Co je dnes mainstream

Posted on by Dan Drápal

Dnes se už každé dítě učí anglicky, takže bych snad ani nemusel připomínat, že mainstream znamená hlavní proud. Možná to byl původně termín zeměpisný – nevím. Toto slovo ale dnes používají spíše žurnalisté, publicisté a politologové. Domnívám se ale, že toto slovo v posledních letech mění svůj význam, a to značnou rychlostí. Tato změna je z určitých důvodů nevyhnutelná – k tomu se brzy dostaneme. Pokusím se popsat několik významů, které tento výraz v současnosti nabyl.

Primární je rozdíl mezi všeobecně sdíleným míněním a míněním okrajovým. V diktaturách, kde nepanuje svoboda slova, je mainstream formován či přímo diktován vládou (pod vládou zde míním nejen kolegium ministrů, ale i vedení tiskových agentur, rozhlasu či televize apod). Tento mainstream je o to jasněji vymezen, oč je v daném státě svobody méně. Vedlejší proudy téměř neexistují, a proto rozdíl mezi tím, co je a co není mainstream, není předmětem nějakých úvah.

V zemích, kde panuje svoboda slova, slovo mainstream nemusí znamenat, že myšlenky a názory jsou určovány vládou. Čím více svobody, tím více „alternativních“ názorů. Zastánci těchto „vedlejších proudů“ (tedy ne-mainstreamu) se zpravidla proti mainstreamu vymezují, zdůrazňují, že oni sami mainstream nejsou, a v krajní poloze považují mainstream za něco, co slouží nějakému spiknutí. Ve své agresivnější podobě tvrdí, že provládní, tj. mainstreamoví, žurnalisté jsou „uplacení“, a někdy se je snaží dehonestovat zveřejňováním skutečných či vymyšlených negativních informací.

Když se národ či stát zbaví nesvobody a najednou je možné psát o věcech, o nichž se dříve psát nemohlo, označuje mainstream soubor názorů a pohledů, které převažují. Zatímco v diktatuře je mainstreamem vše, co posvětila nějaká strana a vláda, jak se říkalo za komunismu, nyní se mainstream utváří svobodně, respektive je do značné míry určen publicisty a žurnalisty. Mezi vládnoucími kruhy a žurnalisty může panovat shoda (byť spíše výjimečně), nebo větší či menší napětí. Co je v takové situaci mainstream? Ve svobodné zemi to není nikdy kompaktní celek; mainstream má v takové společnosti široký a rozmazaný okraj (zde to nemyslím pejorativně).

Moje maminka pracovala v letech 1968 až 1990 pro agenturu Associated Press, a po roce 1990 ještě několik let chodila na vládní a jiné tiskovky. Jelikož novinařině opravdu rozuměla, popisovala různé triky, jaké novináři používají. Popíšu jeden běžný: Tisková konference se týká určitého tématu, dejme tomu povodní v určité části republiky. Příslušný ministr odpovídá na otázky novinářů, všechno je celkem normální a skoro nezáživné. Když se tisková konference chýlí k závěru a lidé se začínají rozcházet, jeden novinář položí poslední otázku: Je pravda, že se premiér chystá odvolat určitého ministra? (Jde o jiného ministra než toho na tiskovce.) Ministr na tuto otázku není připraven, něco žbleptne, aniž si to promyslí, a druhý den se na první stránce novin objeví palcový titulek „ministr XY mlží ohledně aféry ministra YZ.“ Ministři XY a YZ byli do té doby kamarádi, ale teď už si nejsou zcela jistí. Proč o mně mluvil takhle? Jenže on možná takhle nemluvil – formulace jsou novinářovy. Ale člověk pak vypadá jako blbec, má-li vysvětlovat, že on by to takhle neřekl…

Nic naplat, tak to na světě chodí, a pokud nějaký politik začne tvrdit, že novináři jsou lháři, situaci jen zhorší. Ano, novináři mají právo klást nepříjemné otázky. Pokud by psali jen tak, aby politiky nepopudili, produkovali by články „bez chuti a bez zápachu“, a koho by tím posílili? Prozradím vám to: alternativní média.

To jsem popsal situaci země, v níž panuje svoboda slova, a v níž tedy lze rozlišit mainstream a alternativní média. V posledních deseti letech ale došlo – z hlediska budoucích historiků – ke změně téměř skokové.

Změna spočívá v tom, že díky sociálním sítím, u nás především díky YouTube a Facebooku, si může kdokoli vytvořit jednak vlastní webovou stránku, jednak svůj profil na sociálních sítích, na nichž publikuje své názory. A dále: V této souvislosti se objevilo zcela nové slovo influencer, případně influencerka. A protože máme svobodu slova, můžete publikovat téměř cokoli, vyjma takových krajností jako je otevřené nabádání k teroristickým činům.

Nutno ovšem poznamenat, že novotvarem (o něco starším, než je influencer) je tzv. hate speech, nenávistné mluvení. Za tzv. hejt se ovšem dá prohlásit téměř cokoli, a nadto chybí jakákoli nuance mezi normálním projevem a „hate speech“. Tam, kde jsou „hejty“ na sociálních sítích trestné, je se svobodou slova v podstatě konec.

Co se v této nové situaci stalo s mainstreamem?

Můžeme za „mainstream“ považovat názory a argumenty, které vláda či některé provládní instituce dávají „do placu“. V poslední době ale kombinovaná sledovanost alternativních (zde toto slovo nechápu nutně negativně) médií (televizních stanic, rozhlasových stanic, alternativních časopisů, ale především youtubových podcastů) vysoce převyšuje „mainstream“. Mainstream tedy už není „main“, tj. hlavní ve smyslu nejsledovanější.

Současný stav má jednu velkou výhodu a dvě velké nevýhody.

Výhodou je, že do publicistiky se může pustit v podstatě každý. Záleží na vůli a na umu. Záleží na nich víc než na financích.

První nevýhoda se týká fakticity. Klasická mainstreamová média měla dostatek financí, aby mohla do míst, kde se něco děje, vyslat „své lidi“, tj. reportéry. Alternativní média sice mohou mít nějaké „své lidi“ přímo na místě, ale rozhodně ne všude. Douglas Murray, jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších publicistů dnešní doby, tvrdí, že nepíše reportáže z míst, na kterých osobně nebyl. Jednoduše nepřejímá zprávy od druhých a kritizuje své kolegy, kteří píší o místech, které nikdy nenavštívili, a o lidech, které nikdy nekontaktovali. Neustále opakovaná námitka, že mainstreamová „média lžou“, poněkud ztrácí na přesvědčivosti. Alternativní média lžou taky. A pokud jde o nějaké „spiknutí“ či „uplacenost“, pak na tom také nejsou o nic lépe.

Druhou nevýhodou je, že současná technologická schopnost produkovat „fejky“ dosáhla neuvěřitelných rozměrů. Padělat lze téměř vše: nejen vizuály, ale i lidský hlas či nejrůznější dokumenty. Výsledkem je, že nemůžete věřit nikomu a ničemu.

Co si má člověk počít? Především si uvědomit, jaký je současný stav. Já ve svých článcích málokdy uvádím fakta. Jednak proto, že je nemohu dokázat, jednak proto, že nevím, zda je někdo nafejkoval. Mnohdy mlčím, čímž své přátele někdy matu, protože oni jsou o něčem skálopevně přesvědčeni, že „tohleto přece už ví každej“. Každej možná ano, ale já pořád ještě ne. S jistotou toho můžeme vědět vlastně mnohem méně, než jsme mohli vědět před nástupem internetu a sociálních sítí.

Za druhé: Snažím se zjistit, kdo je spolehlivý. Pro mne je to již zmíněný Douglas Murray, a abych jmenoval ještě alespoň jednoho dalšího, uvedu Konstantina Kisina.

Jsme v situaci podstatně složitější, než byla společnost před třiceti či padesáti lety. Nicméně přesto se dá smysluplně žít. Vrátím se k tomu v některém z dalších článků.

