Poděkování “málo úspěšným” pastorům

Posted on by dubon

Mám přítele. Je pastorem malého sboru. Je to opravdový, ryzí, poctivý člověk. Znám ho už léta. A občas – možná tak dvakrát do roka – ho přepadnou pochybnosti, zda to, co dělá, má vůbec cenu.

Vše dělá ve svém volném čase – připravuje nedělní kázání a spolu se svou ženou se věnuje lidem, a to jak členům sboru, tak jiným (zpravidla známým členů sboru), kteří s ním chtějí řešit nějaký svůj problém, nebo si jen tak popovídat.

Tento článek píšu, protože chci jemu a všem jemu podobným pastorům malých sborů poděkovat a vzdát hold. A chtěl bych je povzbudit: Vaše práce není marná v Pánu.

Podle průzkumů veřejného mínění je církev velmi nedůvěryhodnou institucí – je méně důvěryhodná než parlament či vláda, a to už je co říci. A povolání pastora (duchovního, faráře, kněze – jak chcete) rozhodně není u mimokřesťanské veřejnosti v úctě.

Podle jiných průzkumů, tentokrát ze Spojených států, je povolání pastora jedním z nejnebezpečnějších povolání vůbec. Je nebezpečnější než povolání hasiče či kaskadéra. Třicet procent pastorů a padesát procent misionářů prý skončí špatně. Nejčastěji vyhořením.

Sám zakouším hodně nepřátelství, když píšu na Neviditelného psa, případně do jiného média. Často jsou to urážky od lidí, kteří mě nikdy nepotkali, ale zpravidla nejde o mě. Tito kritici mají pifku na církev jako takovou.

Hodně se dá přičíst na vrub nešťastné otázce restitucí. Je mi hloupé se hájit tím, že patřím do Křesťanských společenství, která si žádné státní finance nikdy nenárokovala a jichž se restituce nijak netýkaly. Je mi hloupé hájit se tím, že jsem už počátkem devadesátých let upozorňoval, že tato věc církvi velmi ublíží. Přestože jsem restituce vždy považoval za nešťastné, nepřátelství vůči církvi by zde existovalo i bez nich.

V osmdesátých letech jsem od lidí často slyšel okřídlenou větu „když jsem byl malej, chodil jsem na náboženství a katecheta mě vždycky mlátil“. Slyšel jsem to tolikrát, že jsem nakonec dospěl k závěru, že je to jakési klišé. Je to věta, kterou někdo vyslovil, aby vám naznačil, že se s vámi nechce vážně bavit. Tak jsem to tak začal brát. (Jistě, asi někde opravdu existoval nějaký katecheta, který děti mlátil.)

Dneska už ti lidé nežijí. Ani ti katecheté, ani ti mlácení. Na posledním soudu je Pán všechny odmění podle jejich skutků. Nepřátelství vůči církvi však přetrvává. Domnívám se, že mnozí z těch kritiků žádného pastora nikdy neviděli a s církví ve skutečnosti žádnou osobní zkušenost nemají.

Já ale vím, jak je to doopravdy. Vím také, že existují pastýři malých sborů, a že ty sbory zůstávají malé, protože jejich vedoucí má nějakou charakterovou vadu. Může to být sklon k manipulaci, může to být potřeba (alespoň někomu) „velet“, a někdy to může být i docela obyčejná lenost. O těch nyní psát nechci. Chci povzbudit ty, jejichž hlavní „činnost“ spočívá v tom, že druhé lidi trpělivě poslouchají, modlí se za ně a snaží se je vyučovat z Božího Slova. Mnohdy dají dobrou radu, kterou dotyčný stejně neposlechne. Nezřídka se stane, že někomu pomohou – i finančně – ale ten, jemuž pomohli, se po čase obrátí proti nim. V některých případech – a není jich málo – si najdou jiný sbor a pak přijdou pastorovi sboru, v němž uvěřili a do jisté míry vyrostli, říci, jak to dělá špatně a že by si měl vzít příklad z toho či onoho (přičemž dotyčný pastor dobře ví, proč si ten příklad z toho či onoho vzít nechce, ale nebude to svému kritikovi povídat, protože by to byly svým způsobem drby).

Vás věrné pastory chci povzbudit. Za to, co děláte, berou různí terapeuti pět stovek za hodinu, ba i více. A vy často sloužíte lidem, kteří by si tu pětistovku nikdy dovolit nemohli. (Nechť prosím čtenář nebere předchozí větu jako špičku proti terapeutům a poradcům; někteří z nich dělají skvělou práci. Nejde mi o to, abych pohaněl poradce, ale abych povzbudil pastory.) Všichni jsme rádi, když nás někdo trpělivě vyslechne. Někdy ovšem musíte dát radu, o níž tušíte, že se dotyčnému nebude líbit. Třeba už jen proto, že po něm bude něco vyžadovat. Může to být omluva, přiznání si vlastní viny, nebo třeba i rozhodnutí nepřejídat se či něco podobného. Dnešní lidé chtějí „bezbolestné“ rady, a my mnohdy víme, že je dát nemůžeme. Někdy pociťujete velkou frustraci, když se do někoho časově i emocionálně investujete a zpočátku se zdá, že je vše na dobré cestě, ale pak se dotyčný třeba vrátí k drogám nebo si (znovu) najde milenku či milence. Může se rovněž stát, že se na vás obrátí člověk, který evidentně volí hřích, ale chce po vás, abyste mu jeho nemorální rozhodnutí posvětili. Někdy není úplně snadné dát dobrou radu, když už předem tušíte, že daného člověka spíše naštvete.

