Milí čtenáři,

slíbil jsem příteli Danovi – který to zase slíbil svým čtenářům – že napíšu něco o dojmech ze současné akademické sféry v USA. Podotýkám ale, že jsou to dojmy; některé věci bych musel ověřit, zda jsou fakticky správné, a na to teď není čas.

Již několik týdnů bydlíme u přátel (upozorňuji, že jména jsem záměrně změnil), ale před pár dny jsem se vrátil z dvoudenní konference jedné ze sekcí Americké matematické společnosti. Docela velká konference a také velmi zajímavá. Vlastně se ukázalo, že věci, kterým se nyní věnuji, jsou podle mnohých teoretických fyziků významné pro standardní model elementárních částic. No, kdoví.

Konference byla i v neděli, takže minulý týden navštívila nám dobře známé církevní společenství manželka sama. Tuto neděli jsme tam už byli společně. Na večeři jsme v neděli byli u Holgerů, vysloužilý matematik a vysloužilá speciální pedagožka. Jemu je osmdesát, ona na tom bude podobně. On je Samuel, ona Charlotte. Minulý rok si Charlotte velice toužebně přála, aby nebyl Trump zvolen. A když byl, tak musela nějakou dobu brát antidepresiva. Jejich názor na Trumpa nám byl tedy předem znám. Podobně negativní názor měli i matematici na konferenci, tedy pokud to jsou rodilí Američané. Jeden z nich, mimořádně noblesní a skvělý člověk, dokonce pravil, že Trump je úplně nejhorší člověk na celém světě. Nicméně matematici s kořeny ve středovýchodní Evropě to mají jinak.

Pavel, u kterého bydlíme, to opravdu vidí hodně jinak. A ne, že by byl původně nějak konzervativně zaměřen. Pamatuji, jak byl nadšen z Obamy a jak autoritativně tvrdil, že rednecks (vidláci) to už mají spočítané a končí. Byť i tehdy přiznával, že veřejné mínění i volby jsou silně ovlivňovány skutečností, že novináři jsou v průměru politicky významně více nalevo než zbytek společnosti. Nestal se z něj podporovatel Trumpa, ale nepřistoupil na vidění světa, které americké university většinově ovládlo.

Zkusím přetlumočit některé jeho argumenty. Tak například Samuel Holger uvádí, jak je ostudné, že Robert Kennedy Jr. provádí čistky ve federálních zdravotnických službách, které prováděly dobrou vědeckou práci. Pavel oproti tomu říká, že rozhodovaly mnohdy ideologicky (detaily se dají dohledat na internetu snadno, pokud to někomu za to stojí) a že často tvrdí, že pro něco nejsou vědecké důkazy, přičemž ale aktivně zabraňovaly tomu, aby někdo mohl provádět výzkum, který by takové důkazy poskytl.

Když jsem Samuelovi říkal, že jsem docela rád, že za Trumpa bude ukončena podpora snadné změny pohlaví a že si myslím, že takové postupy přinesly více utrpení než prospěchu, tak mi opáčil, zda mám nějaké vědecké důkazy, že genderová dysforie je opravdu takový problém. Pavlova reakce byla zhruba ve smyslu, že Samuel nechce vidět něco, čeho je kolem plno, a že ty důkazy nejsou, protože výzkum nebyl umožněn. Ono to není nutně tak, že by byl vyloženě zakázán. Jenomže taková věda stojí na grantech, které právě udílí onen centrální zdravotní úřad. Mimochodem, oficiální stanovisko Trumpovy administrativy je fakt dost přímočaré, viz https://www.whitehouse.gov/presidential-actions/2025/01/protecting-children-from-chemical-and-surgical-mutilation/

Podobně když Samuel vytýká Trumpovi, že posílá Národní gardu, aby pomohla řešit zoufalou kriminalitu, do měst ovládaných demokraty, ačkoliv v republikánských státech se dají najít horší města, tak Pavel namítá, že se ví, že údaje o kriminalitě, které Chicago a San Francisco uvádějí, jsou nepravdivé a podhodnocené. Dokonce to myslím v minulosti otevřeně prohlásili, že určité údaje poskytovat nebudou.

Co se týče situace na vysokých školách, tak Pavel nezpochybňuje, že to, co Trump předvádí, je brutální nátlak. Buď uděláte to a to, nebo nebudou granty. Poznamenává ovšem, že stejnou metodiku uplatňoval Obama, když tlačil university k maximalizaci pozitivní diskriminace. Jenomže to akademická obec přijímala pozitivně. Její většina k tomuto konceptu přilnula. Pavel vzpomíná, jak jeho kolegové ze školení o diversitě odcházeli pohnuti a přesvědčeni, že ve svých postojích skutečně uplatňují a projevují systémový rasismus a že je třeba, aby takové postoje v sobě vykořenili a potlačili. Samozřejmě, že na tom systémovém rasismu něco je. Jenomže většina z nich byla vystavena poprvé nějakému systematickém výkladu konceptu založeného na myšlence, že moje dobré úmysly podléhají sdílenému a nereflektovanému mocenskému tíhnutí, které je neseno zájmy určité skupiny (dosaď třída, gender, rasa). Takové koncepty jsou strašně chytlavé, protože jednak na nich zpravidla bývá kus pravdy, ale hlavně dávají člověku přesvědčení, že teď rozumí, jak to doopravdy je. A když si to osvojí jako základní pohled na svět, tak se toho velmi, velmi těžko zbavuje.

Důsledkem je, že akademická obec by docela ráda s Trumpem zápasila, ale vedení universit tomu nakloněno není. Takže i ty velké university, které vydaly různá silná prohlášení, časem nabídnou smír. Columbia tak učinila, UCLA ještě ne, Harvard jedná a současně se soudí. Trump požaduje zákaz jakékoliv diskriminace, včetně té pozitivní. A tam, kde palestinský aktivismus školu zcela prostoupil, žádá university, aby rázně zakročily proti antisemitismu. Místní kancléř už dříve nedovolil, aby protesty ve prospěch Palestiny na půdě university organizovali aktivisté mimo ní. A také, byť s výhradou, že nemá jinou možnost, přijal onen antidiskriminační koncept. Akademický senát mu proto vyjádřil nedůvěru. Nicméně správní rada university ho podržela.

On to bude velký zářez do života universit. Pavel například vzpomíná, že jako vedoucí katedry měl občas možnost udělit stipendia studentům oboru. Pro ten účel dostal jejich seznam od jejich děkanátu. Na tom seznamu nebylo nic o jejich prospěchu, pouze jméno a příslušnost k minoritě. Když si o další údaje řekl, tak mu je ovšem dodali. Celý universitní provoz se pozitivní diskriminaci přizpůsobil. SAT, který byl po dlouhá desetiletí hlavní indikátor schopnosti studenta při přijímání na universitu, se stal nepovinným údajem. Prý proto, že je pro chudé studenty těžko dostupný. Podle Gonzalese, hispánského kolegy na katedře, to ovšem velice poškodilo právě ty nejlepší minoritní studenty; takové, kteří přicházejí z mizerné školy, nejsou honěni v psaní chytlavých motivačních esejů, ale kteří dříve mohli na tvrdých datech ukázat, že v nich něco je.

Hlavní problém universit ale zdá se bude ztráta zájmu o studium. Dopad AI na společnost je zde nesmírně silný. Například Microsoft se chystá redukovat množství programátorů o jednu třetinu. Současní absolventi informatiky těžko shánějí zaměstnání. Takže o studium computer science je velmi malý zájem, zvláště tam, kde ve jménu praxe byly potlačeny teoretické předměty. Podobně špatně jsou na tom také práva. I tam se očekává velká redukce personálu způsobená AI.

