Nebyli jsme ušetřeni

Posted on by Dan Drápal

Mnozí mladí lidé, mezi nimi i některé z mých dětí, nesou velmi těžce, co se nyní děje. Je zřejmé, že nastává nová éra, určitý zlom, a svět už nebude takový jako dřív.

Ani já nenesu snadno to, čeho jsme dnes svědky, Při rozhovorech se svými dětmi jsem si ale vzpomněl na to, co jsem prožíval já za normalizace. Normalizace začala vlastně hned po návratu Dubčeka a několika dalších předních představitelů z Moskvy, kam byli uneseni v noci z 20. na 21. srpna. Nicméně zpočátku se to tak nejevilo. Brzy byla sice obnovena cenzura, ale časopisy i noviny mohly i nadále zveřejňovat kritické články. Normalizace totiž probíhala postupně, salámovou metodou, a tak kolečka salámu byla hodně tenká. Normalizace zrychlila po novém roce, trochu, ale jen trochu ji zpomalila smrt Jana Palacha, a že zvítězí, bylo zcela jasné poté, co se v dubnu 1969 stal prvním tajemníkem KSČ Gustáv Husák. Barikády, budované v Praze 20. a 21. srpna 1969 už nemohly nic změnit. Nicméně ještě do října toho roku se mohlo volně cestovat i na Západ.

Pak začaly opravdu velkolepé čistky ve straně – a současně čistky ve státní správě i v redakcích novin a časopisů. Počátkem roku 1970 bylo vymalováno.

Křivka sebevražd dočasně výrazně stoupla. Život si vzali někteří dospívající, kteří neunesli, že jejich otcové, případně matky, „prekabátili“, jak se tehdy říkalo. Na jaře 1968 stáli za Dubčekem, ale pak se od vlastních názorů distancovali, aby nepřišli o koryto. Ale život si vzali i někteří zralí lidé, kteří ztratili naději, že se poměry někdy opět zlepší.

Pro mladé lidi to tehdy bylo opravdu těžké. Atmosféra ve společnosti byla ponurá, nízkost a udavačství kvetly. Bylo jasné, že „tato noc nebude krátká“, jak prorocky zpíval Karel Kryl hned po srpnové okupaci.

Ve srovnání s tehdejšími mladými lidmi to mají dnešní mladí lidé postaveno poněkud jinak. Mají to v něčem těžší, v něčem snazší. Stále ještě mohou svobodně psát. Ano, to píšu i já, komu už jednou nějací hackeři zničili web a komu vícekrát na několik hodin či dní přestal fungovat FB. Zatím je to tak, že pokud nezavřou přímo vás, můžete stále psát. Není to samozřejmost – ve Spojeném království se počet odsouzených (mnohdy nepodmíněně) za své (mnohdy hnusné) posty na sociálních sítích pomalu blíží ke čtyřem tisícům.

Situace dnešních mladých lidí je jiná v tom, že dnes je v pohybu celý svět. V roce 1968 se sice dělo mnohé v ulicích Paříže nebo Berkeley, ale tam šlo o něco zcela jiného. Češi věděli, že jim nikdo nepomůže. Před dvanácti lety, tedy v roce 1956, viděli, jak Západ nejprve hecoval maďarské povstalce a vyvolal v nich přesvědčení, že jim přijde na pomoc, aby je pak nechal zcela na holičkách. Když v srpnu 1968 vzbudili prezidenta Spojených států, aby mu oznámili, že „spřátelené armády“ obsazují Československo, odvětil, že kvůli tomu ho nemusejí budit.

Vraťme se ale ještě o generaci před osmašedesátý. Moji rodiče a jejich generace to měli nesrovnatelně těžší než generace má a generace mých dětí a vnuků. Obrovským traumatem byla nadšená mobilizace v září 1938, která byla odvolána po Mnichovu. My Češi jsme mnohokrát řešili, zda jsme tehdy měli bojovat a riskovat zničení celého národa, nebo zda se tehdy Beneš rozhodl správně. Na této straně nebe ale rozhodující soudní výrok nepadne.

Zdá se mi, že žádná z těchto generací nezůstala ušetřena těžkého rozhodování a hlubokého zklamání. Ve všech těchto generacích zde ale byli křesťané, kteří věděli a vědí, že pokud bychom měli naději jen v tomto životě, jsme nejnešťastnější ze všech lidí. Vzpomínám si, jak v červnu či červenci 1969 zakázali Svaz vysokoškolského studentstva (SVS). Pokusili jsme se nějak existovat bez financí a vedení svolalo mimořádný sjezd do Olomouce. Bylo ale jasné, že končíme. Tehdy jsem tam měl krátký projev, v němž jsem řekl, že je lepší nazývat věci pravými jmény a že v dějinách mnohdy ti spravedlivější nevítězí. Ač jsem tehdy ještě nebyl evangelikální křesťan, řekl jsem, že zde existuje věčná naděje, která nám umožňuje, abychom nepropadli zoufalství.

Dnes to nemám jednoduché. Jsem rád, že Trump prohlásil, že jsou jen dvě pohlaví. Jsem rád, že se vyslovil proti tomu, aby muži, kteří se prohlásili za ženy, mohli závodit v ženských sportech. Jsem rád, že USAID už nebude financovat chirurgické zásahy páchané na dětech v Guatemale, které si myslí, že změna pohlaví vyřeší jejich problémy.

Nicméně Trump vědomě lže. Dobře ví, že agresorem je Putin, nikoli Zelenskyj. Dobře ví, že i když Zelenského podpora klesá, podporuje ho stále více než polovina obyvatelstva. Dobře ví, nebo to přinejmenším dobře vědí americké tajné služby, že v éře Zelenského se konečně začalo s korupcí na Ukrajině něco hýbat k lepšímu. Ano, na Ukrajině je velká korupce. Pokud tím ale chcete argumentovat v neprospěch Ukrajiny, nezapomeňte uvést, že v Rusku je ještě větší.

Trump opravdu chce velkou Ameriku. Nicméně je to narcis, který se zhlédl v podobných autokratech. Nazývá-li Putina, Si Tiň-pchinga či Kim Čong-una svými přáteli, není to jen politický tah. On to opravdu myslí vážně.

Chci upozornit ještě na jednu věc. Jsem přesvědčen, že Trumpovi umetla cestičku woke ideologie, jejíž excesy vyděsily běžné občany. Progresivisté ničící sochy vážených osobností a vyhazující ze škol vědce, kteří měli být chráněni profesurou (v Americe se tomu říká tenure) to prostě přehnali a ještě budou sklízet trpké ovoce. A dle mého názoru se podobné hlouposti dopustil Trump svými návrhy na anexi Kanady a Grónska.

V Kanadě se budou letos konat volby a ještě před měsícem bylo téměř jisté, že dosavadní premiér Justin Trudeau dostane podobnou nakládačku jako toryové v Británii. Na vládu se chystal vůdce konzervativců Pierre Poilievre. Zdálo se, že už má vítězství v kapse. Teď se ale karta obrací a zdá se, že Poilievre nakonec prohraje. A Dánsko, k němuž Grónsko patří… ze severských států bylo Dánsko Spojeným státům nejbližší. Jedna z mála zemí, jejichž imigrační politika by se mohla Trumpovi zamlouvat. Trump se zřejmě někdy nekontroluje a střílí se do vlastní nohy. Amerika jistě může být veliká, ale přijít vlastní vinou o nejlepší spojence není moudrá politika ani pro velmoci.

Milé děti, chtěl jsem vám nechat svět lepší, než jsem ho zažil. Uznávám, že se mi to moc nedaří. Naší jedinou nadějí je, že jsme věčné bytosti, vykoupené Kristovou krví. Běda tomu, kdo doufá v člověka, ale blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. Jistě bude líp. Ale definitivně až v Novém Jeruzalémě.

7. března 2025

Můj život s StB III

Posted on by Dan Drápal

Měl jsem štěstí, že mi v roce 1964 bylo patnáct let. V šedesátých letech nastalo určité uvolnění a nezletilí, pokud ještě nebyli u odvodu (týká se pochopitelně jen chlapců) mohli vycestovat na západ, když je někdo pozval a zavázal se, že je bude po dobu jejich pobytu na západě živit. Nebudu vysvětlovat, jak jsem se k cestám dostal – bylo to díky známostem mých rodičů. V roce 1964 jsem byl v Západním Berlíně a v Západním Německu, v roce 1965 ve Velké Británii. Tam jsem si udělal celou řadu přátel z různých zemí a v roce 1966 jsem už si cestu do Dánska, Švédska a Holandska zařizoval sám. V Holandsku jsem se zúčastnil Konference křesťanských středoškolských studentů a byl jsem tam jediným účastníkem z východního bloku. Takže trochu rarita. Dělali se mnou interview do pravicových novin De Telegraaf – s fotografií včetně nohavice, na které jsem měl našitou československou a sovětskou vlaječku. Myslím, že to StB asi neuniklo a jistě byla tehdy spokojená.

V roce 1967 jsem se přihlásil na bohosloveckou fakultu. Tím jsem způsobil velké problémy ředitelce Boženě Dolanské a třídní učitelce Roubíkové. O tom jsem se dověděl až po letech. Problémy patrně měli všichni profesoři a zejména ředitelé, když se někdo ze třídy hlásil na teologii. Konkrétně v mém případě dělala dusno profesorka biologie soudružka Hlaváčová, předsedkyně místní organizace KSČ. Myslím, že jsem se to dověděl až po revoluci. Dověděl jsem se také, že umírá na rakovinu. Navštívil jsem ji doma a modlil jsem se s ní za její uzdravení. Tato modlitba vyslyšena nebyla, ale ona modlitbu vděčně přijala, a mohl jsem jí rovněž zvěstovat evangelium. O minulosti i o jejím angažmá v mém případě jsem se záměrně nezmiňoval a ona taky ne.

Na léto 1967 jsem se chystal vycestovat do Západního Německa a do Rakouska. Potřeboval jsem tedy výjezdní doložku, o kterou bylo nutno zažádat se značným předstihem. A náhle mi ve schránce přistála pozvánka na Krajskou správu pasů a víz.

Ve skutečnosti to byla StB, ale to jsem v tu chvíli netušil. Byl jsem přece v úřadovně Krajské správy pasů a víz. Ptali se mne, kam jedu, koho tam znám, a říkali, že by uvítali, kdybych jim po návratu řekl, co zajímavého jsem tam viděl. Byli přátelští a já jsem jim věřil. Vrátil jsem se koncem prázdnin a oni si mne zavolali – opět na Krajskou správu pasů a víz. Já jsem na této cestě nic zajímavého neviděl. Oni ale už věděli, že jsem nastoupil na bohosloveckou fakultu, a řekli mi, že by je zajímalo, jací jsou zahraniční studenti, kteří na fakultě studují. (Byli tam tuším tři Holanďani a minimálně jeden Němec z NSR, jeden Brit, jeden Francouz a jeden Švýcar.) Tady jsem si asi nejvíc zadal a doteď trnu, zda jsem něco nepodepsal. Doufám, že ne. Určitě jsem nepodepsal spolupráci s StB. Zda po mně chtěli nějaký podpis na Krajské správě pasů a víz, si nevybavuji, ale i kdyby ano, těžké svědomí bych z toho neměl. Byl jsem tak jako tak podveden. Později po mně žádnou spolupráci přímo nechtěli, byť to zkoušeli přes jiné lidi – o tom ještě bude řeč.

