Není pochyb o tom, že současný svět zakouší hluboké proměny. Rozhoduje se o uspořádání světa – bude svět bipolární, nebo multipolární? Obstojí západní civilizace v ekonomickém a kulturním souboji s Čínou? Rozpadne se Evropská unie? Obrátí se evropské národy na islám? Povede „woke“ šílenství k implozi západní civilizace?
V tomto článku se chci zamyslet nad jedním aspektem, z hlediska velmocí spíše okrajovým. Mám na mysli osud malých národů. Tedy implicitně a zcela pochopitelně, i osud českého národa.
Češi zakusili během devatenáctého století téměř zázrak: Český jazyk nejenže nezanikl, ale ožil a rozvinul se. Kdybych žil koncem osmnáctého století a mohl si vsadit, jak to s češtinou dopadne, patrně bych tvrdil, že za sto let se bude v Čechách a na Moravě mluvit německy a čeština bude hrát podobnou folklorní roli jako dnes lužickosrbština. A podobný osud bych asi předpovídal slovenštině.
Neznamená to ale, že zde německy mluvící obyvatelé by se nepovažovali za Čechy (ve smyslu böhmish a nikoli tschechisch). A dokonce by mezi Čechy a Němci mohlo panovat podobné nepřátelství, jako mezi Iry a Angličany v Severním Irsku. Irové se pokoušeli vzkřísit svůj starobylý jazyk erse, nicméně teď už je zřejmé, že na rozdíl od Čechů neuspějí. Případ Irska je dokladem, že nezbytnou podmínkou, aby národ byl národem, není odlišná řeč. Kanaďané mluví stejným jazykem jako třeba Australané, ale nejsou to Australané.
Teď trochu o Češích. Za největší nebezpečí pro Čechy nepovažuji habsburskou monarchii a Rakousko-Uhersko. Od narovnání v roce 1861 se Rakousko-Uhersko vyvíjelo velmi příznivě, a snad nejlépe se dařilo právě českým zemím. Čechy byly nejindustriálnější a nejrozvinutější částí monarchie. Právní stát fungoval skvěle (pokud monarchii srovnáváme s jinými evropskými národy – netvrdím, že byl nejlepší, ale snesl srovnání i s Velkou Británií). Nicméně Češi bojkotovali Říšskou radu. Zaujímali vůči monarchii stejně nekonstruktivní postoj, jako mnozí čeští politici dnes ve vztahu k EU. Mnoho lidí je přesvědčeno, že Němci (ať už tehdy, nebo dnes jako nejsilnější stát v EU) nás chtějí jen převálcovat a využívat. Tehdy se sami vyloučili z rozhodovacího procesu a pak se jim nelíbilo, co se rozhodlo bez nich.
Nyní zase trochu o velmocích. Rád poslouchám některé americké a britské myslitele, např. – a je to o mně obecně známo – Jordana B. Petersona, Glena Laurie, nebo Konstantina Kisina. A mnohé další. Kisin je výjimkou, ale u většiny ostatních mi zatrne, když začnou mluvit o geopolitice. Rád bych Petersonovi a mnohým dalším řekl, že by se měli na věc podívat alespoň trochu i z hlediska malých národů.
Když jsem v šedesátých a sedmdesátých letech vyrůstal, všiml jsem si, že příslušníci velmocenských národů, jsou si při všech velkých rozdílech v něčem podobní. A platí to i do značné míry i teď. Zpravidla je pro ně důležitější domácí politika než politika zahraniční, o malé národy se moc nezajímají, což souvisí s tím, že téměř vůbec neznají zeměpis. Když jsem byl poprvé v Americe v říjnu 1968, dočetl jsem se, že průměrný Američan dokáže vyjmenovat šest států, ale i v tom dělají Američané chyby, protože někteří považovali za stát i „Evropu“, kterou klidně jmenovali vedle Velké Británie, kterou většinou znali.
Svou vlast považují za samozřejmou. Příslušníci malých národů vědí, že jejich existence samozřejmá není.
Prožili jsme téměř osmdesát let v míru. Pro naprostou většinu menších evropských národů to bylo nejbezpečnější období jejich dějin.
Mezinárodní uspořádání má v zásadě jen dvě základní podoby: Buď vládne mezinárodní právo, nebo vládne zákon silnějšího. Všechny tři rozhodující velmoci, Spojené státy, Rusko a Čína, dávají nepokrytě najevo, že se mezinárodním právem nehodlají řídit. Rusko nedovolí existenci samostatné Ukrajiny. Jistě, na papíře bude Ukrajina na Rusku nezávislá. Ale rozhodovat o ní bude Rusko. A Rusko může překousnout – alespoň na čas – úspěšné Estonsko, ale nemůže trpět za svými hranicemi úspěšnou Ukrajinu. Putin si správně uvědomuje, že úspěšná Ukrajina by pro něj byla smrtelně nebezpečná. Mnozí Rusové by si řekli, když může být úspěšná Ukrajina, proč ne i my? Možná by i u nás mohli významní lidé přestat padat z okna. Možná by se mohli i u nás domoci práva lidé, kteří se neznají s nikým z „věrchušky“.
Čína porušila smlouvy se Spojeným královstvím a ovládla Hong-Kong, a nyní prezident Donald Trump nepokrytě mluví o obsazení Panamy a Grónska, ať už si o tom myslí obyvatelé těchto zemí cokoli. Mezinárodní právo platilo několik dekád – ano, vím, že nedokonale, ale bylo uznáváno i těmi silnými. Toto období končí a budoucnost je nejistá.
Evropa páchá ekonomickou i kulturní sebevraždu. Z ideologických důvodů. Jsou lidé, kteří se domnívají, že když jejich země vystoupí z EU, problémy se vyřeší. V Británii se ale zatím nevyřešilo téměř nic. Počet migrantů stoupl na dvojnásobek vůči předbrexitovým obdobím. Místo polských instalatérů tam nyní mají Eritrejce, Pákistánce nebo Rwanďany. Se vším, co to obnáší.
Nemuselo to tak být. Pokud se EU rozpadne, nebo pokud ji postihne hluboký ekonomický a kulturní úpadek, bude to důsledek našich voleb.
Jsou lidé, kteří kladou rovnítko mezi Putina a Trumpa nebo Putina a „Brusel“. Pokud vše dopadne zle, bude příliš pozdě na to všimnout si, že mezi dekadentní EU a Putinovým Ruskem je přece jenom podstatný rozdíl. V EU zvítězí opozice, ale my budeme dále právním státem, jakkoli kulhajícím. V Rusku povládne i nadále čirá moc. Těm, kdo si to nemyslí, doporučuji hledět na jedno zvláštní hlasování: Hlasování nohama. A argument o tom, že i do Ruska se někdo stěhuje, např. Gerard Depardieu, nepovažuji za platný. Měla by nás zajímat celkové součty, ne jednotliví podivíni.
Možná se úpadku dá ještě zabránit. Ale to bychom si nejprve museli stanovit správnou diagnózu a netvářit se, že problém není tak vážný.
Jedním z nejvzácnějších Božích darů je dar pokání. Nicméně mnozí tento dar nepřijímají. On sice vede k životu, ale na samém počátku je velice, velice nepříjemný. Přiznat si, že jsem něco dělal zásadně špatně, není nic příjemného. Nicméně konec je sladký.
4. února 2025