Jsme schopni změnit názor?

Kamil, jeden z mých pozorných čtenářů a „pozitivních kritiků“, mi nedávno v reakci na jeden článek napsal: Pochopil jsem, že názor druhého se většinou nedá změnit jakoukoli argumentací. Mimochodem toto je s evangeliem podobné.

Všiml jsem si jednoho úkazu a zajímalo by mě jestli máš podobnou zkušenost. Často se stává, že když se mnou někdo chce mluvit o otázkách víry a náboženství začíná útokem, jaká je to blbost.

Zvláštní způsob žádosti o rozhovor.

V tomto článku se nebudu zabývat specificky evangeliem a budu se zabývat možnostmi změny názoru jako takového. Zkušenosti, které popisuje Kamil, nemohu rozporovat, udělal jsem je také. Pokud bychom chtěli tuto otázku nějak strukturovat, pak se, myslím, dá říci, že v řadě případů měníme názory poměrně snadno a na argumenty celkem pochopitelně slyšíme. Když žijeme v domnění, že o víkendu bude teplo, vyjdeme ven a sousedka nám oznámí, že sobota patrně proprší, změníme svůj názor a zařídíme se podle toho. V tomto případě totiž o mnoho nejde. Domnívám se, že názory měníme obzvlášť těžko v případech, kdy by změna názoru znamenala radikální změnu v nejrůznějších oblastech našeho života. Možná někdy podvědomě zvažujeme, co všechno by takové změna obnášela.

Uvedu příklad, který je z opačného konce spektra, tedy když jde o něco vážnějšího než je změna počasí. Jedna dívka, která chodila na Maniny téměř od samotného začátku, měla přítelkyni, Francouzsku, která se považovala jednak za katoličku, jednak za komunistickou aktivistku. Měla velký zájem o život církví ve „východním bloku“ a dokonce rok studovala na teologické fakultě kdesi ve Východním Německu. Vzpomínám si, jak jsme spolu diskutovali o politice před francouzskými parlamentními volbami někdy počátkem osmdesátých let. Socialisté se tehdy spojili s komunisty a vypadalo to, že by jejich koalice mohla vyhrát volby. Jenže ještě před volbami mezi nimi došlo k ostrým sporům. Christine – myslím, že tak se tato dívka jmenovala – prohlásila, že je lépe, že se hádají teď, než aby se hádali po volbách. Zeptal jsem se jí, na čem zakládá přesvědčení, že to po volbách bude jiné. Otázka ji trochu zarazila. Když jsem mluvil o negativech komunistických vlád, prohlásila: „U nás ve Francii to bude jiné.“ Zeptal jsem se, proč by to mělo být jiné, když všude tam, kde vládnou komunisté, je hodně bezpráví a násilí, od Severní Koreje po Kubu.

Christine si myslela, že je to u nás lepší než na Západě. Ne že by byla slepá k různým nedostatkům – nebyla hloupá. Nicméně byla stále přesvědčena, že komunismus je lepší než kapitalismus.

Pak odjela do Bulharska. To samo o sobě její názory nezměnilo. Jenže v Bulharsku potkala jakéhosi studenta pravoslavné teologie, do kterého se zamilovala. Její láska byla opětována a před  jejím návratem do Francie se tito dva mladí lidé zasnoubili.

Poměrně brzy se vydala do Bulharska znovu, tentokrát za svým snoubencem, aby naplánovali svatbu. Snoubenec ale odmítl se s ní setkat. Byla tím zdrcena. Pak se nějak – nevím přesně jak – dověděla, že tajná policie tomuto muži zakázala se s ní stýkat pod pohrůžkou ne snad přímo fyzické, ale jistě společenské likvidace jeho rodiny.

Až tato zkušenost otevřela Christine oči. Rok pobytu ve východním Německu nepomohl. Řada argumentů jejích východoevropských přátel také ne. Musela prožít něco, co šlo „až na dřeň“ – něco, co ji bytostně zasáhlo.

Ano, jsou to zpravidla krajní prožitky, co způsobí, že změníme názor.

Přemýšlel jsem o své činnosti. Každý týden píšu články. A píšu je s nadějí, že někdo změní názor. Není ta naděje falešná?

Domnívám se, že nikoli. Ono to nefunguje tak, že si někdo přečte Danův článek a řekne si: „Aha. Tak ono je to takhle. Tak to musím změnit svůj názor.“ Psal jsem, že Christine svůj názor změnila, když se jí něco bytostně dotklo. A čtenáři mých článků žijí své životy, a každý z nás se čas od času dostane do situace, která nás přiměje k radikální změně názorů – a my pak začneme uvažovat o tom, jaký pohled na svět by nám dával větší smysl než to, čemu jsme věřili doposud. A teď se na chvíli vrátím k evangeliu. Žiji s Pánem Ježíšem už pětačtyřicet let a dává mi to smysl stále více. Snažím se to nějak vyjádřit a je to takové to „pouštění chleba po vodě“. Čas od času – není to příliš často, mi někdo napíše, že svůj názor změnil. Pochopitelně to potěší.

Zmíním ještě jednou věc. Záleží mi nejen na tom, co sdělujeme, ale také na tom, jak to sdělujeme. Ano, je mi jasné, že mluví-li někdo uhlazeně, neznamená to ještě, že to není podvraťák. Někteří ničemové si dávají záležet na svém vystupování.

To ale neznamená, že by nám mělo být jedno, jak se vyjadřujeme my a jak se vyjadřují naši partneři v diskusích. Vadí mi rychlé a absolutní soudy. Zmíním jen jeden z mnoha takových projevů. Několik lidí mi v diskusi napsalo, že náš prezident Petr Pavel je „loutka“. Jiní lidé to napsali o bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná. Právě dva zmiňovaní politici prokázali, že jsou schopni a ochotni čelit velmi nepřátelskému prostředí. V řadě věcí s nimi nesouhlasím, ale nemám důvod pochybovat o tom, že jejich jednání a chování je jejich rozhodnutí – nikdo je jako loutku nevede. Jistě, všichni jsme nějak omezení, a nejvyšší představitelé jsou někdy omezenější ve svých možnostech, než si myslíme. To nám ale nedává právo k jejich dehonestaci.

Podobná dehonestace se uplatňuje při tvrzení, že daný politik (či žurnalista) je někým „placený“. Je-li někdo takto nespravedlivě osočen, nechce se mu dál diskutovat. Já to mám celkem snadné – občas mi někdo pošle nějakou podporu, ale ta není na nic vázána. Články píšu zásadně zdarma, čistě z přesvědčení. A na nedoložená obvinění nemusím odpovídat. Politik to má složitější – nemůže jen tak odejít od rozdělané práce, přestože by se mu po různých nařčeních chtělo se vším praštit.

Jiná věc ovšem je, pokud někdo skutečně tu „uplacenost“ rozkryje. To je vskutku záslužná činnost, ať už se jí věnuje třeba Libor Michálek nebo Kristýna D., na Slovensku to Ján Kuciak zaplatil životem.

Proto bychom měli být v těchto věcech velice obezřetní. Mluví-li někdo o našem prezidentovi jako o loutce, kladu si otázku (a tímto kladu otázku i jemu), co sám tento kritik vykonal, jak sám přispěl k pročištění atmosféry v naší zemi – atmosféry často naplněné jedovatostí. Dehonestování druhých k tomu rozhodně nepřispívá.

Možná se vám zdá, že bojuji s větrnými mlýny. Možná máte pravdu. Ale je to lepší než „jít s dobou“, zejména v této věci. Přeji hodně odvahy a moudrosti!

  1. července 2024

Vzdělání a biflování

Přiznávám se předem, že se pouštím do oblasti, v níž nejsem odborníkem. Chci psát o tom, co se naše děti učí ve školách. To je věc politická, a měla by zajímat každého rodiče.

Zdá se mi, že převládající konsensus pedagogů v celé západní civilizaci zní, že děti by se ve škole neměly biflovat informace (data, vzorečky, jména…), ale měly by se především učit si potřebné informace vyhledat a pak s informacemi pracovat. Proč se třeba v biologii učit, jak vypadá Krásnoočko zelené, Trepka velká nebo Volvox Globator (vidíte, už 62 let je část mé paměti blokována mnoha informacemi tohoto typu). Říká se, a do jisté míry právem, že děti se musely ve škole učit mnoha věcem, které v životě nikdy nebudou potřebovat.

Je na tom jistě něco pravdy a bylo patrně potřeba jisté korekce od biflování dat směrem k práci s daty. Nicméně občas se ve mně rozsvítí červené světýlko.

Vzpomínám si na své cesty do „kapitalistické“ ciziny v letech 1964-1967. V roce 1965 jsem strávil tři týdny v letní škole angličtiny pro zahraniční studenty. Hodně jsem si povídal se svými vrstevníky a navázal jsem řadu přátelství. Byl jsem tam trochu za exota – jediný student z „východního bloku“. Všiml jsem si, že jejich znalosti z historie a zeměpisu jsou velmi chabé. Nevím, jak v jiných oborech, o těch jsme se vesměs nebavili. Cítil jsem tehdy určitou nadřazenost, což jistě nebyla pěkná a správná reakce. Ale tito středoškoláci těžko na mapě Evropy hledali země, ze kterých jsme se tehdy sjeli. O tom, co bylo Rakousko-Uhersko, neměli vesměs potuchy. Obávám se, že od té doby se to moc nezměnilo. A jestli mají studenti znát ještě méně dat a jmen, pak nevím…

Červené světýlko se rozsvítilo znovu, když čeští novináři vymysleli jakýsi test, který předložili ministrům. Některé otázky tohoto testu byly záměrně nesmyslné. Jiné byly neproblematické – např. kdy byl upálen Jan Hus. Jeden ministr se v datování husitského hnutí netrefil  o tři století – nechci ho dehonestovat, a tak ho raději nebudu jmenovat.

