Osud malých národů

Není pochyb o tom, že současný svět zakouší hluboké proměny. Rozhoduje se o uspořádání světa – bude svět bipolární, nebo multipolární? Obstojí západní civilizace v ekonomickém a kulturním souboji s Čínou? Rozpadne se Evropská unie? Obrátí se evropské národy na islám? Povede „woke“ šílenství k implozi západní civilizace?

V tomto článku se chci zamyslet nad jedním aspektem, z hlediska velmocí spíše okrajovým. Mám na mysli osud malých národů. Tedy implicitně a zcela pochopitelně, i osud českého národa.

Češi zakusili během devatenáctého století téměř zázrak: Český jazyk nejenže nezanikl, ale ožil a rozvinul se. Kdybych žil koncem osmnáctého století a mohl si vsadit, jak to s češtinou dopadne, patrně bych tvrdil, že za sto let se bude v Čechách a na Moravě mluvit německy a čeština bude hrát podobnou folklorní roli jako dnes lužickosrbština. A podobný osud bych asi předpovídal slovenštině.

Neznamená to ale, že zde německy mluvící obyvatelé by se nepovažovali za Čechy (ve smyslu böhmish a nikoli tschechisch). A dokonce by mezi Čechy a Němci mohlo panovat podobné nepřátelství, jako mezi Iry a Angličany v Severním Irsku. Irové se pokoušeli vzkřísit svůj starobylý jazyk erse, nicméně teď už je zřejmé, že na rozdíl od Čechů neuspějí. Případ Irska je dokladem, že nezbytnou podmínkou, aby národ byl národem, není odlišná řeč. Kanaďané mluví stejným jazykem jako třeba Australané, ale nejsou to Australané.

Teď trochu o Češích. Za největší nebezpečí pro Čechy nepovažuji habsburskou monarchii a Rakousko-Uhersko. Od narovnání v roce 1861 se Rakousko-Uhersko vyvíjelo velmi příznivě, a snad nejlépe se dařilo právě českým zemím. Čechy byly nejindustriálnější a nejrozvinutější částí monarchie. Právní stát fungoval skvěle (pokud monarchii srovnáváme s jinými evropskými národy – netvrdím, že byl nejlepší, ale snesl srovnání i s Velkou Británií). Nicméně Češi bojkotovali Říšskou radu. Zaujímali vůči monarchii stejně nekonstruktivní postoj, jako mnozí čeští politici dnes ve vztahu k EU. Mnoho lidí je přesvědčeno, že Němci (ať už tehdy, nebo dnes jako nejsilnější stát v EU) nás chtějí jen převálcovat a využívat. Tehdy se sami vyloučili z rozhodovacího procesu a pak se jim nelíbilo, co se rozhodlo bez nich.

Nyní zase trochu o velmocích. Rád poslouchám některé americké a britské myslitele, např. – a je to o mně obecně známo – Jordana B. Petersona, Glena Laurie, nebo Konstantina Kisina. A mnohé další. Kisin je výjimkou, ale u většiny ostatních mi zatrne, když začnou mluvit o geopolitice. Rád bych Petersonovi a mnohým dalším řekl, že by se měli na věc podívat alespoň trochu i z hlediska malých národů.

Když jsem v šedesátých a sedmdesátých letech vyrůstal, všiml jsem si, že příslušníci velmocenských národů, jsou si při všech velkých rozdílech v něčem podobní. A platí to i do značné míry i teď. Zpravidla je pro ně důležitější domácí politika než politika zahraniční, o malé národy se moc nezajímají, což souvisí s tím, že téměř vůbec neznají zeměpis. Když jsem byl poprvé v Americe v říjnu 1968, dočetl jsem se, že průměrný Američan dokáže vyjmenovat šest států, ale i v tom dělají Američané chyby, protože někteří považovali za stát i „Evropu“, kterou klidně jmenovali vedle Velké Británie, kterou většinou znali.

Svou vlast považují za samozřejmou. Příslušníci malých národů vědí, že jejich existence samozřejmá není.

Prožili jsme téměř osmdesát let v míru. Pro naprostou většinu menších evropských národů to bylo nejbezpečnější období jejich dějin.

Mezinárodní uspořádání má v zásadě jen dvě základní podoby: Buď vládne mezinárodní právo, nebo vládne zákon silnějšího. Všechny tři rozhodující velmoci, Spojené státy, Rusko a Čína, dávají nepokrytě najevo, že se mezinárodním právem nehodlají řídit. Rusko nedovolí existenci samostatné Ukrajiny. Jistě, na papíře bude Ukrajina na Rusku nezávislá. Ale rozhodovat o ní bude Rusko. A Rusko může překousnout – alespoň na čas – úspěšné Estonsko, ale nemůže trpět za svými hranicemi úspěšnou Ukrajinu. Putin si správně uvědomuje, že úspěšná Ukrajina by pro něj byla smrtelně nebezpečná. Mnozí Rusové by si řekli, když může být úspěšná Ukrajina, proč ne i my? Možná by i u nás mohli významní lidé přestat padat z okna. Možná by se mohli i u nás domoci práva lidé, kteří se neznají s nikým z „věrchušky“.

Čína porušila smlouvy se Spojeným královstvím a ovládla Hong-Kong, a nyní prezident Donald Trump nepokrytě mluví o obsazení Panamy a Grónska, ať už si o tom myslí obyvatelé těchto zemí cokoli. Mezinárodní právo platilo několik dekád – ano, vím, že nedokonale, ale bylo uznáváno i těmi silnými. Toto období končí a budoucnost je nejistá.

Evropa páchá ekonomickou i kulturní sebevraždu. Z ideologických důvodů. Jsou lidé, kteří se domnívají, že když jejich země vystoupí z EU, problémy se vyřeší. V Británii se ale zatím nevyřešilo téměř nic. Počet migrantů stoupl na dvojnásobek vůči předbrexitovým obdobím. Místo polských instalatérů tam nyní mají Eritrejce, Pákistánce nebo Rwanďany. Se vším, co to obnáší.

Nemuselo to tak být. Pokud se EU rozpadne, nebo pokud ji postihne hluboký ekonomický a kulturní úpadek, bude to důsledek našich voleb.

Jsou lidé, kteří kladou rovnítko mezi Putina a Trumpa nebo Putina a „Brusel“. Pokud vše dopadne zle, bude příliš pozdě na to všimnout si, že mezi dekadentní EU a Putinovým Ruskem je přece jenom podstatný rozdíl. V EU zvítězí opozice, ale my budeme dále právním státem, jakkoli kulhajícím. V Rusku povládne i nadále čirá moc. Těm, kdo si to nemyslí, doporučuji hledět na jedno zvláštní hlasování: Hlasování nohama. A argument o tom, že i do Ruska se někdo stěhuje, např. Gerard Depardieu, nepovažuji za platný. Měla by nás zajímat celkové součty, ne jednotliví podivíni.

Možná se úpadku dá ještě zabránit. Ale to bychom si nejprve museli stanovit správnou diagnózu a netvářit se, že problém není tak vážný.

Jedním z nejvzácnějších Božích darů je dar pokání. Nicméně mnozí tento dar nepřijímají. On sice vede k životu, ale na samém počátku je velice, velice nepříjemný. Přiznat si, že jsem něco dělal zásadně špatně, není nic příjemného. Nicméně konec je sladký.

4. února 2025

Můj život s StB

Jeden pozorný a přejný čtenář mých článků mi napsal, že bych měl napsat něco o svých bohatých zkušenostech s StB. Nevím, jestli udělal dobře. Ta myšlenka mne zaujala a hned se mi vybavila spousta prožitků a dojmů. Brzy mi ale bylo jasné, že se to nevejde do jednoho článku. Pokud vás tyto historické reminiscence nezajímají, můžete tyto články vynechat – myslím, že jich bude tak asi pět, ale mezi ně možná vložím články na některá aktuální a palčivá témata.

Nazval jsem to Můj život s StB. Samozřejmě jsem nežil s StB v tom smyslu, že bych se jí upsal, že bych na nic jiného nemyslel, že bych se s ní nedokázal nějak vyrovnat. Nicméně StB přesto nějakým způsobem určovala život celé naší rodiny a nějak nás formovala. Nesmírně si vážím postoje a moudrosti mých rodičů – to byl zase jejich život s StB. A to, co s ní zažili oni, bylo mnohem těžší nežli to, co jsem zažil já. Musím ale začít tím jejich životem.

Maminka pocházela z křesťanské rodiny. Ve 14 letech, v době protektorátu, ale ještě před napadením Polska, které znamenalo pro Velkou Británii počátek války, odjela přes Německo a Holandsko do Anglie – snad na několik měsíců. Nicméně vypukla válka a ona se už nemohla vrátit. Celou druhou světovou válku tedy prožila ve Velké Británii. Po návratu se vdala za profesora Bohdana Jelínka. Mému pokrevnímu otci – profesoru na technice (na dnešní vysoké škole chemicko-technologické) – hrozilo pronásledování, protože byl z „kulacké“ rodiny. Rozhodl se pro emigraci, moje maminka ho měla následovat. Nicméně nedlouho po Bohdanově odchodu zjistila, že je těhotná. Neodvážila se ho následovat, protože situace byla každým dnem nebezpečnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem svého pokrevního otce potkal jen jednou v životě, v době, kdy mi bylo 33 let.

