Lidé si dnes často myslí, že v minulosti byli lidé hloupější než dnes. Není pro to žádný důvod. Lidé dříve mysleli stejně dobře jako dnes. Měli ovšem k dispozici menší počet ověřených fakt. Nicméně z těch dat, která měli k dispozici, dokázali často obdivuhodně a překvapivě dedukovat. Možná lépe než bychom to dokázali my dnes. Začneme od jednoho výroku Ptolemaia Alexandrijského. To byl nejuznávanější astronom starověku. V jeho spisech stojí tato slova: Pro astronomii by bylo daleko jednodušší, kdyby se Země otáčela okolo Slunce. To je ovšem z vědeckých důvodů nemožné.
Proč si myslel Ptolemaios, že heliocentrický systém je nevědecký? Důvodem bylo, že se starověkým ani středověkým astronomům nepodařilo naměřit paralaxu u žádné hvězdy.
Pochopit, co je to paralaxa, je snadné. Vezměte tužku, držte ji v natažené ruce před očima a zadívejte se na jedno konkrétní místo. Když se budete dívat jedním okem a pak druhým, tak se toto místo bude zdánlivě pohybovat. To je tím, že se na onu tužku díváte každým okem odjinud.
Paralaxa je úhel, který najdete u tužky, když ji spojíte jednou přímkou s jedním okem a druhou přímkou s druhým okem. No, a teď si představte, že se Země točí okolo Slunce a pohled ze Země o letním slunovratu odpovídá pohledu jedním okem na hvězdu, třeba Polárku, která odpovídá tužce. Druhé oko pak odpovídá pohledu o zimním slunovratu. Je logické, že v takovém případě se letní a zimní pozorování liší o paralaxu Polárky. Jenomže staří astronomové paralaxu naměřit nedokázali. Hvězdy jsou příliš daleko.
Řeknete si, že byli hloupí, že si mysleli, že jsou hvězdy tak blízko, že se jejich paralaxa dá naměřit. Jenomže oni věděli, že hvězdy daleko jsou. Už dávno před Ptolemaiem astronomové věděli, že Slunce je zhruba 400krát dále než Měsíc. To se změřit dá, stačí použít podobnost trojúhelníků. Takže Ptolemaia jistě napadlo, že hvězdy mohou být také třeba 400krát dále než Slunce. Jenomže nejbližší hvězda je dále než Slunce 270tisíckrát. A to už neočekávali.
Proč říkal Ptolemaios, že by to bylo pro astronomy jednodušší? Kvůli výpočtům. Protože když si myslíte, že se Mars otáčí okolo Země, i když se otáčí okolo Slunce, tak popsat jeho dráhu dá daleko více práce.
Myšlenka, že nejlepší výklad je ten nejjednodušší, to je něco úplně přirozeného. Ve filosofii se tomu říká Occamova břitva. A tak občas někoho napadlo, že by přeci jen to, co je nejpřirozenější z hlediska výpočtů, mohla být pravda. V pozdně středověké Evropě se jeden takový člověk této myšlenky držel celý život. Ten člověk se jmenoval Koperník. Byl to úspěšný politik, lékař, církevní hodnostář, finanční teoretik, milovník staré řečtiny a matematik. A také astronom. Dožil se 70 let a o své vizi sluneční soustavy napsal dvě knihy. První byla dokončena, když mu bylo 40 a byl to takový stručný výklad, který existoval jen v několika opisech rukopisu. Jeden takový opis měl ve vlastnictví
Tadeáš Hájek z Hájku. Koperníkovo hlavní dílo De revolutionibus orbium coelestium dostal prý autor do rukou vytištěné až ve den své smrti. Prý už byl v kómatu, probral se a někdo mu jeho knihu vložil do rukou. Šťastně se usmál a vydechl naposledy. Stalo se to 24. května 1543 ve Fromborku.