Ano, vím, že tento ministr toto datum ke své práci nepotřebuje. Myslím ale, že každý ministr by měl mít určité vzdělání. Nedávno jsem slyšel vtipnou definici vzdělání: „Vzdělání je to, co vám zůstane, když zapomenete všechno, co jste se učili ve škole.“

Něco na tom je. Abych to přiblížil: Ve svých topičských letech jsem se věnoval studiu ruských dějin. Přečetl jsem např. sebrané spisy A. S. Chomjakova, I. V. Kirejevského, K. S. Aksakova a mnoho dalších knih. Jednotlivosti z těchto knih si nepamatuji téměř vůbec. Ale mám živé ponětí o tom, jak ruská společnost fungovala, kdo byli slavjanofilové a kdo zapadnici, jakou roli hrála pravoslavná církev apod. Před pár lety jsem dostal k překladu článek nějakého Bulhara s několika tituly před jménem a dalším za jménem. Tento muž se věnoval pojmu „sobornosť“, který byl pro Chomjakovovo myšlení klíčový. Nicméně autor článku celým souvislostem evidentně nerozuměl. Pochybuji, že Chomjakova skutečně četl, nebo že ho četl dostatečně. A tak napsal pár banalit, které patrně zveřejnil nějaký odborný časopis. Ale taková je v některých oborech zřejmě realita – ani moc dat, ale ani moc vzdělání.

Proto mě velmi potěšil a povzbudil rozhovor Jordana Petersona s Katherine Birbalsinghovou, která v Londýně založila Michaela Community School. Přišla s projektem, který jde naprosto proti proudu současných názorů. Je přesvědčená, že děti se cítí mnohem lépe, panuje-li ve škole kázeň. Tvrdí, že rodiče by měli být rodiči svých dětí, nikoli jejich kamarádi. A že i učitelé se nemají snažit být kamarádi žáků, ale mají si být vědomi toho, že mají autoritu, kterou musí – arci láskyplně – uplatňovat.

A děti mohou zůstat dětmi, aby z nich vyrostli zdraví a vyrovnaní dospělí.

Paní Birbalsinghová musela překonat mnoho překážek, než se jí podařilo školu otevřít. Udělala si řadu nepřátel už svými názory. Nyní je ale realizuje. Vysloužila si označení „nejpřísnější ředitelky v Anglii“. Ve škole zahajují vyučování zpěvem God save the King, což je vlastně anglická hymna. Škola, kterou navštěvují převážně děti z nejrůznějších menšin, vede žáky k vlastenectví. Paní ředitelka odmítla zřídit ve škole kapli, protože by musela rovněž zřídit mešitu nebo sikhský chrám. Odmítá podávat v jídelně halal nebo košer pokrmy. Rodiče, kteří chtějí zapsat své děti na tuto školu, jsou s tím pochopitelně dopředu srozuměni. Ve škole není ani etnické, ani náboženské napětí; škola nemá problémy s násilím nebo drogami, které sužují mnoho škol nejen v Británii.

Co se týče výsledků, patří škola mezi pět nejlepších v Anglii. Žáci a rodiče jsou evidentně spokojeni.

Katherine Birbalsinghová rovněž zpochybňuje tezi, že učit se myslet je důležitější než mít znalosti. Dokáže to zargumentovat lépe než já.

Jistě nejde o to, vrátit se do nějakého hypotetického zlatého věku, kdy se děti neučily myslet a jen se biflovaly vzorečky či data. To se ostatně nedělo nikdy. Jde o věc míry, o zdravou vyváženost. Dosavadní vývoj dává zřejmě paní ředitelce za pravdu. Do její školy se nyní jezdí (či létají) dívat učitelé a další odborníci z celého světa. Když se lidé řídí zdravým rozumem a nikoli ideologiemi, bývá to inspirující.

Pokud vás onen zmíněný rozhovor zajímá, snadno si ho vygooglíte.

  1. června 2024

Přibývá volných radikálů

Nedávno jsme na přípravném výboru Modlitební konference řešili otázku, máme-li v přihlášce požadovat, aby dotyčný uvedl, z jakého je společenství. Myslím, že mezi námi celkem panuje shoda v tom, že křesťan společenství potřebuje, nicméně řada lidí dává přednost domácí skupince před účastí na nedělním (případně sobotním) shromáždění a formálním členství v nějaké denominaci.

Není pochyb o tom, že prožívání našeho křesťanství se v posledních čtyřiceti letech hodně proměnilo. Tato proměna se výrazně urychlila v posledních pěti letech, a to díky jedné neutrální a jedné negativní okolnosti. Tou neutrální okolností míním rozvoj technologie, který umožnil virtuální setkávání přes Zoom nebo podobné platformy. Ostatně i porady o „naší“ modlitební konferenci se odehrávají na této platformě, byť konference sama bude setkáním „naživo“. Tou negativní okolností míním Covid a jeho lockdowny, který řadu sborů a skupin přiměl k setkávání přes Zoom. Zvláště velké sbory lockdown přinutil k významným proměnám. Současně se ještě zintenzivnilo vyhledávání kázání a vyučování na internetu, zejména na YouTube. Když pak covidová vlna skončila, některé sbory se už ke klasickým bohoslužbám nevrátily, jiné se k nim sice vrátily, ale někteří lidé už na ně nechodí. Jsou ale i velice úspěšné sbory, které obojí možnost kombinují, a tak se scházejí na klasických bohoslužbách, které ovšem on-line přenášejí do éteru, a někdy prý mají i třikrát tolik posluchačů, než měly před covidem.

Myslím, že tyto proměny křesťanského života dají sociologům a statistikům ještě zabrat. Kdesi jsem četl, že ve Spojených státech se minimálně dvacet milionů křesťanů schází na domácí skupince každý týden a dalších dvacet milionů alespoň jednou za měsíc. Účast na „klasických“ bohoslužbách sice výrazně klesá, pokud je ale vykompenzována domácími skupinkami, nemusí být situace až tak tragická. (Ano, vím, že z hlediska duchovní moci není počet až tak důležitý. Jednota bratrská a později na ni navazující Moravian Church nikdy nevynikala počtem, a ani se o to nesnažila, a přece byl její duchovní – a rovněž kulturní – vliv impozantní.)

Nemá cenu stavět se do cesty technologickému vývoji. Virtuální konference a různé „webináře“ už tu s námi zůstanou. V něčem je internet jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Porada po Zoomu je užitečná věc, ale to, čemu se v Písmu říká obecenství (řecky koinónia), setkávání po Zoomu nahradit nemůže. Znám několik křesťanů, kteří sice každý týden navštíví nějakou internetovou bohoslužbu, ale skutečné společenství s nikým nemají. A co je ještě vážnější, ono jim ani nechybí.  Tedy… oni si to myslí.

Takové křesťanství je ovšem čistě konzumní. Posluchači ovšem něco dává, ale posluchač církvi nedává nic. Jistě, může přes QR kód přispět do sbírky, ale nikoho nepotěší třeba slovem moudrosti nebo proroctvím. Nikomu nenabídne modlitbu. Moc se nedozví o tom, s čím druzí křesťané bojují, v čem vítězí a v čem prohrávají.

Nedávno jsem v jednom článku napsal, že když se Božímu nepříteli podaří vytáhnout někoho z církve, snáze ho pak vytáhne i z manželství. Platí to i naopak, vytáhne-li někoho z manželství, snáze ho vytáhne i z církve. A pokud člověk už jednou ze sboru odejde, může se stát, že čím déle žije bez církve, tím více se mu zdá, že to v tom sboru bylo opravdu strašné (není tomu tak vždycky, ale lze říci, že se to děje často). Vzpomínám na dnes již profláknutá slova amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, nepřemýšlej o tom, co může vlast udělat pro tebe, přemýšlej o tom, co ty můžeš udělat pro vlast. Jako „volný radikál“ toho pro církev mnoho neuděláš. Pokud do žádného sboru nechodíš, nemůžeš ani přispět k jeho nápravě. Takových „volných radikálů“ je v našich krajích celá řada. Kdyby se zapojili do církve, mohli by dohromady dát menší sbor – nebo dokonce sbor střední velikosti.

Můžeš se sám zamyslet nad tím, jak společenství vlastní vnímáš. Jako Boží nástroj, jímž bude Bůh naplňovat tvé potřeby? Nebo jako místo, kde se společně s ostatním učíš milovat?

Netvrdím, že nikdy nenastane situace, kdy je správné ze sboru (nebo z manželství) odejít. Fyzické napadání v rámci manželství nebo hlásání bludů ve sboru není třeba tolerovat. Nicméně zdá se mi, že rodiny a sbory se mnohdy rozpadají z podnětů mnohem méně závažných. Mnohdy chybí ochota o vztahy zápasit. Bez této ochoty se ale nezlepší ani manželství, ani společenství sboru. Člověk může být pravověrným křesťanem, a přitom zcela minout, oč v zápase o vztahy jde a proč je tento zápas důležitý. „Volní radikálové“ mohou být hodně radikální, nebo třeba hodně konzervativní, nebo třeba hodně progresivní, ale nejsou pro církev přínosem a mnohdy žijí v sebeklamu. Z bezpečného povzdálí kritizují církev a neuvědomují si, že velký problém mají oni sami.