Maminka měla strach, že ji zavřou. S tímto strachem prožila celé těhotenství a několik následujících let. Měla ovšem úžasnou mentorku, profesorku Boženu Komárkovou, která přednášela na právnické fakultě v Brně. Během války byla vězněna v káznici v Breslau (Vratislav v dnešním Polsku). Zažila tam hrozné věci, ale maminku povzbuzovala: „Neboj se, Ivuško, ten strach je často horší než ta realita. Pán Bůh ti dá sílu vydržet.“ Věděla, že maminčiny obavy ze zatčení jsou oprávněné. Bylo známo, jak komunisté zacházeli s našimi hrdiny z Royal Air Force a ostatními vlastenci, kteří odešli na západ. Téměř každý, kdo strávil válku na západě, byl podezřelý.

Můj pokrevní otec odešel nejprve do Kanady. Našel si novou ženu a chtěl se rozvést, což bylo tehdy v Kanadě velmi těžké. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde byl rozveden a znovu se oženil.

O maminku se začal ucházet můj otec Lubor Drápal. Jeho otec, můj dědeček, byl důstojník československé armády, velel ženijní jednotce. (Jestli si někdy všimnete žulového obelisku na hradním nádvoří, tak to byla jeho jednotka, která ho tam dopravila. K tomu dočasně postavili koleje od dejvického nádraží. Vždycky, když procházím přes hradní nádvoří, si na dědečka vzpomenu.) Jinak jsem si ho moc neužil – v roce 1951 byl odsouzen tuším na patnáct či šestnáct let. Poprvé jsem ho viděl, když táta šel představit svou ženu do Jáchymova, kde byl dědeček vězněn. Pamatuji si na barák z černě natřených prken. Dědeček byl u okna a my jsme byli venku. Já jsem tehdy netušil, oč jde. Dědeček odseděl skoro celý trest. Propuštěn byl až v polovině šedesátých let.

Maminka, která se tolik bála, že ji zavřou kvůli prvnímu manželovi, byla nakonec zavřena kvůli druhému manželovi. Tchán byl v base, stejně jako švagr Radovan, který byl odsouzen ve stejné kauze jako jeho otec. Otec studoval filosofii u Patočky a teologii u Hromádky. Byl posledním sekretářem sdružení Akademická YMCA. YMCA byla zakázána v roce 1951. Stát pochopitelně zabavil i její budovy včetně nejcennějšího paláce YMCA v Praze Na Poříčí. Po pádu komunismu se otec opět stal sekretářem obnovené YMKy a podařilo se mu dosáhnout navrácení většiny jejích nemovitostí.

Po zatčení dědečka Františka Drápala byl otec vyhozen ze studií. Doktorát si udělal až po Pražském jaru v roce 1969. O tom ale až v příštím článku.

Babička – manželka bývalého důstojníka československé armády Františka Drápala – se stala součástí sítě, která se snažila dodávat léky vězňům v komunistických žalářích. Když se to provalilo – zasloužil se o to jeden evangelický farář – byla zatčena a moji rodiče rovněž. Soud ale probíhal už po smrti Stalina a Gottwalda. Kdyby byli zatčeni o rok dříve, byly by tresty drakonické (prokurátor původně žádal 10 let. Babička nebyla zručná konspirátorka, takže při domovní prohlídce našla StB dostatek důkazů o její činnosti, což ovšem možná zachránilo mé rodiče. Z dokladů vyplývalo, že o té síti moc nevěděli a na její činnosti se nepodíleli. Byli tedy jen několik měsíců ve vazbě, odsouzeni nebyli. Vazba ovšem příjemná nebyla – mamince vyhrožovali, že už mne nikdy neuvidí. Vězeňský zubař, rovněž mukl, jí bez umrtvení trhal osmičku. Prý byl po čtyřiceti minutách tak zpocený, že mu maminka radila, ať si na chvíli odpočine.

Vězni si mohli jednou týdně vypůjčit z vězeňské knihovny jednu knihu. Maminka vzpomínala, že přes všechna trápení byla jednou z nejsilnějších vzpomínek nekonečná nuda. Proto prý sáhla vždy po nejtlustší knize, která byla k dispozici, aby jí dlouho vydržela. Vzpomínala rovněž na to, jak spoluvězeňkyně, většinou mladé holky, které někde něco šmajzly, neustále nahlas snily o tom, co si dají k jídlu, až budou propuštěny.

Můj otec měl velmi zvláštní smysl pro humor. Za příhodné situace mluvil tak, že se mu nedalo nic vytknout, ale trochu chytřejší lidé si kladli otázku: Myslí to vážně? Ještě se k tomu vrátím. Zde uvedu příklad. Maminka mi říkala, že když je propouštěli z vazby, posadili je oba do auta – bylo to po několika měsících ve vazbě, kdy se opět viděli – a odvezli k zapečetěnému vinohradskému bytu. Byt odpečetili, odemkli, a vyzvali rodiče, aby se podívali, zda je vše v pořádku, zda něco nechybí. Otec měl už tehdy velkou knihovnu, přistoupil k ní a něco hledal. Maminka mi vyprávěla, že v tu chvíli by ho nejradši nakopla – netoužila po ničem jiném, než aby byli konečně sami. Po chvíli otec prohlásil, že mu chybí Marxův Kapitál. Tajní viditelně znejistěli, ale maminka vnitřně zuřila ještě víc. Tajní řekli, ať si knihovnu ještě jednou pořádně prohlédne – přijdou se po týdnu zeptat, zda ho našel. (Ano, našel.)

Babička dostala dva roky natvrdo, z nich jeden odseděla, pak byla zřejmě propuštěna na nějakou amnestii – s jistotou to nevím.

Strýc Radovan byl propuštěn po šesti letech žaláře.

Doufám, že jsem vás v této části, v níž se toho o mém životě s StB moc nedovídáte, příliš neotrávil. Pokračování za čtrnáct dní.

30. ledna 2025

Aleš Drápal: Jak to bylo s Galileem

Lidé si dnes často myslí, že v minulosti byli lidé hloupější než dnes. Není pro to žádný důvod. Lidé dříve mysleli stejně dobře jako dnes. Měli ovšem k dispozici menší počet ověřených fakt. Nicméně z těch dat, která měli k dispozici, dokázali často obdivuhodně a překvapivě dedukovat. Možná lépe než bychom to dokázali my dnes. Začneme od jednoho výroku Ptolemaia Alexandrijského. To byl nejuznávanější astronom starověku. V jeho spisech stojí tato slova: Pro astronomii by bylo daleko jednodušší, kdyby se Země otáčela okolo Slunce. To je ovšem z vědeckých důvodů nemožné.

Proč si myslel Ptolemaios, že heliocentrický systém je nevědecký? Důvodem bylo, že se starověkým ani středověkým astronomům nepodařilo naměřit paralaxu u žádné hvězdy.

Pochopit, co je to paralaxa, je snadné. Vezměte tužku, držte ji v natažené ruce před očima a zadívejte se na jedno konkrétní místo. Když se budete dívat jedním okem a pak druhým, tak se toto místo bude zdánlivě pohybovat. To je tím, že se na onu tužku díváte každým okem odjinud.

Paralaxa je úhel, který najdete u tužky, když ji spojíte jednou přímkou s jedním okem a druhou přímkou s druhým okem. No, a teď si představte, že se Země točí okolo Slunce a pohled ze Země o letním slunovratu odpovídá pohledu jedním okem na hvězdu, třeba Polárku, která odpovídá tužce. Druhé oko pak odpovídá pohledu o zimním slunovratu. Je logické, že v takovém případě se letní a zimní pozorování liší o paralaxu Polárky. Jenomže staří astronomové paralaxu naměřit nedokázali. Hvězdy jsou příliš daleko.

Řeknete si, že byli hloupí, že si mysleli, že jsou hvězdy tak blízko, že se jejich paralaxa dá naměřit. Jenomže oni věděli, že hvězdy daleko jsou. Už dávno před Ptolemaiem astronomové věděli, že Slunce je zhruba 400krát dále než Měsíc. To se změřit dá, stačí použít podobnost trojúhelníků. Takže Ptolemaia jistě napadlo, že hvězdy mohou být také třeba 400krát dále než Slunce. Jenomže nejbližší hvězda je dále než Slunce 270tisíckrát. A to už neočekávali.

Proč říkal Ptolemaios, že by to bylo pro astronomy jednodušší? Kvůli výpočtům. Protože když si myslíte, že se Mars otáčí okolo Země, i když se otáčí okolo Slunce, tak popsat jeho dráhu dá daleko více práce.

Myšlenka, že nejlepší výklad je ten nejjednodušší, to je něco úplně přirozeného. Ve filosofii se tomu říká Occamova břitva. A tak občas někoho napadlo, že by přeci jen to, co je nejpřirozenější z hlediska výpočtů, mohla být pravda. V pozdně středověké Evropě se jeden takový člověk této myšlenky držel celý život. Ten člověk se jmenoval Koperník. Byl to úspěšný politik, lékař, církevní hodnostář, finanční teoretik, milovník staré řečtiny a matematik. A také astronom. Dožil se 70 let a o své vizi sluneční soustavy napsal dvě knihy. První byla dokončena, když mu bylo 40 a byl to takový stručný výklad, který existoval jen v několika opisech rukopisu. Jeden takový opis měl ve vlastnictví

Tadeáš Hájek z Hájku. Koperníkovo hlavní dílo De revolutionibus orbium coelestium dostal prý autor do rukou vytištěné až ve den své smrti. Prý už byl v kómatu, probral se a někdo mu jeho knihu vložil do rukou. Šťastně se usmál a vydechl naposledy. Stalo se to 24. května 1543 ve Fromborku.

