Zase straším peklem

Posted on by Dan Drápal

Ano, vím, že se to teď nenosí. Církev nemá strašit, má hlásat dobrou zprávu. V posledních desetiletích se v zemích západní civilizace evangelizaci moc nedaří, a v řadě zemí, včetně té naší, se mnohdy podobáme těm farizeům, kteří „obcházeli moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (srv. Matouš 23,15). Snažíme se evangelium zbavit všeho, co by nevěřící mohlo nějak odradit, a být „seeker friendly“, jak toto snažení nazýval jeho nejznámější protagonista Bill Hybels, pastor amerického sboru Willow Creek, tedy „přátelské k hledajícím“. Jenže sám Bill Hybels po mnohaletém snažení konstatoval, že to moc ovoce nepřineslo.

​Je celá řada kazatelů, kteří vám otevřeně přiznají, že o pekle nemluví, aby případné posluchače neodradili. Myslím, že jejich obavám rozumím. Skoro bych si přál, aby měli pravdu.

​Jenže co si počít s takovými Ježíšovými výroky jako „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí“ (Matouš 7,13). Nebo „hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 13,42.50). Je to snad tak, že Pán Ježíš to vlastně nemyslel vážně? Na to bych nespoléhal.

​Přitom si myslím, že dnešní lidé nemají problém si peklo nějak představit. V literatuře a umění obecně je peklo mnohdy líčeno velmi realisticky. Ne, nemyslím si, že bychom měli problém si něco jako peklo představit. Zvláště po zvěrstvech a zkáze minulého století. Náš problém je jiný: Chybí nám představa Boží svatosti a čistoty Nového Jeruzaléma.

​Nemáme problém kázat, že Bůh je láska, že je nekonečně milosrdný. Někteří z toho vyvodí, že nakonec budou všichni lidé zachráněni a v pekle nikdo nebude. Proč ale v tom případě Ježíš varuje, že do záhuby půjdou „mnozí“?

​Pro mne je dobrá zpráva to, že nemusím skončit v pekle, protože Pán Ježíš Kristus zaplatil za mé hříchy, a pokud jsem v něj uvěřil, přešel jsem ze smrti do života (Jan 5,24).

​A vskutku tomu tak je. Ježíš nemohl přinést větší důkaz své lásky než ten, který přinesl na Golgotě. Jen nesmíme zapomenout, že víra a pokání jsou dvě strany téže mince. Nebudeme-li činit pokání, jistě zahyneme (viz Lukáš 13,1-6).

​Domnívám se, že mnozí lidé mají trochu jiný problém. Nepopírají peklo, jen se domnívají, že je určeno „těm druhým“. Farizeové se domnívali, že je určeno těm, kdo nedodržují zákon. Katolíci se domnívali, že je určeno protestantům. Protestanté se domnívali, že v pekle skončí „papeženci“. Křesťané se domnívali, že je určeno modlářům. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

​Na počátku mé radostné víry byl Boží dotek. Byla to chvíle, kdy mi došlo, že Bůh je opravdu svatý. A že je „oheň stravující“ (Hebrejům 12,29). Když se člověka dotkne svatý Bůh, tak člověk buď uteče, nebo činí pokání.

​Ale i se slovem „pokání“ je problém. Je prý archaické a dnešní člověk netuší, co to znamená. Do jisté míry je to pravda. Ale nepovažuji za vhodné řešení se tohoto slova zříci. Mnohem lepší je toto slovo vysvětlit. Peklo je realita. Pokání je realita. Můžeme různé reality ignorovat, ale počítejme s tím, že nás čeká náraz do zdi. Realitu můžeme ignorovat, její důsledky však nikoli.

​To, co píšu, pochopitelně neznamená, že máme evangelizační rozhovory začínat peklem. Ani já to tak nedělám, nebo se alespoň snažím. Zažil jsem i případy, kdy jsem začal mluvit o hříchu či pokání a můj partner v rozhovoru náš dialog rázně ukončil. Nebylo mi to jedno a přemýšlel jsem o tom, zda jsem neudělal chybu. Ale brzy jsem si uvědomil, že jsem se ocitl „v dobré společnosti“: „Když však Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl: ‚Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.‘“ (Sk 24,25). Bohužel, už si nikdy čas nenašel.

​Když se evangelizace nedaří, může to mít různé příčiny. Často je vina na naší straně. Rozhodně neuškodí, klademe-li si otázku, zda neděláme něco špatně. Ale to může být také tím, že lidé určitého města prostě uvěřit nechtějí; v případě Nazareta se sám Pán Ježíš podivil jejich nevěře (Marek 6,6). Dokonce i ve Starém zákoně můžeme pozorovat, že jsou doby, kdy je národ vůči Bohu lhostejný. V 1. Samuelově 7,2 čteme: „Stalo se, že … uplynulo mnoho dní, přešlo dvacet let a celý dům izraelský se roztoužil po Hospodinu.“ Samuel se jistě celou tu dobu modlil.

​Když sestoupí Duch Svatý, lidé nemají problém uvěřit – i když nezamlčíte, že existuje peklo. A pokud probuzení ne a ne přijít, zachovejme se jako Samuel. Přestože probuzení netrvalo dlouho a lid udělal hloupé rozhodnutí, když zatoužil po králi, Samuel prohlásil: „I nadále se budu za vás modlit a vyučovat vás dobré a přímé cestě“ (1. Samuelova 12,23). Skrze přizpůsobování Božího slova, aby bylo „stravitelnější“, ale cesta nevede.

13. května 2026

2

Ach, ty hejty…

Posted on by Dan Drápal

V časopisu Echo jsem se dočetl: „‚Blokovat nenávist je legitimní‘, hřímalo video české Strany zelených před tradičním Pochodem pro život, jenž minulou neděli prošel Prahou.“ (Echo 17/2026, str. 40.) Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že vlastně souhlasím. Ano, blokovat nenávist je legitimní.

Proč tedy stojím na opačné straně barikády? Říká se, že ďábel bývá skryt v detailu. Proč se se zelenými nemohu shodnout?

Zde je neshoda přímo zakomponována ve významu slov. Konkrétně, pokud jde o toto heslo, v obsahu slov „blokovat“ a „nenávist“. Začnu od toho druhého.

V dvojkové soustavě, jak se uplatňuje v kybernetice, jsou jen dvě číslice – jednička a nula. Často slýcháme, že politické strany se radikalizují a opouštějí střed, zatímco levice a pravice jsou stále extrémnější. To má zřejmě vliv na to, jaká slova volíme ve veřejné debatě. Kybernetika zná jen nuly a jedničky, krajní pozice, ať už jde o levici nebo o pravici, znají jen bezvýhradný souhlas nebo nenávist. Pokud veřejné debatě vnutíme tyto krajní póly, mezi nimiž musíme volit, pak ji můžeme uzavřít hned na samotném počátku. Mezi bezvýhradným přijetím a totálním odmítnutím je celá řada postojů a pocitů, jako je třeba váhavé přitakání, nesouhlas, ovšem bez jakékoli nenávisti, lítost, nebo třeba snaha pochopit druhou stranu, či naopak ji za každou cenu umlčet.

Jsem už starý člověk a jsem si téměř jist, že není nikdo, koho bych nenáviděl. Jistě, s řadou lidí nesouhlasím, některé z nich považuji za nebezpečné, za to jiné za hloupé. Mnozí z opačného tábora jsou na tom možná hodně podobně. Patrně existuje hodně lidí, kteří jsou plni skutečné nenávisti. Ti pak mají radost z toho, když mohou někomu působit utrpení. Ti ale do veřejné debaty nevstupují.

Tím se dostávám k onomu druhému (či vlastně prvnímu) slovu, a sice „blokovat“. Blokovat nenávist je jistě správné, pokud mám co do činění s teroristou. Odpůrci Pochodu pro život nebo Aliance pro rodinu ovšem dostatečně prokázali, jak onomu „blokování“ rozumí. Chtějí své oponenty zakázat a umlčet. O nějaký smysluplný dialog nestojí.

V čem dělají odpůrci dialogu chybu? Domnívají se, že proti nenávisti je možno bojovat zase jen nenávistí. Proto vás potřebují převést do své dvojkové soustavy. Proto se snaží sami sebe i druhé přesvědčit, že jste to vy, kdo je motivován nenávistí.

Jsem už starý konzervativec, a tak je mi jedno, že se teď ztrapním. Chci se teď přihlásit k heslu Václava Havla „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Ano, já tomu skutečně věřím. Jen vím, že na této straně nebe to nebude. Přesto o to musíme neustále usilovat. Milujme pravdu a snažme se milovat své nepřátele (jistě, málokdo tomu věří, ale ono to opravdu jde, a bývá to krásné dobrodružství). Nenávist neporazíte nenávistí. Křivdu neodčiníte další křivdou.