Rád to přirovnávám k učení se cizímu jazyku. Můžeme mít silnou motivaci a první tři lekce jsme nadšení. Postupně nám dochází, co jsme vlastně tušili už na začátku: Cesta k cíli bude dlouhá a nesnadná. A teď je přede mnou patnáctá lekce… Původní nadšení se vytrácí, cíl ale neztrácí na hodnotě. Vzdáme to? Pak jsme jen ztráceli čas. Nedorazíme do cíle. A jak si často připomínáme, řecké slovo pro hřích, hamartia, znamená minutí se cíle. Vyzývám volné radikály, aby svůj postoj přehodnotili. Přitom je mi jasné, že pokud tak učiní, přidělají církvi problémy, protože se vrátí – nebo nově zapojí – i se svou kritičností. Jenže problémy jsou od toho, aby se řešily, a ne abychom před nimi utíkali. V církvi nejsem proto, aby vyřešila mé problémy. Jsem v ní proto, abych se naučil milovat.

  1. června 2024

Znovu o nedůvěře

O nedůvěře jsem psal v únoru, tedy poměrně nedávno. Nedá mi to a musím se k touto tématu vrátit.

Určitá míra nedůvěry tady byla vždy, nejde tedy o nic nového. Zarážející ale je její rozsah. Hodně k tomu přispěl covid. Patřil jsem k těm, kteří podporovali vládní opatření. Měl jsem zato,  že nedůvěra není dána nějakým objektivním poznáním, ale že odmítání očkování proti covidu je pouze vyhřeznutím oné nedůvěry, která se v posledních letech stále šíří. Hovořil jsem s některými lékaři a ti měli na věc podobný názor jako já.

U nás zaznívající hlasy odmítající proticovidová opatření mi připadaly značně nevěrohodné; poslouchal jsem ale řadu diskusí a názorů odjinud, zejména ze Spojeného království a Spojených států. Nemohl jsem přehlédnout, že proti kritikům proticovidových opatření je veden dosti nevybíravý boj. Mnohdy se jednalo o lidi, kteří byli do té doby považováni za odborníky; najednou se z nich stali nepřátelé společnosti. Dnes si myslím, že řada opatření, zejména lockdowny, měla dosti negativní vliv. Spěchalo se, a byly aplikovány vakcíny, které nebyly dostatečně otestované, což se zdůvodňovalo mimořádností situace a z ní vyplývající potřeby rychle jednat.

Problémy s covidem nezpůsobily obecnou nedůvěru – ta tu byla již dříve. Nicméně vydatně přispěly k jejímu prohloubení.

Nevím, zda jste si toho všimli také, ale po celém světě se šíří teorie placaté země. Poprvé jsem se s ní setkal asi před pěti lety. Tehdy jsem to považoval za totální bizár, kterému může věřit jen značně – řekněme neinformovaný – člověk (nechci použít žádný ošklivý výraz). Nyní se dovídám, že výskyt těchto názorů není omezen na Českou republiku. Bludu o placaté zemi se daří i v mnoha dalších zemích. I to, stejně jako sama nedůvěra, je duchovní věc.

Je tu ale ještě jedna, řekněme technologická – složka. Lidé nedůvěřující a nedůvěru šířící často mluví pejorativně o „mainstreamu“. Mainstreamová média nám prý lžou. Všímám si ale toho, že mainstream už není to co býval. Čtenářů hlavních deníků ubývá a lidé – zejména mladí – čerpají své informace z různých webů, od různých bloggerů a influencerů. Domnívám se, že tato skutečnost se nyní poprvé výrazným způsobem projevila ve volbách, konkrétně ve volbách do Evropského parlamentu. Influencer Filip Turek získal nejvíce preferenčních hlasů. Komentátoři to vesměs zdůvodňovali tím, že ho už dlouho sledovali desetitisíce či statisíce lidí na internetu. Ještě před pěti lety by bylo něco takového nemyslitelné.

Weby nejrůznějšího charakteru mají v součtu mnohem více sledujících než tzv. mainstream. Tedy ne že by neexistoval proud (stream) „oficiálních“ médií – mám na mysli zejména veřejnoprávní média (rozhlas a televizi) – ale už se nedá říci, že by tento „stream“ byl „main“, tedy hlavní. Totéž dle mého názoru platí o většině zemí z našeho kulturního okruhu. Ve srovnání se situací dejme tomu v šedesátých letech došlo k neuvěřitelné proměně. Vzpomínám si, jak jsem jako student hltal tehdejší Literární noviny. Stejně je hltali téměř všichni intelektuálové. Všichni jsme četli totéž a byli jsme formováni týmiž myšlenkami. A všichni jsme věděli, že proti Literárním novinám stojí skalními komunisty ovládaná Tvorba.

          Dnes je to všechno velmi roztříštěné. Na internetu si můžete najít celou škálu názorů. Za všechno mohou jezuiti, svobodní zednáři, Soros, Pentagon, Bilderbergská skupina, deep state, a samozřejmě, jak jinak, Izrael – všechno to najdete nějak zdůvodněné. Jde z toho strach, že?

Tento stav je velmi nepřátelský vůči zvěstování evangelia. Lidé nasáklí nedůvěrou vás budou podezírat ne z toho, že jim chcete přinést dobrou zprávu, ale z toho, že je chcete získat pro nějakou sektu. Případně že z vás budou chtít vytáhnout nějaké peníze. A bohužel, sekty skutečně existují, a některé skutečně tahají z lidí peníze. Mnozí lidé ale nedokážou mít nedůvěru ke své nedůvěře a nezamyslí se nad tím, zda se právě u vás setkali s něčím podobným. Pokud u vás nic takového neshledají, možná z toho neusoudí, že je opravdu nechcete podvést, ale řeknou si, že jste ve svých snahách obzvlášť fikaní.

Přitom jsou dvě instituce, které jsou velmi důležité, nemáme-li obecné nedůvěře podlehnout. Jsou to rodina a církev. To, že někdo uvěří v Ježíše, neznamená, že se z této nedůvěry vymaní. Je mnoho lidí, kteří uvěří v Ježíše, ale nenajdou církev, protože církvi nevěří. Zrovna včera jsem s jedním takovým mluvil.

V naší početné rodině máme nejroztodivnější názory. Ani zde raději nebudu uvádět, pro koho kdo z nás hlasoval. Kdybychom tyto stranické šarvátky vnesli do našich rodinných vztahů, dávno by se naše rodina rozpadla. Přitom snad každý z nás prošel nějakým zajímavým vývojem. Myslím, že jsme toto rozhodnutí nenechat se rozdělit politickými názory nikdy na našich setkáních netématizovali. Ale, pokud to čtu dobře, všem nám záleží na našich vztazích více než na našich politických názorech.

Jistě, i naše rodina se ocitá často v obrovských tlacích od toho Zlého. A souvisí to i s našimi sbory. Všiml jsem si, že pokud se Nepříteli podaří někoho vytáhnout z rodiny, snáze ho vytáhne i z církve. A naopak: Pokud ho vytáhne z církve, snáze ho vytáhne i z rodiny.

Co radím? Mějme nedůvěru ke své nedůvěře. Jsou věci, kde si nějaký názor musíme utvořit a nějak se rozhodnout. Ale je i celá řada věcí, na které nemusíte mít vyhraněný názor. Buďme si vědomi své omezenosti – a nemám na mysli nedostatek inteligence, spíše nedostatek času – a mluvme především o věcech, kterým alespoň trochu rozumíme.

  1. června 2024

Zamyšlení nad střelci

Přemýšlím o třech z nich – o Andersu Breivikovi, který v roce 2011 v Norsku zabil 77 lidí na letním táboře mládežnické organizace Norské strany práce, o panu Juraji Cintulovi z Levic, který 15. května t. r. postřelil slovenského premiéra Roberta Fica, a o střelci z Filosofické fakulty, který loni 21. prosince zabil 14 lidí. Mají tyto tři události něco společného? Myslím, že mnoho ne, a pokusím se to vysvětlit.

Možná by bylo pro nás všechny pohodlnější, kdyby něco společného měli, třeba kdyby byli všichni pravičáci nebo naopak levičáci, kdyby měli všichni stejnou psychiatrickou anamnézu, nebo kdyby všichni tři byli nájemnými vrahy, kteří by svůj hrůzný čin vykonali za peníze, nebo něco podobného. Samozřejmě se po každé takové události vynoří otázka, zda střelbě šlo nějak předejít, zda policie selhala či neselhala.

Tyto otázky řešit nebudu, protože se domnívám, že i přes veškerá bezpečnostní opatření se může stát, že se nějakému vysoce inteligentnímu člověku podaří veškerá bezpečnostní opatření nějak obelstít. V roce 1986 byl zastřelen Olof Palme. Stalo se to v tehdy nebývale bezpečném Švédsku (s dnešním Švédskem se to nedá srovnávat). Prostě takové věci se stávají. Je nepochybně třeba udělat maximum, aby se neděly, a pokud se stanou, pečlivě rozebírat, kde byla v bezpečnostních opatřeních nějaká skulinka.

Problémem je, když se vládnoucí garnitura pokusí nějak využít dané nešťastné události a nějak na ní politicky vydělat. To prvoplánově nešlo v případě pražského střelce. Neměli jsme příležitost seznámit se s materiály, které by o střelcově motivaci vypovídaly – např. s jeho dopisem na rozloučenou. Policie tyto materiály tají, což jí nevyčítám, a patrně je zveřejní až v nějaké závěrečné zprávě. Pokud chtěla opozice této události využít, pak jen připomenutím, že šlo o selhání policie za Fialovy vlády. To je ovšem trochu málo a nezdá se mi, že kdyby vládl Babiš, bylo by vše nějak zásadně jinak.

