Dějinný zlom III

Posted on by Dan Drápal

V úvahách nad otázkou, proč lidé v západní civilizaci mají málo dětí, jsem se zatím pohyboval v rámci běžného sekulárního diskursu: Zmiňoval jsem nedostatek bydlení, chybějící zařízení pro předškolní děti, nárůst neplodnosti, strach z budoucnosti atd. Toto vše přispívá k dramatickému poklesu porodnosti. Většinou se jedná o statisticky kvantifikovatelné faktory, o nichž nemůže být a zpravidla také není sporu. Zabývají se jimi politici, sociologové, publicisté a další. Spory jsou nanejvýš v otázkách, co je hlavní příčinou, jaká je váha jednotlivých faktorů a především jak situaci řešit. Až v závěru druhého článku jsem zmínil, že demografický pokles souvisí s opuštěním Božích řádů. Teď tuto myšlenku rozvedu a zmíním faktor nejdůležitější.

Tím nejdůležitějším faktorem je ztráta toho, čemu říkám transcendentální zakotvení. Ano, mám na mysli víru v Boha.

Dalo by se říci, že tato teze je prokázána už tím, že věřící lidé mají více dětí. A bylo by chybou domnívat se, že se to týká jen křesťanů. Naopak, týká se to i muslimů a Židů. Muslimové měli donedávna mnohem více dětí než křesťané – proto si před několika lety mohl turecký prezident Tayyip Erdoğan dovolit říci, že muslimové porazí křesťany nikoli samopaly, ale dělohami. Od té doby ovšem porodnost muslimů výrazně poklesla. Naopak Izraelci hlásící se k judaismu jsou jediným národem západní civilizace, který trvale překonává reprodukční laťku.

Musím ale upozornit, že pod „věřícími lidmi“ mám na mysli nikoli lidi hlásící se k určité církvi či k určitému náboženství, ale lidi, na nichž je patrné, že jejich život je nějak jejich náboženstvím ovlivněn. Lidi, kteří sice věří v „nějakého boha“, ale pokud by se modlili, jejich modlitba by zněla asi takto: „Pane bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“ Vracím se tak k původní myšlence: U těchto „něcistů“, jak je trefně nazval Tomáš Halík, nelze o transcendentálním zakotvení mluvit.

Chybí-li víra v Boha – tedy ne víra v jeho „existenci“, ale přesvědčení, že je Pánem vesmíru, který má určité záměry jak s tímto vesmírem, tak s každým jednotlivcem – lidé tápou, pokud jde o jejich identitu. To je jasně patrné, ať už si o identitě člověka myslíme cokoli. Vím, že jsem Boží syn – to je moje základní identita. Nemusím řešit otázku, zda jsem muž nebo žena. Život mi nepřipadá nesmyslný, protože vím, že Bůh mi dal určité poslání. Od mé základní identity se pak odvíjejí dílčí identity: Jsem manžel, otec, dědeček, bratr, švagr, strýc, člen křesťanského společenství v Jeseníku, občanem města, občanem státu, jsem Čech a Evropan. Všechny tyto identity do sebe nějakým způsobem zapadají, prolínají se a doplňují.

Při formování mé identity hráli klíčovou úlohu moji rodiče i prarodiče, později moji učitelé a přátelé, bratři a sestry z křesťanského společenství.

Toto hledání a utváření identity nebylo nějak lineární. Ačkoli jsem měl skvělé předpoklady k tomu, abych během puberty a v rané dospělosti neutekl „do světa“, této možnosti jsem nevyužil a musel jsem si prožít svou fázi „marnotratného syna“, čímž jsem si výrazně zkomplikoval naplňování toho poslání, které mi Bůh připravil. Bůh si však – ve své lásce, milosti a moudrosti – dokáže použít i našich pádů, aby se v našich životech oslavil.

Bůh miluje mne – a miluje i mé nepřátele. To mi umožňuje přistupovat s úctou i k lidem, kteří mě třeba pomlouvají, protože i oni mohou nalézt svou identitu Božích synů a dcer.

V Písmu se píše, že celé stvoření očekává zjevení synů Božích (Římanům 8,19). Pokud třeba jen pět procent lidí najde svou identitu v Bohu, mohou zabránit rozkladu společnosti, podobně jako sůl zabraňuje rozkladu.

Sodoma mohla být zachráněna, kdyby se v ní našlo deset lidí hledajících Boha. I západní civilizace by mohla být zachráněna.

Mám šest dětí a (zatím) pět vnoučat. Než jsem se odstěhoval z Prahy, chodíval jsem jednou týdně vyzvedávat jedno či více vnoučat do školky a pak do první či druhé třídy. A mohl jsem v klidu pozorovat, jak se chovají děti, když je přijde ze školky vyzvednout maminka nebo babička, případně dědeček, a jak se chovají, když pro ně přijde chůva. (Přirozeně, jsou výjimky. A každé dítě je jiné.) I u naší Terezky se pokus dát ji do školky už od dvou let nepovedl. O rok později ale už byla ze školky nadšená.

Pro malé dítě je týden dlouhá doba. Natož měsíc. Do dvou let dítěte potřebuje dítě maminku neustále vidět. Vnučka snesla, abych si s ní hrál, ale jakmile maminka odešla z místnosti, byla neklidná a po chvíli se rozplakala. Někteří progresivní rodiče by asi usoudili, že to je nutné překonat – dítě si má na život bez maminky zvyknout. Jinak bude bázlivé.

Paradoxně, pravý opak je pravdou. Kde má dítě v nejútlejším věku jistotu, že maminka je nablízku, tam bude v pozdějším dětství mnohem jistější a samostatnější.

Proč toto sáhodlouhé povídání o nemluvňatech? Protože mnozí dnešní dospělí vyrůstali bez této jistoty blízkosti maminky. Sami v dětství vyrůstali v nejistotě, a tudíž si nejsou jisti, zda by péči o vlastní děti zvládli.

V manželství se dva lidé cele dávají sobě navzájem. A přijdou-li děti, potřebují, aby do nich oba rodiče pumpovali nějakých let osmnáct let lásku. A má-li vyrůst zdravý muž či zdravá žena, potřebuje dobrý vzor.

Naše společnost ovšem vyznává mantru, že žena musí stačit jak děti, tak kariéru. Nemusí. A ani nemůže. Dokud tuto mantru vědomě neodmítneme, bude to s naší demografií takové, jaké to je.

To opravdu nemá žena právo na kariéru? Ne, nemá. Jako nemá právo na dítě. Ale případné dítě má právo na lásku obou rodičů.

Nicméně mám i dobrou zprávu. Znám už celou řadu manželů, kteří se cele dali dětem a děti už vylétly z hnízda. Průměrný věk dožití se celosvětově od roku 1900 více než zdvojnásobil. Pokud je rodina zdravá, pak má žena od nějakých pětatřiceti let „volno“ a v naší zemi, v níž je průměrný věk dožití necelých 80 let (u žen dokonce 82), to znamená, že má ještě větší část života před sebou. Dřív to takové nebylo. Takže… i na kariéru bude ještě dost času.

Zastánci současného paradigmatu ovšem namítnou, že ženě ve špičkových vědeckých oborech mezitím ujede vlak.

Takže jde konec konců o to, na čem nám nejvíc záleží. Zdali na kariéře, nebo na dětech. Pokud na kariéře, pak je přirozeným důsledkem klesající porodnost. Prostě nemůžeme mít všechno. Ale mít velkou rodinu je nádhera a dobrodružství. A pochopitelně i spousta starostí. Ale jak říkaly naše babičky, co nic nestojí, za nic nestojí. Děti nás stojí hodně. Někdy i kariéru.

28. června 2026

Paradoxy české dobročinnosti

Posted on by Dan Drápal

Už téměř osm let žiju v Jeseníku, kam jsem se přestěhoval z Prahy. V Praze jsem zažil velké povodně v roce 2002 a pak o něco menší v roce 2013. A samozřejmě jsem sledoval velkou povodeň, která postihla zejména Moravu v roce 1997.

Jesenicko bylo těžce zasaženo jak povodní z roku 1997, tak povodní v roce 2024. Prakticky při všech těchto katastrofách reagovaly příslušné orgány (policie, hasiči, pojišťováci, orgány místní samosprávy) pohotově, rozumně a obětavě. Patrně by se našla i nějaká selhání – nežijeme v dokonalém světě. Obecně se ale dá říci, že prakticky okamžitě po katastrofě se lidé jali pomáhat postiženým, a to jak nejbližším sousedům, tak i postiženým lidem ve vzdálenějších oblastech. I do Jeseníku přijela prakticky vzápětí řada dobrovolníků – provizorní ubytování našli v prostorách místního Křesťanského společenství. Našel se dostatek lidí, kteří nečekali, až postiženým spoluobčanům pomůže „stát“. Pustili se do díla hned.

Chci v tomto článku upozornit na tři skutečnosti. První z nich je, že Češi jsou jako národ velice štědří a ochotní pomáhat blízkým i vzdáleným. Když někde propuknou požáry, čeští hasiči vyrazí s hasičskými vrtulníky, hned jakmile dostanou povolení od státu, o který jde. Když je třeba hledat lidi zavalené při zemětřesení, kynologové se psy vycvičenými na vyhledávání obětí nabídnou kvalifikovanou pomoc bez jakéhokoli otálení. Když udeří gigantická a ničivá tsunami, přispívají Češi především finančně.