Je tady souběh několika demotivačních tlaků. University odstoupily od tlaku na výkon středoškoláků, jsou drahé, AI činí vzdělání zbytným statkem, alespoň zdánlivě, a studenti jsou stále křehčí. Mládeži jsou ve velkém nabízena antidepresiva. Je toho tolik, že lékaři nemají čas se jednotlivcům řádně věnovat. Pavel říká, že tady jsou na trhu tři základní antidepresiva. Takže lékař předepíše jedno, když nefunguje, tak druhé, a pak třetí. A teprve když žádné nezabere, tak se tomu jedinci začne podrobněji věnovat. Takže standard je: antidepresivum a terapie. Jenomže terapie, to znamená rozhovory s člověkem, který absolvoval měsíční kurs. Terapeutů je potřeba velmi mnoho, nejsou to nějak hlouběji vzdělaní odborníci. Přesto jsou placeni ze zdravotního pojištění. Asi to jinak v tom objemu nešlo, nicméně výsledky tomu odpovídají. Snadno se tak stane, že člověk putuje od terapeuta k terapeutovi až najde toho, který mu řekne to, co chce slyšet. I na toto téma jsem slyšel dosti neradostné osobní svědectví. Vedle antidepresiv je jakýsi lék na ADHD, jehož vynálezce se prý vyjádřil, že lituje svého objevu, když vidí, jak masově ten lék předepisují bez ohledu na vedlejší účinky. Tvrdí, že byl určen jen pro ty, kteří skutečně ztratili schopnost organizovaného konání.

Jiným zdrojem křehkosti jsou drogy a anorexie. Zprostředkovaný výrok lékaře věnujícího se anorexii vůči pacientce: V nemocnici jsme oddělení s druhou nejvyšší úmrtností. Po jednu dobu jsme byli první. Ale když přišel fentanyl, tak nás drogové oddělení předběhlo.

Celkem tomu rozumím, že v situaci, jaká je, mnozí vkládají do Trumpa naději. A současně rozumím i těm, kteří ho hluboce nesnášejí, ba nenávidí. To, co mě zajímalo je, jak se stalo, že Trumpa začali podporovat boháči. To v minulých volbách nebylo – paradoxně se naopak Demokratická strana stala stranou těch bohatých a měla daleko větší objem peněz na kampaň. Někde jsem zahlédl, že i v těchto volbách měla k dispozici dvakrát více peněz. Dostal jsem se ke třem důvodům:

1. Demokraté chtěli omezit použití AI (to tvrdil syn jednoho mého přítele; nemám pro to potvrzení odjinud).

2. Diversita vedla k takovému poklesu produktivity, že už jim to začalo vadit.

3. Trump vyslovil podporu bitcoinům a podobným měnám. Tím vlastně potvrdil, že bohatství magnátů se nebude umenšovat, protože počet bitcoinů je konečný. Takže, když jich držíte hodně, tak máte ten majetek jakoby na věky.

**
Přes všechny těžkosti, rostoucí nedůvěru a rostoucí byrokracii, je USA dynamická země. Do rozvoje AI se pouští bez skrupulí a experimentuje s koncepty a produkty, které by v Evropě podléhaly nekonečnému schvalování. Třeba autonomní taxíky v některých městech. Nehodnotím, co je lepší a co horší. Pokud se ale bavíme o ekonomickém zaostávání Evropy za USA, tak důvod vidím zejména ve vůli k technologickému pokroku a v podmínkách pro jeho realizaci.

Spojené státy, září 2025

Lidé si dnes často myslí, že v minulosti byli lidé hloupější než dnes. Není pro to žádný důvod. Lidé dříve mysleli stejně dobře jako dnes. Měli ovšem k dispozici menší počet ověřených fakt. Nicméně z těch dat, která měli k dispozici, dokázali často obdivuhodně a překvapivě dedukovat. Možná lépe než bychom to dokázali my dnes. Začneme od jednoho výroku Ptolemaia Alexandrijského. To byl nejuznávanější astronom starověku. V jeho spisech stojí tato slova: Pro astronomii by bylo daleko jednodušší, kdyby se Země otáčela okolo Slunce. To je ovšem z vědeckých důvodů nemožné.

Proč si myslel Ptolemaios, že heliocentrický systém je nevědecký? Důvodem bylo, že se starověkým ani středověkým astronomům nepodařilo naměřit paralaxu u žádné hvězdy.

Pochopit, co je to paralaxa, je snadné. Vezměte tužku, držte ji v natažené ruce před očima a zadívejte se na jedno konkrétní místo. Když se budete dívat jedním okem a pak druhým, tak se toto místo bude zdánlivě pohybovat. To je tím, že se na onu tužku díváte každým okem odjinud.

Paralaxa je úhel, který najdete u tužky, když ji spojíte jednou přímkou s jedním okem a druhou přímkou s druhým okem. No, a teď si představte, že se Země točí okolo Slunce a pohled ze Země o letním slunovratu odpovídá pohledu jedním okem na hvězdu, třeba Polárku, která odpovídá tužce. Druhé oko pak odpovídá pohledu o zimním slunovratu. Je logické, že v takovém případě se letní a zimní pozorování liší o paralaxu Polárky. Jenomže staří astronomové paralaxu naměřit nedokázali. Hvězdy jsou příliš daleko.

Řeknete si, že byli hloupí, že si mysleli, že jsou hvězdy tak blízko, že se jejich paralaxa dá naměřit. Jenomže oni věděli, že hvězdy daleko jsou. Už dávno před Ptolemaiem astronomové věděli, že Slunce je zhruba 400krát dále než Měsíc. To se změřit dá, stačí použít podobnost trojúhelníků. Takže Ptolemaia jistě napadlo, že hvězdy mohou být také třeba 400krát dále než Slunce. Jenomže nejbližší hvězda je dále než Slunce 270tisíckrát. A to už neočekávali.

Proč říkal Ptolemaios, že by to bylo pro astronomy jednodušší? Kvůli výpočtům. Protože když si myslíte, že se Mars otáčí okolo Země, i když se otáčí okolo Slunce, tak popsat jeho dráhu dá daleko více práce.

Myšlenka, že nejlepší výklad je ten nejjednodušší, to je něco úplně přirozeného. Ve filosofii se tomu říká Occamova břitva. A tak občas někoho napadlo, že by přeci jen to, co je nejpřirozenější z hlediska výpočtů, mohla být pravda. V pozdně středověké Evropě se jeden takový člověk této myšlenky držel celý život. Ten člověk se jmenoval Koperník. Byl to úspěšný politik, lékař, církevní hodnostář, finanční teoretik, milovník staré řečtiny a matematik. A také astronom. Dožil se 70 let a o své vizi sluneční soustavy napsal dvě knihy. První byla dokončena, když mu bylo 40 a byl to takový stručný výklad, který existoval jen v několika opisech rukopisu. Jeden takový opis měl ve vlastnictví

Tadeáš Hájek z Hájku. Koperníkovo hlavní dílo De revolutionibus orbium coelestium dostal prý autor do rukou vytištěné až ve den své smrti. Prý už byl v kómatu, probral se a někdo mu jeho knihu vložil do rukou. Šťastně se usmál a vydechl naposledy. Stalo se to 24. května 1543 ve Fromborku.

Je otázka, zda to tak bylo. Není totiž vůbec jasné, zda svou knihu chtěl vydat. Prý se bál negativních reakcí. A my se budeme zabývat otázkou, koho se bál. Nebyl to papež. Jeden německý teolog roku 1533 uspořádal takový malý seminář pro papeže Klementa VII a pár kardinálů, kde Koperníkovu teorii vyložil, a ti byli velmi zaujati a toho teologa za přednášky papež bohatě odměnil. Je zachován dopis jednoho z kardinálů, který Koperníkovi píše: „Dozvěděl jsem se, že jste nejenom mistrně zvládnul objevy dávných astronomů, ale že jste dokonce vytvořil vlastní kosmologii, podle které se Země pohybuje a Slunce je ve středu vesmíru.“ A velice naléhavě a uctivě Koperníka žádá o zaslání jeho knihy.

Úplně jiná byla reakce protestantské strany. Melanchthon, německý reformátor, asi nejvýznamnější spolupracovník Luthera, se o Koperníkových názorech dozvěděl a píše: „Jsou lidé, kteří si myslí, že je skvělé vymýšlet absurdní věci, tak jak to udělal nějaký polský astronom, který zastavil Slunce a rozpohyboval Zemi. Správný vládce by takové lehkomyslné jednání neměl dovolit.“

Je to tak, že reformace, které za tolik vděčíme, s sebou nesla i určitou úzkoprsost, důraz na doslovnou intepretaci Písma. Takže pro biblicky orientovaného Melanchthona platilo, že Hospodin stvořil dvě světla na obloze, jedno pro den, jedno pro noc. A pak, byly tady verše z knihy Jozue, kapitola 10, verše 12-14: „Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelcům Emorejce. Volal před očima Izraele: ‚Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu.‘ A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli. To je zapsáno, jak známo, v Knize Přímého. Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.“

Časem se stane, že se inkvizice z pověření papeže bude dovolávat takových míst z Písma. Jenomže, jak se budu snažit vysvětlit, bude to spíše pod tlakem kolegů vědců než církevních hodnostářů. V době života Koperníka se vzdělaný katolický klérus řídil spíše učením takových církevních otců jako byl Tertullián a Svatý Augustin, pro které bylo víceméně samozřejmé, že části Starého Zákona je na místě chápat jako podobenství, alegorii, tedy jako výklad něčeho hlubšího, něčeho co nás zasahuje i přesahuje. Svatý Augustin dokonce říká, že teologové mají nechat astronomii astronomům a neplést se jim do řemesla. To není myšlenka, na kterou bylo nutno čekat až do doby moderní.