Nenechte si vnutit ono binární vidění světa. A pamatujte, že vykřikovat hesla a urážet jinověrce sice lidem může přinést dočasnou úlevu, ale je to, jak se krásně vyjádřil jeden můj přítel, „optimalizace cesty k cíli nevedoucí“.

27. dubna 2026

Do třetího a čtvrtého pokolení

Posted on by Dan Drápal

Tento obrat jsem našel v Starém zákoně čtyřikrát, z toho dvakrát v Desateru. Píše se tam, že Bůh stíhá vinu otců na synech, což se zdá být v rozporu s jiným ustanovením mojžíšovského zákoníku, podle kterého nemají být synové trestáni za hříchy otců.

​Myslím, že vím, proč to tak je. Děti nenesou osobní vinu za hříchy předků, nicméně velmi často nesou jejich následky. Mohl to Bůh udělat jinak? Jistěže mohl. Jenže pak by každý člověk byl izolovaným atomem. Nemohl by od otců převzít nic špatného – ale nemohl by ani předat svým dětem něco dobrého. Bůh nás stvořil do jisté míry závislými jedni na druhých, ať už jde o příbuzné v rodině, sousedy v obci, členy církve nebo občany země. Každý z nás má jinou míru odpovědnosti i autority. Není pravda, co mnozí říkají, že „stejně nic nezmůžeš“. Za své blízké neseš větší odpovědnost, ale také je můžeš více ovlivnit.

​V tomto článku se chci zaměřit na otázku pozitivního a negativního dědictví na úrovni národa či státu. Vede mne k tomu skutečnost, že někteří lidé tvrdí, že by třeba měli platit jakési reparace černochům za to, že je zotročovali. Někteří lidé dokonce tvrdí, že lékem na nespravedlivou diskriminaci je diskriminace v opačném gardu. Tyto zrůdné myšlenky vedou k tomu, že rasismus je nyní podstatně silnější než byl před dvaceti či třiceti lety. Rasismus je nesporně hříšný a my bychom měli usilovat o to, aby se mu vůbec nedařilo. Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh po mně nechce, abych cítil nějakou zodpovědnost za hříchy spáchané mými předky v 19. století nebo ještě dříve. Nemohu přijmout myšlenku, že nesu osobní odpovědnost – a tedy že mohu být pokutován – za něco, co jsem nemohl nijak ovlivnit.

​Anglikánská církev se prý rozhodla „obětem rasismu“ vyplatit miliardu liber jakožto reparace za újmy způsobeno otroctvím.

​Přitom právě Velká Británie jako první země zrušila otroctví a pak nasadila do boje proti otrokářství své námořnictvo. Řada britských námořníků položila v boji proti otrokářství své životy. Velkou Británii stál tento boj nemalé peníze.

​Jsem zvědav, komu budou tyto reparace vypláceny. My neneseme vinu za hříchy svých předků, a lidé tmavé pleti, potomci otroků, nemají žádný legitimní nárok na tyto reparace.

​Někteří lidé žili v Anglii v první polovině 19. století v podmínkách srovnatelně špatných jako otroci, a někteří bývalí otroci se po zrušení otroctví docela vypracovali. A tak by se mohlo stát, že potomci chudáků budou platit potomkům zbohatlíků. Ano, vím, „bílým“ se celkově vedlo podstatně lépe, ale uvedené srovnání má reálný základ. Nespravedlnost nelze vymýtit novou nespravedlností.

​Dlužno ovšem dodat, že anglikánská církev nepočítá s tím, že by se restituce platili jednotlivcům. Zřídila fond ve výši cca 100 milionů liber, z nějž mají být financovány vybrané vzdělávací a podpůrné projekty snižující různé nerovnosti.

​Právě i zde by se mohl uplatnit princip „do třetího a čtvrtého pokolení“. Dokážu si představit pokus o nápravu křivd, sahající tři, maximálně čtyři generace nazpět. Jestli si dobře vzpomínám, restituční zákon přijatý po sametové revoluci obsahoval formulaci „pokus o nápravu některýchmajetkových křivd“ nebo tak nějak. Zákonodárci si byli vědomi, že náprava křivd bude jen částečná.

​Jsem přesvědčen, že ani státy by mezi sebou neměly vznášet nároky na restituce za události, které se odehrály před třemi či čtyřmi generacemi. Proto si myslím, že polská vláda by neměla požadovat po Německu další reparace, mimo jiné i proto, že už nějaké smlouvy byly mezitím mezi těmito dvěma státy uzavřeny. Podobně je trapné, že slovenský premiér Fico chce vůči Maďarům uplatňovat poválečné Benešovy dekrety. Ty by mohly být uplatněny jen na základě složitých právnických konstrukcí. Už sám tento nápad vyvolává zlou krev a mohl by výrazně zkomplikovat vztahy mezi státy Visegrádské čtyřky.

​U nás je tento princip aktuální ve vztahu k sudetským Němcům. Otázka restitucí, reparací či navrácení ukradeného majetku je pro některé lidi stále živá – to se už projevilo a ještě se to silně projeví o Letnicích, kdy se bude konat sjezdsudetoněmeckého landsmannschaftu poprvé na české půdě, konkrétně  v Brně. Představitel landsmannschaftu BerndPosselt se Čechům za Němce omluvil a landsmannschaft se jakýchkoli nároků výslovně zřekl – stejně jako již dříve německá vláda. Přátelé, už je tu třetí i čtvrtá generace. Je čas se smířit.

​Odpustit můžete jednostranně a na dálku. Chceme-li ale prožít skutečné smíření, potřebujeme se podívat jeden druhému do očí. Někteří z nás k tomu budou mít o Letnicích příležitost.

14. dubna 2026

Aleš Drápal: Zeměplocha a učení církve

Posted on by Dan Drápal

Začnu vzpomínkou z dětství. Hrál jsem si s něčím na podlaze a najednou jsem se zeptal: „Maminko, jak lidi přišli na to, že je Země kulatá?“ A maminka mi dala naprosto uspokojivé vysvětlení. Mluvila o lodi, ze které je nejprve vidět stožár.

Jenomže u Homéra to tak nebylo. Popis nového Achillova štítu zachycuje dobovou představu o tom, jak Země vypadá. V Iliadě stojí:

Střed štítu: Země, nebe, moře.
Vprostřed vytvářel zem, báň nebes a hladinu mořskou,
Hélia neúmorného a jasný v úplňku měsíc,
s nimi i veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí,
souhvězdí Plejád a Hyad a silného Óarióna.
Také Medvěda zrobil, jenž Vůz jest nazýván příjmím,
točí se na témž místě a zírá na Órióna,
koupelí Ókeanových sám jediný účasten nejsa.

Pak následuje popis tří pruhů okolo středu, který pro popis Země důležitý není. Tím je až čtvrtý pruh: Ókeanos.

Silný a velký proud tam vytvořil Ókeanův
kolem krajního lemu, kol dokola pevného štítu.

Chápe se to tak, že ten čtvrtý pruh znamená oceán, který Zemi omývá ze všech stran. Homér ovšem nikde neříká, že Země takto vypadá. Třeba si to ani nemyslel. Ale posluchači Iliady to tak pochopili. Mezi ně patřili i Anaximenes, Anaximander a Thales z Milétu, první filosofové.

Z jejich díla se zachovaly jen zlomky. Po Thaletovi máme kružnici, po Anaximenovi tento výrok: Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc i všechna ostatní tělesa nebeská, jež jsou ohnivá, vznášejí se na vzduchu pro svoji plochost. To bylo šesté století před Kristem. Ale už o sto let později pythagorejci, následovníci Pythagora, považují Zemi za kulatou.

Pythagorejci byli mystici, hledali skrytý řád světa. Zdá se, že na kulatost Země nepřišli na základě pozorování, ale cestou spekulace. Svět má dokonalý řád a dokonalým tělesem je koule. Stalo se něco, co se v dějinách vědy od té doby mnohokrát opakovalo. Vnitřní svět člověka, jeho rozvažování, jak by to mělo nebo mohlo být, je zdrojem velkých objevů, které se teprve dodatečně potvrzují pomocí pozorování.

Ačkoliv Řekové byli národ námořní, tak ten argument se stožárem mojí maminky jako by nehrál roli. Přesvědčit někoho o vypouklosti Země, to vůbec nemuselo být lehké. Jak se vyrovnat s argumentem, že voda teče dolů, takže by se na vyvýšeném místě udržet nemohla?