Slyšel jsem z úst povolaných, tedy od lidí pracujících „v oboru“, že Češi jsou obětavější než kdokoli jiný z našich sousedů. Potud tedy pozitiva. Když se člověk o této obětavosti dozví, pocítí hrdost, a v někom se možná zrodí rozhodnutí přidal se k těm, kdo již pomohli. Příklady táhnou.

To je tedy první zjištění. A je veskrze pozitivní.

A přece by se našlo jisté „ale“.

Ano, Češi jsou štědří, ALE v řadě případů velice přísně rozlišují, zda se nějakou katastrofou postižený člověk dostal do své šlamastyky opravdu bez svého zavinění, nebo zda si za své trápení z menší či větší části „může sám“. Uvažují třeba takto: „Tornádo, které zničilo ves Troubky, místní obyvatelé zastavit nemohli. Tudíž jim štědře pomůžeme.“

Jinak ovšem reagují, pokud nějaká komunita pomáhající lidem na drogách prosí o příspěvek na svůj provoz. „Jsou to přece feťáci, ti si za to mohou sami. Neměli si s drogami začínat.“

Pokud se hovoří o pomoci lidem postiženým válkou nebo nějakou přírodní katastrofou, uslyšíte dříve nebo později – a spíše dříve než později – sousloví „za peníze daňových poplatníků“. A většinový postoj je zhruba tento: „Když myslíte, tak si těm lidem pomáhejte. Ale ne za peníze daňových poplatníků.“ Nevysloveným předpokladem je, že např. pomáháme-li Ukrajincům, respektive spíše Ukrajinkám, okrádáme naše vlastní chudé důchodce.

Podílel jsem se na pomoci iráckým křesťanům v rámci projektu Generace 21. Tato snaha vyvolala velkou kritiku, a mnozí lidé, včetně některých předních politiků, tvrdili (bez jakékoli snahy ověřit si, zda tomu opravdu tak je), že tak činíme „za peníze daňových poplatníků“. Pro nás byl ale zásadní – a, chcete-li – ideologický přístup, že nechceme, aby se na této pomoci podílel stát. (Samozřejmě, úplně stát vyloučit nešlo. Neplatili jsme například zaměstnance ministerstva vnitra, kteří měli s prověřováním těchto uprchlíků pochopitelně nějakou práci navíc.) Chci tím jen upozornit na to, že převažující postoj veřejnosti byl, že pomáhat za peníze daňových poplatníků není košer, a pokud tak někdo činí, zaslouží spíše pohrdání.

Češi tedy hodně přemýšlejí, zda si ti, kteří potřebují pomoc, tuto pomoc zaslouží. Ten postoj není zásadně špatný. Lidem se nelíbí, když někdo ochotu druhých zneužívá. Mně se to taky nelíbí. Je tu ale jeden velký problém. Naše rozhodnutí, zda někomu pomůžeme nebo ne, často není kvalifikované. Chci tím říci, že lidé někdy vyslovují ostré soudy, aniž by znali dostatečně fakta, nebo soudí podle dat neúplných. Například je rozšířená představa, že sociální dávky jsou ve značné míře zneužívány. Proto se občas v programech politických stran vyskytuje předvolební slib typu „zamezíme zneužívání sociálních dávek“. Když ale namítnete, že těchto podvodníků (ano, skutečně existují) je naprosté minimum, zatímco třetina lidí oprávněných nějakou dávku čerpat, ji nečerpá, protože ani nevědí, že by mohli, uslyšíte možná tento argument: „Ale já znám někoho, kdo …“. Ano, taky znám někoho takového. Jistě, odhalujme podvodníky, ale z hlediska přínosu do státní kasy půjde o minimální částky.

Od března do léta 2022 u mne bydlela Ukrajinka se sedmnáctiletým synem. Jednou se konalo setkání místních podnikatelů s Ukrajinci, kteří zde našli útočiště. Byla tam i Olena, co u mě bydlela. Přišlo několik desítek Ukrajinek, schůzka to zřejmě byla plodná, ale v určitém okamžiku se tam objevila Ukrajinka, která byla silně podnapilá. Olena se vrátila domů zcela zdrcená: „To se zase Ukrajinci předvedli, taková ostuda!“ A dovedu si představit komentáře nepřejících. Co platno, že to byla jedna žena ze sta! Ta jediná Ukrajinka asi vstoupila do povědomí mnohých. O celkovém postoji Ukrajinců to nevypovídá vůbec nic.

První zjištění: Češi umí být štědří. Dokonce mimořádně. Druhé zjištění: Nejsou příliš ochotni pomáhat lidem, kde by mohlo být objektivně nebo hypoteticky sebemenší zavinění. A nyní třetí – ne snad zjištění, nýbrž konstatování: Vláda v roce 2026 velmi výrazně omezila rozpočet na zahraniční humanitární a rozvojovou pomoc a snížila financování řady programů, což humanitární organizace ostře kritizují. Dostali jsme se tak v míře zahraniční pomoci na poslední místo v Evropě. Z plánovaných a již přislíbených 750 milionů korun zůstalo pro všechny humanitární organizace 50 milionů. Pomoc Ukrajině byla zastavena úplně.

Ano, stojím o to, abychom dosáhli vyrovnaného rozpočtu. Vím, že je potřeba šetřit, kde se dá. Ale stejně hluboce jsem přesvědčen, že omezení pomoci by nemělo dopadat na ty nejslabší, a že ústup z pracně vybudovaných pozic v chudých částech světa je tak trochu mezinárodní ostudou. A zní mi v uších jedna věta z biblické knihy Přísloví: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nemajetným slitovává“ (19,17). Konec konců, záleží na Hospodinově požehnání. To je ovšem faktor, s nímž málokdo počítá. Přitom je rozhodující.

6. června 2026

Smíření a nesmíření

Posted on by Dan Drápal

Už od dětství jsem měl zájem o zeměpis a dějiny. Nepamatuji se, které všechny knihy jsem tehdy četl. Jistě to byly i nějaké knihy o nedávných dějinách, a tak jsem si pamatoval, že za holocaustu (tehdy to bylo slovo relativně nové) zahynulo na šest milionů lidí, a jistě jsem viděl taky nějaké statistiky, kolik žilo v tom či onom státě Židů před válkou a kolik se jich tam vrátilo po válce. Taky jsem pochopil, že Poláků zahynulo za druhé světové války více než Čechů, nebo že maďarští Židé byli vražděni až v posledních letech války. A takových střípků bych mohl jmenovat hodně.

​Někdy v první polovině 80. let jsem teprve zaregistroval informaci, kolik Němců zahynulo při násilném odsunu, a kolik jich zahynulo vyčerpáním, hladem a nemocemi po odsunu, tedy na již německé půdě. A dost mě to rozhodilo.

​Když jsem se obrátil a když jsem se stal pastorem, bylo mi jasné, že ať už se jedná o jednotlivce nebo o národy, leží mezi Bohem a námi náš hřích, nikoli hřích toho druhého nebo těch druhých. Jinak řečeno, mezi Němci a Bohem ležel či leží hřích Němců, mezi  mnou a Bohem leží hřích můj (ne tedy hřích člověka, který mi ublížil) a mezi Čechy a Bohem leží hřích Čechů, nikoli Němců.

​Pokud tuto pravdu pochopíme, dojde nám, že je zcela nepatřičné velikost hříchu srovnávat. Pokud se manželé rozvádějí, může být z deseti procent vina na straně muže a z devadesáti procent na straně ženy. I v takovém případě ale musí muž řešit svých deset procent. Když se zaměří na devadesát procent své manželky, ocitá se jako příslovečná veverka v mlýnku a bude se neustále vracet k otázce, kdo za to může.

Tento postoj neznamená, že relativizuji vinu Němců. Snažím se tím vysvětlit, proč mi vadí především hřích náš. Ano, Němci rozbili předválečné Československo. Kdyby k tomu dostali příležitost, patrně by Čechy vyhubili, podobně jako vyhubili miliony Židů.

Když mi to došlo, začali jsme se s mladými lidmi z našeho sboru modlit na horách – v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných horách i jinde – a vyznávali jsme vinu za hříchy, které jsme způsobili Němcům.

Byl jsem přítomen na mnohých shromážděních, kde jsme se s Němci navzájem omlouvali. Slyšel jsem od mnoha Němců prosbu o odpuštění a touhu po smíření. Teď, s odstupem času, vím, že tato touha po smíření jela jakoby po dvou kolejích – katolické a evangelikální. V poslední době už se tyto koleje pomyslně spojily. Víme o sobě navzájem. Smíření s Němci je jednou z oblastí, kde můžeme bez vážnějších problémů spolupracovat.

Pro mne byly určitým mezníkem modlitby na Radobýlu v létě 1996. Bylo tam tehdy několik stovek Čechů a asi stovka Němců. Velkou zásluhu na této akci měl Čech žijící v Německu Pavel Neústupný.