Nemůžeme vědět, koho přesně se Koperník bál. Z osudů Galilea však vyplývá, že mohl mít důvody se bát nejen primitivní reakce, ale i reakce vzdělanců. Protože vědění, to je také určitá moc. A když někdo zpochybní, co hlásáte, na čem je založena vaše kariéra, tak se vám to možná nebude líbit. A nebyli to jen učenci na universitách, ale také učenci v klášterech. To bylo ještě do 19. století běžné, že v klášterech se věda pěstovala. Třeba Mendel, zakladatel genetiky, byl opat brněnského kláštera augustiniánů. Pro Koperníka a později Galilea největší nebezpečí hrozilo ze strany dominikánů, tedy řádu, který kombinoval vzdělanost a boj proti herezi. Inkvizitoři se rekrutovali právě z tohoto řádu. Vzdělávací program dominikánů zahrnoval gramatiku, logiku, přírodní filosofii a teologii.

A o tu přírodní filosofii šlo v první řadě. Dnes téměř nikdo netuší, co to bylo. Součástí přírodní filosofie byla i výuka fyziky. Jenomže to byla úplně jiná fyzika než dnes. Oni se neptali, jak něco funguje, ale proč to funguje. Představte si takového profesora nebo vzdělaného mnicha z 16. století, který by se dostal na hodinu fyziky, jak ji máte dnes. Na té hodině by se probíral rovnoměrný přímočarý pohyb, tedy zákon setrvačnosti. Ten středověký profesor by vstal a řekl by třeba: To je ale úplná blbost, že by se těleso mohlo trvale pohybovat vpřed a nezastavit. Proč by to dělalo? Máte pro to nějaké vysvětlení? Středoškolský profesor dnešní doby, co myslíte, že by odpověděl?

Za mých mladých let by nejspíše řekl: Tak to prostě je, o tom nemá cenu se bavit. Námitka jeho oponenta: Jak to, že to tak je? Všechno okolo mě, co se pohybuje, se přece vždy zastaví. To je přirozenost hmoty, že spěje ke klidu.

Pojmy jako sympatie a antipatie, které používáme o lidech, se používaly o neživých i živých objektech. Například magnet přitahuje železo, protože jsou si sympatické. Podle Aristotela, když přijdeme k řece, tak se nám chce čůrat. Protože mezi tekutinami je sympatie. Možná nám to přijde k smíchu, ale ona to byla věda, která se snažila vysvětlit, že ten svět okolo nás tak nějak pěkně drží pohromadě, neustále spěje k harmonii, k přirozenému uspořádání věcí. Proto se valící kámen musí zastavit, protože jeho přirozenost je se nehýbat. A dovedete si představit, že když takové věci do vás hustí na škole, na universitě, tak je vezmete vážně.

Ten důraz na přirozenost vedl občas k tvrzením, která prostě nebyla pravda. Třeba, že větší kámen má více sympatií k Zemi, a proto padá rychleji než malý kámen. Snadno se dá ověřit, že tomu tak není. To je to, co udělal později Galileo. Totiž, že měřil, jak rychle padají kameny. Údajně ze šikmé věže v Pise. Už to, že něco měřil, že se snažil vyložit svět okolo nás pomocí matematiky, některé jeho kolegy profesory rozčilovalo. Přední učitelé fyziky té doby ve Florencii vehementně prosazovali názor, že matematika do fyziky nepatří. Jde přece o to pochopit příčinu. Ta je založená na antipatiích, sympatiích a jiných takových vztazích. Těm je třeba rozumět a ne něco nějak upatlaně měřit.

Ti lidé, co to říkali, měli vliv. Velký vliv. Byli to experti a autority. Jenomže v astronomii, tam se měřit mohlo. A vlastně muselo, když se zákazníkovi zachtělo horoskopu. Aristotelská představa světa, kterou převzali středověcí učenci, byla, že svět je rozdělen do sfér. Zatímco tady na Zemi jsou věci nedokonalé, takže nemá smysl moc to detailně zkoumat, nahoře v nebeské sféře je vše dokonalé a neměnné. Proto všechny dráhy nebeských těles musí být kruhové, protože kruh je dokonalý. A protože je v nebeské sféře vše dokonalé, tak tam nedochází ke změnám. Vše je tam přesné, dokonalé, a tedy měřitelné.

Galileo Galilei začal svoji vědeckou dráhu v Pise, pak byl profesorem v Padově a pak se stal placeným učencem na medicejském dvoře ve Florencii. Bavil se rád s lidmi opačných názorů, kamarádil se i s církevním hodnostáři, z nichž důležitý pro náš příběh bude kardinál Bellarmine. Svoje kolegy filosofy štval tím, že i v přátelských hovorech jim naznačoval, že ve skutečnosti světu okolo sebe nerozumějí a že tu neznalost skrývají za řeči o sympatiích, antipatiích atd.

Někomu to přijde jako nějaký vedlejší střet, ale pro mnohé to bylo něco zásadního. Docházelo ke zpochybnění základů toho, co se v té době učilo. Galileo se o koperníkovskou koncepci zpočátku vůbec nezajímal. Nicméně, když došel k názoru, že nelze vyložit příliv a odliv bez toho, že budeme předpokládat rotaci zeměkoule, tak po koperníkovském modelu sáhl. A pak následoval jeden důvod za druhým, proč u něj zůstat.

Supernova roku 1604. Podle přírodních filosofů musela být součástí pozemské sféry, protože ta nebeská byla neměnná. Jenomže, kdyby byla supernova meteorologický jev, tak by musela mít měřitelnou paralaxu. A to neměla, což Galileo vyzkoušel tím, že provedl pozorování na různých místech Itálie. Galileo, tehdy v Padově, byl požádán, aby o supernově promluvil ve veřejné přednášce. Ty přednášky byly tři a byla to velká událost. Do posluchárny se vešlo tři sta lidí, ale na přednášku přišlo lidí tisíc.

V roce 1604 Galileo ještě neměl k dispozici dalekohled. Dalekohled vynalezli v Holandsku roku 1608 a hned si ho nechali patentovat. Galileo se o tom dozvěděl v roce 1609. Byl v té době ve finanční tísni, měl tři děti s paní, se kterou se nikdy neoženil, a musel vyplatit podle otcovy závěti velké věno sestře. Jeho bratr Michelangelo zmizel v Polsku i se svým podílem. Galilea napadlo, že by si mohl přivydělat tak, že dalekohled zkonstruuje nezávisle a nabídne ho Benátkám, pod která Padova, kde učil, spadala. Dalekohledu se tehdy říkalo špionážní brýle. Vojenský význam byl v tom, že nepřátelské loďstvo spatříte dříve než ten, kdo by dalekohled neměl. Galileo bez toho, že by holandský dalekohled viděl nebo znal jeho popis, sestrojil dalekohled zvětšující nejprve dvakrát, a pak pětkrát. Snažil se ho prodat benátskému dóžeti. Protože Padova Benátkám patřila, tak Benátky platily profesory na padovské universitě. Galileovi nabídly zvýšit plat dvojnásobně, ale až po skončení jeho současné smlouvy. To se Galileovi nelíbilo a vstoupil do jednání s medicejskými knížaty ve Florencii. Tam se mu dohodnout podařilo a získal místo učence u jejich dvora. To už měl dalekohled, který zvětšoval dvacetinásobně.

