DAN DRÁPAL

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak se vyvarovat zbytečného hněvu. Zdálo se mi, že jsem o tom už někdy psal, a když jsem bádal ve svém archivu, objevil jsem tento deset let a dva měsíce starý článek. Nechci recyklovat staré myšlenky a nový článek o hněvu mé věrné čtenáře stejně nemine, ale tento starý článek mi připadá nadčasový a mnozí moji současní čtenáři ho neznají.

Unebování a nadobřování

Život pod Boží vládou rozhodně není nudný. Ostatně ani nemůže nebýt dobrodružný, protože svět ve zlém leží a křesťan se neustále pohybuje na území pod vládou nepřítele. Z určitého pohledu se křesťanova pozice v tomto světě zdá být beznadějná. Podobně beznadějná, jako pozice novorozeňátka, narozeného v Betlémě někdy na počátku našeho letopočtu. Jakou šanci měli Josef s Marií proti Herodovým vojákům?

Zázrak inkarnace, kdy Boží syn přichází do tohoto světa v podobě malého děťátka, zranitelného a v podstatě bezmocného, mě nepřestává fascinovat. Boží syn, který mohl kdykoli povolat zástupy andělů, prožil svůj pozemský život bez jakýchkoli vnějšně mocenských prostředků. Dokonce se – na rozdíl od apoštola Pavla – nemohl odvolávat ani na římské občanství.

„Jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás.“ Tato slova jsou určena nám, kdo jsme přijali vládu Kristovu. A náš Pán nás nenechává na pochybách, co to znamená: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“

Křesťan, který ví, že svět ve zlém leží, by neměl být překvapen, stane-li se terčem pomluv či dokonce bezpráví. Potřebuje si připomínat, že nikdy nesmí oplácet stejnou mincí. Jakmile by se vydal touto cestou, má už nepřítel vyhráno. Mstivého a vzteklého křesťana se bát nemusí – takový už totiž je na jeho straně, byť to netuší nebo si to nechce připustit.

Na každou vypjatou situaci v našem životě se můžeme dívat jako na součást duchovního boje. A v každé takové situaci je dobré se vnitřně zastavit a přemýšlet o tom, čeho asi chce dosáhnout nepřítel, a jak se v dané situaci zachovat, aby byl oslaven náš Pán.

Čeho chce nepřítel dosáhnout, když nás někdo urazí, pomluví nebo nějak jinak poškodí? Chce, abychom se litovali, abychom upadli do malomyslnosti, abychom přemýšleli o pomstě, nebo jednoduše abychom si zlost, která v nás vzkypěla, vylili na někom jiném.

I nevěřícímu člověku je srozumitelný obraz facky, která bloudí světem. Šéf vynadá muži v práci, ten se rozmrzele vrátí domů a utrhne se na svou manželku, ta znervózní a zakřičí na děti, děti se začnou mezi sebou prát… a nepřítel se raduje a se zalíbením pozoruje všechny tyto scény.

Už před mnoha lety jsem zjistil, že křesťan může tyto situace řešit způsobem, pro který se hodí termín „unebování“. Je to něco jako uzemňování. Když uzemníte elektrický spotřebič nebo když instalujete bleskosvod, znemožníte elektrické energii, aby škodila. Uzemnění automatické pračky vám může zachránit život.

Uzemnění znamená, že potenciálně smrtící energie se jaksi rozplyne v zemi. Napětí zmizí.

S unebením je to vlastně stejné, pouze se jedná o záležitosti duchovní. Unebit bloudící facku je velice snadné. Stačí se podívat na celou situaci z hlediska duchovního boje a vědomě se rozhodnout, že ji prostě nepředáte dál. Jednoduše si o celé situaci pohovoříte s Pánem a požádáte ho, aby vám dal zahlédnout ji z jeho hlediska, tedy z hlediska duchovního boje. Pokud tak učiníte, nebudete mít po unebení pocit, že jste slaboch, který se nedokáže bránit, a netrápí vás pocit, že zrovna vy jste ten člověk, který si tu „bloudící facku“ nechal líbit a nepředal ji dál. Nepřítel se bude samozřejmě snažit vám namluvit, že „máte plné právo“ být taky naštvaný a někomu to dát najevo, a pokud ujedete, facku neunebíte a oplatíte stejnou mincí (byť v mnoha případech někomu jinému), bude vás utěšovat, že se to stejně nedalo vydržet, že každý musí pochopit, že jste byl opravdu hodně naštvaný a že přece křesťanství nespočívá v tom, že si necháme všechno líbit.