Jaká byla světonázorová motivace pražského střelce tedy zajím nevíme. Nepochybně to byl vysoce inteligentní člověk, podobně jako Breivik. Pokud mají takoví lidé motivaci, seženou si zbraně i tam, kde je to velice těžké. (Stále si myslím, že zpřísňovat zákon o držení zbraní, beztak už dost přísný, kvůli takovým výjimečným lidem nemá smysl, ale to je teď vedlejší.) – Zdali byl pan Cintula podobně inteligentní jako drzí dva zmínění střelci, s jistotou nevím, ale na základě jeho projevů o tom silně pochybuji; nicméně nějaký úplně hloupý člověk to zřejmě nebyl.

Jedno ale měl pan Cintula s Breivikem zřejmě společné: Oba během svého života vícekrát změnili své názory, a to dosti radikálně. Možná to platilo i o pražském střelci, zatím to ale, jak jsem zmiňoval, nemůžeme vědět. Tak např. jsem o Breivikovi četl, že v mládí několikrát navštívil nějaké evangelikální shromáždění, což mě jako evangelikála zajímalo. Podle všeho ale nešlo o nic hlubšího, takže i nepřátelé evangelikálů usoudili, že toto krátké ochomýtnutí se zřejmě nepůjde nějak využít. Přitom málokoho napadlo, jak je ironické, že ona norská mládežnická organizace vehementně podporuje Palestince, kteří Židům dělají právě to, co Breivik udělal jim.

Pachatelé takových činů zpravidla dosahují opaku toho, oč jim šlo. Muslimové mluví o Breivikovi jako o „norském křesťanovi“, a my, skuteční křesťané, s tím moc nenaděláme. Ovšem liberálové mohou tvrdit, že nejen muslimové, ale i křesťané se  dopouštějí masových vražd, byť nad Breivikovým činem žádní „křesťané“ nejásali, na rozdíl od jásotu v muslimském světě, když se někomu podaří třeba narazit uneseným letadlem do Dvojčat. Nebo umučit  otce před očima dětí.

Vraždění premiérů, prezidentů, poslanců, novinářů, a ostatně kohokoli dalšího, je naprosto nepřijatelné. Ale stejně nepřijatelné by mělo být svádění takového činu na opozici. V tom – bohužel – slovenská vládní garnitura naprosto selhala, a dělám si teď o Slovensko opravdu velké starosti. Pokud chtěl pan Cintula vládě ublížit, dosáhl pravého opaku. Slovenský poslanec Ľuboš Blaha, místopředseda slovenské Národní rady a místopředseda strany Směr, a Andrej Danko, předseda koaliční Slovenské národní strany, dvacet minut po činu obvinili z atentátu opozici. Bylo to dříve, než mohlo být o motivech střelce cokoli známo. Opozice prý vyvolala ve společnosti hlubokou nenávist. Poslouchal jsem emotivní slova poslance Blahy a předsedy Danka a přemýšlel jsem, jak lze tón i obsah jejich vyjádření charakterizovat jinak než jako nenávistné. Napadlo mne slovo rozhořčení, což je něco, co nemusí být nutně nenávistné. Nicméně obvinění opozice z toho, co udělal pan Cintula, je evidentně nesmyslné a k nějakému smíření, o které se v určitém momentě pokusili současná prezidentka Zuzana Čaputová a budoucí prezident Peter Pellegrini, nakonec pro nesmiřitelný postoj pana Danka nedošlo. A tak ti, kdo vedli své příznivce k tomu, aby na prezidentku křičeli, že je americká ku..a, nadále obviňují z oné atmosféry opozici. Bohužel tak činí i premiér Fico ve svém prvním projevu po atentátu.

Jsem přesvědčen, že pokud dojde k pokusu o atentát, musí být politici zdrženliví a nesmí nikoho neobviňovat, dokud nemají nějaké relevantní důkazy. Na tom se to láme: Jde jim skutečně o dobro státu a národa, nebo jen o politické body a tudíž o osobní moc? V tom současná slovenská garnitura naprosto selhala, ať už v následujících týdnech vyšetřování ukáže to či ono.

Jak jsem napsal, pachatelé atentátu zpravidla dosáhnou pravého opaku toho, co chtějí. Prostě tudy cesta k jakémukoli ozdravění nevede. Stoprocentně těmto činům předejít nelze, ale můžeme se modlit a nabízet přátelství. Atmosféru změnit nemůžeme – to by muselo nastat probuzení. Zlepšit ji ale můžeme – nebo bychom se o to měli alespoň snažit.

  1. června 2024

Manuál pro poslední časy

  Svět stíhá jedna pohroma za druhou. Celosvětová finanční krize, pandemie covidu, války na Ukrajině, v Gaze. Málokdy byl svět tak blízko nukleární katastrofě jako nyní. To, co bylo právě vyjmenováno, jsou vnější věci. Stíhají nás ale i pohromy jiného druhu. V Americe loni zemřely desetitisíce lidí na předávkování drogami. Sebevražednost dospívajících, zejména dívek, se prudce zvýšila. V České republice výrazně stoupl počet lidí trpících nějakou psychickou poruchou. Přitom se katastrofálně nedostává psychiatrů a ani pediatrů nemáme tolik, kolik by bylo zapotřebí…

Říká se, že naše společnost je rozdělená. Ostatně, nejenom naše. Platí to zejména o Spojených státech, ale i o Velké Británii a jiných zemích. Problém není v tom, že lidé mají odlišné politické názory. Závažnější je, že lidé dvou protichůdných názorů spolu přestávají mluvit. Ilustrací tohoto stavu je nedávno zjištěná skutečnost, že ve Spojených státech si 95 procent demokratů nebo republikánů bere partnera téhož politického smýšlení. Snad nikdy nehrála politická orientace tak důležitou roli v mezilidských vztazích jako nyní. Zatímco před 150 lety se považovalo za problematické, bral-li si evangelík katoličku nebo katolík evangeličku, dnes se stává problémem, bere-li si konzervativec pokrokářku nebo naopak (pokud se takové sňatky vůbec vyskytují).

K tomu se přidávají problémy s rozvojem technologií a umělou inteligencí. Totalitní režimy mají k dispozici možnosti dříve nevídané. V Číně bylo sledování lidí dovedeno k naprosté dokonalosti. Stát ví, s kým se stýkáte, a pokud je to s „nevhodnými“ lidmi, jakýsi algoritmus vám sníží „sociální kredit“. Ten rozhoduje mimo jiné o tom, zda budete smět cestovat. Může vás nejrůznějšími způsoby omezit – nebo vám naopak dopřát něco navíc, pokud jste povolní a „nezlobíte“. Obávám se, že tento vývoj může vést k tomu, že to, co bylo lidskou společností, se stane něčím, jako je mraveniště nebo úl, kde se bude jednotlivec smět pohybovat jen po předem daných drahách a plnit specifické úkoly. Kontrola myšlení bude dokonalá.

Technologie přitom umožňují výrobu textů a obrázků, které vypadají věrohodně, ale ve skutečnosti jsou produktem umělé inteligence. Mohou vás svléknout do naha nebo k nepoznání napodobit váš hlas. Když chtěly za normalizace komunistické orgány zdiskreditovat slavnou českou zpěvačku, vyrobili fotomontáž, na které byla nahá. Jistě to oněm lidem dalo dost práce, ale přesto šlo celkem snadno odhalit, že nejde o skutečnou fotografii. Dnes již podobné podvody tak snadno odhalit nelze. Stírá se rozdíl mezi realitou a podvodem.

Moderní technologie rovněž zachycují vaši minulost. Pokud jste někdy před deseti lety plácli nějakou hloupost třeba na Facebooku, vaši nepřátelé to na vás dnes mohou vytáhnout. Může jít o něco, co bylo naprosto vytrženo z kontextu. Jediným účelem takového počínání je společensky vás znemožnit.

Žijeme v době paradoxů. Co se týče životní úrovně, nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes. Tuším, že to bylo v roce 2022, kdy bylo na světě poprvé v dějinách více lidí obézních než lidí hladovějících. A pokud je dnes někde hlad, pak je to bez výjimky vždy problém politický nebo vojenský. Problémem není to, že by potravin bylo celosvětově málo. Pouze jsou místa jako např. Jižní Súdán, kam se nedostanou, protože tomu někdo brání.

 

Nedůvěra a nevděčnost

Tyto řádky píšu na jaře 2024. Podle průzkumů veřejného mínění je důvěra vládě na velmi nízké úrovni – mezi deseti a dvaceti procenty. Nadávat na vládu bylo v Česku populární vždy, ne až poslední dobou. Lidem se zdá, že vláda dělá všechno špatně, vyčítá se jí, že nekomunikuje nebo komunikuje špatně, opozice na vládu útočí, jistě někdy oprávněně, ale mnohdy naopak zcela nesmyslně. Za rok a půl budou nové volby do Poslanecké sněmovny. Opozice patrně vyhraje, a jak je u nás obvyklé, mnohá opatření předchozí vlády zruší, a to jaksi z principu. Mnohé problémy ale zdědí, a nepovažuji za pravděpodobné, že si povede lépe než vláda současná. Nu, třeba nás překvapí.

Atmosféra je prostoupena pocitem, že všechno je špatně.

