Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat. „Smíření Čechů a Němců“? To by se hodilo, protože to bylo jedním z hlavních životních témat Pavla Neústupného. Ale tento článek má být hlavně o Pavlovi, ne o hlavních tématech jeho života. „Kdo je Pavel Neústupný“? To by šlo, ale zaujme potenciální čtenáře? Chtělo by to něco provokativnějšího. Nedávno jsem psal o třech rovinách pokoje a také jsem kázal o Blahoslavenstvích. „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Moderní české překlady se vzácně shodují: řecké slovo eirénopoioi překládají „kdo působí pokoj“. Myslím, že vhodnější je překlad „činitelé pokoje“, ale nebudu to rozvádět – je to článek o Pavlovi, ne o řečtině. Jsem si ovšem jist, že Pavel byl a je činitelem pokoje, nebo, trváte-li na tom, působí pokoj… a tudíž je blahoslavený. Píšu to naprosto vážně, bez jakékoli stopy ironie.

Pavel je o šest let starší než já a je na sklonku svého života. Před časem jsem četl jeho knihu Vzpomínky v její německé verzi (Erinnerungen). Nyní vychází verze česká. Obě verze obsahují řadu fotografií; česká verze jich má víc a na rozdíl od německé i v barvě.

S Pavlem jsem se poprvé setkal na Maninách počátkem osmdesátých let. Narodil se v Praze, část života prožil na východní Moravě, pak se vrátil do Prahy a v září roku 1968 emigroval do Západního Německa. Na jaře roku 1978 přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Jeho domovským sborem byl sbor Philadelphiagemeinde (později přejmenovaný na Sbor na cestě – Gemeinde auf dem Weg) v Berlíně, jehož hlavním pastorem byl Wolfhard Margies.

Pavel si nechal legalizovat emigraci z Československa, a proto mohl jezdit do své původní vlasti takřka bez omezení. Vzpomínám si velmi dobře na některé pasáže z jeho svědectví na tehdejších maninských „čtvrtcích“: „Studoval jsem celkem 17 let a stále jsem nemohl studia dokončit. Nedlouho po mém obrácení jsem měl složit rozhodující závěrečnou zkoušku. Musel jsem se naučit odpovědi na x (přesné číslo jsem zapomněl – pozn. DD) otázek. Věřil jsem, že mi Bůh pomůže školu dokončit. Začal jsem se učit, ale tu přijela jedna známá, která ještě nepřijala Ježíše. Cítil jsem, že se jí máme věnovat. Řekl jsem: ‚Bože, to jsem zvědav, jak to s tou zkouškou uděláš.‘ Věděl jsem, že to Bůh udělá. A udělal – vytáhl jsem si jedinou otázku, na kterou jsem se stačil připravit.

Pavel se tehdy vypravil do Prahy především proto, aby přivedl k Pánu svou maminku a svého bratra. A stalo se, jak se modlil. Oba přijali Pána Ježíše a chodili do sboru, byť nebyli tak horliví jako Pavel.

Nevím, kdy přesně se téma smíření Čechů a Němců stalo pro Pavla dominantním tématem. Možná to bylo od samotného počátku jeho křesťanského života; jistě to pro něj bylo důležitým tématem už v 80. letech. To bylo jedním z mnoha témat, v nichž jsme se hluboce shodovali. Různé skupinky z našeho sboru se modlívaly za Čechy a Moravu na okolních horách – na Šumavě, v Krušných horách, v Jizerských Horách, v Krkonoších, v Orlických horách i v Jeseníkách. Vyznávali jsme hříchy spáchané při poválečném vyhánění Němců a prosili jsme o požehnání. Podobné iniciativy probíhaly tehdy i mezi katolíky. Proto jsme také uvítali postoj prezidenta Václava Havla, který se Němcům za ono vyhánění omluvil. Tehdy byla jiné doba než dnes a mnozí lidé nejrůznějších politických názorů s prezidentovou omluvou nesouhlasili. My jsme se z ní radovali a modlili jsme se, aby český národ činil pokání.

Neznamená to, že bychom bagatelizovali hříchy Němců. Vycházeli jsme z poznání, že hříchy Němců jsou mezi nimi a Bohem; mezi námi a Bohem nejsou hříchy Němců, ale hříchy naše.

Vyvrcholením našich snad bylo velké shromáždění na Radobýlu. Bylo tam asi tisíc lidí; Češi byli pochopitelně v početní převaze, ale i Němců bylo hodně. Dodnes si myslím, že vyznávání a prosby za odpuštění na Radobýlu znamenaly uzavření určité kapitoly. Tento postoj zaujímali tehdy téměř výhradně křesťané. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že český národ se k této neslavné kapitole našich dějin postaví lépe, až se obrátí k Bohu. Kdo netuší, že sám potřebuje odpuštění, neví, proč by měl odpouštět.

Pavel se tomuto tématu věnoval ještě před sametovou revolucí, a ve svých mírotvorných snahách pokračoval i po ní. Dnes je situace úplně jiná – pokusím se o tom něco napsat v některém z dalších článků. Jsem si ale jist, že velkou zásluhu na změně přístupu k naší minulosti má právě Pavel a ostatní modlitebníci.

Mohl bych toho o Pavlovi napsat ještě mnoho. Uvedu jen jeden detail. Jednou jsme na jednom z bytových seminářů mluvili o přímluvné modlitbě. Já jsem – už nevím v jaké souvislosti – řekl: „To je sice hezké, ale nás [přímluvců] je málo.“ Pavel zvážněl a řekl: „Jeden starověký fyzik řekl: ‚Dejte mi ve vesmíru pevný bod a pohnu Zeměkoulí.‘ Podobně jeden skutečný modlitebník může pohnout Boží rukou.“ Tato věta byla pro mne formující.

Později se Pavel se svou ženou Irenou věnovali misii v Estonsku. Brali s sebou i mladé křesťany z České republiky; jednou s nimi byl i můj syn Ben.

Pavel je – mimo jiné – skutečný mírotvorce, činitel pokoje, a to ve jménu Ježíše Krista, a tudíž je blahoslavený.

Pokud byste si chtěli objednat Pavlovy Vzpomínky v české verzi, napište do nakladatelství Juda (knihyjuda.cz). Kniha bude v prodeji po Novém roce za 99 Kč. Německá verze v prodeji nebude, ale bude-li zájem, pokusím se zjistit, zda bude možno ji získat alespoň v elektronické podobě. Před Vánoci dám vědět. Pro ty, kdo Pavla znají, bude česká verze snad i vítaným vánočním dárkem.

  1. října 2024