 

  1. října 2026

Modlitební řetěz

Posted on by Dan Drápal

Modlitební řetěz žije v KS Jeseník už hodně přes deset let. Samotné slovo řetěz je trochu zatížené, proto někdy používáme delší název „Jeden za dva, dva za jednoho“. Ten už také naznačuje, oč se jedná. Ty se modlíš za dva lidi, a dva lidi se modlí za tebe. A co je obsahem těchto modliteb? Jednoduše to, na čem se domluvíme. Já se ptám těch dvou, za které se modlím, za co se mám modlit, a jiní dva se zase ptají mne. Velkou výhodou je, když si navykneme být v každé své pozici aktivní. Jinak řečeno, když mi modlitebník sám nevolá, zač se má modlit, zavolám mu já sám a poprosím ho o modlitby.

​V září každého roku se modlitební řetěz obnovuje. Na nástěnce se objeví papír, na který se zapíše každý, kdo chce v modlitebním řetězu pokračovat nebo se do něj nově přihlásit. A pokud někdo v předchozím roce v řetězu zapojen byl, ale už nechce dále pokračovat, tak se jednoduše nezapíše.

​Jakmile uplyne lhůta, do které je možno se přihlásit, rozlosuje se nové složení řetězu. Když se za někoho rok modlíte, tak ho trochu poznáte. Dovíte se o jeho potřebách, a možná vám Bůh pro něj dá nějaké slovo. Třeba ale ne, a tak zůstane u přímluvné modlitby a/nebo žehnání.

​Každoroční obměna modlitebního řetězu je dle mého mínění důležitá. Kdybychom se za nějakého člověka modlili čtyři roky v řadě, už by se to pro nás mohlo snadno stát rutinou. Tyto řádky píšu právě v období, kdy se řetěz bude obnovovat. A už se moc těším na ty, které mi los přidělí. Přitom vztahy, které jsem navázal v právě končícím období, určitě okamžitě neodezní, ale budou přetrvávat, byť možná s menší intenzitou.

​Může se stát, že vám los přidělí někoho, s kým máte větší či menší problém. Pokud se za toho člověka budete přimlouvat, možná ho uvidíte v jiném světle. A možná ho dokonce začnete mít rádi.

​Pamatujme ale na to, že modlitební řetěz je příležitost, nikoli všelék. Záleží na každém účastníkovi, do jaké hloubky se odváží jít. Někdy zůstane u povrchních věcí typu „modli se za mě, ve středu dělám důležitou zkoušku“, jindy o věci závažnější typu „mám problémy s nevhodným mluvením“ nebo „mám sklon odkládat závažná rozhodnutí“.

​Považuji za skvělé, že mohu mým přímluvcům zavolat třeba když onemocním nebo když mi třeba někdo ukradne občanku a platební kartu.

​Může se stát, že pro člověka, za kterého se modlíme, dostaneme nějaké slovo od Pána. Buďme však opatrní. Jsou lidé, kteří mají sklon ne se hned začít modlit, ale začnou rovnou člověku, za kterého se mají modlit, dávat „nevyžádané dobré rady“, třeba jak lépe hospodařit nebo jak lépe vychovávat vlastní děti. Ne že by bylo zapovězeno o takových věcech mluvit, ale je to možné až tehdy, je-li zbudována důvěra. Když se modlíme za druhého, buďme skutečně rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jakub 1,18).

​Napsal jsem, že modlitební řetěz je užitečný, ale není to všelék. A patrně taky není stejně vhodný pro společenství různých velikostí. Pokud se nás na shromáždění setkává deset až patnáct, modlitební řetěz nám sice neuškodí, ale v tomto množství se i bez modlitebního řetězu celkem dobře známe. Pokud má sbor nějakých třicet až sedmdesát členů, může modlitební řetěz napomoci tomu, abychom se lépe poznali. I když nebudeme mít intenzivní vztah s každým, vztahy ve sboru tento typ modlitebního spojení téměř jistě posílí. Pokud má sbor sto a více členů, bude patrně třeba hledat jiné formy provázanosti. Nicméně takto velkých sborů je v naší zemi zatím poměrně málo, takže úvahy, zda je modlitební řetěz vhodný i pro hodně velký sbor, by byly z mé strany více méně akademické.

​Nuže, pokud jste tak ještě neučinili, zkuste to. Ale nejdřív se pomodlete, zda to je či není cesta i pro vás.​

12. září 2026

Chce to méně sarkasmu a více přesnosti

Posted on by Dan Drápal

Rád bych zareagoval na jednu reakci na můj článek:

„Jo jo, ta úžasná nadřazená křesťanská civilizace, co má na svědomí stovky milionů zabitých ve všech válkách, co kdy vedla. Ti úžasní Briti, Francouzi a Belgičané co ve svých koloniích nechali pochcípat další miliony lidí. Prostě über alles.

O. K., takový je svět i lidi, nedělám si iluze a nějak to i ‚chápu‘, ale netlapejme o nějaké mravní či duchovní nadřazenosti nad jinými. To je opravdu směšné.“ (Chyby jsem opravil a autorovi je nevyčítám; posty na FB nemusí být bez překlepů a gramaticky správné. Pouze se mi nepodařilo zjistit, co znamená „netlapejme“, ale myslím, že pro pochopení článku to není nezbytné.)

Ona reakce vystihuje to, co mi na současných pomluvách západní civilizace vadí. Nejprve se zastavím u tónu. Ten je zahořklý a sarkastický. Autorovi a mnoha dalším připadá „směšné“ napsat o naší civilizaci cokoli pozitivního. Nicméně onen zahořklý sarkasmus se pojí i s historickými… řekněme, nepřesnostmi.

Zajímavé je, že tento postoj doprovází značné přehánění. Na zemi žily miliardy lidí až od devatenáctého století. Války byly, pravda, kruté, ale stamiliony v nich padnout nemohly, protože jich tolik jednoduše nežilo.

Nicméně i když si počet obyvatel vykrátíme, nemá to vliv na relativní krutost válek. Domnívám se, že nejkrvavější bylo obrovské vraždění, kdy islám dobýval střední Asii a Indii. Takový Mahmúd z Ghazny byl v tomto ohledu patrně největší borec (uf, už nebudu sarkastický), ale o něm se v našich školách nikdy neučilo. Ve dvacátém století pak drží prvenství Mao Ce-tung, jehož režim má na svědomí přes padesát milionů lidí. Tedy vede Čína. Co se týče Evropy, pak nejvíce lidí zahynulo patrně vinou Josefa Vissarionoviče Stalina. Odhaduje se asi dvacet milionů obětí.

Pokud jde o ony kolonizátory, pak bych chtěl autora upozornit na to, že v naprosté většině zemí, které získaly nezávislost, bylo do tří let od získání nezávislosti mnohem více politických vězňů než v dobách kolonizátorů, a byli vězněni v daleko horších podmínkách.

Historické nepřesnosti a přehánění – to je jedna věc. Mnohem podstatnější je ale věc jiná: Kdo má zásluhu na tom, že se situace změnila? Učí se děti o Williamu Wilberforceovi, který po celá desetiletí usilovat o zrušení otroctví? Zajímá někoho, kde a proč vznikl Červený kříž? Strýček Google napoví: „Historie Červeného kříže začala v roce 1863 ve Švýcarsku díky úsilí Henriho Dunanta, který byl otřesen utrpením raněných v bitvě u Solferina.“ Učily se někdy naše děti o Přemyslu Pitterovi, který v roce 1945, hned po skončení války, založil sirotčinec, v němž vedle sebe žily děti české, německé i židovské?

Pokud budete v dějinách hledat lidi hodné následování, hodné nápodoby, najdete jich hodně. Ano, uznávám, že tyranů a bezskrupulózních lidí najdete ještě víc. Ale hledat je nemusíte. Můžeme se soustředit na to pozitivní. Je na co navazovat. A dle mého názoru je co bránit.

10. září 2026

Zavazující nadřazenost

Posted on by Dan Drápal

Chápu, že slovo „nadřazenost“ je poněkud výbušné. Může znamenat vytahování se nebo ubližování slabším. Já jsem tohoto slova použil pro morální nadřazenost naší civilizace nad civilizacemi jinými.