Zkuste se ale někoho, jehož slyšíte nadávat na vládu, zeptat, co konkrétně vláda udělala jemu, v čem se mu daří hůře než před jejím nástupem. Možná něco řekne, ale pak bude nasnadě otázka: A může za toto skutečně vláda?

Jednou z námitek je, že vláda jde příliš na ruku „Bruselu“. K roli Evropské unie se ještě dostanu.

Nyní vznesu vážné obvinění: Jsme nesmírně nevděční. U nás ve střední Evropě, ale i v celé té civilizaci, které říkáme „Západ“. Nikdy se nám jako lidstvu nedařilo tak dobře jako v tomto století. Po pádu komunismu se naše možnosti nebývale rozšířily, ať už jde o podnikání, studium, nebo cestování.

V létě 1989 jsme s manželkou cestovali do Anglie. Potřeboval jsem tehdy jak německé a francouzské, tak i belgické tranzitní vízum. Musel jsem vystát několikahodinovou frontu – trvalo to déle než pak samotný průjezd Belgií. Dnes moje děti při cestě přes hranice ani nezpomalí.

 

Mír a (ne)spokojenost národů

EU, respektive Západ, má mnoho nedostatků, vad a nectností, kterými se rovněž budu zabývat, protože některé z nich považuji za fatální. Nicméně, národy či státy Západu proti sobě téměř osmdesát let nebojují. Tak dlouhé období míru Evropa nikdy dříve nezažila. (Mluvit o tom, co by bylo, kdyby…, je vždy ošemetné. Přesto si dovolím vyslovit dohad: Kdyby nebylo NATO, možná bychom ještě před koncem minulého století zažili dvě řecko-turecké války.) Zavilí odpůrci EU, případně Severoatlantické aliance, budou tvrdit, že za to „nemůže“ Evropa. Mám ale silné obavy, že vývoj reality by je mohl vyvést z omylu. Copak si myslíte, že Maďarsko by se pak spokojilo s hranicemi stanovenými Trianonem? Nebo že by třeba Španělé byli ochotni bránit Polsko? Pokud se Evropa rozpadne, všichni staří démoni ožijí. V těchto měsících už se probudil démon antisemitismu.

Jako Evropané zakoušíme nebývalou prosperitu. Soudní řízení trvají dlouho, ale v úhrnu jsou patrně spravedlivější než kdy dříve. (Uvědomuji si, že toto se těžko měří, ale jsem přesvědčen, že soudy rozhodně nejsou méně spravedlivé.) Zdravotnictví dokáže divy a je obecně dostupné.

Nespokojenost, kterou u nás můžeme pozorovat, není ve světě nic výjimečného. Podle průzkumů hodnocení kvality života (Country Rankings by Life Evaluations) jsou Češi se svým životem spokojenější než Britové, Američané nebo Němci. Z národů bývalého Sovětského bloku jsme nejspokojenější. Žebříčku vévodí Finsko, Dánsko a Island, následovány Izraelem na čtvrté příčce (jde o údaje z roku 2023). Tuto skutečnost mi ovšem trochu zkomplikovala jiná statistika, totiž údaje o užívání psychofarmak: Právě těch se v severských státech spolyká nejvíc – násobně víc než u nás (Češi drží 18. příčku). Zajímavé jsou ovšem trendy. Zatímco střední Evropa mírně stoupá, Spojené státy a Německo klesají. Nesouvisí to s imigrací?

 

Evropská ztráta nadějí

Lidé ve středověké Evropě měli těžký život. Existence na tomto světě byla velmi nejistá. Církev poskytovala lidem určitou naději – naději života věčného, ve kterém nebude strádání a nespravedlnost. Proto mnozí lidé chápali tento časný život jako přípravu na život věčný. Ano, znám námitku ateistů, že církev udržovala lid ve víře v život po smrti, aby je mohla lépe ovládat. Tato námitka je do určité míry oprávněná. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že ta víra je v podstatě správná. Ano, i já chápu pobyt na tomto světě jako přípravu na věčnost. V každém případě platí, že tito lidé žili v bídě, ale měli naději.

Když během 18. až 20. století došlo k sekularizaci, lidé do značné míry opustili víru v život věčný (a s ním i ve věčné zatracení), marxismus a další hnutí jim ale poskytovaly jinou naději: Naději na spravedlivou a beztřídní společnost. Dnes už víme, že to byla naděje falešná a že snahy o vybudování beztřídní společnosti vedly k nesmírnému krveprolití. K tomu dochází vždy, když se lidé pokoušejí zbudovat ráj na zemi vlastními silami, ať už jde o ráj v náboženském pojetí (vzpomeňme na Kalvínovu Ženevu nebo Savonarolovu Florencii), nebo v pojetí sekulárním (komunismus, nacismus).

V druhé polovině minulého století se naděje začala vytrácet – jak naděje křesťanská, tak naděje sekulární. Církve vesměs přestaly učit o věčném životě a o věčném zatracení a komunistické ideologii už nevěřil ani prostý lid, natož komunistické elity.

Zatímco naděje slábly, objevily se hrozby, a to zejména environmentální.

Domnívám se, že žít bez jakékoli naděje je mnohem těžší, než se může zdát. A netuším, jak by se vliv ztráty naděje na život dal měřit. Připadá mi jako velký paradox, že právě v této době, kdy zakoušíme technologickou revoluci a otevírají se nám nové možnosti, dospívá generace, která na rozdíl od těch předchozích nemá naději, že se bude mít lépe.

Uvědomuji si, že vše, co jsem zatím napsal, píšu z hlediska západní civilizace. Číňané, Rusové, hinduisté nebo muslimové se dívají na svět z odlišné perspektivy. My se můžeme, ba musíme snažit tyto jiné pohledy pochopit, avšak i při upřímné snaze se nám je daří pochopit jen částečně.

 

Pochybnosti

Západní civilizace o sobě pochybovala vždy. Slavná (a vlivná) kniha Oswalda Spenglera „Úpadek západu“ vyšla v roce 1918. Nebyla to první kniha na toto téma a následovaly po ní další od různých autorů. Toto zpochybňování sebe sama je dvousečné. Na jedné straně je to síla této civilizace.

Je to podobné jako s jednotlivci: Člověk, který sám o sobě nepochybuje, může sice machrovat a být hodně hlasitý, ale ve skutečnosti je to ubožák, který může snadno sednout na lep nějaké ideologii.

Na druhé straně může být toto pochybování smrtící, ať už jde o jednotlivce, nebo o celou civilizaci. Pokud jsem veskrze špatný a nemám žádná obdarování, prožiji život – pokud si nehodím mašli – v apatickém zoufalství. Společnost, která je přesvědčena o své prohnilosti, asi nevygeneruje statečné lidi ochotné bránit svou vlast. Ostatně proč bránit něco, co je skrz naskrz zkažené?

Lidé z obou stran spektra – progresivisté i konzervativci – mají s Evropou (s „Bruselem“) vážný problém. Krajní progresivisté by rádi zrušili národy i hranice. Projevem krajního progresivismu byla třeba jejich výzva v době konání mistrovství světa ve fotbale v Německu v roce 2022, aby se vítězství neoslavovalo pomocí německých vlajek, protože je to projev nacionalismu. Dokonce tvrdili, že vlastenectví není nic jiného než nacionalismus, a ten je nepatřičný.

Na druhé straně jsou konzervativci, kterým vadí, že se „Brusel“ odmítá přihlásit k judeo-křesťanským kořenům. Schvalování sňatků osob stejného pohlaví, potratů nebo eutanazie považují za neblahý vývoj. První tábor by rád prohloubil evropskou integraci, druhý chce zachovat suverenitu členských států. Pro jedny je Brusel málo pokrokový, pro druhé je příčinou všeho zla.

 

Moje křesťanská perspektiva

Tento titulek by mohl někoho pohoršit. Proč je v něm ono slůvko „moje“? Z dobrého důvodu: Mnozí křesťané se dívají na svět ze zcela jiné perspektivy. Uvědomuji si, že se mohu mýlit, a nechci své vidění věcí vnucovat jiným křesťanům.

Předně musím konstatovat, že církve (mám na mysli zejména jednotlivé denominace, ale týká se to i jednotlivých sborů či farností) jsou rozděleny podobně jako zbytek světa. V církvi je určitá hlasitá menšina a mlčící, poněkud dezorientovaná většina. Církve nenašly společnou řeč a společné stanovisko ke společenským otázkám, jako je „manželství pro všechny“, nebo k politickým otázkám, jako je postoj k ruské agresi na Ukrajině (někteří křesťané budou tvrdit, že vlastně o žádnou ruskou agresi nejde). Podobně rozdělení jsou křesťané i v postoji k otázkám migrace, klimatické změny nebo evropské integrace.

Nebudu podrobně vysvětlovat nebo obhajovat svá stanoviska k těmto otázkám. Pochopitelně mám na řadu otázek vyhraněné názory, ale na tomto místě nejde o polemiku s lidmi, kteří mají názory odlišné.

Pokud někdo otevře nějaké z uvedených kontroverzních témat, vyjádří část křesťanů svou nevoli, že se takovými věcmi vůbec zabýváme. Pro některé křesťany jde o nerespektování toho, že svět ve zlém leží, že brzy nastane soud a že jde o zbytečnou ztrátu času a energie. Někteří křesťané považují zabývání se „kulturními válkami“ za vyloženě hříšné. Na opačném konci spektra jsou ti, pro které není problém v takových otázkách, jako je homosexualita, transgenderová ideologie a podobné záležitosti, přejímat postoje tohoto světa.

