Serbs accepting the ultimatum by NATO demanding withdrawing the Serb artillery bombarding Sarajevo for many months. God answered our prayers and the Serbian artillery withdrew. At least for that time the bombing was averted. It was a pity that only one Serbian and one Croatian pastors were present. (However, there were 5 other participants from Croatia present, but not any leaders.)

All this is history now. I consulted this article with several other people, but in spite of that my memory could have failed me. If you were one of the participants, let me know if I have made some mistakes.

I am convinced that prayer is much more important than most of the Western Christians think.

Dan Drápal, summer 2024