Pokud ale neztratíte správnou perspektivu a facku (nadávku, nespravedlnost…) unebíte, můžete mít slastný pocit, že jste nepříteli vypálili rybník. Ostatně, ze starého života přece víte, že pokud člověk oplatí urážku urážkou, uleví se mu, ale jen na velmi krátkou chvíli. Každá facka ostatně čeká na unebení – pokud k unebení nedojde, může bloudit světem do konce věků. To, čemu se říká „duchovní boj“, může mít velmi prozaickou podobu – není to nic superduchovního a zpravidla to nespočívá ve všelijakém svazování a rozvazování. Řekl bych, že unebování bloudících facek je snad nejdůležitější součástí duchovního boje. Přitom se do toho může pustit prakticky každý, aniž by si vážně ublížil nebo upadl do nějakých bludů či extrémů.

A co má být to „nadobřování“? To jsem objevil při studiu Písma. V tomto článku není prostor vysvětlit, jak – chystám o tom knížku biblických studií, kde to podrobněji vyložím. Nadobřování je opak nakažování. Pokud se pohybujete v blízkosti infikovaného člověka, který kolem sebe šíří viry nebo bacily, můžete se od něj nakazit. Pokud se pohybujete v blízkosti člověka, který chodí s Bohem a žije posvěcený život, můžete se od něj naopak nadobřit. A nejvíce se nadobříte, pokud se naučíte chodit s Bohem. V krajním případě se můžete nadobřit natolik, že přestanete být vidět v tomto světě – to byl případ biblického Enocha z knihy Genesis.

Jako pastor jsem byl mnohdy smutný z toho, když jsem viděl, jak členové sboru, kteří mají vážné problémy, vyhledávají spíše jiné „problémáky“, místo aby se přidrželi těch, od kterých by se mohli „nadobřit“. Myslím, že není nic špatného na tom, snažit se pobývat v blízkosti lidí, na nichž vidíme, že vedou vítězný život. Pod vítězným životem nemám na mysli zbohatnutí, úspěšnou duchovní službu a podobné věci, ale právě schopnost unebovat bloudící facky a žít skromně a pravdivě. Nejlepší zpráva pro nás všechny ale je, že je možno „chodit s Bohem“. Je možno v každém okamžiku pamatovat na Boha, dotazovat se ho před každým závažnějším rozhodnutím, žít v neustálém děkování a prosit o Boží vedení. Bůh z nás nechce mít loutky – chce z nás mít bytosti, které ho mají rády a které s ním rády tráví čas. A pokud se s ním budeme chtít radit, nikdy nás neodmítne. Miluje totiž obecenství – láska k němu je zabudována v samotné jeho podstatě.

21. července 2015

Tu knížku jsem nehledal. Nečetl jsem o ní, ani jsem o ní neslyšel. Náhodně jsem ji zahlédl na pastorálce Křesťanských společenství, kde prodával knížky pastor a vydavatel knih Tomáš Korčák. Jak jsem si přečetl název – autora Richarda Ganze jsem do té doby neznal – vytušil jsem, že se patrně bude věnovat určitému závažnému problému, který v posledních letech registruji v církvi stále častěji.

​Jde o to, že hledání „vnitřního uzdravení“ stále častěji nahrazuje pokání. A nadto stále více pastorů rezignuje na pastorační poradenství, a pokud si s problémem své ovečky nevědí rady, pošlou ji za psychoterapeutem. Asi se dá říci, že čím je denominace liberálnější, tím snáze rezignuje na hledání vysvobození z hříchu na základě Písma. V některých sborech už se ani nepředpokládá, že bychom se v řadě případů měli pokusit člověku pomoci sami na základě Božího Slova. Že někdy vede cesta kupředu skutečně skrze to, že prostě poslouchám a svlékám starého člověka a oblékám nového.Přestože to bolí.

​V jistém smyslu je v této věci církev ve vleku tohoto světa. Řekl bych – ale je to jen můj odhad – že až v druhé polovině minulého století se začaly hledat polehčující okolnosti pro přestupníky zákona v těžkém rodinném prostředí, v jakém vyrůstali. A vyrůstání v rozpadlé rodině, bez otcovské nebo mateřské lásky, nedostatek empatie v širší rodině atd. atd., se skutečně na člověku podepisuje velmi negativně. Vnitřní uzdravení skutečně je zapotřebí. K tomu přičtěme ztrátu jakéhokoli „transcendentálního zakotvení“ – rozuměj víry v Boha, v jeho záměry s člověkem a s lidstvem – což se projevuje tím, že prakticky nikdo, kdo končí základní nebo střední školu, neví, co je Desatero, a pokud to ví, tak stejně nedokáže vyjmenovat více než jedno či dvě přikázání.