Je otázka, zda to tak bylo. Není totiž vůbec jasné, zda svou knihu chtěl vydat. Prý se bál negativních reakcí. A my se budeme zabývat otázkou, koho se bál. Nebyl to papež. Jeden německý teolog roku 1533 uspořádal takový malý seminář pro papeže Klementa VII a pár kardinálů, kde Koperníkovu teorii vyložil, a ti byli velmi zaujati a toho teologa za přednášky papež bohatě odměnil. Je zachován dopis jednoho z kardinálů, který Koperníkovi píše: „Dozvěděl jsem se, že jste nejenom mistrně zvládnul objevy dávných astronomů, ale že jste dokonce vytvořil vlastní kosmologii, podle které se Země pohybuje a Slunce je ve středu vesmíru.“ A velice naléhavě a uctivě Koperníka žádá o zaslání jeho knihy.

Úplně jiná byla reakce protestantské strany. Melanchthon, německý reformátor, asi nejvýznamnější spolupracovník Luthera, se o Koperníkových názorech dozvěděl a píše: „Jsou lidé, kteří si myslí, že je skvělé vymýšlet absurdní věci, tak jak to udělal nějaký polský astronom, který zastavil Slunce a rozpohyboval Zemi. Správný vládce by takové lehkomyslné jednání neměl dovolit.“

Je to tak, že reformace, které za tolik vděčíme, s sebou nesla i určitou úzkoprsost, důraz na doslovnou intepretaci Písma. Takže pro biblicky orientovaného Melanchthona platilo, že Hospodin stvořil dvě světla na obloze, jedno pro den, jedno pro noc. A pak, byly tady verše z knihy Jozue, kapitola 10, verše 12-14: „Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelcům Emorejce. Volal před očima Izraele: ‚Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu.‘ A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli. To je zapsáno, jak známo, v Knize Přímého. Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.“

Časem se stane, že se inkvizice z pověření papeže bude dovolávat takových míst z Písma. Jenomže, jak se budu snažit vysvětlit, bude to spíše pod tlakem kolegů vědců než církevních hodnostářů. V době života Koperníka se vzdělaný katolický klérus řídil spíše učením takových církevních otců jako byl Tertullián a Svatý Augustin, pro které bylo víceméně samozřejmé, že části Starého Zákona je na místě chápat jako podobenství, alegorii, tedy jako výklad něčeho hlubšího, něčeho co nás zasahuje i přesahuje. Svatý Augustin dokonce říká, že teologové mají nechat astronomii astronomům a neplést se jim do řemesla. To není myšlenka, na kterou bylo nutno čekat až do doby moderní.

Nemůžeme vědět, koho přesně se Koperník bál. Z osudů Galilea však vyplývá, že mohl mít důvody se bát nejen primitivní reakce, ale i reakce vzdělanců. Protože vědění, to je také určitá moc. A když někdo zpochybní, co hlásáte, na čem je založena vaše kariéra, tak se vám to možná nebude líbit. A nebyli to jen učenci na universitách, ale také učenci v klášterech. To bylo ještě do 19. století běžné, že v klášterech se věda pěstovala. Třeba Mendel, zakladatel genetiky, byl opat brněnského kláštera augustiniánů. Pro Koperníka a později Galilea největší nebezpečí hrozilo ze strany dominikánů, tedy řádu, který kombinoval vzdělanost a boj proti herezi. Inkvizitoři se rekrutovali právě z tohoto řádu. Vzdělávací program dominikánů zahrnoval gramatiku, logiku, přírodní filosofii a teologii.

A o tu přírodní filosofii šlo v první řadě. Dnes téměř nikdo netuší, co to bylo. Součástí přírodní filosofie byla i výuka fyziky. Jenomže to byla úplně jiná fyzika než dnes. Oni se neptali, jak něco funguje, ale proč to funguje. Představte si takového profesora nebo vzdělaného mnicha z 16. století, který by se dostal na hodinu fyziky, jak ji máte dnes. Na té hodině by se probíral rovnoměrný přímočarý pohyb, tedy zákon setrvačnosti. Ten středověký profesor by vstal a řekl by třeba: To je ale úplná blbost, že by se těleso mohlo trvale pohybovat vpřed a nezastavit. Proč by to dělalo? Máte pro to nějaké vysvětlení? Středoškolský profesor dnešní doby, co myslíte, že by odpověděl?

Za mých mladých let by nejspíše řekl: Tak to prostě je, o tom nemá cenu se bavit. Námitka jeho oponenta: Jak to, že to tak je? Všechno okolo mě, co se pohybuje, se přece vždy zastaví. To je přirozenost hmoty, že spěje ke klidu.

Pojmy jako sympatie a antipatie, které používáme o lidech, se používaly o neživých i živých objektech. Například magnet přitahuje železo, protože jsou si sympatické. Podle Aristotela, když přijdeme k řece, tak se nám chce čůrat. Protože mezi tekutinami je sympatie. Možná nám to přijde k smíchu, ale ona to byla věda, která se snažila vysvětlit, že ten svět okolo nás tak nějak pěkně drží pohromadě, neustále spěje k harmonii, k přirozenému uspořádání věcí. Proto se valící kámen musí zastavit, protože jeho přirozenost je se nehýbat. A dovedete si představit, že když takové věci do vás hustí na škole, na universitě, tak je vezmete vážně.

Ten důraz na přirozenost vedl občas k tvrzením, která prostě nebyla pravda. Třeba, že větší kámen má více sympatií k Zemi, a proto padá rychleji než malý kámen. Snadno se dá ověřit, že tomu tak není. To je to, co udělal později Galileo. Totiž, že měřil, jak rychle padají kameny. Údajně ze šikmé věže v Pise. Už to, že něco měřil, že se snažil vyložit svět okolo nás pomocí matematiky, některé jeho kolegy profesory rozčilovalo. Přední učitelé fyziky té doby ve Florencii vehementně prosazovali názor, že matematika do fyziky nepatří. Jde přece o to pochopit příčinu. Ta je založená na antipatiích, sympatiích a jiných takových vztazích. Těm je třeba rozumět a ne něco nějak upatlaně měřit.

Ti lidé, co to říkali, měli vliv. Velký vliv. Byli to experti a autority. Jenomže v astronomii, tam se měřit mohlo. A vlastně muselo, když se zákazníkovi zachtělo horoskopu. Aristotelská představa světa, kterou převzali středověcí učenci, byla, že svět je rozdělen do sfér. Zatímco tady na Zemi jsou věci nedokonalé, takže nemá smysl moc to detailně zkoumat, nahoře v nebeské sféře je vše dokonalé a neměnné. Proto všechny dráhy nebeských těles musí být kruhové, protože kruh je dokonalý. A protože je v nebeské sféře vše dokonalé, tak tam nedochází ke změnám. Vše je tam přesné, dokonalé, a tedy měřitelné.

Galileo Galilei začal svoji vědeckou dráhu v Pise, pak byl profesorem v Padově a pak se stal placeným učencem na medicejském dvoře ve Florencii. Bavil se rád s lidmi opačných názorů, kamarádil se i s církevním hodnostáři, z nichž důležitý pro náš příběh bude kardinál Bellarmine. Svoje kolegy filosofy štval tím, že i v přátelských hovorech jim naznačoval, že ve skutečnosti světu okolo sebe nerozumějí a že tu neznalost skrývají za řeči o sympatiích, antipatiích atd.

Někomu to přijde jako nějaký vedlejší střet, ale pro mnohé to bylo něco zásadního. Docházelo ke zpochybnění základů toho, co se v té době učilo. Galileo se o koperníkovskou koncepci zpočátku vůbec nezajímal. Nicméně, když došel k názoru, že nelze vyložit příliv a odliv bez toho, že budeme předpokládat rotaci zeměkoule, tak po koperníkovském modelu sáhl. A pak následoval jeden důvod za druhým, proč u něj zůstat.

Supernova roku 1604. Podle přírodních filosofů musela být součástí pozemské sféry, protože ta nebeská byla neměnná. Jenomže, kdyby byla supernova meteorologický jev, tak by musela mít měřitelnou paralaxu. A to neměla, což Galileo vyzkoušel tím, že provedl pozorování na různých místech Itálie. Galileo, tehdy v Padově, byl požádán, aby o supernově promluvil ve veřejné přednášce. Ty přednášky byly tři a byla to velká událost. Do posluchárny se vešlo tři sta lidí, ale na přednášku přišlo lidí tisíc.

V roce 1604 Galileo ještě neměl k dispozici dalekohled. Dalekohled vynalezli v Holandsku roku 1608 a hned si ho nechali patentovat. Galileo se o tom dozvěděl v roce 1609. Byl v té době ve finanční tísni, měl tři děti s paní, se kterou se nikdy neoženil, a musel vyplatit podle otcovy závěti velké věno sestře. Jeho bratr Michelangelo zmizel v Polsku i se svým podílem. Galilea napadlo, že by si mohl přivydělat tak, že dalekohled zkonstruuje nezávisle a nabídne ho Benátkám, pod která Padova, kde učil, spadala. Dalekohledu se tehdy říkalo špionážní brýle. Vojenský význam byl v tom, že nepřátelské loďstvo spatříte dříve než ten, kdo by dalekohled neměl. Galileo bez toho, že by holandský dalekohled viděl nebo znal jeho popis, sestrojil dalekohled zvětšující nejprve dvakrát, a pak pětkrát. Snažil se ho prodat benátskému dóžeti. Protože Padova Benátkám patřila, tak Benátky platily profesory na padovské universitě. Galileovi nabídly zvýšit plat dvojnásobně, ale až po skončení jeho současné smlouvy. To se Galileovi nelíbilo a vstoupil do jednání s medicejskými knížaty ve Florencii. Tam se mu dohodnout podařilo a získal místo učence u jejich dvora. To už měl dalekohled, který zvětšoval dvacetinásobně.