Je otázka, zda to tak bylo. Není totiž vůbec jasné, zda svou knihu chtěl vydat. Prý se bál negativních reakcí. A my se budeme zabývat otázkou, koho se bál. Nebyl to papež. Jeden německý teolog roku 1533 uspořádal takový malý seminář pro papeže Klementa VII a pár kardinálů, kde Koperníkovu teorii vyložil, a ti byli velmi zaujati a toho teologa za přednášky papež bohatě odměnil. Je zachován dopis jednoho z kardinálů, který Koperníkovi píše: „Dozvěděl jsem se, že jste nejenom mistrně zvládnul objevy dávných astronomů, ale že jste dokonce vytvořil vlastní kosmologii, podle které se Země pohybuje a Slunce je ve středu vesmíru.“ A velice naléhavě a uctivě Koperníka žádá o zaslání jeho knihy.
Úplně jiná byla reakce protestantské strany. Melanchthon, německý reformátor, asi nejvýznamnější spolupracovník Luthera, se o Koperníkových názorech dozvěděl a píše: „Jsou lidé, kteří si myslí, že je skvělé vymýšlet absurdní věci, tak jak to udělal nějaký polský astronom, který zastavil Slunce a rozpohyboval Zemi. Správný vládce by takové lehkomyslné jednání neměl dovolit.“
Je to tak, že reformace, které za tolik vděčíme, s sebou nesla i určitou úzkoprsost, důraz na doslovnou intepretaci Písma. Takže pro biblicky orientovaného Melanchthona platilo, že Hospodin stvořil dvě světla na obloze, jedno pro den, jedno pro noc. A pak, byly tady verše z knihy Jozue, kapitola 10, verše 12-14: „Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelcům Emorejce. Volal před očima Izraele: ‚Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu.‘ A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli. To je zapsáno, jak známo, v Knize Přímého. Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.“
Časem se stane, že se inkvizice z pověření papeže bude dovolávat takových míst z Písma. Jenomže, jak se budu snažit vysvětlit, bude to spíše pod tlakem kolegů vědců než církevních hodnostářů. V době života Koperníka se vzdělaný katolický klérus řídil spíše učením takových církevních otců jako byl Tertullián a Svatý Augustin, pro které bylo víceméně samozřejmé, že části Starého Zákona je na místě chápat jako podobenství, alegorii, tedy jako výklad něčeho hlubšího, něčeho co nás zasahuje i přesahuje. Svatý Augustin dokonce říká, že teologové mají nechat astronomii astronomům a neplést se jim do řemesla. To není myšlenka, na kterou bylo nutno čekat až do doby moderní.
Nemůžeme vědět, koho přesně se Koperník bál. Z osudů Galilea však vyplývá, že mohl mít důvody se bát nejen primitivní reakce, ale i reakce vzdělanců. Protože vědění, to je také určitá moc. A když někdo zpochybní, co hlásáte, na čem je založena vaše kariéra, tak se vám to možná nebude líbit. A nebyli to jen učenci na universitách, ale také učenci v klášterech. To bylo ještě do 19. století běžné, že v klášterech se věda pěstovala. Třeba Mendel, zakladatel genetiky, byl opat brněnského kláštera augustiniánů. Pro Koperníka a později Galilea největší nebezpečí hrozilo ze strany dominikánů, tedy řádu, který kombinoval vzdělanost a boj proti herezi. Inkvizitoři se rekrutovali právě z tohoto řádu. Vzdělávací program dominikánů zahrnoval gramatiku, logiku, přírodní filosofii a teologii.
A o tu přírodní filosofii šlo v první řadě. Dnes téměř nikdo netuší, co to bylo. Součástí přírodní filosofie byla i výuka fyziky. Jenomže to byla úplně jiná fyzika než dnes. Oni se neptali, jak něco funguje, ale proč to funguje. Představte si takového profesora nebo vzdělaného mnicha z 16. století, který by se dostal na hodinu fyziky, jak ji máte dnes. Na té hodině by se probíral rovnoměrný přímočarý pohyb, tedy zákon setrvačnosti. Ten středověký profesor by vstal a řekl by třeba: To je ale úplná blbost, že by se těleso mohlo trvale pohybovat vpřed a nezastavit. Proč by to dělalo? Máte pro to nějaké vysvětlení? Středoškolský profesor dnešní doby, co myslíte, že by odpověděl?