​Je mi samozřejmě jasné, že znalost Desatera sama o sobě z nikoho mravného člověka neudělá. A rovněž netvrdím, že takové věci, jako jsou třeba traumata z dětství nevyžadují uzdravení. Nicméně pokud někdo chce vnitřním uzdravením nahradit zápas s hříchem a poslušnost Božího Slova, z hříchu se nevymaní. Znám několik lidí, kteří vymetli kdejakou konferenci o vnitřním uzdravení, vyhledali kdejakou duchovní kapacitu, ale jsou na tom pořád stejně.

​Knížku jsem si koupil a začetl jsem se do ní. Brzy jsem pochopil, že autor patří do okruhu necharismatických (někdy až proticharismatických) evangelikálů. Nicméně problém popisuje věcně – a má pravdu. Jediné jasné negativum, na které jsem v knize narazil, bylo negativní hodnocení mého oblíbeného autora Larryho Crabba. Na str. 52, v kapitole Mýtus integrace, nejprve uvádí různá klišé, která křesťané s problémy mnohdy v některých evangelikálních církvích slýchají: „Prostě dál chval Pána“, „Jen se nepřestávej modlit“, „Představuj si, že jsi šťastný člověk“… Vzápětí napíše, že Crabb „nedělá nic z výše uvedeného“. Ano, nedělá. Co tedy vlastně dělá Crabb špatně? Prý vede lidi k tomu, aby se zbytečně hrabali ve svém nitru. Ganz nesouhlasí s tím, že Crabb na podporu svého stanoviska cituje Ježíšovu výzvu farizeům, aby se nespokojili s vnějšími skutky, „s omýváním vnějsků číší a mís“ (srv. Mt 23,25-26). Pátráme-li ve vlastním nitru, nacházíme zoufale nemocné a lstivé srdce. (Mimochodem, toto konstatování v jeho sekulární podobě nejednou cituje Jordan Peterson, který varuje před introspekcí. Říká, že přemýšlení o tom, jak se vlastně cítím, nutně vede do deprese.) Larry Crabb nenabádá ke zbytečnému šťourání se ve vlastním nitru. Ví ale o tom, že když se člověk obrátí a přehodnocuje do hloubky vlastní život, pomůže mu hluboká zpověď, během níž si ujasní, kde špatně přehodil výhybky života a kudy kráčet dále.

​Domnívám se, že to, oč jde Richardu Ganzovi a oč jde Larrymu Crabbovi, nejsou nějaké zásadně odlišné věci. Možná mi něco uniká, ale kdybych v knize nečetl ono negativní hodnocení Larryho Crabba, nenapadlo by mne, že by mohli spolu nesouhlasit.

​Jinak jsem v Ganzově knize našel mnoho myšlenek, které se mi v poslední době honí hlavou. Ganz upozorňuje, že z určitých základních pojmů se stala téměř sprostá slova – třeba ze slova hřích nebo pokání.

​Mám přítele, kněze, kterého si hodně vážím. Miluje lidi, miluje Boha, a touží po tom, aby lidé poznali milujícího Boha. Má za to, že nevěřící lidé jsou zbytečně odrazováni takovými slovy jako je „peklo“ nebo „prokletí“. Proto se ve svých rozhovorech snaží tato slova raději nepoužívat.

​Rozumím mu, ale volím jiný přístup. Ta slova jsou přece důležité pojmy. Označují určité závažné skutečnosti, ať už pozitivní (milost, vítězství nad hříchem, vzkříšení, bezpodmínečná láska) nebo negativní (hřích, peklo, zatracení, věčná záhuba). Tím, že se budeme některým slovům vyhýbat, si moc nepomůžeme; skutečnosti, které tato slova označují, nezmizí, když se těmto slovům budeme vyhýbat. Prosme o příležitosti tato slova ne zamlčovat, ale vysvětlovat.

​Myslím si, že lidé stejně poznají, pokud se bojíme vyslovit plnou pravdu. Často myslím na Jana Křtitele, který kázal dosti tvrdá slova: „sekera je už ke kořeni přiložena…“ nebo „vějička je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat…“ V Jeruzalémě jistě byli lidé, rabíni a zákoníci, kteří kázali pozitivní zvěst, třeba o Božím vyvolení, ale mnoho lidí vážilo cestu z Jeruzaléma až k Jordánu za Janem Křtitelem. Cesta to byla těžká – zhruba čtyřicet kilometrů a převýšení 1400 m na cestě zpět!