Vaše složitá situace má jediné řešení: Je jím hluboké niterné společenství s Pánem Ježíšem. Potřebujete si neustále připomínat, že sloužíte Bohu, nikoli lidem. A že Bůh o vás ví a celé situaci rozumí.

Vím, že mnohdy dokážete potěšit zoufalého člověka. Jste ochotni se dál bavit i s tím, nad nímž mnozí jiní – příbuzní, sociální pracovníci, ale i různí poradci či jiní pastoři – už zlomili hůl.

Zkuste se na svůj sbor dívat nikoli jako na lán, ale jako na zahradu. Lán – to je doména (některých) apoštolů nebo evangelistů. Zahrada nezvyšuje každoročně výnos. Je na ní neustále co dělat – jen zkuste nechat zahrádku tři měsíce vlastnímu osudu. Někdy pouze opakujete to, co jste dělali vloni. Přál bych vám početní růst, ale pokud se nedostaví, neznamená to, že je všechno špatně. Nemusíte absolvovat další konferenci pro vedoucí, abyste se dověděli „jak na to“. Možná nikdy nebudete jedničkou ani ve svém městě, natož v celém kraji.

Mám teď před duchovníma očima tváře některých z vás. Chci vám poděkovat a chci vás povzbudit. Velice si vás vážím. Proto opakuji: Vaše práce není v Pánu marná.

27. prosince 2017

Vánoce 2017

Posted on by dubon

Boží Syn opustil nebeskou slávu a v podobě bezbranného novorozeňátka přišel na tento svět. Přišel, aby zachránil lidstvo před zkázou, kterou si zvolilo. Byl to nesmírně riskantní krok, v podstatě výsadek na území ovládaném nepřítelem.

Ježíš přišel, „když se naplnil čas“. Bůh měl – a má své – záměry. My lidé máme svobodnou vůli, Boží záměry ale nemůžeme zmařit. Bůh nám ponechal schopnost ryzího rozhodování, aby se ukázalo, co jsme zač. A přes naše mnohá pochybení nás pozval do svého Království. Ne za odměnu, ale z milosti. Podmínkou vstupu je ovšem upřímnost a pravdivost. Brutální pravdivost k sobě samotnému – musíme si přiznat, jak na tom opravdu jsme.

Není třeba se přít, kdy se Ježíš vlastně narodil. Pokud to nebylo o Vánocích (a patrně skutečně nebylo), symbolika byla zvolena velmi vhodně: Ježíšův příchod slavíme, když je noc nejdelší. Ježíš přichází, ačkoli „tma přikrývá národy“. Někdy vstupuje do našeho života právě v okamžiku, kdy se zdá, že temnota bude triumfovat.

Přemítáme-li nad tím, jakým způsobem Boží Syn vstoupil do světa, uvědomujeme si, že „naše bojování není proti tělu a krvi“. Boží vládu nemůžeme ustanovit ani státním převratem, ani demokratickou volbou. A prostředky, kterých používáme, musí odpovídat účelu, jehož chceme dosáhnout. Tedy žádné „účel světí prostředky“; spíše naopak, prostředky svědčí o účelu.

My Češi jsme, pokud vím, jediný národ, který má „Ježíška“. Máte malého Ježíše, říkával nám apoštol John MacFarlane. Je čas si připomenout, že Beránek je současně Lev z Judy. Ježíšek z jesliček je ten, jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi. A on nás vystrojil mocí z výsosti a povolal nás, abychom bojovali jeho boj. Abychom jeho prostředky uskutečňovali jeho záměry.

A je to velmi vzrušující. Byli jsme povoláni k velmi dobrodružnému životu. Tak si o Vánocích odpočiňte a po Novém roce vzhůru do boje!

19. prosince 2017

Vítězný defétismus

Posted on by dubon

 „Výhodu to má tu,“ podotkl Šklíblatík, „že když spadneme a rozsekáme se na cimprcampr

o skály, budeme mít jistotu, že se neutopíme v řece.“

 

Když jsem předpověděl, že v druhém kole prezidentské volby se utkají Mirek Topolánek a Miloš Zeman, byl jsem Olinem Kadlecem nařčen z defétismu. Prý to budou takoví lidé jako já, kteří odeberou hlasy kandidátům, schopným Miloše Zemana porazit. Toto nařčení mi stojí za repliku v podobě článku.

Předně si nemyslím, že bych měl takový vliv, abych mohl výrazným způsobem ovlivnit volby. Důležitější je ale to, že nikdo z odběratelů mých článků a dalších čtenářů by nemohl být mou prognózou pohnut k tomu, aby v prvním kole Mirka Topolánka nebo Miloše Zemana volil. Naopak, můj článek by tyto lidi, nakolik je znám, měl podnítit k tomu, aby k volbám šli a hodili hlas někomu jinému.

Udělám to přesto, že tuším, že to nebude stačit. Jeden z důvodů, proč to podle všeho stačit nebude, v článku zmiňuji: Neschopnost demokratů se domluvit. Napsala mi řada lidí, že oni budou radši než Drahoše volit Horáčka nebo Fischera. Všem jsem odpověděl, že jim přeji hodně štěstí a že kdybych si myslel, že se podobně rozhodne řada mých demokraticky smýšlejících přátel, přizpůsobil bych se. Prostě si myslím, že Jiří Drahoš má šance největší. Kdybych si myslel, že je má Michal Horáček, volil bych jej. Kdybych si myslel, že je má Pavel Fischer, volil bych jej.