Argument, který řecké vzdělance přesvědčil, byl založen na pozorování hvězd. Jistě víte, že Polárka je na severním pólu v nadhlavníku, jak se česky říká zenitu, a že čím blíže rovníku, tím je Polárka níže nad obzorem. V Praze jsme na padesátém stupni severní šířky a vidíme Polárku pod úhlem padesát stupňů. A jak Řekové cestovali, tak zjišťovali, že Polárka – a samozřejmě i jiné hvězdy – jsou vidět z jiných míst jinak. V Egyptě nebo na Kypru jsou pozorovatelná souhvězdí, která z Řecka nikdy viditelná nejsou. Řekové navíc pochopili, že zatmění Měsíce znamená, že Země v okamžiku zatmění leží mezi Sluncem a Měsícem. Když toto přijmete, tak

musíte také vzít vážně skutečnost, že stín Země na Měsíci je vždy kulatý. Proto musí být kulatá i Země. To jsou argumenty, které lze nalézt u Aristotela. Žil v letech 384 až 322 před Kristem.

Na rozdíl od děl mnoha jiných, velká část Aristotelova díla se neztratila a byla vždy známa jak Římanům, tak evropským křesťanům. Takže kulatost Země víceméně přijímal i svatý Augustin. Bylo to ale těžké sousto, pro něj i pro jiné. Jemu i jiným se jevilo jako nemožné, aby i na druhé straně zeměkoule někdo žil.

V XVI. knize svého velkého díla O Boží obci Augustin praví zhruba toto: Existence protinožců je nesmysl. I kdyby se podařilo dokázat, že Země má tvar koule, tak z toho neplyne, že na druhé straně žijí nějací lidé. Spíše je to celé pokryto oceánem, který člověk nemůže překonat.

V zesměšněné podobě se Augustinova úvaha objevuje u Jaroslava Haška. Švejk vykládá polnímu kurátorovi Katzovi o děkanovi, který se dočetl u Augustina, že každý, kdo věří v protinožce, má být proklet. A pak prokleje svoji posluhovačku, které syn posílá z Austrálie peníze. Pana děkana odvezou do blázince.

Augustin nic o prokletí nepíše. Nicméně jeho úvaha má teologické důvody. Nelíbila se mu představa, že by někde žili lidé odděleni oceánem, ke kterým se nelze dostat. Proč? Protože takoví lidé by nemohli být potomky Adama a Evy.

O nějakých sto let po Aristotelovi se rozhodl Eratosthénes, ten samý, který vysvětlil, proč je nekonečně mnoho prvočísel, že zjistí, jak je Země veliká. Potřeboval se dostat na obratník Raka v době letního slunovratu. Tehdy se tedy o obratníku Raka ještě nehovořilo, ale vědělo se, že v Asuánu, tehdy se nazýval Syéné, svítí jistý den v poledne sluníčko přímo do studní.

To znamená, že v tu chvíli je Slunce kolmo k tečné rovině zeměkoule procházející Asuánem. Pak už stačilo zjistit, pod jakým úhlem tentýž den svítí sluníčko v nějakém místě na témže poledníku, změřit vzdálenost mezi Asuánem a takovým místem, a pak tu vzdálenost vynásobit tolikrát, kolikrát se změřený úhel vejde do 360 stupňů. Tím vhodným místem byla Alexandrie. Vzdálenost 5040 stadií, úhel 1/50 kruhu, a jsme doma – 252 000 stadií. Egyptské stadium má 157,7 metru, takže po poledníku kolem dokola vychází 39 740 kilometrů. Slušný výkon. Poledníkový obvod Země je totiž 40 009 km. Trochu zapůsobilo i štěstí – různé chybky při měření se vzájemně vyrušily.

Možná si řeknete – škoda, že o tomto měření nevěděl Kryštof Kolumbus. Kdyby věděl, jaký má zeměkoule obvod, tak by si při objevení Ameriky nemyslel, že doplul do Indie. Připomínám, že Karibiku se dodnes někdy říká Západní Indie. V angličtině to je West Indies a stále se to používá, když jde o kriket.

Ve skutečnosti Kolumbus o Erastothénovi věděl. To probereme. Teď se však ještě na chvíli vrátíme k ranným církevním autoritám. Augustina jsme už měli. Co ostatní?

Přehled církevních autorů, kteří učili, že Země je kulatá, je opravdu dlouhý. Kulatou zemi držel Athenagoras, jenž žil v letech 133-190. A také Metoděj Olympský, kolem roku 290. A dále Arnobius, autor berberského původu. Ten píše zhruba kolem roku 305: Svět nemá ani vpravo ani vlevo, nemá ani horní nebo dolní část, ani přední a zadní část. Svět je kulatý a na každé straně je omezen svým obvodem tak jako je omezena koule. Nemá tedy začátek ani konec.

V tom dlouhém seznamu jsou však dvě výjimky, a to Lactantius a Teofilos Antiochejský. Lactantiovi, poradci císaře Konstantina, přišlo urážlivé, že by se nebe, kde sídlí Hospodin, otáčelo kolem Země. Z toho odvodil, že kulatost Země je pohanský výmysl. Lactantius uvažoval teologicky, ne fyzikálně. Ten teologický pohled byl při tom v něčem správný. Nebe se opravdu netočí okolo Země.

Lactantiovo učení bylo ve středověku známé. Jeho názory však církev nezastávala. Koperník, který byl při psaní své knihy velmi opatrný, se proto mohl Lactantiovi otevřeně vysmívat. Středověké university se opíraly o Aristotelovy texty. Kulatost Země byla u vzdělaných lidí něco samozřejmého.

Systematické a kritické myšlení o přírodě však bylo ve středověku obtížné. Vznikala i velká díla, ale jejich autoři to neměli lehké. Úplně lehké to neměl ani Aristoteles. Po několik let od roku 1240 byla výuka jeho díla na pařížské universitě zakázána s vysvětlením, že to nebyl křesťan.

V té době žil Roger Bacon, anglický učenec, který se z oxfordské university uchýlil do ochrany řádu františkánů, kteří ho však později nuceně přesídlili do Francie. Tam získal ochranu papeže Klementa IV., za jehož života mohl psát a bádat. Po papežově smrti ho však jako podezřelého z kacířství františkáni dali do samovazby, která trvala 12 let. Po propuštění se vrátil do Oxfordu, kde zemřel roku 1292 ve věku 78 let. Jeho dílo je rozsáhlé a mnohé ovlivnilo. Mimo jiné přišel s myšlenkou, že mapy se mají tvořit na základě souřadnic. Souřadnice používal už Ptolemaios, ale to se v té době v Evropě nevědělo. Roger Bacon rovněž vyjádřil jasně přesvědčení, že svět lze obeplout kolem dokola.

Roger Bacon je mimo jiné objevitel – nebo znovuobjevitel – vědecké metody. V první knize svého Opus maius odpovídá takto na otázku, co jsou hlavní překážky na cestě k pravdě a vědění:

1. Odvolávání se na nespolehlivý zdroj.
2. Bezmyšlenkovité spolehnutí se na tradici či zvyk.
3. Odmítání okolním světem (doslova ignorance ostatních).
4. Zakrývání vlastní hlouposti předstíranými znalostmi.

To stojí za zapamatování.

Pokusím se nastínit, proč to měli lidé jako Roger Bacon ve středověku tak těžké. Středověká Evropa byla postavena na jednotném, celistvém pohledu na svět. Náboženské a přírodovědecké představy se prolínaly. Na raně středověkých mapách bylo možno najít ráj Eden, nebo byly uspořádány tak, aby získaly tvar ukřižovaného Krista. Středověký člověk prostě žil celistvým světonázorem. Osobní a veřejné se prolínalo, stejně tak jako sakrální a profánní. Život měl jasný řád a pravidla.

Podle mnohých to nebylo špatné místo k životu, pokud tedy zrovna nepřišla nějaká přírodní katastrofa, v první řadě mor. Války se odehrávaly převážně mezi šlechtou, města poskytovala poměrně dost osobní svobody, chudým a nemocným se věnovala určitá pozornost a snad ani sedláci na tom nebyli špatně. Podle jednoho britského moderního dějepisce anglický rolník v 13. století odpracoval ročně 1620 hodin. Dnešní pracovní penzum je 1936 hodin.

Aby ten středověký svět držel pohromadě, tak byla potřeba autorita církve. Odsud vycházel úplně odlišný vztah k autoritám než dnes. Kostnický koncil byl vlastně celkem úspěšný pokus o záchranu, byť dočasnou, osvědčeného uspořádání světa, jež bylo ohroženo krizí papežského schismatu.