Domnívám se, že církve se měly k těmto otázkám postavit mnohem zodpovědněji. To by znamenalo se těmito otázkami vážně zabývat a pokusit se je uchopit z biblického hlediska. To se příliš neděje, a tak tu máme na jedné straně vyhraněný fundamentalismus, někde ve středu třeba lavírování současného papeže a na druhé straně neslaná a nemastná prohlášení v podstatě přejímající stanoviska liberálního světa.

 

Co o konci světa říká Bible

Ti, kdo zastávají vyhraněný fundamentalismus, jsou vesměs přesvědčeni, že konec může přijít každou chvíli. Různé nové události si vykládají jako znamení konce časů. Často hledají v současných událostech spojitosti s různými místy v knize Zjevení.

Tyto postoje jim umožnuje nedostatek vzdělání. Z tohoto hlediska je zajímavé studovat nejen samotnou knihu Zjevení, ale rovněž to, jak jí rozuměli lidé v průběhu dějin. Pak by si nemohli nevšimnout, že lidé už mnohokrát očekávali konec, který se ale nedostavil, a společnost se po čase opět uklidnila. A rovněž by si museli připustit, že ve světě se mnohdy dály mnohem větší hrůzy než dnes. Tyto skutečnosti jsem se snažil reflektovat ve své knize „Ukážu ti, co se má stát“.

Považuji Bibli za Boží slovo a knihu Zjevení za inspirovanou Duchem svatým. Domnívám se ale, že přístup vyhraněného fundamentalismu, který hledá spojitost mezi místy z Písma a konkrétními událostmi dnešní doby, je zavádějící. Kniha Zjevení nám zřejmě nebyla dána proto, aby nám odpovídala na otázky, které nám někdy nedají spát. Podobně jako celá Bible je nám kniha Zjevení zdrojem života, nicméně počítejme s tím, že z ní porozumíme jen něčemu.

Nicméně zpět k otázce: Nastane brzy konec? Se sepsáním tohoto článku spěchám, protože jsem přesvědčen, že konec by skutečně mohl nastat ještě dříve, než ho dopíšu. Tvrdím tedy, že konec určitě nastane co nevidět? To v žádném případě. Nevím a beru vážně Ježíšova slova, že hodinu konce zná jedině Bůh Otec (Mk 13,32). Ale současně beru vážně všechna místa Písma, která nás vyzývají, abychom byli připraveni a bděli.

Nevíme ani, jaké povahy ten konec bude. Bude to celosvětová pandemie, které byl covid jen slabým odvarem? Nastane konec, protože se umělá inteligence utrhne ze řetězu? Vypukne třetí světová válka? Zahubí nás – poněkud pomaleji – nějaká klimatická katastrofa? Zničí nás nějaké zásahy do lidského genomu? Může to být cokoli z uvedeného, a dokonce i kombinace libovolného počtu uvedených možností. Nebo něco úplně jiného.

Nevíme, ale můžeme být připraveni. Ba co více: Měli bychom být připraveni. Ba co více: Musíme být připraveni.

 

Jak se připravit?

V čem spočívá příprava? Možná jste slyšeli o lidech, kteří promýšlejí, jaké katastrofy by mohly nastat, a pečlivě se připravují stavbou podzemních krytů naplněných zásobami jídla, vody, léků, baterií apod. V Americe vycházejí různé manuály, jak by taková příprava měla vypadat, nač by lidé neměli zapomenout atd. Tyto manuály se ani trochu nepodobají manuálu, který právě píšu. Lidé, kteří se takto připravují, nejsou hloupí. Nicméně neberou to za správný konec.

Máme-li být připraveni, je nezbytné, abychom si byli jisti, že máme věčný život, a tedy že i kdybychom zahynuli v prvních třech minutách nějaké celosvětové katastrofy, probudíme se v Božím království. Tuto naději lidé nevěřící nemají, a nemají ji ani mnozí, kteří se považují za křesťany.

Možná si řeknete: „Dobrá, v tomto smyslu jsem připraven. Přijal jsem Pána Ježíše, stal jsem se Božím dítětem a mám život věčný. Ale co dál?“

Naším úkolem není se někde v koutku třást strachy a doufat, že všechny bouře pominou a my se budeme moct vrátit ke klidnému a pohodlnému životu, jaký jsme vedli dříve. Bůh od nás rovněž neočekává, že budeme se složenýma rukama čekat na nevyhnutelný konec a radovat se, že nejsme jako nevěřící, kteří nemají skutečnou naději.

Můžeme – a měli bychom – v rozhovorech mluvit o tom, že konec skutečně může přijít.

Lidé, kteří nemají věčnou naději, mohou buď rezignovat, nebo naopak začít vyvíjet horečnatou mírovou nebo environmentální aktivitu. My si pochopitelně také přejeme mír, ale víme, že snahy ho dosáhnout lidskými silami často vedou k ještě většímu neštěstí, než je to, kterému se snaží zabránit.

Jediným řešením pro každého člověka je pokání. „Nebudete-li činit pokání, … všichni zahynete.“ (L 13) Musíme samozřejmě počítat s tím, že s takovým varováním tvrdě narazíme. Rozhodně nikomu neradím, aby při evangelizačních snahách začal od konce světa a posledního soudu. Pokud se nám nepodaří zapříst do smysluplného rozhovoru, o soudu bychom ani mluvit neměli. Pokud se nám navázat smysluplný hovor podaří, k soudu se patrně dostaneme zcela přirozeně.

 

Dělat to, co má smysl

Byl to tuším můj pradědeček, kazatel František Urbánek, který řekl, že pokud se do něčeho pustíme, měli bychom si položit otázku, zda to, oč chceme usilovat, by dávalo smysl, kdyby 1. zítra měl nastat konec světa a 2. kdyby tento svět měl trvat ještě sto let.

Na konec bychom neměli čekat s rukama složenýma v klín. Je celá řada věcí, v nichž bychom se měli angažovat. Mnohdy se můžeme připojit k nějaké sekulární aktivitě (angažovat se třeba v Člověku v tísni) nebo v některé z mnoha aktivit křesťanských (v Alianci pro rodinu, Hnutí Pro život, v Charitě, Diakonii nebo Armádě spásy). Nezapomínejme přitom, že naším hlavním úkolem je zvěstování evangelia. Je ale celá řada dalších aktivit, v nichž a skrze něž můžeme být solí země. Tento aktivní život samozřejmě nemůže odvrátit konec, nicméně my nevíme, kdy konec přijde, a proto „se chováme normálně“ a věnujeme se svému životu, svému poslání.

Již v Pavlově době byli křesťané, kteří byli přesvědčeni, že konec nastane co nevidět, a proto nemá smysl pokračovat v práci, kterou dosud vykonávali. Právě těm apoštol Pavel adresuje dobře známá slova „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2Te 3,10).

Proto se věnujme svému povolání a vše, co děláme, dělejme ve jménu Pána Ježíše. Pokud něco stojí za to, abychom to dělali, pak to dělejme dobře, s plným nasazením, „jako Pánu“ (Kol 3,23). Tento postoj není v žádném rozporu s očekáváním konce. Pokud žijeme řádně a pokud jdeme ve všem příkladem, vytváříme si skvělé podmínky pro zvěstování evangelia. Lajdáka nevěřící poslouchat nebudou, i kdyby jim o konci říkal samé správné věci.

 

Neplaším zbytečně?

Možná mi někdo vyčte, že zbytečně plaším. Když před sedmi lety kdosi vlivný vyslovil názor, že konec by mohl nastat roku 2017, zareagoval prý jeden snoubenecký pár tím, že zrušil svatbu. A v jednom sboru prý přerušili stavbu sborové budovy. Nedávno jsem slyšel, že někteří lidé uvažují, zda by nebylo lepší nemít děti, když nás čekají pohromy.

Patrně platí, že konci jsme blíže než kdykoli dříve, a až konec přijde, bude to pro mnoho lidí znamenat velké trápení. Nicméně brzkým koncem si nemohla být jista žádná předchozí generace a totéž platí i pro generace, které případně ještě přijdou. Připraveni musíme být zkrátka vždy, za všech okolností, tedy nejen tehdy, kdy vnější okolnosti ukazují, že tentokrát to vypadá opravdu vážně.

Přesto platí, co již bylo opakovaně řečeno: Buďte připraveni, ale chovejte se normálně. Týká se to i těch dětí, chystaných sňatků nebo staveb sborových domů, případně vlastního bydlení. Vím, že udržet toto napětí není jednoduché. Křesťané byli v průběhu dějin náchylní jak k takovému vyhlížení konce, že zanedbávali běžné každodenní věci, tak k pohodlnému zabydlení se v tomto světě, kdy na možný konec přestali myslet.

V rozhovorech s přáteli doporučuji povídat si raději o tom, co znamená být připraven, než o tom, kdy a jak bude postaven Třetí chrám nebo zda armáda bojující proti Izraeli bude mít opravdu dvě stě milionů vojáků. Mohu vás ujistit, že konec přijde, ale rovněž vás mohu ujistit, že bude s největší pravděpodobností vypadat úplně jinak, než jak si ho lidé dnes představují. A přece budete vědět, že Pán přichází. (Podobný „aha“ efekt jsem ve svém duchovním životě zakusil mnohokrát; proto si o konci konkrétní představy nedělám.)

Když Pán Ježíš nabádal své následovníky, aby se modlili, aby nemuseli utíkat v zimě (Mt 25,20), pak taková modlitba jistě měla smysl, a i my možná zakusíme uprostřed děsu nadpřirozenou Boží ochranu a úlevu. Proto se nebojte mít děti a stavět sborové budovy.