Prezident Václav Havel se jednou Němcům za krutosti páchané při odsunu omluvil, ale hned to „schytal“. Byla sice uzavřená česko-německá smlouva, ale velká část obyvatelstva zůstávala na pozicích neodpuštění a nesmíření. Bylo mi to líto. Na modlitbách jsem pochopil, že pokud se lidé neobrátí k Bohu, nebudou schopni ani ochotni se omlouvat. A protože nejsou ochotni se smířit, odmítají ruku nabízenou ke smíření, a tudíž mají… strach. Strach, že sudetští Němci budou chtít vrátit zkonfiskovaný majetek.

Moji rodiče koupili v roce 1958 chalupu ve vsi, která byla před druhou světovou válkou stoprocentně německá. V roce 1967 se jedna početná německá rodina odstěhovala do západního Německa. Jejich nejstarší dcera přijala za rok do vsi v Mercedesu. To bylo pro devadesát procent Němců impulsem, aby odešli také. Teď má tato ves čtrnáct stálých obyvatel.

Teď už to z velké části opadlo, ale koncem devadesátek a v nultých letech se mnozí dědečkové a babičky přijeli podívat do míst, kde se narodili a kde žili jejich předci. Měl jsem tehdy řadu náhodných rozhovorů, když se třeba ptali na nějakou budovu – školu nebo hostinec, pilu či hamr. Jedinkrát jsem od nich neslyšel, že by se chtěli vrátit. Jsou na tom – ekonomicky – mnohem lépe než Češi.

Zmíním podrobněji jedno setkání tohoto druhu – pro mě asi to nejvýmluvnější. Jeden můj přítel koupil polorozpadlý dům, původně německý, ale po odsunu vybydlený lidmi, kteří k němu neměli vztah. Jednou ten domek navštívila stařenka, které bylo přes devadesát let. Věděla, že už je to její poslední návštěva. Byla v České republice několikrát a s lítostí pozorovala, jak její rodný dům chátrá. Styky s předchozími obyvateli nenavázala. Nyní ji  přivezl syn nebo zeť, to už přesně nevím. (Příbuzných přijelo celkem šest nebo sedm – zkrátka malý mikrobus.) Rodina, která domek koupila a opravila a zvelebila, mne požádala o tlumočení, protože nikdo z nich neuměl německy. Babička v slzách děkovala za to, že její rodný dům takto zvelebili. Při obědě v restauraci – bylo tam dosti hlučno, tak se mi tlumočilo jen velmi těžko – mi jeden z jejich synů či zeťů řekl: „To jsem moc rád, že jste ten náš dům takhle opravili.“ Pak se zarazil a po chvíli řekl: „Promiňte, teď je to VÁŠ dům.“

Němci  přijeli před týdnem na svůj sudetoněmecký slet na pozvání českého spolku. Nepřijeli svévolně. To, že jim bylo i parlamentem a vládou naznačeno, že nejsou vítáni, je smutné a trapné. Legálně se proti tomu nedá nic dělat. Můžeme jen doufat, že nesmiřitelných bude časem ubývat.

Jedna věc je odpuštění druhá věc je smíření. Odpustit můžete jednostranně. Odpustit znamená nedržet druhému dluh. Smíření je věc jiná – při smíření se musíte podívat druhému do očí.

24. května 2026

Zase straším peklem

Posted on by Dan Drápal

Ano, vím, že se to teď nenosí. Církev nemá strašit, má hlásat dobrou zprávu. V posledních desetiletích se v zemích západní civilizace evangelizaci moc nedaří, a v řadě zemí, včetně té naší, se mnohdy podobáme těm farizeům, kteří „obcházeli moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (srv. Matouš 23,15). Snažíme se evangelium zbavit všeho, co by nevěřící mohlo nějak odradit, a být „seeker friendly“, jak toto snažení nazýval jeho nejznámější protagonista Bill Hybels, pastor amerického sboru Willow Creek, tedy „přátelské k hledajícím“. Jenže sám Bill Hybels po mnohaletém snažení konstatoval, že to moc ovoce nepřineslo.

​Je celá řada kazatelů, kteří vám otevřeně přiznají, že o pekle nemluví, aby případné posluchače neodradili. Myslím, že jejich obavám rozumím. Skoro bych si přál, aby měli pravdu.

​Jenže co si počít s takovými Ježíšovými výroky jako „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí“ (Matouš 7,13). Nebo „hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 13,42.50). Je to snad tak, že Pán Ježíš to vlastně nemyslel vážně? Na to bych nespoléhal.

​Přitom si myslím, že dnešní lidé nemají problém si peklo nějak představit. V literatuře a umění obecně je peklo mnohdy líčeno velmi realisticky. Ne, nemyslím si, že bychom měli problém si něco jako peklo představit. Zvláště po zvěrstvech a zkáze minulého století. Náš problém je jiný: Chybí nám představa Boží svatosti a čistoty Nového Jeruzaléma.

​Nemáme problém kázat, že Bůh je láska, že je nekonečně milosrdný. Někteří z toho vyvodí, že nakonec budou všichni lidé zachráněni a v pekle nikdo nebude. Proč ale v tom případě Ježíš varuje, že do záhuby půjdou „mnozí“?

​Pro mne je dobrá zpráva to, že nemusím skončit v pekle, protože Pán Ježíš Kristus zaplatil za mé hříchy, a pokud jsem v něj uvěřil, přešel jsem ze smrti do života (Jan 5,24).

​A vskutku tomu tak je. Ježíš nemohl přinést větší důkaz své lásky než ten, který přinesl na Golgotě. Jen nesmíme zapomenout, že víra a pokání jsou dvě strany téže mince. Nebudeme-li činit pokání, jistě zahyneme (viz Lukáš 13,1-6).

​Domnívám se, že mnozí lidé mají trochu jiný problém. Nepopírají peklo, jen se domnívají, že je určeno „těm druhým“. Farizeové se domnívali, že je určeno těm, kdo nedodržují zákon. Katolíci se domnívali, že je určeno protestantům. Protestanté se domnívali, že v pekle skončí „papeženci“. Křesťané se domnívali, že je určeno modlářům. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

​Na počátku mé radostné víry byl Boží dotek. Byla to chvíle, kdy mi došlo, že Bůh je opravdu svatý. A že je „oheň stravující“ (Hebrejům 12,29). Když se člověka dotkne svatý Bůh, tak člověk buď uteče, nebo činí pokání.

​Ale i se slovem „pokání“ je problém. Je prý archaické a dnešní člověk netuší, co to znamená. Do jisté míry je to pravda. Ale nepovažuji za vhodné řešení se tohoto slova zříci. Mnohem lepší je toto slovo vysvětlit. Peklo je realita. Pokání je realita. Můžeme různé reality ignorovat, ale počítejme s tím, že nás čeká náraz do zdi. Realitu můžeme ignorovat, její důsledky však nikoli.

​To, co píšu, pochopitelně neznamená, že máme evangelizační rozhovory začínat peklem. Ani já to tak nedělám, nebo se alespoň snažím. Zažil jsem i případy, kdy jsem začal mluvit o hříchu či pokání a můj partner v rozhovoru náš dialog rázně ukončil. Nebylo mi to jedno a přemýšlel jsem o tom, zda jsem neudělal chybu. Ale brzy jsem si uvědomil, že jsem se ocitl „v dobré společnosti“: „Když však Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl: ‚Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.‘“ (Sk 24,25). Bohužel, už si nikdy čas nenašel.

​Když se evangelizace nedaří, může to mít různé příčiny. Často je vina na naší straně. Rozhodně neuškodí, klademe-li si otázku, zda neděláme něco špatně. Ale to může být také tím, že lidé určitého města prostě uvěřit nechtějí; v případě Nazareta se sám Pán Ježíš podivil jejich nevěře (Marek 6,6). Dokonce i ve Starém zákoně můžeme pozorovat, že jsou doby, kdy je národ vůči Bohu lhostejný. V 1. Samuelově 7,2 čteme: „Stalo se, že … uplynulo mnoho dní, přešlo dvacet let a celý dům izraelský se roztoužil po Hospodinu.“ Samuel se jistě celou tu dobu modlil.

​Když sestoupí Duch Svatý, lidé nemají problém uvěřit – i když nezamlčíte, že existuje peklo. A pokud probuzení ne a ne přijít, zachovejme se jako Samuel. Přestože probuzení netrvalo dlouho a lid udělal hloupé rozhodnutí, když zatoužil po králi, Samuel prohlásil: „I nadále se budu za vás modlit a vyučovat vás dobré a přímé cestě“ (1. Samuelova 12,23). Skrze přizpůsobování Božího slova, aby bylo „stravitelnější“, ale cesta nevede.

13. května 2026

2

Aleš Drápal: Zeměplocha a učení církve

Posted on by Dan Drápal

Začnu vzpomínkou z dětství. Hrál jsem si s něčím na podlaze a najednou jsem se zeptal: „Maminko, jak lidi přišli na to, že je Země kulatá?“ A maminka mi dala naprosto uspokojivé vysvětlení. Mluvila o lodi, ze které je nejprve vidět stožár.