Ke zprávám, které měli podávat takoví lidé, jako agent Bureš, ale něco podotknu. Takové zprávy psali i Američané a jiní občané demokratických zemí. Dokonce Izraelci psali zprávy o Američanech a Američané o Izraelcích a považovalo se to za normální. Ostatně dělá se to i dnes. Takže já bych z agenta Bureše nějakého velkého škůdce nedělal – pokud nechtěl třeba potopit někoho, na koho měl osobní pifku. Ani netuším, proč se agent Bureš tolik brání. Jinak mi tento agent vadí hodně, ale z jiných důvodů než podpis spolupráce s kontrarozvědkou.

Vraťme se ale k StB. Jestli se dobře pamatuji, tak mne nikdo nekontaktoval od podzimu 1967 až do září 1969. Nepochybuji, že měli jiné starosti. Když jsem byl na prvním řádném výslechu v září 1969, vyslýchal mne tentýž muž, který se mnou mluvil, když jsem byl předvolán na Krajskou správu pasů a víz. Najednou bylo všechno jasné.

Někdo může říct, že jsem byl naivní. Přiznávám. Když začalo pražské jaro, byl jsem stále ještě – podobně jako rodiče – přesvědčen, že obnova musí začít zevnitř, a zdálo se mi, že nám vývoj dává za pravdu.

Ještě na střední škole jsem byl zvolen do Obvodního výboru ČSM na Praze 8. Vzpomínám si, jak jsem kritizoval naše volby, když proti sobě nestojí alespoň dva kandidáti. Nějaká soudružka Sirová mne pěkně sepsula, jak mohou tak hloupě mluvit. Ptal jsem se, proč by nemohlo existovat více politických stran, které by spolu soutěžily. „Něco takového už máme dávno za sebou“, tvrdila soudružka Sirová hodně naštvaným hlasem. Jistě si všimla, že mnozí jsou na mé straně.

Tak to prostě tehdy bylo. Vždyť i onu adventní svíčkovou demonstraci studentů v prosinci 1967 vedl Vysokoškolský obvodní výbor ČSM. V tomto smyslu obroda skutečně začala uvnitř systému. Co si ale mnozí z nás neuvědomovali – a v tom byla skutečně naivita – bylo, že jakmile se tento proces rozjede, těžko se zastaví.

Já jsem se hned od počátku angažoval ve studentském hnutí a byl jsem u všech podstatných událostí, jako byla smrt a pohřeb Jana Palacha nebo poslední zasedání formálně již rozpuštěného Svazu vysokoškolských studentů (SVS). Byl jsem za naši fakultu členem Pražského studentského parlamentu. O tom ale jindy – chci se dostat k té StB.

Velkým předělem bylo první výročí okupace 21. srpna 1969. Už 20. srpna večer se v Praze stavěly barikády a byli první mrtví a zranění. Já jsem se se třemi dalšími kolegy studenty z naší fakulty vypravil položit květiny k Palachovu hrobu na Olšanských hřbitovech. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno a pro jistotu jsme měli s sebou motorkářské helmy. Když jsme šli přes horní část Václavského náměstí, byli jsme zatčeni a odvedeni na služebnu Veřejné bezpečnosti v Krakovské ulici. Tam jsme čekali několik hodin na výslech. Po jednom nás pak vodili na výslechy a tam jsme dostali první opravdu pořádný nářez. Vlastně jsem pak byl bit už jen jednou, už si nemohu vzpomenout, kdy to přesně bylo. Ale později popíšu, jaký to mělo účinek.

V Krakovské jsem se nijak hrdinsky nezachoval. Podepsal jsem, že mne nemlátili, což nebylo pravda. Říkali, že pokud nepodepíšu, budu putovat rovnou na Ruzyň a kdo ví, kdy se z ní dostanu na svobodu. Pokud jste viděli film Goodbye Lenin, tak to celkem vystihovalo atmosféru doby i zacházení se zatčenými. A když jsme u těch filmů, dva vyšetřovatelé, kteří vystupují ve filmu Kolja, poměrně dobře vystihovali dva vyšetřovatele, kteří se mi věnovali dvacet let. Ten, který začínal jako poručík Wagner, končil jako kapitán Wagner, takže jsem mu spolu s maninským sborem posloužil k služebnímu postupu.

Ještě po oněch srpnových událostech se dalo svobodně cestovat – tuším do září či října 1969. S kolegou Honzou Kozlíkem jsme koncem srpna odletěli do Švýcarska na jakousi studentskou konferenci ve středisku Chateau de Bossey. Odtud jsme odletěli do Budapešti, protože jsme měli v plánu uspořádat setkání studentů bohosloveckých fakult. Nepochodili jsme nikde. Když to hodnotím zpětně, byl to z naší strany vrchol naivity. Někteří studenti byli naprosto zděšení, když jsme jim předestřeli naše plány. V Bulharsku se nám nepodařilo navázat jakékoli vztahy s místními křesťany. Mohli nás snadno vyhodnotit jako potenciální agenty-provokatéry. Nicméně byla to cesta nadmíru zajímavá a možná o ní napíšu samostatný článek.

Vrátili jsme se asi v půlce září. Za pár dnů spadla klec.

Na prvním výslechu jsem byl koncem září a pak jich bylo nepočítaně až do roku 1984, kdy náhle ustaly. Proč, to jsem se dověděl až z archivů StB, když byly zpřístupněny. O tom bude další článek.

25. února 2025

Proč právě teď

Posted on by Dan Drápal

Jeden kritický komentátor mých článků napsal, že možná slyší trávu růst, ale že si musí klást otázku, proč já, lidovec, píšu právě teď články o StB. Co za tím asi vězí?

Je to skoro takový celonárodní sport: Raději než obsahem článku se zabýváme otázkou, proč to ten člověk píše právě teď, co tím sleduje, kam tím míří, komu či čemu to má sloužit. Souvisí s tím i „zařazování“. Jsi proti očkování proti covidu, to jsi patrně putinovec. Jsi proti transgenderové ideologii, tak to budeš asi krajní pravičák.

A nyní k těm lidovcům. Ano, jsem členem této strany, ale rozhodně ji nepolykám i s navijákem. Byla to ostatně poněkud kuriozní představa: Dan Drápal napíše článek o StB a lidovcům stoupnou preference.

Teď něco o lidovcích napíšu, a spíše bude hrozit, že by jim mohly preference klesnout, což si nepřeji. Jsem vůči této straně kritický, a přesto ji budu volit a rád bych se účastnil i předvolební kampaně.

Když jsem se rozhodoval vstoupit do KDU-ČSL – bylo to už před mnoha lety – bylo to hlavně kvůli rodinné politice. Byl jsem přesvědčen, že naše společnost – a celá západní civilizace – se nevyvíjí dobře, a chtěl jsem s tím něco dělat. Kromě toho jsem rád, že žiji v demokratické zemi, a je mi jasné, že pokud demokracii nebudeme chránit a rozvíjet, ona zajde na úbytě.

Samozřejmě mne zajímá i ekonomika a zahraniční politika, a myslím si, že i v těchto oblastech si lidovci vedou relativně dobře. Ano, uznávám, že v ekonomické politice udělali určité chyby, ale pokud na vše vztahujeme relativní, nikoli absolutní hlediska, pak jich dle mého mínění neudělali víc než jiné strany. Pokud ale jde o rodinnou politiku, zdála se mi tato strana nejpřijatelnější.

Právě v této oblasti jsem ale zakusil velké zklamání. Mnoha lidovcům – a platí to spíše o významných osobnostech, mnohem méně o řadových členech – se do kulturních válek nechtělo. Patrně se domnívají, že stav, kdy ve Spojených státech tisícům dívek mladších osmnácti let uřízli prsa s tím, že tak činí na základě jejich přání a s jejich informovaným souhlasem, u nás nikdy nenastane a tato sociální psychóza u nás nikdy nepropukne. U nás věci zatím nedošly tak daleko jako v anglosaském světě nebo ve Skandinávii, ale i u nás pokračuje tento neblahý vývoj mílovými kroky.

Ve světě dochází právě v těchto měsících k zásadnímu obratu, a tak se zdá, že u nás woke culture nestačí napáchat tolik škod jako jinde.

Netvrdím, že právě tyto věci zajímají všechny občany. Takových, jako jsem já, ale rozhodně není zanedbatelný počet, a mnozí z nich KDU-ČSL opustili. Kam asi šli? Obávám se, že mnozí přistáli v nových protestních

stranách, tedy v Přísaze, u Motoristů, a možná i u Kateřiny Konečné. Domnívám se, že by lidovci neprohloupili, kdyby si nechali udělat kvalitní průzkum, kam ona dvě nebo tři procenta občanů, kteří ji dříve volili, odešli, a koho asi budou volit letos na podzim.

Mí příznivci se mne mohou zeptat: A proč tam tedy zůstáváš? Mám k tomu dva důvody. Jeden je méně závažný a je tak trochu emocionální: Jak v místní organizaci v Praze 8, kde jsem kdysi začínal, tak zejména v místní organizaci v městě Jeseník mne přijali velmi příznivě, a jednoduše mám ty lidi rád a modlím se za ně. (U mne to nějak jedno souvisí s druhým. Když se za někoho modlíte, začnete ho mít rádi, a když někoho máte rádi, tak se za něj modlíte.) Kromě toho komunální politika často řeší jiné věci než užší vedení strany.

Druhý důvod, proč zůstávám, je závažnější. Přes všechny mé námitky shledávám na lidovcích dva velké klady. Možná se lidovci v příštích volbách nedostanou do Poslanecké sněmovny, ale budou mít stále velmi silné zastoupení v komunále. To znamená, že na místní úrovni občané lidovce oceňují více než na celostátní rovině. Poznal jsem u lidovců několik skvělých starostů, a jsem rád, že se jim daří.

Podobně jsou lidovci poměrně úspěšní co se týče Senátu. Některým lidem možná lidovci nevoní, nicméně jsou jim sympatické některé osobnosti, které kandidují do horní komory Parlamentu.

Ale i ve vládě si lidovci nevedou špatně. Vysoce jsem ocenil, s jakou rychlostí a profesionalitou se Marian Jurečka zhostil úkolu postarat se o ukrajinské uprchlíky v prvních měsících války. Sám jsem nějaké Ukrajince ubytoval a musím říci, že o mne i o ně bylo postaráno velmi dobře.

A pak je zde důchodová reforma. Ano, vím, že mnozí s ní nejsou spokojeni, nicméně Jurečkovi se podařilo něco, co se nepodařilo žádné vládě v posledních pětadvaceti letech, ačkoli o tom mnozí mluvili, ale neměli odvahu udělat krok, o kterém věděli, že jim popularitu nepřinese. Jurečka se téměř doslova obětoval.

K tomu ještě jedna perlička. Na celostátní konferenci jsem už na jaře loňského roku slyšel některé problematiky znalé lidovce upozorňovat, že brzy bude mít ministerstvo pro místní rozvoj velký průšvih. Ano, mám na mysli stavební zákon. Prý nabízeli ministru Ivanu Bartošovi pomoc, ale on ji odmítl. Nakonec vláda pověřila konzervativce Jurečku, aby řešil katastrofu, za kterou nese odpovědnost Pirátská strana, jež měla být vlajkovou lodí digitalizace.