Jenže neschopnost demokratických sil se domluvit bude mít patrně za následek, že zde bude velmi, velmi dlouho vládnout druhá Babišova vláda bez schválení Poslaneckou sněmovnou, pokud nenastane situace ještě horší, totiž že nám bude vládnout koaliční vláda ANO – KSČM – SPD. Tato možnost je reálná, ale není důvodu se tomu vnitřně poddávat.

Jsem přesvědčen, že my křesťané bychom se měli v politice angažovat, neměli bychom ji přenechávat ostatním. Nicméně je mi jasné, že Království boží je z jiného světa a nenastane na zemi na základě demokratických voleb. Dívat se na to, že demokracie dostává na frak, není sice nic příjemného, ale křesťanství může kvést i v diktatuře. Já jsem v životě v jednotlivostech nikdy moc nevyhrával, ale když se ohlédnu zpět, nejsem nespokojen. Nezapomínal jsem na to, že heslo „Pravda vítězí“, které je na prezidentské standartě, má méně známé pokračování: „…i když na čas poražena bývá.“ A vždy mi bylo blízká lakonická odpověď Řeků, když jim Peršané, kteří byli v obrovské početní přesile, vzkázali, že pro množství perských šípů neuvidí slunce. „Budeme tedy bojovat ve stínu“, odpověděli. Prostě beru přesilu vážně, ale necouvám před ní. A jsem přesvědčen, že mnozí mě v mém postoji následují a následovat budou. Ne, kvůli mně a mým příznivcům Zeman rozhodně nezvítězí.

Jako motto jsem v úvodu zkopíroval jedno z defétistických slov Šklíblatíka z Letopisů Narnie. Šklíblatík mluvil defétisticky v podstatě pořád. A přece v rozhodující okamžik zachránil situaci. Takto promluvil k Čarodějnici, která vládla podsvětím, do něhož se nechtěně dostali:

„Jenom ještě slovíčko, milostivá,“ pravil, jak se belhal od krbu zpátky. Jedno jediné slovíčko. To, co jste tu říkala, je úplná pravda, za to bych nedal ani zlámanou grešli. Vždycky jsem chtěl vědět to nejhorší a pak tomu čelit co nejstatečněji. Takže se s vámi nebudu hádat o nic z toho, co jste řekla. Ale i tak vám musím ještě něco povědět. Dejme tomu, že jsme si opravdu jen vysnili to všechno: stromy a trávu, slunce, měsíc a hvězdy, i samotného Aslana. Dejme tomu, že ano. Pak můžu říct jen to, že se mi ty vymyšlené věci zdají daleko důležitější než skutečné. Dejme tomu, že tahle vaše černá díra je jediný svět. V tom případě, milostivá, nestojí celý svět ani za starou bačkoru. Když se to vezme kolem a kolem, je to dost zvláštní, ne? Podívejte se: Podle vás jsme jenom děti a vymýšlíme si. A pouhé čtyři děti si dokázaly vymyslet svět, proti kterému ten váš vypadá pěkně zvadle a vybledle. Proto se budu držet toho vymyšleného. Stojím na Aslanově straně i v případě, že není žádný Aslan. Budu se snažit žít jako poctivý Narnian, i když vůbec žádná Narnie není. Takže vám uctivě děkujeme za večeři, a pokud jsou moji společníci hotovi, odcházíme tímto od vašeho dvora a vydáváme se do tmy hledat Hoření svět, dokud budeme žít. Ne že bych si myslel, že budeme žít nějak zvlášť dlouho, ale ani mi to moc nevadí, je-li celý svět vážně tak nanicovatý, jak říkáte.“

Vy nečtete Narnii? Ale to byste měli!

16. prosince 2017

Prokletí pornografie

Posted on by dubon

Poprvé jsem se s pornografií setkal jako gymnasista na tréninku ragby. (Ano, Dan Drápal kdysi hrával dorosteneckou ligu za pražskou Slávii, ale to už je opravdu dávno.) Správce hřiště tam ukazoval švédské pornografické časopisy hloučku mých spoluhráčů. Musel jsem hodně natahovat krk, abych přes ten chumel viděl, co si to vlastně prohlížejí, ale nijak mě to nezaujalo. Druhé setkání bylo až během vojny. Tentokrát šlo o amatérské černobílé fotografie mladých lidí, které pak bylo možno potkat na ulici. Bylo mi jich spíš líto.

Kupodivu nejvíc upoutal mou pozornost pornografický text ve formě inzerátu („Hledám lodičku…“), který četl někdo, kde seděl pode mnou v přeplněné tramvaji. Ano, číst někomu přes rameno se nemá. Ten text mi ulpěl v paměti a dost dlouho jsem se ho zbavoval. Delší dobu jsem se cítil znečištěný.

To je vše. S pornografií jsem tedy neměl nikdy žádný problém. Proto mě překvapilo, když jsem se několikrát setkal s mladými lidmi, upřímně věřícími křesťany, kteří měli s pornografií problém dost velký a u kterých jsem se nejprve divil, že s ní vůbec přišli do styku. Brzy jsem ale pochopil, že to bylo pro ně velmi snadné. Stačilo, že používali počítač. Ještě dlouho před pubertou se nějak dostali na pornografické stránky. Ostatně, mě se to koncem devadesátých let stalo jednou také – ty stránky byly velice vlezlé a nějak se mi nainstalovaly do počítače bez jakéhokoli mého přičinění. Musel jsem tehdy volat na zákaznickou linku mého antivirového programu, kde mi poradili, jak se toho zbavit.

Těm hochům bylo nějakých osm, devět let. Několikrát si ty nahotinky prohlíželi, zasmáli se a šli hrát nějakou počítačovou hru.