​Musím se přiznat – abych nekázal vodu a přitom sám pil víno – že jsem se na tomto vývoji také podílel, zejména v poslední třetině své služby. Modlil jsem se s lidmi za vnitřní uzdravení, a v řadě případů se dostavilo! A sám jsem ho v průběhu let, někdy krok po kroku, prožil sám na sobě. Proto, aby nebylo mýlky, jsem článek nazval „volání po korekci“, nikoli po opuštění toho, čemu říkáme vnitřní uzdravení.

​Všiml jsem si totiž, že někteří lidé berou církev a její pastorační službu jako jakousi zdravotnickou jednotku – v sekulární sféře máme pediatrii, ortopedii, chirurgickou ambulanci atd. A v církvi máme vnitřní uzdravení, modlíme se i za tělesné uzdravení… a když nalezneme to, co jsme chtěli, tak církev (sbor, skupinku, pastoračního pracovníka) opustíme, podobně jako nechodíme k zubaři, když nás zrovna zuby nebolí. (Ano, jsou i preventivní prohlídky, a tak sem tam třeba do sboru zajdeme.) Ale že Bůh, který nás uzdravil, který nám dal duchovní život a který si nás chce používat, s námi má jistě nějaké další záměry, na to už mnozí lidé ani nepomyslí.

​Přitom Richard Ganz je sám rovněž poradcem. A dělalo mi dobře, když jsem v jeho knížce našel pasáže, které se dosti podobají tomu, co jsem vtělil do útlé brožurky Být pastýřem.

​Předpokládám, že někteří z vás si knížku koupí a přečtou si ji sami. Proto nebudu vypisovat, jednotlivé cenné myšlenky, které jsem v knize našel.   Ganz je dosti lakonický. Proč se mnozí lidé vnitřně neuzdraví, okomentuje větou: „[Oni] chtějí pomoc, nikoli změnu“ (str. 92).

​Jedním z problémů je, že chceme všechno pokud možno ihned. Svět nám totiž nabízí okamžité uspokojení. Když jsem dospíval, neexistovaly žádné Zásilkovny a Balíkovny a Alzaboxy, kdy večer objednáte a ráno v Alzaboxu máte. Bylo by divné, kdyby tento trend okamžitého uspokojení neovlivňoval i církev. Ganz ale správně poznamenává: „Odkládat uspokojení na později je neodmyslitelnou součástí křesťanství“ (str. 104).

​Nenásledujme tento svět ve snaze nemyslet na nic negativního a nemluvit o tom. Už jsem psal o tom, jak je důležité vysvětlovat dětem morálku, třeba na základě Desatera. Ganz píše: „Pokud nejsme vyučeni v Božím zákoně, na jakém morálním základě budeme volit dobro?“ (str. 105)

​Kniha má své limity. Nedovíte se z ní nic o démonizaci nebo o vztahu vnitřního uzdravení a medikace. Proto ještě jednou: Kniha představuje cennou korekci, nečiní si nárok na zodpovězení všech otázek.

​Pokud by někdo stál o knihu, která pojednává jak o duchovním boji, tak o vnitřním uzdravení a o medikaci, nechť si sežene knihu Granta Mullena Why Do I Feel so Down WhenMy FAITH Should Lift Me Up? Tato kniha je jedinečná v tom, že ukazuje, jak zmiňované tři oblasti nemusí být v konfliktu, ale naopak, že každá z nich může přispět k tomu, aby člověk našel cestu k pokání i k uzdravení. Je mi líto, že tato kniha dosud nebyla přeložena do češtiny. Na Amazonu se dá koupit za zhruba šest dolarů.

Knihu Psychoblábol z anglického originálu Psychobabble přeložil Lukáš Makovička. Vydalo Občanské sdružení Didasko. Kniha má 124 stran a prodává se za 169 Kč.

9. září 2025

V těchto týdnech nastanou v mém životě dvě důležité změny. Jedna je více méně vnější – přestanu řídit auto. Stáří se přece jenom hlásí a mám určité legitimní obavy, že bych mohl za volantem omdlít. Kromě toho mi dělají potíže takové věci, jako je couvání při parkování; dříve jsem takové věci zvládal bez problémů automaticky. A nějak mi nejde jízda za tmy, budu tedy jezdit do konce letošního letního času.

Druhá změna je patrně podstatnější a čtenářů se bude více dotýkat. Už nebudu posílat každý týden ve stanovenou dobu nový článek.