Vidím tedy na KDU-ČSL určité klady, a proto ji budu opět volit. Je mi líto, že se lidovci neumějí „prodat“ v tom kladném smyslu. Píár nebylo nikdo jejich silnou stránkou. Volba nového vedení byla svým způsobem sázka na jistotu, s minimálním rizikem. Kdyby strana chtěla riskovat, zvolila by Čunka s Hellerem. To by rozhodně rozčeřilo stojaté vody nejen u lidovců.

Nu, snad se mi mého podezřívavého kritika podařilo přesvědčit, že nejsem součástí spiknutí, v němž Dan Drápal dostal roli publicisty, který píše o StB, aby pomohl KDU.

19. února 2025

Můj život s StB II

Posted on by Dan Drápal

V prvním článku této série jsem toho o StB mnoho nenapsal. I v tomto pokračování toho o StB nebude mnoho. V prvním článku jsem toho napsal mnoho o rodičích a prarodičích; tento článek bude především o mé výchově. S kým se to StB vlastně setkala, když mne její agenti poprvé kontaktovali?

Myslím si, že si pamatuji poměrně dobře na mnoho věcí. Často se nestačím divit, jak si někteří příbuzní a známí málo pamatují z událostí, které mám v živé paměti. Nicméně určité okno mám. Vůbec si nepamatuji, co se se mnou dělo, když mé rodiče zatýkali. Naprosté okno. Na „útulek“ pro děti zatčených mám jedinou vzpomínku. Byli jsme v jakési středně velké místnosti a bylo nás tam asi dvacet. Byli to vesměs kluci starší než já. Starší děti tam hrály hru „hoří, hoří, přihořívá“, které jsem se nezúčastnil, jen jsem pozoroval starší děti.

Po nějaké době mne vyreklamovala „brněnská“ babička Lucie Václavíková, dcera Františka Urbánka, jednoho z otců zakladatelů tehdejší Církve českobratrské (roku 1960 přejmenované na Církev bratrskou). Bude o ní ještě řeč v jiných souvislostech. Pak jsem se ocitl – nepamatuji se jak – v jakési rodině v Libčicích nad Vltavou. Na pobyt v této rodině mám několik vzpomínek spíše příjemných. Měli dcerku s krásným jménem Majolenka, zhruba stejného věku se mnou, a dědečka, který se věnoval kaligrafii. Často jsme ho s Majolenkou pozorovali. Fascinovalo mě, že kromě běžných barev měl i zlatou a stříbrnou. Dále si pamatuji, že v jednom pokoji měli jeřáb ze stavebnice Merkur, kterou jsem už jako malé dítě obdivoval. Jeřáb byl skoro tak vysoký jako já.

Když jsem začal chodit do školy, vrátil se z vězení strýc Radovan (pro nás „Radík“). Podařilo se nám získat větší byt v Kouřimské ulici v domě, kde bydlel herec Radovan Lukavský. Byl to krásný byt, o který projevila zájem Správa služeb diplomatického sboru, která pečovala o byty diplomatů z Východu i ze Západu. Dostali jsme za tento pětipokojový byt dva byty, jeden v novostavbě na nám. Dr. Holého, hned vedle proslulého bufetu Svět, který proslavil Bohumil Hrabal. Radík s manželkou a „pražskou“ babičkou dostali byt na Žižkově.

V oněch šesti až devíti letech jsem se o politiku nezajímal. Nicméně připravil jsem svým rodičům několikrát těžké chvilky. Například ve zpěvu jsme se učili písničku „Vyletěla holubička ze skály“. Já jsem se přihlásil, že tu písničku znám, ale s jiným zakončením: „Nebyla to holubička ani pták, byl to ale americkej bombarďák.“ Když jsem to pak vyprávěl doma, maminka málem omdlela. Rodiče byli velmi vděční soudružce učitelce Podrázské, že je neudala.

Když se vstupovalo do Pionýra, vstoupil jsem do něj s nadšením. Obdivoval jsem našeho pionýrského vedoucího, sympaťáka z osmé třídy. Naši to brali na vědomí, tehdy mi nic nevysvětlovali, nic moc nekomentovali, v ničem mi v tomto ohledu nebránili. A myslím, že dobře udělali, později snad vysvětlím, proč.

Když tátu vyhodili ze studií, pracoval nejprve v továrně na nábytek zvané Interier. A udělal tam „kariéru“ Už druhým rokem psal projev předsedovi místního výboru ROH (Revolučního odborového hnutí). Lidé méně obdarovaní si ničeho nevšimli. Lidé vnímavější si říkali: Myslí to vážně? Nebo si dělá legraci?

Jeho mistr z fabriky dohodil tátovi „vedlejšák“. Nedaleko od Interieru bydlel Emanuel Famíra, starý komunista, účastník odboje za protektorátu, který ovšem přes své komunistické názory dosáhl toho, že jeho maminka mohla mít soukromý obchůdek s galanterií – snad jediný v celé Praze. Byl v Libni, nedaleko dnešní stanice tramvaje „Libeňský zámek“.

Pan Famíra byl sice komunista, ale snažil se lidem pomáhat. Začal se zajímat o tátův osud a pak se postaral snad přímo na ÚV KSČ, aby táta dostal lepší práci. Kromě toho mu daroval obraz – pohled na Prahu od Dejvic. Kdo byl u mne doma, tak si ho jistě vybaví – visí v obýváku nad pohovkou.

Táta pak dostal místo ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské.

Maminka začala koncem 50. let pracovat v administrativě Křesťanské mírové konference, kterou vedli J. L. Hromádka a farář Lubomír Miřejovský, který měl za manželku velmi levicově smýšlející Američanku. Křesťanská mírová konference byla kolaborantská organizace, která si později v ničem nezadala s katolickou kolaborantskou organizací Pacem in terris (mí přítelé rádi říkali „pláčem in terris“). Nicméně když byla KMK zakládána, vstoupila do ni řada osobností i třetího světa, a tito lidé v té době nebyli agenty Kremlu. Hromádkovi šlo o to, aby se křesťané z Východu i Západu, ze Severu a Jihu mohli stýkat i v době studené války. Nicméně maminka tam nepracovala dlouho – po nějaké době ji propustili s tím, že má nevhodný kádrový profil. Ostatně, už po propuštění rodičů z vazby prosil táta Hromádku, aby se přimluvil za vězněného otce. Hromádka to odmítl s tvrzením, že otec (můj dědeček) určitě musel něco udělat, když ho zavřeli na tak dlouho.

Paradoxně maminka nedlouho nato získala místo na kulturním oddělení iráckého velvyslanectví. A to musel nepochybně schválit nějaký komunista.

Kulturní oddělení iráckého velvyslanectví sídlilo v Petrské 24, nedaleko tehdejšího nádraží Florenc. Tam ale bylo pouze kulturní oddělení, velvyslanectví samo bylo někde jinde, tuším, na Praze 6. Maminka měla na starosti všechny irácké studenty ve východním bloku. (Ti Iráčané mi asi byli nějak souzeni – já si to nevymyslel.) Odolám chuti popsat, co vše řešila (např. výměnu české manželky za čtyři velbloudy), ale jeden detail si neodpustím.

Irácký velvyslanec jednou pozval celou naši čtyřčlennou rodinu k sobě domů na večeři. Připravila ji jeho šestnáctiletá (!) manželka a byla výborná. Později se maminka náhodně od sousedů doslechla, že jeho mladá žena na pana velvyslance křičí a někdy ho i bije. To jsou paradoxy, paní Müllerová, že?

V polovině 50. let byla finanční situace naprosto zoufalá. Táta měl minimální plat, maminka příležitostně učila angličtinu, posílaly se balíčky dědečkovi do vězení. Ale už počátkem šedesátých let se situace výrazně zlepšila a myslím, že to byl rok 1964, kdy si rodiče pořídili auto, Renault 8.

V roce 1961 vyšla v Sovětském svazu i u nás Solženicynova kniha Jeden den Ivana Denisoviče, zcela pravdivě líčící poměry v Gulagu, kde byl Solženicyn vězněn. Tatínek z ní předčítal mamince a pak si o tom povídali. Já jsem tu knihu četl také a byl jsem zděšen. Rozhovor rodičů mě jednou docela vytočil, už nevím proč. Zakřičel jsem na rodiče: „A to jste to nevěděli, když se to dělo?“ Maminka na chvíli zmlkla, a pak s velice vážnou tváří tiše řekla: „My jsme to, Danečku, věděli.“ Teď jsem byl zaražený já. Houby jsem tušil, co se dělo s dědečkem. A naši se mi to nesnažili vysvětlit.

V té době jsem už o politice hodně přemýšlel. Kdykoli jsem něco řekl, rodiče mi odpověděli otázkou. Vzpomínám si, jak jsem jednou na rodiče zakřičel: „Proč mě nenecháte být fašistou nebo komunistou?“ Opět pár vteřin pauzy a pak maminčin tichý hlas. „My dobře víme, Danečku, proč.“

Prostě mě vedli k poznání, že věci jsou někdy složitější. Zůstalo mi to do teď. Vím, že některé lidi tím štvu. Oni něco řeknou, a ve mně se hned rozsvítí červená světélka a v duchu formuluji otázky, které by položila protistrana. Když otázku položím, oni si myslí, že jsem tedy jejich oponent. Třeba putinovec nebo progresivista. Například použije obrat „zkorumpovaný ukrajinský režim“. Zeptám se ho, který režim je zkorumpovanější – ruský nebo ukrajinský? Většinou zastánce Putina neví, že Ukrajina je na 105. místě v měřítku zkorumpovanosti, ale Rusko na 154. místě. (Obě země si pohoršily: předloni byla Ukrajina na 104. místě, Rusko si ovšem pohoršilo ještě víc – předloni bylo na 141. místě.)

Dne jsem za výchovné metody svých rodičů vděčný. Nenechali mne být ani fašistou, ani komunistou. Byť jsem měl silně levicové období, kdy jsem chtěl zakládat ČSM na teologické fakultě, a kdy jsem se účastnil nepokojů v Berkeley v říjnu 1968. Radši to na sebe vybalím hned.

A za čtrnáct dní se konečně dostaneme k té StB. Slibuji.

8.-15. února 2025

Osud malých národů

Posted on by Dan Drápal

Není pochyb o tom, že současný svět zakouší hluboké proměny. Rozhoduje se o uspořádání světa – bude svět bipolární, nebo multipolární? Obstojí západní civilizace v ekonomickém a kulturním souboji s Čínou? Rozpadne se Evropská unie? Obrátí se evropské národy na islám? Povede „woke“ šílenství k implozi západní civilizace?

V tomto článku se chci zamyslet nad jedním aspektem, z hlediska velmocí spíše okrajovým. Mám na mysli osud malých národů. Tedy implicitně a zcela pochopitelně, i osud českého národa.