Začal se dívat na oblohu a napsal o tom zprávu. Jezuita Clavius, rodák z Bamberku, vynikající matematik a astronom, autor našeho, tedy gregoriánského, kalendáře, naprosto odmítl nejpozoruhodnější Galileovo pozorování, totiž že na Měsíci jsou hory. To bylo zcela proti učení přírodní filosofie, neboť podle ní jsou všechny objekty v nebeské sféře dokonalé, tedy kulaté. Tvrdil, že nic takového být nemůže, že to jsou nějaké vady čoček. Když se dalekohledů objevilo více, tak už takové tvrzení nebylo možno udržet. Jednoho z Claviových přátel však napadla možnost, že celý Měsíc je zalitý do průhledného gelu, což umožňuje držet názor, že je dokonale kulatý. Ani to dlouho obstát nemohlo. Byli však přírodní filosofové, kteří prohlásili, že oni se nikdy do dalekohledu nepodívají. Ze zásady.

Galileo mezitím začal pozorovat Venuši. Existence fází, tedy že Venuše prochází podobnou proměnou jako Měsíc, se stala další důvodem, proč přijmout koperníkovský systém. To ale neznamená, že by ho uměl dokázat. Takový důkaz přišel až o více než dvě století později. Byla to ale hypotéza, která umožňovala dobré vysvětlení různých úkazů. Tak to s vědeckými poznatky chodí. Přírodní filosofové si ovšem přáli důkaz v rámci svého systému. A ten jim samozřejmě Galileo nabídnout nemohl. Docházelo tak k disputacím a Galileo v nich vyhrával. Byl stále známější. Jeho hvězda stoupala. Papež Pavel V ho přijal na audienci a vyptával se ho na jeho výzkumy. Kardinál Barberini, pozdější papež Urban VIII, se dokonce v jisté diskusi postavil za Galilea.

Jenomže věci se začaly měnit, když do vědeckého bádání začali strkat nos dominikáni a začali argumentovat Písmem. Galileo popírá kníhu Jozue zazněl jejich poplašný ryk. Galileo se snažil vysvětlovat, že Písmo a věda by se míchat neměly. Kardinál Bellarmine, který byl víceméně Galileův příznivec, navrhoval, aby Galileo jasně řekl, že koperníkovský systém je jen hypotéza. To ale Galileo odmítl. Tomu odmítnutí se zřejmě často špatně rozumí. Šlo mu zdá se daleko více o princip vědecké práce, o to, aby byla na Písmu nezávislá, nežli konkrétně o Koperníka. Vlastně mu šlo o církev, kterou zřejmě upřímně miloval. Nechtěl, aby se stala směšnou.

Seběhlo se několik nepříznivých okolností. Vrcholilo protireformační tažení, takže katolická církev se vnitřně potřebovala semknout. Proto měla velkou nechuť k vnitřním sporům. Navíc papež Pavel V. měl vztek na intelektuály kvůli vleklým sporům dominikánů a jezuitů ohledně svobodné vůle. Řešení takových sporů mu zabíralo čas, který potřeboval na řešení palčivějších otázek. Snad kvůli tomu si navykl utínat intelektuální spory uvnitř katolické církve v samém zárodku.

Neklid, který v kruzích přírodní filosofie rostl, s sebou nesl tlak na papeže, aby zasáhl. Ten po dohodě s kardinálem Bellarminim požádal inkvizici, aby posoudila, zda ústřední tvrzení koperníkovského systému jsou heretická či nikoliv.

Zde je výsledek.

Tvrzení 1: Slunce je ve středu světa a naprosto nehybné z hlediska změny místa.

Rozhodčí nález: Všichni říkají, že uvedené tvrzení je hloupé a absurdní z filosofického hlediska, a formálně heretické, neboť je v protikladu vůči jasnému vyjádření mnoha míst ve Svatém Písmu, a to jak co do jejich textu, tak podle obvyklého výkladu církevními otci a doktory teologie.

Tvrzení 2: Země není ani ve středu vesmíru ani není nehybná, ale pohybuje se jako celek v denním pohybu.

Rozhodčí nález: Všichni říkají, že z filosofického hlediska je třeba stejného odmítnutí. Co se týče teologické pravdy, tak je to přinejmenším omyl víry.

V těch nálezech se nejprve mluví o filosofii a pak teprve o teologii. Je jasné, koho inkvizitoři konzultovali. To podstatné, co změnilo Galileův život, však nebyly tyto nálezy samotné. Podle zvyklostí inkvizice další opatření závisela na jednání heretika. Pokud nález přijme, tak se prostě předpokládá, že dále se bude chovat podle nálezu a nic není dalšího třeba dělat. Pokud se bude vzpěčovat, tak přijdou další opatření. Bylo dohodnuto, že pokud Galileo se bude bránit, tak mu bude nařízeno, že nesmí uvedená tvrzení zastávat, hájit a učit.

Bellarmini byl pověřen, aby rozhodnutí inkvizice Galileovi sdělil. Jenže dominikánští inkvizitoři Bellarminimu věřili málo. Byl to přece jezuita. A tak se bez ohlášení na schůzku Bellarminiho a Galilea dostavili. Zaznamenali, že Bellarmini něco říká Galileovi u dveří, a domysleli se, asi právem, že Galileovi radí, aby mlčel a nebránil se. Což je vedlo k tomu, že onen zákaz zastávat, hájit a učit Galileovi přečetli a dali do zápisu. Bellarmini jim později vynadal, zápis odmítl podepsat a Galileovi poslal podepsané ony dva rozhodčí nálezy bez jakékoliv dalšího opatření. To se stalo 26. února 1616. Nevíme s úplnou jistotou, zda to bylo přesně tak. Ale je to pravděpodobné.

Galileo pracoval v zásadě nerušeně až do roku 1632. Setkal se několikrát s papežem Urbanem VIII., kterému dokonce koperníkovský systém vysvětloval. Papež považoval ono rozhodnutí inkvizice za nepodařené, protože někteří němečtí kardinálové mu vykládali, jak toto rozhodnutí odhánělo od katolické církve případné konvertity, kterým bylo u protestantů těsno.

Snad stojí za připomenutí, že se jezuité snažili získat také Komenského. Takových případů jistě bylo více.

Když se Galileo chystal vydat popularizující knihu nazvanou Dialogue, ve které se koperníkovský systém popisuje jako jeden z možných výkladů uspořádání světa, tak někdo papeži Urbanovi ukázal onen nepodepsaný zákaz, kterým se Galileovi zakazovalo zastávat, hájit a učit. Papeže zřejmě vůbec nenapadlo, že by ta listina nemusela být pravá. Naštval se. Galieovo jednání se mu najednou jevilo jako podvodné a věrolomné. Tady už nešlo o vesmír, ale o poslušnost. Navzdory tomu, že kniha měla příslušná povolení Vatikánu, rozhodl o tom, že nesmí být dále tištěna a šířena, a předal věc inkvizici.

Přišel druhý proces. Galileo si byl jist, že to dobře dopadne. Měl přece onen jediný podepsaný dokument. Jenomže tady už byla v sázka autorita inkvizice. Trest byl velmi tvrdý. Zákaz publikace knihy Dialogue a dohled inkvizice po zbytek života. Galileo byl donucen odpřisáhnout a vlastnoručně opsat text, který mu inkvizitoři připravili a kterým se zcela zříká koperníkovského systému. Je to hrozné čtení. Budiž ale poznamenáno, že rozsudek podepsalo jen 7 z 10 kardinálů a že Galileo prosadil, že v jeho pokání nebyly dva body, které tam chtěli jeho soudci mít. Chtěli po něm, aby prohlásil o sobě, že nebyl dobrý katolík a že svou knihou svedl jiné na scestí. Tomu se postavil, to uhájil. Budiž také poznamenáno, že arcibiskupu sienskému, který měl Galilea rád, se podařilo dosáhnout toho, že Galileo mohl žít v jeho rezidenci. Poskytl mu veškerou podporu a zachránil ho tak pro vědeckou činnost. Celý ten proces se jeví jako výsledek hněvu Urbana VII., jenž si připadal podveden, obejit a možná i zesměšněn. Jeden z argumentů, které papež v hovorech s Galileem použil, vložil Galileus v dialozích do úst postavy nazvané Simplicius.

Galileo byl v domácím vězení do konce svého života. V roce 1638 mu dovolili se přestěhovat do svého domu. Se svými dozorci vycházel přátelsky, nezdá se, že by byl nějak trápen. Byl však ponížen. Nicméně pracoval dále. Jeho Dialogue vyšel roku 1636 ve Štrasburku, jeho závěrečné velké dílo Dvě nové vědy vyšlo roku 1638 v Londýně. Medicejská knížata ho podporovala až do jeho smrti roku 1642.

Reputace katolické církve byla díky jeho procesu nenapravitelně poškozena. Nebylo to nic zákonitě nutného, jak může mít dnešní člověk za to. Ti, kteří stáli v čele církve, nezastávali ve svých osobních názorech nějaké zpátečnické primitivní hloupé myšlenky. Ale nebyli dost stateční, aby čelili tlaku zájmových skupin a tlaku křiklounů.

Poučení jsou z uvedeného příběhu mnohá. To nechám na každém jednotlivě. Připomenu ale jeden verš ze starozákonní knihy Exodus: „Nepřidáš se k většině, která páchá zlo“ (Ex 23,2).