Rozumím pohoršení, které to u některých lidí vyvolalo. Přesto se tohoto slova nechci vzdát. Jistě platí, že jako lidé jsme si všichni před Bohem rovni. Naše civilizace stojí do určité míry na Bibli, a Bible nás nenechává na pochybách o tom, že před Bohem jsme na tom všichni stejně, ale ani o tom, že existují určité vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Pokud popřeme rovnost před Bohem, zbude nám tyranie, pokud popřeme hierarchickou strukturu, společnost přestane existovat. Pilot a letuška jsou si jakožto lidé před Bohem rovni. Nicméně v letadle rozhoduje kapitán. Kdyby rozhodovala letuška, letadlo nevzlétne.

Podobné je to ve sportu. V dané disciplíně musí být rovnost pro všechny. Ale ten, kdo je nejrychlejší a získá medaili, je v tu chvíli nadřazen ostatním závodníkům.

Chápu, že lidé zbystří, pokud je řeč o nadřazenosti morální. Pokud porovnáváme jednotlivce, třeba Čecha a Němce, nebo budhistu a hinduistu, pak nemáme problém říci, že určitý konkrétní Rus je morálnější než Ukrajinec nebo Baškir, a určitý muslim je milosrdnější než evangelikální křesťan nebo třeba pygmejský animista. Problém nastává, když mluvíme o morální nadřazenosti celých civilizací.

Přesto tak činím. Tvrdím, že islámská civilizace je méně hodnotná než západní. Uvedu tři základní nezpochybnitelné důvody:

Islám nelze opustit: Odpadnutí od islámu se trestá smrtí.

Žena nemá stejnou hodnotu jako muž: U soudu platí, že svědectví tří žen má stejnou váhu jako svědectví jednoho muže.

Je-li žena znásilněna, musí být ukamenována. Trestána je tedy oběť, nikoli pachatel.

Je docela možné, že někdo bude tyto důvody zpochybňovat tvrzením, že v dřívějších dobách křesťané trestali smrtí i heretiky. To je nepochybně pravda. Nicméně já netvrdím, že křesťanství bylo morálně nadřazeno islámu v době největšího rozkvětu islámu. (Netvrdím ovšem ani opak, ale to by bylo na jinou diskusi.) Pokud srovnáváme různé civilizace v různých dobách, mohou nám vyjít roztodivné výsledky. Mne by mimo jiné zajímalo, jaký byl skutečný život ve starověké Číně. Moc o tom nevím a to málo, co vím, je velmi nejednoznačné. Co se týče současné Číny, mám v tom celkem jasno. Stejně jako naprostá většina těch, co čtou tyto řádky.

Proč považuji tuto otázku za důležitou? Protože kritičnost vůči vlastní kultuře rozbujela až příliš, a výrazná většina obyvatel u nás i v jiných zemích západní civilizace tvrdí, že v případě války by svou vlast nebránili. Pokud se dětem od základní školy vštěpuje, že žijí v rasistické zemi, která v minulosti kdekoho utlačovala, a že by se za svou vlast měli spíše stydět, není divu, že pak v dospívání svou vlast nebudou chtít bránit.

Jako jednotliví lidé máme mnoho vrstev. Můžeme mít některé vlastnosti kladné a současně i záporné. Znám například jednoho muže, který je velice štědrý, a přitom neopatrný v řeči, takže zavdal podnět k řadě nedorozumění. Někdo může být líný a nedochvilný, ale přitom je velmi empatický. Jistě byste sami mohli jmenovat podobné kombinace dobrých a zlých vlastností. Ostatně se to týká i mne osobně.

S národy to může být podobné. A v každém národě jsou lidé, kteří jsou sympatičtí, a lidé, kterým je lépe se vyhnout. Smrtící nacionalismus se rodí tam, kde lidé generalizují a určitou negativní zkušenost s příslušníky jednoho národa zabsolutní a negativní vlastnosti připisují všem.

To ale neznamená, že o pozitivních a negativních rysech nějakého národa nesmíme mluvit. Pokud převládne politická korektnost, povede k nárůstu nezdravého nacionalismu. Proto jsou takové jevy jako je rasismus nyní silnější než před nějakými třiceti lety.

Já se například velmi obávám nastávajícího vítězství AfD v Německu. Rovněž se domnívám, že ve Spojeném království narůstá reálná hrozba občanské války. Někteří lidé se pak snaží vyvolat dojem, že tím, že o těchto problémech mluvím, je vlastně vyvolávám. Mám štěstí, že nežiji ve Spojeném království. Tam tento represivní přístup vedl k tomu, že tisíce lidí (ano, čtete správně, tisíce) jsou stíhány za „nenávistné“ posty či reakce na internetu. V Německu se snaží kolem AfD budovat neprůstřelnou zeď (firewall), nikdo se s ní nechce bavit. Přitom vývoj jejích volebních preferencí je dlouhodobě předvídatelný – a také předvídaný.

Je jedna země, která zvolila mnohem moudřejší přístup – Dánsko. Tam se snaží řešit problém samotný, a ne kriminalizovat toho, kdo na problém upozorňuje.

Proč Dánsko jedná odlišně než Německo či Francie? Protože tamní elity a vláda si uvědomují, že západní civilizaci stojí za to bránit. Obyvatelé nepodléhají ideologii hlásající, že všechny civilizace jsou si rovny. Co považuji za nejdůležitější: Dánská vláda se stará o to, aby migranti byli rozptýleni mezi domácí obyvatelstvo. Nepřipouští vznik „no go zón“, kam se ani policie neodváží. A dánská vláda přijímá opatření vedoucí k tomu, aby se migranti zapojili do práce. Přijímá řadu dalších dílčích opatření, zdánlivě nedůležitých, ale ve svém souhrnu vedoucích k mnohem bezpečnější situaci než třeba v Německu či Británii. Náš přístup k migrantům je naštěstí bližší tomu dánskému než tomu německému.

Tento přístup je z dlouhodobého hlediska i pro samotné migranty výhodnější než neustálé ustupování požadavkům některých z nich. Přijmou-li naše hodnoty, bude to velmi výhodné zejména pro ženy migrantů. Žít v právním státu, v němž platí rovnost před zákonem, je konec konců dobré pro všechny – pro občany dané země i pro migranty. Chce to ale odvahu, ať už jde o policii, soudce či zákonodárce. Odvahu nazývat věci pravými jmény a jednat podle toho.

4. září 2026

Princip druhé míle

Posted on by Dan Drápal

V Ježíšově Kázání na hoře jak ho zachytil evangelista Matouš, je jeden verš, který nemá paralelu v jiných evangeliích: „A kdokoli tě bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“ (Matouš 5,41). Nemyslím si, že by tento verš musel zůstat nesrozumitelný bez znalosti dobového pozadí. My však o dobovém pozadí tohoto verše něco víme, a proto by bylo škoda, kdybychom se o něm nezmínili.

Oč tedy jde? Existoval prý zákon, podle kterého měli obyvatelé porobeného Judska a Galileje povinnost nést římskému vojákovi nějaké břemeno na vzdálenost jedné míle. Novozákonní líčení zmiňuje, že když Ježíš cestou na Golgotu klesal pod křížem, který musel nést, přinutili vojáci jistého Šimona z Kyrény, aby nesl po nějakou dobu Ježíšův kříž. Tento okamžik zachytili všichni tři synoptičtí evangelisté (Matouš 27,32; Marek 15,21 a Lukáš 23,26), možná proto, že mezi učedníky nebyl neznámý – svatopisci uvádějí detail, že to byl otec Alexandra a Rufa, kteří se možná později stali křesťany.

Je to zajímavé. Ježíš vlastně nabádá Židy, aby se podrobovali římské moci. Zéloty, židovské radikály, tím určitě nepotěšil. Přitom odmítnutí této povinnosti by bylo jistě přísně trestáno.

Ježíš měl ale zřejmě jiný motiv než snahu vyhnout se konfrontaci. V průběhu let jsem o té „druhé míli“ hodně přemýšlel. To, co teď napíšu, nikomu nevnucuji jako nějaké jediné správné pochopení tohoto verše. Mnohé biblické verše mohou mít vícero významů a lidé v různých dobách a v různých situacích jim mohou různě rozumět. Pochopitelně je zde nebezpečí, že naše myšlenky se ocitnou jaksi za hranou přípustného chápání. Potřebujeme nezbytně Ducha svatého. Bez Ducha svatého by evangelia – ostatně platí to i o ostatních biblických spisech – nebyla sepsána, a bez Ducha svatého jim nemůžeme správně porozumět.