Začal se dívat na oblohu a napsal o tom zprávu. Jezuita Clavius, rodák z Bamberku, vynikající matematik a astronom, autor našeho, tedy gregoriánského, kalendáře, naprosto odmítl nejpozoruhodnější Galileovo pozorování, totiž že na Měsíci jsou hory. To bylo zcela proti učení přírodní filosofie, neboť podle ní jsou všechny objekty v nebeské sféře dokonalé, tedy kulaté. Tvrdil, že nic takového být nemůže, že to jsou nějaké vady čoček. Když se dalekohledů objevilo více, tak už takové tvrzení nebylo možno udržet. Jednoho z Claviových přátel však napadla možnost, že celý Měsíc je zalitý do průhledného gelu, což umožňuje držet názor, že je dokonale kulatý. Ani to dlouho obstát nemohlo. Byli však přírodní filosofové, kteří prohlásili, že oni se nikdy do dalekohledu nepodívají. Ze zásady.

Galileo mezitím začal pozorovat Venuši. Existence fází, tedy že Venuše prochází podobnou proměnou jako Měsíc, se stala další důvodem, proč přijmout koperníkovský systém. To ale neznamená, že by ho uměl dokázat. Takový důkaz přišel až o více než dvě století později. Byla to ale hypotéza, která umožňovala dobré vysvětlení různých úkazů. Tak to s vědeckými poznatky chodí. Přírodní filosofové si ovšem přáli důkaz v rámci svého systému. A ten jim samozřejmě Galileo nabídnout nemohl. Docházelo tak k disputacím a Galileo v nich vyhrával. Byl stále známější. Jeho hvězda stoupala. Papež Pavel V ho přijal na audienci a vyptával se ho na jeho výzkumy. Kardinál Barberini, pozdější papež Urban VIII, se dokonce v jisté diskusi postavil za Galilea.

Jenomže věci se začaly měnit, když do vědeckého bádání začali strkat nos dominikáni a začali argumentovat Písmem. Galileo popírá kníhu Jozue zazněl jejich poplašný ryk. Galileo se snažil vysvětlovat, že Písmo a věda by se míchat neměly. Kardinál Bellarmine, který byl víceméně Galileův příznivec, navrhoval, aby Galileo jasně řekl, že koperníkovský systém je jen hypotéza. To ale Galileo odmítl. Tomu odmítnutí se zřejmě často špatně rozumí. Šlo mu zdá se daleko více o princip vědecké práce, o to, aby byla na Písmu nezávislá, nežli konkrétně o Koperníka. Vlastně mu šlo o církev, kterou zřejmě upřímně miloval. Nechtěl, aby se stala směšnou.

Seběhlo se několik nepříznivých okolností. Vrcholilo protireformační tažení, takže katolická církev se vnitřně potřebovala semknout. Proto měla velkou nechuť k vnitřním sporům. Navíc papež Pavel V. měl vztek na intelektuály kvůli vleklým sporům dominikánů a jezuitů ohledně svobodné vůle. Řešení takových sporů mu zabíralo čas, který potřeboval na řešení palčivějších otázek. Snad kvůli tomu si navykl utínat intelektuální spory uvnitř katolické církve v samém zárodku.

Neklid, který v kruzích přírodní filosofie rostl, s sebou nesl tlak na papeže, aby zasáhl. Ten po dohodě s kardinálem Bellarminim požádal inkvizici, aby posoudila, zda ústřední tvrzení koperníkovského systému jsou heretická či nikoliv.

Zde je výsledek.

Tvrzení 1: Slunce je ve středu světa a naprosto nehybné z hlediska změny místa.

Rozhodčí nález: Všichni říkají, že uvedené tvrzení je hloupé a absurdní z filosofického hlediska, a formálně heretické, neboť je v protikladu vůči jasnému vyjádření mnoha míst ve Svatém Písmu, a to jak co do jejich textu, tak podle obvyklého výkladu církevními otci a doktory teologie.

Tvrzení 2: Země není ani ve středu vesmíru ani není nehybná, ale pohybuje se jako celek v denním pohybu.

Rozhodčí nález: Všichni říkají, že z filosofického hlediska je třeba stejného odmítnutí. Co se týče teologické pravdy, tak je to přinejmenším omyl víry.

V těch nálezech se nejprve mluví o filosofii a pak teprve o teologii. Je jasné, koho inkvizitoři konzultovali. To podstatné, co změnilo Galileův život, však nebyly tyto nálezy samotné. Podle zvyklostí inkvizice další opatření závisela na jednání heretika. Pokud nález přijme, tak se prostě předpokládá, že dále se bude chovat podle nálezu a nic není dalšího třeba dělat. Pokud se bude vzpěčovat, tak přijdou další opatření. Bylo dohodnuto, že pokud Galileo se bude bránit, tak mu bude nařízeno, že nesmí uvedená tvrzení zastávat, hájit a učit.

Bellarmini byl pověřen, aby rozhodnutí inkvizice Galileovi sdělil. Jenže dominikánští inkvizitoři Bellarminimu věřili málo. Byl to přece jezuita. A tak se bez ohlášení na schůzku Bellarminiho a Galilea dostavili. Zaznamenali, že Bellarmini něco říká Galileovi u dveří, a domysleli se, asi právem, že Galileovi radí, aby mlčel a nebránil se. Což je vedlo k tomu, že onen zákaz zastávat, hájit a učit Galileovi přečetli a dali do zápisu. Bellarmini jim později vynadal, zápis odmítl podepsat a Galileovi poslal podepsané ony dva rozhodčí nálezy bez jakékoliv dalšího opatření. To se stalo 26. února 1616. Nevíme s úplnou jistotou, zda to bylo přesně tak. Ale je to pravděpodobné.

Galileo pracoval v zásadě nerušeně až do roku 1632. Setkal se několikrát s papežem Urbanem VIII., kterému dokonce koperníkovský systém vysvětloval. Papež považoval ono rozhodnutí inkvizice za nepodařené, protože někteří němečtí kardinálové mu vykládali, jak toto rozhodnutí odhánělo od katolické církve případné konvertity, kterým bylo u protestantů těsno.

Snad stojí za připomenutí, že se jezuité snažili získat také Komenského. Takových případů jistě bylo více.

Když se Galileo chystal vydat popularizující knihu nazvanou Dialogue, ve které se koperníkovský systém popisuje jako jeden z možných výkladů uspořádání světa, tak někdo papeži Urbanovi ukázal onen nepodepsaný zákaz, kterým se Galileovi zakazovalo zastávat, hájit a učit. Papeže zřejmě vůbec nenapadlo, že by ta listina nemusela být pravá. Naštval se. Galieovo jednání se mu najednou jevilo jako podvodné a věrolomné. Tady už nešlo o vesmír, ale o poslušnost. Navzdory tomu, že kniha měla příslušná povolení Vatikánu, rozhodl o tom, že nesmí být dále tištěna a šířena, a předal věc inkvizici.

Přišel druhý proces. Galileo si byl jist, že to dobře dopadne. Měl přece onen jediný podepsaný dokument. Jenomže tady už byla v sázka autorita inkvizice. Trest byl velmi tvrdý. Zákaz publikace knihy Dialogue a dohled inkvizice po zbytek života. Galileo byl donucen odpřisáhnout a vlastnoručně opsat text, který mu inkvizitoři připravili a kterým se zcela zříká koperníkovského systému. Je to hrozné čtení. Budiž ale poznamenáno, že rozsudek podepsalo jen 7 z 10 kardinálů a že Galileo prosadil, že v jeho pokání nebyly dva body, které tam chtěli jeho soudci mít. Chtěli po něm, aby prohlásil o sobě, že nebyl dobrý katolík a že svou knihou svedl jiné na scestí. Tomu se postavil, to uhájil. Budiž také poznamenáno, že arcibiskupu sienskému, který měl Galilea rád, se podařilo dosáhnout toho, že Galileo mohl žít v jeho rezidenci. Poskytl mu veškerou podporu a zachránil ho tak pro vědeckou činnost. Celý ten proces se jeví jako výsledek hněvu Urbana VII., jenž si připadal podveden, obejit a možná i zesměšněn. Jeden z argumentů, které papež v hovorech s Galileem použil, vložil Galileus v dialozích do úst postavy nazvané Simplicius.

Galileo byl v domácím vězení do konce svého života. V roce 1638 mu dovolili se přestěhovat do svého domu. Se svými dozorci vycházel přátelsky, nezdá se, že by byl nějak trápen. Byl však ponížen. Nicméně pracoval dále. Jeho Dialogue vyšel roku 1636 ve Štrasburku, jeho závěrečné velké dílo Dvě nové vědy vyšlo roku 1638 v Londýně. Medicejská knížata ho podporovala až do jeho smrti roku 1642.