Aleš Drápal

Nespokojení lidé ve skvělém státě

Při přečtení titulku si možná někdo řekne: „Cože? Snad si ten Drápal nemyslí, že Česká republika je skvělý stát?“

Myslí. A pokusím se to obhájit.

Jedním z mých nejoblíbenějších publicistů je Konstantin Kisin. Pochází z Ruska – narodil se v Moskvě v roce 1982 – ale rodiče tušili, že v Rusku ho mnoho dobrého nečeká, a tak díky možnostem svých rodičů vyrůstal v Anglii. Původně se živil jako satirik, ale nyní s kolegou Francisem Fosterem – původně rovněž satirikem – provozuje podcast Triggernometry. Neznám nikoho, kdo by dokázal kombinovat porozumění západní civilizaci a současně Rusku tak jako on. V jednom ze svých pořadů se setkal se studenty, z nichž jeden tvrdil, že v západní společnosti není svoboda slova. Konstantin Kisin se ho otázal zhruba takto (nejde o doslovný citát): „Ve srovnání s čím? Ve které společnosti je více svobody slova než v té západní?“ Vysvětluje, že vždy je nutné jasně říci, s čím daný stav srovnáváme. „Západní společnost je rasistická.“ Ve srovnání s kterou společností? Která společnost je méně rasistická? Z které si můžeme vzít příklad? Z Maroka? Nebo ze Srí Lanky? „Západní společnost je patriarchální.“ Ti, kdo toto tvrdí, někdy znají nějaký kmen v Amazonii nebo v Balúčistánu, který je údajně nepatriarchální. Nu, chcete-li se s nějakým takovým kmenem srovnávat…

Česká republika je na tom fakt dobře. Přes všechny řeči o spálené zemi, rozkradené zemi apod.

Můj bratr mnohokrát přednášel na různých universitách v USA; snad nejčastěji byl v Denveru, kde má i řadu dobrých přátel. Do Denveru se vracel opakovaně. Při loňské (zatím poslední) návštěvě si všiml, že v Denveru byla drasticky omezena městská hromadná doprava. Trvalo mu delší dobu, než zjistil, proč. Důvodem rozhodně nebyl nezájem cestujících. Důvodem nebyly ani nízké platy. Platy řidičů neustále stoupaly. Důvodem byla obava o vlastní bezpečnost. Řidiči byli často násilně napadáni. Tak často, až to nikdo nechtěl dělat.

Ve srovnání s Denverem nebo Frankfurtem je Česká republika bezpečná. Žijí v Česku nebo v Maďarsku antisemité? Samozřejmě. Ale ve srovnání s naprostou většinou jiných zemí je jich tu málo. Jde o to, s čím se srovnáváme. Celkově je ale pro Židy Maďarsko nebo Česká republika bezpečnou zemí. Díky Bohu, říkám vděčně.

A co zdravotnictví? Nedostává se pediatrů, psychiatrů, stomatologů. Na některé operace musíte čekat i několik měsíců. Jistě, jsou země, které jsou v tomto ohledu na tom lépe než my. Rozhodně to ale není ani Spojené království (National Health Service, na kterou byli Britové tak pyšní, je ve stadiu kolapsu), ani ve Spojených státech.

Od koordinátora charitativní organizace ADRA jsem se dověděl, že Češi dávají na charitu a pomoc lidem v nouzi nesrovnatelně více (na osobu) než všechny okolní národy. Nepochybuji o tom, že to má i duchovní význam.

A klobouk dolů před tím, jak po ruském útoku na Ukrajinu Jurečkovo ministerstvo zvládlo příchod několika set tisíc ukrajinských běženců.

Pravda, v málokteré oblasti jsme jednička. Už ani ve spotřebě piva ne. Ale když se všechny parametry vezmou dohromady, stabilně se umísťujeme v nejvyšší pětině států, kde se dobře žije. Nevím, jestli jste to také zaregistrovali, ale já už vím o celé řadě lidí, kteří se natrvalo přestěhovali z Británie nebo Itálie do České republiky – právě proto, že se tu dobře žije.

Češi jsou zkrátka nespokojení lidé, kterým se dobře daří. Každá vláda je ta nejhorší na světě, v každých volbách jde úplně o všechno, Havlovi pohrobci pravdoláskaři všechno rozkradli, neziskovky jsou mor, který nás rozkládá, Fiala lže a neplní sliby, lezeme Bruselu někam… Vždyť to znáte.

Chybí nám velkorysost. Chybí nám vděčnost.

Chybí nám transcendentní ukotvení. Chybí nám vědomí, že máme určité dary a určité poslání – vědomí, že v životě nejde jen o kariéru, peníze nebo úspěch.

Já vlastně nevím, proč mi tolik záleží na slušnosti a vstřícnosti. Říkal jsem si, že jsem v tom možná nějak ujetý. Vždyť i mezi křesťany se setkáváme často s napadáním, ironií, zpochybňováním motivů. A málokomu to připadá divné. Nu, modlil jsem se za to, jak říkáme my charismatici. A dospěl jsem k rozhodnutí, že v tom ještě přitvrdím. Posiluje mne vědomí, že tolik křesťanů se věnuje chvále. Chvále, která je projevem vděčnosti. Za věčný život, za poznání Boha, za spásu, za odpuštění, za smysl života…

Je mi jasné, že s tím, co hlásám, volby žádná strana nevyhraje. Budu ale i dále odmítat hovořit o svých oponentech jako o blbcích, užitečných idiotech, loutkách, rasistech, homofobech, transfobech atd. atd. Když někoho pořád urážíte, možná dosáhnete toho, že se s vámi už nebude chtít bavit.

Sleduji politiku a společenské dění poměrně pilně, a na ledacos mám svůj názor. Ale málokdy mám jistotu. Funguji jako publicista s názorem, nikoli jako zpravodaj. Vždycky kroutím hlavou, když někde čtu či slyším tvrdit něco, pro co sice existují indicie, ale nikoli důkazy. Nebo když se za důkaz vydává určitá nahodilost.

Ani jsme si nevšimli, jak rychle se svět změnil. Televize, jež byla ještě před patnácti lety zdaleka nejvlivnějším médiem, teď ztrácí na významu. Volby dnes vyhrávají či prohrávají různé podcasty a různí influenceři. Má to určité kladné stránky – byl rozbit monopol či oligopol mainstreamu – ale má to i své stinné stránky, které mohou vést ke katastrofám. „Milujete nicotu, vyhledáváte lež,“ žehrá žalmista (Ž 4,4).

I tato revoluce skončí a vše se zase postupně usadí. Obávám se, že než se tak stane, jsou určité katastrofy nevyhnutelné. Můžeme se modlit, aby nebyly fatální.

24. ledna 2025

Ohrožení demokracie

Demokracie je ohrožená permanentně. Byl to tuším Ronald Reagan, kdo řekl, že jsme vždy jen jednu generaci vzdáleni od ztráty svobody.

V tom, že demokracie je ohrožená, panuje celkem shoda. V tom společnost rozdělená není. Rozdělená je ovšem v otázce, čím nebo kým je ohrožená.

Lidé levicově orientovaní a progresivisté se cítí být ohroženi fašisty. Ovšem i pravicově smýšlející lidé se cítí být ohroženi fašisty. Putin tvrdí, že na Ukrajině vládnou fašisté, které je třeba zničit; jeho odpůrci namítají, že jako fašista se chová on. A pro mnohé je samozřejmě fašistou Donald Trump.

Málokdo z těch, kdo chtějí bojovat proti fašismu, ale ví, o čem mluví. Skutečný fašismus byl neslučitelný s parlamentním uspořádáním, se svobodnými volbami, s oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní. To ale prakticky nikdo z těch, kteří jsou dnes označováni za fašisty, nechce. Skuteční fašisté zejména v první polovině minulého století neváhali ujmout se moci nějakým pučem či statním převratem; to současní „fašisté“ nechtějí – dostávají se k moci ve svobodných volbách.

Proto bych radil k veliké zdrženlivosti při používání tohoto slova. Mám pocit, že když někdo svého oponenta označí za fašistu, říká mu tím: „Končím s Vámi jakoukoli diskusi, od nynějška Vám budu jen nadávat.“

Různé národy mají různé dějinné zkušenosti. Tady chci ztratit slovo ve prospěch ukrajinských údajných „fašistů“. Pro nás Čechy byli fašisty Hitlerovi nacisté. Proti nim bylo nutno bojovat, a to bez jakýchkoli diskusí. Fašisté přicházeli zpoza hranic; domácí fašisté typu generála Radoly Gajdy byli nevýznamným folklorem, který nebrali vážně ani fašističtí okupanti. To v takové Itálii byli fašisté domácí provenience. Podobně jako třeba ve Španělsku.

A co fašisté na Ukrajině?

Málokterá země zakusila tolik krveprolití a tolik (skutečné) genocidy jako Ukrajina. Byla to jen vina tohoto národa? Na jeho území šlo nakonec během druhé světové války o boj všech proti všem. Ještě před vypuknutím světové války, během níž se zmocnili Ukrajiny němečtí fašisté, zorganizoval Stalin hladomor, během kterého zahynulo hladem tři až šest milionů lidí. Je to počet, který se řádově neliší od počtu židovských obětí německého vyvražďování. Bolševici, tedy sovětští fašisté, si v ničem nezadali s nacisty, tedy německými fašisty, chcete-li používat tohoto slova. Soudný člověk jistě pochopí, že pro mnohé Ukrajince s jejich historickou zkušeností není slovo „fašista“ tak odporné jako nám. To neznamená, že bych chtěl jakékoli skutečné „fašisty“ nějak vyviňovat.

