Přiznám se, že reakce na článek „Umíme projevovat úctu“ mne zarazila. Jistě, přišlo i několik pozitivních reakcí, nicméně řada čtenářů mi napsala, že bychom si měli dát pozor a neprojevovat úctu těm, kdo si ji nezaslouží, a někteří mi napsali, s kým vším Pán Ježíš Kristus nejednal uctivě (vztah k farizeům, penězoměnci na chrámovém nádvoří apod.).
Podnítilo mne to tuto otázku dále promýšlet. Jeví se mi to tak, že k této otázce jsou dva možné přístupy. Zastánci jednoho přístupu, který bych nazval individualistickým, jsou toho názoru, že úctu bychom měli lidem projevovat jen na základě jejich postojů a činů, pokud je shledáme chvályhodnými (tj. úctyhodnými). Pokud je někdo rodičem, učitelem, šéfem v zaměstnání, pastorem nebo poslancem či ministrem, pak toto postavení žádný nárok na úctu nezakládá.
Pak je zde druhý přístup, podle nějž musí být zdravá společnost nutně hierarchická, a my bychom autority v této společnosti měli uznávat a ctít – při plném vědomí, že ne vždy budou nositelé autority ve svém životě příkladní. Tento postoj označím – co jiného ode mne čekat – za konzervativní.
Zamýšlel jsem se nad touto otázkou z hlediska Písma. Pochopitelně byli lidé, kterým Pán Ježíš úctu neprojevoval – já jsem ovšem nikdy netvrdil, že úctu máme projevovat všem a za všech okolností. Nicméně jsem přesvědčen, že daná postavení určitý nárok zakládají, a to bez ohledu na morální charakter nositele. A domnívám se, že nerespektování tohoto nároku je příčinou řady našich problémů, a u jiných problémů sice není příčinou, ale daný problém více či méně prohlubuje.
Na podporu svého přístupu uvedu dvě místa z Písma – jedno novozákonní a druhé starozákonní. Znalci Písma si vzpomenou, jak stál apoštol Pavel před sanhedrinem a dostal na příkaz velekněze políček. Nazval velekněze „obílenou stěnou“, načež mu vytkli, že se chová neuctivě k veleknězi. A Pavel se kupodivu omluvil, byť veleknězovo počínání bylo naprosto nepatřičné. A svou omluvu zdůvodnil tím, že netušil, že onen muž je velekněz. Byl přesvědčen, že velekněz je hoden úcty právě pro své postavení, nikoli jen pro osobní charakterovou ryzost.
Starozákonním příkladem je postoj krále Davida ke svému předchůdci a zapřisáhlému nepříteli Saulovi. David až do poslední chvíle ctí, že Saul je Hospodinův pomazaný, ačkoli on sám by v té době již také Hospodinovým pomazaným. David rozhodně nebyl v pokušení dělat si nějaké iluze o Saulově charakteru. Byl ale přesvědčen, že přes to všechno má Saulovi prokazovat úctu.
Někdo možná namítne, že tento starozákonní příklad už se nás netýká. My máme volené představitele a zvolíme si ty, k nimž máme úctu. Ano, můžeme volit, ale přesto i dnes platí, že Hospodin je ten, kdo ustanovuje a sesazuje krále (Dan 2,21).
Odmítání nebo zpochybňování úcty je součástí útoku na autority jako takové. Má-li společnost něčeho dosáhnout, musí být nutně hierarchická. Nejlépe je to vidět na armádě, ale týká se to všech sociálních vztahů. Proč státní správa funguje tak uboze? Protože ji tvoří úředníci, kteří, když přijde nový ministr, jeho snahy vládnout bojkotují. A protože tomu v jistém ohledu rozumí lépe než nový ministr (případně starosta nebo primátor), může práci ministra bojkotovat velice úspěšně.
Nebylo tomu tak vždy a všude. Před lety byl schválen zákon o státní službě, který měl zabránit tomu, aby strana nastupující po volbách nemohla vyměnit celé vedení daného ministerstva. Tak to prý kdysi fungovalo ve Spojeném království – ministerstvo bylo připraveno loajálně uskutečňovat záměry nového ministra. U nás to ovšem po přijetí zákona o státní službě nefungovalo a nový ministr si musí přivést svou garnituru, má-li něčeho dosáhnout. Jenže to díky novému zákonu tak úplně nejde. Státní úředníci nemají k novému ministru úctu a pak všichni nadáváme, jak je to u nás hrozné.
Tak bych mohl psát i o jiných vztazích nadřízenosti a podřízenosti. Ve společnosti převažuje ideologie, která se snaží veškeré hierarchie zničit, rodinou počínaje. Začíná to v rodinách, a proto obnova bude rovněž muset začít v rodinách – za předpokladu, že ještě bude čas.
To, co jsem psal, neznamená, že bychom měli poslouchat všechny autority a za všech okolností. Někdy je správné, ba dokonce nezbytné, aby dítě řeklo rodičům NE, aby to řekl student profesorovi nebo zaměstnanec šéfovi či člen sboru pastorovi. Není to ale zdaleka tak často, jak si dnes mnozí lidé myslí. Když někdo autority ctí a ví se to o něm, pak má mnohem větší váhu, když v určité situaci řekne NE, než kdy to NE říká člověk každý druhý den.
Je načase, abychom začali ctít Bohem ustanovené autority. A pokud tou autoritou jsme, je načase budovat v sobě Kristův charakter.
- července 2024