Jenže když se pak v pubertě sexuálně probudili – bylo to po několika letech – už věděli, kde hledat. A než jim bylo dvacet, stali se z nich závisláci.

A teď z jiného soudku. Četl jsem v jedné americké knížce strašlivou věc: Jistý majitel velkého hotelu, v jehož velkém sále se pravidelně pořádají konference – dentistů, lovců zvěře, paraglidistů, advokátů – ale také pastorů – řekl, že návštěvnost jejich hotelového pornokoutku během konferencí pro pastory nijak nepoklesne. Přímo mě zamrazilo, když jsem to četl. Do jisté míry mi to vysvětlilo, proč je americké křesťanstvo přes svou početní sílu duchovně poměrně slabé. Jestli i pastoři…

Mám naději, že v České republice to je přece jenom o něco lepší – přinejmenším v evangelikálních kruzích. Přesto pornografie vážně ohrožuje i křesťany. A je lakmusovým papírkem našeho odhodlání bojovat s hříchem a dosáhnout svobody.

Proč je pornografie špatná? Důvodů je celá řada a já si nečiním nárok, že je všechny vyjmenuji. Zmíním pouze tři, které považuji za nejdůležitější. Předně je třeba si uvědomit, že jde o svého druhu průmysl, v němž se točí miliony. Některé ženy, případně muži, do toho šli dobrovolně, ale mnozí k tomu byli přinuceni. Neslyšeli jste o obchodu „s bílým masem“? A pokud s pornografií bojuješ – nebo už ani nebojuješ – je ti opravdu jedno, že se na tom s největší pravděpodobností podílíš? Neklam sám sebe – zde neexistuje žádný fair trade!

Pokud žiješ v manželství, pak je pornografie jen jistou formou manželské nevěry. Ve většině párů, kde je manžel závislý na pornografii, sexuální život příliš nefunguje. Pokud má mít muž sex se ženou z masa a kostí, je to svým způsobem mnohem náročnější, než se ukájet při pornu. Žena má totiž své touhy, své reakce, a muž se musí mnohem více nasadit. Nemůže vše ovládat sám, musí brát ohled na manželku … a ona možná už nemá tak lepou postavu, jako slečna z časopisu nebo z internetové pornostránky. Setkal jsem se s řadou mužů, kteří už o sex se svou manželkou nestáli – porno jim stačilo. Tam mohli všechno ovládat. Pornografie je sobectví a zbabělost.

Konečně třetí argument: Pro křesťana je špatná jakákoli závislost. „Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ Na pornografii se nikdy nedívají svobodní lidé – snad kromě první zkušenosti. Člověk, který pornostránky navštěvuje, si brzy vypěstuje závislost. Je to podobné jako s drogami nebo alkoholem.

Cesta ke svobodě je ovšem otevřená. Předpokládá ale určitou statečnost a odvahu nasadit se. Ano, cesta ke svobodě je bezesporu otevřená, ale to neznamená, že je snadná. „Ještě jste se hříchu až do krve nezprotivili.“ Prvním krokem je přiznání si reálného stavu. Druhým krokem je to, čemu říkám „kvalitní rozhodnutí“. Zpravidla budeme potřebovat pomoc nejbližších bratří ze sboru. Poprosme je o přímluvu, o společnou modlitbu, a poprosme je, aby se nás pravidelně ptali, jak na tom jsme – zda jsme opět neupadli. Znovu opakuji: Cesta ke svobodě je otevřená. A někomu možná zachrání – kromě věčného života – i manželství.

14. prosince 2017 

Prezidentské volby

Posted on by dubon

Hned na úvod se omlouvám a vysvětluji: Tento článek píšu na objednávku několika přátel. Otázka zněla: „Koho budeš volit“, nikoli „kdo bude zvolen“. Ale začnu tou nevyžádanou: Tipuji, že v druhém kole se bude rozhodovat mezi Mirkem Topolánkem a Milošem Zemanem. A prosím vás, abyste nekamenovali posla špatných zpráv. Vyjadřuji svůj odhad, nikoli své preference. Trochu mi k tomu dodala odvahu skutečnost, že rok před první přímou volbou prezidenta jsem se vsadil o láhev Portského, že prezidentem bude Miloš Zeman. Tehdy tomu nikdo nechtěl věřit. A jak bych byl býval rád, kdybych se zmýlil! I nyní se mi chce napsat: Doufám, že nemám pravdu. A vidíte, dokonce jsem to udělal. Ale když už to musí být, tak alespoň to Portské…

Jak to tak bývá, z kandidátů si moc nevyberu. (Mám jen nejasné tušení, že až v těch dalších volbách nastoupí kandidát podle mého gusta, ale jméno si zatím nechám pro sebe.) Když už ale chcete slyšet, koho budu volit v prvním kole, tak zatím to vypadá na Jiřího Drahoše.

Ne, není to kandidát podle mého gusta. Ale zdá se mi, že z možných kandidátů má největší šanci postoupit do druhého kola, jakkoli odhaduji, že se mu to spíše nepodaří. Ale za pokus to stojí. Neměl bych žádné velké námitky ani proti Michalu Horáčkovi. A docela by se mi zamlouval Pavel Fischer, ale obávám se, že je bez šance.