Reputace katolické církve byla díky jeho procesu nenapravitelně poškozena. Nebylo to nic zákonitě nutného, jak může mít dnešní člověk za to. Ti, kteří stáli v čele církve, nezastávali ve svých osobních názorech nějaké zpátečnické primitivní hloupé myšlenky. Ale nebyli dost stateční, aby čelili tlaku zájmových skupin a tlaku křiklounů.

Poučení jsou z uvedeného příběhu mnohá. To nechám na každém jednotlivě. Připomenu ale jeden verš ze starozákonní knihy Exodus: „Nepřidáš se k většině, která páchá zlo“ (Ex 23,2).

Aleš Drápal

1. čtení Jer 10,1-3 a 10-16, 2. čtení Jer 8, 4-9, 3. čtení Ž 121,1-2

Bratři a sestry, vážení hosté.

Řeč bude o životě proroka Jeremjáše. Přečtených slov Písma se dotknu až v závěru kázání.

Žádný prorok snad neměl tklivější osud než Jeremjáš. Od mladosti varuje, riskuje tím svůj život, a vše je marné. Vidí destrukci svého národa, zabíjení a násilné přestěhování. Nakonec je proti své vůli odvlečen do Egypta, kde zemře. Všechny naděje ve chvílích, kdy se zdálo, že jeho nabádání bude mít nějaký dopad, přišly vniveč.

Navíc ty nadějné okamžiky přišly, až když bylo hodně zle. Jedním z nich byl rozhovor s Sidkijášem, posledním judským králem. Sidkijáš tušil, že Jeremjáš má pravdu. Neměl ale odvahu k radikální změně politiky, kterou Jeremjáš doporučoval. Znamenalo by to se pokořit před babylónským králem, riskovat nenávist a útoky judských přeběhlíků a také, jak se to Sidkijášovi jevilo, zradit důvěru vlastních velmožů. Mužů, kteří statečně bojovali a doufali v pomoc z Egypta.

Nadějná byla i situace, když se správcem země stal Gedaljáš. Jeho program zněl “Nebojte se sloužit Kaldejcům. Zůstaňte v zemi, služte babylónskému králi a povede se vám dobře.” Kaldejci, to jsou Babylóňané.

Jenomže Gedaljáš byl úkladně zavražděn. Velitelé zbytku vojska se báli, že je v odvetu Kaldejci zabijí. Dotazovali se Jeremjáše. Ten dostal po 10 dnech slovo od Hospodina. Cituji z něj. „Toto praví Hospodin … Jesliže se opět usídlíte v této zemi, budu vás budovat, a nikoliv bořit, zasadím vás a nevyvrátím, protože lituji těch zlých věcí, které jsem vám učinil. …“ Lid a jeho velitelé však Jeremjáše nevyslechli a násilím ho donutili s nimi jít do Egypta.

Těch pár epizod z Jeremjášova života, jak jsem je připomněl, jsou čtenářům Písma dobře známy. Anebo alespoň některým čtenářům. Není to totiž úplně snadné udržet při čtení Jeremjášova proroctví pozornost.

Mně se poprvé trochu otevřelo v druhé polovině sedmdesátých let, při kázáních Luďka Rejchrta. Zprvu jeho kázání ve mně vyvolala spíše zmatek. Zmatek, který s odstupem let vnímám jako blahodárný.

Byla to doba tuhé normalizace. Bylo jasné, kdo jsou okupanti. Bylo jasné, před kým se snažíme uchránit určitý prostor svobody, v církvi i mezi přáteli. Bylo jasné, kdo usiluje o to, abychom přitakali lživým výrokům a ztratili tak osobní integritu. Tohle vše jsem vnímal velmi ostře, řekl bych přímo bytostně.

A do toho Jeremjáš. Bylo to divné. Ti Kaldejci, to jsou přece agresoři. Jednoznačně agresoři. A agresorům je třeba se bránit. Vytrvale, soustavně, rozhodně, s využitím všech možných zdrojů. — A místo toho Písmo upřednostňuje Jeremjáše, defétistu.

Ano Písmo někdy na nás působí pohoršlivě. Třeba skrze podobenství, že ti, kteří se k práci přihlásí až večer, dostanou zaplaceno stejně jako ti, kteří se dřou od rána.

Na první dobrou se dá říci, že cesty Hospodinovy nejsou cesty lidské. To je jistě pravda, a důležitá pravda.

Obnovení naší svobody v roce 89 přišlo po podivuhodných cestách. I Judejci oné doby měli zkušenost, že z východu a severovýchodu přichází jen zkáza.

V každém takovém příběhu však běží ještě o něco více než o pouhou nepravděpodobnost. Bývá to důležité a stojí to za rozklíčování. A aby nedošlo k nedorozumění. Kaldejci nejsou v Jeremjášově příběhu kladní hrdinové. Naopak. Ale i skrze ně Hospodin jedná. Podobně také platí, že Písmo nestojí na straně dopoledních povalečů. Naopak.

V mých jinošských letech doznívala skoro sto let trvající diskuse, kým jsme. Říkalo se tomu spor o smysl českých dějin. Ta diskuse byla dost vášnivá, protože jedni se ve skutečnosti ptali Kým Češi doopravdy jsou, a druzí měli na mysli otázku Kým by Češi měli být. Když si myslíte, že víte, kým bychom měli být, jaké je naše poslání, tak máte sklon naše minulé a sou­časné prohry chápat jako důsledky sejití z určité cesty, z určitého pověření. A to je způ­sob, jak se Písmo dívá na dějiny židovského národa.

Jeremjášův příběh, to je takový maják, který připomíná, jak byl Hospodin hotov, jak byl připraven, jak toužil po tom, aby jeho vyvolený národ byl tím, kým má být. A jak jeho slovo bylo udušeno lidským sebeklamem poháněným touhou po národní svébytnosti.

Je to zásadní rozdíl, zda se moje doufání, moje naděje, moje identita obrací k Hospodinu, anebo zda od Hospodina očekávám, že bude garantem mého úspěchu. Toto napětí je v kni­hách královských dobře patrné.

Když je čteme, tak nám může být až nepříjemné, jak se pořád dokola a dokola píše, že ten a ten král neodstranil posvátná návrší, na kterých lid obětoval. Ba dokonce někteří králové je zřizovali.

Ptejme se, jsou-li zprávy o posvátných návrších nějak relevantní pro moderního člověka. Abychom nějak uchopili smysl oné výtky. Spíše nevíme než víme, co se na těch posvátných návrších dělo. Běžné je si myslet, že se tam děly ohavnosti, které se už dnes nikde neprakti­kují, a tudíž se nás to netýká.

Podstatou modloslužby ale nejsou ohavnosti, byť k ohavnostem modloslužba může vést. Modloslužba je především aktem předání nebo rozmělnění vlastní odpovědnosti za budouc­nost. Modlám se slouží, modlám se obětuje.

Každý z nás je nějak ohrožován strachem, obavami, pocity prázdnoty, nenaplněnosti, osa­mělosti. Modla nabízí úlevu. Nemusí si nutně dělat nárok na celý náš život. Třeba jenom na jeho kus. Dává ale vždy falešnou naději. A nabízí identifikaci s něčím, co se zdá být mocné či slastné, a přitom je to prázdné. Opanovává lidská srdce.

Podoby jsou nejrůznější. Určitě sem patří oddanost různým ideologiím, které tak devasto­valy životy lidí v dvacátém století. I dnes lze zažít to, že člověk, kterého znáte, přejde od náklonnosti k nějakému politikovi k takové oddanosti, že s ním spojí své naděje a odevzdá mu kus svého rozumu.

Modly mohou mít nejrůznější podobu. Naše doba je zrádná tím, že modlou se můžeme stát i sami sobě skrze pěstování svého vlastního obrazu na sociálních sítích.

Ani ty ideologie nejsou úplně pryč. Osobně to nesu hodně těžce, že se opět objevují ideol­ogie, které opanovávají lidská srdce.

Přemýšlejme o tom, do čeho vkládáme svoje naděje.

———–

Dějiny izraelských a judských králů jsou Písmem vykresleny jako šňůra selhání, ze kterých jen tu a tam vystoupí něco Bohu milého. Někde vidíme sklon zacházet s Hospodinem jako s nějakou vnější silou, kterou si snad mohu naklonit, ale která nemá povahu osoby, k níž se mohu vztahovat, modlit, mít osobní vztah. To už je u Saula. Je to svého druhu také modlo­služba. Hranice modloslužby jsou rozostřené.