Uspořádání společnosti působilo, že pro středověkého autora bylo přirozené a nutné se zaštiťovat uznanými autoritami. Originální myšlení se setkávalo s nedůvěrou a čelilo podezření z hereze. Tak jako u Roberta Bacona. V době kostnického koncilu však už patřil mezi autority. Uznával ho i Pierre d’Ailly, francouzský kardinál, který v Kostnici předsedal vyšetřování Jana Husa v Kostnici. Neměl rád Angličany, takže si odsouzení Viklefa pořádně užil. Viklef byl v Kostnici prohlášen za kacíře a koncil nařídil, aby Viklefovy kosti byly vyňaty z posvěcené půdy a spáleny. Husa pak Pierre d’Ailly především okřikoval.

Pierre d’Ailly vstoupil do dějin nejenom svým mocenským jednáním, ale také jako autor knihy Ymago mundi. To je sbírka dvanácti různých pojednání, z nichž to první, Tractatus de Imagine Mundi, dalo jméno celému souboru. Rukopis vznikl roku 1410 a knižně vyšel v letech 1480 a 1487. Je tam hodně úvah o tom, zda by se dalo dostat na jižní polokouli nebo ne. Pierre d’Ailly se nechtěl dostat do sporu s Augustinem. Přesto ale naznačil, že si myslí něco jiného. Volí takovou neurčitou neosobní formu. Píše zhruba toto: Někteří říkají, že na jižní polokouli je teplo podobně jako u nás a že se tam dá žít. Podle tohoto názoru by ovšem tamní obyvatelstvo nebylo seznámo s apoštolským učením o Kristu. A pak dodává, že tak to ale podle Augustina být nemůže.

Pierre d’Ailly byl, zdá se, fascinován možností námořních výprav do neznámých vod. V jejich prospěch argumentuje každou autoritou, kterou znal. Cituje všechny výroky Aristotela, Senecy a Ptolemaia, které podporují myšlenku, že cesta z Evropy do Indie přes Atlantský oceán je možná. Zmiňuje i Aristotelovu úvahu, že Afrika a Indie nemohou být příliš daleko, když v obou z nich žijí sloni. O tom, že Atlantský oceán není příliš rozlehlý, byl přesvědčen i Roger Bacon. I toho Pierre d’Ailly cituje.

Navíc se odvolává, a to je pro středověk příznačné, na apokryfní apokalyptickou knihu, která je známa jako Čtvrtá Ezdrášova. Původně asi byla napsána hebrejsky brzy po pádu jeruzalémského chrámu roku 70. Je psána v ich formě. Ve třetím vidění se její autor obrací k Hospodinu těmito slovy: Pátého dne jsi pak poručil sedmé části, kde byla shromážděna voda, aby zplodila živočichy, ptactvo i ryby, a tak se stalo.

Tento verš Pierre d’Ailly chápe tak, že souš tvoří šest sedmin povrchu zeměkoule. Bere to jako další z argumentů, že oceán mezi západním pobřežím Afriky a Indií lze překonat plavbou v délce několika dnů.

Kolumbus vzal pana kardinála vážně a vyrazil na Západ. Mířil směr Florida. Když už to bylo moc dlouhé, tak z nějakého důvodu zatočil k jihu a narazil na Hispaňolu, tedy ostrov, jenž je dnes rozdělen mezi Haiti a Dominikánskou republiku.

Tak to skutečně bylo. Výtisk Ymago mundi z Kolumbovy pozůstalosti je plný osobních Kolumbových poznámek. Je překvapivé, že Kolumbovou motivací byla brožurka svou povahou spíše středověká. Tak to ale bylo. Moderní výzkumy potvrdily, že jsou jen dva texty, které Kolumbus pročítal tak pozorně, že si do nich činil poznámky, což asi bylo v té době při čtení běžné. Tím druhým je text Aneáše Sylvia Piccolominiho, tedy papeže Pia II., toho, který tak výrazně zasáhl do českých dějin. Byl to on, kdo prohlásil za neplatná basilejská kompaktáta a snažil se Jiřího z Poděbrad donutit k návratu do katolické církve. Je autorem knihy Historie česká, Historia Bohemica, která líčí české dějiny s důrazem na husity. To ovšem nebyla ta kniha, co zajímala Kryštofa Kolumba. V Kolumbově držení byla Historia rerum ubique gestarum, v doslovném překladu Dějiny činů vykonaných kdekoli. Učesanější překlad je Historie událostí po celém světě.

Pius II. ji začal psát už jako papež a nedokončil ji. Plánoval zahrnout celý svět, ale stihl podrobně popsat pouze Evropu a Asii, což tehdy znamenalo hlavně oblast dnešního Turecka. Jeho zájem souvisel s velkým projektem, o který jako papež velmi usiloval, ale který se mu nepodařil. Tím projektem bylo shromáždit evropské mocnosti k útoku na Osmanskou říši a znovu dobýt právě ztracený Cařihrad.

Po Piově smrti bylo jeho nedokončené dílo vytištěno v Benátkách. Jeden výtisk měl v držení i Kolumbus – a ten je plný jeho poznámek. Zato Ptolemaiova Geografika, naprosto zásadní dílo, se sice v Kolumbově držení také nacházela, ale

nevypadá to, že by ji studoval. Přitom už Pierre d’Ailly si byl vědom, že nalezení Geografike hyfegesis činí jeho Ymago mundi zastaralým. Rukopis Geografiky přivezl roku 1397 do Florencie byzantský učenec Manuel Chrysoloras. Přesněji řečeno, šlo o řecký překlad arabského překladu nedochovaného původního Ptolemaiova řeckého textu. Do té doby západní svět znal pouze Ptolemaiův Almagest, což je arabský název Ptolemaiova astronomického pojednání Megalae Syntaxis.

Geografika je z větší části pouze a jenom seznam zeměpisných souřadnic různých míst světa tak, jak je Ptolemaios znal nebo vyzvěděl od jiných. Je tam také uveden údaj o délce obvodu zeměkoule, avšak ne ten Erastothénův, ale pozdější Poseidóniův, který vycházel z chybného měření, takže mu vyšla výrazně menší délka. Kolumbus měl zřejmě přístup nejenom k tomuto, ale i k dalším odhadům velikosti zeměkoule. Při jednání se sponzory, tedy s Ferdinandem II. Aragonským a Isabellou I. Kastilskou, uváděl velikost co nejmenší pro to, aby je přesvědčil, že jeho cesta je možná. Osobně asi spíše než číslům věřil ujištěním Pierra d’Ailly. V rámci přesvědčovací kampaně si kreativně pomohl údajem z arabských zdrojů, který přepočítal tak, že arabskou míli dlouhou 1830 metrů interpretoval jako římskou míli dlouhou 1480 metrů. A svět byl hned menší. Není ovšem úplně jasné, zda tak učinil vědomě, či z neznalosti.

Pierre d’Ailly a Aneáš Sylvius Piccolomini, papež a kardinál, tihle dva tedy stojí za Kolumbovým rozhodnutím se vydat na cestu. Když tohle víme, tak tím je záhadnější, kde se vzala představa, podle níž církev učila, že je Země placka.

Navzdory tomu, že až na dvě výjimky církevní učitelé nikdy nehlásali, že by byla Země plochá, se přesvědčení, že se tak dělo, stále drží. Sám jsem slyšel poměrně nedávno, jak jeden evangelický farář varoval před tmářstvím, kdy se církev uzavírá vědeckým poznatkům – myslím, že mu šlo o gender – a uváděl jako odstrašující příklad, jak v minulosti církev učila, že je Země placatá.

Kde se to vzalo? Nemám jiné vysvětlení, než že jde o pomluvu motivovanou nechutí ke katolické církvi. Bylo hodně těch, kteří přikládali pod kotel. Slavný dramatik Cyrano z Bergeracu se podobně jako Jaroslav Hašek vyjadřoval, jako by svatý Augustin byl zastánce zeměplochy. V satirickém románu, ve kterém se Cyrano dostane na Měsíc, se praví, že v době Augustinově byla Země plochá jako puklička a plavala na vodě jako plátek pomeranče.

Slavný Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti Spojených států, v jedné knize uvádí seznam různých historických přehmatů. Nejprve píše, že francouzská vláda kdysi zakázala jíst brambory, a hned na to uvádí, že Galilea soudila inkvizice za to, že tvrdil, že je Země kulatá. A tuto pitomost vykládá méně než sto padesát let od Galileovy smrti vzdělaný muž, který byl velvyslancem ve Francii.

V roce 1828 vydal americký historik Washington Irving beletrizovaný životopis Kryštofa Kolumba. Vypráví v něm o komisi španělského krále, jejíž někteří členové s cestou Kolumba nesouhlasili, protože podle nich Bible učí, že je Země placatá. Mnozí to považovali za historicky ověřenou zprávu, byť to byla čirá fikce pana Irvinga.