Jenomže u Homéra to tak nebylo. Popis nového Achillova štítu zachycuje dobovou představu o tom, jak Země vypadá. V Iliadě stojí:

Střed štítu: Země, nebe, moře.
Vprostřed vytvářel zem, báň nebes a hladinu mořskou,
Hélia neúmorného a jasný v úplňku měsíc,
s nimi i veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí,
souhvězdí Plejád a Hyad a silného Óarióna.
Také Medvěda zrobil, jenž Vůz jest nazýván příjmím,
točí se na témž místě a zírá na Órióna,
koupelí Ókeanových sám jediný účasten nejsa.

Pak následuje popis tří pruhů okolo středu, který pro popis Země důležitý není. Tím je až čtvrtý pruh: Ókeanos.

Silný a velký proud tam vytvořil Ókeanův
kolem krajního lemu, kol dokola pevného štítu.

Chápe se to tak, že ten čtvrtý pruh znamená oceán, který Zemi omývá ze všech stran. Homér ovšem nikde neříká, že Země takto vypadá. Třeba si to ani nemyslel. Ale posluchači Iliady to tak pochopili. Mezi ně patřili i Anaximenes, Anaximander a Thales z Milétu, první filosofové.

Z jejich díla se zachovaly jen zlomky. Po Thaletovi máme kružnici, po Anaximenovi tento výrok: Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc i všechna ostatní tělesa nebeská, jež jsou ohnivá, vznášejí se na vzduchu pro svoji plochost. To bylo šesté století před Kristem. Ale už o sto let později pythagorejci, následovníci Pythagora, považují Zemi za kulatou.

Pythagorejci byli mystici, hledali skrytý řád světa. Zdá se, že na kulatost Země nepřišli na základě pozorování, ale cestou spekulace. Svět má dokonalý řád a dokonalým tělesem je koule. Stalo se něco, co se v dějinách vědy od té doby mnohokrát opakovalo. Vnitřní svět člověka, jeho rozvažování, jak by to mělo nebo mohlo být, je zdrojem velkých objevů, které se teprve dodatečně potvrzují pomocí pozorování.

Ačkoliv Řekové byli národ námořní, tak ten argument se stožárem mojí maminky jako by nehrál roli. Přesvědčit někoho o vypouklosti Země, to vůbec nemuselo být lehké. Jak se vyrovnat s argumentem, že voda teče dolů, takže by se na vyvýšeném místě udržet nemohla?

Argument, který řecké vzdělance přesvědčil, byl založen na pozorování hvězd. Jistě víte, že Polárka je na severním pólu v nadhlavníku, jak se česky říká zenitu, a že čím blíže rovníku, tím je Polárka níže nad obzorem. V Praze jsme na padesátém stupni severní šířky a vidíme Polárku pod úhlem padesát stupňů. A jak Řekové cestovali, tak zjišťovali, že Polárka – a samozřejmě i jiné hvězdy – jsou vidět z jiných míst jinak. V Egyptě nebo na Kypru jsou pozorovatelná souhvězdí, která z Řecka nikdy viditelná nejsou. Řekové navíc pochopili, že zatmění Měsíce znamená, že Země v okamžiku zatmění leží mezi Sluncem a Měsícem. Když toto přijmete, tak

musíte také vzít vážně skutečnost, že stín Země na Měsíci je vždy kulatý. Proto musí být kulatá i Země. To jsou argumenty, které lze nalézt u Aristotela. Žil v letech 384 až 322 před Kristem.

Na rozdíl od děl mnoha jiných, velká část Aristotelova díla se neztratila a byla vždy známa jak Římanům, tak evropským křesťanům. Takže kulatost Země víceméně přijímal i svatý Augustin. Bylo to ale těžké sousto, pro něj i pro jiné. Jemu i jiným se jevilo jako nemožné, aby i na druhé straně zeměkoule někdo žil.

V XVI. knize svého velkého díla O Boží obci Augustin praví zhruba toto: Existence protinožců je nesmysl. I kdyby se podařilo dokázat, že Země má tvar koule, tak z toho neplyne, že na druhé straně žijí nějací lidé. Spíše je to celé pokryto oceánem, který člověk nemůže překonat.

V zesměšněné podobě se Augustinova úvaha objevuje u Jaroslava Haška. Švejk vykládá polnímu kurátorovi Katzovi o děkanovi, který se dočetl u Augustina, že každý, kdo věří v protinožce, má být proklet. A pak prokleje svoji posluhovačku, které syn posílá z Austrálie peníze. Pana děkana odvezou do blázince.

Augustin nic o prokletí nepíše. Nicméně jeho úvaha má teologické důvody. Nelíbila se mu představa, že by někde žili lidé odděleni oceánem, ke kterým se nelze dostat. Proč? Protože takoví lidé by nemohli být potomky Adama a Evy.

O nějakých sto let po Aristotelovi se rozhodl Eratosthénes, ten samý, který vysvětlil, proč je nekonečně mnoho prvočísel, že zjistí, jak je Země veliká. Potřeboval se dostat na obratník Raka v době letního slunovratu. Tehdy se tedy o obratníku Raka ještě nehovořilo, ale vědělo se, že v Asuánu, tehdy se nazýval Syéné, svítí jistý den v poledne sluníčko přímo do studní.

To znamená, že v tu chvíli je Slunce kolmo k tečné rovině zeměkoule procházející Asuánem. Pak už stačilo zjistit, pod jakým úhlem tentýž den svítí sluníčko v nějakém místě na témže poledníku, změřit vzdálenost mezi Asuánem a takovým místem, a pak tu vzdálenost vynásobit tolikrát, kolikrát se změřený úhel vejde do 360 stupňů. Tím vhodným místem byla Alexandrie. Vzdálenost 5040 stadií, úhel 1/50 kruhu, a jsme doma – 252 000 stadií. Egyptské stadium má 157,7 metru, takže po poledníku kolem dokola vychází 39 740 kilometrů. Slušný výkon. Poledníkový obvod Země je totiž 40 009 km. Trochu zapůsobilo i štěstí – různé chybky při měření se vzájemně vyrušily.

Možná si řeknete – škoda, že o tomto měření nevěděl Kryštof Kolumbus. Kdyby věděl, jaký má zeměkoule obvod, tak by si při objevení Ameriky nemyslel, že doplul do Indie. Připomínám, že Karibiku se dodnes někdy říká Západní Indie. V angličtině to je West Indies a stále se to používá, když jde o kriket.

Ve skutečnosti Kolumbus o Erastothénovi věděl. To probereme. Teď se však ještě na chvíli vrátíme k ranným církevním autoritám. Augustina jsme už měli. Co ostatní?

Přehled církevních autorů, kteří učili, že Země je kulatá, je opravdu dlouhý. Kulatou zemi držel Athenagoras, jenž žil v letech 133-190. A také Metoděj Olympský, kolem roku 290. A dále Arnobius, autor berberského původu. Ten píše zhruba kolem roku 305: Svět nemá ani vpravo ani vlevo, nemá ani horní nebo dolní část, ani přední a zadní část. Svět je kulatý a na každé straně je omezen svým obvodem tak jako je omezena koule. Nemá tedy začátek ani konec.

V tom dlouhém seznamu jsou však dvě výjimky, a to Lactantius a Teofilos Antiochejský. Lactantiovi, poradci císaře Konstantina, přišlo urážlivé, že by se nebe, kde sídlí Hospodin, otáčelo kolem Země. Z toho odvodil, že kulatost Země je pohanský výmysl. Lactantius uvažoval teologicky, ne fyzikálně. Ten teologický pohled byl při tom v něčem správný. Nebe se opravdu netočí okolo Země.

Lactantiovo učení bylo ve středověku známé. Jeho názory však církev nezastávala. Koperník, který byl při psaní své knihy velmi opatrný, se proto mohl Lactantiovi otevřeně vysmívat. Středověké university se opíraly o Aristotelovy texty. Kulatost Země byla u vzdělaných lidí něco samozřejmého.

Systematické a kritické myšlení o přírodě však bylo ve středověku obtížné. Vznikala i velká díla, ale jejich autoři to neměli lehké. Úplně lehké to neměl ani Aristoteles. Po několik let od roku 1240 byla výuka jeho díla na pařížské universitě zakázána s vysvětlením, že to nebyl křesťan.

V té době žil Roger Bacon, anglický učenec, který se z oxfordské university uchýlil do ochrany řádu františkánů, kteří ho však později nuceně přesídlili do Francie. Tam získal ochranu papeže Klementa IV., za jehož života mohl psát a bádat. Po papežově smrti ho však jako podezřelého z kacířství františkáni dali do samovazby, která trvala 12 let. Po propuštění se vrátil do Oxfordu, kde zemřel roku 1292 ve věku 78 let. Jeho dílo je rozsáhlé a mnohé ovlivnilo. Mimo jiné přišel s myšlenkou, že mapy se mají tvořit na základě souřadnic. Souřadnice používal už Ptolemaios, ale to se v té době v Evropě nevědělo. Roger Bacon rovněž vyjádřil jasně přesvědčení, že svět lze obeplout kolem dokola.

Roger Bacon je mimo jiné objevitel – nebo znovuobjevitel – vědecké metody. V první knize svého Opus maius odpovídá takto na otázku, co jsou hlavní překážky na cestě k pravdě a vědění:

1. Odvolávání se na nespolehlivý zdroj.
2. Bezmyšlenkovité spolehnutí se na tradici či zvyk.
3. Odmítání okolním světem (doslova ignorance ostatních).
4. Zakrývání vlastní hlouposti předstíranými znalostmi.