U některých králů šlo o přímočaré otevření se jiným božstvům. Zajistit se ještě u konkuren­ce. Ve finále Jeremjášova příběhu jeho únosci zhodnotí svou situaci takto: „V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme. Určitě však splníme všechno, co vyšlo z našich úst, že budeme pálit kadidlo královně nebes a že ji budeme přinášet úlitby … Od té doby, kdy jsme přestali pálit kadidlo královně nebes a přinášet ji úlitby, máme nedostatek ve všem a hyneme mečem a hladem.“

S modlami bývá způsobem, který je leckdy zastřený, spojena nemilosrdnost a lež. Není ná­hoda, že nemilosrdnost a útlak jsou ve starozákonních textech zmiňovány jako porušení smluvy s Hospodinem podobně často jako modloslužba. Propojení modly se lží a nemilo­srdností funguje stále.

I u Jeremjáše je vsunuta epizoda, kdy jsou podle slov zákona propuštěni hebrejští otroci. Snad proto, aby jako svobodní posílili řady obránců hradeb. Pak si to majitelé rozmyslí a znovu je ujařmí.

Jeremjáš kritizoval, varoval, naléhal a prosil – a zdánlivě to k ničemu nebylo.

Tedy k ničemu to nebylo za jeho života. Měřeno dlouhodobě je však Jeremjáš klíčovou po­stavou pro osud židovského národa.V babylónském zajetí židovským intelektuálům, kteří nerezignovali na osud vlastního národa, nezbylo nic, o co by se mohli opřít, leč proroctví a vlastní minulost. A šlo o to, jak ji budou interpretovat.

Jejich okolí jistě očekávalo, že svou víru buď odhodí, či zasunou. Babylón, to bylo kulturní centrum, internacionálně laděné, se spoustou možností pro schopné lidi. Cílem přesidlování národů přece bylo a je zbavit národ jeho kulturní identity tak, aby v dalších generacích sply­nul s ostatními obyvateli říše.

A právě to Židé neudělali. Alespoň jejich část. Nesplynou.Neudělají to pro to, že pochopí, že Hospodin není tím slabým článkem. Že Hospodin není tím, kdo selhal. Že tím, kdo selhal, byli oni a jejich otcové. A že je třeba to naplno popsat. Jako modloslužbu, jako ne­milosrdnost a tvrdost.

Jeremjáš v jejich historickém povědomí bude vyčnívat jako ten, kdo varoval, a koho nepo­slechli. Možná někteří z židovských reformátorů přesídlených do Babylónu ho znali osobně. Nebo ho znali z vyprávění svých rodičů a prarodičů. Museli se cítit jeho osudem dojati a asi i obviňováni. A tak jeho osud spolupůsobil při systematickém redakčním zpracovávání pří­bě­hů vlastního lidu, které v babylónském zajetí proběhlo, které tvoří značnou část Starého Zákona a vlastně odpovídá na otázku po smyslu jejich dějin, po smyslu jejich vyvolení.

Tedy části jeho dějin. V Kristu přichází skrze dějiny židovského lidu naděje, která je i pro nás. Odpovídá i na otázku v úvodu přečteného oddílu.

„Což ti, kteří padli, už nemohou povstat? Kdo se odvrátil, nemůže se vrátit?“

Víme, že může. Víme to jistě. Podobenství o těch, kteří přišli pracovat až na poslední chvíli, je pravdivé.

Starý zákon se zdá být ve srovnání s oním podobenstvím více orientován na spravedlnost. Do jisté míry je to ale otázka důrazu. Ve Starém zákoně často čteme o trestu. To vyjadřuje Boží svrchovanost. Současně ale příběhy židovského národa svědčí o tom, že ten trest je něčím, co národ na sebe přivádí sám svou tvrdošíjností. Jakoby to byl důsledek neschop­nosti pokání. Četli jsme i tato Hospodinova slova:

Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, žádný nelituje zla, jež spáchal, neřekne „Čeho jsem se to dopustil!“

Říci „Čeho jsem se to dopustil!“, to je začátek pokání. Kristus nás zve k pokání. Zve nás k tomu, abychom se nepřidrželi nějakých model jen kvůli tomu, že pro tvrdost svého srdce ne­jsme k pokání ochotni.

Tu milost, kterou Hospodin byl připraven dát svému lidu, kterou mu dával, nám dává v míře ještě hojnější ve svém Synu. Lidský sklon odvrátit zrak od Hospodina k falešným nadějím, však trvá.

Žijeme v době, kdy bylo neočekávaně narušeno naše bezpečí. Nedaleko od nás se dějí hrůzné věci. Šíří se a budou se šířit strach i falešné naděje. Mohou přijít časy, kdy nebude lehké zachovat víru. Jeremjáš je příkladem, jak víra, věrnost a vytrvalost, která se mohla jevit být marnou, ba dokonce zaměřená proti svobodě vlastního národa, přinesla plody, ze kterých máme dodnes užitek. I díky Jeremjášovi můžeme mít podíl na svobodě v Kristu.

Amen

Trump – politika a charakter

 Je to už nějakých tucet dní, co Donald Trump není prezidentem USA. Na jeho hodnocení – hodnocení jeho politiky i hodnocení jeho osoby – je ještě příliš brzo; a ostatně, jeho politické působení ještě ani zdaleka nekončí. On bude mít i nadále velký vliv v Republikánské straně, např. při výběru v primárkách jejích kandidátů do kongresových voleb v roce 2022. A je možné, že i sám bude mít opět prezidentské ambice v roce 2024. Byť to mu už bude osmasedmdesát let – přesně tolik, kolik je nyní prezidentu Bidenovi.

Ale už nyní lze s jistotou několik věcí říct. Politika jeho vlády byla z křesťanského hlediska nejen dobrá, nýbrž velmi dobrá. Byl to prezident, který garantoval náboženskou svobodu a svobodu svědomí. Byl to nejvíce pro-life prezident – za právo na život dětí před narozením – v novodobých amerických dějinách, a jako jediný na pochodu za život osobně vystoupil. Nominace jeho soudců, nejen tří soudců Nejvyššího soudu, ale i více než padesáti soudců na soudech druhé nejvyšší instance – byly skvělé. Ti soudci jsou originalisté, tj. hodlají ústavu interpretovat v jejím originálním, původním významu, nikoli si v ní vymýšlet nová, umělá „práva“, jako např. právo na potrat, na „manželství“ osob stejného pohlaví, či, perspektivně, na „práva“ tzv. trans-gender osob.

A byl to i prezident, který fakticky uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael a přesunul do Jeruzaléma americkou ambasádu z Tel Avivu. Byl to druhý nejvíce pro-izraelský americký prezident v dějinách – hned po prezidentu Trumanovi, který stát Izrael, jeho právo na existenci, v klíčovém momentu jeho dějin uznal (navzdory doporučení svých ministrů a poradců).

Mezi mnohými americkými křesťany, především evangelikály, byla oblíbená teorie, že prezident Trump byl jako antický perský král Kýros, který Židy propustil z babylonského zajetí a umožnil jim v Jeruzalémě postavit druhý Chrám; tedy že Trump stejně jako Kýros je pohanem, kterého Bůh používá pro své dobré záměry.

A proto mnozí američtí křesťané (i křesťané ve světě) odpustili prezidentu Trumpovi – kvůli jeho dobré politice – mnohé z toho, co by neodpustili nikomu jinému, žádnému jinému politikovi či prezidentovi. Myslím tím častokrát jeho nedůstojné, nevhodné, a na konec i hanebné a skandální chování.

A to nás přivádí k otázce, resp. k několika otázkám: Záleží v politice na charakteru politika? Na čem záleží více, na jeho charakteru, nebo na politice? Je osobní morálka (či její absence) kvalifikující či diskvalifikující pro dobrý výkon politiky? Koho preferovat, politika, který je morální a charakterní, ale nemá názory jako já; anebo toho, kdo má názory jako já, ale je nemorální a bezcharakterní? A podobně.