Neznám v evropských zemích žádnou relevantní politickou stranu, která by chtěla zrušit parlament či místní samosprávy. Nikdo nechce, aby mu vládl neodvolatelný diktátor nebo aby takovému diktátorovi byla podřízena soudní moc. Teda… možná to někdo chce, ale do volebního programu si to nedá.

Nicméně určité ohrožení demokracie vidím. Spatřuji ho ve snahách omezit legislativní moc ve prospěch moci soudní. Tyto snahy – více či méně úspěšné – vidím na obou stranách Atlantiku.

Jak to funguje, si můžeme ukázat na konkrétním příkladu Istanbulské úmluvy. Tuto úmluvu odmítl Senát: Pro přijetí bylo potřeba 36 hlasů, avšak pro ratifikaci hlasovalo pouze 34 ze 71 přítomných senátorů, což znamená, že úmluva nebyla přijata.

Jiným podobným případem je snaha zvrátit výsledky hlasování ve věci stejnopohlavních manželství. Progresivisté už podnikli kroky, jejichž cílem je zvrátit prostřednictvím Ústavního soudu odmítnutí stejnopohlavních manželství v Poslanecké sněmovně (hlasovalo se 28. února loňského roku).

Připomínám, že poslanci i senátoři byli zvoleni v přímých volbách.

Pokud budou aktivisté usilovat o zvrácení těchto a jiných podobných verdiktů, pokusí se o to patrně touto cestou: Podají stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud České republiky má 15 členů (ústavních soudců). Jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu na období 10 let.

Minimální počet soudců je deset, má-li být senát Ústavního soudu usnášeníschopný. Pokud je přítomno pouze 10 soudců, k přijetí rozhodnutí je potřeba souhlas alespoň 6 soudců. Není tedy nutné, aby souhlasilo 8 soudců. Důležitá je většina z těch soudců, kteří jsou aktuálně přítomni. Tato pravidla jsou upravena v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

Teoreticky je tedy možné – a možná toho budeme svědky i prakticky – že šest soudců, kteří na rozdíl od senátorů nebo poslanců nebyli voleni přímo, může zvrátit rozhodnutí Parlamentu České republiky.

Se stejným problémem se setkávají i obyvatelé Spojených států. Rozhodnutí o tom, zda budou potraty povoleny nebo zakázány, je rozhodnutí politické. Podobně i přijetí Istanbulské úmluvy je rozhodnutí politické.

K základním principům demokracie patří oddělení moci legislativní (parlament), exekutivní neboli výkonné (vláda) a moci soudní. V poslední době se množí případy, kdy soudy suplují i vyloženě politická rozhodnutí. Ujal se pro to název „soudcokracie“. U nás už Ústavní soud rozhodoval i o mzdových otázkách ústavních činitelů, což se mi jeví jako krajně nešťastné. Ústavní soud se v očích některých kritiků stává jakousi „třetí komorou parlamentu“. Bohužel jsou to někdy i samotní legislativci, kteří ženou věc k Ústavnímu soudu, pokud ji nedokázali prosadit v parlamentu. Mohlo by se stát, že určitou legislativní kauzu rozhodne jeden ústavní soudce, bez nějž by verdikt byl nebo naopak nebyl přijat. Tímto způsobem by mohlo dojít k praktickému vyšachování parlamentu, které by bylo zdůvodněno „všeobecnými lidskými právy“. O tom ale zase v některém z příštích článků.

17. ledna 2025

Spravedlnost a právo

Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.

(Žalm 89:15)

Lidé vesměs touží po spravedlnosti. A mnozí z nás vědí, jak je bolestné, když spravedlnost prohrává a když se jí člověk nemůže dovolat. A pokud se na toto téma podíváme z hlediska historie nebo politologie, zjišťujeme, že demokracie se může prosadit pouze tam, kde nejprve zavládne právní stát. To je důvod, proč se demokracie neuchytila v Rusku, ale i proč se dvě evropské diktatury, Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko, změnily po pádu diktatury v demokratické země poměrně snadno a rychle. V Rusku sice po pádu Sovětského svazu vznikly demokratické instituce, ale lidé se nemohli dovolat práva, protože ony navenek demokratické instituce nemohly fungovat bez demokratů. Lidé si pak úpadek 90. let vyložili jako selhání demokracie jako takové, a proto ji většinově odmítli, nebo jim na ní přestalo záležet.

Naopak v uvedených jihoevropských zemích, byť to byly diktatury, jakýs takýs právní stát existoval. Pokud si člověk dával pozor, mohl žít celkem klidně. Politických vězňů bylo relativně – zdůrazňuji relativně – málo, v Portugalsku několik málo stovek. Zajímavý a o mnohém vypovídající je fakt, že když portugalské kolonie Angola a Mosambik dostaly nezávislost, do dvou let tam bylo násobně více politických vězňů než za správy kolonizátorů.

Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2: „Když se množí spravedliví, lid se raduje, když vládne ničema, lidé vzdychají“).

Křesťané mají, zdá se mi, proti ostatním dvojí výhodu. Předně vědí, že na této straně nebe se ke spravedlnosti a právu pouze přibližujeme, ale nikdy jich plně nedosáhneme. Máme však výhodu v tom, že věříme, že bude „poslední soud“. Ten, kdo se na této zemi spravedlnosti nedovolá, si může být jist, že jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. To mu může dodat sílu, aby si nezoufal, a současně mu to dává sílu odolat snaze vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tomuto pokušení zpravidla podléhají revolucionáři – proto naprostá většina revolucí končí krveprolitím. Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod.

Druhou výhodou křesťana je, že jeho chápání spravedlnosti a práva je založeno na Božím slovu, Božích řádech.

Uvedu příklad z poslední doby. V západních společnostech se objevila myšlenka, že by utlačovatelské rasy měly platit odškodné utlačovaným. Konkrétně je míněno, že američtí běloši by měli platit reparace černochům a původním obyvatelům, tedy Indiánům (a analogicky Australané Aboridžinejcům, Novozélanďané Maorům apod.).

Tato představa by, pokud by ji někdo začal prakticky uskutečňovat, znamenala naprostý rozvrat společnosti, protože by vedla k mnohem větším nespravedlnostem, než byly ty, které byly spáchány a které by měly být touto cestou odčiněny. Do Spojených států přece proudilo mnoho lidí, kteří utíkali před hladomorem či naprostou bídou. Tito lidé na tom mohli být v některých případech hůř než někteří černoši. Kdyby někdo začal tuto představu uskutečňovat, vedlo by to k tomu, že mnozí lidé, kteří se žádné nespravedlnosti nedopustili, by platili reparace lidem, na kterých žádná křivda spáchána nebyla.

Mé přesvědčení, že tato představa je zcestná, je ovšem založeno zejména na tom, co nazývám principem „třetího a čtvrtého pokolení“. Ano, děti někdy musí splácet dluh, který zdědily po svých rodičích. Ale toto vymáhání spravedlnosti musí někde skončit, jinak by se společnost rozložila. Z tohoto důvodu považuji za hloupé a kontraproduktivní, když někteří polští politici žádají reparace od současných Němců. V šedesátých nebo sedmdesátých letech by to mohlo být do jisté míry oprávněné, ale dnes by to jen „nadělalo zlou krev“. Jako křesťané se musíme smířit s tím, že některé věci lidé na této zemi nevyřeší. Je možné o nich diskutovat, je možné k nim zaujímat stanoviska nebo je soudit, je možno se za ně omluvit nebo z nich činit pokání, ale nesnažme se je za každou cenu vyřešit podle našich představ. Maminka mi často citovala verš z knihy Kazatel, který možná někoho z vás překvapí: „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (7,16 v kralickém znění).

Vraťme se však na počátek, k onomu verši z 89. žalmu. Boží trůn je založen na spravedlnosti a právu, ale pak je ještě řečeno, že ho předchází milosrdenství a věrnost. Co to ale znamená prakticky?

Nabízím dvojí výklad. Boží spravedlnosti a právu musí předcházet milosrdenství a věrnost. Společnost musí – alespoň do určité míry – znát a cenit si milosrdenství a věrnosti, než vznikne funkční právní stát. Bez milosrdenství a věrnosti zůstane společnost brutálně bezprávná. Proto vznikaly právní státy zejména tam, kde lidé z Písma poznávali, že Bůh je milosrdný a věrný.

Druhý výklad je snad ještě důležitější. Mnozí lidé volají po spravedlivém Bohu. Mnozí v něj odmítají uvěřit, protože „dopustil druhou světovou válku“. (Jak asi dobře víte, na tuto námitku je spousta variací.) V rozhovorech se často marně pokouším lidem vysvětlit, že kdyby byl Bůh spravedlivý, jak oni po tom volají, už by tu nebyli, aby tuto námitku vznášeli, a nebyl bych tu já, abych se pokoušel na jejich námitku odpovědět. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od slávy Boží. Ale na Bohu je něco důležitějšího než to, že je spravedlivý. Bůh je především milosrdný… a my můžeme být také.

  1. ledna 2025

Nejsem hoden…

Církev je jediné společenství lidí, v němž podmínkou členství je nehodnost kandidátů.

V poslední době jsem si vyměnil několik dopisů (vlastně e-mailů; na klasické dopisy už vesměs jen s nostalgií vzpomínám) ohledně takových základních témat, jako je obrácení, jistota spasení, vztah k Ježíši Kristu, role církve aj. Jde vesměs o základní témata, o kterých už jsem toho dost napsal. Zmíněný bratr nemůže pochopit, jak jsem se mohl stát kazatelem, když jsem „neznal Pána“.

Proto se k tomuto tématu chci vrátit, byť už předem vím, že ho v tomto článku nepojednám vyčerpávajícím způsobem.