A pak už to jelo. Význačných autorů 19. století, kteří obviňovali církev z nepřátelství k vědě a dokládali to tvrzením, že církevní otcové trvali na zeměploše, je spousta. Objevovaly se knihy s názvy jako Historie konfliktu náboženství a věd nebo Historie boje vědy s teologií. Středověk se stal dobou temna. Učení o placatosti Země toho mělo být jedním z dokladů.

Kupodivu nijak nevadilo, že se ve školách stále učila a četla Dantova Božská komedie, která kulatost Země považuje za samozřejmost a umisťuje do jejích hlubin peklo.

Ve školách se ostatně mnohé mýty drží často dlouho zuby nehty. Před pár lety si někdo dal práci a prošel učebnice dějepisu v Rakousku a Německu a byl překvapen, že i dnes se v mnohých mylně vykládá, že teprve Kolumbus a Magellan přesvědčili Evropany o kulatosti Země.

A jak je to v České republice? Filip Šára, Novinky.cz, 10. 8. 2019. Titulek: Portugalský mořeplavec se před 500 lety vydal dokázat, že Země je kulatá. První věta: Málokdo by řekl, že jeden z největších objevů raného novověku, důkaz o kulatosti Země, vznikl omylem a díky touze po koření. Co s tím? Panu Šárovi se nelze příliš divit. Je to novinář. Poctivě cituje vyjádření jedné historičky – v článku je jmenována – která pro Novinky.cz o Magalhãesovi uvedla: „Ve svém okolí byl za snílka a jeho pro ostatní nepochopitelný nápad nehodlal nikdo podpořit, přesto se nevzdával. Tak se postupně přibližoval rok 1519, na jehož závěru vynikl nejen nový fenomén mezi historickými mořeplavci, byť pro Magalhãese posmrtný, ale stejně tak byla tehdejší společnost konfrontována s poznáním, že Země je skutečně kulatá a ne placatá, což byla při plánování možná větší výzva než plavba samotná.“

Inu historie i současnost přinášejí nejrůznější výzvy.

Historička v článku citovaná přitom jistě ví o smlouvách v Tordesillas a Zaragoze z let 1494 a 1529, kterými si Portugalsko a Španělsko rozdělily zeměkouli na dvě půlky. Proto se stala Brazílie portugalská, zatímco zbytek Jižní a Střední Ameriky připadl Španělům. Kdyby tyto dohody byly uplatňovány i v době pozdější, tak by východ Austrálie připadl Španělům a střed a západ Portugalcům. Těm měly patřit i Filipíny, jejichž vlastnictví si však Španělé posléze vynutili. Moluky, cenný zdroj koření, zejména hřebíčku, kvůli kterému Magalhães ve službách španělského krále obeplul celý svět, ztratili Portugalci roku 1609 ve prospěch Holanďanů. Portugalcům nakonec v Tichomoří zůstal pouze Východní Timor.

Některé mýty se zakoření hodně hluboko. V českém prostředí stále žije představa, jak se lodníci Kryštofa Kolumba hrozí, že každou chvíli jejich loď narazí na konec světa a přepadne do nicoty. V české Wikipedii sice stojí Že je Země kulatá, se v Kolumbově době všeobecně uznávalo, ale je otázka, odkud se toto konstatování vzalo. Na konci pojednání o Kolumbovi totiž čteme: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christopher Columbus na anglické Wikipedii. Díky za to.

Aleš Drápal

Slova, která diskvalifikují

Posted on by Dan Drápal

Mnohokrát jsem od přátel či známých slyšel: „Komentáře pod články zásadně nečtu – je to žumpa.“ Někteří z těch, kdo komentáře čtou, vyslovili podiv, že pod mými články jsou komentáře od nejrůznějších lidí, takže se nedá mluvit o bublině. Některé komentáře jsou nenávistné a vulgární, jiné naopak pochvalné, a u některých se dá mluvit o tom, že mají náběh na docela solidní diskusi. Z těch mám pochopitelně velkou radost. Jistě, mám radost i z těch pochvalných; ty nejvřelejší si ukládám do zvláštního adresáře nadepsaného „thanks“.

Negativní komentáře se mne pochopitelně dotýkají – nebudu se tvářit, že jsem teflonový a že když si o sobě přečtu, že jsem licoměrný, primitivní nebo prolhaný, tak se mě to nedotýká. Člověk musí něco vydržet, a plně se připojuji k radě Jordana B. Petersona, abychom pozorně naslouchali i svým kritikům a oponentům, protože možná vědí něco, co my nevíme.

Sám se ovšem snažím své protivníky neurážet, a uvedu dva hlavní důvody, proč.

Doufám, že dorazím do Nového Jeruzaléma. A v 15. žalmu máme určitý výčet lidí, kteří se do něj nedostanou. Tento verš mimo jiné říká, že na Hospodinovu svatou horu vystoupí ten, „kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo a nekydá na svého blízkého hanu“ (3. verš). Jistě, jsme spaseni z milosti, nikoli proto, že jsme nikdy neřekli sprosté či prázdné slovo. Nemohu si ale pomoci – zdá se mi, že Boží slovo je jednoznačné, a říká, že do ráje si nevneseme nic nerajského.

První důvod je tedy tak trochu sebeobranný: nechci sám sebe diskvalifikovat tím, že urážím ty, za které Kristus zemřel.

Zatímco první důvod se týká mého nitra, druhým se obracím navenek. I můj kritik, který mne zbytečně uráží, se může obrátit k Bohu. Dnes to tak nemusí vypadat, ale konec konců já jsem byl přece také takový. Studoval jsem teologii, a přitom jsem se vysmíval evangelikálním křesťanům, ačkoli jsem o nich vlastně nic nevěděl. Proto se na svého kritika, který se mne snaží urazit, dívám jako na potenciálního budoucího přítele a spolupracovníka. Kdybych mu tedy oplácel stejnou mincí, snižoval bych šanci, aby se tak stalo.

Některé komentáře jsou opravdu nenávistné a zjevně jsou psány se záměrem zranit. Svědčí o tom, že daný člověk, pokud se považuje za křesťana, ještě nepochopil, k čemu nás Pán Ježíš vede. Jak asi vnímá Ježíšova slova „milujte své nepřátele“? (Bude o tom jeden z dalších článků.)

Někteří křesťané, kteří si věru neberou servítky a jinak smýšlející označují za „náboženské pokrytce“, argumentují tím, že Pán Ježíš zákoníky a farizeje také nešetřil. V té souvislosti mě napadá latinské přísloví quod licet Iovi, non licet bovi, volně přeloženo do češtiny co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. A tak, milý bratře, nespěchej usednout na stolici Ježíšově. To, že dokážeš být protivný a útočný, ještě neznamená, že jsi prorok.

Urážky člověka vzdalují pravdě. Člověk se může s urážkami správným způsobem vyrovnat, ale potřebuje k tomu určité množství „emocionální energie“. Máš-li co říci – či co napsat – učiň tak bez urážek a nepoužívej zbytečně emocionálně nabitá slova. Tvůj kritik bude mít větší chuť si tvůj post pozorně přečíst.

Stalo se mi několikrát – přiznávám, spíše v diskusích v sekulární sféře než mezi křesťany – že jsem napsal umírněně kritickou reakci, a cítil jsem se spíše na jedné lodi s člověkem, na kterého jsem reagoval. Nicméně on zřejmě usoudil, že jsem jeho nepřítelem, a podle toho reagoval. Přišlo mi to škoda, jevilo se mi to jako drobení sil. Čím je to dáno? Zřejmě tím, že někteří lidé nedokáží vidět svět jinak než černobíle. Buď se mnou budeš souhlasit, a to ve všem, nebo jsi na druhé straně.

Mnoho lidí nad sociálními sítěmi zlomilo hůl. Vidí jen negativa. Mnohá z nich jsou evidentní. A jednotlivý čtenář bez znalosti, jak fungují „algoritmy“, má pocit, že se s negativitou na síti nemůže utkat, protože bude vždycky tahat za kratší konec. Možná tuto bitvu nevyhrajeme; ale aspoň se pocvičíme v naplňování novozákonního slova, že máme v dobrém překonávat zlé.

A někdy se stane zázrak a my se skamarádíme se svým bývalým kritikem.

1. dubna 2026

Mějme se na pozoru

Posted on by Dan Drápal

Nepodařilo se mi zjistit, kdo s tím návrhem vlastně přišel. Nicméně odborníci na zemědělství a zejména zemědělci hospodařící na velkých pronajatých plochách diskutují o tom, zda by měli mít ti, kdo na těchto polích hospodaří, předkupní právo.

