Máme se dobře. Ale ne všichni

V poslední době jsem vícekrát ve svých článcích upozorňoval, že Česká republika patří k nejbezpečnějším a nejbohatším zemím celého světa. Některé lidi to zarazilo, některé to pobouřilo, a sem tam si možná někdo řekl: „No jo, vlastně…“ Češi mají sklon sami o sobě smýšlet jako o chudém národě, kterému neustále ubližují jeho silnější sousedé, tedy zejména Němci. I nyní mají mnozí lidé pocit, že jen pokulháváme za bohatým a rozvinutějším západem.

Je načase, abychom si všimli, že to už nějakou dobu není pravda. Zvýšení životní úrovně v jejích různých dimenzích si všimneme spíše u Poláků než u nás. Má to ovšem racionální vysvětlení: Poláci poskočili dopředu ještě mnohem víc než my. Pravda, je to dáno do jisté míry tím, že startovali z mnohem horší pozice.

Dnes chci upozornit na něco méně radostného.

G. K. Chesterton, který byl mimo jiné mistrem aforismu, kdysi řekl něco v tomto smyslu: „Statistika je věda, která se vás snaží přesvědčit, že pokud váš soused snědl k obědu kuře, zatímco vy jste hladověl, měli jste oba půlku kuřete.“

Celkově jsme na tom skutečně dobře. A dobře jsou na tom i důchodci, jakkoli můžeme slýchat, jak jsou na tom špatně.

Hlavní problém není v tom, že by lidé neměli peníze. Je v tom, že celá řada výdobytků moderní civilizace je pro ně nedostupná.

Nedávno jsem opět sloužil v jednom romském sboru zde v javornickém výběžku. Když jsem se po kázání ptal, zač se budeme modlit, jedná mladá paní prosila, abychom se modlili za její zuby. Ptal jsem se, zda chodí k zubaři. Řekla, že ne – je u pojišťovny, kterou nebudu jmenovat, ale nikdy jsem o ní neslyšel. Říkal mi přítel, že nějaká pojišťovna nabízela peníze za to, že se k ní lidé přehlásili. Možná to byl i tento případ. Ptal jsem se, zda zubaře sháněla. Prý ano, ale nejbližší, který má smlouvu s její pojišťovnou, je v Šumperku. To je výprava na celý den. Žádný přímý spoj. A co s dětmi?

Na sever od Jeseníku až po Bílou Vodu na hranici s Polskem neordinuje jediný stomatolog. Celkově je stomatologů v České republice dost. Tak kde jsou? V Praze a v Brně. A mnozí jsou šikovní a nabízejí služby, o kterých se třeba jejich rodičům ani nesnilo. Jenže skoro všichni občané na sever od Jeseníku budou mít zuby jako noty na buben.

Nedostatek zubařů na venkově je alarmující, ale v našem jinak tak skvělém zdravotnictví chybí ještě jiná profese: dětští lékaři. Z důvěryhodného zdroje jsem se dověděl, že zhruba 300 000 dětí k žádnému pediatrovi nechodí. To jistě nezůstane bez následků. V dospělosti budou možná trpět chorobami, kterým by bývalo šlo v dětství předejít. Kromě toho jen málokteré z těchto dětí bude v dospělosti chodit na preventivní prohlídky.

Nemyslím si, že porodnost by se automaticky zvedla, kdyby bylo dost dostupných pediatrů. Faktorů, proč vymíráme, je více, a tento nemusí být nejvýznamnější. Ještě závažnější je patrně nedostupnost bydlení.

Za vlády komunismu se „stát“ staral téměř o vše. Například když jsem chodil na základní školu a později na gymnázium, měli jsme stomatoložku přímo ve škole a na preventivní prohlídky jsme chodili každý rok. Po sametové revoluci bylo náhle všechno jinak. Ano, jako správný pravičák si myslím, že stát by měl být co nejmenší a lidé by se měli zodpovědně starat o sebe a o svou rodinu. Jenže když něco ze dne na den zrušíte, třeba státní péči o dětský chrup, aniž k tomu probíhala nějaká dobře pojatá informační kampaň, jednáte prostě nezodpovědně.

Máme se dobře. Ale jsou celé segmenty populace, které se dobře nemají. U nás skutečně dochází k tomu, že někdo skončí na ulici, protože mu majitel bytu dal výpověď. Sociálně slabší lidé si mnohdy sami nepomohou. Existuje u nás řada neziskovek, které těmto lidem pomáhají. Ovšem tu jsme u dalšího problému: Jsou politici, kterým zřejmě všechnyneziskovky leží v žaludku. Jsou neziskovky, které bych – být v demokraticky zvolené vládě – taky rád zrušil. A jsou neziskovky, které dělají úžasnou práci a obětavě pomáhají. Jestli se něco vzpírá jakékoli generalizaci, pak jsou to neziskovky.

Když pomyslím na různé skupiny lidí, třeba na tu romskou komunitu, kam pravidelně jezdívám, nebo na skromné a pilné Ukrajinky, o nichž jsem také psal, poněkud to kalí mou radost z toho, čeho jsme již dosáhli. A tak zopakuji moudro, z nějž se už stalo klišé, ale které stále platí: Civilizační úroveň státu odčítejte z toho, jak se dokáže postarat o ty, kdo se sami o sebe postarat nedokáží.

Slyšel jsem, že v jedné zemi – nebylo to Slovensko? – se křesťané složili a zakoupili jakýsi „stomatologický autobus“, který navštěvuje různé „vyloučené lokality“ a zdarma lidem opraví chrup. A jestli to nikde není a jen se mi o tom v noci zdálo, pak by to mohlo třeba někoho inspirovat.

10. února 2026

Když se základy hroutí

Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?

(Žalm 11,3)

Tuto otázku si položil král David zhruba před třemi tisíci lety. Mám zato, že se mnou budete souhlasit, že nám nepřipadá ani exotická, ani bizarní, ani archaická. Naopak, připadá nám zcela srozumitelná a aktuální. Vnímáme, že základy se hroutí, a do budoucnosti hledíme s obavami.

Pro mne se tato otázka stane palčivou, když pomyslím na své děti a vnoučata. Za tři roky mi bude osmdesát, což pro mne znamená, že jsem prožil čtyřicet let v komunistické nesvobodě a dalších téměř čtyřicet let ve svobodné společnosti. A jsem za ten prožitý život velice vděčný. Svět nebyl lepší, ale byl mnohem srozumitelnější než dnes.

Ano, svévolníci měli mnohdy navrch. Spravedliví byli nezřídka pronásledováni. Lidský potenciál byl často promrháván, když byli lidé povyšováni ne za své zásluhy a pro svá obdarování, ale pro poddajnost ideologii, ve kterou ve skutečnosti nevěřili ani ti, kdo tuto poddajnost vyžadovali.