Už před rokem jsem s několika významnými politiky mluvil o tom, že by bylo potřeba, aby se demokratické síly spojily a postavily společného kandidáta, který by měl šanci proti Miloši Zemanovi uspět. Tedy něco podobného, co se podařilo v posledních slovenských volbách, kde byl v Banskobystrickém kraji poražen župan Marian Kotleba z Ludovej strany naše Slovensko. Ale něčeho takového politici v České republice zatím nejsou schopni. Opozice se sjednotí, až když se završí vítězství trojice Zeman – Babiš – Okamura a až budeme alespoň nějakou dobu okoušet jeho plody. Ten okamžik sice není daleko, ale ke spojení demokratických sil to zatím nestačí. Opozice bude demokraticky poražena. V něčem to bude podobné jako v únoru 1948, kdy pravice rovněž prohrála pro svou nejednotnost a pro nedomyšlenou taktiku, která umožnila komunistům snadné vítězství.

Rudé prapory možná nad Prahou opět zavlají. Jen na nich nebude srp a kladivo, ale jen hvězdy. Prapory budou čínské, nikoli ruské. Ostatně viděl jsem v Praze předehru při návštěvě čínského prezidenta. A bylo mi hodně ouzko. Velmi nepříjemné déjà vu.

Jedním z důvodů, proč Jiří Drahoš nevyhraje, je, že neposkytne dostatečnou záruku, že nebudeme islamizováni. Několik známých mi napsalo, že budou volit Miloše Zemana, protože jen on je zárukou, že sem nebudou proudit muslimští migranti. Sice jsou si vědomi jeho negativních vlastností, ale pro jeho postoje k migraci mu dají přednost.

Aby bylo jasno: Sdílím obavy těchto lidí. Vím, že zatím to tak nevypadá, ale v roce 2008 jsme také netušili, kolik lidí přijde do Německa v roce 2015. Sleduji tuto problematiku dlouho a jsem přesvědčen, že obavy našich obyvatel jsou reálné. Že ve srovnání s „vítači“ to nejsou tito údajní xenofobové, kdo je mimo.

Jenže problém je v tom, že Tomio Okamura – a zřejmě ani Miloš Zeman – nedokáží rozlišit pachatele a oběti. A obávám se, že tvrdost, kterou vyzařují, by dokázali použít i vůči svým domácím oponentům.

A pak je zde, samozřejmě, podbízivost Rusku. Naše země je už beztak prolezlá ruskými agenty. Mám pochybnosti, zda máme stále ještě „patřit k západu“, nemám ale žádné pochybnosti o tom, že nechci patřit k východu, a to ani k Rusku, ani k Číně. Ano, uvědomuji si, že v takovém případě nám už mnoho možností nezbývá. Učme se, kde to jde. Nejlépe u Izraele.

Napsal mi jeden známý: „Co proti tomu Zemanovi vlastně máš?“ Když jsem odepsal, že se mi nelíbily podpásovky při předchozí volbě, že nemám důvěru k člověku, který „kreativně ohýbá“ ústavu, který ostentativně nectí ústavní zvyklosti, který nedokáže přiznat chybu, odepsal, že to vše jsou „prkotiny“. Respektuji, že pro někoho ano. Pro mě ne. A tak to raději risknu s Drahošem, který nikoho neuráží, a u kterého mám zatím důvod domnívat se, že se nebude mstít svým politickým nepřátelům. A taky mám za to, že za ním není žádný miliardář. Nejsem z té volby nadšený a vím, že asi prohraju. Ale existuje něco jako čest a potřeba zachovat si schopnost moci se podívat do zrcadla, a přitom se nezačít stydět.

12. prosince 2017

Unie a národy

Posted on by dubon

Nerad slyším přirovnání Evropské unie k bývalé Varšavské smlouvě nebo k RVHP. Děda dostal provaz, nakonec mu to změnili na 17 let, 14 z nich odseděl. Strýc na tom byl o něco lépe, odseděl jen 8 let. Otec byl „jen“ pár měsíců ve vazbě, byl vyhozen ze studia a mohl po léta dělat jen pomocného dělníka. Sametová revoluce mě zastihla, když mi bylo čtyřicet, všechny knížky, co jsem do té doby napsal, byly jen do šuplíku. Teď mohu publikovat, jak se mi zachce, kohokoli kritizovat, kamkoli cestovat. A političtí vězňové u nás žádní nejsou. Když přirovnávají EU k Varšavské smlouvě dvacátníci, tak se to dá omluvit nedostatkem zkušeností. Nevědí, o čem mluví. U sedmdesátníků to fakt nechápu.

Jeden z mých čtenářů mi napsal, že politici mé KDU-ČSL „zuřivě“ prosazují EU. Ano, jsou „prounijní“. Pak jsem se pokusil představit si Bělobrádka, Roithovou nebo Jurečku, jak něco prosazují „zuřivě“, a docela jsem se pobavil. Vím, že jsou prounijní, ale nikoli zuřivě, nýbrž kriticky.

Já se pomalu měním v člověka protiunijního, ale nikoli zuřivě, nýbrž kriticky. Vím, že existuje hodně lidí, kteří dokáží myslet pouze „zuřivě“. Buď vidí samá pro, nebo samá proti.

Kdyby se v naší zemi konalo referendum o setrvání v Unii, téměř jistě by nastal „czechxit“. Určitě by to tak nedopadlo ve všech zemích, Česko je skutečně v tomto ohledu určitou výjimkou. Ale možná bychom byli překvapeni. Nicméně od dob, kdy Francouzi a Holanďané odmítli Evropskou ústavu, a od chvíle, kdy museli Irové hlasovat dvakrát, už špičky Unie podobné riziko nepodstoupí.

Proč takový odpor? Proč taková nedůvěra? Proč – u některých – ta protiunijní nenávist, ano, „zuřivost“? Mnohé klady Unie jsou zjevné. Možnost cestovat bez pasu a kontrol je pohodlná a příjemná. Přístup k základnímu lékařskému ošetření v „cizině“ rovněž. Možnost studia v zahraničí je k nezaplacení. A tak bychom mohli dlouho pokračovat.