Možná budeme prožívat hrozné věci, ale pamatujte, že z hlediska věčnosti, která nás čeká, to bude „kratičký okamžik“.

„… a tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte“ (1Te 4,17–18). „… utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena“ (Ř 8,18).

 

Tento článek vyšel ve zkrácené verzi v červnovém čísle časopisu Život víry pod názvem Přijde již brzy konec?

 

 

 

 

Špatná terapie

Jelikož se snažím (ze zdravotních důvodů) ujít aspoň osm tisíc kroků denně, a jelikož mi syn opatřil kvalitní sluchátka, poslouchám na svých cestách spoustu velice zajímavých podcastů. Před dvěma lety jsem netušil, že je něco takového možné. Během brouzdání po podcastech jsem narazil na jméno Abigail Shrierové, která v roce 2020 vydala knihu Irreparable Damage (Nevratné poškození), ve které snesla doklady o tom, jak škodlivé je pro mladé lidi brát blokátory puberty. Ještě než začala aféra ohledně vydání českého překladu této knihy, jsem si objednal její další knihu, Bad Therapy, tedy Špatná terapie, s podtitulem Proč naše děti nedospívají.

Abigail Shrierová je publicistka, nikoli odbornice. Nicméně hlavní obsah její knihy tvoří rozhovory s odborníky, a rovněž s celou řadou rodičů.

Začíná příběhem z vlastní rodiny. Jeden z jejích synů se vrátil z letního tábora s bolestmi břicha. Když bolesti neustávaly, vzala syna na dětskou pohotovost. Lékař vyloučil zánět slepého střeva a řekl, že se nejedná o nic vážného. Když už paní Shrierová se svým synem odcházela, požádal ji lékař, aby se ještě stavila u zdravotního bratra. Ten matku požádal, aby jej nechala s jejím synem o samotě. Prý s ním vyplní dotazník týkající se duševního zdraví.

Později se paní Shrierová dověděla, co v tom dotazníku je:

Měl jsi v několika posledních týdnech chuť zemřít?

Měl jsi v několika posledních týdnech pocit, že vaší rodině by bylo lépe, kdybys zemřel?

Přemýšlel jsi v několika posledních týdnech o tom, jak by ses mohl zabít?

Zkoušel jsi ses někdy zabít? Pokud ano, jak? A kdy?

Přemýšlíš právě teď o tom, že se zabiješ? Pokud ano, popiš to.

Dotazník nevymyslel nikdo menší než Národní institut duševního zdraví.

Matka jde tedy se svým synem k lékaři kvůli bolestem břicha, a odchází se synem, kterého podobný dotazník může snadno zcela rozhodit.

Autorka píše, že velká část odborníků předpokládá, že každé dítě může být nějak traumatizováno (toto slovo se v poslední době používá velmi inflačně). Na amerických školách pracuje celá řada asistentů, kteří mají řešit duševní poruchy a nemoci. Existuje celá řada diagnóz, které byly ještě v minulé generaci zcela neznámé. Dnešní děti nejsou prakticky nikdy ponechány bez dozoru. Nejsou samy ani na dětském hřišti. Nemají šanci naučit se řešit si své problémy a konflikty samy. Proto vstupují do skutečného života naprosto nepřipraveny.

Autorka upozorňuje, že mnoho dětí končí na psychofarmakách. Upozorňuje rovněž na to, že normálně lékaři považují za úspěch, když mohou léčenému říci, že je uzdraven a že už se nemusí vidět. To ale neplatí o psychiatrech a výchovných poradcích. Jakmile se začnou nějakému dítěti věnovat, je to zpravidla na mnoho let, ne-li na celý život.

Autorka sama píše, že během svého života třikrát vyhledala psychoterapeuta. Třikrát se také rozhodla, že už psychoterapeutickou pomoc nepotřebuje a vztah zcela v klidu ukončila.. A nebylo to kvůli tomu, že by jí terapeut radil špatně. Prostě věděla, že je dospělá a sama je schopna posoudit, co jí pomáhá a co ne. Ovšem dítě v péči terapeuta je ve zcela jiném postavení. Zpravidla se neodváží říct „mně jsou Vaše otázky nepříjemné“ nebo něco podobného.

Velký problém je v tom, že rodiče si nevěří. V celé společnosti jakoby se usídlil názor, že rodiče výchově vlastně nerozumějí a že potřebují radu a pomoc expertů. Nicméně čím více spoléhají na experty, tím je duševní stav amerických dětí a mládeže horší. Mnozí dospívající se pak bojí jít na vysokou školu, nebo probírají se svým terapeutem otázky typu „jak si najít přátele“. Žádného totiž před tím neměly. Rodiče jim to svou výchovou neumožnili.

Ještě horší je, že tito experti se někdy staví mezi dítě a jeho rodiče. Někdy dítěti namluví, že příčinou jeho duševních problémů je špatná výchova, tedy že jsou to právě jejich rodiče, kdo mohou za to, že se necítí dobře a že nejsou v životě úspěšní. Jiní mladí dospělí naopak zůstávají bydlet u rodičů i dlouho poté, co měli dávno vyletět z hnízda.

Autorka rovněž upozorňuje na to, že psychologové, ale i učitelé, vedou děti a mladé lidi k tomu, aby neustále přemýšleli o tom, jak se právě cítí. V některých školách dokonce začínají den touto otázkou. Jak ale upozorňuje Jordan Peterson, zabývat se sám sebou je téměř totožné jako žít v depresích. (To mohu potvrdit i jako pastor: Kdo si neustále měří „duchovní teplotu“, zpravidla nemůže vybřednout ze svých problémů.)

U nás je velký nedostatek dětských psychiatrů, psychoterapeutů i výchovných poradců. Autorka nepopírá, že duševní nemoci skutečně existují a že v řadě případů je odborná pomoc nezbytná. Nicméně americký systém zcela atrofoval a jeho ovoce je dosti hrozné. Doufejme, že naše země nepůjde stejným směrem.

Tuto knihu jsem si objednal, aniž jsem tušil, jaký rozruch u nás vyvolá autorčina předchozí kniha. „Nedoporučení“ vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové-Laurenčíkové bylo sice skandální (co se má vláda co vyjadřovat k edičním plánům různých nakladatelství), ale aspoň udělalo autorce značnou reklamu. Knihu Bad Therapy, kterou letos vydalo v New Yorku nakladatelství Sentinel, si lze snadno objednat i u nás – s poštovným mě to vyšlo na nějakých 750 Kč za zhruba tři sta stran, z nichž několik desítek tvoří poznámky, doklady a odkazy včetně rozsáhlé bibliografie.

  1. května 2024

Eutanázie

Eutanázie, chápaná jako asistovaná sebevražda, začala být tématem společenského diskurzu v druhé polovině dvacátého století. Eutanázie je nyní legální v několika evropských státech, jako první ji uzákonilo Nizozemí v roce 1997, následovala Belgie v roce 2002, poté se přidaly další státy. U nás dosud legalizována není, a přiznám se, že doufám, že ani nebude. Podnětem k sepsání tohoto článku je reakce jednoho člověka, který se považuje za křesťana a který zalitoval, že u nás eutanázie dosud povolena není. Přiznám se, že mne to hluboce překvapilo.

Jelikož nucenou eutanázii praktikovala nacistické Německo, bylo toto téma po nějakou dobu po konci druhé světové války tabu. V poslední čtvrtině minulého století se vynořilo znovu, což dle mého názoru souvisí s dalšími civilizačními posuny, zejména s uzákoněním práva na potrat. Tyto posuny pokračovaly dál a vyvrcholily (zatím) v právu zvolit si pohlaví bez ohledu na biologickou danost.

Co je společným jmenovatelem těchto posunů? Je to přesvědčení člověka, že může o životě a smrti rozhodovat sám. Je sám svým pánem a může si dělat, co chce.

Následující odstavec bude vyznavačský: Jsem ctitel Hospodinův a život považuji za Boží dar. Jsem přesvědčen, že život jsme si sami nedali, a nemáme právo ho sami sobě a ani nikomu jinému brát. A jsem přesvědčen, že nerespektování této skutečnosti nakonec vede ke smrti celé civilizace. Právě to ve velkém prožíváme, ale protože je to opravdu velké a z hlediska jednoho lidského života velmi pomalé, tak nám to nedochází, přestože víme o nejrůznějších – a dosti hrozivých – statistikách.

Klesá počet lidí, kteří vstupují do manželství (nebo do nějakého alespoň trochu trvalejšího) vztahu. Mnozí lidé nechtějí mít děti, a někdy je nechtějí ani ti, kteří do manželství vstoupili. Stoupá počet neplodných, a to jak u mužů, tak u žen. Velké množství lidí se domnívá, že je lepší, když žena dělá kariéru, než když „je u plotny“ a má děti, o které se stará. Žádnému národu, v němž kleslo reprodukční číslo pod 2,1, což je magická hranice, pod kterou začíná dané společenství vymírat, se nepodařilo tento trend zvrátit, a to ani masivní podporou rodin s dětmi. Nám blízkým příkladem může být současné Maďarsko nebo Polsko. Stát může do jisté míry malého obratu dosáhnout, což u nás dokazuje fenomén tzv. Husákových dětí, které se narodily, protože stát drastickým zdaněním bezdětných přinutil obyvatele děti mít. Ale to jsou jen malé změny, které celý proces sice zpomalí, ale nezastaví. Tehdy stát po několika letech zjistil, že už není schopen ufinancovat dotace na dětské oblečení a podobné věci, a tyto komodity přes noc zdražily, někdy i na několikanásobek (např. u dětských botiček), a obyvatelstvo se vrátilo „k normálu“ a přestalo se množit.