Ne snad proto, že bych ztrácel inspiraci. Mám v hlavě i v srdci ještě několik knížek, natož článků. Když jsem zveřejnil pět článků s názvem „Můj život a StB“, vyzvali mne někteří z vás, abych toto téma zpracoval knižně. Ta myšlenka se mi zalíbila a už jsem se do toho pustil. Bude to ale trvat déle, než jsem původně předpokládal. Chtěl jsem si ověřit určité události a měl jsem dlouhý rozhovor jednak s Danielem Kroupou, jednak s Aleškem Březinou, mým blízkým přítelem z počátku fakultních studií. Ověřil jsem si, co jsem poznal už při sepisování dějin maninského sboru, totiž že lidská paměť je velmi nespolehlivá. Ta kniha se bude jmenovat Život pod dohledem. Ano, název je dvojznačný – žijeme pod dohledem Božím, a žil jsem i pod dohledem StB. Jak Daniel Kroupa, tak Aleš Březina mi připomněli události, které jsem dávno zapomněl. A některé věci si budu muset ověřit v Ústavu pro studium totalitních režimů a v Archivu bezpečnostních složek. O předmluvu jsem požádal Miloše Rejchrta.

Neznamená to ale, že bych na psaní článků rezignoval zcela. Pouze nebudu pod tlakem mít to hotové tehdy a tehdy. Sám teď netuším, jaká bude frekvence.

Chtěl bych vám všem poděkovat za pozornost a za zpětnou vazbu. Mnohokrát jsem byl jinými autory, ale i některými z vás, varován, abych nečetl diskuse pod články, že je to žumpa. Jistě, mnohdy jsem si musel o sobě přečíst hodně ošklivé věci. Přesto jsem odpovědi četl, a podle možností a inspirace jsem se snažil reagovat. Občas jsem zažil malý zázrak – s člověkem, který mne na počátku hrubě napadl, jsem se po výměně několika e-mailů docela sblížil. Mým cílem nebylo a není přesvědčit každého o správností mých názorů. To by nebylo realistické. Ale můžeme se snažit kultivovat diskusi tím, že se vyhneme argumentaci ad hominem, že se vážně zamyslíme na argumenty druhého (bohužel, někdy právě ty argumenty scházejí), a třeba se necháme poučit člověkem, který nás zjevně nemá rád, ale když si ověříme, co nám píše, zjistíme, že fakticky má v určité věci pravdu on. (Jedním z Petersonových Dvanácti pravidel pro život je naslouchání odpůrcům – mohou vědět něco, co my nevíme.)

V reakcích se až na výjimky nevedly nějaké rozsáhlé diskuse, nicméně podařilo se něco, na čem mi hodně záleželo, totiž aby v diskusích zaznívaly nejrůznější hlasy z různých „bublin“. Někteří lidé s tím měli problém. Jak to, že nejsem proputinovský, když tvrdím, že existují pouze dvě pohlaví? Jak to, že považuji green deal za tragickou chybu, a přitom nejsem pro vystoupení z EU?

Ještě se chci vyjádřit k tomu, jakou „politiku“ vedu ve vztahu k Facebooku. Pokud mne žádá o přátelství někdo, kdo má se mnou patnáct společných přátel, tak nic dalšího neřeším a do přátel si ho přidám. Pokud nemám s někým žádného společného přítele, tak také zpravidla nic dalšího neřeším a do přátel si ho nepřidám. Pokud máme pouze jednoho až tři společné přátele, tak váhám. Někdy jsem udělal chybu: Měl jsem s někým dva společné přátele, jeho žádost o přátelství jsem potvrdil a hned druhý den mi přišla žádost o peníze. V takovém případě jsem ho okamžitě z přátel vyřadil. Pokud je v nouzi, ať navštíví nejbližší křesťanský sbor, kde posoudí, zda jde skutečně o člověka v nouzi nebo zda je to podvodník. Proč žádá o pomoc zrovna mne, když ho vůbec neznám?

Pokud někomu potvrdím žádost o přátelství, pak nemůže očekávat, že s tím začnu obsáhlou korespondenci. Máte-li v přátelích čtyři tisíce lidí, těžko můžete s každým v této kategorii navázat hluboký osobní vztah. I když zázraky se nedají vyloučit. Nicméně na vzkaz „ahoj, jak se máš?“ odpověď raději neočekávejte. Budete-li ale číst mé články, po čase poznáte, jak se asi mám.

A o čem bude některý z příštích článků? Rád bych napsal něco o knížce Richarda Ganze Psychoblábol. 

A co knížka o kulturních válkách? V Životě víry už bylo avízo, že se tato kniha chystá. Vyjde snad do konce října.

Doufám, že 11. října budeme mít s Benem v Liberci – podobně jako loni – koncert a promluvu (nebude to kázání, nebude to vyučování) na téma Nebe a peklo.

Vstup na vlastní nebezpečí.

8. září 2025