Češi zakusili během devatenáctého století téměř zázrak: Český jazyk nejenže nezanikl, ale ožil a rozvinul se. Kdybych žil koncem osmnáctého století a mohl si vsadit, jak to s češtinou dopadne, patrně bych tvrdil, že za sto let se bude v Čechách a na Moravě mluvit německy a čeština bude hrát podobnou folklorní roli jako dnes lužickosrbština. A podobný osud bych asi předpovídal slovenštině.

Neznamená to ale, že zde německy mluvící obyvatelé by se nepovažovali za Čechy (ve smyslu böhmish a nikoli tschechisch). A dokonce by mezi Čechy a Němci mohlo panovat podobné nepřátelství, jako mezi Iry a Angličany v Severním Irsku. Irové se pokoušeli vzkřísit svůj starobylý jazyk erse, nicméně teď už je zřejmé, že na rozdíl od Čechů neuspějí. Případ Irska je dokladem, že nezbytnou podmínkou, aby národ byl národem, není odlišná řeč. Kanaďané mluví stejným jazykem jako třeba Australané, ale nejsou to Australané.

Teď trochu o Češích. Za největší nebezpečí pro Čechy nepovažuji habsburskou monarchii a Rakousko-Uhersko. Od narovnání v roce 1861 se Rakousko-Uhersko vyvíjelo velmi příznivě, a snad nejlépe se dařilo právě českým zemím. Čechy byly nejindustriálnější a nejrozvinutější částí monarchie. Právní stát fungoval skvěle (pokud monarchii srovnáváme s jinými evropskými národy – netvrdím, že byl nejlepší, ale snesl srovnání i s Velkou Británií). Nicméně Češi bojkotovali Říšskou radu. Zaujímali vůči monarchii stejně nekonstruktivní postoj, jako mnozí čeští politici dnes ve vztahu k EU. Mnoho lidí je přesvědčeno, že Němci (ať už tehdy, nebo dnes jako nejsilnější stát v EU) nás chtějí jen převálcovat a využívat. Tehdy se sami vyloučili z rozhodovacího procesu a pak se jim nelíbilo, co se rozhodlo bez nich.

Nyní zase trochu o velmocích. Rád poslouchám některé americké a britské myslitele, např. – a je to o mně obecně známo – Jordana B. Petersona, Glena Laurie, nebo Konstantina Kisina. A mnohé další. Kisin je výjimkou, ale u většiny ostatních mi zatrne, když začnou mluvit o geopolitice. Rád bych Petersonovi a mnohým dalším řekl, že by se měli na věc podívat alespoň trochu i z hlediska malých národů.

Když jsem v šedesátých a sedmdesátých letech vyrůstal, všiml jsem si, že příslušníci velmocenských národů, jsou si při všech velkých rozdílech v něčem podobní. A platí to i do značné míry i teď. Zpravidla je pro ně důležitější domácí politika než politika zahraniční, o malé národy se moc nezajímají, což souvisí s tím, že téměř vůbec neznají zeměpis. Když jsem byl poprvé v Americe v říjnu 1968, dočetl jsem se, že průměrný Američan dokáže vyjmenovat šest států, ale i v tom dělají Američané chyby, protože někteří považovali za stát i „Evropu“, kterou klidně jmenovali vedle Velké Británie, kterou většinou znali.

Svou vlast považují za samozřejmou. Příslušníci malých národů vědí, že jejich existence samozřejmá není.

Prožili jsme téměř osmdesát let v míru. Pro naprostou většinu menších evropských národů to bylo nejbezpečnější období jejich dějin.

Mezinárodní uspořádání má v zásadě jen dvě základní podoby: Buď vládne mezinárodní právo, nebo vládne zákon silnějšího. Všechny tři rozhodující velmoci, Spojené státy, Rusko a Čína, dávají nepokrytě najevo, že se mezinárodním právem nehodlají řídit. Rusko nedovolí existenci samostatné Ukrajiny. Jistě, na papíře bude Ukrajina na Rusku nezávislá. Ale rozhodovat o ní bude Rusko. A Rusko může překousnout – alespoň na čas – úspěšné Estonsko, ale nemůže trpět za svými hranicemi úspěšnou Ukrajinu. Putin si správně uvědomuje, že úspěšná Ukrajina by pro něj byla smrtelně nebezpečná. Mnozí Rusové by si řekli, když může být úspěšná Ukrajina, proč ne i my? Možná by i u nás mohli významní lidé přestat padat z okna. Možná by se mohli i u nás domoci práva lidé, kteří se neznají s nikým z „věrchušky“.

Čína porušila smlouvy se Spojeným královstvím a ovládla Hong-Kong, a nyní prezident Donald Trump nepokrytě mluví o obsazení Panamy a Grónska, ať už si o tom myslí obyvatelé těchto zemí cokoli. Mezinárodní právo platilo několik dekád – ano, vím, že nedokonale, ale bylo uznáváno i těmi silnými. Toto období končí a budoucnost je nejistá.

Evropa páchá ekonomickou i kulturní sebevraždu. Z ideologických důvodů. Jsou lidé, kteří se domnívají, že když jejich země vystoupí z EU, problémy se vyřeší. V Británii se ale zatím nevyřešilo téměř nic. Počet migrantů stoupl na dvojnásobek vůči předbrexitovým obdobím. Místo polských instalatérů tam nyní mají Eritrejce, Pákistánce nebo Rwanďany. Se vším, co to obnáší.

Nemuselo to tak být. Pokud se EU rozpadne, nebo pokud ji postihne hluboký ekonomický a kulturní úpadek, bude to důsledek našich voleb.

Jsou lidé, kteří kladou rovnítko mezi Putina a Trumpa nebo Putina a „Brusel“. Pokud vše dopadne zle, bude příliš pozdě na to všimnout si, že mezi dekadentní EU a Putinovým Ruskem je přece jenom podstatný rozdíl. V EU zvítězí opozice, ale my budeme dále právním státem, jakkoli kulhajícím. V Rusku povládne i nadále čirá moc. Těm, kdo si to nemyslí, doporučuji hledět na jedno zvláštní hlasování: Hlasování nohama. A argument o tom, že i do Ruska se někdo stěhuje, např. Gerard Depardieu, nepovažuji za platný. Měla by nás zajímat celkové součty, ne jednotliví podivíni.

Možná se úpadku dá ještě zabránit. Ale to bychom si nejprve museli stanovit správnou diagnózu a netvářit se, že problém není tak vážný.

Jedním z nejvzácnějších Božích darů je dar pokání. Nicméně mnozí tento dar nepřijímají. On sice vede k životu, ale na samém počátku je velice, velice nepříjemný. Přiznat si, že jsem něco dělal zásadně špatně, není nic příjemného. Nicméně konec je sladký.

4. února 2025

Můj život s StB

Posted on by Dan Drápal

Jeden pozorný a přejný čtenář mých článků mi napsal, že bych měl napsat něco o svých bohatých zkušenostech s StB. Nevím, jestli udělal dobře. Ta myšlenka mne zaujala a hned se mi vybavila spousta prožitků a dojmů. Brzy mi ale bylo jasné, že se to nevejde do jednoho článku. Pokud vás tyto historické reminiscence nezajímají, můžete tyto články vynechat – myslím, že jich bude tak asi pět, ale mezi ně možná vložím články na některá aktuální a palčivá témata.

Nazval jsem to Můj život s StB. Samozřejmě jsem nežil s StB v tom smyslu, že bych se jí upsal, že bych na nic jiného nemyslel, že bych se s ní nedokázal nějak vyrovnat. Nicméně StB přesto nějakým způsobem určovala život celé naší rodiny a nějak nás formovala. Nesmírně si vážím postoje a moudrosti mých rodičů – to byl zase jejich život s StB. A to, co s ní zažili oni, bylo mnohem těžší nežli to, co jsem zažil já. Musím ale začít tím jejich životem.

Maminka pocházela z křesťanské rodiny. Ve 14 letech, v době protektorátu, ale ještě před napadením Polska, které znamenalo pro Velkou Británii počátek války, odjela přes Německo a Holandsko do Anglie – snad na několik měsíců. Nicméně vypukla válka a ona se už nemohla vrátit. Celou druhou světovou válku tedy prožila ve Velké Británii. Po návratu se vdala za profesora Bohdana Jelínka. Mému pokrevnímu otci – profesoru na technice (na dnešní vysoké škole chemicko-technologické) – hrozilo pronásledování, protože byl z „kulacké“ rodiny. Rozhodl se pro emigraci, moje maminka ho měla následovat. Nicméně nedlouho po Bohdanově odchodu zjistila, že je těhotná. Neodvážila se ho následovat, protože situace byla každým dnem nebezpečnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem svého pokrevního otce potkal jen jednou v životě, v době, kdy mi bylo 33 let.

Maminka měla strach, že ji zavřou. S tímto strachem prožila celé těhotenství a několik následujících let. Měla ovšem úžasnou mentorku, profesorku Boženu Komárkovou, která přednášela na právnické fakultě v Brně. Během války byla vězněna v káznici v Breslau (Vratislav v dnešním Polsku). Zažila tam hrozné věci, ale maminku povzbuzovala: „Neboj se, Ivuško, ten strach je často horší než ta realita. Pán Bůh ti dá sílu vydržet.“ Věděla, že maminčiny obavy ze zatčení jsou oprávněné. Bylo známo, jak komunisté zacházeli s našimi hrdiny z Royal Air Force a ostatními vlastenci, kteří odešli na západ. Téměř každý, kdo strávil válku na západě, byl podezřelý.

Můj pokrevní otec odešel nejprve do Kanady. Našel si novou ženu a chtěl se rozvést, což bylo tehdy v Kanadě velmi těžké. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde byl rozveden a znovu se oženil.

O maminku se začal ucházet můj otec Lubor Drápal. Jeho otec, můj dědeček, byl důstojník československé armády, velel ženijní jednotce. (Jestli si někdy všimnete žulového obelisku na hradním nádvoří, tak to byla jeho jednotka, která ho tam dopravila. K tomu dočasně postavili koleje od dejvického nádraží. Vždycky, když procházím přes hradní nádvoří, si na dědečka vzpomenu.) Jinak jsem si ho moc neužil – v roce 1951 byl odsouzen tuším na patnáct či šestnáct let. Poprvé jsem ho viděl, když táta šel představit svou ženu do Jáchymova, kde byl dědeček vězněn. Pamatuji si na barák z černě natřených prken. Dědeček byl u okna a my jsme byli venku. Já jsem tehdy netušil, oč jde. Dědeček odseděl skoro celý trest. Propuštěn byl až v polovině šedesátých let.

Maminka, která se tolik bála, že ji zavřou kvůli prvnímu manželovi, byla nakonec zavřena kvůli druhému manželovi. Tchán byl v base, stejně jako švagr Radovan, který byl odsouzen ve stejné kauze jako jeho otec. Otec studoval filosofii u Patočky a teologii u Hromádky. Byl posledním sekretářem sdružení Akademická YMCA. YMCA byla zakázána v roce 1951. Stát pochopitelně zabavil i její budovy včetně nejcennějšího paláce YMCA v Praze Na Poříčí. Po pádu komunismu se otec opět stal sekretářem obnovené YMKy a podařilo se mu dosáhnout navrácení většiny jejích nemovitostí.