To stojí za zapamatování.

Pokusím se nastínit, proč to měli lidé jako Roger Bacon ve středověku tak těžké. Středověká Evropa byla postavena na jednotném, celistvém pohledu na svět. Náboženské a přírodovědecké představy se prolínaly. Na raně středověkých mapách bylo možno najít ráj Eden, nebo byly uspořádány tak, aby získaly tvar ukřižovaného Krista. Středověký člověk prostě žil celistvým světonázorem. Osobní a veřejné se prolínalo, stejně tak jako sakrální a profánní. Život měl jasný řád a pravidla.

Podle mnohých to nebylo špatné místo k životu, pokud tedy zrovna nepřišla nějaká přírodní katastrofa, v první řadě mor. Války se odehrávaly převážně mezi šlechtou, města poskytovala poměrně dost osobní svobody, chudým a nemocným se věnovala určitá pozornost a snad ani sedláci na tom nebyli špatně. Podle jednoho britského moderního dějepisce anglický rolník v 13. století odpracoval ročně 1620 hodin. Dnešní pracovní penzum je 1936 hodin.

Aby ten středověký svět držel pohromadě, tak byla potřeba autorita církve. Odsud vycházel úplně odlišný vztah k autoritám než dnes. Kostnický koncil byl vlastně celkem úspěšný pokus o záchranu, byť dočasnou, osvědčeného uspořádání světa, jež bylo ohroženo krizí papežského schismatu.

Uspořádání společnosti působilo, že pro středověkého autora bylo přirozené a nutné se zaštiťovat uznanými autoritami. Originální myšlení se setkávalo s nedůvěrou a čelilo podezření z hereze. Tak jako u Roberta Bacona. V době kostnického koncilu však už patřil mezi autority. Uznával ho i Pierre d’Ailly, francouzský kardinál, který v Kostnici předsedal vyšetřování Jana Husa v Kostnici. Neměl rád Angličany, takže si odsouzení Viklefa pořádně užil. Viklef byl v Kostnici prohlášen za kacíře a koncil nařídil, aby Viklefovy kosti byly vyňaty z posvěcené půdy a spáleny. Husa pak Pierre d’Ailly především okřikoval.

Pierre d’Ailly vstoupil do dějin nejenom svým mocenským jednáním, ale také jako autor knihy Ymago mundi. To je sbírka dvanácti různých pojednání, z nichž to první, Tractatus de Imagine Mundi, dalo jméno celému souboru. Rukopis vznikl roku 1410 a knižně vyšel v letech 1480 a 1487. Je tam hodně úvah o tom, zda by se dalo dostat na jižní polokouli nebo ne. Pierre d’Ailly se nechtěl dostat do sporu s Augustinem. Přesto ale naznačil, že si myslí něco jiného. Volí takovou neurčitou neosobní formu. Píše zhruba toto: Někteří říkají, že na jižní polokouli je teplo podobně jako u nás a že se tam dá žít. Podle tohoto názoru by ovšem tamní obyvatelstvo nebylo seznámo s apoštolským učením o Kristu. A pak dodává, že tak to ale podle Augustina být nemůže.

Pierre d’Ailly byl, zdá se, fascinován možností námořních výprav do neznámých vod. V jejich prospěch argumentuje každou autoritou, kterou znal. Cituje všechny výroky Aristotela, Senecy a Ptolemaia, které podporují myšlenku, že cesta z Evropy do Indie přes Atlantský oceán je možná. Zmiňuje i Aristotelovu úvahu, že Afrika a Indie nemohou být příliš daleko, když v obou z nich žijí sloni. O tom, že Atlantský oceán není příliš rozlehlý, byl přesvědčen i Roger Bacon. I toho Pierre d’Ailly cituje.

Navíc se odvolává, a to je pro středověk příznačné, na apokryfní apokalyptickou knihu, která je známa jako Čtvrtá Ezdrášova. Původně asi byla napsána hebrejsky brzy po pádu jeruzalémského chrámu roku 70. Je psána v ich formě. Ve třetím vidění se její autor obrací k Hospodinu těmito slovy: Pátého dne jsi pak poručil sedmé části, kde byla shromážděna voda, aby zplodila živočichy, ptactvo i ryby, a tak se stalo.

Tento verš Pierre d’Ailly chápe tak, že souš tvoří šest sedmin povrchu zeměkoule. Bere to jako další z argumentů, že oceán mezi západním pobřežím Afriky a Indií lze překonat plavbou v délce několika dnů.

Kolumbus vzal pana kardinála vážně a vyrazil na Západ. Mířil směr Florida. Když už to bylo moc dlouhé, tak z nějakého důvodu zatočil k jihu a narazil na Hispaňolu, tedy ostrov, jenž je dnes rozdělen mezi Haiti a Dominikánskou republiku.

Tak to skutečně bylo. Výtisk Ymago mundi z Kolumbovy pozůstalosti je plný osobních Kolumbových poznámek. Je překvapivé, že Kolumbovou motivací byla brožurka svou povahou spíše středověká. Tak to ale bylo. Moderní výzkumy potvrdily, že jsou jen dva texty, které Kolumbus pročítal tak pozorně, že si do nich činil poznámky, což asi bylo v té době při čtení běžné. Tím druhým je text Aneáše Sylvia Piccolominiho, tedy papeže Pia II., toho, který tak výrazně zasáhl do českých dějin. Byl to on, kdo prohlásil za neplatná basilejská kompaktáta a snažil se Jiřího z Poděbrad donutit k návratu do katolické církve. Je autorem knihy Historie česká, Historia Bohemica, která líčí české dějiny s důrazem na husity. To ovšem nebyla ta kniha, co zajímala Kryštofa Kolumba. V Kolumbově držení byla Historia rerum ubique gestarum, v doslovném překladu Dějiny činů vykonaných kdekoli. Učesanější překlad je Historie událostí po celém světě.

Pius II. ji začal psát už jako papež a nedokončil ji. Plánoval zahrnout celý svět, ale stihl podrobně popsat pouze Evropu a Asii, což tehdy znamenalo hlavně oblast dnešního Turecka. Jeho zájem souvisel s velkým projektem, o který jako papež velmi usiloval, ale který se mu nepodařil. Tím projektem bylo shromáždit evropské mocnosti k útoku na Osmanskou říši a znovu dobýt právě ztracený Cařihrad.

Po Piově smrti bylo jeho nedokončené dílo vytištěno v Benátkách. Jeden výtisk měl v držení i Kolumbus – a ten je plný jeho poznámek. Zato Ptolemaiova Geografika, naprosto zásadní dílo, se sice v Kolumbově držení také nacházela, ale

nevypadá to, že by ji studoval. Přitom už Pierre d’Ailly si byl vědom, že nalezení Geografike hyfegesis činí jeho Ymago mundi zastaralým. Rukopis Geografiky přivezl roku 1397 do Florencie byzantský učenec Manuel Chrysoloras. Přesněji řečeno, šlo o řecký překlad arabského překladu nedochovaného původního Ptolemaiova řeckého textu. Do té doby západní svět znal pouze Ptolemaiův Almagest, což je arabský název Ptolemaiova astronomického pojednání Megalae Syntaxis.

Geografika je z větší části pouze a jenom seznam zeměpisných souřadnic různých míst světa tak, jak je Ptolemaios znal nebo vyzvěděl od jiných. Je tam také uveden údaj o délce obvodu zeměkoule, avšak ne ten Erastothénův, ale pozdější Poseidóniův, který vycházel z chybného měření, takže mu vyšla výrazně menší délka. Kolumbus měl zřejmě přístup nejenom k tomuto, ale i k dalším odhadům velikosti zeměkoule. Při jednání se sponzory, tedy s Ferdinandem II. Aragonským a Isabellou I. Kastilskou, uváděl velikost co nejmenší pro to, aby je přesvědčil, že jeho cesta je možná. Osobně asi spíše než číslům věřil ujištěním Pierra d’Ailly. V rámci přesvědčovací kampaně si kreativně pomohl údajem z arabských zdrojů, který přepočítal tak, že arabskou míli dlouhou 1830 metrů interpretoval jako římskou míli dlouhou 1480 metrů. A svět byl hned menší. Není ovšem úplně jasné, zda tak učinil vědomě, či z neznalosti.

Pierre d’Ailly a Aneáš Sylvius Piccolomini, papež a kardinál, tihle dva tedy stojí za Kolumbovým rozhodnutím se vydat na cestu. Když tohle víme, tak tím je záhadnější, kde se vzala představa, podle níž církev učila, že je Země placka.

Navzdory tomu, že až na dvě výjimky církevní učitelé nikdy nehlásali, že by byla Země plochá, se přesvědčení, že se tak dělo, stále drží. Sám jsem slyšel poměrně nedávno, jak jeden evangelický farář varoval před tmářstvím, kdy se církev uzavírá vědeckým poznatkům – myslím, že mu šlo o gender – a uváděl jako odstrašující příklad, jak v minulosti církev učila, že je Země placatá.