Osoba Donalda Trumpa byla polarizující v křesťanském prostředí (a nejen v něm) od samého počátku. Mohl bych uvést příklady ze všech denominací, ale zmíním dva z evangelikálního prostředí: Eric Metaxas vždy byl a do dnes je pro něj a hájí ho, David French ho vždy odmítal kvůli jeho vadnému charakteru a nyní se domnívá, že měl pravdu od samého počátky a jeho bratři a sestry ve víře, kteří se Trumpem nechali svést, se strašně zmýlili. Metaxas zastává názor, že důležitější jsou politické názory a schopnost je prosadit, French má za to, že charakter kraluje nade vším, charakter je to nejdůležitější, co by měl křesťan na každém, tudíž i na politikovi zvažovat a preferovat.

Jaký je můj názor? U politika je charakter příliš málo, pokud má špatné či problematické názory. Lord Halifax byl věřící křesťan, Winston Churchill byl agnostik. Halifax chtěl separátní mír s Hitlerem, Churchill ho chtěl porazit. Churchill měl pravdu, Halifax se mýlil. Jimmy Carter byl a je hodný, věřící křesťan, který ve svém volném časem učil děti a mládež v nedělní škole náboženství. Proti Sovětům byl slabý. Reaganova náboženská víra byla mnohem slabší, než Carterova, ale Sověty odhadl přesně a způsobil jejich pád.

Jenže když charakter absentuje absolutně, dříve nebo později se to projeví. A vymstí. Minimální standard morálky, minimální dávka charakteru (a můžeme diskutovat a přemýšlet o tom, co to znamená „minimální“) jsou absolutně nezbytné, aby politik, státník, i ten s těmi nejlepšími názory a schopností je prosadit, nakonec nezpůsobil více škody než užitku.

A to je – či přesněji může být – i případ Donalda J. Trumpa.

Už od samého počátku měl závažné osobnostní vady morálního a psychologického charakteru. Byl marnivý, domýšlivý, dětinský, sebestředný a egoistický. Vždy mu v první řadě šlo o něj. Všechno, celou politiku stavěl jen na sobě.

Jeho politika byla dobrá; ale po volbách, které těsně prohrál – stejně těsně, jako ty v listopadu 2016 vyhrál – tvrdil, že vlastně vyhrál a vítězství mu bylo podvody ukradeno a americký lid byl obelhán. Možná ano, ale nepředložil relevantní důkaz; to vše tvrdil bez důkazů, které by akceptovaly soudy i vlády těch států, kde těsně prohrál.

Nikdy předtím v dějinách USA se nestalo, že by prezident – či kandidát na prezidenta -, který volby prohrál, svou porážku neuznal. Uznání porážky patří ke zdraví demokracie. Trump vlastně naznačoval, že obrovské množství lidí se dopustilo kolosální konspirace a velezrady tím, že skutečnému vítězi upřeli vítězství. Jenže opět, tvrzení není důkaz. A ty, kteří mu věří, může podnítit k činům, které jsou nelegitimní, ba přímo zločinné.

To se stalo útokem na Kapitol 6. ledna letošního roku. Trump není za útok odpovědný trestněprávně, ale je za něj svými řečmi odpovědný morálně a politicky.

Křesťané by nikdy neměli vkládat svou největší důvěru a naději v žádného člověka. Všichni lidé jsou – jsme – více či méně hříšní a chybující. Jen díky Boží milosti a odpuštění můžeme dělat i správné věci. A taky díky svému svědomí a poučení ze strany církví. Byli státníci dobří i velcí, dobří i ne tak velcí, ne tak dobří, ale velcí; a pak na druhém pólu prach-mizerní až zločinní. Ale v žádného člověka, žádného politika, žádného prezidenta či premiéra by křesťané neměli vkládat tu svou největší důvěru a naději. Když tak činí, jsou na hraně modlářství – a někteří už za tou hranou.

Křesťané by však vždy měli vkládat svou největší naději a důvěru v to, co je dobré, správné, pravdivé a spravedlivé. Tj. v Boha, který je tvůrcem a autorem toho, co dobré, správné, pravdivé a spravedlivé jest.

1. čtení: celá kapitola 5 z knihy Exodus (Druhá Mojžíšova)
2. čtení je výňatek z této kapitoly, verše 19-21:

Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: „Nesmíte snížit svůj denní úkol výroby cihel.“ Když vycházeli od faraóna, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim. „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,

domnívám se, že postoji izraelských dozorců rozumíme. Dokonce si myslím, že si většina z nás dovede představit sama sebe na jejich místě daleko snáze než na místě Mojžíše či Árona. A snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to druhé, totiž pomyšlení, že bych stál či stála na místě Mojžíše, je pro nás hodně, ale hodně nepříjemná představa.

Je to pochopitelné. Jsme zvyklí, že ty mocí obdařené není radno dráždit. Proto si dovedeme představit, jak těm dozorcům asi je. Napovídá nám to naše zkušenost. Je to zkušenost osobní, rodinná, národní. Vidíme kolem sebe jen málokoho, kdo by ve střetu s mocí necouvnul. A pokud se někdo takový najde, tak je často vnímán jako potížista, jako ten, kdo soužití s těmi mocnějšími komplikuje. A když se někomu podaří, že ve střetu s mocí uspěje, tak okamžitě vznikne poptávka po vysvětleních, že to nebylo samo sebou. Docela si dovedu představit ty teorie, že Mojžíš je ve spojení s nějakými kněžími, kteří chtějí faraóna svrhnout, že tady vlastně probíhá jen takový zápas uvnitř vládnoucí elity, na který obyčejný člověk nakonec doplatí.

Izraelci doby Mojžíšovy si už na nesvobodu zvykli. Ano, Mojžíšův příchod z exilu, jeho sebejisté vystupování, v nich nepochybně vzbudilo naděje, které už jinak vyhasly. Realisticky viděno však po nějakém vycestování asi příliš netouží. To, co chtějí, je spravedlivé zacházení. Nejde o to se Egypťanům rovnat, to by snad mohl být cíl do vzdálené budoucnosti. Stačilo by se vyhnout krutostem a dostávat přiměřenou odměnu za svou práci. V minulosti přece zažili dlouhé období stability a soužití v míru. Proč by nemohlo znovu nastat? Je třeba vydržet a nedráždit.

Ten dlouhý zápas s faraónem, oněch deset ran, dává z tohoto úhlu pohledu ještě jiný smysl než ten, že jde o zprávu o faraónově zatvrzelosti a o vítězství Boží moci. Kdyby se situace tak nevyhrotila, tak vůbec není jisté, že by se Izrael na cestu odhodlal vydat. Ve chvíli, kdy už měl šperky a zlato od sousedů, a kdy sousedovic nejstarší zemřel, tak už ale jiná varianta nezbývala.

A proč že Izrael z Egypta vlastně musel vyjít? Jaký to mělo účel? Odpověď, která nám automaticky naskočí, je, že proto, aby obsadil svou zemi, Zemi zaslíbenou. Ona je ale ještě jiná odpověď, která s tou první není ve sporu. Izrael musel odejít, aby se stal svobodným. Aby se vnitřně proměnil, aby získal jiné vidění světa, jiné reakce. A má si to pořád připomínat. Proto Desatero začíná slovy „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. – Tato vydobytá svoboda je skrze Ježíše Krista nabídkou a pozváním ke svobodě i nám dnes.

Svobodný člověk má jiné starosti než ten méně svobodný. Alespoň některé starosti. A má jiné starosti, protože je jiný. Luděk Rejchrt často kladl důraz na to, že jsme v Boží ruce. Že na to nemáme zapomínat. Domyšleno do důsledků to znamená, že jsme pouze v Boží ruce. Nemáme být v žádné jiné. Proto hned za slovy o vyvedení z domu služby následuje v Desateru výzva „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jinak řečeno, odlož strach a přijmi, že jsi byl vyveden z otroctví do svobody, o kterou nesmíš sám sebe připravit tím, že budeš vzývat nějakou modlu.

Vzývání modly je spjato s odevzdáním odpovědnosti. Strach z nesení odpovědnosti patří k těm strachům, které jsou i u nás nejrozšířenější. Co říkají Izraelci Áronovi, když chtějí, aby jim vytvořil zlatého býčka? „Udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Když už odpovědnost za náš osud neponese Mojžíš, ať to udělá někdo jiný. Třeba i bůh vzešlý z našeho středu.