Nezažil jsem holocaust. Nezažil jsem hladomor na Ukrajině. Nezažil jsem genocidu.

Nicméně byli jsme zajedno v tom, že vyvražďování Židů byl strašlivý zločin, že zločinem bylo i vyhlazení několika milionů Ukrajinců, ale i Srebrenický masakr nebo masakr v Dárfúru. A ti, kdo tyto hrůzy páchali, zpravidla nepřiznávali, že je páchají, protože vlastně dobře věděli, že páchají nepřijatelné zlo.

Pro spravedlivého ale bylo snad nejhorší, když viděl utrpení druhých a nesměl pomoci.

Pro mne byl formující jeden příběh, který jsem slyšel před mnoha lety od jednoho již zesnulého kazatele. V posledních letech války spojenci rozbombardovali nedalekou železniční trať, kterou pak opravovali ruští zajatci. Jistě měli hlad. Maminka onoho kazatele navařila hrnec brambor ve slupce a když se naskytla příležitost, vysypala je na skládku, která byla hned vedle trati. Zajatci je objevili a jistě se divili, jaký zázrak se to stal.

Uplynuly necelé dva roky a na trati pracovali zase jiní zajatci. Tentokrát to byli Němci čekající na odsun. Maminka onoho kazatele se zachovala stejně.

Všude kolem se po léta hroutily základy, ale tato šlechetná žena měla svůj život postavený na základě, který se nikdy nezhroutí.

Odvážnému štěstí přeje. Přemysl Pitter zřídil v létě roku 1945 sirotčinec, kde byly děti české, německé i židovské. Nebylo to snadné a vyžadovalo to hodně odvahy. Komunisté to nakonec zakázali, ale je tu někdo, kdo vidí do srdce, a vyhlíží, kteří lidé stavějí na základě víry, naděje a lásky. Hned následující verš onoho žalmu začíná slovy: „Hospodin je ve svém svatém chrámu.“ Veškeré politické, ekonomické i sociální základy se mohou zhroutit, a pokud k tomu dojde, což vůbec není vyloučeno, bude to strašné. Svévolníci budou stoupat a spravedliví si budou říkat: „Co máme dělat?“

Nepodléhat beznaději. Vždyť Hospodin je ve svém svatém chrámu.

Nebudu tajit, že nejsem přítelem krucifixů. Věřím v Ježíše Krista, který už není na kříži ani v hrobě, protože je vzkříšený a sedí na pravici Boží. Ale jelikož se snažím najít na všem něco pozitivního, tak jsem objevil i určitý kladný význam krucifixů. Jsou často na katolických farách a pochopitelně i v církevních budovách, a často i na různých pomníčcích ve městech i na venkově. Připomínají nám, že lidská společnost může kvést jedině díky oběti. Ježíš musel zemřít na kříži, aby skutečné lidské společenství bylo vůbec možné. „Jak se může Bůh dívat na ty hrůzy, které se dějí?“ Tuto otázku známe asi všichni, katolíci i evangelikálové, že ano? Dojde na ni téměř v každém evangelizačním rozhovoru. Odpovídám: „Ano, dívá se. Dívá se z kříže.“

Bůh v Ježíši Kristu sestoupil na zem a zaplatil za naše hříchy. A tím položil základ, který se nikdy nezhroutí.

Nemyslím, že už je všechno ztraceno. Ano, hroutí se rodiny, hroutí se sbory, hroutí se obce i celé národy. Vědomí, že Bůh nás vykoupil a že „naši nakonec vyhrajou“, nám umožňuje, abychom povědomí o Božích řádech a dobrou zprávu, že podle nich lze žít, šířili, jak jen je to možné. Přirovnání o soli a světle nám říká, že nás nemusí být mnoho. Stačí jen maličko soli, aby maso nepodlehlo zkáze. Stačí jen maličko křesťanů, aby se lidé setkali s vírou, nadějí a láskou.

26. ledna 2026

Novoroční projevy

Nechci v tomto článku novoroční projevy premiéra Babiše, prezidenta Pavla nebo předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury nějak dopodrobna rozebírat a hodnotit. Chci jen upozornit na některá slova, za nimiž jsou určité postoje, jež mohou mít vážný duchovní význam. Soustředím se jen na několik málo výroků.

Premiér Babiš v něčem přece jenom trochu dozrál. Za jeho prvního premiérování i v následné době, kdy byl v opozici, často vyslovoval věci, kterých později patrně sám litoval. Například když řekl, že bychom nešli Polákům na pomoc, kdyby je napadli Rusové. To byl tehdy asi největší úlet.

Prakticky od sametové revoluce opozice neustále tvrdí, jak vláda dělá všechno špatně. Když pak opozice přebírá vládu, přebírá rozvrácenou zemi, která je na pokraji krachu. Ano, vím, tak se postupuje i v jiných demokratických zemích. Opravdu to nejde jinak?

Z tohoto téměř rituálu vystoupil kdysi předseda české vlády Petr Pithart, který byl proti předchozí vládě kritický, ale když odcházela do opozice, uznal, že „předchozí vláda se alespoň snažila“. Nedokážu si představit, že by něco takového řekla paní ministryně Schillerová nebo předseda poslanecké sněmovny pan Tomio Okamura.

Premiér Babiš ve svém novoročním projevu řekl, že si přeje, aby Česká Republika byla sebevědomá, aby prosperovala a byla skvělým místem k životu. Když jsem slyšel slovo „sebevědomá“, trochu jsem znejistěl. Jistě si nepřeji, aby byl český národ nějak zamindrákovaný a přiťápnutý. Nicméně když někdo o někom řekne, že je sebevědomý, může to znamenat něco pozitivního (má věci promyšlené a dělá správná a moudrá, a někdy i odvážná rozhodnutí). Jindy to ale znamená něco negativního. Používá se pro lidi, kteří jsou pouze namyšlení. Takoví „sebevědomí“ lidé mohou nadělat víc škody než užitku. Pokud sebevědomí není v konfliktu s pokorou, může mít onen pozitivní význam. Politiků sebevědomých v tomto smyslu ale mnoho nevidíme. Pan poslanec Filip Turek je sice sebevědomý, ale ne v tom pozitivním smyslu.

Dalším mírně problematickým bodem premiérova projevu je přání, aby naše země prosperovala. Proč je to problematické? Protože už prosperující zemí jsme. Jen to nechceme vidět. Patříme k pětině nejbohatších lidí na této planetě. Máme nízkou nezaměstnanost. Z hlediska ekonomiky máme lepší rating než Francie. Máme nízký státní dluh a nízkou inflaci. Atd.