Proč toto vše píšu? Předpokládám námitku, že eutanázie a potraty spolu nesouvisí. Tvrdím, že ano. Obojí je projevem neúcty k životu. K životu, který je úžasným tajemstvím a úžasným Božím darem.

Pro uzákonění eutanázie se uvádějí dva druhy argumentů. Jeden se týká domnělé svobody jednotlivého člověka. Zastánkyně potratů budou tvrdit: „Mé tělo patří mně, a já si s ním mohu dělat, co chci.“ Odpovídám: Opravdu? Mnohé ženy později tohoto kroku litují. Domnívám se, že to je ještě ta lepší reakce. Druhou možností je ztvrdnutí srdce. Ano, vím, že mnohé ženy budou své rozhodnutí pro potrat hájit a budou tvrdit, že u nich žádné následky nezanechal.

U eutanázie jde o podobný postoj: „Já sám si určím, kdy a jak svůj život ukončím.“ Tento druh argumentů je tedy založen na přesvědčení, že já sám rozhoduji o tom, co je dobré a co zlé, přinejmenším pro mne.

Pak je zde ale ještě další druh argumentů. Ten se týká stárnoucích a nemocných lidí, pro které by smrt byla vysvobozením.

Četl jsem pozoruhodnou knihu Scotta Pecka… V zásadě je proti eutanázii, nicméně připouští, že v určitých vzácných případech eutanázie hříchem není. Týká se lidí, kteří jsou smířeni jak s Bohem, tak s lidmi, a kteří trpí velkými bolestmi. Sám ale upozorňuje, že jde o vzácné případy – současná paliativní péče je na takové úrovni, že dokáže ve většině případů bolesti eliminovat.

V zemích, v nichž byla uzákoněna eutanázie, argumentovali její zastánci právě soucitem s trpícími. Jak to ale někdy bývá, nové zákony mají někdy nezamýšlené vedlejší účinky. (Pamětníci, vzpomínáte si, co předcházelo schválení zákona o exekucích? Stav, kdy se dlužníci smáli věřitelům do očí. Tehdy se volalo po přísném zákoně, který by podvodníkům zatnul tipec. Jenže to už skoro nikdo nepamatuje. Zákon zaúčinkoval zcela jinak, a proto máme nyní v exekucích statisíce chudáků. To není to, co jsme tehdy chtěli. A podobných případů bychom mohli uvést víc.)

Očekávalo se, že eutanázie bude řídkým, spíše výjimečným jevem. Nyní tímto způsobem odchází ze světa čtyři procenta Holanďanů. U Belgičanů jsou to „pouhá“ dvě procenta – Belgičané ovšem začali o pět let později. Že by ty tisíce Holanďanů skutečně chtěly umřít? Nebo se vytváří společenský tlak, aby s ní terminálně nemocní souhlasili? Nedovedu si představit, že by moje maminka o eutanázii žádala. A kdyby tak učinila, rozhodně bych jí to rozmlouval. Jaká bude společnost, v níž „pokvetou“ potraty a eutanázie? Jsem rád, že mi víra v Ježíše Krista poskytuje alternativní přístup k životu. Ten druhý, „liberální“ a „progresivistický“, už se projevuje. Jak? Prudkým nárůstem duševních nemocí, rozpadem rodin, neochotou mladých lidí bránit svou vlast. Mnozí mladí lidé jsou přesvědčeni, že jejich vlast nestojí za to, aby byla bráněna. Kromě toho jsou příliš pohodlní – raději se podvolí. Někteří Putinovi, jiní islámu. Ono sice neplatí, že „všechno souvisí se vším“, nicméně domnívám se, že souvislosti, které jsem naznačil, jsou reálné. Hodlám zůstat na straně života.

  1. května 2024

Podat ruku

Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.

Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.

Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.

Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.

Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.

Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.

Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.

Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.

Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.

Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.

Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.

Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno.  Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.

Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.

  1. května 2024

Prokrastinace s věčnými následky

Tento život, který žijeme, není generální zkouška. Jedeme rovnou naostro. Mnohdy bych si přál, aby to generální zkouška byla. Vyhnul bych se tolika nesprávným rozhodnutím! Spoustu slov bych vzal zpátky, kdybych dostal šanci! A tolik slov bych vyslovil, místo abych mlčel! Leč je psáno: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Heb 9,27). V člověku je ale velká touha, aby byla ještě nějaká další šance. Zopakuji zde počátek svých mnohých rozhovorů – nedávno jsem psal o celém takovém rozhovoru; dnes zmíním jen jeho počátek:

„Představte si, že dnes v noci zemřete. Kde se probudíte?“

Řada lidí odpoví, že po smrti nic není. Prostě se neprobudí. Ano, mnozí takto odpoví, ale myslím, že to není většina.

Pak je zde velká skupina lidí, kteří řeknou, že nevědí. Někdy vycítíte, že je jim tato otázka nepříjemná, že se o tom nechtějí bavit. V tom případě není dobré se vnucovat a je dobré se přimlouvat.

A pak jsou dvě další poměrně velké skupiny. Jednu tvoří katolíci. Ti zpravidla odpoví, že se probudí v očistci. Na to zareaguji slovy: „Sláva! Tak to jste spasený člověk! Čeká Vás věčnost s Pánem Ježíšem!“ To daného člověka zpravidla zarazí. Pokud je to nominální katolík, tak většinou na očistec věří, ale jistotu spasení nemá. Ví, že není dokonalý, a proto potřebuje očistec. Ale většinou neví, že podle katolického učení z očistce nikdy nevede cesta „do pekla“, ale jen „do nebe“.

Učení o očistci je jednou z nauk katolické církve, které nejprve zdomácnělo v lidové zbožnosti, ale oficiálně bylo přijato až někdy ve 13. století (pokud si dobře vzpomínám). Kdysi jsem tuto otázku studoval, ale už je to dávno.

Jedna věc je ovšem učení církve, druhá věc je, jakou roli představa očistce hraje v životě lidí. Zanedlouho se k tomu vrátím.

Druhou skupinou, patrně o něco větší, než je skupina katolíků, jsou lidé, kteří na zmíněnou otázku odpoví, že věří v reinkarnaci. Probudí se tedy jako někdo jiný, a ani to nemusí být člověk. Může to být zvíře a snad dokonce i rostlina. Myšlenka na reinkarnaci jim připadá vzrušující, ale mnozí z nich nevědí, že podle budhismu je na konci oněch převtělování nirvána, což znamená vyhasnutí, naprostá anihilace. (Jak je tomu v hinduismu, jsem nějak nestačil nastudovat, tak o tom nebudu psát.)

Má hlavní potíž s reinkarnací je, že si nepamatuji, čím nebo kým jsem byl v minulém životě, natož v těch životech předminulých. Nemohu se tedy poučit z chyb v minulých životech.

Katolické a budhistické učení mají tedy naprosto odlišná vyústění. Katolík půjde „do nebe“, s oním předstupněm v podobě očistce, budhistu čeká vyhasnutí, totální anihilace. Pro budhistu totiž život = utrpení. A vzhledem k faktu reinkarnace je i smrt nedostatečným řešením. Smrt je pouze přechodem z jednoho života do druhého; až nirvána, v níž člověk ukončil jakoukoli aktivitu, znamená definitivní vysvobození z těla a z existence vůbec.

I zde platí: Jedna věc je učení o reinkarnaci, druhá věc je, jakou roli představa reinkarnace hraje v životě lidí.

Katolické učení je ovšem mnohem radostnější a nadějnější než učení budhistické, ale dnes mi jde o něco jiného. Obojí, jak představa očistce, tak představa reinkarnace, psychologicky umožňuje lidem, aby neřešili otázku věčného života, jak o ní mluví Pán Ježíš Kristus. Jde tedy o jakousi duchovní prokrastinaci (toto cizí slovo označuje odkládání důležitých záležitostí na pozdější dobu).

Před touto prokrastinací chci varovat. Může mít fatální následky. V Ježíšově podobenství o bohatém farmáři Ježíš říká: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20).

Tak tedy: Jsi připraven? Nic naléhavějšího na práci nemáš…

Pán Ježíš říká: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života“ Jan 5,24).

Slyší… věří… má… To jsou záležitosti přítomnosti. Dnes slyší, dnes věří, dnes má… Všimněme si: Nikoli bude mít. Ale má.

Na soud nepřijde. To je záležitost budoucnosti. Možná zakouší soud už tady, ale nemusí se bát budoucnosti. Ani očistce, ani reinkarnace.

Již přešel ze smrti do života. Spasení najdeš v tomto životě, ne v nějakém příštím. To pro Tebe může být dobrá zpráva. Ano, ještě nejsi dokonalý. Ještě ses nezbavil všech svých špatných vlastností a sklonů. Ale spasen nejsi proto, že už jsi dosáhl svatosti, ale proto, že Pán Ježíš zemřel za tvé hříchy. Jde o to, abys slyšel a věřil. Když přijímáš Kristovu oběť, když činíš pokání a věříš, přecházíš ze smrti do života.

Je to příliš vážné na to, aby sis mohl dovolit prokrastinovat. Takové odklady mohou mít fatální následky. Jednou totiž bude i pro tebe platit slovo: „„Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ A ty nevíš, kdy. Já také ne. Ale přešel jsem ze smrti do života.

  1. dubna 2024