Ano, je zde obrovský nárůst byrokracie. Je to ale něco specificky unijního? Ve Švýcarsku, Norsku, Kanadě, Austrálii se nic takového neděje? Nárůst byrokracie souvisí spíše s rozvojem informačních technologií a složitostí postmoderního života, nikoli s formou vlády.

Domnívám se, že odpor vůči Unii má jinou příčinu. Netvrdím, že jde o příčinu jedinou, a ani nevím, jak bych mohl svůj dohad ověřit. Domnívám se, že odpor vůči Unii souvisí s podceňováním národů a s deklarovanou snahou obejít se bez nich.

Ideologie, která v Unii vládne, si neváží rodin a neváží si národů. Já si myslím, že rodina a národ nejsou nějaké „sociální konstrukty“, jak tvrdí mainstreamoví ideologové, ale Boží ustanovení. A že pokud je rušíme, trpí tím celá společnost. Pomalu se rozpadá, stále více lidí v ní trpí psychickými poruchami a jinými nemocemi, a vyhlídky věru nejsou dobré.

Společnost potřebuje určitou strukturu. Můžeme na ni zaútočit, můžeme ji silně poškodit, ale v podstatě ji nemůžeme bez vážných ztrát předělat. Je to odsouzeno k nezdaru podobně jako všechny snahy změnit kalendář, který počítá se sedmi dny do týdne. (Tyto snahy zde byly v průběhu dějin vícekrát; desetinná soustava se mnohým vládcům zdála logičtější.)

Lidé se potřebují identifikovat s někým, kdo je představitelem národa.  Popularita evropských monarchií je vlastně nelogická – mainstreamová ideologie by měla ze zásady dávat přednost republice. Ale je logická z hlediska potřeby mít národní symbol.

Jenže s Jean-Claudem Junckerem, Donaldem Tuskem nebo s Federicou Mogheriniovou se identifikovat nelze. (Vy mladší, víte, kdo to byl Herman van Rompuy? Nebo baronka Catherine Ashtonová?) To už se budou někteří ne-Němci a ne-Francouzi spíše identifikovat s Angelou Merkelovou nebo Emmanuelem Macronem, než s Junckerem nebo Mogheriniovou.

Můžeme se dnes vysmívat prvorepublikovému kultu „tatíčka Masaryka“. Ano, tento kult existoval a měl i své komické polohy. Ale rozhodně se nevylučoval s kritickými postoji vůči našemu prvnímu prezidentovi. A Masaryk tomuto národu vštěpoval úctu k demokracii a odpor vůči antisemitismu – proto ho bylo o dost méně než třeba v Polsku, o dalších východních státech ani nemluvě. Masaryk byl představitel národa, který inspiroval.

Vlastenectví není samo o sobě nic sprostého. Nevede nutně k agresivnímu nacionalismu. Četli jste knihu italského autora De Amicis s názvem Srdce? Je to dojemná kniha plná vlastenectví, obrany vlastního národa, ale bez šovinismu a bez přání zlého národům ostatním. Pokud neznáte Srdce, možná někdo z vás v dětství četl nádhernou knihu Selmy Lagerlöfové Putování Nilse Holgersona Švédskem. I tato kniha je plná zdravého, naprosto neagresivního vlastenectví.

Domnívám se, že kdyby se ideologové Evropské unie nesnažili národy zrušit a naopak dali prostor ušlechtilému vlastenectví, bylo by ve skutečnosti snazší vytvořit federaci evropských národů. Možná bychom už byli s integrací v některých oblastech mnohem dále. Snaha národy a rodiny rozpustit ale vede k nechuti vůči Unii.

Teď do toho všeho ještě vstoupila masová imigrace. Lidé ve většině evropských národů, kam přicházelo větší množství migrantů, dávali v průzkumech veřejného mínění opakovaně najevo, že si více přistěhovalců nepřejí. Mnohé strany před volbami slibovaly, že migraci omezí, ale poté, co se dostaly k moci, s tím nic neudělaly. To netrvalo jedno nebo dvě období, ale dělo se to opakovaně. Mohou pak lidé mít důvěru ke svým elitám? Otázka přijímání migrantů je v kompetenci jednotlivých vlád, slyšíme neustále dokola. Nicméně Evropská unie přišla s kvótami, a ty jsou zejména ve střední Evropě vnímány jako pokus vyvézt k nám problém, který jsme nevyvolali. I relativně prostí lidé vědí, že všichni, včetně špiček Unie, vědí, že kvóty nemohou fungovat. Fakt to nebyl dobrý nápad a k popularitě Unie rozhodně nepřispěl.

Mainstreamové elity se snaží obavy obyvatel zmírnit akcemi jako je britský Islamophobia Awareness Month (Měsíc informovanosti o islamofobii), ale obávám se, že takové akce lidi ještě více naštvou. Dokud budou někteří lidé zabíjet druhé s výkřiky „Alláh je velký!“, můžou elity stokrát opakovat, že tito lidé nemají nic, ale vůbec nic společného s islámem, ale lidé si – zcela správně – myslí své.