Jistě, mohl bych zde uvést celou řadu negativ. Jde ale o to, s čím se srovnáváme. Pokud někdo přes všechna ta pozitiva mluví o spálené zemi, pokud tvrdí, že bychom neměli pomáhat druhým, ale jen našim ubohým občanům, zaujímá postoj, kterému se odborně říká nevděčnost. Přeloženo do moderní češtiny… aha, ono je to pořád stejné. A nevděčnost je dosti nebezpečný postoj. Znáte tu Werichovu pohádku o rybářově ženě, která chtěla být papež?

Možná se vám zdá, že premiéru Babišovi vyčítám maličkosti. Nebudu to rozporovat. Jsou to věci zdánlivě okrajové, ale možná se za nimi přesto skrývají nebezpečí.

Větší problém mám s projevem pana Okamury. On se hájí tím, že pouze „říká své názory“, že říká pravdu, a pokud se to někomu nelíbí, pak je patrně nepřítelem svobody slova.

Já považuji svobodu slova za velice důležitou a jsem dalek tomu, abych pana Okamuru chtěl nějak omezovat. Dokonce mu dávám za pravdu v tom, že na Ukrajině řádí obrovská korupce. Nazvat ovšem ukrajinskou vládu „juntou“ je značně nepřesné, to už „pravda“ není, ale to teď nechám stranou.

Co s tou korupcí?

My Češi jsme měli vlastně obrovské štěstí. Rakousko-Uhersko bylo právním státem. Právní stát nemusí být nutně demokratický, ale všechny skutečné demokracie byly nejprve právním státem. Mezi válkami jsme opět měli právní stát a demokracii. Když padl komunistický režim, žili ještě lidé, kteří si demokracii pamatovali.

Ukrajinci nic z toho neměli. Ani za cara, ani za Stalina, ani po nabytí samostatnosti v roce 1991. Představte si to: Neměli zkušenost ani s právním státem, ani s demokracií. Co jsem pozoroval a co jsem slyšel od znalců, situace se začala výrazněji měnit až v posledních třech letech před ruským vpádem. Vím, že se mnou patrně nebudete souhlasit, ale domnívám se, že toho se Putin nejvíc bál. Nemohl strpět vznik právního státu a skutečné demokracie za svými humny.

Boj s korupcí je nesmírně těžký. Vyžaduje změnu myšlení prakticky všech zúčastněných. Mnozí lidé přitom zaplatí životem. Italští soudci by mohli vyprávět, jak nesnadné bylo ne porazit, ale aspoň výrazně oslabit mafii.

Lidé, kteří vyčítají Ukrajině korupci a tuto korupci vidí jako dostatečný důvod pro napadení sousedním státem, nevědí a patrně nechtějí vědět, že v Ruské federaci je korupce ještě neskonale větší.

Před dvěma lety byla Ukrajina, co se týče korupce, na 104. místě, ale Rusko na 141. místě. Pokud by za dvacet let poskočila o dvacet bodů (přesné číslo bych musel hledat, ale trend byl jasný), byl by to vlastně velký úspěch. Kritici Ukrajiny by byli zřejmě spokojení, jen kdyby se Ukrajina posunula alespoň o padesát bodů. Takové očekávání ale není realistické. Boj proti korupci je nesmírně složitý a skládá se jak z několika velkých (zpravidla legislativních) kroků, taktisíců drobných krůčků.

Na rozdíl od některých politiků nebudu tvrdit, že Okamura jen a jen lže. Spíš bych ho chtěl vyzvat, aby myslel na to, že válka na Ukrajině jednou skončí, Ukrajina se – bohužel – co se týče území zmenší, ale ať či onak, nastane obnova. A není vyloučeno, že nastane ukrajinský hospodářský zázrak (proč si to myslím, je na jiný článek). Investice se na Ukrajinu pohrnou. Vážený pane Okamuro, v minulosti jsme již dosti pomohli a i v současnosti Ukrajincům pomáháme. V současnosti tu máme cca 320 000 ukrajinských dělníků, zdravotních sester, uklízeček apod.jakým státem budou chtít Ukrajinci obchodovat, až válka skončí? Jaké investice budou vítat?

Netvrdím, že o korupci na Ukrajině nemáme mluvit. Není ale používání silných, urážlivých a nepřesných slov zbytečně nediplomatické?

Premiérovi Babišovi nezbývá než bruslit. Ano, budeme pomáhat Ukrajině, ale nebude nás to nic stát. Sice prosperujeme, ale nebudeme druhým pomáhat, dáme to výhradně našim občanům.

Politici takto mluví, protože nevědí, že ve hře je jeden faktor, který neznají. Říká se tomu Boží požehnání.

Skončím jedním biblických veršem z knihy Přísloví: Kdo se smilovává nad chudým, půjčuje Hospodinu, odplatí mu za to, co vykonal.“ (19,17)

16. ledna 2026

Sociální kapitál

Možná jste ten příběh již někde slyšeli či četli:

Jedni manželé měli dva chlapce, dvouletého a čtyřletého. V té době se rozhodli přijmout za vlastního tříletého chlapečka, jehož rodiče byli rozvedení, svého syna přenechali těmto známým manželům a sami zmizeli každý jinam a neznámo kam. Adoptivní rodiče zahrnovali onoho nešťastného synka stejnou láskou jako své vlastní syny, i když to nebylo vždy jednoduché.

Jednoho dne si otec hrál se svými třemi syny. Pětiletého postavil nahoru na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho určitě chytí. A tak se také stalo. Klučina se rozesmál.

Pak otec k témuž vyzval tříletého. Ten rovněž bez rozpaků skočil – věřil, že ho otec chytí stejně jako jeho staršího bratra.

Nakonec vysadil na skříň čtyřletého adoptivního synka. Když mu řekl, aby skočil, hoch neskočil a rozplakal se. Ani několik měsíců strávených v milující rodině, v níž s chlapcem zacházeli stejně jako se svými dvěma dětmi, které vyrůstaly v intaktní biologické rodině, jak se odborně říká, nestačilo k uzdravení a nabytí důvěry. Důvěra je nesmírně důležitá věc, která se zpravidla dlouho rodí či získává, snadno se ale ztrácí.

Mimochodem, tento příběh jsem slyšel i v drsnější podobě. Otec mafián vychovával svého syna. Postavil ho na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho chytí. Jenže nechytil a chlapec se potloukl. Otec mu řekl: „Teď jsem tě naučil důležité lekci. Nesmíš věřit nikomu. Ani svému otci ne.“

O důvěře se mluví dnes hodně, mluvil o ní i pan prezident v novoročním projevu. A právem. Důvěru nesmírně potřebujeme. Bez ní není možný zdravý život. Ale v dnešním světě se důvěra rychle vytrácí a mnohé lidi – věřící i nevěřící – to právem děsí.