Domnívám se, že tento verš o druhé míli vnitřně souvisí s Ježíšovým slovem v Lukášovi 6,38: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ Tento verš můžeme shrnout do dvou slov: „Buďte velkorysí!“

Velkorysost je pochopitelně hodnocena kladně. Snad každá dobrá vlastnost má ale i svůj ošklivější protějšek. Kupříkladu velkorysosti a štědrosti zneužívá reklama. Koupíte si tubu kdovíčeho a je na ní napsáno: „25 procent gratis.“ Nebo něco podobného. Inteligentnější člověk se trochu rozčílí: „To ze mě dělají blbce?“ Ale nerozčílí se zase tak moc. Je to jev tak běžný, že už ho skoro ani neregistrujeme. Alespoň tak to mám já.

Souvisí to ale nějak s „druhou mílí“?

Pán Ježíš nás nabádá, abychom byli velkorysí a nelpěli na svých právech. Přitom to od něj není nějaká známka slabosti nebo snahy zalíbit se lidem.

V sedmdesátých a osmdesátých letech působil v Československu evangelista Ján Kriška. Jestli se nepletu, pocházel z baptistického sboru ve slovenských Levicích. Jednou nečekaně zavítal na Maniny. Dodnes si pamatuji pasáže z jeho kázání. Říkal, že jeho otec byl chudý rolník, a když zaséval obilí, byl skloněný k zemi a snažil se o to, aby semeno zapadlo do brázdy a neodfoukl je vítr. „Otec zaséval z chudoby, ale náš nebeský Otec je nesmírně bohatý. My rozséváme Slovo, ale nemusíme šetřit. Máme bohatého Otce v nebesích. Nerozséváme z chudoby, nýbrž z hojnosti.“

My můžeme ujít druhou míli nebo prodávat či rozdávat nádobu s dobrou, natřesenou a namačkanou mírou.

Uvedu dva příklady, jeden z Číny a jeden z vlastního života. Kdesi u Watchmana Nee jsem četl příběh o jednom křesťanovi, který měl rýžové pole. Možná jste viděli obrázek čínských rýžových polí v horských oblastech. Jsou obehnané kamennými zídkami zbudovanými po vrstevnici. Tento křesťan měl políčko na samém vrcholu kopce. Rýže vyžaduje hodně vody a tento rolník musel vynést vodu v kbelíku až za samotný vrcholek. Jelikož to byl vynalézavý člověk, vyrobil si jakýsi mechanismus z jízdního kola. Když dole šlapal, dlouhý řetězový převod vyvážel na pole vodu v malých kbelících. To mu práci hodně ulehčilo.

Pak ale zjistil, že rolník, který měl políčko hned pod políčkem onoho souseda, vypouští našlapanou vodu na své pole. Křesťana to pochopitelně mrzelo, ale učil se ve sboru, že máme milovat své nepřátele, a tak se nechtěl mstít. Šel se tedy poradit za svým pastorem.

Pastor se zamyslel a pak mu dal zvláštní radu: „Zkus to udělat takhle: zalej nejprve jeho políčko a až pak to své.“

Nebudu tady psát o tom, jak to všechno dobře dopadlo a jak se ten soused slavně obrátil. Už si to nepamatuji. A pointa na tom vlastně není závislá. Zavlažit sousedovo pole bylo rozhodnutí toho křesťana – nikdo ho k tomu nenutil. (Když tě někdo hodně naštve a ty mu odpustíš, ale druhý den si na to vzpomeneš a opět se v tobě zpění krev, připomeň si, že odpuštění bylo tvým rozhodnutím.)

Tímto způsobem lze neutralizovat působení Božího nepřítele. Dodávám ale, že poučení z tohoto příběhu nemůžeme brát jako nějaké závazné učení. Je to podobné jako s Ježíšovým slovem, že když nám někdo dá facku, máme nastavit i druhou tvář. Zakusil jsem situace, kdy to perfektně zafungovalo, ale i situace, kdy to žádné ovoce nepřineslo. Jak jsem psal v úvodu, potřebujeme Ducha svatého, abychom správně pochopili Písmo a uměli ho v pravý čas správně aplikovat.

Nyní jednoduchý příklad z vlastního života. Když jsem dělal strojníka mazutu v teplárně na Invalidovně, bylo potřeba občas celý prostor teplárny zamést. Vedoucí nám do zvláštního sešitu napsal, co má každá jednotlivá směna zamést. Někteří to odflákli. Já jsem to dělal poctivě a když můj soused něco zanedbal, uklidil jsem to za něj. Nikde jsem to neinzeroval, ale ostatní na to přišli. A musím vás varovat: Můj postoj nedocházel nějakého obecného uznání. Spíš se jim zdálo, že by bylo lépe neudělat ani trošku navíc a dělat jen to nezbytné. Vysvětloval jsem jim, že když tam bude čisto, bude to lepší pro nás pro všechny. Vedoucí se to dozvěděl a pravda, u něho jsem uznání došel. Nicméně kvůli tomu jsem to nedělal. Tehdy jsem začal používat výraz „princip druhé míle“.

Myslím, že tento princip chápal a praktikoval Jákobův syn Josef, když ho jeho bratři prodali do otroctví. Proto si ho všiml velitel věznice. Proto se Josefovi dostávalo jak protivenství, tak povýšení.

Na Jesenicku, kde žiju, jsou platy nízké. Přitom je tu stále velká potřeba všech možných řemesel – zedníků, obkladačů, malířů, instalatérů, elektrikářů… I dva roky po povodních je stále co opravovat. Jsou lidé, kteří udělají přesně to, co se po nich chce. Nelze jim vlastně nic vytknout. Ale pokud nebudou ve svém životě praktikovat princip druhé míle, nezakusí to, co zakusil Josef v Egyptě. Jistě, nejde o to, aby se z nás stali „zachránci světa“, jak to zakusil Josef. Přesto neprohloupíš, když se naučíš princip druhé míle praktikovat. A můžeme se k tomu i navzájem vést. Domácí skupinka je ideálním místem pro takové rozhovory – pro výměnu zkušeností a následné modlitby.

A nyní nečekaný prémiový bonbónek, filmové zpracování ze seriálu „Chosen“:

16. srpna 2026

Znovunalezení univerzalismu

Posted on by Dan Drápal

Pod univerzalismem míním přesvědčení, že pravda, láska, spravedlnost, dobro a krása jsou objektivní, a tudíž poznatelné. Každý člověk je ale poznává pouze částečně, a platí to nejen o jednotlivcích, ale do jisté míry i o národech nebo náboženských skupinách. A protože naše poznání je pouze částečné, mohou (ale nemusí) vznikat konflikty.

Konflikty vznikají tehdy, když je nějaký člověk (nebo skupina) přesvědčen, že pravdu zná nepochybně lépe než ti druzí, a tudíž má právo ji druhým vnutit nikoli cestou dialogu, ale násilím, manipulací a zákazy. Pokud se někdo vydá touto cestou, zůstanou mu nepřístupné hodnoty těch, které se snaží násilím potlačit. Jordan B. Peterson ve své knize Dvanáct pravidel pro život nabádá, abychom pozorně naslouchali svým nepřátelům, protože mohou vědět něco, co my nevíme. Kdo se tedy ve veřejné debatě uchýlí k násilí, o mnohé se připravuje. Takovému člověku to ovšem zpravidla nevadí, protože je přesvědčen, že (1) žádná pravda není, nebo (2) každý má svou pravdu, nebo (3) on už tu jedinou správnou pravdu našel a druzí se tomu musí podřídit.

Abych hned na počátku přiznal barvu: Věřím (1), že pravda existuje a je poznatelná, (2) že pravda je objektivní, a (3) že i když jsem o své pravdě plně přesvědčen, nemohu ji nikomu vnucovat násilím a musím počítat s tím, že se mohu mýlit. Nicméně to, že jsme omylní, neznamená, že nemůžeme pravdu poznávat.

Jedním z rysů západní civilizace je, že dokáže být kritická sama k sobě – dokáže o sobě pochybovat. „Vím, že nic nevím,“ řekl Sokrates. „Nyní poznávám částečně,“ napsal apoštol Pavel (1. Korintským 13,12).