Za mých mladých let by nejspíše řekl: Tak to prostě je, o tom nemá cenu se bavit. Námitka jeho oponenta: Jak to, že to tak je? Všechno okolo mě, co se pohybuje, se přece vždy zastaví. To je přirozenost hmoty, že spěje ke klidu.
Pojmy jako sympatie a antipatie, které používáme o lidech, se používaly o neživých i živých objektech. Například magnet přitahuje železo, protože jsou si sympatické. Podle Aristotela, když přijdeme k řece, tak se nám chce čůrat. Protože mezi tekutinami je sympatie. Možná nám to přijde k smíchu, ale ona to byla věda, která se snažila vysvětlit, že ten svět okolo nás tak nějak pěkně drží pohromadě, neustále spěje k harmonii, k přirozenému uspořádání věcí. Proto se valící kámen musí zastavit, protože jeho přirozenost je se nehýbat. A dovedete si představit, že když takové věci do vás hustí na škole, na universitě, tak je vezmete vážně.
Ten důraz na přirozenost vedl občas k tvrzením, která prostě nebyla pravda. Třeba, že větší kámen má více sympatií k Zemi, a proto padá rychleji než malý kámen. Snadno se dá ověřit, že tomu tak není. To je to, co udělal později Galileo. Totiž, že měřil, jak rychle padají kameny. Údajně ze šikmé věže v Pise. Už to, že něco měřil, že se snažil vyložit svět okolo nás pomocí matematiky, některé jeho kolegy profesory rozčilovalo. Přední učitelé fyziky té doby ve Florencii vehementně prosazovali názor, že matematika do fyziky nepatří. Jde přece o to pochopit příčinu. Ta je založená na antipatiích, sympatiích a jiných takových vztazích. Těm je třeba rozumět a ne něco nějak upatlaně měřit.
Ti lidé, co to říkali, měli vliv. Velký vliv. Byli to experti a autority. Jenomže v astronomii, tam se měřit mohlo. A vlastně muselo, když se zákazníkovi zachtělo horoskopu. Aristotelská představa světa, kterou převzali středověcí učenci, byla, že svět je rozdělen do sfér. Zatímco tady na Zemi jsou věci nedokonalé, takže nemá smysl moc to detailně zkoumat, nahoře v nebeské sféře je vše dokonalé a neměnné. Proto všechny dráhy nebeských těles musí být kruhové, protože kruh je dokonalý. A protože je v nebeské sféře vše dokonalé, tak tam nedochází ke změnám. Vše je tam přesné, dokonalé, a tedy měřitelné.
Galileo Galilei začal svoji vědeckou dráhu v Pise, pak byl profesorem v Padově a pak se stal placeným učencem na medicejském dvoře ve Florencii. Bavil se rád s lidmi opačných názorů, kamarádil se i s církevním hodnostáři, z nichž důležitý pro náš příběh bude kardinál Bellarmine. Svoje kolegy filosofy štval tím, že i v přátelských hovorech jim naznačoval, že ve skutečnosti světu okolo sebe nerozumějí a že tu neznalost skrývají za řeči o sympatiích, antipatiích atd.
Někomu to přijde jako nějaký vedlejší střet, ale pro mnohé to bylo něco zásadního. Docházelo ke zpochybnění základů toho, co se v té době učilo. Galileo se o koperníkovskou koncepci zpočátku vůbec nezajímal. Nicméně, když došel k názoru, že nelze vyložit příliv a odliv bez toho, že budeme předpokládat rotaci zeměkoule, tak po koperníkovském modelu sáhl. A pak následoval jeden důvod za druhým, proč u něj zůstat.