Nedávno jsem zakusil něco velmi povzbudivého. Na naši skupinku chodí jeden Rom se svou osmiletou dcerkou. Maminka je opustila, alimenty pochopitelně žádné neplatí. Jednou jsme na skupince mluvili o vztahu k rodičům a Roman řekl: „Já jsem vyrůstal v dětském domově. Rodiče za mnou nechodili, neměli zájem. Já vlastně až teď poznávám, co je to rodina. Vy jste moje rodina.“ Byl jsem dojat. Takhle má fungovat církev!

Na jedné z dalších skupinek ale řekl: „Já se musím přemáhat, abych šel do sboru. Pořád mám pocit, že sem nepatřím.“

Hodně se za ně modlím. A na modlitbách jsem nabyl dojmu, že je dobře, že se přemáhá. Rozumím tomu pocitu „já sem nepatřím“. Je to ale myšlenka Božího nepřítele. Nedůvěra je jeho nenápadná, ale mocná zbraň. Pokud Roman podlehne, bude jeho dcera Karolínka možná za jednu generaci na tom úplně stejně. Pokud začne chodit do nějakého sboru, bude mít pocit, že tam nepatří. Pokud ale Roman do sboru chodit nepřestane, má Karolínka dobře našlápnuto: Ví, že k nám patří. Chodí s dětmi do besídky a moc se jí tam líbí. Má zalíbení v mladších dětech a je radost pozorovat jejich vztahy.

Důvěra je velmi důležitá. Teď se na ni podíváme trochu makroekonomicky.

Řada postkomunistických států udělala od pádu komunismu velký krok – ne-li skok – kupředu. Přes všechny řeči o spálené zemi jsme se z nějakých 60 % celoevropského průměru dostali na zhruba 90 %. Podobně je na tom Slovinsko a zejména Polsko.

Jenže se nezdá, že bychom v dohledné době dotáhli i těch posledních deset procent.

Mluvil jsem o tom – nezávisle na sobě – s několika lidmi, kteří ekonomice rozumějí více než já. A nebyli všichni věřící křesťané. Shodovali se ovšem v tom, že oněch posledních deset procent je – zatím – pro nás nedosažitelných ne z důvodů fiskálních či ekonomických, ale z důvodů kulturních a etických. Jinými slovy, chybí nám kapitál sociální. A sociální kapitál je v této souvislosti  jen jiné slovo pro důvěru.

Ale možná západ doženeme ne z toho důvodu, že bychom se v této disciplíně zlepšovali, nýbrž z toho důvodu, že se v ní západ mílovými kroky zhoršuje. Hrozí, že spíše západ klesne na naši úroveň, než že my bychom doháněli západ.

V poslední době vyšlo najevo, jak kdysi vynášená BBC velmi drsným způsobem sestřihávala Trumpův projev, aby mu dala diametrálně odlišný „spin“. A jak ve svých zprávách nadržovala Palestincům. Dopady na důvěru médiím to má katastrofální.

Z dlouhodobého hlediska tím Trumpovi BBC jen nahrála. Samozřejmě to neznamená, že bychom měli z toho důvodu stranit Trumpovi. Mizí-li důvěra, ztrácejí nakonec všichni.

Důvěra v instituce i v média je na velmi nízké úrovni. A jak již bylo řečeno, mnohem obtížněji se získává než ztrácí.

Snad jedinou dobrou zprávou je, že je to něco, s čím můžeme jako rodiny a jako církve něco dělat.

Na závěr ocituji pár veršů z 15. žalmu. Je to sice formulováno negativně, přesto nám tento žalm ukazuje pozitivní cestu:

Hospodine, kdo bude hostem ve tvém stanu? Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?
Ten, kdo žije bezúhonně, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci,
kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo
a nekydá na svého blízkého hanu,
pohrdá ve svých očích zavrženíhodným,
váží si však těch, kdo se bojí Hospodina.
Odpřisáhl-li něco ke své škodě, nezmění to;
své peníze nedává na lichvu, úplatek proti nevinnému nepřijímá.
Kdo takto jedná, nepohne se až navěky.

Je to fakt dobrý ekonomický program.

6. ledna 2026

Aleš Drápal: The Christmas Letter

Unlike me, my brother writes a Christmas letter to his numerous friends in different parts of the world and to quite a number of our relatives mostly in Australia. The letter usually contains information about family matters, but also an assessment of events in our small country. I asked his permission to use the second half of his 2025 Christmas letter because it expresses also my feelings. In the past, our ideas did not converge so fully as they do now. Maybe you will find it interesting, too.

Advent of AI

The advent of AI is yet another technological leap I have witnessed in my lifetime. I remember the “burning feeling” of the seventies – the sense that a lack of access to books was the primary hurdle to understanding the world. Yet, I must admit I have read only a limited number of books since those barriers were lifted.

This is partly because the concept of knowledge has changed. The aspiration to understand broad, complex theories is in decline; it is now so easy to retrieve a specific, isolated piece of information exactly when it is needed. Yet, without a broader vision, the quest for information is often futile – a phenomenon I have observed frequently in my students.

I expect a similar trend with AI. It excels at skills like programming, presentations, and small talk, reminding me of the old dictum: “programming is artisanship, not science.” The prospect of a future world where these human skills decline because of AI is, to me, more worrisome than the trope of AI “going rogue.”

Czech Republic and the West – difference in perspective

In the news, AI and Donald Trump seem to dominate global discourse. Czech public media provide a daily litany of Trump’s transgressions. While I do not dispute his penchant for overstatement, I believe some of his actions have rational underpinnings that the media ignore or intentionally obscure. Perhaps this is because life in the Czech Republic makes its inhabitants skeptical of the “alternative media” reports regarding the West. Indeed, our police do not scour social networks for “hate speech”, jokes are not punished by social bans, politicians are insulted without legal consequence. There are no limitations on public prayer, and people do not lose their livelihoods for using a “forbidden” word, gesture or grimace. Aside from one horrendous tragedy two years ago, we have no mass school shootings or public knife attacks. School admissions are based solely on academic performance, our cities are free of “no-go zones”, there is no religiously motivated violence. The history of the country is not portrayed as a constant chain of violence and repressions, the pro-Palestinian protests are modest and mostly take place within the Colleges of Letters and Art.

This is a list of differences, not an argument that our society is superior. We struggle with high alcohol consumption, hundreds of thousands are trapped in debt that forces them into shadow economy, and strict laws on public spending are frequently circumvented. Depressed regions often lack reasonable support, asylum laws are often applied with confusing harshness, and domestic violence remains underreported. Social stratification is remaining rigid through various indirect and unfair means.