V posledních desetiletích to s tou kritičností určitá (a velmi hlasitá) skupina veřejných intelektuálů nebezpečně přehání. Západní civilizaci vyčítá rasismus, utlačování žen a nejrůznějších menšin, potlačování jiných kultur. Známý britský intelektuál Konstantin Kisin dobře zná jak civilizaci ruskou, tak tu západní. V diskusíchz o skutečných či domnělých nedostatcích západní civilizace reaguje na některá tvrzení – např. že západní civilizace utlačuje ženy – žádostí, aby dotyčný jmenoval některou zemi, kde je v tomto směru situace lepší než ve Spojeném království nebo ve Spojených státech.

Co se týče rasismu, žijí kritici západní civilizace v minulosti. Většinou nevědí, že piráti z islámských zemí severní Afriky lovili lidi žijící na jihu Evropy a prodávali je do otroctví. Na rozdíl od otroků dovážených do Ameriky byli takto unesení muži zpravidla vykastrováni. Tento stav trval mnohem déle, než trvalo dovážení Afričanů k práci na bavlněných plantážích či plantážích cukrové třtiny na jihu dnešních Spojených států a v Karibiku. Že kritici současného rasismu neznají dějiny otroctví, bych jim ale vyčítal méně než to, že nebojují proti skutečnému otroctví, které se zcela legálně provozuje v některých islámských zemích v naší současnosti. K těmto skutečnostem se kritici západního rasismu zpravidla nevyjadřují. Kdyby jim opravdu ležely na srdci otrokářství a rasismus, mohli by se angažovat třeba v Nigérii, kde jsou každoročně povražděny tisíce křesťanů a další tisíce zejména žen jsou prodány do otroctví.

Když jsem byl malý, objevil jsem v tátově knihovně několikasvazkovou sérii knih s názvem Velikáni našich dějin. V minulosti měl snad každý národ podobnou literární sbírku. Podobně jako církev měla životopisy svatých, měla i sekulární sféra knihy určené zejména mládeži. Tyto sbírky měly inspirovat k následování. Jistě, hrdinové v těchto sbírkách byli někdy líčeni v lepších barvách, než odpovídalo skutečnosti. A je jistě dobře, pokud usilujeme o co nejvyšší pravdivost.

V posledním půlstoletí ale intelektuálové vyvíjejí velké úsilí nikoli o to, aby mladí lidé následovali velikány vlastních dějin, ale o to, aby na každém z těchto velikánů našli nějakou poskvrnu. A tak se děti už od útlého věku dovídají, že jejich národ utlačoval jiné národy a jejich údajní velikáni byli ve skutečnosti odpudivými postavami. Výsledkem je, že děti si neváží vlastního národa ani jeho institucí, a když jsou ve věku, v němž mnohé státy i dnes povolávají brance do armády, je pouze šest procent Britů ochotných svou vlast bránit. (V jiných státech to může být trochu jiné, ale v západní civilizaci snad není jediný stát, kde by byla svou vlast ochotna bránit většina. S jedinou výjimkou. Tou jsou, jak jinak, občané Izraele.)

Jeden konzervativní intelektuál položil skupince studentů v jedné skandinávské zemi otázku, zda považují západní civilizaci za lepší, než jsou jiné civilizace – třeba hinduistická nebo islámská. Už si nepamatuji, zda se zvedly alespoň dvě nebo tři ruce. Téměř všichni zaraženě mlčeli.

Mnozí budou patrně považovat za drzost takovou otázku vůbec položit. Zásadně totiž odporuje kánonu postmoderny, který tvrdí, že žádná civilizace není lepší nebo horší. Pokud ovšem naše civilizace není lepší, tak proč ji hájit, bude-li napadena? Já jsem ale přesvědčen, že naše civilizace je lepší. Byla to naše civilizace, která prosadila zrušení otroctví. Byla to naše civilizace, díky které se v Indii skončilo s upalováním vdov. Byla to naše civilizace, která začala budovat špitály, tedy nemocnice. Byla to naše civilizace, která postupně prosadila oddělení moci výkonné od moci soudní.

A není vůbec náhoda, že právě v západní civilizaci se rozvinula medicína do té míry, že se průměrný věk dožití v posledních sto padesáti letech více než zdvojnásobil. Západní civilizace poskytla své výdobytky civilizacím ostatním, takže i v chudých zemích se prudce snížila kojenecká úmrtnost.

Přes tato nesporná a mnohdy i statisticky doložitelná fakta si někteří studenti z bohatých zemí myslí, že jiné civilizace jsou stejně dobré jako ta západní. Tato hluboká slepota vůči faktům zaslepuje natolik, že zastánci této postmoderní ideologie nejsou schopni vidět ten nejpřesvědčivější důkaz nadřazenosti západní civilizace: Hlasování nohama. Skandinávci se netouží přestěhovat do subsaharské Afriky. Eritrejci se nemusí bránit přílivu zbídačených Kanaďanů toužících po zrovnoprávnění žen. A tak bychom mohli pokračovat.

Dokážu si představit, že mnozí mohli být pohoršeni slovem „nadřazenost“, které bylo použito v předchozím odstavci. Domnívám se, že tuto nadřazenost nám nikdo neodpáře, ale můžeme si volit, jak s ní naložíme. Existují takové krásné ctnosti jako je ušlechtilost a nezištnost. Mnozí lékaři a mnohé zdravotní sestry, případně mnozí učitelé a učitelky věnují menší či větší část svého života pomoci chudším a potřebným, ačkoli by mohli zůstat doma a vydělávat si slušné peníze. Jistě, vím i o druhém pólu: O „pomoci“ některých bohatých států, která rozhodně není nezištná a za níž je snaha z již beztak chudých zemí ještě něco vytlouct. Jako křesťan vím, že svět ve zlém leží, a že mnohdy tatáž věc může sloužit dobru i zlu. Západní civilizace poskytla těm ostatním penicilin, ale také napalm.

Tato skutečnost by nás neměla vést ke klamné myšlence, že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Pokud na univerzální hodnoty rezignujeme a budeme tvrdit, že každý má svou pravdu a že žádná objektivní pravda neexistuje, budeme posilovat ten negativní pól západní civilizace. Bez hodnotových soudů se neobejdeme. Díky Božímu Slovu se můžeme v tomto složitém světě orientovat a najít své poslání. Každý z nás dostal do vínku určitá obdarování a poznáme-li, proč tady jsme, je život mnohem bohatší a smysluplnější.

6. srpna 2026

The Loss of Universalism

Posted on by Dan Drápal

It seems to me that it is becoming more and more difficult to have an intelligent debate. And I’m afraid we haven’t hit the bottom yet. I believe that there are several reasons for this, and I will try to mention some of them. It will definitely not be a complete list, and I may be completely wrong about something. In that case, I welcome a warning. So take this article as a shot for discussion.

One reason is that people have far fewer opportunities for meaningful conversations that are about seeking the truth and not trying to push through the truth that I’ve arrived. This is due to the fact that today’s young people have grown up on smartphones and do not meet much physically. American social psychologist Jonathan Haidt speaks of “phone-based childhood” that has replaced “play-based childhood” (childhood based on playing together). It shows that three-year-olds spend a lot of time with a smartphone at the expense of children’s movement games, during which children met physically and learned to solve problems while playing together. Jonathan Haidt is sounding the alarm. The brains of children who grow up with a smartphone develop differently than the brains of children who were used to leaving their bags at home after returning from school and going out to play with others. (If it would be too difficult for you to wade through a book written in English, I can recommend the Czech neurologist Martin Jan Stránský. He sees it the same way as Jonathan Haidt – perhaps even more sharply.)

Clips on tik-tok do not encourage a child to read a text carefully and think carefully about what the text means. Lately, I’ve been helping a little two Roma girls – one is fine, and the other has gone from five to three thanks to books from home and the library. But I noticed that when she reads something, even fluently, she doesn’t always perceive what she was actually reading. And recently I heard one teacher complain that the understanding of the text is generally declining. Discussions on the radio and television often look like this: the individual inputs are a bit like clips. People don’t respond to the argument presented, so overall it resembles a conversation, but in fact it’s a series of independent inputs.