Je za tím svůdná socialistická a komunistická myšlenka, která je variantou téhož principu v jiné oblasti: „Stroje patří těm, kdo na nich pracují.“

​Proč na svých polích nepracují ti, kdo je vlastní? Bylo by to přece logické!

​Vysvětlení leží v minulosti: V Československu byla pod komunistickou vládou provedena „kolektivizace zemědělství“. Byla to vlastně maskovaná krádež, o čemž svědčila skutečnost, že probíhala často násilně.

​V rámci restitucí došlo i na vracení jak polí a luk, tak někdy i zařízení a nemovitostí a dokonce i zvířat původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Byla to nesmírně složitá operace, a je s podivem, že se celkem zdařila.

​Část restituentů začala pracovat na vracených statcích. Mnozí ale byli již příliš staří a na nový začátek se necítili. Jiní již dávno pracovali v jiných oborech a návrat do doby před kolektivizací pro ně z nejrůznějších důvodů nepřipadal v úvahu. Co tedy s polnostmi, které měly staronového vlastníka, ale ti přitom na nich pracovat nemohli nebo nechtěli? Nasnadě bylo logické řešení: Pronajmeme půdu těm, kdo na ní pracovat mohou a chtějí. Výsledkem je stav, který je v Evropě ojedinělý.

Mnohá družstva se přeměnila v podnikatelské subjekty, které nyní pracují na obrovských plochách. Rodinné farmy mají v českých podmínkách často výměru přibližně mezi 20 až 100 hektary, přičemž menší rodinné hospodářství se běžně pohybuje kolem 30 až 70 hektary. Na druhé straně velké zemědělské společnosti hospodaří zpravidla na stovkách až tisících hektarů půdy. Není výjimkou podnik o velikosti 800 až 1500 hektarů, někdy i více. Jen malé procento velkých podniků přitom obhospodařuje značnou část zemědělské půdy v České republice.

​A nyní se diskutuje o tom, že pokud by nějaký vlastník chtěl svou polnost prodat, měl by předkupní právo mít ten subjekt, který na jeho polnostech hospodaří.

​Určitou logiku by to mělo, ale když se nad touto otázkou jen trochu zamyslíme, poměrně rychle musíme dojít k závěru, že takový zákon by vlastně zbavil vlastníky jejich majetku, a tudíž by – pro drsné porušení vlastnických práv – byl protiústavní.

​Jenže… Jenže zemědělská lobby má u nás obrovskou sílu. Vlastníci ve sporu s nájemci zpravidla tahají za kratší konec. Kdyby onen plánovaný zákon prošel, měl by vlastník jen dvě možnosti: Buď neprodat, nebo přistoupit na cenu určenou nájemcem. Důsledkem by patrně bylo, že beztak obří zemědělské kolosy by se ještě zvětšily a docházelo by jen k další koncentraci majetku v rukou několika oligarchů. Kdo by na tom asi nejvíce vydělal? Hádejte, smíte třikrát.

​Doufám, že si všichni zúčastnění uvědomí, co by to znamenalo. V jedné věci by záleželo na znění zákona: Pokud by to dikce zákona dovolila, mohla by značná část zemědělské půdy skončit v majetku velkých zahraničních společností.

​Konkrétní znění zákona patrně ještě není na světě. Doufám, že tento návrh se do Parlamentu ani nedostane. A pokud ano, že bude zamítnut. Zásah do vlastnických práv je velmi vážný a nebezpečný. Proto tuto záležitost pozorně sledujme.

17. března 2026

Írán a atomové zbraně

Posted on by Dan Drápal

Existence atomových zbraní snižuje nebezpečí vypuknutí velké války.

Už slyším rozčilené námitky: „Jak můžeš něco takového napsat? To si říkáš křesťan?“

Bráním se: Já přece nepíšu o světě, jaký by se mi líbil. Byl bych raději, kdyby lidé žádné atomové – a ostatně jakékoli jiné – zbraně nikdy nevyrobili. Nicméně žijeme v padlém světě a chtě nechtě přemýšlíme o tom, co se ve světě děje, a přemýšlíme i o tom, zda by bylo možno udělat svět o něco bezpečnějším.

Jak tedy existence atomových zbraní snižuje nebezpečí války?

Atomové zbraně byly reálně použity jen jednou, a je možné (i když nikoli pravděpodobné), že už nikdy znovu použity nebudou. Proč si je tedy státy pořizují? Proto, že se cítí bezpečněji. A právem.

Na Severní Koreu, která má atomové zbraně, si netroufne ani Trump.

Dva rivalové, Indie a Pákistán, si oba pořídili atomovky, aby se navzájem drželi v šachu. Kdyby je neměli, určitě by po získání nezávislosti v roce 1947 spolu svedli jednu či více opravdu velkých a zničujících válek. Nepřátelství mezi těmito státy trvá, ale skutečnou válku nevedly. Jen přestřelky na hranicích, případně nějaké teroristické útoky ve vnitrozemí.

Izrael nepřiznává, že atomovku má, ale všichni s tím počítají. Kdyby s tím nepřátelé Izraele nepočítali, dávno by izraelský stát zlikvidovali.

Některé státy výrobu atomových zbraní zvažovaly, ale pak se rozhodly proti. Jedním z těchto států byla Jihoafrická unie. Po změně režimu nová vláda usoudila, že tyto zbraně nepotřebují. Nepřátele v regionu by snadno porazili konvenčními zbraněmi. A atomovka by byla zbytečně drahá.

Snahy získat atomovku odpískal i libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. Dopadl velmi špatně. Zahynul – a Libye je dodnes rozvráceným státem.

Atomových zbraní se zřekla i Ukrajina – na základě Budapešťského memoranda z roku 1994 je odevzdala Ruské federaci. Jak to dopadlo, všichni víme. Kdyby si je nechala, Putin by Ukrajinu nenapadl. Můžeme si být jisti, že po ukrajinské zkušenosti už žádná vláda podobnou chybu neudělá.

V osmdesátých letech minulého století měl západ namále. Mladí lidé volali po jaderném odzbrojení a zpívali spolu s Beatles: „All we are saying, give peace a chance“. Ale zpívali to jen na jedné straně železné opony. Kdyby tehdy na západě zvítězili zastánci jednostranného atomového odzbrojení, dopadl by západ jako Ukrajina.

Nyní se dostávám k jádru toho, co chci říci: Všechny státy, které si opatřily atomovku, tak činily s vědomím, že ji patrně nikdy nepoužijí. Opatřily si ji, aby potenciálního agresora odstrašily.

Je však jeden stát, který se snaží opatřit si atomovku, aby ji skutečně použil. Tím státem je Írán.

Proč je Írán tak odlišný? Je za tím něco, co je tak cizí západním, ale i východním intelektuálům, že si to nedokáží vůbec představit. Je za tím přesvědčení, že až se svět ponoří do celosvětového chaosu, přijde spasitel, mahdí, nesmrtelný imám. Spasitele očekávají jak sunnité, tak šíité, ale u šíitů hraje toto očekávání větší roli. A ne všichni šíité jsou přesvědčeni, že lidé by měli aktivně usilovat o chaos a války. Radikálové jsou možná v menšině. Nicméně patří mezi ně bývalý prezident Mahmúd Ahmadínedžád. A patřil mezi ně jak Chomejní, tak Chameneí.

Izraelské i americké služby tyto věci vědí, proto jim jde tolik o to, aby Írán atomovku nezískal. Porušují přitom Izraelci a Američané mezinárodní právo? Nepochybně. Mezinárodní právo nepočítá s tím, že nějaký národ či stát bude chtít zničit celou civilizaci. Íránská vládnoucí garnitura se svými plány nijak netají.

My si motivaci těchto lidí nedokážeme představit. Pro západního člověka je důležité, aby žil v pohodě a blahobytu. O nějakém posledním soudu či životě po smrti neuvažuje. A nedokáže si představit, že tito lidé mají zcela jinou motivaci. Slýcháme, že představitelé Hamásu nechávají trpět ubohé obyvatele Gazy a sami si užívají bohatství v katarských špičkových hotelech.

Ano, užívají. Ale to neznamená, že by to byla jejich motivace. Oni opravdu věří, že jako mučedníci půjdou do nebe. Na počtu mrtvých nezáleží; proto íránští gardisté při nedávných protestech v Íránu neváhali povraždit na třicet tisíc vlastních spoluobčanů.

My křesťané máme jiný příběh. Také věříme v poslední soud a očekáváme radikální změnu. Víme ale, že kvůli tomu nemusí umírat tisíce lidí. Stačilo, aby zemřel jediný člověk, Kristus Ježíš. On zemřel, aby přinesl pokoj těm, kdo v něho věří. A nepotřebuje k tomu ani atomovku, ani konvenční zbraně.