New Czech government

A new Czech government has just been appointed. It is a coalition led by the populist party ANO, headed by the billionaire Andrej Babiš, alongside two smaller parties that many consider extremist.

Babiš himself is not an extremist; his return to power is based on his ability to project an image of rationality – of someone who has the answers for the economy while caring for the common man. ANO won in every region except Prague. While the distribution of votes hasn’t changed much in four years, the previous “cordon sanitaire” around Babiš – built on concerns over his conflicts of interest and his past behaviour – has collapsed as the fringe parties cleared the 5% parliamentary threshold. This new government is less palatable to the EU due to its shifting attitudes toward the Green Deal and Ukraine, though the support for Israel remains firm. It will be interesting to see whether Babiš’s pragmatism or the more belligerent attitudes of his junior partners will prevail.

Pitfalls of Moral Revolution

Recently, I listened to Rutger Bregman’s Reith Lecture, Moral Revolution. He uses figures like Clarkson and Wilberforce to show how a small group can change the course of history. They are elegant, well-structured lectures, yet I found myself asking – not for the first time – why I feel a certain friction with “progressive” thinkers like Bregman. The roots of this discomfort lie in my experience with Czechoslovak socialism. It is a “gut feeling” born of the similarities between the life I lived then and what I have seen emerging during my visits to the U.S.: a desire to control public discourse and to marginalize anyone who does not subscribe to the current secular canon. I have doubts whether I am able to articulate clearly what are the common points between the progressive movements of the past and of the present. I do not like grand accusations. They help nobody. I rather suggest that we pay more attention to subtle differences in attitudes that are at the beginning of our decisions to act, and get amplified in the course of events. Regarding Bregman I noticed that his emphasis on social change is somewhat abstract – it is more about forming small groups that will push a progressive idea with vigor than about a particular idea.

Clarkson and Wilberforce cared about abolishing slavery. This is what they wanted to achieve. I bet that they never thought about the society around – which certainly was not perfect – as of a system of interconnected institutions of oppression. But that is what the modern sociology and philosophy, e.g. the Frankfurt school and its followers, seems to regard as the departing point. Such an abstract view may easily result in insensitivity or even cruelty to those who are seen, sometimes completely falsely, as representatives of an oppressing institution (or social construct). And that takes me to Christmas.

Jesus teaches us to see a human being in everyone we are dealing with. Jesus did not allow to be dragged into power struggles of his time despite most of his followers expected he will become a leader of a liberation movement. In my reading the New Testament teaches that the Kingdom of God is the only abstract power that is worth investing our soul in. Merry Christmas!

Aleš Drápal

Aleš Drápal: Vánoční dopis

Můj bratr píše každoročně „vánoční dopis“ pro početné příbuzné a přátele žijící v anglicky mluvících zemí. Tento dopis obsahuje informace o rodině (ty jsem vypustil) a úvahu o širších souvislostech, která mi připadá natolik dobrá, že se o i chci  – s jeho svolením – podělit i s vámi. Posílám ho tedy jak anglicky mluvícím, tak odběratelům politických článků. Většina z vás mluví anglicky, a ti, kteří nikoli, si mohou nechat článek přeložit překladačem.

Unlike me, my brother writes a Christmas letter to his numerous friends in different parts of the world and to quite a number of our relatives mostly in Australia. The letter usually contains information about family matters, but also an assessment of events in our small country. I asked his permission to use the second half of his 2025 Christmas letter because it expresses also my feelings. In the past, our ideas did not converge so fully as they do now. Maybe you will find it interesting, too.


Advent of AI

The advent of AI is yet another technological leap I have witnessed in my lifetime. I remember the “burning feeling” of the seventies – the sense that a lack of access to books was the primary hurdle to understanding the world. Yet, I must admit I have read only a limited number of books since those barriers were lifted.

This is partly because the concept of knowledge has changed. The aspiration to understand broad, complex theories is in decline; it is now so easy to retrieve a specific, isolated piece of information exactly when it is needed. Yet, without a broader vision, the quest for information is often futile – a phenomenon I have observed frequently in my students.

I expect a similar trend with AI. It excels at skills like programming, presentations, and small talk, reminding me of the old dictum: “programming is artisanship, not science.” The prospect of a future world where these human skills decline because of AI is, to me, more worrisome than the trope of AI “going rogue.”

Czech Republic and the West – difference in perspective

In the news, AI and Donald Trump seem to dominate global discourse. Czech public media provide a daily litany of Trump’s transgressions. While I do not dispute his penchant for overstatement, I believe some of his actions have rational underpinnings that the media ignore or intentionally obscure. Perhaps this is because life in the Czech Republic makes its inhabitants skeptical of the “alternative media” reports regarding the West. Indeed, our police do not scour social networks for “hate speech”, jokes are not punished by social bans, politicians are insulted without legal consequence. There are no limitations on public prayer, and people do not lose their livelihoods for using a “forbidden” word, gesture or grimace. Aside from one horrendous tragedy two years ago, we have no mass school shootings or public knife attacks. School admissions are based solely on academic performance, our cities are free of “no-go zones”, there is no religiously motivated violence. The history of the country is not portrayed as a constant chain of violence and repressions, the pro-Palestinian protests are modest and mostly take place within the Colleges of Letters and Art.

This is a list of differences, not an argument that our society is superior. We struggle with high alcohol consumption, hundreds of thousands are trapped in debt that forces them into shadow economy, and strict laws on public spending are frequently circumvented. Depressed regions often lack reasonable support, asylum laws are often applied with confusing harshness, and domestic violence remains underreported. Social stratification is remaining rigid through various indirect and unfair means.

New Czech government

A new Czech government has just been appointed. It is a coalition led by the populist party ANO, headed by the billionaire Andrej Babiš, alongside two smaller parties that many consider extremist.

Babiš himself is not an extremist; his return to power is based on his ability to project an image of rationality – of someone who has the answers for the economy while caring for the common man. ANO won in every region except Prague. While the distribution of votes hasn’t changed much in four years, the previous “cordon sanitaire” around Babiš – built on concerns over his conflicts of interest and his past behaviour – has collapsed as the fringe parties cleared the 5% parliamentary threshold. This new government is less palatable to the EU due to its shifting attitudes toward the Green Deal and Ukraine, though the support for Israel remains firm. It will be interesting to see whether Babiš’s pragmatism or the more belligerent attitudes of his junior partners will prevail.