Supernova roku 1604. Podle přírodních filosofů musela být součástí pozemské sféry, protože ta nebeská byla neměnná. Jenomže, kdyby byla supernova meteorologický jev, tak by musela mít měřitelnou paralaxu. A to neměla, což Galileo vyzkoušel tím, že provedl pozorování na různých místech Itálie. Galileo, tehdy v Padově, byl požádán, aby o supernově promluvil ve veřejné přednášce. Ty přednášky byly tři a byla to velká událost. Do posluchárny se vešlo tři sta lidí, ale na přednášku přišlo lidí tisíc.
V roce 1604 Galileo ještě neměl k dispozici dalekohled. Dalekohled vynalezli v Holandsku roku 1608 a hned si ho nechali patentovat. Galileo se o tom dozvěděl v roce 1609. Byl v té době ve finanční tísni, měl tři děti s paní, se kterou se nikdy neoženil, a musel vyplatit podle otcovy závěti velké věno sestře. Jeho bratr Michelangelo zmizel v Polsku i se svým podílem. Galilea napadlo, že by si mohl přivydělat tak, že dalekohled zkonstruuje nezávisle a nabídne ho Benátkám, pod která Padova, kde učil, spadala. Dalekohledu se tehdy říkalo špionážní brýle. Vojenský význam byl v tom, že nepřátelské loďstvo spatříte dříve než ten, kdo by dalekohled neměl. Galileo bez toho, že by holandský dalekohled viděl nebo znal jeho popis, sestrojil dalekohled zvětšující nejprve dvakrát, a pak pětkrát. Snažil se ho prodat benátskému dóžeti. Protože Padova Benátkám patřila, tak Benátky platily profesory na padovské universitě. Galileovi nabídly zvýšit plat dvojnásobně, ale až po skončení jeho současné smlouvy. To se Galileovi nelíbilo a vstoupil do jednání s medicejskými knížaty ve Florencii. Tam se mu dohodnout podařilo a získal místo učence u jejich dvora. To už měl dalekohled, který zvětšoval dvacetinásobně.
Začal se dívat na oblohu a napsal o tom zprávu. Jezuita Clavius, rodák z Bamberku, vynikající matematik a astronom, autor našeho, tedy gregoriánského, kalendáře, naprosto odmítl nejpozoruhodnější Galileovo pozorování, totiž že na Měsíci jsou hory. To bylo zcela proti učení přírodní filosofie, neboť podle ní jsou všechny objekty v nebeské sféře dokonalé, tedy kulaté. Tvrdil, že nic takového být nemůže, že to jsou nějaké vady čoček. Když se dalekohledů objevilo více, tak už takové tvrzení nebylo možno udržet. Jednoho z Claviových přátel však napadla možnost, že celý Měsíc je zalitý do průhledného gelu, což umožňuje držet názor, že je dokonale kulatý. Ani to dlouho obstát nemohlo. Byli však přírodní filosofové, kteří prohlásili, že oni se nikdy do dalekohledu nepodívají. Ze zásady.
Galileo mezitím začal pozorovat Venuši. Existence fází, tedy že Venuše prochází podobnou proměnou jako Měsíc, se stala další důvodem, proč přijmout koperníkovský systém. To ale neznamená, že by ho uměl dokázat. Takový důkaz přišel až o více než dvě století později. Byla to ale hypotéza, která umožňovala dobré vysvětlení různých úkazů. Tak to s vědeckými poznatky chodí. Přírodní filosofové si ovšem přáli důkaz v rámci svého systému. A ten jim samozřejmě Galileo nabídnout nemohl. Docházelo tak k disputacím a Galileo v nich vyhrával. Byl stále známější. Jeho hvězda stoupala. Papež Pavel V ho přijal na audienci a vyptával se ho na jeho výzkumy. Kardinál Barberini, pozdější papež Urban VIII, se dokonce v jisté diskusi postavil za Galilea.