4. března 2026

Má se církev ozvat?

Posted on by Dan Drápal

Před několika dny jsem dostal tuto prosbu: „Prosím o odpověď, jestli Církev v ČR vydá stanovisko k současnému jednání Babišovy vlády a ministra Macinky? Prosím o moudrost slov ve vyjádření stanoviska, aby nedošlo v ČR k občanské válce.“ Je to jen jedna z proseb či dotazů na toto téma. A rovnou musím říci, že dostávám i reakce ze zcela opačného úhlu pohledu.

​Odpověděl jsem rovnou, že nemohu mluvit za církev, na to nemám mandát. Mohu mluvit pouze za sebe – a slíbil jsem tento článek. Nicméně doufám, že „církev“ (tazatel nesdělil, zda má na mysli nějakou konkrétní denominaci) žádné takové stanovisko nevydá.

​Společnost je rozdělená, a církev je rozdělená taky. A rozdělené jsou i rodiny. Co se mé rodiny týče, tak bych neřekl, že je rozdělená. Máme ale diametrálně odlišné názory. Pokud mluvím o svých dětech a jejich partnerech či partnerkách, pak konstatuji, že jsou zastoupeny oba krajní póly. Ale přesto jsme schopni pěstovat vztahy a nenechat se od sebe izolovat. To od každého účastníka vyžaduje značnou zdrženlivost.

​Mnohé rodiny to nezvládají. Já o tom nepíšu proto, abych kohokoli přesvědčil, že naše rodina je lepší než ostatní. Jestli jsem si něčím naprosto jist, tak je to to, že se máme navzájem milovat a snažit se druhého pochopit z té lepší stránky. A myslím si, že tak by to mělo být i v církvi.

​Máme být misijní. To obecně víme. A co když uvěří někdo, kdo má zcela opačné politické názory než já? Budu po něm chtít, aby, než se dá pokřtít, se distancoval od Babiše nebo od Hřiba? Od Turka nebo od Bartoše?

​Církev je tu pro levici i pro pravici. Znamená to ale, že je jedno, jaké má křesťan politické názory? Domnívám se, že určité hranice tu jsou a musíme na nich trvat.

​Nemohl bych hlasovat pro pana Turka, a zdůvodním, proč. Nejprve ale zmíním něco, co vidím jako důležité. My starší máme proti mladým politikům jednu velkou výhodu: Nepoužívali jsme nové technologie a tudíž jsme za sebou nemohli nechat jakoukoli „digitální stopu“. Kdybyste se mohli někde dočíst co jsem si myslel, když mi bylo osmnáct, možná byste mě považovali za ztracený případ. Proto se přimlouvám, abychom proti komukoli nepoužívali jako argument něco, co říkal v šestnácti letech, nebo dokonce to, co si myslel jehotáta. To, co řekli před dvacátým rokem života, nechť je, jak říkají Američané, „null and void“.

​Zpět k tomu Turkovi. Nelíbí se mi, že jel na dálnici dvěstědvacítkou. Považoval bych to za nerozum a za hřích – to víte, pastor se ve mně nezapře. Ale nebyla-li by jiná volba, přenesl bych se přes to. Ale on pak zapíral a lhal. Vidím v tom lhostejnost vůči pravdě a nadto zbabělost. Proto u mě skončil – dokud nebude činit upřímné pokání. Politik musí žít tak, abyste jeho morálku mohli doporučit kterémukoli občanovi.

​A teď z opačného soudku: Nemohl bych volit Piráty, protože znemožnili Pochod pro rodinu. Mám důvodné podezření, že kdyby mohli, zakázali by Alianci pro rodinu a podobné organizace. Ale ještě víc mne hněte jejich tvrzení, že Alianci pro rodinu platí Rusko. To považuji za vědomou lež a stejné pohrdání pravdou, jak to vidím u Turka.

​Některé z mých dětí patrně Piráty volit budou. Je to snad důvod přerušit styky? V některých rodinách se tak stalo. Ale to nepochybně není Ježíšovo řešení.

​Mluvíme a píšeme o rozdělené společnosti a jaksi automaticky předpokládáme, že rozdělení je špatné. Věc je ale složitější. Kdysi jsem připravil vyučování nazvané „Napětí, která nesmíme zrušit“. V něm jsem se snažil vysvětlit, že ve vedení církve vždy bude určité napětí například mezi evangelizací a pastorací.  Pastoři dobře znají názor „proč bychom měli evangelizovat, když máme tolik problémů“. A stejně tak znají názor „proč se pořád hrabat sami v sobě, když tolik lidí neslyšelo evangelium“. Pokud zvítězí jedna nebo druhá strana, nakonec se nebude ani evangelizovat, ani pastorovat. A je to jedno, která.

​V našem osobním životě i ve společnosti je to podobné. Jak je tomu v osobním životě, nyní rozebírat nebudu – soustředím se na napětí ve společnosti. Klasickým příkladem je napětí mezi ochranou životního prostředí a rozvojem průmyslu. To napětí tu bude vždycky, a v zásadě to není špatně. Jde ale o to, aby šlo o skutečné vyvažování, nikoli zadupání do země. Ministr životního prostředí tu není od toho, aby „dýchal za český průmysl“. Od toho máme ministra průmyslu a obchodu. A naopak.

​Proto mám určitou nedůvěru k tzv. catch-all parties, tj. ke stranám, které jsou zde „pro všechny“. V této věci bych dokonce dal za pravdu Václavu Klausovi před Václavem Havlem. Heslo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ je sice líbivé, ale ve skutečnosti vyjadřuje nepochopení, v čem demokratická politika spočívá. Pamatujme na to, že demokracie, to jsou z devadesáti procent procedury a pravidla. Napětí mezi různými zájmy neodstraníme – jde ale o to, aby všichni hráli podle pravidel. Pak se budou muset nějak dohodnout. Obstrukce vedoucí k tomu, že poslanci zasedají 72 hodin nepřetržitě a žvaní nesmysly, je známkou krize demokratických pravidel.

​A co s tím má co do činění církev? Má učit lidi, aby hráli podle pravidel. Aby hledali řešení, nikoli aby se předháněli, kdo druhou stranu lépe zesměšní nějakou peprnou urážkou.

​Jistě, neschopný politik, který se chová mravně a nikdy nelže, je pořád neschopný politik. Bohužel. Křesťané by ale neměli tolerovat lži, a měli by hledat smysluplné dohody.

​Je vlastně zázrak, že naše společnost funguje tak, jak funguje. Navzdory tomu, jak se politické strany snaží všechno zlo házet na druhou stranu. Rozdělení zcela odstranit nelze. Lze však kultivovat politický život.

21. února 2026

Máme se dobře. Ale ne všichni

Posted on by Dan Drápal

V poslední době jsem vícekrát ve svých článcích upozorňoval, že Česká republika patří k nejbezpečnějším a nejbohatším zemím celého světa. Některé lidi to zarazilo, některé to pobouřilo, a sem tam si možná někdo řekl: „No jo, vlastně…“ Češi mají sklon sami o sobě smýšlet jako o chudém národě, kterému neustále ubližují jeho silnější sousedé, tedy zejména Němci. I nyní mají mnozí lidé pocit, že jen pokulháváme za bohatým a rozvinutějším západem.

​Je načase, abychom si všimli, že to už nějakou dobu není pravda. Zvýšení životní úrovně v jejích různých dimenzích si všimneme spíše u Poláků než u nás. Má to ovšem racionální vysvětlení: Poláci poskočili dopředu ještě mnohem víc než my. Pravda, je to dáno do jisté míry tím, že startovali z mnohem horší pozice.

​Dnes chci upozornit na něco méně radostného.

​G. K. Chesterton, který byl mimo jiné mistrem aforismu, kdysi řekl něco v tomto smyslu: „Statistika je věda, která se vás snaží přesvědčit, že pokud váš soused snědl k obědu kuře, zatímco vy jste hladověl, měli jste oba půlku kuřete.“

​Celkově jsme na tom skutečně dobře. A dobře jsou na tom i důchodci, jakkoli můžeme slýchat, jak jsou na tom špatně.

​Hlavní problém není v tom, že by lidé neměli peníze. Je v tom, že celá řada výdobytků moderní civilizace je pro ně nedostupná.

​Nedávno jsem opět sloužil v jednom romském sboru zde v javornickém výběžku. Když jsem se po kázání ptal, zač se budeme modlit, jedná mladá paní prosila, abychom se modlili za její zuby. Ptal jsem se, zda chodí k zubaři. Řekla, že ne – je u pojišťovny, kterou nebudu jmenovat, ale nikdy jsem o ní neslyšel. Říkal mi přítel, že nějaká pojišťovna nabízela peníze za to, že se k ní lidé přehlásili. Možná to byl i tento případ. Ptal jsem se, zda zubaře sháněla. Prý ano, ale nejbližší, který má smlouvu s její pojišťovnou, je v Šumperku. To je výprava na celý den. Žádný přímý spoj. A co s dětmi?