Pitfalls of Moral Revolution

Recently, I listened to Rutger Bregman’s Reith Lecture, Moral Revolution. He uses figures like Clarkson and Wilberforce to show how a small group can change the course of history. They are elegant, well-structured lectures, yet I found myself asking – not for the first time – why I feel a certain friction with “progressive” thinkers like Bregman. The roots of this discomfort lie in my experience with Czechoslovak socialism. It is a “gut feeling” born of the similarities between the life I lived then and what I have seen emerging during my visits to the U.S.: a desire to control public discourse and to marginalize anyone who does not subscribe to the current secular canon. I have doubts whether I am able to articulate clearly what are the common points between the progressive movements of the past and of the present. I do not like grand accusations. They help nobody. I rather suggest that we pay more attention to subtle differences in attitudes that are at the beginning of our decisions to act, and get amplified in the course of events. Regarding Bregman I noticed that his emphasis on social change is somewhat abstract – it is more about forming small groups that will push a progressive idea with vigor than about a particular idea.

Clarkson and Wilberforce cared about abolishing slavery. This is what they wanted to achieve. I bet that they never thought about the society around – which certainly was not perfect – as of a system of interconnected institutions of oppression. But that is what the modern sociology and philosophy, e.g. the Frankfurt school and its followers, seems to regard as the departing point. Such an abstract view may easily result in insensitivity or even cruelty to those who are seen, sometimes completely falsely, as representatives of an oppressing institution (or social construct). And that takes me to Christmas.

Jesus teaches us to see a human being in everyone we are dealing with. Jesus did not allow to be dragged into power struggles of his time despite most of his followers expected he will become a leader of a liberation movement. In my reading the New Testament teaches that the Kingdom of God is the only abstract power that is worth investing our soul in. Merry Christmas!

Aleš Drápal

Vánoční a novoroční pozdrav

V těchto dnech zaznívají tklivé melodie a mnozí lidé se vědomě či podvědomě rozhodují, že si Vánoce jako svátky pokoje nenechají ukrást, byť musí být vánoční trhy v mnoha městech západní civilizace jištěny betonovými zátarasy a obrněnými vozidly.

Příchod Spasitele na tento svět jistě souvisí s pokojem a spočinutím v Bohu, ale poněkud jinak, než jak to lidé běžně chápou. Ve skutečnosti bylo narození Ježíše Mesiáše nesmírně riskantním kouskem, který Božího nepřítele nepochybně rozzuřil. Na Ježíše samotného už nemůže, proto vraždí nositele jeho obrazu, a to více než kdy jindy. Mír, šalom, nenastal v Betlémě – nastane až při druhém příchodu Ježíšově v Novém Jeruzalémě.

Nicméně máme co slavit. Na světě budeme mít soužení – relativní klid v naší zemi je spíše příjemná anomálie. Proto mysleme na křesťany v Nigérii, Burkině Faso, v Číně a dalších zemích, kde jsou pronásledováni a někdy i vražděni po stovkách. A nebojme se – naši nakonec vyhrajou.

Jako přílohu si dovoluji poslat vám hudební skladbu „O Počátku“, která přináší trochu jiný pohled na Spasitelovo narození: https://youtu.be/-TUMejIKP2Q

A přeji vám radost ze spasení a plnost Ducha Svatého v následujícím roce!

16. prosince 2025

Modlitby za naše blízké

Zdravím všechny své milé čtenáře a přeji požehnaný adventní čas. Dlouho jsem nepsal… tedy, dlouho jsem nepsal nějaký článek. Jinak píšu pilně a ne málo. Někteří víte, že píšu knihu Život pod dohledem. Název je víceznačný: Píšu o životě pod dohledem StB, ale také pod dohledem Božím. (A jak jistě tušíte, „naši vyhrajou“.)

Nicméně slíbil jsem před nějakým časem jedné sestře, že do konce roku napíšu článek o tom, jak se modlit za své blízké.

Je to spíše svědectví než návod. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, v níž se o modlitbě nemluví tolik jako v evangelikálních církvích, a musím přiznat, že ani já jsem po absolvování bohoslovecké fakulty, ba ani po obrácení někdy v roce 1978 nějaký bohatý modlitební život nepěstoval. A pokud jsem se modlil, bylo to spíše za sbor, za církev, za požehnání. Jistě, společné modlitební chvíle v neděli večer na Maninách dodnes považuji za nesmírně důležité a pro mnohé z nás formující. Určitý zásadní zlom nastal až počátkem roku 1990, kdy náš sbor navštívil pastor Desmond Evans z jednoho texaského sboru. (Mimochodem, pastor Evans byl první člověk, u kterého jsem viděl, že má  poznámky ke kázání na notebooku. To ovšem s naším duchovním životem nesouvisí. Byla to rovněž první veřejně oznámená zahraniční návštěva, při které nám nehrozil postih od církevního tajemníka.)

Z celého jeho dvou- či třídenního vyučování si pamatuji jediné. Pastor Evans měl několik dětí, myslím, že čtyři, ale to není podstatné. Mimo jiné řekl něco v tomto smyslu: „Co bych to byl za otce, kdybych každý den ráno nezačal modlitbou za svou manželku a za naše děti.“ Tato slova mě současně usvědčila a inspirovala. V té době jsem už den začínal modlitbou, ale rozhodně nemohu říci, že to byla modlitba za manželku a za děti. Setkání s pastorem Evansem znamenal v této věci zásadní zlom. Už dobrých 35 let začínám den modlitbou za manželku a za děti.

Nebudu tvrdit, že jsem nikdy nevynechal. Když jsme třeba jeli na dovolenou do Itálie, vyjížděli jsme ve čtyři ráno, a to jsem se za rodinu modlil až cestou, což rozhodně nebylo tak kvalitní (pokud si vůbec můžeme dovolit mluvit o modlitbě kvalitní či nekvalitní, ale snad mi rozumíte). Podobných dnů, kdy jsem ranní modlitby za rodinu vynechal, bylo jistě více. Nicméně nepřeháním, řeknu-li, že jsou opravdu výjimečné.

Tyto ranní modlitby ale nebyly jedinou přímluvou za děti a další příbuzné. Proti mnoha bratrům a sestrám jsem měl tu výhodu, že jako pastor jsem byl pánem svého času a záleželo jen na mně, kolik času si na modlitbu udělám. A tak čas od času jsem se modlil za rodinu déle. A tak je tomu dodnes.

Někdy můžete slýchat, že máte-li skutečnou víru, nebudete se modlit pořád stejné modlitby, protože opravdová modlitba ve víře bude jistě vyslyšena. V určitých situacích to ovšem platí. Nicméně právě u modliteb za blízké, s nimiž jsme někdy denně, někdy třeba jednou za měsíc v pravidelném styku, se budeme často opakovat, a bude to jedině správně. U dětí a sourozenců se můžeme – podle situace – modlit

  • aby se jich Bůh dotkl,
  • aby dostali dar pokání a víry,
  • aby byli naplněni Duchem,
  • aby byli chráněni v mateřské škole / základní škole / střední škole / vysoké škole,
  • aby se spolu s rodiči správně rozhodli, kterou školu budou studovat,
  • aby našli správného životního partnera,
  • aby byli požehnáním pro širší rodinu,
  • aby byli požehnáním pro sbor,
  • aby skončili v Božím království.