Jenomže věci se začaly měnit, když do vědeckého bádání začali strkat nos dominikáni a začali argumentovat Písmem. Galileo popírá kníhu Jozue zazněl jejich poplašný ryk. Galileo se snažil vysvětlovat, že Písmo a věda by se míchat neměly. Kardinál Bellarmine, který byl víceméně Galileův příznivec, navrhoval, aby Galileo jasně řekl, že koperníkovský systém je jen hypotéza. To ale Galileo odmítl. Tomu odmítnutí se zřejmě často špatně rozumí. Šlo mu zdá se daleko více o princip vědecké práce, o to, aby byla na Písmu nezávislá, nežli konkrétně o Koperníka. Vlastně mu šlo o církev, kterou zřejmě upřímně miloval. Nechtěl, aby se stala směšnou.
Seběhlo se několik nepříznivých okolností. Vrcholilo protireformační tažení, takže katolická církev se vnitřně potřebovala semknout. Proto měla velkou nechuť k vnitřním sporům. Navíc papež Pavel V. měl vztek na intelektuály kvůli vleklým sporům dominikánů a jezuitů ohledně svobodné vůle. Řešení takových sporů mu zabíralo čas, který potřeboval na řešení palčivějších otázek. Snad kvůli tomu si navykl utínat intelektuální spory uvnitř katolické církve v samém zárodku.
Neklid, který v kruzích přírodní filosofie rostl, s sebou nesl tlak na papeže, aby zasáhl. Ten po dohodě s kardinálem Bellarminim požádal inkvizici, aby posoudila, zda ústřední tvrzení koperníkovského systému jsou heretická či nikoliv.
Zde je výsledek.
Tvrzení 1: Slunce je ve středu světa a naprosto nehybné z hlediska změny místa.
Rozhodčí nález: Všichni říkají, že uvedené tvrzení je hloupé a absurdní z filosofického hlediska, a formálně heretické, neboť je v protikladu vůči jasnému vyjádření mnoha míst ve Svatém Písmu, a to jak co do jejich textu, tak podle obvyklého výkladu církevními otci a doktory teologie.
Tvrzení 2: Země není ani ve středu vesmíru ani není nehybná, ale pohybuje se jako celek v denním pohybu.
Rozhodčí nález: Všichni říkají, že z filosofického hlediska je třeba stejného odmítnutí. Co se týče teologické pravdy, tak je to přinejmenším omyl víry.
V těch nálezech se nejprve mluví o filosofii a pak teprve o teologii. Je jasné, koho inkvizitoři konzultovali. To podstatné, co změnilo Galileův život, však nebyly tyto nálezy samotné. Podle zvyklostí inkvizice další opatření závisela na jednání heretika. Pokud nález přijme, tak se prostě předpokládá, že dále se bude chovat podle nálezu a nic není dalšího třeba dělat. Pokud se bude vzpěčovat, tak přijdou další opatření. Bylo dohodnuto, že pokud Galileo se bude bránit, tak mu bude nařízeno, že nesmí uvedená tvrzení zastávat, hájit a učit.
Bellarmini byl pověřen, aby rozhodnutí inkvizice Galileovi sdělil. Jenže dominikánští inkvizitoři Bellarminimu věřili málo. Byl to přece jezuita. A tak se bez ohlášení na schůzku Bellarminiho a Galilea dostavili. Zaznamenali, že Bellarmini něco říká Galileovi u dveří, a domysleli se, asi právem, že Galileovi radí, aby mlčel a nebránil se. Což je vedlo k tomu, že onen zákaz zastávat, hájit a učit Galileovi přečetli a dali do zápisu. Bellarmini jim později vynadal, zápis odmítl podepsat a Galileovi poslal podepsané ony dva rozhodčí nálezy bez jakékoliv dalšího opatření. To se stalo 26. února 1616. Nevíme s úplnou jistotou, zda to bylo přesně tak. Ale je to pravděpodobné.