V naší zemi se stalo ošklivým zvykem některých politiků svádět na Unii věci, za které Unie opravdu nemůže. A boj proti někdy šíleným nápadům genderové ideologie by neměl být automaticky bojem proti Unii, byť špičky Unie této ideologii dávají prostor. Rozpad Unie by ovšem tuto ideologii nezastavil. Pouhá nenávist, zavilost a odpor za každou cenu věci spíše škodí. Věcná analýza problémů je lepší reakcí než silná slova a přirovnávání k fašismu nebo stalinismu. Vždycky mám podezření, že příliš silná a emocionálně nabitá slova signalizují nedostatek argumentů nebo neschopnost argumentovat. Hodně nám pomůže, když se nám podaří formulovat pozitivní program pro náš národ. A možná si troufneme i na pozitivní program pro Evropu.

23. listopadu 2017

Z Prahy na maloměsto

Posted on by dubon

Před několika měsíci jsem se přestěhoval z Prahy do malého pohraničního okresního města. Chci se s vámi podělit o několik dojmů.

V Praze je cítit velmi silný stres. Je to něco, co se těžko popisuje. Některé vnější projevy se ovšem popsat dají.

V Praze jsem se neobešel bez diáře. Když si se mnou někdo chtěl dát schůzku, většinou jsem v diáři našel volné okénko až za dva či tři týdny. Pokud šlo o důležité setkání, které se neodmítá, nějak jsem se svým „jízdním řádem“ začaroval, ale za cenu zvýšeného stresu.

Nyní mám v diáři poměrně volno. Rozhodně se ale necítím nějak nevytížený a v žádném případě se nenudím.

Jsem obklopen krásnou lesnatou krajinou. Když se ráno probudím, vidím z okna rozhlednu nad městem. Když jdu do centra města, což mi trvá 12 minut, vidím pásmo vysokých hor. U nás dole se dosud sníh nedrží, ale nahoře už je krásně bílo.

Všude se dostanu pěšky – na úřady, k lékaři, na poštu, do kina, na nákupy, na nádraží… Přestože město má asi dvanáct tisíc obyvatel, necítím se zcela anonymně. Lidé na úřadech pracují vesměs pomaleji („no stress“), ale většinou s vámi prohodí pár lidských slov, které s jejich funkcí nijak nesouvisí. A pokud je prohodíte vy, nedívají se na vás jako na podivína.

Když něco nevědí, snaží se informace získat – třeba od vedoucího nebo od kolegy. V Praze jsem měl mnohdy dojem, že všechno mám vědět já, všechno si mám zařídit sám, a vůbec – jsem nějaký otrava.

Pokud mám nějaké doplňující otázky, pak je úředník či úřednice mnohdy odpoví, ještě než je stačím vyslovit.

Skvěle tu funguje pošta. V Praze 4, kde jsem bydlel, mi prakticky nikdy nedoručila zásilku, přestože jsem byl doma. A když jsem doma nebyl, byla doma moje stará maminka. Přestože dávala celý den pozor, v kastlíku se nám objevil papírek s tvrzením, že „pokus o doručení zásilky nebyl úspěšný“. Nebyl úspěšný, protože nebyl žádný. Nezbývalo než jít na poštu a vystát frontu na uloženou zásilku. Zkoušel jsem s tím něco dělat a volal jsem na různá telefonní čísla, která jsem na poště získal. Ale nikdo telefon nezvedal, a když jej zvedl, pak mě odkázal na někoho jiného – na „depo“ nebo „vedoucí“. Když mi dal příslušné číslo, zase na něm nikdo telefon nezvedal. Po čase jsem to vzdal. Zvykl jsem si, že na Praze 4 se doporučené zásilky nebo balíky zkrátka nedoručují. Vystál jsem si frontu, v níž jsem si alespoň přečetl noviny. A myslel jsem si nepěkné věci o České poště.

V mém novém bydlišti je ale Česká pošta taky, ale funguje úplně jinak. Pošťačka na mě zazvoní a vůbec ji nevadí, že musím seběhnout ze čtvrtého patra. To já mám vždy starost, abych ji nezdržoval, ale ona je taky „no stress“. A funguje to tady nějak úplně lidsky, byť si myslím, že se tím porušují předpisy. V Praze jsem musel mít speciální povolení, abych mohl přebírat zásilky určené mé nepohyblivé mamince. Tady mi pošťačka nechá doporučený dopis nebo balíček u sousedky. Tak jsem alespoň poznal pár sousedů. Když jsme se zase viděli tváří v tvář, zeptala se, koho z nich jako příjemce zásilek v nepřítomnosti preferuji. Funguje to k oboustranné spokojenosti. Asi to není tak úplně tou Českou poštou; je to v těch Pražácích a v těch obyvatelích maloměsta.

Na Praze 4 nemohli najít doručovatele novin, schopného doručit noviny do deklarovaných 7:30. Byl jsem rád, že jsem je měl ve schránce do devíti. Tady je mám před sedmou.

Lidé jsou tu velmi srdeční. Neznamená to ale, že by zde nebylo co kritizovat. Myslím, že zde vládne zcela zbytečná nespokojenost se životem. „Tak jak se vám tady bydlí, pane Drápal?“, ptá se mně sousedka ve výtahu. Když řeknu, že jsem nadšen a ještě jsem se té pozitivní změny nenabažil, protáhne obličej. Tady jsou totiž lidé přesvědčeni, že se tu žije velmi těžko. Mají mě tu rádi, mám pocit, že mě přijali, ale nedokážou pochopit, jak se někdo mohl dobrovolně přestěhovat z Prahy sem do hor. Jsem pro ně podivín.

Ano, je zde vidět strach o práci. Přestěhoval jsem se do míst, kde byla do nedávna hodně vysoká nezaměstnanost, až nyní se to trochu zlepšilo. Má to ale i odvrácenou stranu: Přestože je teoreticky nouze o práci, hledáte-li pokrývače, instalatéra, malíře nebo nějakého jiného řemeslníka. zjistíte, že nevědí, kam dřív skočit.