I recently experienced quite a miracle. I had cataract surgery. During the preparation, they told me that if I only wanted a basic program, I would need glasses for near and not for distance, or vice versa, I would need glasses for distance and not for close. I can choose. The miracle is that I don’t need glasses for either near or far. When I talked with my ophthalmologist about it, she told me that when she offers people melee glasses, the vast majority of them say that they don’t need them, that they don’t read anyway.

Until now, I have written about something that is outside the conflict of ideologies and worldviews. But now I will mention something that concerns almost exclusively Christians.

We Christians know that we are to make disciples of all nations. This is true for every Christian. Spreading the gospel seems harder than ever. Sometimes it seems to me that the following words of Jesus addressed to the Pharisees are now more true for Christians: “…you go around sea and land to get one proselyte…” (Matthew 23:15) We are worried that our mission is not going well, and we are looking for reasons why. We exchange experiences, visit churches where at least a little bit is going well, and look for ways to bring people to Christ. We ask ourselves why things are not going well, and we try to rid our evangelism of everything that could somehow displease potential converts, in short, that would offend them. We try to make the Gospel as digestible as possible.

I have the advantage that I’m already old. I have experienced different periods and different intensities of interest in the Gospel. From the revival in Maniny in the eighties, through 3 years of open doors in 1990-1992, when it was not difficult to fill the stadiums, then there was a time of total lack of interest in faith, to today, when it is a bit successful, but overall no glory.

I believe that these periods came and went without any correlation with how zealous or unzealous we were, how much we prayed or didn’t pray, or what evangelistic methods we tried to apply. I cannot fail to mention Paul’s words: :It does not, therefore, depend on man’s desire or effort, but on God’s mercy” (Rom 9:16). I don’t want this quote to have a demobilizing effect. When we stop being zealous, we do not catch the change in the spiritual atmosphere for which we have prayed so much.

Before the Maniny awakening occurred, things were not going well in this Holešovice congregation. No one counted on this congregation to survive. Neither the secret police nor the Synodal Council. A colleague of mine, a protestant pastor, comforted me by saying, “Dan, the church is here to adore” (i.e., to worship Christ). Let this be your attitude – don’t give in to external circumstances. It helped me a lot.

I see another task for the Church. That is to think about what the Bible says about issues people deal with today. What questions do they ask? What is bothering them?

And here we encounter a serious problem. Christians sometimes do not study the Bible much, and then adopt the prevalent secular views. When you come up with an unpopular opinion, you are rejected by some because you preach things that could offend and fence off non-believers. And sometimes it is enough for you to just express a certain idea, and your critics will immediately accuse you of “imposing” your opinions on people. But if you are accused of such “imposition”, it is difficult to defend yourself that if was not your intention at all. I will give a specific case from the discussion on Christian today. First, I quote two sentences from my article, and then one reaction:

“My task is to pray for their husbands [i.e., the husbands of Ukrainian women] and their brothers who are defending their homeland. Pray and support them as much as possible.”

Am I to understand that a Christian should pray that these men and brothers of theirs can murder more effectively in order to preserve some lines on the map? Isn’t that completely absurd?

The brother who responded to my article knows very well that I do not pray for someone to murder more effectively. He attributed this absurdity to me completely unjustly, and I am afraid that he did that consciously. Of course, it won’t discourage me. I had specific people from our church if mind. I pray that these wifes will still meet their husbands. I pray that ome daughter, who lives here, will meet her father and her brother. I pray for them daily as part of the prayer chain and I experience at least partly the suffering that is their daily destiny.

Yes, this is a rather extreme example of misunderstanding. It is not always this escalated. It usually starts with a slight shift in the understanding of a certain idea, or some kind of “association of rejected ideas” (I can’t define it somehow). Again, practically: Several people wrote to me that if I am against the Istanbul Treaty, I must be a Putinite. And they were surprised when I objected that this was not the case. Simply to say that I understand a question from the Bible sometimes means to earn the label of imposing these views on people.

I have come across several times the claim that something in the Bible is only for Christians – we should not impose it on non-believers. I do not deny that something is really just for us. But when you claim, for example, that neglecting the upbringing of children is not right and that divorcing parents hurt children, then it is not only for Christians. This is true in general. And we should not compromise on this, even if it is unpopular.

I have titled this article “The Loss of Universalism”, and I only get to this topic in the last paragraph. Well, it won’t be the first time that there were two out of the planned one. Or even three. Stay tuned.

July 20, 2026

Ztráta univerzalismu

Posted on by Dan Drápal

Zdá se mi, že vést inteligentní diskusi je stále těžší. A obávám se, že jsme si ještě nesáhli na dno. Domnívám se, že to má několik důvodů, a pokusím se některé z nich zmínit. Rozhodně nepůjde o kompletní výčet, a možná se v něčem zcela mýlím. V takovém případě uvítám upozornění. Berte tedy tento článek jako nástřel k diskusi.

Jedním z důvodů je skutečnost, že lidé mají mnohem méně příležitostí k smysluplnému rozhovoru, v němž jde o hledání pravdy a nikoli o snahu prosadit pravdu, k níž jsem dospěl. Je to dáno tím, že dnešní mladí lidé vyrostli na chytrých telefonech a málo se setkávají fyzicky. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt hovoří o „phone-based childhood“ (dětství založeném na chytrých telefonech), které nahradilo „play-based childhood“ (dětství založeném na společné hře). Dokládá, že tříleté děti tráví spoustu času s chytrým telefonem na úkor dětských pohybových her, při nichž se děti setkávaly fyzicky a učily se řešit problémy při společné hře. Jonathan Haidt bije na poplach. Mozek dětí, které vyrůstají se smartphonem, se totiž vyvíjí jinak než mozek dětí, které byly zvyklé po návratu ze školy nechat tašku doma a jít si ven hrát s ostatními. (Pokud by pro vás bylo příliš těžké prokousávat se knihou psanou v angličtině, mohu doporučit českého neurologa Martina Jana Stránského. Vidí to stejně jako Jonathan Haidt – možná ještě ostřeji.)

Klipy na tik-toku věru nepodněcují dítě, aby bedlivě četlo nějaký text a pozorně přemýšlelo, co ten text znamená. V poslední době jsem se trochu věnoval dvěma romským holčičkám – jedna je v pohodě, u druhé jsme to díky knížkám z domova i z knihovny vytáhli z pětky na trojku. Všiml jsem si ale, že když něco přečte, třeba i plynně, ne vždy vnímá, co to vlastně četla. A nedávno jsem slyšel stesk jedné učitelky, že porozumění textu obecně upadá. Diskuse v rozhlase a v televizi pak mnohdy vypadají podle toho: jednotlivé vstupy jsou trochu jako klipy. Lidé nereagují na předložený argument, takže celkově to připomíná rozhovor, ale ve skutečnosti jde o řadu na sobě nezávislých vstupů.

Zakusil jsem nedávno docela zázrak. Byl jsem na operaci šedého zákalu. Při přípravě mi řekli, že pokud chci jen základní program, budu potřebovat na blízko brýle a na dálku ne, nebo naopak, budu potřebovat brýle na dálku a na blízko ne. Mohu si zvolit. Zázrak spočívá v tom, že nepotřebuji brýle ani na blízko, ani na dálku. Když jsme si o tom povídali s mou oční lékařkou, říkala mi, že když lidem nabízí brýle na blízko, v naprosté většině říkají, že je nepotřebují, že stejně nečtou.

Až posud jsem psal o něčem, co je mimo konflikt ideologií a světonázorů. Teď ale zmíním něco, co se týká téměř výhradně křesťanů.

My křesťané víme, že máme činit učedníky ze všech národů. Platí to pro každého křesťana. Šířit evangelium se zdá být těžší než kdy jindy. Někdy se mi zdá, že následující Ježíšova slova určená farizeům platí teď spíše pro křesťany: „…obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu…“ (Mt 23:15). Trápí nás, že se nám misie nedaří, a hledáme důvody, proč. Vyměňujeme si zkušenosti, navštěvujeme sbory, kde se alespoň trochu daří, a hledáme cesty, jak lidi přivést ke Kristu. Klademe si otázku, proč se nedaří, a snažíme se svou evangelizaci zbavit všeho, co by se mohlo potenciálním konvertitům nějak znelíbit, zkrátka co by je pohoršilo. Snažíme se udělat evangelium co nejstravitelnější.