Pochopitelně se modlíme podle situace, v jaké se zrovna nacházejí.

Pak jsou tu takové záležitosti jako třeba svatba, porod, nástup do nového zaměstnání apod., kdy se modlíme kratší dobu, ale o to intenzivněji.

Uvedený seznam berte, prosím, jako ilustrativní a inspirativní, nikoli vyčerpávající.

Pak velice doporučuji – především nám otcům – abychom se modlili, aby nám Pán Bůh dal situaci, kdy povedeme s každým ze svých dětí opravdu vážný a hluboký rozhovor o Bohu a Božích věcech. Takový rozhovor bývá vzácný. Je to jiná rovina než třeba modlitba před jídlem nebo před nastartováním auta, když se vydáváme na delší jízdu.

Naše dítě či vnouče nesmí ten rozhovor vnímat jako vynucený. Děti nás dobře znají, je svými řečmi „nevožulíme“, i když jsme upřímní.

Když se dívám zpětně, tak mohu považovat za úspěch, když k takovému hovoru dojde jednou za rok. S někým je to častěji, s někým tato modlitba není vyslyšena třeba tři roky. O to víc je třeba se modlit, aby k takovému rozhovoru došlo.

Pokud se vám zdá, že podle tohoto svědectví nejsem v těch modlitbách za děti příliš úspěšný, pak se, prosím, za mě pomodlete, abych se k Bohu více přiblížil a aby mé modlitby byly účinnější. „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová.“

A ještě jedna velmi důležitá věc … málem bych zapomněl: Nezapomeňte děkovat za to, co Pán vyslyšel. Třeba když dcera úspěšně odmaturovala. Nebo když syn začal chodit do dorostu. Nebo když se smířily dvě rozhádané sestřenice.

Pokud budete v modlitbách věrní, některé modlitby budou vyslyšeny. I nadále můžete plakat nad dětmi, které chodí po vlastních cestách a ne po cestách Božích, ale nezapomeňte si všimnout, že jsme byli v mnohém obdarováni. Konec konců, ještě stále máme touhu po Bohu a věříme v jeho dobrotu.  A jsme dostatečně zdrávi, takže můžeme číst tento článek… nebo se rovnou modlit za své blízké.

4. prosince 2025

Praise for Ukrainian women

The Ukrainian nation was sorely tested long before the start of Putin’s “special military operation”. In the 1930s, Stalin let about as many Ukrainians die through an artificially induced famine as did Jews during the Holocaust. World War II followed, during which millions more Ukrainians died fighting the Germans. After Stalin’s death in 1953, Ukrainians could breathe a sigh of relief, but they still lived in the Soviet Union, a corrupt state with a centrally controlled economy that by definition lacked this and that.

Then came the collapse of the Soviet Union. Ukrainians suddenly had a Ukrainian president, a Ukrainian parliament, etc., but corruption was omnipresent.

But there was a significant change in one area: Ukrainians – both men and women – were able to travel to the West for work. Millions of Ukrainians have taken advantage of this opportunity.

However, the villains also took advantage of this opportunity. They seized the visa issuance system at the Czech embassy in Kiev, and poor Ukrainians paid exorbitant sums for the opportunity to obtain a visa. They travelled to the Czech Republic and back to Ukraine mostly by buses, which are cheaper than trains, but at the Czech-Slovak or Slovak-Ukrainian borders, mafiosi robbed them of a significant part of their earnings. It is a shame for our country that it took so long for this system to be broken.

However, as much as working Ukrainians in the West were robbed by everyone, it was still a little better than before.

However, there was a catch. An enormous catch. What will happen to Ukrainian children?  Hundreds of thousands, maybe millions, of Ukrainian children grew up without fathers and without mothers. They were mostly raised by grandmothers; Those who were a little lucky also had grandfathers. There were fewer of them than grandmothers, which was due to the low life expectancy rate caused by and high level of alcoholism.

In the Czech Republic, Ukrainians soon began to play a similar role to guest workers in Western countries. Today, it is rare to find a Czech cleaner in a hospital or a Czech bricklayer on a construction site. If all Ukrainians left at once, some branches of economy would collapse almost immediately.

Nevertheless, there are quite a few people in our country who claim that Ukrainians are eating us up, that they are burdening our social system. They ignore the presented facts, which prove otherwise.

I’m glad that Ukrainians are here. When I was preparing my last book (published a month ago under the title About the State of Society), I also looked up demographic statistics. Birth rates are declining on all continents – except Africa. The demographic crisis is already inevitable and will hit the Czech nation with full force as soon as women born in the times of the so-called “Husák’s children” stop giving birth. In England, “natives” will be in the minority by 2060, while in London (49%) they are already in the minority – as in many other large cities. But while Ukrainians are compatible with Czechs and want to integrate, there is a threat of not only a cultural war but also a civil war in Britain or France.

I will mention one more factor, seemingly unrelated to Ukraine. It is the awakened anti-Semitism.

If someone had told me, let’s say, in 1970 or 1980 that in a few decades the Czech Republic or Hungary would be the safest countries for Jews, I would have knocked on my head. In many Western European countries, Jews would risk if they would appear in public in a kippah or with a chain with the Star of David around their necks. Jewish parents are afraid that their children will be attacked on the street on their way to school. Many of them will move to Israel or the United States in the coming years; I would like them to find the Czech Republic as their new homeland. They would be a great asset to us.

In a pan-European and global comparison, the Czech Republic is a great place to live. We have a functioning health care system, low crime rates, a functioning, albeit sometimes desperately slow, judiciary, and, above all, freedom of speech. And that’s perhaps the most important thing. In the United Kingdom, thirty people are prosecuted every month for some unauthorized tweets on social networks. While in Russia there are about eight hundred people in prison for these “crimes”, in Britain it is already several thousand. Some cases were scandalous – for example, a comedian was arrested right at the airport when he was returning from the United States. Five armed policemen came for him. After many hours, he was discharged – he had high blood pressure, 210 to 110, and was in danger of having a heart attack. This case has been widely commented on and many journalists have agreed that if comedians are imprisoned in a country, it is already very bad.