Galileo pracoval v zásadě nerušeně až do roku 1632. Setkal se několikrát s papežem Urbanem VIII., kterému dokonce koperníkovský systém vysvětloval. Papež považoval ono rozhodnutí inkvizice za nepodařené, protože někteří němečtí kardinálové mu vykládali, jak toto rozhodnutí odhánělo od katolické církve případné konvertity, kterým bylo u protestantů těsno.
Snad stojí za připomenutí, že se jezuité snažili získat také Komenského. Takových případů jistě bylo více.
Když se Galileo chystal vydat popularizující knihu nazvanou Dialogue, ve které se koperníkovský systém popisuje jako jeden z možných výkladů uspořádání světa, tak někdo papeži Urbanovi ukázal onen nepodepsaný zákaz, kterým se Galileovi zakazovalo zastávat, hájit a učit. Papeže zřejmě vůbec nenapadlo, že by ta listina nemusela být pravá. Naštval se. Galieovo jednání se mu najednou jevilo jako podvodné a věrolomné. Tady už nešlo o vesmír, ale o poslušnost. Navzdory tomu, že kniha měla příslušná povolení Vatikánu, rozhodl o tom, že nesmí být dále tištěna a šířena, a předal věc inkvizici.
Přišel druhý proces. Galileo si byl jist, že to dobře dopadne. Měl přece onen jediný podepsaný dokument. Jenomže tady už byla v sázka autorita inkvizice. Trest byl velmi tvrdý. Zákaz publikace knihy Dialogue a dohled inkvizice po zbytek života. Galileo byl donucen odpřisáhnout a vlastnoručně opsat text, který mu inkvizitoři připravili a kterým se zcela zříká koperníkovského systému. Je to hrozné čtení. Budiž ale poznamenáno, že rozsudek podepsalo jen 7 z 10 kardinálů a že Galileo prosadil, že v jeho pokání nebyly dva body, které tam chtěli jeho soudci mít. Chtěli po něm, aby prohlásil o sobě, že nebyl dobrý katolík a že svou knihou svedl jiné na scestí. Tomu se postavil, to uhájil. Budiž také poznamenáno, že arcibiskupu sienskému, který měl Galilea rád, se podařilo dosáhnout toho, že Galileo mohl žít v jeho rezidenci. Poskytl mu veškerou podporu a zachránil ho tak pro vědeckou činnost. Celý ten proces se jeví jako výsledek hněvu Urbana VII., jenž si připadal podveden, obejit a možná i zesměšněn. Jeden z argumentů, které papež v hovorech s Galileem použil, vložil Galileus v dialozích do úst postavy nazvané Simplicius.
Galileo byl v domácím vězení do konce svého života. V roce 1638 mu dovolili se přestěhovat do svého domu. Se svými dozorci vycházel přátelsky, nezdá se, že by byl nějak trápen. Byl však ponížen. Nicméně pracoval dále. Jeho Dialogue vyšel roku 1636 ve Štrasburku, jeho závěrečné velké dílo Dvě nové vědy vyšlo roku 1638 v Londýně. Medicejská knížata ho podporovala až do jeho smrti roku 1642.
Reputace katolické církve byla díky jeho procesu nenapravitelně poškozena. Nebylo to nic zákonitě nutného, jak může mít dnešní člověk za to. Ti, kteří stáli v čele církve, nezastávali ve svých osobních názorech nějaké zpátečnické primitivní hloupé myšlenky. Ale nebyli dost stateční, aby čelili tlaku zájmových skupin a tlaku křiklounů.
Poučení jsou z uvedeného příběhu mnohá. To nechám na každém jednotlivě. Připomenu ale jeden verš ze starozákonní knihy Exodus: „Nepřidáš se k většině, která páchá zlo“ (Ex 23,2).
Aleš Drápal