Mám tu výhodu, že už jsem starý. Zakusil jsem různá období a různou intenzitu zájmu o evangelium. Od probuzeníčka na Maninách v osmdesátých letech přes 3 roky otevřených dveří v letech 1990-1992, kdy nebylo těžké naplnit stadiony, pak následovala doba totálního nezájmu o víru, až po dnešek, kdy se tak trochu daří, ale celkově žádná sláva.

Mám za to, že tato období přicházela a odcházela bez jakékoli korelace s tím, jak jsme byli nebo nebyli horliví, jak moc jsme se modlili nebo nemodlili, nebo jaké evangelizační metody jsme se snažili aplikovat. Nemohu nezmínit Pavlova slova: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9,16). Nechci, aby tento citát působil demobilizačně. Když přestaneme být horliví, nezachytíme změnu duchovní atmosféry, za kterou jsme se tolik modlili.

Než nastalo maninské probuzení, věci se v tomto holešovickém sboru nedařily. Nikdo nepočítal s tím, že tento sbor přežije. Ani StB, ani synodní rada. Jeden můj kolega, evangelický farář, mne utěšoval slovy: „Dane, církev je tu od toho, aby adorovala“ (tj. aby uctívala Krista). Ať toto je tvůj postoj – na vnější okolnosti nedej. Dost mi to pomohlo.

Vidím ještě další úkol pro církev. Tím je promýšlet to, co říká Bible k tomu, čím lidé dnes žijí. Jaké otázky si kladou? Co je trápí?

A tu narážíme na vážný problém. Křesťané někdy Bibli příliš nestudují, a pak přejímají názory, které se nosí v tomto světě. Když pak přijdete s nějakým nepopulárním názorem, jste některými odmítáni, protože hlásáte věci, které by mohly nevěřící pohoršit a ohradit. A někdy stačí, abyste jen vyslovili určitou myšlenku, hned vás obviní, že lidem své názory „vnucujete“. Pokud jste ale nařčeni z takového „vnucování“, tak už je těžké se nějak bránit, že o to vám vůbec nešlo. Uvedu konkrétní případ z diskuse na Křesťanu dnes. Nejprve ocituji dvě věty z mého článku, a pak jednu reakci:

„Mým úkolem je modlit se za jejich muže [tj. manžely Ukrajinek] a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá.“

Mám tomu rozumět tak, že křesťan se má modlit za to, aby tito jejich muži a bratři mohli efektivněji vraždit kvůli zachování nějakých čar na mapě? Není to naprosto absurdní?

Bratr, který reagoval na můj článek, dobře ví, že se nemodlím za to, aby někdo efektivněji vraždil. Tu absurditu mi připsal naprosto neprávem, a obávám se, že vědomě. Jistě, mne to neodradí. Pro mě jsou to konkrétní lidé z našeho sboru. Modlím se, aby se manželka ještě setkala se svým manželem. Modlím se, aby její dcera, která žije zde, se setkala se svým otcem a se svým bratrem. Modlím se za ně denně v rámci modlitebního řetězce a prožívám alespoň částečně trápení, které je pro ně každodenním údělem.

Ano, toto je dosti extrémní příklad neporozumění. Ne vždy je to takto vyhrocené. Většinou to začíná drobným posunem v chápání určité myšlenky, případně jakousi „asociací odmítaných myšlenek“ (nedaří se mi to nějak definovat). Opět prakticky: Napsalo mi několik lidí, že jsem-li proti istanbulské smlouvě, musím být putinovec. A divili se, když jsem se ohradil, že tomu tak není. Prostě někdy jen říci, jak nějaké otázce z Bible rozumím, znamená vysloužit si nálepku, že lidem tyto názory vnucuji.

Vícekrát jsem narazil na tvrzení, že něco, co je v Bibli, je jen pro křesťany – nevěřícím to nemáme vnucovat. Nepopírám, že něco je skutečně jen pro nás. Když ale třeba tvrdíte, že zanedbávat výchovu dětí není správné a že rozvádějící se rodiče dětem ubližují, pak to není jen pro křesťany. Platí to obecně. A z toho bychom neměli slevit, i když je to nepopulární.

Nadepsal jsem tento článek „Ztráta univerzalismu“, a dostávám se k tomuto tématu až v posledním odstavci. Nu, nebude to poprvé, kdy z plánovaného jednoho článku byly dva. Nebo dokonce tři. Pokračování příště.

20. července 2026

Je to zlom, či není

Posted on by Dan Drápal

Nemívám to ve zvyku, abych vstupoval do diskusí nad svými články jinak než krátkými komentáři či vysvětlivkami, a i to dělám skromně. Dospěl jsem ale k názoru, že něco bych neměl nechat „jen tak“.

Olin Kadlec soudí, že mé vidění světa je vidění starce, a starci mají sklon lamentovat nad přítomností, která se jim jeví jako úpadková ve srovnání s minulostí. Vidím zlom tam, kde žádný není. Uznává ovšem, že se opravdu rodí málo dětí a že je to problém.

Tož aspoň tak. Nechci se nyní pouštět do dokazování, že skutečně existují Boží řády, a že se podle nich dá žít, i když je to poměrně vzácné. Nicméně právě ty vzácné případy mne zajímají – například velšské probuzení na počátku dvacátého století, kdy se atmosféra vlivem evangelia proměnila natolik, že policie v jednom z hrabství neřešila během jednoho roku žádné vloupání, natož vraždu. K proměně společnosti docházelo rovněž během amerických probuzení v osmnáctém a devatenáctém století. Ale i v naší současnosti dochází k pozoruhodným jevům. Před asi patnácti lety jsem četl u nějakého italského sociologa (nebyl to křesťan), že prudký nárůst evangelikálů v Latinské Americe se promítl i do vztahu k soukromému vlastnictví a do etiky práce.

To ale nebylo to, oč mi v článku šlo. Shodneme se tedy v tom, že pokles porodnosti není nic pozitivního. Jeden z pozorných čtenářů je sice toho názoru, že už je nás na této zemi beztak dost, takže nějaký pokles porodnosti by byl spíše žádoucí. Problém ovšem vidím v tom, že by mohla zaniknout právě západní civilizace. Ta má pochopitelně celou řadu problémů, ale přesto bych nechtěl žít v nějaké jiné.

Dva další pozorní čtenáři – respektive čtenářka a čtenář – volají po tom, aby se muži více zapojili do domácích prací a aby ženám umožnili profesní růst. Samozřejmě mají pravdu v tom, že muži by neměli nechávat všechno na ženách. Nicméně i kdyby se všichni muži chovali doma vzorně, pomáhali pečovat o děti a dělili se o chod domácnosti, porodnost byl to nezvýšilo, ba možná spíše naopak. Jeden ze zlomů, k nimž již došlo, je v tom, že nyní dokončí vysokoškolské vzdělání mnohem více žen než mužů (poměr je asi 60:40) a některá odvětví jsou již zcela feminizována – například školství nebo soudnictví. Obávám se, že přijde doba, kdy si lidé řeknou, že jsme to v tomto směru trochu přehnali.

O různých podobách zlomu by se dalo psát hodně. Tak například nyní je starostou jak Londýna, tak New Yorku muslim. (Prosím vás, všimněte si, že zde to nijak nehodnotím, pouze konstatuji.) Ať už si o tom myslíte cokoli, místní to považují za zlom jako hrom, ať už to hodnotí pozitivně nebo negativně.

Jiný zlom, který je ze zcela jiného soudku, je nástup chytrých telefonů. Právě pročítám knihu Jonathana Haidta „The Anxious Generation“, popisující, co smartphony dělají s dětmi. A není to veselé čtení. Je tam spousta statistik,

z nichž se mimo jiné dovíte, že dívky, které se narodily v době smartphonů, trpí dvaapůlkrát častěji depresemi než dívky, které v dětství smartphony neměly. Ostatně i u nás se vláda již začala tímto problémem zabývat.

Jistě by se daly zmínit ještě další zlomy. Některé nastoupily velmi rasantně – např. zmíněné smartphony nebo umělá inteligence – jiné jsou pomalé a téměř nepozorované. U některý zlomů můžeme zkoumat, zda jde čistě o korelaci, nebo zda mezi některými jde i o kauzalitu.

