Nepochybuji o tom, že všichni potřebujeme zjevení. Ze všeho nejvíce potřebujeme zjevení vlastního hříchu a zjevení Ježíše Krista. Zjevení vlastního hříchu je něco jiného než intelektuální poznání. Že jsem hříšný, to jsem věděl už v pubertě a patrně ještě dříve. Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem hříšný, řekl bych, že ano. A pomyslel bych si: „No a co má být?“ Až mnohem později mi byl hřích zjeven.

Podobně mnozí věří, že Ježíš Kristus je syn Boží. Přitakali tomuto tvrzení, které slyšeli v nedělní škole nebo někde na „náboženství“. Ale na jejich život to má minimální vliv (pokud vůbec jaký). Vědí to, ale není jim to zjeveno.

Existuje racionální, logické poznání, ale existuje i duchovní poznání, poznání intuitivní, kdy „vím, že vím“, ačkoli to nemohu logicky dokázat.

Toto duchovní zjevení potřebujeme. Dodává nám autoritu: Duchovní autority máš tolik, kolik máš zjevení.

Bez tohoto zjevení není víra, není duchovní život, není církev. Toto zjevení není nelogické, ale nedá se logicky odvodit nebo zdůvodnit.

Nepleťme si zjevení a logické poznání

Naše poznání může vypadat jako zjevení, ačkoli jím není. Nejčastěji se pleteme tam, kde jsme citově velmi zaangažováni. Často se lidé pletou v otázce volby životního partnera. Mají to „zjeveno“, a tři roky po svatbě se chtějí rozvádět. (Což, upozorňuji, ještě nedokazuje, že to zjeveno neměli; mnohdy ale opravdu jen podlehli svým silným citovým dojmům.) Pastýři se někdy pletou ohledně lidí, jimž se pastoračně věnují. Pokud „mají něco zjeveno“ a přitom se pletou, mohou člověka, který se jim otevřel, velmi poškodit. Jinou nebezpečnou oblastí je zjevení o církvi (sboru). V této oblasti jsem někdy slyšel tvrdé soudy nebo naopak nemístné vynášení. A konečně zmíním oblast politiky.

Argumentace zjevením

Tento článek ve mně zrál už delší dobu, ale bezprostředním popudem byla politická stanoviska, která někteří křesťané zaujímali během poslední prezidentské volby. Mnozí argumentovali právě zjevením.

Taková argumentace je dosti ošidná. Jakmile někdo řekne: „Je to tak a tak, protože mi to Bůh zjevil“, končí všechna argumentace. Platí, že Bůh buď zjevil, nebo nezjevil. Kdo takto argumentuje, je buď prorok, nebo falešný prorok.

Někdy se v podobných situacích nerozlišuje, zda Bůh zjevuje to, co bude, nebo to, co má být. Bůh Jeremjášovi sdělil, že Nebúkadnesar dobude Jeruzalém. Byl to ale Boží soud nad nevěrným Izraelem, nikoli vyjádření, že Nebúkadnesar je Boží člověk. Boží nástroj, to ano, ale nástroj Božího soudu, nikoli Božího požehnání.

Je dobré pečlivě zkoumat, co Bůh zjevuje (nebo co se domníváme, že Bůh zjevuje). Zamysleme se třeba nad příběhem, kdy se dvě ženy přou před Šalomounem o dítě. Domnívám se, že Šalomounovi nebylo zjeveno přímo to, které ženě ono dítě patří. Bylo mu však zjeveno, jak poznat, která matka bude to dítě více milovat.

Vraťme se k prezidentské volbě. Zkusme nyní abstrahovat od konkrétních kandidátů. Hypoteticky předpokládejme, že jeden z kandidátů je charakterní a druhý méně charakterní. Je myslitelné, že by nám Bůh zjevil, že v demokratické volbě máme hlasovat pro toho méně charakterního? Já se domnívám, že nikoli.

Znovu prosím, odhlédněme nyní od konkrétních kandidátů. Zkusme to pojednat jako abstraktní morální problém, jak otázku principu. Považuji to za důležité, protože je více než pravděpodobné, že podobné otázky budeme řešit i v budoucnosti. Někteří lidé je budou patrně řešit v nadcházejících senátních volbách nebo ve volbách komunálních.

Očekávám námitku, že volba nebývá takto krystalicky čistá. Nevolíme mezi charakterním a bezcharakterním člověkem, ale mezi dvěma hříšnými lidmi.

Námitka se připouští. Nicméně pokud si nevyřešíme onu principiální otázku, nemůžeme postoupit k méně principiální otázce, totiž podle jakých kritérií srovnávat dva kandidáty, z nichž každý má své přednosti a své vady. Tuto méně principiální otázku nemůžeme uspokojivě vyřešit, pokud se neshodneme na řešení oné otázky principiální.

Nebo pokud se ukvapeně odvoláváme na Boží zjevení.

18. února 2018