Každý z nás je jedinečný. Každý z nás má svůj vlastní příběh. I můj příběh je jedinečný, a docela chápu, že pro mnohé těžko pochopitelný.

Kupříkladu moje maminka pocházela z kazatelské rodiny a v církvi žila od nejútlejšího dětství. Její dědeček byl jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejší Svobodné církve reformované (dnešní Církve bratrské). Říkala mi, že si nepamatuje dobu, kdy by nevěřila. Jelikož ale vyrůstala v evangelikální církvi, v níž se kázalo pokání a znovuzrození, očekávalo se od ní, že se také obrátí. Ona tomu ovšem nerozuměla. Cítila určitý tlak. Vyřešila to tím, že na jedné evangelizaci „vstala na výzvu“, a byla tedy v očích ostatních „obrácená“, a vše bylo v pořádku. Dala se rovněž pokřtít, nicméně říkala mi, že křest pro ni nebyl tak významný krok jako pro jiné.

Nemám sebemenší pochyby, že skutečně milovala Pána a že mu byla věrná a současně od něj čerpala sílu, nejvíce snad, když byla v padesátých letech několik měsíců vězněna.

Jelikož znala ten tlak prostředí, snažila se mne i mého bratra vychovávat jinak, bez onoho tlaku. Kromě toho si vzala muže, který byl evangelík (Českobratrská církev evangelická), a v této denominaci zmíněný tlak neexistoval. To sice zní pěkně, problém byl v tom, že v této církvi se o obrácení a pokání nemluvilo (až na některé sbory) vůbec a na evangelikály se často hledělo spatra (a já jsem tento neblahý postoj zpočátku plně sdílel). Dnes si myslím, že maminka ve snaze na nás nijak netlačit to možná přehnala maličko na druhou stranu – o víře se u nás sice mluvilo, ale asi méně, než by bylo zdrávo.

Já jsem vedl hříšný a nezodpovědný život a přišla doba, kdy jsem narazil do zdi. Byla léta, kdy jsem se ani nepovažoval za věřícího. Bůh mne zavedl do kotelen, kde jsem pracoval jako topič, a vlastně jsem přestal počítat s tím, že jednou uplatním své teologické vzdělání.

Své obrácení jsem již vícekrát popsal v různých knížkách a článcích. Realita ale byla taková, že na rozdíl od maminky bylo pro mne uvědomění si, že bez pokání zahynu a že Pán Ježíš je má jediná naděje, něčím naprosto zásadním. Co je důležité, je zda nalezneme vztah k Ježíši Kristu a skrze něj k Bohu jakožto jeho – ale i našemu – Otci.

Dnes vím, že před okamžikem, kdy jsem Ježíše Krista přijal jako svého Spasitele a Pána, jsem tento vztah neměl. Pokud jsem vůbec o víře přemýšlel, chápal jsem ji jako mentální přitakání určitým skutečnostem, které považujeme za pravdivé. To je ovšem něco jiného, než nalezení vztahu s Bohem. Pro mne to uvědomění si, že jsem hříšný, že sám sebe nespasím, a že Ježíš se mi chce dát poznat a chce mne vést, bylo naprosto klíčové, byť rozhodující krok nebyl doprovázen nějakými silnými emocemi.

Otázka, kterou mi mnozí lidé kladli a kladou i dnes, je, na čem ta víra stojí. Jistě, teoreticky se s většinou křesťanů shodneme, že znamením toho, že patříme Bohu a že naším Pánem je Ježíš, je křest. Nicméně každý ho prožíváme jinak. Pro mne byl – na rozdíl od mé maminky – naprosto nezbytný. Ale i pro maminku to byl nesporně krok poslušnosti.

Pokud se člověk dá pokřtít na základě vlastního vyznání víry, pak si tento křest bude jistě pamatovat, ať už se nechá pokřtít v moři, v řece nebo v bazénu. Proto Pán Ježíš křest ustanovil – když se dáme poslušně pokřtít, a když tímto křtem vyznáme, že přijímáme Ježíše jako svého vykupitele a krále, můžeme si být jisti, že v něj věříme.

Znamená to snad, že po křtu už nehřešíme? Nikoli. Pokud ale neopustíme svůj vztah s Ježíšem Kristem, hřích nám vadí. Duch svatý, který si v nás učinil příbytek, když jsme činili pokání a přijali Ježíše jako svého Spasitele a Pána, nám nedá pokoj, dokud nebudeme ze svého hříchu činit pokání. Moc hříchu je nad námi skutečně zlomena, a my se stále více svých hříchů zbavujeme – tím, že je vyznáváme před Bohem a přinášíme před golgotský kříž.

Setrváváme-li na této cestě, zakoušíme to, co Pavel v listu Římanům (8,16) vyjádřil slovy: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Jak? Prostě víš, že víš, že víš. Jistotu spasení ti dává pouze Duch Boží. Prostě věříš. Tuto jistotu ti nemůže dát otec či matka, kmotr či kmotra, přítel či přítelkyně, kazatel nebo kněz, a nemůžeš ji mít založenou ani na tom, že už nehřešíš a místo toho konáš dobré skutky. Spásu – jako všechny podstatné věci od Boha – přijímáme vírou. Je to dar, nikoli odměna.

A náš život je naplněn vděčností.

Někteří lidé na jistotu spasení reagují velmi negativně. „To nemůžeš vědět! To se pozná až na Božím soudu! Mluví z tebe pýcha!“ Jiní lidé nepřistoupí k Večeři Páně, a když se jich zeptáte proč, odpoví: „Ještě nejsem hoden…“ Odpovídám: Až budeš mít pocit, že jsi hoden, tak k Večeři Páně nechoď. Ta je určena těm, kdo poznali, že nejsou hodni.

  1. prosince 2024

O modlitbě v jazycích

Modlitba v jazycích bývala v naší zemi – a nejen v ní – velmi kontroverzním tématem. Dokonce jsem slyšel o jednom evangelikálním sboru, v němž kandidáti na členství museli podepsat, že nikdy nemluvili jazyky. Nějaká poklidná rozprava na toto téma byla velmi vzácná, skoro nemožná.

Dnes je jiná doba a mnohé sbory různých denominací snáze přijímají skutečnost, že nemáme na vše stejné názory, že některým místům Písma rozumíme odlišně, ale také že teologické rozdíly nás nemusí nutně rozdělovat. Jistě, jsou určité pilíře, které nesmíme opustit: Ježíš jako Boží Syn, Spasitel a Pán, autorita Písma, které nám přináší život, nezbytnost pokání…

Josef Bajzík je hlavním vedoucím iniciativ Connect Disciples a Národní probuzení. Od roku 2020 vydává brožurky pojednávající o základních tématech charismatické teologie i životní praxe. (Tyto spisky jsou volně ke stažení na adrese connectdisciples.eu/publikace/) Nedávno vyšla poslední z jeho prací, nazvaná Jinými jazyky budu mluvit k tomuto lidu s podtitulem O modlitbě v jazycích a jejich výkladu. Podobně jako jiné Bajzíkovy knížky i tato je založena na biblických místech, pojednávajících o daném tématu. Knížka se věnuje všem biblickým místům, na nichž je o jazycích řeč, a vysvětluje, jakou hrají jazyky roli a jaký je jejich význam. V závěru popisuje několik situací, v nichž v jeho životě sehrály jazyky důležitou roli. Víc vám nebudu prozrazovat – jistě si o nich přečtete, budete-li chtít. Dovolím si pouze přidat jednu vlastní zkušenost, kterou Josef Bajzík naštěstí nemohl prožít: Za komunistů jsem byl mnohokrát volán k výslechu na StB. Prvně ještě na studiích, pak během dvouleté vojenské služby, a pochopitelně i v době, kdy jsem působil jako vikář Českobratrské církve evangelické. Ty výslechy byly samozřejmě nepříjemné. Estébáci měli ve zvyku předvolat mne na osmou hodinu dopoledne, ale pak mě nechali třeba dvě hodiny čekat, než začal výslech. Tyto hodiny čekání nebyly nijak příjemné, ale když jsem se během nic potichu modlil v jazycích, byla to velká úleva. A zcela potichu jsem se mnohdy modlil i během samotného výslechu.

Duch svatý si vždycky nějak poradí. Musím se přiznat, že po jejím přečtení jsem se začal modlit v jazycích více než dříve, alespoň v poslední době.

Knížka má 145 stran a je zdarma ke stažení na již uvedené adrese connectdisciples.eu/publikace/. Na této adrese si můžete knížku rovněž objednat v papírové podobě.

Dan Drápal

  1. prosince 2024

Morální dilema migrace II.

Morální dilema spočívá v tom, zda máme pomáhat slabším za všech okolností, nebo zda se máme starat přednostně o vlastní rodinu, obec či národ.

Jsou lidé, kteří zde žádné napětí nevidí, protože se už rozhodli pro jeden nebo druhý pól, a argumentům druhých se rozhodli nenaslouchat. Většina ale problém vnímá a zápasí s tím.

Nesouhlasím s těmi, kteří nemají sebemenší porozumění pro lidi utíkající před válkou či bídou a kteří by rádi veškerou migraci znemožnili. Jsou přesvědčeni, že migranti jsou zejména teroristé, kteří zničí naši kulturu.

Nesouhlasím ani s těmi, kteří nás přesvědčují, že lidská práva nám nedávají jinou možnost než si nechat ničit zemi lidmi, kteří nehodlají dbát na naši kulturu a naše zákony.