Po zatčení dědečka Františka Drápala byl otec vyhozen ze studií. Doktorát si udělal až po Pražském jaru v roce 1969. O tom ale až v příštím článku.

Babička – manželka bývalého důstojníka československé armády Františka Drápala – se stala součástí sítě, která se snažila dodávat léky vězňům v komunistických žalářích. Když se to provalilo – zasloužil se o to jeden evangelický farář – byla zatčena a moji rodiče rovněž. Soud ale probíhal už po smrti Stalina a Gottwalda. Kdyby byli zatčeni o rok dříve, byly by tresty drakonické (prokurátor původně žádal 10 let. Babička nebyla zručná konspirátorka, takže při domovní prohlídce našla StB dostatek důkazů o její činnosti, což ovšem možná zachránilo mé rodiče. Z dokladů vyplývalo, že o té síti moc nevěděli a na její činnosti se nepodíleli. Byli tedy jen několik měsíců ve vazbě, odsouzeni nebyli. Vazba ovšem příjemná nebyla – mamince vyhrožovali, že už mne nikdy neuvidí. Vězeňský zubař, rovněž mukl, jí bez umrtvení trhal osmičku. Prý byl po čtyřiceti minutách tak zpocený, že mu maminka radila, ať si na chvíli odpočine.

Vězni si mohli jednou týdně vypůjčit z vězeňské knihovny jednu knihu. Maminka vzpomínala, že přes všechna trápení byla jednou z nejsilnějších vzpomínek nekonečná nuda. Proto prý sáhla vždy po nejtlustší knize, která byla k dispozici, aby jí dlouho vydržela. Vzpomínala rovněž na to, jak spoluvězeňkyně, většinou mladé holky, které někde něco šmajzly, neustále nahlas snily o tom, co si dají k jídlu, až budou propuštěny.

Můj otec měl velmi zvláštní smysl pro humor. Za příhodné situace mluvil tak, že se mu nedalo nic vytknout, ale trochu chytřejší lidé si kladli otázku: Myslí to vážně? Ještě se k tomu vrátím. Zde uvedu příklad. Maminka mi říkala, že když je propouštěli z vazby, posadili je oba do auta – bylo to po několika měsících ve vazbě, kdy se opět viděli – a odvezli k zapečetěnému vinohradskému bytu. Byt odpečetili, odemkli, a vyzvali rodiče, aby se podívali, zda je vše v pořádku, zda něco nechybí. Otec měl už tehdy velkou knihovnu, přistoupil k ní a něco hledal. Maminka mi vyprávěla, že v tu chvíli by ho nejradši nakopla – netoužila po ničem jiném, než aby byli konečně sami. Po chvíli otec prohlásil, že mu chybí Marxův Kapitál. Tajní viditelně znejistěli, ale maminka vnitřně zuřila ještě víc. Tajní řekli, ať si knihovnu ještě jednou pořádně prohlédne – přijdou se po týdnu zeptat, zda ho našel. (Ano, našel.)

Babička dostala dva roky natvrdo, z nich jeden odseděla, pak byla zřejmě propuštěna na nějakou amnestii – s jistotou to nevím.

Strýc Radovan byl propuštěn po šesti letech žaláře.

Doufám, že jsem vás v této části, v níž se toho o mém životě s StB moc nedovídáte, příliš neotrávil. Pokračování za čtrnáct dní.

30. ledna 2025

Aleš Drápal: Jak to bylo s Galileem

Posted on by Dan Drápal

Lidé si dnes často myslí, že v minulosti byli lidé hloupější než dnes. Není pro to žádný důvod. Lidé dříve mysleli stejně dobře jako dnes. Měli ovšem k dispozici menší počet ověřených fakt. Nicméně z těch dat, která měli k dispozici, dokázali často obdivuhodně a překvapivě dedukovat. Možná lépe než bychom to dokázali my dnes. Začneme od jednoho výroku Ptolemaia Alexandrijského. To byl nejuznávanější astronom starověku. V jeho spisech stojí tato slova: Pro astronomii by bylo daleko jednodušší, kdyby se Země otáčela okolo Slunce. To je ovšem z vědeckých důvodů nemožné.

Proč si myslel Ptolemaios, že heliocentrický systém je nevědecký? Důvodem bylo, že se starověkým ani středověkým astronomům nepodařilo naměřit paralaxu u žádné hvězdy.

Pochopit, co je to paralaxa, je snadné. Vezměte tužku, držte ji v natažené ruce před očima a zadívejte se na jedno konkrétní místo. Když se budete dívat jedním okem a pak druhým, tak se toto místo bude zdánlivě pohybovat. To je tím, že se na onu tužku díváte každým okem odjinud.

Paralaxa je úhel, který najdete u tužky, když ji spojíte jednou přímkou s jedním okem a druhou přímkou s druhým okem. No, a teď si představte, že se Země točí okolo Slunce a pohled ze Země o letním slunovratu odpovídá pohledu jedním okem na hvězdu, třeba Polárku, která odpovídá tužce. Druhé oko pak odpovídá pohledu o zimním slunovratu. Je logické, že v takovém případě se letní a zimní pozorování liší o paralaxu Polárky. Jenomže staří astronomové paralaxu naměřit nedokázali. Hvězdy jsou příliš daleko.

Řeknete si, že byli hloupí, že si mysleli, že jsou hvězdy tak blízko, že se jejich paralaxa dá naměřit. Jenomže oni věděli, že hvězdy daleko jsou. Už dávno před Ptolemaiem astronomové věděli, že Slunce je zhruba 400krát dále než Měsíc. To se změřit dá, stačí použít podobnost trojúhelníků. Takže Ptolemaia jistě napadlo, že hvězdy mohou být také třeba 400krát dále než Slunce. Jenomže nejbližší hvězda je dále než Slunce 270tisíckrát. A to už neočekávali.

Proč říkal Ptolemaios, že by to bylo pro astronomy jednodušší? Kvůli výpočtům. Protože když si myslíte, že se Mars otáčí okolo Země, i když se otáčí okolo Slunce, tak popsat jeho dráhu dá daleko více práce.

Myšlenka, že nejlepší výklad je ten nejjednodušší, to je něco úplně přirozeného. Ve filosofii se tomu říká Occamova břitva. A tak občas někoho napadlo, že by přeci jen to, co je nejpřirozenější z hlediska výpočtů, mohla být pravda. V pozdně středověké Evropě se jeden takový člověk této myšlenky držel celý život. Ten člověk se jmenoval Koperník. Byl to úspěšný politik, lékař, církevní hodnostář, finanční teoretik, milovník staré řečtiny a matematik. A také astronom. Dožil se 70 let a o své vizi sluneční soustavy napsal dvě knihy. První byla dokončena, když mu bylo 40 a byl to takový stručný výklad, který existoval jen v několika opisech rukopisu. Jeden takový opis měl ve vlastnictví

Tadeáš Hájek z Hájku. Koperníkovo hlavní dílo De revolutionibus orbium coelestium dostal prý autor do rukou vytištěné až ve den své smrti. Prý už byl v kómatu, probral se a někdo mu jeho knihu vložil do rukou. Šťastně se usmál a vydechl naposledy. Stalo se to 24. května 1543 ve Fromborku.

Je otázka, zda to tak bylo. Není totiž vůbec jasné, zda svou knihu chtěl vydat. Prý se bál negativních reakcí. A my se budeme zabývat otázkou, koho se bál. Nebyl to papež. Jeden německý teolog roku 1533 uspořádal takový malý seminář pro papeže Klementa VII a pár kardinálů, kde Koperníkovu teorii vyložil, a ti byli velmi zaujati a toho teologa za přednášky papež bohatě odměnil. Je zachován dopis jednoho z kardinálů, který Koperníkovi píše: „Dozvěděl jsem se, že jste nejenom mistrně zvládnul objevy dávných astronomů, ale že jste dokonce vytvořil vlastní kosmologii, podle které se Země pohybuje a Slunce je ve středu vesmíru.“ A velice naléhavě a uctivě Koperníka žádá o zaslání jeho knihy.

Úplně jiná byla reakce protestantské strany. Melanchthon, německý reformátor, asi nejvýznamnější spolupracovník Luthera, se o Koperníkových názorech dozvěděl a píše: „Jsou lidé, kteří si myslí, že je skvělé vymýšlet absurdní věci, tak jak to udělal nějaký polský astronom, který zastavil Slunce a rozpohyboval Zemi. Správný vládce by takové lehkomyslné jednání neměl dovolit.“

Je to tak, že reformace, které za tolik vděčíme, s sebou nesla i určitou úzkoprsost, důraz na doslovnou intepretaci Písma. Takže pro biblicky orientovaného Melanchthona platilo, že Hospodin stvořil dvě světla na obloze, jedno pro den, jedno pro noc. A pak, byly tady verše z knihy Jozue, kapitola 10, verše 12-14: „Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelcům Emorejce. Volal před očima Izraele: ‚Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu.‘ A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli. To je zapsáno, jak známo, v Knize Přímého. Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.“

Časem se stane, že se inkvizice z pověření papeže bude dovolávat takových míst z Písma. Jenomže, jak se budu snažit vysvětlit, bude to spíše pod tlakem kolegů vědců než církevních hodnostářů. V době života Koperníka se vzdělaný katolický klérus řídil spíše učením takových církevních otců jako byl Tertullián a Svatý Augustin, pro které bylo víceméně samozřejmé, že části Starého Zákona je na místě chápat jako podobenství, alegorii, tedy jako výklad něčeho hlubšího, něčeho co nás zasahuje i přesahuje. Svatý Augustin dokonce říká, že teologové mají nechat astronomii astronomům a neplést se jim do řemesla. To není myšlenka, na kterou bylo nutno čekat až do doby moderní.

Nemůžeme vědět, koho přesně se Koperník bál. Z osudů Galilea však vyplývá, že mohl mít důvody se bát nejen primitivní reakce, ale i reakce vzdělanců. Protože vědění, to je také určitá moc. A když někdo zpochybní, co hlásáte, na čem je založena vaše kariéra, tak se vám to možná nebude líbit. A nebyli to jen učenci na universitách, ale také učenci v klášterech. To bylo ještě do 19. století běžné, že v klášterech se věda pěstovala. Třeba Mendel, zakladatel genetiky, byl opat brněnského kláštera augustiniánů. Pro Koperníka a později Galilea největší nebezpečí hrozilo ze strany dominikánů, tedy řádu, který kombinoval vzdělanost a boj proti herezi. Inkvizitoři se rekrutovali právě z tohoto řádu. Vzdělávací program dominikánů zahrnoval gramatiku, logiku, přírodní filosofii a teologii.

A o tu přírodní filosofii šlo v první řadě. Dnes téměř nikdo netuší, co to bylo. Součástí přírodní filosofie byla i výuka fyziky. Jenomže to byla úplně jiná fyzika než dnes. Oni se neptali, jak něco funguje, ale proč to funguje. Představte si takového profesora nebo vzdělaného mnicha z 16. století, který by se dostal na hodinu fyziky, jak ji máte dnes. Na té hodině by se probíral rovnoměrný přímočarý pohyb, tedy zákon setrvačnosti. Ten středověký profesor by vstal a řekl by třeba: To je ale úplná blbost, že by se těleso mohlo trvale pohybovat vpřed a nezastavit. Proč by to dělalo? Máte pro to nějaké vysvětlení? Středoškolský profesor dnešní doby, co myslíte, že by odpověděl?