However, back to the Ukrainian women. I have personally met some of them. A Ukrainian woman from Carpathian Ruthenia (Transcarpathian Ukraine, if you like) who used to attend our (Christian) home group while I lived in Prague, designed kindergartens or family houses as an architect; but here she worked as a cleaner at the Střešovice Hospital. Another Ukrainian woman worked for my mother. After the Russian attack on Ukraine, I hosted a mother with a teenage boy, so I think I am relatively well informed about life in Ukraine. And I have to say that I appreciate them very much. They are diligent, they don’t complain. Many of them will never be as well off as ninety percent of our citizens.

In our country, in the Christian Community of Jeseník, seven of them regularly participate in the life of our church. All women and girls. My task is to pray for their men and their brothers who are defending their homeland. Pray and support them as much as possible. Maybe one day they will pay us back.

November 13, 2025

Chvála Ukrajinek

Ukrajinský národ byl těžce zkoušený dlouho před zahájením Putinovy „speciální vojenské operace“. Ve třicátých letech minulého století nechal Stalin skrze řízený hladomor zemřít zhruba tolik Ukrajinců, kolik zahynulo Židů za holocaustu. Následovala druhá světová válka, během níž zahynuly další miliony Ukrajinců v boji proti Němcům. Po Stalinově smrti v roce 1953 si mohli Ukrajinci poněkud vydechnout, ale stále žili v Sovětském svazu, tedy ve zkorumpovaném státě s centrálně řízenou ekonomikou, v niž z definice chybělo tu to a tu zas ono.

Pak přišel rozpad Sovětského svazu. Ukrajinci najednou měli ukrajinského prezidenta, ukrajinský parlament atd., ale korupce byla všudypřítomná.

V jedné oblasti ale nastala výrazná změna: Ukrajinci – muži i ženy – mohli vycestovat na západ za prací. Miliony Ukrajinců této možnosti využily.

Nicméně této možnosti využili i ničemové. Zmocnili se systému výdeje víz na českém velvyslanectví v Kyjevě a za možnost získat vízum platili ubozí Ukrajinci horentní sumy. Do České republiky a zpět na Ukrajinu cestovali vesměs autobusy, které jsou levnější než vlak, ale na česko-slovenských nebo slovensko-ukrajinských hranicích je okradli o značnou část výdělku mafiáni. Je hanba naší země, že jí trvalo tak dlouho, než byl tento systém rozbit.

Nicméně jakkoli byli na západě pracující Ukrajinci kdekým okrádáni, pořád to bylo o něco lepší než dříve.

Mělo to ovšem háček. Či vlastně pořádný hák. Co se stane s ukrajinskými dětmi? Statisíce, možná miliony ukrajinských dětí vyrůstaly bez otců a bez matek. Vychovávaly je vesměs babičky; ty, které měly trochu štěstí, měly i dědečky. Těch bylo méně než babiček, což bylo dáno nízkou mírou dožití a vysokou mírou alkoholismu.

V České republice začali Ukrajinci brzy hrát podobnou roli jako gastarbeitři v západních zemích. Dnes už jen výjimečně najdete českou uklízečku v nemocnici nebo českého zedníka na stavbě. Kdyby všichni Ukrajinci naráz odešli, některá odvětví by se téměř okamžitě zhroutila.

Přesto se u nás najde nemálo lidí, kteří tvrdí, že Ukrajinci nás vyjídají, že zatěžují náš sociální systém. Předložená fakta, svědčící po opaku, ignorují.

Já jsem rád, že tu Ukrajinci jsou. Když jsem připravoval zatím svou poslední knihu (vyšla před měsícem pod názvem O stavu společnosti), vyhledal jsem i demografické statistiky. Na všech kontinentech se snižuje porodnost – s výjimkou Afriky. Demografická krize je už nyní neodvratná a na český národ dopadne s plnou silou, jakmile přestanou rodit ženy narozené v dobách tzv. „Husákových dětí“. V Anglii budou „domorodci“ v menšině již v roce 2060, přitom v Londýně (49 %) jsou v menšině již nyní – podobně jako v řadě jiných velkých měst. Jenže zatímco Ukrajinci jsou s Čechy kompatibilní a chtějí se integrovat, v Británii nebo ve Francii hrozí nejen kulturní, ale i občanská válka.

Zmíním ještě jeden faktor, zdánlivě s Ukrajinou nesouvisící. Je jím probuzený antisemitismus.

Kdyby mi někdo dejme tomu v roce 1970 nebo 1980 řekl, že za několik málo desetiletí budou pro Židy nejbezpečnější Česká republika nebo Maďarsko, ťukal bych si na hlavu. V řadě západoevropských zemí se Židé nemohou ukázat na veřejnosti v kipě nebo s řetízkem s Davidovou hvězdou na krku. Rodiče se bojí, že jejich děti budou napadeny na ulici cestou do školy. Mnozí z nich se během následujících let přestěhují do Izraele nebo do Spojených států; přál bych si, aby našli jako svou novou vlast i Českou republiku. Byli by pro nás velkým přínosem.

V celoevropském i v celosvětovém srovnání je Česká republika skvělým místem k životu. Máme fungující zdravotnictví, nízkou kriminalitu, fungující, byť někdy zoufale pomalé soudnictví, a především svobodu slova. A to je snad to nejdůležitější. Ve Spojeném království je každý měsíc stíháno na třicet lidí za nějaké nepovolené tweety na sociálních sítích. Zatímco v Rusku „sedí“ za tyto „zločiny“ asi osm set lidí, v Británii je to už několik tisíc. Některé případy byly skandální – například jistý komik byl zatčen přímo na letišti, když se vracel ze Spojených států. Přišla si pro něj pětice ozbrojených policistů. Po mnoha hodinách byl propuštěn – měl vysoký tlak, 210 na 110, a hrozil mu infarkt. Tento případ byl široce komentován a mnozí žurnalisté se shodli, že pokud jsou v nějakém státě zavíráni komici, je to už hodně špatné.

Nicméně zpět k Ukrajinkám. Některé z nich jsem osobně poznal. Ukrajinka, která chodila k nám na skupinku, dokud jsem byl v Praze, na Podkarpatské Rusi (chcete-li, na Zakarpatské Ukrajině) jako architektka projektovala mateřské školy nebo rodinné domy; u nás pracovala jako uklízečka ve Střešovické nemocnici. Jiná pracovala u mé maminky. Po ruském útoku na Ukrajinu jsem hostil matku s dospívajícím chlapcem, a tak si myslím, že jsem o životě na Ukrajině poměrně dobře informován. A musím říci, že si jich velice vážím. Jsou pilné, nestěžují si. Mnohé z nich na tom nebudou nikdy tak dobře, jako devadesát procent našich občanů.

U nás, v Křesťanském společenství Jeseník, se sborového života účastní pravidelně sedm z nich. Samé ženy a dívky. Mým úkolem je modlit se za jejich muže a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá. Možná nám to jednou vrátí.

13. listopadu 2025