Kde se to vzalo? Nemám jiné vysvětlení, než že jde o pomluvu motivovanou nechutí ke katolické církvi. Bylo hodně těch, kteří přikládali pod kotel. Slavný dramatik Cyrano z Bergeracu se podobně jako Jaroslav Hašek vyjadřoval, jako by svatý Augustin byl zastánce zeměplochy. V satirickém románu, ve kterém se Cyrano dostane na Měsíc, se praví, že v době Augustinově byla Země plochá jako puklička a plavala na vodě jako plátek pomeranče.

Slavný Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti Spojených států, v jedné knize uvádí seznam různých historických přehmatů. Nejprve píše, že francouzská vláda kdysi zakázala jíst brambory, a hned na to uvádí, že Galilea soudila inkvizice za to, že tvrdil, že je Země kulatá. A tuto pitomost vykládá méně než sto padesát let od Galileovy smrti vzdělaný muž, který byl velvyslancem ve Francii.

V roce 1828 vydal americký historik Washington Irving beletrizovaný životopis Kryštofa Kolumba. Vypráví v něm o komisi španělského krále, jejíž někteří členové s cestou Kolumba nesouhlasili, protože podle nich Bible učí, že je Země placatá. Mnozí to považovali za historicky ověřenou zprávu, byť to byla čirá fikce pana Irvinga.

A pak už to jelo. Význačných autorů 19. století, kteří obviňovali církev z nepřátelství k vědě a dokládali to tvrzením, že církevní otcové trvali na zeměploše, je spousta. Objevovaly se knihy s názvy jako Historie konfliktu náboženství a věd nebo Historie boje vědy s teologií. Středověk se stal dobou temna. Učení o placatosti Země toho mělo být jedním z dokladů.

Kupodivu nijak nevadilo, že se ve školách stále učila a četla Dantova Božská komedie, která kulatost Země považuje za samozřejmost a umisťuje do jejích hlubin peklo.

Ve školách se ostatně mnohé mýty drží často dlouho zuby nehty. Před pár lety si někdo dal práci a prošel učebnice dějepisu v Rakousku a Německu a byl překvapen, že i dnes se v mnohých mylně vykládá, že teprve Kolumbus a Magellan přesvědčili Evropany o kulatosti Země.

A jak je to v České republice? Filip Šára, Novinky.cz, 10. 8. 2019. Titulek: Portugalský mořeplavec se před 500 lety vydal dokázat, že Země je kulatá. První věta: Málokdo by řekl, že jeden z největších objevů raného novověku, důkaz o kulatosti Země, vznikl omylem a díky touze po koření. Co s tím? Panu Šárovi se nelze příliš divit. Je to novinář. Poctivě cituje vyjádření jedné historičky – v článku je jmenována – která pro Novinky.cz o Magalhãesovi uvedla: „Ve svém okolí byl za snílka a jeho pro ostatní nepochopitelný nápad nehodlal nikdo podpořit, přesto se nevzdával. Tak se postupně přibližoval rok 1519, na jehož závěru vynikl nejen nový fenomén mezi historickými mořeplavci, byť pro Magalhãese posmrtný, ale stejně tak byla tehdejší společnost konfrontována s poznáním, že Země je skutečně kulatá a ne placatá, což byla při plánování možná větší výzva než plavba samotná.“

Inu historie i současnost přinášejí nejrůznější výzvy.

Historička v článku citovaná přitom jistě ví o smlouvách v Tordesillas a Zaragoze z let 1494 a 1529, kterými si Portugalsko a Španělsko rozdělily zeměkouli na dvě půlky. Proto se stala Brazílie portugalská, zatímco zbytek Jižní a Střední Ameriky připadl Španělům. Kdyby tyto dohody byly uplatňovány i v době pozdější, tak by východ Austrálie připadl Španělům a střed a západ Portugalcům. Těm měly patřit i Filipíny, jejichž vlastnictví si však Španělé posléze vynutili. Moluky, cenný zdroj koření, zejména hřebíčku, kvůli kterému Magalhães ve službách španělského krále obeplul celý svět, ztratili Portugalci roku 1609 ve prospěch Holanďanů. Portugalcům nakonec v Tichomoří zůstal pouze Východní Timor.

Některé mýty se zakoření hodně hluboko. V českém prostředí stále žije představa, jak se lodníci Kryštofa Kolumba hrozí, že každou chvíli jejich loď narazí na konec světa a přepadne do nicoty. V české Wikipedii sice stojí Že je Země kulatá, se v Kolumbově době všeobecně uznávalo, ale je otázka, odkud se toto konstatování vzalo. Na konci pojednání o Kolumbovi totiž čteme: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christopher Columbus na anglické Wikipedii. Díky za to.

Aleš Drápal

Slova, která diskvalifikují

Posted on by Dan Drápal

Mnohokrát jsem od přátel či známých slyšel: „Komentáře pod články zásadně nečtu – je to žumpa.“ Někteří z těch, kdo komentáře čtou, vyslovili podiv, že pod mými články jsou komentáře od nejrůznějších lidí, takže se nedá mluvit o bublině. Některé komentáře jsou nenávistné a vulgární, jiné naopak pochvalné, a u některých se dá mluvit o tom, že mají náběh na docela solidní diskusi. Z těch mám pochopitelně velkou radost. Jistě, mám radost i z těch pochvalných; ty nejvřelejší si ukládám do zvláštního adresáře nadepsaného „thanks“.

Negativní komentáře se mne pochopitelně dotýkají – nebudu se tvářit, že jsem teflonový a že když si o sobě přečtu, že jsem licoměrný, primitivní nebo prolhaný, tak se mě to nedotýká. Člověk musí něco vydržet, a plně se připojuji k radě Jordana B. Petersona, abychom pozorně naslouchali i svým kritikům a oponentům, protože možná vědí něco, co my nevíme.

Sám se ovšem snažím své protivníky neurážet, a uvedu dva hlavní důvody, proč.

Doufám, že dorazím do Nového Jeruzaléma. A v 15. žalmu máme určitý výčet lidí, kteří se do něj nedostanou. Tento verš mimo jiné říká, že na Hospodinovu svatou horu vystoupí ten, „kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo a nekydá na svého blízkého hanu“ (3. verš). Jistě, jsme spaseni z milosti, nikoli proto, že jsme nikdy neřekli sprosté či prázdné slovo. Nemohu si ale pomoci – zdá se mi, že Boží slovo je jednoznačné, a říká, že do ráje si nevneseme nic nerajského.

První důvod je tedy tak trochu sebeobranný: nechci sám sebe diskvalifikovat tím, že urážím ty, za které Kristus zemřel.

Zatímco první důvod se týká mého nitra, druhým se obracím navenek. I můj kritik, který mne zbytečně uráží, se může obrátit k Bohu. Dnes to tak nemusí vypadat, ale konec konců já jsem byl přece také takový. Studoval jsem teologii, a přitom jsem se vysmíval evangelikálním křesťanům, ačkoli jsem o nich vlastně nic nevěděl. Proto se na svého kritika, který se mne snaží urazit, dívám jako na potenciálního budoucího přítele a spolupracovníka. Kdybych mu tedy oplácel stejnou mincí, snižoval bych šanci, aby se tak stalo.

Některé komentáře jsou opravdu nenávistné a zjevně jsou psány se záměrem zranit. Svědčí o tom, že daný člověk, pokud se považuje za křesťana, ještě nepochopil, k čemu nás Pán Ježíš vede. Jak asi vnímá Ježíšova slova „milujte své nepřátele“? (Bude o tom jeden z dalších článků.)

Někteří křesťané, kteří si věru neberou servítky a jinak smýšlející označují za „náboženské pokrytce“, argumentují tím, že Pán Ježíš zákoníky a farizeje také nešetřil. V té souvislosti mě napadá latinské přísloví quod licet Iovi, non licet bovi, volně přeloženo do češtiny co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. A tak, milý bratře, nespěchej usednout na stolici Ježíšově. To, že dokážeš být protivný a útočný, ještě neznamená, že jsi prorok.

Urážky člověka vzdalují pravdě. Člověk se může s urážkami správným způsobem vyrovnat, ale potřebuje k tomu určité množství „emocionální energie“. Máš-li co říci – či co napsat – učiň tak bez urážek a nepoužívej zbytečně emocionálně nabitá slova. Tvůj kritik bude mít větší chuť si tvůj post pozorně přečíst.

Stalo se mi několikrát – přiznávám, spíše v diskusích v sekulární sféře než mezi křesťany – že jsem napsal umírněně kritickou reakci, a cítil jsem se spíše na jedné lodi s člověkem, na kterého jsem reagoval. Nicméně on zřejmě usoudil, že jsem jeho nepřítelem, a podle toho reagoval. Přišlo mi to škoda, jevilo se mi to jako drobení sil. Čím je to dáno? Zřejmě tím, že někteří lidé nedokáží vidět svět jinak než černobíle. Buď se mnou budeš souhlasit, a to ve všem, nebo jsi na druhé straně.

Mnoho lidí nad sociálními sítěmi zlomilo hůl. Vidí jen negativa. Mnohá z nich jsou evidentní. A jednotlivý čtenář bez znalosti, jak fungují „algoritmy“, má pocit, že se s negativitou na síti nemůže utkat, protože bude vždycky tahat za kratší konec. Možná tuto bitvu nevyhrajeme; ale aspoň se pocvičíme v naplňování novozákonního slova, že máme v dobrém překonávat zlé.