Za mých mladých let by nejspíše řekl: Tak to prostě je, o tom nemá cenu se bavit. Námitka jeho oponenta: Jak to, že to tak je? Všechno okolo mě, co se pohybuje, se přece vždy zastaví. To je přirozenost hmoty, že spěje ke klidu.

Pojmy jako sympatie a antipatie, které používáme o lidech, se používaly o neživých i živých objektech. Například magnet přitahuje železo, protože jsou si sympatické. Podle Aristotela, když přijdeme k řece, tak se nám chce čůrat. Protože mezi tekutinami je sympatie. Možná nám to přijde k smíchu, ale ona to byla věda, která se snažila vysvětlit, že ten svět okolo nás tak nějak pěkně drží pohromadě, neustále spěje k harmonii, k přirozenému uspořádání věcí. Proto se valící kámen musí zastavit, protože jeho přirozenost je se nehýbat. A dovedete si představit, že když takové věci do vás hustí na škole, na universitě, tak je vezmete vážně.

Ten důraz na přirozenost vedl občas k tvrzením, která prostě nebyla pravda. Třeba, že větší kámen má více sympatií k Zemi, a proto padá rychleji než malý kámen. Snadno se dá ověřit, že tomu tak není. To je to, co udělal později Galileo. Totiž, že měřil, jak rychle padají kameny. Údajně ze šikmé věže v Pise. Už to, že něco měřil, že se snažil vyložit svět okolo nás pomocí matematiky, některé jeho kolegy profesory rozčilovalo. Přední učitelé fyziky té doby ve Florencii vehementně prosazovali názor, že matematika do fyziky nepatří. Jde přece o to pochopit příčinu. Ta je založená na antipatiích, sympatiích a jiných takových vztazích. Těm je třeba rozumět a ne něco nějak upatlaně měřit.

Ti lidé, co to říkali, měli vliv. Velký vliv. Byli to experti a autority. Jenomže v astronomii, tam se měřit mohlo. A vlastně muselo, když se zákazníkovi zachtělo horoskopu. Aristotelská představa světa, kterou převzali středověcí učenci, byla, že svět je rozdělen do sfér. Zatímco tady na Zemi jsou věci nedokonalé, takže nemá smysl moc to detailně zkoumat, nahoře v nebeské sféře je vše dokonalé a neměnné. Proto všechny dráhy nebeských těles musí být kruhové, protože kruh je dokonalý. A protože je v nebeské sféře vše dokonalé, tak tam nedochází ke změnám. Vše je tam přesné, dokonalé, a tedy měřitelné.

Galileo Galilei začal svoji vědeckou dráhu v Pise, pak byl profesorem v Padově a pak se stal placeným učencem na medicejském dvoře ve Florencii. Bavil se rád s lidmi opačných názorů, kamarádil se i s církevním hodnostáři, z nichž důležitý pro náš příběh bude kardinál Bellarmine. Svoje kolegy filosofy štval tím, že i v přátelských hovorech jim naznačoval, že ve skutečnosti světu okolo sebe nerozumějí a že tu neznalost skrývají za řeči o sympatiích, antipatiích atd.

Někomu to přijde jako nějaký vedlejší střet, ale pro mnohé to bylo něco zásadního. Docházelo ke zpochybnění základů toho, co se v té době učilo. Galileo se o koperníkovskou koncepci zpočátku vůbec nezajímal. Nicméně, když došel k názoru, že nelze vyložit příliv a odliv bez toho, že budeme předpokládat rotaci zeměkoule, tak po koperníkovském modelu sáhl. A pak následoval jeden důvod za druhým, proč u něj zůstat.

Supernova roku 1604. Podle přírodních filosofů musela být součástí pozemské sféry, protože ta nebeská byla neměnná. Jenomže, kdyby byla supernova meteorologický jev, tak by musela mít měřitelnou paralaxu. A to neměla, což Galileo vyzkoušel tím, že provedl pozorování na různých místech Itálie. Galileo, tehdy v Padově, byl požádán, aby o supernově promluvil ve veřejné přednášce. Ty přednášky byly tři a byla to velká událost. Do posluchárny se vešlo tři sta lidí, ale na přednášku přišlo lidí tisíc.

V roce 1604 Galileo ještě neměl k dispozici dalekohled. Dalekohled vynalezli v Holandsku roku 1608 a hned si ho nechali patentovat. Galileo se o tom dozvěděl v roce 1609. Byl v té době ve finanční tísni, měl tři děti s paní, se kterou se nikdy neoženil, a musel vyplatit podle otcovy závěti velké věno sestře. Jeho bratr Michelangelo zmizel v Polsku i se svým podílem. Galilea napadlo, že by si mohl přivydělat tak, že dalekohled zkonstruuje nezávisle a nabídne ho Benátkám, pod která Padova, kde učil, spadala. Dalekohledu se tehdy říkalo špionážní brýle. Vojenský význam byl v tom, že nepřátelské loďstvo spatříte dříve než ten, kdo by dalekohled neměl. Galileo bez toho, že by holandský dalekohled viděl nebo znal jeho popis, sestrojil dalekohled zvětšující nejprve dvakrát, a pak pětkrát. Snažil se ho prodat benátskému dóžeti. Protože Padova Benátkám patřila, tak Benátky platily profesory na padovské universitě. Galileovi nabídly zvýšit plat dvojnásobně, ale až po skončení jeho současné smlouvy. To se Galileovi nelíbilo a vstoupil do jednání s medicejskými knížaty ve Florencii. Tam se mu dohodnout podařilo a získal místo učence u jejich dvora. To už měl dalekohled, který zvětšoval dvacetinásobně.

Začal se dívat na oblohu a napsal o tom zprávu. Jezuita Clavius, rodák z Bamberku, vynikající matematik a astronom, autor našeho, tedy gregoriánského, kalendáře, naprosto odmítl nejpozoruhodnější Galileovo pozorování, totiž že na Měsíci jsou hory. To bylo zcela proti učení přírodní filosofie, neboť podle ní jsou všechny objekty v nebeské sféře dokonalé, tedy kulaté. Tvrdil, že nic takového být nemůže, že to jsou nějaké vady čoček. Když se dalekohledů objevilo více, tak už takové tvrzení nebylo možno udržet. Jednoho z Claviových přátel však napadla možnost, že celý Měsíc je zalitý do průhledného gelu, což umožňuje držet názor, že je dokonale kulatý. Ani to dlouho obstát nemohlo. Byli však přírodní filosofové, kteří prohlásili, že oni se nikdy do dalekohledu nepodívají. Ze zásady.

Galileo mezitím začal pozorovat Venuši. Existence fází, tedy že Venuše prochází podobnou proměnou jako Měsíc, se stala další důvodem, proč přijmout koperníkovský systém. To ale neznamená, že by ho uměl dokázat. Takový důkaz přišel až o více než dvě století později. Byla to ale hypotéza, která umožňovala dobré vysvětlení různých úkazů. Tak to s vědeckými poznatky chodí. Přírodní filosofové si ovšem přáli důkaz v rámci svého systému. A ten jim samozřejmě Galileo nabídnout nemohl. Docházelo tak k disputacím a Galileo v nich vyhrával. Byl stále známější. Jeho hvězda stoupala. Papež Pavel V ho přijal na audienci a vyptával se ho na jeho výzkumy. Kardinál Barberini, pozdější papež Urban VIII, se dokonce v jisté diskusi postavil za Galilea.

Jenomže věci se začaly měnit, když do vědeckého bádání začali strkat nos dominikáni a začali argumentovat Písmem. Galileo popírá kníhu Jozue zazněl jejich poplašný ryk. Galileo se snažil vysvětlovat, že Písmo a věda by se míchat neměly. Kardinál Bellarmine, který byl víceméně Galileův příznivec, navrhoval, aby Galileo jasně řekl, že koperníkovský systém je jen hypotéza. To ale Galileo odmítl. Tomu odmítnutí se zřejmě často špatně rozumí. Šlo mu zdá se daleko více o princip vědecké práce, o to, aby byla na Písmu nezávislá, nežli konkrétně o Koperníka. Vlastně mu šlo o církev, kterou zřejmě upřímně miloval. Nechtěl, aby se stala směšnou.

Seběhlo se několik nepříznivých okolností. Vrcholilo protireformační tažení, takže katolická církev se vnitřně potřebovala semknout. Proto měla velkou nechuť k vnitřním sporům. Navíc papež Pavel V. měl vztek na intelektuály kvůli vleklým sporům dominikánů a jezuitů ohledně svobodné vůle. Řešení takových sporů mu zabíralo čas, který potřeboval na řešení palčivějších otázek. Snad kvůli tomu si navykl utínat intelektuální spory uvnitř katolické církve v samém zárodku.

Neklid, který v kruzích přírodní filosofie rostl, s sebou nesl tlak na papeže, aby zasáhl. Ten po dohodě s kardinálem Bellarminim požádal inkvizici, aby posoudila, zda ústřední tvrzení koperníkovského systému jsou heretická či nikoliv.

Zde je výsledek.

Tvrzení 1: Slunce je ve středu světa a naprosto nehybné z hlediska změny místa.

Rozhodčí nález: Všichni říkají, že uvedené tvrzení je hloupé a absurdní z filosofického hlediska, a formálně heretické, neboť je v protikladu vůči jasnému vyjádření mnoha míst ve Svatém Písmu, a to jak co do jejich textu, tak podle obvyklého výkladu církevními otci a doktory teologie.

Tvrzení 2: Země není ani ve středu vesmíru ani není nehybná, ale pohybuje se jako celek v denním pohybu.

Rozhodčí nález: Všichni říkají, že z filosofického hlediska je třeba stejného odmítnutí. Co se týče teologické pravdy, tak je to přinejmenším omyl víry.

V těch nálezech se nejprve mluví o filosofii a pak teprve o teologii. Je jasné, koho inkvizitoři konzultovali. To podstatné, co změnilo Galileův život, však nebyly tyto nálezy samotné. Podle zvyklostí inkvizice další opatření závisela na jednání heretika. Pokud nález přijme, tak se prostě předpokládá, že dále se bude chovat podle nálezu a nic není dalšího třeba dělat. Pokud se bude vzpěčovat, tak přijdou další opatření. Bylo dohodnuto, že pokud Galileo se bude bránit, tak mu bude nařízeno, že nesmí uvedená tvrzení zastávat, hájit a učit.

Bellarmini byl pověřen, aby rozhodnutí inkvizice Galileovi sdělil. Jenže dominikánští inkvizitoři Bellarminimu věřili málo. Byl to přece jezuita. A tak se bez ohlášení na schůzku Bellarminiho a Galilea dostavili. Zaznamenali, že Bellarmini něco říká Galileovi u dveří, a domysleli se, asi právem, že Galileovi radí, aby mlčel a nebránil se. Což je vedlo k tomu, že onen zákaz zastávat, hájit a učit Galileovi přečetli a dali do zápisu. Bellarmini jim později vynadal, zápis odmítl podepsat a Galileovi poslal podepsané ony dva rozhodčí nálezy bez jakékoliv dalšího opatření. To se stalo 26. února 1616. Nevíme s úplnou jistotou, zda to bylo přesně tak. Ale je to pravděpodobné.