Vedle strachu je pro situaci nesvobodného člověka typické obviňování. Někdo jiný je zodpovědný za mé trápení. Dozorci obviňují Mojžíše. Ve skrytu domova samozřejmě asi obviňovali i Egypťany. I když někteří možná ani ne. Protože Egypťani představovali pro ně ten zdánlivě přirozený řád věcí, kdežto Mojžíš ho narušoval.

Celé putování Izraele do Země zaslíbené cestou přes Sinaj je provázeno obviňováním Mojžíše. Zavedl jsi nás sem, abys nás umořil, co? Nemáme pořádně co jíst. A v Egyptě byly hrnce plné masa.

Obviňovat lze ze zlých úmyslů, ale také z vyvyšování se. K tomu druhému dochází zejména, když se daří. V tu chvíli najednou chce mít každý právo na svůj podíl. To, že někdo na sebe před tím vzal odpovědnost, přestane mít váhu. A to najednou, jakoby lusknutím prstů. Mojžíšovi se to přihodilo několikrát. Poprvé, když oblak Hospodinův setrvával nad táborem Izraelců, když se celý podnik začal jevit jako úspěšný, když lidé pocítili jistotu, že jsou na dobré cestě. To je chvíle, kdy se spojí Kórach, Dátan a Abíran proti Mojžíšovi a Áronovi. Říkají: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“

Přikrčenost a obvinění z elitářství jdou ruku v ruce. Dodnes.

Svoboda se rodí z vítězství nad vlastním strachem. Ono to často nevypadá přímo jako strach, spíše jen jako taková snaha se nenamočit. Možná si někteří z vás pamatují podobně jako já rozhovor Barbory Tachecí s Pavlem Kosatíkem. Paní Tachecí je dobrá novinářka a rozhovory dělá zajímavé. Do její výbavy patří i upozorňování na neblahou roli komunistů v našich dějinách. A tak chtěla i po panu Kosatíkovi, aby potvrdil, že za veškerou naši nesvobodu mohou komunisté. A on to neudělal. Slušně a laskavě ji vysvětloval, že to byla, a vlastně pořád je, záležitost nás všech. Převedl řeč na to, co říkají, nebo spíše neříkají, rodiče svým dětem. A že podle jeho mínění české mámy a čeští otcové opravdu svým dětem neříkají „Běž do toho. Snaž se něco změnit.“

V téhle zemi je jako v každé jiné nemálo zlých lidí. Když ale od nich odhlédneme a podíváme se, jaké strachy ohrožují ty ostatní, tak se rýsují tři oblasti. Za prvé strach, aby se něco nestalo. Sem patří i strach, abych se do něčeho nenamočil, abych vyšel s těmi, kdo mají moc, beze střetů. Za druhé strach ze setkání s Hospodinem. Nebo jinak, civilněji řečeno, strach pohlédnout sám na  sebe, setkat se svojí duší. A za třetí strach z odpovědnosti. Vyhýbání se odpovědnosti.

Mojžíšův příběh je příběh člověka, který na sebe vzal nejprve odpovědnost svévolně – to když zabil onoho Egypťana ve snaze chránit svůj lid. Když ho ale Hospodin po letech k odpovědnosti povolal, tak se po jistou dobu snaží z ní vyzout, jak to jen jde. A pak, pak se s Mojžíšem něco stane. Tento kdysi nadějný muž, jehož prchlivost zkrotila léta vyhnanství, se ke stáru, v osmdesáti letech, stane mužem činu. Alespoň viděno z vnějšku. Jeho prostřednictvím se dějí zázraky. Potlačuje revolty. Volá k Hospodinu a je vyslyšen. Skrze něj a na něm se zjevuje Boží sláva.

Možná by se dalo říci, že byl největší ze všech lidí. Ale to nečteme. Čteme něco jiného, a to dosti překvapivého: Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.

Jak té pokoře rozumět? Jak se to srovnává s onou akčností? Vykladači s tím místem mají problém. Co se všechno tím míní, asi nikdo neví. Ale je jasné, že Mojžíš nepropadl představě vlastní velikosti, jak se stává mnohým, kteří jsou obdařeni mocí. Je jasné, že zůstal služebníkem Hospodinovým. Nesbíral zásluhy. Neobviňoval. Přimlouval se za provinilé. Jednal.

Klíčovým okamžikem, kdy se projeví síla strachu těch, kteří vyrostli v nesvobodě, je vyslání zvědů do izraelské – tehdy ještě kanaánské – země. Asi to místo v Písmu znáte. Mojžíš vyšle na Hospodinův pokyn 12 vyzvědačů do země zaslíbené, z každého pokolení jednoho muže. A oni se vrátí předěšeni zpátky.

Vrátí se a říkají „Lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně silná.“ „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ Detaily toho příběhu teď nechme stranou, důležitý je pro nás jeho závěr. Písmo uvádí tato slova Hospodinova: „Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. … Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli.“

Žít svobodně znamená hledat spravedlnost, milosrdenství a bázeň před Hospodinem. Zbavit se návyků různých ochranných zbarvení, zajišťování se a nedůvěry v budoucnost, je nadmíru těžké. Zvláště, pokud čelíme nějaké rodové tradici. Pak s tím můžeme zápasit celý život, a třeba ne úplně úspěšně. Ale už jenom to, že si poctivě přiznáme svoje bezprostřední reakce, svůj strach, svoji podlézavost, zbabělost, neochotu pozvednout hlas, když jej třeba, je krok, kterým můžeme ve své rodině něco změnit do budoucna.

Snad jsou tady i tací, kteří mohou hrdě prohlásit, že oni nikomu neotročí, že se mocných tohoto světa nebojí, že jsou opravdu vnitřně svobodni. K těm se obrací Janovo evangelium. Čteme v něm „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodným“. Říká se tam, že i když se opravdu snažíme žít ve svobodě a myslíme si, že nikomu neotročíme, tak nás může doběhnout vlastní hřích. Stojí tam „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. … Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“

Ježíš nás rovněž vyvádí z domu otroctví, z domu služby. Je to otroctví, které si naordinujeme sami vlastními selháními. Podmínkou osvobození je přijetí odpuštění.

Příběhy Starého Zákona nám pomáhají ustavit nějaký řád, dobrý řád pro život. Do toho řádu patří i to, že nám spravedlnost a milosrdenství budou bližší než nejrůznější výhody, kterými si ti více či méně mocní kupují naši loajalitu. V práci, ve škole, ve veřejné sféře, někdy i v osobních vztazích, rodině, církvi, zájmové organizaci.

Do toho dobrého řádu pro život patří i přijetí odpovědnosti za druhé, je-li nám taková odpovědnost svěřena. Komu by se nezatočila hlava z té obrovské odpovědnosti, kterou Mojžíš nesl. Ale když se nikdo nenajde, kdo by přijal odpovědnost za druhé, čím bude tato země osolena? Člověk si sám nevystačí, v tom jsou Starý i Nový zákon zajedno.

Nesení odpovědnosti je pro toho, kdo ji přijal, daleko snazší, pokud má podporu těch, kterým slouží a které třeba i vede.

Mojžíšova pokora byla mimo jiné v tom, že lid, který proti němu reptal, neopustil. Že neřekl, už toho bylo dost, na víc nemám, dělejte si to sami. Mojžíš ovšem, přes veškerá protivenství, nebyl úplně sám. Byl tam Káleb a Jozue. Bez nich by asi bylo Mojžíšovi ještě více těžko.

A pak, pak je tady ten Zlý, který do toho dobrého řádu pro život hází vidle. Pořád. Svědectví Nového Zákona praví, že si nepomůžeme, když to budeme popírat, když to budeme bagatelizovat, když si budeme říkat, že to cestou dobré vůle nějak dáme dohromady. Nedáme. Selhání, rozklad, hniloba a smrt zasahuje i ty, kteří se jeví být nejvzorovější.

Svědectví Nového Zákona ale také praví, že nás Otec miluje. A že skrze oběť našeho Pána Ježíše  Krista můžeme být osvobozeni i od otroctví, do kterého se uvádíme vlastními selháními. Nový Zákona svědčí o Duchu Svatém, který uvádí do veškeré pravdy. Duch Svatý nás může vést k přijetí odpovědnosti, o kterou jsme nikdy neusilovali nebo na kterou jsme už dávno rezignovali. A nemusí to být nic spektakulárního. I to, že se za někoho modlím, je přijetí odpovědnosti.

Amen

3. čtení Gal 5,13

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za přiležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jeden druhým.