Je možno vést spor o tom, jaké promile či procento migrantů souhlasí s islamistickým nebo jiným terorismem. Nejsem si ale jist, zda je možné se dobrat nějakého objektivního výsledku. Nepochybuji o tom, že do Spojených států i do evropských zemí proudí migranti nejrůznějšího přesvědčení a s nejrůznějšími motivacemi. Někde se zdá, že motivace je nasnadě. Mohli bychom se snad divit někomu, kdo prchá před syrským diktátorem Bašírem Asadem nebo před afghánským Talibánem? Ne, nemohli. Mohli bychom se ale divit, když by se po čase ukázalo, že jsou to vlastně teroristé, kteří nám věšeli bulíky na nos.

O čem bychom ale spor vést neměli, je skutečnost, že každý stát potřebuje hranice a potřebuje vědět, kdo jsou jeho občané a kdo nikoli. Každý stát potřebuje zákony formulované tak, aby byly srozumitelné a vymahatelné. A nemá-li stát prostředky (silové složky), které jsou schopny zákon prosadit, bude nutně zle. Nejsem ochoten vést spor ani o to, zda se má nebo nemá měřit dvojím metrem.

Zprávy ze současného světa jsou zneklidňující. Po nepokojích v britských městech, reagujících na pobodání holčiček v taneční škole v Southportu  (tři na toto pobodání zemřely), se nově zvolený britský labouristický premiér Keir Starmer nechal slyšet, že z vězení budou propuštěni pachatelé různých trestných činů – někdy i docela vážných – aby se uvolnilo místo pro lidi, kteří spáchali zločiny tím, že napsali nebo přeposlali nějaký nenávistný post na sociálních sítích. Některé „tweety“ byly skutečně odporné; připadá vám ale normální, že za post na Facebooku nebo jiné sociální síti někdo dostane tři roky natvrdo, a přitom bude propuštěn násilník, který měl být ze země dávno vyhoštěn? Premiérovy promluvy na toto téma vyvolaly takové pobouření, že – hned v prvních měsících Starmerovy vlády – vznikla petice volající vypsání nových voleb. Násilná i nenásilná kriminalita ve Spojeném království narůstá, ale pro policii je pohodlnější zatknout doma třiasedmdesátiletou paní s kardiostimulátorem, než zasáhnout proti účastníkům demonstrace na podporu Hamásu volajících po zabití všech Židů.

Vývoj v Německu, Francii, Švédsku či Spojeném království je krajně neblahý. My křesťané bychom neměli před tímto vývojem zavírat oči nebo strkat hlavu do písku. Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že každý člověk bude stát před Bohem sám za sebe a ani my ho nemůžeme soudit jen proto, že patří k určité skupině.

Do Spojených států, ba i do Spojeného království, lze emigrovat legálně. Chvíli to ovšem trvá, nicméně tato cesta je stále otevřená. Pokud bude dodatečně legalizována ilegální migrace, jak se asi budou cítit ti, kteří respektovali zákon? Jaký signál by tím vláda vyslala?

Každá vláda musí dbát přednostně o bezpečí vlastních občanů. Proto nelze zrušit hranice. A my křesťané víme, že zlo, bídu a násilí ze světa neodstraníme. Ostatně Bůh od nás něco takového nečeká. Můžeme ale za všech okolností zůstávat soucitnými a hledat způsoby, jak lidské neštěstí a bídu zmírnit. Pán Ježíš říká, že máme být chytří jako hadi a prostí jako holubice. Rozumím tomu tak, že nemáme být naivní, ale současně si musíme dát pozor, aby nám neztvrdlo srdce. Musíme dbát na dodržování zákonů. Pokud spáchá teroristický čin někdo, kdo měl být na základě soudního rozhodnutí už dávno vyhoštěn, pak vina za smrt obětí teroristického činu padá i na ty, kdo jeho vyhoštění zabránili.

Zdá se mi, že zejména ve Spojeném království reaguje vláda na rostoucí kriminalitu neuvěřitelně nemoudře. Je sice pěkné, že policie nabídne lidem, kterým vykradli byt, psychologickou pomoc, ale lepší by bylo chytit zloděje. Kdyby policie vítězila v boji proti terorismu, lidé by si toho jistě všimli a nehrozilo by, že se pokusí vzít věci do vlastních rukou. Křesťané by měli vždycky bránit nelegitimnímu násilí, ale především by měli nazývat věci pravými jmény. Už jen to dnes vyžaduje značnou dávku statečnosti.

 

  1. prosince 2024

Co s nemravnými hrdiny?

Dostal jsem e-mail od jedné čtenářky, který byla pohoršena nemravným jednáním některých disidentů. Přečetla si totiž článek na Echu (které velmi doporučuji) referující o knize Cecílie Jílkové, která popisovala své vyrůstání  ve dvou disidentských rodinách. Zřejmě o tom dříve nevěděla, nebo možná jen netušila, jakých rozměrů nemravnosti některých disidentů nabyly. Lze k nim nyní mít úctu?

V e-mailu pak tato čtenářka jmenuje některé lidi, které jsem relativně dobře znal a o jejichž nemravnosti jsem věděl. Nebudu nikoho z nich jmenovat, jen popíšu jednu svou zkušenost.

V letech 1972-1974 jsem byl na vojně. Už před vojnou – zhruba od pražského jara v roce 1968 – jsem se postupně seznamoval s některými (tehdy ještě budoucími) disidenty. Někteří pro mne byli velmi inspirativní, jiní méně. Málokdo z nich za normalizace obrátil, i když i takoví se našli. Když jsem se vrátil z vojny, normalizace už byla – v podstatě „úspěšně“ – završena. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se účastnil, bylo, jak jsme to nadneseně nazvali, „První celostátní nietzschologické symposium“ na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Filosofové, sociologové, psychologové spali ve spacácích, a já jsem byl zděšen, když jeden z přítomných filosofů, kterého jsem si vážil, vylezl z lůžka, kde zřejmě strávil noc se ženou, která patřila někomu jinému. Byl jsem v šoku.

Ano, mezi disidenty bujela promiskuita a někdy i drogy, a mohu ještě dodat něco, co má čtenářka nezmiňovala, totiž okultismus.

StB to samozřejmě věděla a pochopitelně se to snažila všelijak využívat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Občas něco zveřejnila, aby se lidé dověděli, jací to chlíváci tito disidenti jsou.

Nebudu jejich nemravné počínání hájit. Znamená to však, že zasluhují pouze odsudek?

Lidé, kteří se snaží bojovat proti nezákonnému počínání policie a nespravedlivým odsudkům vynášeným na zmanipulovaných soudních jednáních, měli pochopitelně výhodu, pokud na ně představitelé režimu nic neměli. A byli i takoví. A co ti ostatní?

Přál bych si, aby na straně dobra byli samí mravně bezúhonní lidé.

Mravně bezúhonní lidé ale většinou mlčeli. Pokud šlo o představitele církví, Sváťa Karásek (který patřil mezi disidenty, ale na zmiňovaných nemravnostech se nijak nepodílel, snad až na nějakou mírnou pitku, ale žádné drogy a žádná nevěra) jim adresoval jednu ze svých písní:

Vy silní ve víře,

Vy v Písmu kovaní,

Když začnou bít pastýře,

Kde jste schovaní?

Já si disidenty nijak neidealizuji. Vím o nemravnostech, ale vím také o velké statečnosti. A nám, pokud se chceme považovat za ty mravné, případně v Písmu kované, bych chtěl připomenout, že mezi těmi, kteří nevstoupí do Nového Jeruzaléma, budou i lidé bázliví, kteří mlčeli, když „začali bít pastýře“ (nebo někoho jiného).

V dobách komunismu jsem byl dvakrát u voleb. Jednou u těch prvních po dosažení věku 18 let, myslím, že to bylo roku 1970. Byl to pro mne otřesný zážitek, i když vlastně nevím, proč jsem to vnímal tak negativně. Celé mi to připadalo jako strašlivé divadlo (Jan Sokol trefně nazýval tehdejší volby „kontrolou buzerability obyvatelstva“) a rozhodl jsem se, že už nikdy k takovým volbám nepůjdu. Tento slib jsem porušil až při posledních „volbách“ před pádem komunismu. Byl jsem tehdy motivován strachem, že přijdu o „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ a náš krásný sbor na Maninách bude rozprášen. Je to něco, za co se dnes stydím, a co jsem se pokusil reflektovat v brožurce Církev a budoucí pronásledování, která vyšla v roce 1993.

Ano, možná by nás rozprášili. Ale co se stalo, když někdy ve čtyřicátých letech prvního století rozprášili jeruzalémský sbor? Evangelium se začalo šířit po celém světě. Ne, strach nebývá dobrou motivací.

A tak, když slyším někoho odsuzovat disidenty za jejich nemravnosti, ptám se někdy v duchu, někdy nahlas, a někdy třeba i skrze takový článek, jaký právě čtete: „A co jste dělal vy, když estébáci mlátili Petra Placáka? Co jste dělal, když (v rámci akce „Asanace“) málem uškrtili Zdenu Tominovou, aby její rodinu přinutili opustit republiku?“

Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé. Sám se snažím takový být, a každému doporučuji, aby mne v této věci následoval. Soukromý život disidentů si neidealizuji, nicméně nemohu nevidět, že mnohdy se zachovali velmi statečně. Nejsem ani jejich nekritický obdivovatel – ostatně každý z nich je jiný, včetně morálního profilu – ani jejich soudce.

A raduji se z toho, že jejich soudcem být nemusím. Jednou staneme před tím jediným oprávněným soudcem všichni, a to každý sám za sebe.

Dan Drápal

  1. prosince 2024