Galileo pracoval v zásadě nerušeně až do roku 1632. Setkal se několikrát s papežem Urbanem VIII., kterému dokonce koperníkovský systém vysvětloval. Papež považoval ono rozhodnutí inkvizice za nepodařené, protože někteří němečtí kardinálové mu vykládali, jak toto rozhodnutí odhánělo od katolické církve případné konvertity, kterým bylo u protestantů těsno.

Snad stojí za připomenutí, že se jezuité snažili získat také Komenského. Takových případů jistě bylo více.

Když se Galileo chystal vydat popularizující knihu nazvanou Dialogue, ve které se koperníkovský systém popisuje jako jeden z možných výkladů uspořádání světa, tak někdo papeži Urbanovi ukázal onen nepodepsaný zákaz, kterým se Galileovi zakazovalo zastávat, hájit a učit. Papeže zřejmě vůbec nenapadlo, že by ta listina nemusela být pravá. Naštval se. Galieovo jednání se mu najednou jevilo jako podvodné a věrolomné. Tady už nešlo o vesmír, ale o poslušnost. Navzdory tomu, že kniha měla příslušná povolení Vatikánu, rozhodl o tom, že nesmí být dále tištěna a šířena, a předal věc inkvizici.

Přišel druhý proces. Galileo si byl jist, že to dobře dopadne. Měl přece onen jediný podepsaný dokument. Jenomže tady už byla v sázka autorita inkvizice. Trest byl velmi tvrdý. Zákaz publikace knihy Dialogue a dohled inkvizice po zbytek života. Galileo byl donucen odpřisáhnout a vlastnoručně opsat text, který mu inkvizitoři připravili a kterým se zcela zříká koperníkovského systému. Je to hrozné čtení. Budiž ale poznamenáno, že rozsudek podepsalo jen 7 z 10 kardinálů a že Galileo prosadil, že v jeho pokání nebyly dva body, které tam chtěli jeho soudci mít. Chtěli po něm, aby prohlásil o sobě, že nebyl dobrý katolík a že svou knihou svedl jiné na scestí. Tomu se postavil, to uhájil. Budiž také poznamenáno, že arcibiskupu sienskému, který měl Galilea rád, se podařilo dosáhnout toho, že Galileo mohl žít v jeho rezidenci. Poskytl mu veškerou podporu a zachránil ho tak pro vědeckou činnost. Celý ten proces se jeví jako výsledek hněvu Urbana VII., jenž si připadal podveden, obejit a možná i zesměšněn. Jeden z argumentů, které papež v hovorech s Galileem použil, vložil Galileus v dialozích do úst postavy nazvané Simplicius.

Galileo byl v domácím vězení do konce svého života. V roce 1638 mu dovolili se přestěhovat do svého domu. Se svými dozorci vycházel přátelsky, nezdá se, že by byl nějak trápen. Byl však ponížen. Nicméně pracoval dále. Jeho Dialogue vyšel roku 1636 ve Štrasburku, jeho závěrečné velké dílo Dvě nové vědy vyšlo roku 1638 v Londýně. Medicejská knížata ho podporovala až do jeho smrti roku 1642.

Reputace katolické církve byla díky jeho procesu nenapravitelně poškozena. Nebylo to nic zákonitě nutného, jak může mít dnešní člověk za to. Ti, kteří stáli v čele církve, nezastávali ve svých osobních názorech nějaké zpátečnické primitivní hloupé myšlenky. Ale nebyli dost stateční, aby čelili tlaku zájmových skupin a tlaku křiklounů.

Poučení jsou z uvedeného příběhu mnohá. To nechám na každém jednotlivě. Připomenu ale jeden verš ze starozákonní knihy Exodus: „Nepřidáš se k většině, která páchá zlo“ (Ex 23,2).

Aleš Drápal

Nespokojení lidé ve skvělém státě

Posted on by Dan Drápal

Při přečtení titulku si možná někdo řekne: „Cože? Snad si ten Drápal nemyslí, že Česká republika je skvělý stát?“

Myslí. A pokusím se to obhájit.

Jedním z mých nejoblíbenějších publicistů je Konstantin Kisin. Pochází z Ruska – narodil se v Moskvě v roce 1982 – ale rodiče tušili, že v Rusku ho mnoho dobrého nečeká, a tak díky možnostem svých rodičů vyrůstal v Anglii. Původně se živil jako satirik, ale nyní s kolegou Francisem Fosterem – původně rovněž satirikem – provozuje podcast Triggernometry. Neznám nikoho, kdo by dokázal kombinovat porozumění západní civilizaci a současně Rusku tak jako on. V jednom ze svých pořadů se setkal se studenty, z nichž jeden tvrdil, že v západní společnosti není svoboda slova. Konstantin Kisin se ho otázal zhruba takto (nejde o doslovný citát): „Ve srovnání s čím? Ve které společnosti je více svobody slova než v té západní?“ Vysvětluje, že vždy je nutné jasně říci, s čím daný stav srovnáváme. „Západní společnost je rasistická.“ Ve srovnání s kterou společností? Která společnost je méně rasistická? Z které si můžeme vzít příklad? Z Maroka? Nebo ze Srí Lanky? „Západní společnost je patriarchální.“ Ti, kdo toto tvrdí, někdy znají nějaký kmen v Amazonii nebo v Balúčistánu, který je údajně nepatriarchální. Nu, chcete-li se s nějakým takovým kmenem srovnávat…

Česká republika je na tom fakt dobře. Přes všechny řeči o spálené zemi, rozkradené zemi apod.

Můj bratr mnohokrát přednášel na různých universitách v USA; snad nejčastěji byl v Denveru, kde má i řadu dobrých přátel. Do Denveru se vracel opakovaně. Při loňské (zatím poslední) návštěvě si všiml, že v Denveru byla drasticky omezena městská hromadná doprava. Trvalo mu delší dobu, než zjistil, proč. Důvodem rozhodně nebyl nezájem cestujících. Důvodem nebyly ani nízké platy. Platy řidičů neustále stoupaly. Důvodem byla obava o vlastní bezpečnost. Řidiči byli často násilně napadáni. Tak často, až to nikdo nechtěl dělat.

Ve srovnání s Denverem nebo Frankfurtem je Česká republika bezpečná. Žijí v Česku nebo v Maďarsku antisemité? Samozřejmě. Ale ve srovnání s naprostou většinou jiných zemí je jich tu málo. Jde o to, s čím se srovnáváme. Celkově je ale pro Židy Maďarsko nebo Česká republika bezpečnou zemí. Díky Bohu, říkám vděčně.

A co zdravotnictví? Nedostává se pediatrů, psychiatrů, stomatologů. Na některé operace musíte čekat i několik měsíců. Jistě, jsou země, které jsou v tomto ohledu na tom lépe než my. Rozhodně to ale není ani Spojené království (National Health Service, na kterou byli Britové tak pyšní, je ve stadiu kolapsu), ani ve Spojených státech.

Od koordinátora charitativní organizace ADRA jsem se dověděl, že Češi dávají na charitu a pomoc lidem v nouzi nesrovnatelně více (na osobu) než všechny okolní národy. Nepochybuji o tom, že to má i duchovní význam.

A klobouk dolů před tím, jak po ruském útoku na Ukrajinu Jurečkovo ministerstvo zvládlo příchod několika set tisíc ukrajinských běženců.

Pravda, v málokteré oblasti jsme jednička. Už ani ve spotřebě piva ne. Ale když se všechny parametry vezmou dohromady, stabilně se umísťujeme v nejvyšší pětině států, kde se dobře žije. Nevím, jestli jste to také zaregistrovali, ale já už vím o celé řadě lidí, kteří se natrvalo přestěhovali z Británie nebo Itálie do České republiky – právě proto, že se tu dobře žije.

Češi jsou zkrátka nespokojení lidé, kterým se dobře daří. Každá vláda je ta nejhorší na světě, v každých volbách jde úplně o všechno, Havlovi pohrobci pravdoláskaři všechno rozkradli, neziskovky jsou mor, který nás rozkládá, Fiala lže a neplní sliby, lezeme Bruselu někam… Vždyť to znáte.

Chybí nám velkorysost. Chybí nám vděčnost.

Chybí nám transcendentní ukotvení. Chybí nám vědomí, že máme určité dary a určité poslání – vědomí, že v životě nejde jen o kariéru, peníze nebo úspěch.

Já vlastně nevím, proč mi tolik záleží na slušnosti a vstřícnosti. Říkal jsem si, že jsem v tom možná nějak ujetý. Vždyť i mezi křesťany se setkáváme často s napadáním, ironií, zpochybňováním motivů. A málokomu to připadá divné. Nu, modlil jsem se za to, jak říkáme my charismatici. A dospěl jsem k rozhodnutí, že v tom ještě přitvrdím. Posiluje mne vědomí, že tolik křesťanů se věnuje chvále. Chvále, která je projevem vděčnosti. Za věčný život, za poznání Boha, za spásu, za odpuštění, za smysl života…

Je mi jasné, že s tím, co hlásám, volby žádná strana nevyhraje. Budu ale i dále odmítat hovořit o svých oponentech jako o blbcích, užitečných idiotech, loutkách, rasistech, homofobech, transfobech atd. atd. Když někoho pořád urážíte, možná dosáhnete toho, že se s vámi už nebude chtít bavit.

Sleduji politiku a společenské dění poměrně pilně, a na ledacos mám svůj názor. Ale málokdy mám jistotu. Funguji jako publicista s názorem, nikoli jako zpravodaj. Vždycky kroutím hlavou, když někde čtu či slyším tvrdit něco, pro co sice existují indicie, ale nikoli důkazy. Nebo když se za důkaz vydává určitá nahodilost.

Ani jsme si nevšimli, jak rychle se svět změnil. Televize, jež byla ještě před patnácti lety zdaleka nejvlivnějším médiem, teď ztrácí na významu. Volby dnes vyhrávají či prohrávají různé podcasty a různí influenceři. Má to určité kladné stránky – byl rozbit monopol či oligopol mainstreamu – ale má to i své stinné stránky, které mohou vést ke katastrofám. „Milujete nicotu, vyhledáváte lež,“ žehrá žalmista (Ž 4,4).

I tato revoluce skončí a vše se zase postupně usadí. Obávám se, že než se tak stane, jsou určité katastrofy nevyhnutelné. Můžeme se modlit, aby nebyly fatální.

24. ledna 2025

Ohrožení demokracie

Posted on by Dan Drápal

Demokracie je ohrožená permanentně. Byl to tuším Ronald Reagan, kdo řekl, že jsme vždy jen jednu generaci vzdáleni od ztráty svobody.

V tom, že demokracie je ohrožená, panuje celkem shoda. V tom společnost rozdělená není. Rozdělená je ovšem v otázce, čím nebo kým je ohrožená.

Lidé levicově orientovaní a progresivisté se cítí být ohroženi fašisty. Ovšem i pravicově smýšlející lidé se cítí být ohroženi fašisty. Putin tvrdí, že na Ukrajině vládnou fašisté, které je třeba zničit; jeho odpůrci namítají, že jako fašista se chová on. A pro mnohé je samozřejmě fašistou Donald Trump.