A někdy se stane zázrak a my se skamarádíme se svým bývalým kritikem.

1. dubna 2026

Máme se dobře. Ale ne všichni

Posted on by Dan Drápal

V poslední době jsem vícekrát ve svých článcích upozorňoval, že Česká republika patří k nejbezpečnějším a nejbohatším zemím celého světa. Některé lidi to zarazilo, některé to pobouřilo, a sem tam si možná někdo řekl: „No jo, vlastně…“ Češi mají sklon sami o sobě smýšlet jako o chudém národě, kterému neustále ubližují jeho silnější sousedé, tedy zejména Němci. I nyní mají mnozí lidé pocit, že jen pokulháváme za bohatým a rozvinutějším západem.

​Je načase, abychom si všimli, že to už nějakou dobu není pravda. Zvýšení životní úrovně v jejích různých dimenzích si všimneme spíše u Poláků než u nás. Má to ovšem racionální vysvětlení: Poláci poskočili dopředu ještě mnohem víc než my. Pravda, je to dáno do jisté míry tím, že startovali z mnohem horší pozice.

​Dnes chci upozornit na něco méně radostného.

​G. K. Chesterton, který byl mimo jiné mistrem aforismu, kdysi řekl něco v tomto smyslu: „Statistika je věda, která se vás snaží přesvědčit, že pokud váš soused snědl k obědu kuře, zatímco vy jste hladověl, měli jste oba půlku kuřete.“

​Celkově jsme na tom skutečně dobře. A dobře jsou na tom i důchodci, jakkoli můžeme slýchat, jak jsou na tom špatně.

​Hlavní problém není v tom, že by lidé neměli peníze. Je v tom, že celá řada výdobytků moderní civilizace je pro ně nedostupná.

​Nedávno jsem opět sloužil v jednom romském sboru zde v javornickém výběžku. Když jsem se po kázání ptal, zač se budeme modlit, jedná mladá paní prosila, abychom se modlili za její zuby. Ptal jsem se, zda chodí k zubaři. Řekla, že ne – je u pojišťovny, kterou nebudu jmenovat, ale nikdy jsem o ní neslyšel. Říkal mi přítel, že nějaká pojišťovna nabízela peníze za to, že se k ní lidé přehlásili. Možná to byl i tento případ. Ptal jsem se, zda zubaře sháněla. Prý ano, ale nejbližší, který má smlouvu s její pojišťovnou, je v Šumperku. To je výprava na celý den. Žádný přímý spoj. A co s dětmi?

Na sever od Jeseníku až po Bílou Vodu na hranici s Polskem neordinuje jediný stomatolog. Celkově je stomatologů v České republice dost. Tak kde jsou? V Praze a v Brně. A mnozí jsou šikovní a nabízejí služby, o kterých se třeba jejich rodičům ani nesnilo. Jenže skoro všichni občané na sever od Jeseníku budou mít zuby jako noty na buben.

Nedostatek zubařů na venkově je alarmující, ale v našem jinak tak skvělém zdravotnictví chybí ještě jiná profese: dětští lékaři. Z důvěryhodného zdroje jsem se dověděl, že zhruba 300 000 dětí k žádnému pediatrovi nechodí. To jistě nezůstane bez následků. V dospělosti budou možná trpět chorobami, kterým by bývalo šlo v dětství předejít. Kromě toho jen málokteré z těchto dětí bude v dospělosti chodit na preventivní prohlídky.

Nemyslím si, že porodnost by se automaticky zvedla, kdyby bylo dost dostupných pediatrů. Faktorů, proč vymíráme, je více, a tento nemusí být nejvýznamnější. Ještě závažnější je patrně nedostupnost bydlení.

Za vlády komunismu se „stát“ staral téměř o vše. Například když jsem chodil na základní školu a později na gymnázium, měli jsme stomatoložku přímo ve škole a na preventivní prohlídky jsme chodili každý rok. Po sametové revoluci bylo náhle všechno jinak. Ano, jako správný pravičák si myslím, že stát by měl být co nejmenší a lidé by se měli zodpovědně starat o sebe a o svou rodinu. Jenže když něco ze dne na den zrušíte, třeba státní péči o dětský chrup, aniž k tomu probíhala nějaká dobře pojatá informační kampaň, jednáte prostě nezodpovědně.

Máme se dobře. Ale jsou celé segmenty populace, které se dobře nemají. U nás skutečně dochází k tomu, že někdo skončí na ulici, protože mu majitel bytu dal výpověď. Sociálně slabší lidé si mnohdy sami nepomohou. Existuje u nás řada neziskovek, které těmto lidem pomáhají. Ovšem tu jsme u dalšího problému: Jsou politici, kterým zřejmě všechnyneziskovky leží v žaludku. Jsou neziskovky, které bych – být v demokraticky zvolené vládě – taky rád zrušil. A jsou neziskovky, které dělají úžasnou práci a obětavě pomáhají. Jestli se něco vzpírá jakékoli generalizaci, pak jsou to neziskovky.

Když pomyslím na různé skupiny lidí, třeba na tu romskou komunitu, kam pravidelně jezdívám, nebo na skromné a pilné Ukrajinky, o nichž jsem také psal, poněkud to kalí mou radost z toho, čeho jsme již dosáhli. A tak zopakuji moudro, z nějž se už stalo klišé, ale které stále platí: Civilizační úroveň státu odčítejte z toho, jak se dokáže postarat o ty, kdo se sami o sebe postarat nedokáží.

Slyšel jsem, že v jedné zemi – nebylo to Slovensko? – se křesťané složili a zakoupili jakýsi „stomatologický autobus“, který navštěvuje různé „vyloučené lokality“ a zdarma lidem opraví chrup. A jestli to nikde není a jen se mi o tom v noci zdálo, pak by to mohlo třeba někoho inspirovat.

10. února 2026

Když se základy hroutí

Posted on by Dan Drápal

Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?

(Žalm 11,3)

Tuto otázku si položil král David zhruba před třemi tisíci lety. Mám zato, že se mnou budete souhlasit, že nám nepřipadá ani exotická, ani bizarní, ani archaická. Naopak, připadá nám zcela srozumitelná a aktuální. Vnímáme, že základy se hroutí, a do budoucnosti hledíme s obavami.

Pro mne se tato otázka stane palčivou, když pomyslím na své děti a vnoučata. Za tři roky mi bude osmdesát, což pro mne znamená, že jsem prožil čtyřicet let v komunistické nesvobodě a dalších téměř čtyřicet let ve svobodné společnosti. A jsem za ten prožitý život velice vděčný. Svět nebyl lepší, ale byl mnohem srozumitelnější než dnes.

Ano, svévolníci měli mnohdy navrch. Spravedliví byli nezřídka pronásledováni. Lidský potenciál byl často promrháván, když byli lidé povyšováni ne za své zásluhy a pro svá obdarování, ale pro poddajnost ideologii, ve kterou ve skutečnosti nevěřili ani ti, kdo tuto poddajnost vyžadovali.

Nezažil jsem holocaust. Nezažil jsem hladomor na Ukrajině. Nezažil jsem genocidu.

Nicméně byli jsme zajedno v tom, že vyvražďování Židů byl strašlivý zločin, že zločinem bylo i vyhlazení několika milionů Ukrajinců, ale i Srebrenický masakr nebo masakr v Dárfúru. A ti, kdo tyto hrůzy páchali, zpravidla nepřiznávali, že je páchají, protože vlastně dobře věděli, že páchají nepřijatelné zlo.

Pro spravedlivého ale bylo snad nejhorší, když viděl utrpení druhých a nesměl pomoci.

Pro mne byl formující jeden příběh, který jsem slyšel před mnoha lety od jednoho již zesnulého kazatele. V posledních letech války spojenci rozbombardovali nedalekou železniční trať, kterou pak opravovali ruští zajatci. Jistě měli hlad. Maminka onoho kazatele navařila hrnec brambor ve slupce a když se naskytla příležitost, vysypala je na skládku, která byla hned vedle trati. Zajatci je objevili a jistě se divili, jaký zázrak se to stal.

Uplynuly necelé dva roky a na trati pracovali zase jiní zajatci. Tentokrát to byli Němci čekající na odsun. Maminka onoho kazatele se zachovala stejně.

Všude kolem se po léta hroutily základy, ale tato šlechetná žena měla svůj život postavený na základě, který se nikdy nezhroutí.

Odvážnému štěstí přeje. Přemysl Pitter zřídil v létě roku 1945 sirotčinec, kde byly děti české, německé i židovské. Nebylo to snadné a vyžadovalo to hodně odvahy. Komunisté to nakonec zakázali, ale je tu někdo, kdo vidí do srdce, a vyhlíží, kteří lidé stavějí na základě víry, naděje a lásky. Hned následující verš onoho žalmu začíná slovy: „Hospodin je ve svém svatém chrámu.“ Veškeré politické, ekonomické i sociální základy se mohou zhroutit, a pokud k tomu dojde, což vůbec není vyloučeno, bude to strašné. Svévolníci budou stoupat a spravedliví si budou říkat: „Co máme dělat?“

Nepodléhat beznaději. Vždyť Hospodin je ve svém svatém chrámu.