Přitom jsou tu řemeslníci velice levní. V rámci přestěhování jsem potřeboval několik drobných úprav jednak v bytě, jednak na nedaleké chalupě, kterou s bratrem vlastníme. Připravoval jsem se na to, že pokrývač mi opraví střechu asi tak za sedm tisíc. On si řekl polovic. Za sedm tisíc nám opravil klempíř v Praze pár metrů okapu.

Má to ovšem háček. Většinou chtějí pracovat bez faktury, jen tak z ruky do ruky. Chápu to, jsem taky OSVČ. Ale je to dlouhodobě krátkozraké. Potkal jsem jediného řemeslníka, který automaticky počítal s vyúčtováním. Většinou mi jednou až třikrát nabídnou, že když to bude bez papíru, bude to o pár stovek levnější. Když je to jednou, dá se to vydržet. Když je to třikrát, už se cítím tak nějak hloupě. Snažím se o tom s lidmi mluvit – jaký čekají důchod, když to vedou takhle?

Ale abych nekritizoval jen řemeslníky. Mohu říci z místní zkušenosti, že EET fakt dost lidem zavařilo a ve skutečnosti je zahnalo do šedé ekonomiky. Nápad, že by – přinejmenším někteří – OSVČ měli zaplatit každoročně paušál a pak se o účetnictví nestarat, byl dobrý. Například lidé, kteří provozují malý penzion. Znám jich pár a někteří nemají ani počítač. Dva pokoje v domku, který v sezóně pronajímají, jsou drobným přivýdělkem. Po zavedení EET někteří z nich oficiálně penzion zrušili a dál budou přijímat jen štamgasty a jejich známé na dobré slovo. Není za tím neochota platit daně – je za tím neochota všechno sledovat a „papírovat“. Podobně tu zmizely některé kadeřnické provozovny. Ano, někdy stát dělá prostým lidem život zbytečně složitým.

Ještě horší je ale jiná věc. Zaměstnavatelé – a netýká se to jen firem, ale třeba i obecních úřadů – mohou získat dotace, když zřídí nové pracovní místo. Tyto dotace jsou vázány na to, že člověk, na nějž je firma nebo úřad pobírá, zůstane v pracovním poměru po určitou dobu. Některým takovým zaměstnavatel už před nástupem řekne, že je přijímá jen na dobu určitou, byť to není řečeno „oficiálně“. Pak se udělá nějaká reorganizace a po čase zaměstnavatel „vytvoří nové pracovní místo“, na něž opět bere dotace.

Zjistil jsem, že tento systém je nesmírně demotivující pro schopné a snaživé lidi. Přestože jsou třeba lepší než jiní zaměstnanci, zaměstnavatel je stejně po čase propustí, protože se mu to zkrátka vyplatí.

Tuto pasáž jsem konzultoval s člověkem, který tomu rozumí více než já. Ve své odpovědi mi připsal: „Jde ale ještě o jednu věc. Zaměstnavatelé si těchto lidí neváží a nezacházejí s nimi dobře. Jsou pro ně jen tou levnou pracovní silou, většinou výše dotace = mzda. Zaměstnanec na dotovaném místě sice může dát výpověď, ale v tom případě se nemůže vrátit na ÚP, nebo se vrátit může, ale nedostane žádnou podporu (záleží na odpracované době na dotovaném místě). Tito lidé se tak ocitají v pasti, někdy to působí až dojmem novodobého otroctví. V důsledku toho jim ještě poklesne sebehodnocení, což jim rozhodně k úspěšné prezentaci schopností při kontaktu s potencionálním zaměstnavatelem nepřispívá.

Určitě to někdo s dotacemi myslel dobře, ale osobně si myslím, že to nese více škody, než užitku.“

Měl jsem k dotacím hlubokou nedůvěru, ještě než jsem poznal zdejší praxi. Ta mě jen utvrdila v názoru, že dotace většinou škodí. Mohl bych popsat případy ze zcela jiných oblastí. Ostatně kdyby nebylo dotací, nebylo by ani dotačních podvodů. Netvrdím, že vše vyřeší „volná ruka trhu“ – ta rozhodně nepatří do zdravotnictví, soudnictví a státní správy vůbec. Ale dotace, o nichž píšu, deformují ekonomiku a nakonec i lidské charaktery. Tady prostě nejlepší nevyhrává.

Přesto jsem tu rád a nelituji, že jsem se přestěhoval. Vím, že spoustu věcí jde teď zařídit přes internet, a v Praze jsem už nakupoval v takových těch obchodech či zařízeních, kde je sice nějaký zaměstnanec – prodavač se mu asi neříká – ale vy platíte kartou či hotovostí v jakési mašině a ten člověk vám pak pouze vámi objednané a zaplacené zboží vydá. Přiznám se, že mám raději osobní styk s prodavačem. Zanedlouho budu kupovat novou televizi, a nekoupím ji přes internet. Pokecám si o ní s prodavačem, stejně jako jsem si popovídal s prodavačkou v kosmetice, kde jsem sháněl něco pro své dcery. Ano, vím, že přes počítač by to byl o dvacet procent levnější, ale já mám rád lidi. A varuji vás – až bude vše zrobotizováno, budeme se stresovat ještě víc. Pokud můžete ze světa stresu uniknout, udělejte to jako já. Zvolil jsem si nižší tempo – a napíšu toho dvakrát tolik, než jsem napsal v Praze. Prostě „no stress“.

17. listopadu 2017.