Málokdo z těch, kdo chtějí bojovat proti fašismu, ale ví, o čem mluví. Skutečný fašismus byl neslučitelný s parlamentním uspořádáním, se svobodnými volbami, s oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní. To ale prakticky nikdo z těch, kteří jsou dnes označováni za fašisty, nechce. Skuteční fašisté zejména v první polovině minulého století neváhali ujmout se moci nějakým pučem či statním převratem; to současní „fašisté“ nechtějí – dostávají se k moci ve svobodných volbách.

Proto bych radil k veliké zdrženlivosti při používání tohoto slova. Mám pocit, že když někdo svého oponenta označí za fašistu, říká mu tím: „Končím s Vámi jakoukoli diskusi, od nynějška Vám budu jen nadávat.“

Různé národy mají různé dějinné zkušenosti. Tady chci ztratit slovo ve prospěch ukrajinských údajných „fašistů“. Pro nás Čechy byli fašisty Hitlerovi nacisté. Proti nim bylo nutno bojovat, a to bez jakýchkoli diskusí. Fašisté přicházeli zpoza hranic; domácí fašisté typu generála Radoly Gajdy byli nevýznamným folklorem, který nebrali vážně ani fašističtí okupanti. To v takové Itálii byli fašisté domácí provenience. Podobně jako třeba ve Španělsku.

A co fašisté na Ukrajině?

Málokterá země zakusila tolik krveprolití a tolik (skutečné) genocidy jako Ukrajina. Byla to jen vina tohoto národa? Na jeho území šlo nakonec během druhé světové války o boj všech proti všem. Ještě před vypuknutím světové války, během níž se zmocnili Ukrajiny němečtí fašisté, zorganizoval Stalin hladomor, během kterého zahynulo hladem tři až šest milionů lidí. Je to počet, který se řádově neliší od počtu židovských obětí německého vyvražďování. Bolševici, tedy sovětští fašisté, si v ničem nezadali s nacisty, tedy německými fašisty, chcete-li používat tohoto slova. Soudný člověk jistě pochopí, že pro mnohé Ukrajince s jejich historickou zkušeností není slovo „fašista“ tak odporné jako nám. To neznamená, že bych chtěl jakékoli skutečné „fašisty“ nějak vyviňovat.

Neznám v evropských zemích žádnou relevantní politickou stranu, která by chtěla zrušit parlament či místní samosprávy. Nikdo nechce, aby mu vládl neodvolatelný diktátor nebo aby takovému diktátorovi byla podřízena soudní moc. Teda… možná to někdo chce, ale do volebního programu si to nedá.

Nicméně určité ohrožení demokracie vidím. Spatřuji ho ve snahách omezit legislativní moc ve prospěch moci soudní. Tyto snahy – více či méně úspěšné – vidím na obou stranách Atlantiku.

Jak to funguje, si můžeme ukázat na konkrétním příkladu Istanbulské úmluvy. Tuto úmluvu odmítl Senát: Pro přijetí bylo potřeba 36 hlasů, avšak pro ratifikaci hlasovalo pouze 34 ze 71 přítomných senátorů, což znamená, že úmluva nebyla přijata.

Jiným podobným případem je snaha zvrátit výsledky hlasování ve věci stejnopohlavních manželství. Progresivisté už podnikli kroky, jejichž cílem je zvrátit prostřednictvím Ústavního soudu odmítnutí stejnopohlavních manželství v Poslanecké sněmovně (hlasovalo se 28. února loňského roku).

Připomínám, že poslanci i senátoři byli zvoleni v přímých volbách.

Pokud budou aktivisté usilovat o zvrácení těchto a jiných podobných verdiktů, pokusí se o to patrně touto cestou: Podají stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud České republiky má 15 členů (ústavních soudců). Jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu na období 10 let.

Minimální počet soudců je deset, má-li být senát Ústavního soudu usnášeníschopný. Pokud je přítomno pouze 10 soudců, k přijetí rozhodnutí je potřeba souhlas alespoň 6 soudců. Není tedy nutné, aby souhlasilo 8 soudců. Důležitá je většina z těch soudců, kteří jsou aktuálně přítomni. Tato pravidla jsou upravena v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

Teoreticky je tedy možné – a možná toho budeme svědky i prakticky – že šest soudců, kteří na rozdíl od senátorů nebo poslanců nebyli voleni přímo, může zvrátit rozhodnutí Parlamentu České republiky.

Se stejným problémem se setkávají i obyvatelé Spojených států. Rozhodnutí o tom, zda budou potraty povoleny nebo zakázány, je rozhodnutí politické. Podobně i přijetí Istanbulské úmluvy je rozhodnutí politické.

K základním principům demokracie patří oddělení moci legislativní (parlament), exekutivní neboli výkonné (vláda) a moci soudní. V poslední době se množí případy, kdy soudy suplují i vyloženě politická rozhodnutí. Ujal se pro to název „soudcokracie“. U nás už Ústavní soud rozhodoval i o mzdových otázkách ústavních činitelů, což se mi jeví jako krajně nešťastné. Ústavní soud se v očích některých kritiků stává jakousi „třetí komorou parlamentu“. Bohužel jsou to někdy i samotní legislativci, kteří ženou věc k Ústavnímu soudu, pokud ji nedokázali prosadit v parlamentu. Mohlo by se stát, že určitou legislativní kauzu rozhodne jeden ústavní soudce, bez nějž by verdikt byl nebo naopak nebyl přijat. Tímto způsobem by mohlo dojít k praktickému vyšachování parlamentu, které by bylo zdůvodněno „všeobecnými lidskými právy“. O tom ale zase v některém z příštích článků.

17. ledna 2025

Spravedlnost a právo

Posted on by Dan Drápal

Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.

(Žalm 89:15)

Lidé vesměs touží po spravedlnosti. A mnozí z nás vědí, jak je bolestné, když spravedlnost prohrává a když se jí člověk nemůže dovolat. A pokud se na toto téma podíváme z hlediska historie nebo politologie, zjišťujeme, že demokracie se může prosadit pouze tam, kde nejprve zavládne právní stát. To je důvod, proč se demokracie neuchytila v Rusku, ale i proč se dvě evropské diktatury, Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko, změnily po pádu diktatury v demokratické země poměrně snadno a rychle. V Rusku sice po pádu Sovětského svazu vznikly demokratické instituce, ale lidé se nemohli dovolat práva, protože ony navenek demokratické instituce nemohly fungovat bez demokratů. Lidé si pak úpadek 90. let vyložili jako selhání demokracie jako takové, a proto ji většinově odmítli, nebo jim na ní přestalo záležet.

Naopak v uvedených jihoevropských zemích, byť to byly diktatury, jakýs takýs právní stát existoval. Pokud si člověk dával pozor, mohl žít celkem klidně. Politických vězňů bylo relativně – zdůrazňuji relativně – málo, v Portugalsku několik málo stovek. Zajímavý a o mnohém vypovídající je fakt, že když portugalské kolonie Angola a Mosambik dostaly nezávislost, do dvou let tam bylo násobně více politických vězňů než za správy kolonizátorů.

Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2: „Když se množí spravedliví, lid se raduje, když vládne ničema, lidé vzdychají“).

Křesťané mají, zdá se mi, proti ostatním dvojí výhodu. Předně vědí, že na této straně nebe se ke spravedlnosti a právu pouze přibližujeme, ale nikdy jich plně nedosáhneme. Máme však výhodu v tom, že věříme, že bude „poslední soud“. Ten, kdo se na této zemi spravedlnosti nedovolá, si může být jist, že jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. To mu může dodat sílu, aby si nezoufal, a současně mu to dává sílu odolat snaze vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tomuto pokušení zpravidla podléhají revolucionáři – proto naprostá většina revolucí končí krveprolitím. Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod.

Druhou výhodou křesťana je, že jeho chápání spravedlnosti a práva je založeno na Božím slovu, Božích řádech.

Uvedu příklad z poslední doby. V západních společnostech se objevila myšlenka, že by utlačovatelské rasy měly platit odškodné utlačovaným. Konkrétně je míněno, že američtí běloši by měli platit reparace černochům a původním obyvatelům, tedy Indiánům (a analogicky Australané Aboridžinejcům, Novozélanďané Maorům apod.).

Tato představa by, pokud by ji někdo začal prakticky uskutečňovat, znamenala naprostý rozvrat společnosti, protože by vedla k mnohem větším nespravedlnostem, než byly ty, které byly spáchány a které by měly být touto cestou odčiněny. Do Spojených států přece proudilo mnoho lidí, kteří utíkali před hladomorem či naprostou bídou. Tito lidé na tom mohli být v některých případech hůř než někteří černoši. Kdyby někdo začal tuto představu uskutečňovat, vedlo by to k tomu, že mnozí lidé, kteří se žádné nespravedlnosti nedopustili, by platili reparace lidem, na kterých žádná křivda spáchána nebyla.

Mé přesvědčení, že tato představa je zcestná, je ovšem založeno zejména na tom, co nazývám principem „třetího a čtvrtého pokolení“. Ano, děti někdy musí splácet dluh, který zdědily po svých rodičích. Ale toto vymáhání spravedlnosti musí někde skončit, jinak by se společnost rozložila. Z tohoto důvodu považuji za hloupé a kontraproduktivní, když někteří polští politici žádají reparace od současných Němců. V šedesátých nebo sedmdesátých letech by to mohlo být do jisté míry oprávněné, ale dnes by to jen „nadělalo zlou krev“. Jako křesťané se musíme smířit s tím, že některé věci lidé na této zemi nevyřeší. Je možné o nich diskutovat, je možné k nim zaujímat stanoviska nebo je soudit, je možno se za ně omluvit nebo z nich činit pokání, ale nesnažme se je za každou cenu vyřešit podle našich představ. Maminka mi často citovala verš z knihy Kazatel, který možná někoho z vás překvapí: „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (7,16 v kralickém znění).

Vraťme se však na počátek, k onomu verši z 89. žalmu. Boží trůn je založen na spravedlnosti a právu, ale pak je ještě řečeno, že ho předchází milosrdenství a věrnost. Co to ale znamená prakticky?

Nabízím dvojí výklad. Boží spravedlnosti a právu musí předcházet milosrdenství a věrnost. Společnost musí – alespoň do určité míry – znát a cenit si milosrdenství a věrnosti, než vznikne funkční právní stát. Bez milosrdenství a věrnosti zůstane společnost brutálně bezprávná. Proto vznikaly právní státy zejména tam, kde lidé z Písma poznávali, že Bůh je milosrdný a věrný.

Druhý výklad je snad ještě důležitější. Mnozí lidé volají po spravedlivém Bohu. Mnozí v něj odmítají uvěřit, protože „dopustil druhou světovou válku“. (Jak asi dobře víte, na tuto námitku je spousta variací.) V rozhovorech se často marně pokouším lidem vysvětlit, že kdyby byl Bůh spravedlivý, jak oni po tom volají, už by tu nebyli, aby tuto námitku vznášeli, a nebyl bych tu já, abych se pokoušel na jejich námitku odpovědět. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od slávy Boží. Ale na Bohu je něco důležitějšího než to, že je spravedlivý. Bůh je především milosrdný… a my můžeme být také.

  1. ledna 2025