Na sever od Jeseníku až po Bílou Vodu na hranici s Polskem neordinuje jediný stomatolog. Celkově je stomatologů v České republice dost. Tak kde jsou? V Praze a v Brně. A mnozí jsou šikovní a nabízejí služby, o kterých se třeba jejich rodičům ani nesnilo. Jenže skoro všichni občané na sever od Jeseníku budou mít zuby jako noty na buben.

Nedostatek zubařů na venkově je alarmující, ale v našem jinak tak skvělém zdravotnictví chybí ještě jiná profese: dětští lékaři. Z důvěryhodného zdroje jsem se dověděl, že zhruba 300 000 dětí k žádnému pediatrovi nechodí. To jistě nezůstane bez následků. V dospělosti budou možná trpět chorobami, kterým by bývalo šlo v dětství předejít. Kromě toho jen málokteré z těchto dětí bude v dospělosti chodit na preventivní prohlídky.

Nemyslím si, že porodnost by se automaticky zvedla, kdyby bylo dost dostupných pediatrů. Faktorů, proč vymíráme, je více, a tento nemusí být nejvýznamnější. Ještě závažnější je patrně nedostupnost bydlení.

Za vlády komunismu se „stát“ staral téměř o vše. Například když jsem chodil na základní školu a později na gymnázium, měli jsme stomatoložku přímo ve škole a na preventivní prohlídky jsme chodili každý rok. Po sametové revoluci bylo náhle všechno jinak. Ano, jako správný pravičák si myslím, že stát by měl být co nejmenší a lidé by se měli zodpovědně starat o sebe a o svou rodinu. Jenže když něco ze dne na den zrušíte, třeba státní péči o dětský chrup, aniž k tomu probíhala nějaká dobře pojatá informační kampaň, jednáte prostě nezodpovědně.

Máme se dobře. Ale jsou celé segmenty populace, které se dobře nemají. U nás skutečně dochází k tomu, že někdo skončí na ulici, protože mu majitel bytu dal výpověď. Sociálně slabší lidé si mnohdy sami nepomohou. Existuje u nás řada neziskovek, které těmto lidem pomáhají. Ovšem tu jsme u dalšího problému: Jsou politici, kterým zřejmě všechnyneziskovky leží v žaludku. Jsou neziskovky, které bych – být v demokraticky zvolené vládě – taky rád zrušil. A jsou neziskovky, které dělají úžasnou práci a obětavě pomáhají. Jestli se něco vzpírá jakékoli generalizaci, pak jsou to neziskovky.

Když pomyslím na různé skupiny lidí, třeba na tu romskou komunitu, kam pravidelně jezdívám, nebo na skromné a pilné Ukrajinky, o nichž jsem také psal, poněkud to kalí mou radost z toho, čeho jsme již dosáhli. A tak zopakuji moudro, z nějž se už stalo klišé, ale které stále platí: Civilizační úroveň státu odčítejte z toho, jak se dokáže postarat o ty, kdo se sami o sebe postarat nedokáží.

Slyšel jsem, že v jedné zemi – nebylo to Slovensko? – se křesťané složili a zakoupili jakýsi „stomatologický autobus“, který navštěvuje různé „vyloučené lokality“ a zdarma lidem opraví chrup. A jestli to nikde není a jen se mi o tom v noci zdálo, pak by to mohlo třeba někoho inspirovat.

10. února 2026

Když se základy hroutí

Posted on by Dan Drápal

Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?

(Žalm 11,3)

Tuto otázku si položil král David zhruba před třemi tisíci lety. Mám zato, že se mnou budete souhlasit, že nám nepřipadá ani exotická, ani bizarní, ani archaická. Naopak, připadá nám zcela srozumitelná a aktuální. Vnímáme, že základy se hroutí, a do budoucnosti hledíme s obavami.

Pro mne se tato otázka stane palčivou, když pomyslím na své děti a vnoučata. Za tři roky mi bude osmdesát, což pro mne znamená, že jsem prožil čtyřicet let v komunistické nesvobodě a dalších téměř čtyřicet let ve svobodné společnosti. A jsem za ten prožitý život velice vděčný. Svět nebyl lepší, ale byl mnohem srozumitelnější než dnes.

Ano, svévolníci měli mnohdy navrch. Spravedliví byli nezřídka pronásledováni. Lidský potenciál byl často promrháván, když byli lidé povyšováni ne za své zásluhy a pro svá obdarování, ale pro poddajnost ideologii, ve kterou ve skutečnosti nevěřili ani ti, kdo tuto poddajnost vyžadovali.

Nezažil jsem holocaust. Nezažil jsem hladomor na Ukrajině. Nezažil jsem genocidu.

Nicméně byli jsme zajedno v tom, že vyvražďování Židů byl strašlivý zločin, že zločinem bylo i vyhlazení několika milionů Ukrajinců, ale i Srebrenický masakr nebo masakr v Dárfúru. A ti, kdo tyto hrůzy páchali, zpravidla nepřiznávali, že je páchají, protože vlastně dobře věděli, že páchají nepřijatelné zlo.

Pro spravedlivého ale bylo snad nejhorší, když viděl utrpení druhých a nesměl pomoci.

Pro mne byl formující jeden příběh, který jsem slyšel před mnoha lety od jednoho již zesnulého kazatele. V posledních letech války spojenci rozbombardovali nedalekou železniční trať, kterou pak opravovali ruští zajatci. Jistě měli hlad. Maminka onoho kazatele navařila hrnec brambor ve slupce a když se naskytla příležitost, vysypala je na skládku, která byla hned vedle trati. Zajatci je objevili a jistě se divili, jaký zázrak se to stal.

Uplynuly necelé dva roky a na trati pracovali zase jiní zajatci. Tentokrát to byli Němci čekající na odsun. Maminka onoho kazatele se zachovala stejně.

Všude kolem se po léta hroutily základy, ale tato šlechetná žena měla svůj život postavený na základě, který se nikdy nezhroutí.

Odvážnému štěstí přeje. Přemysl Pitter zřídil v létě roku 1945 sirotčinec, kde byly děti české, německé i židovské. Nebylo to snadné a vyžadovalo to hodně odvahy. Komunisté to nakonec zakázali, ale je tu někdo, kdo vidí do srdce, a vyhlíží, kteří lidé stavějí na základě víry, naděje a lásky. Hned následující verš onoho žalmu začíná slovy: „Hospodin je ve svém svatém chrámu.“ Veškeré politické, ekonomické i sociální základy se mohou zhroutit, a pokud k tomu dojde, což vůbec není vyloučeno, bude to strašné. Svévolníci budou stoupat a spravedliví si budou říkat: „Co máme dělat?“

Nepodléhat beznaději. Vždyť Hospodin je ve svém svatém chrámu.

Nebudu tajit, že nejsem přítelem krucifixů. Věřím v Ježíše Krista, který už není na kříži ani v hrobě, protože je vzkříšený a sedí na pravici Boží. Ale jelikož se snažím najít na všem něco pozitivního, tak jsem objevil i určitý kladný význam krucifixů. Jsou často na katolických farách a pochopitelně i v církevních budovách, a často i na různých pomníčcích ve městech i na venkově. Připomínají nám, že lidská společnost může kvést jedině díky oběti. Ježíš musel zemřít na kříži, aby skutečné lidské společenství bylo vůbec možné. „Jak se může Bůh dívat na ty hrůzy, které se dějí?“ Tuto otázku známe asi všichni, katolíci i evangelikálové, že ano? Dojde na ni téměř v každém evangelizačním rozhovoru. Odpovídám: „Ano, dívá se. Dívá se z kříže.“

Bůh v Ježíši Kristu sestoupil na zem a zaplatil za naše hříchy. A tím položil základ, který se nikdy nezhroutí.

Nemyslím, že už je všechno ztraceno. Ano, hroutí se rodiny, hroutí se sbory, hroutí se obce i celé národy. Vědomí, že Bůh nás vykoupil a že „naši nakonec vyhrajou“, nám umožňuje, abychom povědomí o Božích řádech a dobrou zprávu, že podle nich lze žít, šířili, jak jen je to možné. Přirovnání o soli a světle nám říká, že nás nemusí být mnoho. Stačí jen maličko soli, aby maso nepodlehlo zkáze. Stačí jen maličko křesťanů, aby se lidé setkali s vírou, nadějí a láskou.

26. ledna 2026