Pokud je vám jedno, jak to se západní civilizací dopadne, pak vás tyto mé úvahy pochopitelně nemusí zajímat. Mne zajímá, co by mohlo tento trend zvrátit. Odpověď neznám, nebo ji jen tuším. Je již ale jasné, že posílání dětí do předškolních zařízení, vysoký rodičovský příspěvek a daňové zvýhodnění tento trend nezvrátí. Postupně ale docházím k závěru, že musíme vztah k dětem nadřadit všemu s výjimkou vztahu k Bohu – a pokud toto transcendentní zakotvení nenalezneme, problém se nevyřeší.

11. července 2026

Dějinný zlom III

Posted on by Dan Drápal

V úvahách nad otázkou, proč lidé v západní civilizaci mají málo dětí, jsem se zatím pohyboval v rámci běžného sekulárního diskursu: Zmiňoval jsem nedostatek bydlení, chybějící zařízení pro předškolní děti, nárůst neplodnosti, strach z budoucnosti atd. Toto vše přispívá k dramatickému poklesu porodnosti. Většinou se jedná o statisticky kvantifikovatelné faktory, o nichž nemůže být a zpravidla také není sporu. Zabývají se jimi politici, sociologové, publicisté a další. Spory jsou nanejvýš v otázkách, co je hlavní příčinou, jaká je váha jednotlivých faktorů a především jak situaci řešit. Až v závěru druhého článku jsem zmínil, že demografický pokles souvisí s opuštěním Božích řádů. Teď tuto myšlenku rozvedu a zmíním faktor nejdůležitější.

Tím nejdůležitějším faktorem je ztráta toho, čemu říkám transcendentální zakotvení. Ano, mám na mysli víru v Boha.

Dalo by se říci, že tato teze je prokázána už tím, že věřící lidé mají více dětí. A bylo by chybou domnívat se, že se to týká jen křesťanů. Naopak, týká se to i muslimů a Židů. Muslimové měli donedávna mnohem více dětí než křesťané – proto si před několika lety mohl turecký prezident Tayyip Erdoğan dovolit říci, že muslimové porazí křesťany nikoli samopaly, ale dělohami. Od té doby ovšem porodnost muslimů výrazně poklesla. Naopak Izraelci hlásící se k judaismu jsou jediným národem západní civilizace, který trvale překonává reprodukční laťku.

Musím ale upozornit, že pod „věřícími lidmi“ mám na mysli nikoli lidi hlásící se k určité církvi či k určitému náboženství, ale lidi, na nichž je patrné, že jejich život je nějak jejich náboženstvím ovlivněn. Lidi, kteří sice věří v „nějakého boha“, ale pokud by se modlili, jejich modlitba by zněla asi takto: „Pane bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“ Vracím se tak k původní myšlence: U těchto „něcistů“, jak je trefně nazval Tomáš Halík, nelze o transcendentálním zakotvení mluvit.

Chybí-li víra v Boha – tedy ne víra v jeho „existenci“, ale přesvědčení, že je Pánem vesmíru, který má určité záměry jak s tímto vesmírem, tak s každým jednotlivcem – lidé tápou, pokud jde o jejich identitu. To je jasně patrné, ať už si o identitě člověka myslíme cokoli. Vím, že jsem Boží syn – to je moje základní identita. Nemusím řešit otázku, zda jsem muž nebo žena. Život mi nepřipadá nesmyslný, protože vím, že Bůh mi dal určité poslání. Od mé základní identity se pak odvíjejí dílčí identity: Jsem manžel, otec, dědeček, bratr, švagr, strýc, člen křesťanského společenství v Jeseníku, občanem města, občanem státu, jsem Čech a Evropan. Všechny tyto identity do sebe nějakým způsobem zapadají, prolínají se a doplňují.

Při formování mé identity hráli klíčovou úlohu moji rodiče i prarodiče, později moji učitelé a přátelé, bratři a sestry z křesťanského společenství.

Toto hledání a utváření identity nebylo nějak lineární. Ačkoli jsem měl skvělé předpoklady k tomu, abych během puberty a v rané dospělosti neutekl „do světa“, této možnosti jsem nevyužil a musel jsem si prožít svou fázi „marnotratného syna“, čímž jsem si výrazně zkomplikoval naplňování toho poslání, které mi Bůh připravil. Bůh si však – ve své lásce, milosti a moudrosti – dokáže použít i našich pádů, aby se v našich životech oslavil.

Bůh miluje mne – a miluje i mé nepřátele. To mi umožňuje přistupovat s úctou i k lidem, kteří mě třeba pomlouvají, protože i oni mohou nalézt svou identitu Božích synů a dcer.

V Písmu se píše, že celé stvoření očekává zjevení synů Božích (Římanům 8,19). Pokud třeba jen pět procent lidí najde svou identitu v Bohu, mohou zabránit rozkladu společnosti, podobně jako sůl zabraňuje rozkladu.

Sodoma mohla být zachráněna, kdyby se v ní našlo deset lidí hledajících Boha. I západní civilizace by mohla být zachráněna.

Mám šest dětí a (zatím) pět vnoučat. Než jsem se odstěhoval z Prahy, chodíval jsem jednou týdně vyzvedávat jedno či více vnoučat do školky a pak do první či druhé třídy. A mohl jsem v klidu pozorovat, jak se chovají děti, když je přijde ze školky vyzvednout maminka nebo babička, případně dědeček, a jak se chovají, když pro ně přijde chůva. (Přirozeně, jsou výjimky. A každé dítě je jiné.) I u naší Terezky se pokus dát ji do školky už od dvou let nepovedl. O rok později ale už byla ze školky nadšená.

Pro malé dítě je týden dlouhá doba. Natož měsíc. Do dvou let dítěte potřebuje dítě maminku neustále vidět. Vnučka snesla, abych si s ní hrál, ale jakmile maminka odešla z místnosti, byla neklidná a po chvíli se rozplakala. Někteří progresivní rodiče by asi usoudili, že to je nutné překonat – dítě si má na život bez maminky zvyknout. Jinak bude bázlivé.

Paradoxně, pravý opak je pravdou. Kde má dítě v nejútlejším věku jistotu, že maminka je nablízku, tam bude v pozdějším dětství mnohem jistější a samostatnější.

Proč toto sáhodlouhé povídání o nemluvňatech? Protože mnozí dnešní dospělí vyrůstali bez této jistoty blízkosti maminky. Sami v dětství vyrůstali v nejistotě, a tudíž si nejsou jisti, zda by péči o vlastní děti zvládli.

V manželství se dva lidé cele dávají sobě navzájem. A přijdou-li děti, potřebují, aby do nich oba rodiče pumpovali nějakých let osmnáct let lásku. A má-li vyrůst zdravý muž či zdravá žena, potřebuje dobrý vzor.

Naše společnost ovšem vyznává mantru, že žena musí stačit jak děti, tak kariéru. Nemusí. A ani nemůže. Dokud tuto mantru vědomě neodmítneme, bude to s naší demografií takové, jaké to je.

To opravdu nemá žena právo na kariéru? Ne, nemá. Jako nemá právo na dítě. Ale případné dítě má právo na lásku obou rodičů.

Nicméně mám i dobrou zprávu. Znám už celou řadu manželů, kteří se cele dali dětem a děti už vylétly z hnízda. Průměrný věk dožití se celosvětově od roku 1900 více než zdvojnásobil. Pokud je rodina zdravá, pak má žena od nějakých pětatřiceti let „volno“ a v naší zemi, v níž je průměrný věk dožití necelých 80 let (u žen dokonce 82), to znamená, že má ještě větší část života před sebou. Dřív to takové nebylo. Takže… i na kariéru bude ještě dost času.

Zastánci současného paradigmatu ovšem namítnou, že ženě ve špičkových vědeckých oborech mezitím ujede vlak.

Takže jde konec konců o to, na čem nám nejvíc záleží. Zdali na kariéře, nebo na dětech. Pokud na kariéře, pak je přirozeným důsledkem klesající porodnost. Prostě nemůžeme mít všechno. Ale mít velkou rodinu je nádhera a dobrodružství. A pochopitelně i spousta starostí. Ale jak říkaly naše babičky, co nic nestojí, za nic nestojí. Děti nás stojí hodně. Někdy i kariéru.

28. června 2026