Nebudu tajit, že nejsem přítelem krucifixů. Věřím v Ježíše Krista, který už není na kříži ani v hrobě, protože je vzkříšený a sedí na pravici Boží. Ale jelikož se snažím najít na všem něco pozitivního, tak jsem objevil i určitý kladný význam krucifixů. Jsou často na katolických farách a pochopitelně i v církevních budovách, a často i na různých pomníčcích ve městech i na venkově. Připomínají nám, že lidská společnost může kvést jedině díky oběti. Ježíš musel zemřít na kříži, aby skutečné lidské společenství bylo vůbec možné. „Jak se může Bůh dívat na ty hrůzy, které se dějí?“ Tuto otázku známe asi všichni, katolíci i evangelikálové, že ano? Dojde na ni téměř v každém evangelizačním rozhovoru. Odpovídám: „Ano, dívá se. Dívá se z kříže.“

Bůh v Ježíši Kristu sestoupil na zem a zaplatil za naše hříchy. A tím položil základ, který se nikdy nezhroutí.

Nemyslím, že už je všechno ztraceno. Ano, hroutí se rodiny, hroutí se sbory, hroutí se obce i celé národy. Vědomí, že Bůh nás vykoupil a že „naši nakonec vyhrajou“, nám umožňuje, abychom povědomí o Božích řádech a dobrou zprávu, že podle nich lze žít, šířili, jak jen je to možné. Přirovnání o soli a světle nám říká, že nás nemusí být mnoho. Stačí jen maličko soli, aby maso nepodlehlo zkáze. Stačí jen maličko křesťanů, aby se lidé setkali s vírou, nadějí a láskou.

26. ledna 2026

Sociální kapitál

Posted on by Dan Drápal

Možná jste ten příběh již někde slyšeli či četli:

Jedni manželé měli dva chlapce, dvouletého a čtyřletého. V té době se rozhodli přijmout za vlastního tříletého chlapečka, jehož rodiče byli rozvedení, svého syna přenechali těmto známým manželům a sami zmizeli každý jinam a neznámo kam. Adoptivní rodiče zahrnovali onoho nešťastného synka stejnou láskou jako své vlastní syny, i když to nebylo vždy jednoduché.

​Jednoho dne si otec hrál se svými třemi syny. Pětiletého postavil nahoru na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho určitě chytí. A tak se také stalo. Klučina se rozesmál.

​Pak otec k témuž vyzval tříletého. Ten rovněž bez rozpaků skočil – věřil, že ho otec chytí stejně jako jeho staršího bratra.

​Nakonec vysadil na skříň čtyřletého adoptivního synka. Když mu řekl, aby skočil, hoch neskočil a rozplakal se. Ani několik měsíců strávených v milující rodině, v níž s chlapcem zacházeli stejně jako se svými dvěma dětmi, které vyrůstaly v intaktní biologické rodině, jak se odborně říká, nestačilo k uzdravení a nabytí důvěry. Důvěra je nesmírně důležitá věc, která se zpravidla dlouho rodí či získává, snadno se ale ztrácí.

​Mimochodem, tento příběh jsem slyšel i v drsnější podobě. Otec mafián vychovával svého syna. Postavil ho na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho chytí. Jenže nechytil a chlapec se potloukl. Otec mu řekl: „Teď jsem tě naučil důležité lekci. Nesmíš věřit nikomu. Ani svému otci ne.“

​O důvěře se mluví dnes hodně, mluvil o ní i pan prezident v novoročním projevu. A právem. Důvěru nesmírně potřebujeme. Bez ní není možný zdravý život. Ale v dnešním světě se důvěra rychle vytrácí a mnohé lidi – věřící i nevěřící – to právem děsí.

​Nedávno jsem zakusil něco velmi povzbudivého. Na naši skupinku chodí jeden Rom se svou osmiletou dcerkou. Maminka je opustila, alimenty pochopitelně žádné neplatí. Jednou jsme na skupince mluvili o vztahu k rodičům a Roman řekl: „Já jsem vyrůstal v dětském domově. Rodiče za mnou nechodili, neměli zájem. Já vlastně až teď poznávám, co je to rodina. Vy jste moje rodina.“ Byl jsem dojat. Takhle má fungovat církev!

​Na jedné z dalších skupinek ale řekl: „Já se musím přemáhat, abych šel do sboru. Pořád mám pocit, že sem nepatřím.“

​Hodně se za ně modlím. A na modlitbách jsem nabyl dojmu, že je dobře, že se přemáhá. Rozumím tomu pocitu „já sem nepatřím“. Je to ale myšlenka Božího nepřítele. Nedůvěra je jeho nenápadná, ale mocná zbraň. Pokud Roman podlehne, bude jeho dcera Karolínka možná za jednu generaci na tom úplně stejně. Pokud začne chodit do nějakého sboru, bude mít pocit, že tam nepatří. Pokud ale Roman do sboru chodit nepřestane, má Karolínka dobře našlápnuto: Ví, že k nám patří. Chodí s dětmi do besídky a moc se jí tam líbí. Má zalíbení v mladších dětech a je radost pozorovat jejich vztahy.

​Důvěra je velmi důležitá. Teď se na ni podíváme trochu makroekonomicky.

​Řada postkomunistických států udělala od pádu komunismu velký krok – ne-li skok – kupředu. Přes všechny řeči o spálené zemi jsme se z nějakých 60 % celoevropského průměru dostali na zhruba 90 %. Podobně je na tom Slovinsko a zejména Polsko.

​Jenže se nezdá, že bychom v dohledné době dotáhli i těch posledních deset procent.

​Mluvil jsem o tom – nezávisle na sobě – s několika lidmi, kteří ekonomice rozumějí více než já. A nebyli všichni věřící křesťané. Shodovali se ovšem v tom, že oněch posledních deset procent je – zatím – pro nás nedosažitelných ne z důvodů fiskálních či ekonomických, ale z důvodů kulturních a etických. Jinými slovy, chybí nám kapitál sociální. A sociální kapitál je v této souvislosti  jen jiné slovo pro důvěru.

​Ale možná západ doženeme ne z toho důvodu, že bychom se v této disciplíně zlepšovali, nýbrž z toho důvodu, že se v ní západ mílovými kroky zhoršuje. Hrozí, že spíše západ klesne na naši úroveň, než že my bychom doháněli západ.

​V poslední době vyšlo najevo, jak kdysi vynášená BBC velmi drsným způsobem sestřihávala Trumpův projev, aby mu dala diametrálně odlišný „spin“. A jak ve svých zprávách nadržovala Palestincům. Dopady na důvěru médiím to má katastrofální.

​Z dlouhodobého hlediska tím Trumpovi BBC jen nahrála. Samozřejmě to neznamená, že bychom měli z toho důvodu stranit Trumpovi. Mizí-li důvěra, ztrácejí nakonec všichni.

​Důvěra v instituce i v média je na velmi nízké úrovni. A jak již bylo řečeno, mnohem obtížněji se získává než ztrácí.

​Snad jedinou dobrou zprávou je, že je to něco, s čím můžeme jako rodiny a jako církve něco dělat.

​Na závěr ocituji pár veršů z 15. žalmu. Je to sice formulováno negativně, přesto nám tento žalm ukazuje pozitivní cestu:

Hospodine, kdo bude hostem ve tvém stanu? Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?
Ten, kdo žije bezúhonně, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci,
kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo
a nekydá na svého blízkého hanu,
pohrdá ve svých očích zavrženíhodným,
váží si však těch, kdo se bojí Hospodina.
Odpřisáhl-li něco ke své škodě, nezmění to;
své peníze nedává na lichvu, úplatek proti nevinnému nepřijímá.
Kdo takto jedná, nepohne se až navěky.

Je to fakt dobrý ekonomický program.

6. ledna 2026

Vánoční a novoroční pozdrav

Posted on by Dan Drápal

V těchto dnech zaznívají tklivé melodie a mnozí lidé se vědomě či podvědomě rozhodují, že si Vánoce jako svátky pokoje nenechají ukrást, byť musí být vánoční trhy v mnoha městech západní civilizace jištěny betonovými zátarasy a obrněnými vozidly.

​Příchod Spasitele na tento svět jistě souvisí s pokojem a spočinutím v Bohu, ale poněkud jinak, než jak to lidé běžně chápou. Ve skutečnosti bylo narození Ježíše Mesiáše nesmírně riskantním kouskem, který Božího nepřítele nepochybně rozzuřil. Na Ježíše samotného už nemůže, proto vraždí nositele jeho obrazu, a to více než kdy jindy. Mír, šalom, nenastal v Betlémě – nastane až při druhém příchodu Ježíšově v Novém Jeruzalémě.

​Nicméně máme co slavit. Na světě budeme mít soužení – relativní klid v naší zemi je spíše příjemná anomálie. Proto mysleme na křesťany v Nigérii, Burkině Faso, v Číně a dalších zemích, kde jsou pronásledováni a někdy i vražděni po stovkách. A nebojme se – naši nakonec vyhrajou.

​Jako přílohu si dovoluji poslat vám hudební skladbu „O Počátku“, která přináší trochu jiný pohled na Spasitelovo narození: https://youtu.be/-TUMejIKP2Q

A přeji vám radost ze spasení a plnost Ducha Svatého v následujícím roce!

16. prosince 2025